Pes baskervillský.  Arthur Conan Doyle

Kapitola 1. MR. SHERLOCK HOLMES (Capítulo 1. El señor Sherlock Holmes)
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >


Font:
-
T
+

Mr. Sherlock Holmes, který obyčejně ráno pozdě vstával mimo ony nikoliv řídké příležitosti, kdy probděl celou noc, seděl právě u stolu, na němž se snídávalo. Já stál na koberci před krbem, i vzal jsem do ruky hůl, kterouž jakýsi návštěvník večer před tím u nás zanechal. Byla to pěkná hůl ze silného dřeva, bambulovitě nahoře zakončená – hůl z druhů těch, jimž se říká „policejní právo“. Těsně pod hlavicí hole byl stříbrný kroužek asi na palec zšíří. Slova „Jakubu Mortimeru M. R. P. P. věnováno od jeho přátel z C. C. H.“ byla vyryta na kroužku tom, a kromě nich i datum „1884“. Hůl byla podobná oněm, jakéž staromódní domácí lékaři nosívali – důstojná, pevná a vzbuzovala pocit bezpečnosti.

„Nuže, Watsone, co chcete počíti s tím?“

Holmes seděl zády obrácen ke mně, a já mu nedal ničím na jevo, čím se zabývám.

„Jak jste věděl, co činím? Zdá se mi, že máte oči nazad hlavy.“

„Mám však dobře hlazenou stříbrnou konvici kávovou před očima,“ odtušil soudruh můj, i pokračoval:

„Avšak řekněte mi, Watsone, co chcete dělati s holí našeho hosta? Když jsme ho nešťastnou náhodou nezastali, a když nemáme tudíž tušení, co od nás chce, jest upomínka tato, již zde náhodou zanechal, pro nás důležitou. Řekněte mi, jak si asi dle hole muže toho představujete?“

„Soudím,“ pravil jsem já, sleduje, pokud jsem mohl methodu svého soudruha, „že doktor Mortimer jest starší lékař, hojně hledaný a velmi vážený, jinak ti, kteří ho znají, nebyli by mu věnovali tuto hůl na důkaz své uznalosti.“

„Dobře!“ pravil Holmes. „Výtečně!“

„Myslím také, že dle vší pravděpodobnosti jest to lékař venkovský, který koná velikou část návštěv svých pěšky.“

„Proč tak soudíte?“

„Poněvadž tato hůl, ačkoli původně velmi hezounká, jest příliš opotřebována, než aby ji byl mohl nositi městský lékař. Silný, železný hrot jest tuze otřen, jest tedy zjevno, že prodělal hodně statných pochodů.“

„Dokonale věc zkoumáte,“ pravil Holmes.

„A potom, tuto jest nápis: ‚Věnováno od přátel z C. C. H.‘ Soudím skorém, že běželo o nějakou loveckou společnost, o nějakou místní štvanici, jejímž členům poskytl doktor snad pomoc lékařskou a kteří oplátkou věnovali mu nějaký dárek.“

„Skutečně, Watsone, předstihujete sám sebe,“ pravil Holmes, odstrčiv stolici svou a zapáliv si cigaretu. „Jsem nucen říci, že ve všech pracích, v nichž vyprávěl jste tak laskavě o skromných mých výkonech, podceňoval jste velice vlastní své schopnosti. Jest možno, že sám nejste světlem, ale umíte jiné k světlu přiváděti. Jsou lidé, kteří nemají sami genia, ale dovedou ho vzněcovali. Doznávám, milý kamaráde, že jsem vám za velmi mnohé vděčen.“

Soudruh můj nikdy se tak pochvalně nevyjádřil, i doznávám, že slova jeho způsobila mi živé potěšení, neboť jsem býval často nemile dotčen lhostejností, kterou jevil k mému obdivu a k mým pokusům, v nichž snažil jsem seznámiti veřejnost s jeho methodami.

Byl jsem hrd, že jsem osvojil si systém jeho do té míry, že zjednal jsem si jeho pochvaly.

Vzal nyní hůl sám z mé ruky, i prohlížel ji po několik minut prostým okem.

Po té se zřejmým výrazem zájmu svého odložil cigaretu a přistoupiv s holí k oknu, jal se ji prohlížeti opět zvětšovacím sklem.

„Zajímavá, ačkoliv velmi prostá věc,“ pravil, když usedl opět v zamilovaném svém koutku. „Skutečně hůl poskytuje nám jednu neb dvě známky. Jest podkladem pro několik závěrkův.“

„Uniklo mně snad něco?“ tázal jsem se s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“

„Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu. Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste neměl. Muž onen jistě jest lékařem venkovským. A namnoze chodívá pěšky.“

„Měl jsem tedy pravdu?“

„Až potud ano.“

„To však bylo také vše.“

„Ne, ne, můj milý Watsone, nikterak vše. Soudil bych ku příkladu, že hůl věnována byla doktoru spíše nemocnicí, nežli loveckým spolkem, a že, když písmena C. C. položena jsou před označení nemocnice, slova ‚Charing-Crosská nemocnice‘ z nápisu C. C. H. plynou sama sebou.“

„Snad máte pravdu. Pravděpodobno jest to rozhodně. A přijmeme-li to za vážnou domněnku, jest to dobrý základ, bychom utvořili si náležitou představu o našem neznámém návštěvníku.“

„Dobrá! Dejme tomu, že C. C. H. znamená Charing-Crosskou nemocnici. Co lze dále z toho vyvoditi?“

„Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“

„Já mohl bych učiniti jen prostý závěr ten, že muž ten vykonával lékařskou praxi v městě dříve, nežli se odebral na venkov.“

„Myslím, že můžeme se odvážiti poněkud dále, nežli k závěrku tomuto. Dívejte se na věc s tohoto stanoviska. Při jaké příležitosti jest nejpravděpodobnější, že věnování takové bylo učiněno? Kdy sdružení přátelé jeho chtěli mu podati tento důkaz své přízně? Prostě v tom okamžiku, kdy doktor Mortimer opustil službu nemocenskou, aby se zařídil sám pro sebe. Víme, že dárek byl učiněn. Soudíme, že lékař zaměnil nemocnici s venkovskou praxí. Jdeme tedy v domněnkách svých příliš daleko, pravíme-li, že dar byl věnován při příležitosti této záměny?“

„To ovšem bylo by pravděpodobno.“

„Nuže, přiznáte pak, že lékař ten nenáležel k štábu nemocenskému, neboť pouze muž s dobře zavedenou praxí londýnskou dostává místo takové, a takový věru by se nechtěl uchýliti na venkov.

Čím byl tedy doktor Mortimer? Byl-li v nemocnici, ale ne ve vlastním štábu jejím, mohl býti jen výpomocným ranhojičem neb asistentem, o málo více, nežli starý student. A opustil nemocnici před pěti lety – datum jest vyryto na holi. A tak váš vážený domácí lékař prostředního věku rozptyluje se jako bublina, můj milý Watsone, a vynořuje se před námi mladý muž pod třicátým rokem stáří, roztomilý, bez ctižádosti, roztržitý, a vlastník zhýčkaného psa, o němž mohu toliko říci, že jest větším než jezevčík a menším než hlídací pes.“

Zasmál jsem se nedůvěřivě, kdežto Sherlock Holmes naklonil se zpět na sedátku svém a odfukoval malé kotoučky dýmu ke stropu.

„Pokud se týče vašeho posledního tvrzení, nemám, co bych proti němu uvedl,“ řekl jsem, „ostatně není nesnadno zvěděti několik podrobností o věku muže toho, a odborné jeho kariéře.“

Vyňal jsem z přihrádky, kde umístěny měl jsem předměty lékařského oboru, lékařský adresář, a vyhledal jsem jméno. Bylo tam několik Mortimerů, ale jen jediný, jenž mohl býti naším návštěvníkem. Četl jsem nahlas řádky o něm jednající:

„Mortimer Jakub M. R. C. P. 1882 v Grimpenu na Dartském močálu, Devonské hrabství. Od roku 1882-84 assistentem v Charing-Crosské nemocnici. Dostal Jacksonovu cenu pro srovnávací pathologii za pojednání ‚Jest choroba obrozením?‘, Dopisující člen ‚Švédské pathologické společnosti‘. Autor. Několika myšlenek o atavismu‘ (v časopise Lancet 1882) a ‚Jsme na postupu?‘ (v časopise Journal of Psychology, březen 1883). Obvodní lékař pro farství Grimpenské, Pharleyské a High Barowské.“

„Ani tedy památky o nějaké lovecké společnosti, Watsone,“ pravil Holmes s potutelným úsměvem. „Ale ovšem v pravdě lékař venkovský, jak jste velmi bystře usoudil. Myslím, že jsou však i moje úsudky velmi dobře ospravedlněny. Pokud se přívlastků týče, řekl jsem, pamatuju-li se dobře, že běží o muže roztomilého, bez ctižádosti a roztržitého. Jest mou zkušeností, že bývá to jen muž roztomilý, kterýž přijímá dary, že jen muž bez ctižádosti opouští londýnskou karrieru k vůli venkovu a že to mohl býti jen muž roztržitý, kterýž zanechal u nás hůl a nikoli navštívenku, když byl u nás hodinu čekal.“

„A což pes?“

„Pes nosíval hůl za svým pánem. Hůl byla těžká, a pes držíval (ji tudíž pevně v prostředku, takže stopy zubů jsou zcela jasny. Čelist psova, jak ukazuje vzdálenost mezi otisky zubů, jest příliš široká pro jezevčíka, jak myslím, a ne dost široká pro psa hlídacího. Snad byl to, ano, přisám Bůh, byl to křepelář zakudrnatělé srsti!“

Holmes povstal a přecházel, an mluvil toto, po komnatě.

Nyní stanul ve výklenku okna.

Takové přesvědčení opravdové vyznívalo z hlasu jeho, že vzhlédl jsem k němu překvapen.

„Avšak, brachu milý, jak můžete tvrditi něco tak najisto?“

„Z prostého důvodu toho, že vidím psa sama již na schůdcích našich před domem. Nehýbejte se odtud, Watsone. Jest soudruhem ve vašem oboru, a vaše přítomnost může mně býti prospěšnou. Nadchází nyní dramatický okamžik osudu, Watsone – nyní, kdy slyšíte krok na schodech, krok, jenž vchází v život náš, a kdy nevíme, přináší-li dobro neb zlo. Co žádá as doktor Jakub Mortimer, muž vědy, od Sherlocka Holmese, specialisty zločinu? Dále!“

Zjev návštěvníka našeho byl překvapením pro mne, neboť jsem očekával, že zjeví se před očima mými typ venkovského lékaře. Byl to však muž vysoké a štíhlé postavy, s vysokým, dlouhým, zobákovitě zahnutým nosem, vyčnívajícím mezi bystrýma, šedýma očima, jež byly blízko sebe, a jež se blýskaly za zlatými brejlemi.

Oblečen byl doktor Mortimer v šat odpovídající jeho stavu, ale spíše poněkud již obnošený, neboť dlouhý kabát jeho byl již místy odřen, a jeho spodky byly dole trochu roztřepeny. Ačkoli byl doktor Mortimer mlád, záda jeho byla již sehnuta, i chodil s hlavou poněkud ku předu nachýlenou a tvář jeho jevila stále přívětivý výraz.

Když lékař vstoupil dovnitř, zrak jeho utkvěl na holi, kterou držel Holmes v ruce. Doktor Mortimer přistoupil rychle k němu s výkřikem radosti.

„Jsem velice potěšen,“ pravil, „nebyl jsem si jist, nechal-li jsem ji zde, aneb v kanceláři paroplavební. Nechtěl bych ztratiti hůl tuto ani za živý svět.“

„Jest to dárek, jak vidím,“ pravil Holmes. „Ano, pane!“

„Dárek Charing-Crosské nemocnice?“

„Ano, od přátel tamních u příležitosti mé svatby.“

„Oj, oj, toť ošklivé,“ zvolal Holmes vrtě hlavou.

Oči doktora Mortimera zasvítily za brejlemi údivem.

„Proč by to bylo ošklivé?“

„Nu, jen proto, že tím naše úsudky a závěrky jsou poněkud rozrušeny. U příležitosti vaší svatby, pravil jste?“

„Ano, pane! Oženil jsem se, i opustil jsem tudíž nemocnici, a tím také všechny naděje na vydatnou praxi. Bylo však třeba již zaříditi si vlastní domácnost.“

„Ejhle! Naše domněnky nebyly tedy tak zcela nesprávny. A nyní, doktore Jakube Mortimere …“

„Nikoli doktor, pane pouhý skromný Mister, jen praktický lékař.“

„Ale muž zřejmě velkého bystrozraku.“

„Pouhý teprv učeň vědy, pane Holmesi, nepatrný jen sběratel lastur na březích velkého neznámého oceánu. Soudím, že jest to pan Sherlock Holmes, na nějž se obracím, a nikoliv– – –“

„Ne, totoť jest můj přítel, doktor Watson.“

„Těší mě, že se s vámi setkávám, pane. Slyšel jsem uváděti jméno vaše ve spojení s jménem vašeho přítele. Zajímáte mne velice, pane Holmesi,“ pokračoval pak lékař. „Nečekal jsem, že u vás shledám lebku tak dolichokefalskou a čelo tak význačně do výšky vyvinuté. Sádrový odlitek vaší lebky, milý pane, dokud nelze dostati sám originál, byl by ozdobou každého antropologického musea. Nechci věru býti nezdvořilým, ale přiznávám se, že mám velký zálusk na vaši lebku.“

Sherlock Holmes kynul podivnému našemu návštěvníku, aby usedl.

„Jste nadšencem ve svém oboru, pane, jak vidím, jako já ve svém,“ pravil. „Já pak pozoruji podle vašeho ukazováčku, že si sám točíte cigarety. Neostýchejte se tedy jednu si zapáliti.“

Muž vyňal skutečně tabák a papír z kapsy své, a stočil tabák do papírku s neobyčejnou obratností.

Měl dlouhé, chvějící se prsty, a čilé tak a neklidné jako tykadla hmyzu.

Holmes mlčel, však jeho pohledy pronikavé, ač rychle míjivé, prozrazovaly mně zájem, kterýž má na našem hostu.

„Soudím, pane,“ pravil na konec, „že nebyl to jedině úmysl, prohlédnouti si mou lebku, kterýž dopřál mi cti, že vykonal jste nám návštěvu včera i dnes.“

„Nikoli, nikoli, pane! Ačkoli jsem rád, že jsem měl zároveň příležitost i lebku tu viděti. Přišel jsem k vám, pane Holmesi, poněvadž uznávám, že já sám jsem mužem nepraktickým, a poněvadž jsem byl postaven před nejvážnější a nejneobyčejnější problém. Uznávaje pak rovněž, že jste ve svém oboru druhým z nejlepších znalců Evropy– – –“

„Skutečně, pane? Smím se otázati, kdož má čest býti prvním?“ tázal se Holmes poněkud pichlavě.

„Na muže přesně vědecky myslícího musí práce monsieura Bertillona působiti ovšem zvláštním kouzlem.“

„Nebyl byste učinil tudíž lépe, kdybyste se byl obrátil naň samotného o radu?“

„Mluvil jsem, pane, o přesně vědeckém základu. Avšak uznává se všude, že co do praktického řešení záležitostí tohoto druhu jste jediný ve svém oboru. Doufám, pane, že jsem snad bezděčně– – –“

„Ó, to málo znamená,“ pravil Holmes. „Myslím však, doktore Mortimere, že učiníte dobře, když bez dalších oklik laskavě mně jasně povíte, jakého rázu jest problém, k jehož řešení dožadujete se mé pomoci.“

Eseñor Sherlock Holmes, que de ordinario se levantaba muy tarde, excepto en las ocasiones nada infrecuentes en que no se acostaba en toda la noche, estaba desayunando.

Yo, que me hallaba de pie junto a la chimenea, me agaché para recoger el bastón olvidado por nuestro visitante de la noche anterior. Sólido, de madera de buena calidad y con un abultamiento a modo de empuñadura, era del tipo que se conoce como «abogado de Penang»1. Inmediatamente debajo de la protuberancia el bastón llevaba una ancha tira de plata, de más de dos centímetros, en la que estaba grabado «A James Mortimer, MRCS2, de sus amigos de CCH», y el año, «1884». Era exactamente la clase de bastón que solían llevar los médicos de cabecera a la antigua usanza: digno, sólido y que inspiraba confianza.

-Veamos, Watson, ¿a qué conclusiones llega?

1. Bastón de paseo de cabeza abultada que se fabrica con el tallo de Licuala Acutifida, una palma dé Asia oriental.

2. Member of the Royal College of Surgeons (Miembro del Real Colegio de Cirujanos).

Holmes me daba la espalda, y yo no le había dicho en qué me ocupaba.

-¿Cómo sabe lo que estoy haciendo? Voy a creer que tiene usted ojos en el cogote.

-Lo que tengo, más bien, es una reluciente cafetera con baño de plata delante de mí -me respondió-. Vamos, Watson, dígame qué opina del bastón de nuestro visitante. Puesto que hemos tenido la desgracia de no coincidir con él e ignoramos qué era lo que quería, este recuerdo fortuito adquiere importancia. Descríbame al propietario con los datos que le haya proporcionado el examen del bastón.

-Me parece -dije, siguiendo hasta donde me era posible los métodos de mi compañeroque el doctor Mortimer es un médico entrado en años y prestigioso que disfruta de general estimación, puesto que quienes lo conocen le han dado esta muestra de su aprecio.

-¡Bien! -dijo Holmes-. ¡Excelente!

-También me parece muy probable que sea médico rural y que haga a pie muchas de sus visitas.

-¿Por qué dice eso?

-Porque este bastón, pese a su excelente calidad, está tan baqueteado que difícilmente imagino a un médico de ciudad llevándolo. El grueso regatón de hierro está muy gastado, por lo que es evidente que su propietario ha caminado mucho con él.

-¡Un razonamiento perfecto! -dijo Holmes.

-Y además no hay que olvidarse de los «amigos de CCH». Imagino que se trata de una asociación local de cazadores', a cuyos miembros es posible que haya atendido profesionalmente y que le han ofrecido en recompensa este pequeño obsequio.

1. La deducción de Watson se explica porque la inicial H sirve en inglés tanto para la palabra hunt, una de cuyas acepciones es «asociación de cazadores», como para «hospital».

-A decir verdad se ha superado usted a sí mismo -dijo Holmes, apartando la silla de la mesa del desayuno y encendiendo un cigarrillo-. Me veo obligado a confesar que, de ordinario, en los relatos con los que ha tenido usted a bien recoger mis modestos éxitos, siempre ha subestimado su habilidad personal. Cabe que usted mismo no sea luminoso, pero sin duda es un buen conductor de la luz. Hay personas que sin ser genios poseen un notable poder de estímulo. He de reconocer, mi querido amigo, que estoy muy en deuda con usted.

Hasta entonces Holmes no se había mostrado nunca tan elogioso, y debo reconocer que sus palabras me produjeron una satisfacción muy intensa, porque la indiferencia con que recibía mi admiración y mis intentos de dar publicidad a sus métodos me había herido en muchas ocasiones. También me enorgullecía pensar que había llegado a dominar su sistema lo bastante como para aplicarlo de una forma capaz de merecer su aprobación. Acto seguido Holmes se apoderó del bastón y lo examinó durante unos minutos. Luego, como si algo hubiera despertado especialmente su interés, dejó el cigarrillo y se trasladó con el bastón junto a la ventana, para examinarlo de nuevo con una lente convexa.

-Interesante, aunque elemental -dijo, mientras regresaba a su sitio preferido en el sofá-.

Hay sin duda una o dos indicaciones en el bastón que sirven de base para varias deducciones.

-¿Se me ha escapado algo? -pregunté con cierta presunción-. Confío en no haber olvidado nada importante. -Mucho me temo, mi querido Watson, que casi todas sus conclusiones son falsas. Cuando he dicho que me ha servido usted de estímulo me refería, si he de ser sincero, a que sus equivocaciones me han llevado en ocasiones a la verdad. Aunque tampoco es cierto que se haya equivocado usted por completo en este caso. Se trata sin duda de un médico rural que camina mucho.

-Entonces tenía yo razón. -Hasta ahí, sí.

-Pero sólo hasta ahí.

-Sólo hasta ahí, mi querido Watson; porque eso no es todo, ni mucho menos. Yo consideraría más probable, por ejemplo, que un regalo a un médico proceda de un hospital y no de una asociación de cazadores, y que cuando las iniciales CC van unidas a la palabra hospital, se nos ocurra enseguida que se trata de Charing Cross.

-Quizá tenga usted razón.

-Las probabilidades se orientan en ese sentido. Y si adoptamos esto como hipótesis de trabajo, disponemos de un nuevo punto de partida desde donde dar forma a nuestro desconocido visitante.

-De acuerdo; supongamos que «CCH» significa «hospital de Charing Cross»; ¿qué otras conclusiones se pueden sacar de ahí?

-¿No se le ocurre alguna de inmediato? Usted conoce mis métodos. ¡Aplíquelos!

-Sólo se me ocurre la conclusión evidente de que nuestro hombre ha ejercido su profesión en Londres antes de marchar al campo.

-Creo que podemos aventurarnos un poco más. Véalo desde esta perspectiva. ¿En qué ocasión es más probable que se hiciera un regalo de esas características? ¿Cuándo se habrán puesto de acuerdo sus amigos para darle esa prueba de afecto? Evidentemente en el momento en que el doctor Mortimer dejó de trabajar en el hospital para abrir su propia consulta. Sabemos que se le hizo un regalo. Creemos que se ha producido un cambio y que el doctor Mortimer ha pasado del hospital de la ciudad a una consulta en el campo.

¿Piensa que estamos llevando demasiado lejos nuestras deducciones si decimos que el regalo se hizo con motivo de ese cambio?

-Parece probable, desde luego.

-Observará usted, además, que no podía formar parte del personal permanente del hospital, ya que tan sólo se nombra para esos puestos a profesionales experimentados, con una buena clientela en Londres, y un médico de esas características no se marcharía después a un pueblo. ¿Qué era, en ese caso? Si trabajaba en el hospital sin haberse incorporado al personal permanente, sólo podía ser cirujano o médico interno: poco más que estudiante posgraduado. Y se marchó hace cinco años; la fecha está en el bastón. De manera que su médico de cabecera, persona seria y de mediana edad, se esfuma, mi querido Watson, y aparece en su lugar un joven que no ha cumplido aún la treintena, afable, poco ambicioso, distraído, y dueño de un perro por el que siente gran afecto y que describiré aproximadamente como más grande que un terrier pero más pequeño que un mastín.

Yo me eché a reír con incredulidad mientras Sherlock Holmes se recostaba en el sofá y enviaba hacia el techo temblorosos anillos de humo.

-En cuanto a sus últimas afirmaciones, carezco de medios para rebatirlas -dije-, pero al menos no nos será dificil encontrar algunos datos sobre la edad y trayectoria profesional de nuestro hombre.

Del modesto estante donde guardaba los libros relacionados con la medicina saqué el directorio médico y, al buscar por el apellido, encontré varios Mortimer, pero tan sólo uno que coincidiera con nuestro visitante, por lo que procedí a leer en voz alta la nota biográfica.

«Mortimer, James, MRCS, 1882, Grimpen, Dartmoor, Devonshire. De 1882 a 1884 cirujano interno en el hospital de Charing Cross. En posesión del premio Jackson de patología comparada, gracias al trabajo titulado "¿Es la enfermedad una regresión?".

Miembro correspondiente de la Sociedad Sueca de Patología. Autor de "Algunos fenómenos de atavismo" (Lancet, 1882), "¿Estamos progresando?" (Journal of Psychology, marzo de 1883). Médico de los municipios de Grimpen, Thorsley y High Barrow».

-No se menciona ninguna asociación de cazadores -comentó Holmes con una sonrisa maliciosa-; pero sí que nuestro visitante es médico rural, como usted dedujo atinadamente.

Creo que mis deducciones están justificadas. Por lo que se refiere a los adjetivos, dije, si no recuerdo mal, afable, poco ambicioso y distraído. Según mi experiencia, sólo un hombre afable recibe regalos de sus colegas, sólo un hombre sin ambiciones abandona una carrera en Londres para irse a un pueblo y sólo una persona distraída deja el bastón en lugar de la tarjeta de visita después de esperar una hora.

-¿Y el perro?

-Está acostumbrado a llevarle el bastón a su amo. Como es un objeto pesado, tiene que sujetarlo con fuerza por el centro, y las señales de sus dientes son perfectamente visibles.

La mandíbula del animal, como pone de manifiesto la distancia entre las marcas, es, en mi opinión, demasiado ancha para un terrier y no lo bastante para un mastín. Podría ser..., sí, claro que sí: se trata de un spaniel de pelo rizado.

Holmes se había puesto en pie y paseaba por la habitación mientras hablaba. Finalmente se detuvo junto al hueco de la ventana. Había un tono tal de convicción en su voz que levanté la vista sorprendido.

-¿Cómo puede estar tan seguro de eso?

-Por la sencilla razón de que estoy viendo al perro delante de nuestra casa, y acabamos de oír cómo su dueño ha llamado a la puerta. No se mueva, se lo ruego. Se trata de uno de sus hermanos de profesión, y la presencia de usted puede serme de ayuda. Éste es el momento dramático del destino, Watson: se oyen en la escalera los pasos de alguien que se dispone a entrar en nuestra vida y no sabemos si será para bien o para mal. ¿Qué es lo que el doctor James Mortimer, el científico, desea de Sherlock Holmes, el detective? ¡Adelante!

El aspecto de nuestro visitante fue una sorpresa para mí, dado que esperaba al típico médico rural y me encontré a un hombre muy alto y delgado, de nariz larga y ganchuda, disparada hacia adelante entre unos ojos grises y penetrantes, muy juntos, que centelleaban desde detrás de unos lentes de montura dorada. Vestía de acuerdo con su profesión, pero de manera un tanto descuidada, porque su levita estaba sucia y los pantalones, raídos. Cargado de espaldas, aunque todavía joven, caminaba echando la cabeza hacia adelante y ofrecía un aire general de benevolencia corta de vista. Al entrar, sus ojos tropezaron con el bastón que Holmes tenía entre las manos, por lo que se precipitó hacia él lanzando una exclamación de alegría.

-¡Cuánto me alegro! -dijo-. No sabía si lo había dejado aquí o en la agencia marítima.

Sentiría mucho perder ese bastón.

-Un regalo, por lo que veo -dijo Holmes.

-Así es.

-¿Del hospital de Charing Cross?

-De uno o dos amigos que tenía allí, con ocasión de mi matrimonio.

-¡Vaya, vaya! ¡Qué contrariedad! -dijo Holmes, agitando la cabeza.

-¿Cuál es la contrariedad?

-Tan sólo que ha echado usted por tierra nuestras modestas deducciones. ¿Su matrimonio, ha dicho?

-Sí, señor. Al casarme dejé el hospital, y con ello toda esperanza de abrir una consulta.

Necesitaba un hogar. -Bien, bien; no estábamos tan equivocados, después de todo -dijo Holmes-. Y ahora, doctor James Mortimer...

-No soy doctor; tan sólo un modesto MRCS.

-Y persona amante de la exactitud, por lo que se ve.

-Un simple aficionado a la ciencia, señor Holmes, coleccionista de conchas en las playas del gran océano de lo desconocido. Imagino que estoy hablando con el señor Sherlock Holmes y no...

-No se equivoca; yo soy Sherlock Holmes y éste es mi amigo, el doctor Watson.

-Encantado de conocerlo, doctor Watson. He oído mencionar su nombre junto con el de su amigo. Me interesa usted mucho, señor Holmes. No esperaba encontrarme con un cráneo tan dolicocéfalo ni con un arco supraorbital tan pronunciado. ¿Le importaría que recorriera con el dedo su fisura parietal? Un molde de su cráneo, señor mío, hasta que pueda disponerse del original, sería el orgullo de cualquier museo antropológico. No es mi intención parecer obsequioso, pero confieso que codicio su cráneo.

Sherlock Holmes hizo un gesto con la mano para invitar a nuestro extraño visitante a que tomara asiento. -Veo que se entusiasma usted tanto con sus ideas como yo con las mías - dijo-. Y observo por su dedo índice que se hace usted mismo los cigarrillos. No dude en encender uno si así lo desea.

El doctor Mortimer sacó papel y tabaco y lió un pitillo con sorprendente destreza. Sus dedos, largos y temblorosos, eran tan ágiles e inquietos como las antenas de un insecto.

Holmes guardó silencio, pero la intensidad de su atención me demostraba el interés que despertaba en él nuestro curioso visitante.

-Supongo -dijo finalmente-, que no debemos el honor de su visita de anoche y ésta de hoy exclusivamente a su deseo de examinar mi cráneo.

-No, claro está; aunque también me alegro de haber tenido la oportunidad de hacerlo, he acudido a usted, señor Holmes, porque no se me oculta que soy una persona poco práctica y porque me enfrento de repente con un problema tan grave como singular. Y reconociendo, como yo lo reconozco, que es usted el segundo experto europeo mejor cualificado...

-Ah. ¿Puedo preguntarle a quién corresponde el honor de ser el primero? -le interrumpió Holmes con alguna aspereza.

-Para una persona amante de la exactitud y de la ciencia, el trabajo de monsieur Bertillon tendrá siempre un poderoso atractivo.

-¿No sería mejor consultarle a él en ese caso?

-He hablado de personas amantes de la exactitud y de la ciencia. Pero en cuanto a sentido práctico todo el mundo reconoce que carece usted de rival. Espero, señor mío, no haber...

-Tan sólo un poco -dijo Holmes-. No estará de más, doctor Mortimer, que, sin más preámbulo, tenga la amabilidad de contarme en pocas palabras cuál es exactamente el problema para cuya resolución solicita mi ayuda.

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >