Pes baskervillský.  Arthur Conan Doyle

Kapitola 1. MR. SHERLOCK HOLMES (Chapitre 1. MONSIEUR SHERLOCK HOLMES)
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >


Font:
-
T
+

Mr. Sherlock Holmes, který obyčejně ráno pozdě vstával mimo ony nikoliv řídké příležitosti, kdy probděl celou noc, seděl právě u stolu, na němž se snídávalo. Já stál na koberci před krbem, i vzal jsem do ruky hůl, kterouž jakýsi návštěvník večer před tím u nás zanechal. Byla to pěkná hůl ze silného dřeva, bambulovitě nahoře zakončená – hůl z druhů těch, jimž se říká „policejní právo“. Těsně pod hlavicí hole byl stříbrný kroužek asi na palec zšíří. Slova „Jakubu Mortimeru M. R. P. P. věnováno od jeho přátel z C. C. H.“ byla vyryta na kroužku tom, a kromě nich i datum „1884“. Hůl byla podobná oněm, jakéž staromódní domácí lékaři nosívali – důstojná, pevná a vzbuzovala pocit bezpečnosti.

„Nuže, Watsone, co chcete počíti s tím?“

Holmes seděl zády obrácen ke mně, a já mu nedal ničím na jevo, čím se zabývám.

„Jak jste věděl, co činím? Zdá se mi, že máte oči nazad hlavy.“

„Mám však dobře hlazenou stříbrnou konvici kávovou před očima,“ odtušil soudruh můj, i pokračoval:

„Avšak řekněte mi, Watsone, co chcete dělati s holí našeho hosta? Když jsme ho nešťastnou náhodou nezastali, a když nemáme tudíž tušení, co od nás chce, jest upomínka tato, již zde náhodou zanechal, pro nás důležitou. Řekněte mi, jak si asi dle hole muže toho představujete?“

„Soudím,“ pravil jsem já, sleduje, pokud jsem mohl methodu svého soudruha, „že doktor Mortimer jest starší lékař, hojně hledaný a velmi vážený, jinak ti, kteří ho znají, nebyli by mu věnovali tuto hůl na důkaz své uznalosti.“

„Dobře!“ pravil Holmes. „Výtečně!“

„Myslím také, že dle vší pravděpodobnosti jest to lékař venkovský, který koná velikou část návštěv svých pěšky.“

„Proč tak soudíte?“

„Poněvadž tato hůl, ačkoli původně velmi hezounká, jest příliš opotřebována, než aby ji byl mohl nositi městský lékař. Silný, železný hrot jest tuze otřen, jest tedy zjevno, že prodělal hodně statných pochodů.“

„Dokonale věc zkoumáte,“ pravil Holmes.

„A potom, tuto jest nápis: ‚Věnováno od přátel z C. C. H.‘ Soudím skorém, že běželo o nějakou loveckou společnost, o nějakou místní štvanici, jejímž členům poskytl doktor snad pomoc lékařskou a kteří oplátkou věnovali mu nějaký dárek.“

„Skutečně, Watsone, předstihujete sám sebe,“ pravil Holmes, odstrčiv stolici svou a zapáliv si cigaretu. „Jsem nucen říci, že ve všech pracích, v nichž vyprávěl jste tak laskavě o skromných mých výkonech, podceňoval jste velice vlastní své schopnosti. Jest možno, že sám nejste světlem, ale umíte jiné k světlu přiváděti. Jsou lidé, kteří nemají sami genia, ale dovedou ho vzněcovali. Doznávám, milý kamaráde, že jsem vám za velmi mnohé vděčen.“

Soudruh můj nikdy se tak pochvalně nevyjádřil, i doznávám, že slova jeho způsobila mi živé potěšení, neboť jsem býval často nemile dotčen lhostejností, kterou jevil k mému obdivu a k mým pokusům, v nichž snažil jsem seznámiti veřejnost s jeho methodami.

Byl jsem hrd, že jsem osvojil si systém jeho do té míry, že zjednal jsem si jeho pochvaly.

Vzal nyní hůl sám z mé ruky, i prohlížel ji po několik minut prostým okem.

Po té se zřejmým výrazem zájmu svého odložil cigaretu a přistoupiv s holí k oknu, jal se ji prohlížeti opět zvětšovacím sklem.

„Zajímavá, ačkoliv velmi prostá věc,“ pravil, když usedl opět v zamilovaném svém koutku. „Skutečně hůl poskytuje nám jednu neb dvě známky. Jest podkladem pro několik závěrkův.“

„Uniklo mně snad něco?“ tázal jsem se s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“

„Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu. Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste neměl. Muž onen jistě jest lékařem venkovským. A namnoze chodívá pěšky.“

„Měl jsem tedy pravdu?“

„Až potud ano.“

„To však bylo také vše.“

„Ne, ne, můj milý Watsone, nikterak vše. Soudil bych ku příkladu, že hůl věnována byla doktoru spíše nemocnicí, nežli loveckým spolkem, a že, když písmena C. C. položena jsou před označení nemocnice, slova ‚Charing-Crosská nemocnice‘ z nápisu C. C. H. plynou sama sebou.“

„Snad máte pravdu. Pravděpodobno jest to rozhodně. A přijmeme-li to za vážnou domněnku, jest to dobrý základ, bychom utvořili si náležitou představu o našem neznámém návštěvníku.“

„Dobrá! Dejme tomu, že C. C. H. znamená Charing-Crosskou nemocnici. Co lze dále z toho vyvoditi?“

„Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“

„Já mohl bych učiniti jen prostý závěr ten, že muž ten vykonával lékařskou praxi v městě dříve, nežli se odebral na venkov.“

„Myslím, že můžeme se odvážiti poněkud dále, nežli k závěrku tomuto. Dívejte se na věc s tohoto stanoviska. Při jaké příležitosti jest nejpravděpodobnější, že věnování takové bylo učiněno? Kdy sdružení přátelé jeho chtěli mu podati tento důkaz své přízně? Prostě v tom okamžiku, kdy doktor Mortimer opustil službu nemocenskou, aby se zařídil sám pro sebe. Víme, že dárek byl učiněn. Soudíme, že lékař zaměnil nemocnici s venkovskou praxí. Jdeme tedy v domněnkách svých příliš daleko, pravíme-li, že dar byl věnován při příležitosti této záměny?“

„To ovšem bylo by pravděpodobno.“

„Nuže, přiznáte pak, že lékař ten nenáležel k štábu nemocenskému, neboť pouze muž s dobře zavedenou praxí londýnskou dostává místo takové, a takový věru by se nechtěl uchýliti na venkov.

Čím byl tedy doktor Mortimer? Byl-li v nemocnici, ale ne ve vlastním štábu jejím, mohl býti jen výpomocným ranhojičem neb asistentem, o málo více, nežli starý student. A opustil nemocnici před pěti lety – datum jest vyryto na holi. A tak váš vážený domácí lékař prostředního věku rozptyluje se jako bublina, můj milý Watsone, a vynořuje se před námi mladý muž pod třicátým rokem stáří, roztomilý, bez ctižádosti, roztržitý, a vlastník zhýčkaného psa, o němž mohu toliko říci, že jest větším než jezevčík a menším než hlídací pes.“

Zasmál jsem se nedůvěřivě, kdežto Sherlock Holmes naklonil se zpět na sedátku svém a odfukoval malé kotoučky dýmu ke stropu.

„Pokud se týče vašeho posledního tvrzení, nemám, co bych proti němu uvedl,“ řekl jsem, „ostatně není nesnadno zvěděti několik podrobností o věku muže toho, a odborné jeho kariéře.“

Vyňal jsem z přihrádky, kde umístěny měl jsem předměty lékařského oboru, lékařský adresář, a vyhledal jsem jméno. Bylo tam několik Mortimerů, ale jen jediný, jenž mohl býti naším návštěvníkem. Četl jsem nahlas řádky o něm jednající:

„Mortimer Jakub M. R. C. P. 1882 v Grimpenu na Dartském močálu, Devonské hrabství. Od roku 1882-84 assistentem v Charing-Crosské nemocnici. Dostal Jacksonovu cenu pro srovnávací pathologii za pojednání ‚Jest choroba obrozením?‘, Dopisující člen ‚Švédské pathologické společnosti‘. Autor. Několika myšlenek o atavismu‘ (v časopise Lancet 1882) a ‚Jsme na postupu?‘ (v časopise Journal of Psychology, březen 1883). Obvodní lékař pro farství Grimpenské, Pharleyské a High Barowské.“

„Ani tedy památky o nějaké lovecké společnosti, Watsone,“ pravil Holmes s potutelným úsměvem. „Ale ovšem v pravdě lékař venkovský, jak jste velmi bystře usoudil. Myslím, že jsou však i moje úsudky velmi dobře ospravedlněny. Pokud se přívlastků týče, řekl jsem, pamatuju-li se dobře, že běží o muže roztomilého, bez ctižádosti a roztržitého. Jest mou zkušeností, že bývá to jen muž roztomilý, kterýž přijímá dary, že jen muž bez ctižádosti opouští londýnskou karrieru k vůli venkovu a že to mohl býti jen muž roztržitý, kterýž zanechal u nás hůl a nikoli navštívenku, když byl u nás hodinu čekal.“

„A což pes?“

„Pes nosíval hůl za svým pánem. Hůl byla těžká, a pes držíval (ji tudíž pevně v prostředku, takže stopy zubů jsou zcela jasny. Čelist psova, jak ukazuje vzdálenost mezi otisky zubů, jest příliš široká pro jezevčíka, jak myslím, a ne dost široká pro psa hlídacího. Snad byl to, ano, přisám Bůh, byl to křepelář zakudrnatělé srsti!“

Holmes povstal a přecházel, an mluvil toto, po komnatě.

Nyní stanul ve výklenku okna.

Takové přesvědčení opravdové vyznívalo z hlasu jeho, že vzhlédl jsem k němu překvapen.

„Avšak, brachu milý, jak můžete tvrditi něco tak najisto?“

„Z prostého důvodu toho, že vidím psa sama již na schůdcích našich před domem. Nehýbejte se odtud, Watsone. Jest soudruhem ve vašem oboru, a vaše přítomnost může mně býti prospěšnou. Nadchází nyní dramatický okamžik osudu, Watsone – nyní, kdy slyšíte krok na schodech, krok, jenž vchází v život náš, a kdy nevíme, přináší-li dobro neb zlo. Co žádá as doktor Jakub Mortimer, muž vědy, od Sherlocka Holmese, specialisty zločinu? Dále!“

Zjev návštěvníka našeho byl překvapením pro mne, neboť jsem očekával, že zjeví se před očima mými typ venkovského lékaře. Byl to však muž vysoké a štíhlé postavy, s vysokým, dlouhým, zobákovitě zahnutým nosem, vyčnívajícím mezi bystrýma, šedýma očima, jež byly blízko sebe, a jež se blýskaly za zlatými brejlemi.

Oblečen byl doktor Mortimer v šat odpovídající jeho stavu, ale spíše poněkud již obnošený, neboť dlouhý kabát jeho byl již místy odřen, a jeho spodky byly dole trochu roztřepeny. Ačkoli byl doktor Mortimer mlád, záda jeho byla již sehnuta, i chodil s hlavou poněkud ku předu nachýlenou a tvář jeho jevila stále přívětivý výraz.

Když lékař vstoupil dovnitř, zrak jeho utkvěl na holi, kterou držel Holmes v ruce. Doktor Mortimer přistoupil rychle k němu s výkřikem radosti.

„Jsem velice potěšen,“ pravil, „nebyl jsem si jist, nechal-li jsem ji zde, aneb v kanceláři paroplavební. Nechtěl bych ztratiti hůl tuto ani za živý svět.“

„Jest to dárek, jak vidím,“ pravil Holmes. „Ano, pane!“

„Dárek Charing-Crosské nemocnice?“

„Ano, od přátel tamních u příležitosti mé svatby.“

„Oj, oj, toť ošklivé,“ zvolal Holmes vrtě hlavou.

Oči doktora Mortimera zasvítily za brejlemi údivem.

„Proč by to bylo ošklivé?“

„Nu, jen proto, že tím naše úsudky a závěrky jsou poněkud rozrušeny. U příležitosti vaší svatby, pravil jste?“

„Ano, pane! Oženil jsem se, i opustil jsem tudíž nemocnici, a tím také všechny naděje na vydatnou praxi. Bylo však třeba již zaříditi si vlastní domácnost.“

„Ejhle! Naše domněnky nebyly tedy tak zcela nesprávny. A nyní, doktore Jakube Mortimere …“

„Nikoli doktor, pane pouhý skromný Mister, jen praktický lékař.“

„Ale muž zřejmě velkého bystrozraku.“

„Pouhý teprv učeň vědy, pane Holmesi, nepatrný jen sběratel lastur na březích velkého neznámého oceánu. Soudím, že jest to pan Sherlock Holmes, na nějž se obracím, a nikoliv– – –“

„Ne, totoť jest můj přítel, doktor Watson.“

„Těší mě, že se s vámi setkávám, pane. Slyšel jsem uváděti jméno vaše ve spojení s jménem vašeho přítele. Zajímáte mne velice, pane Holmesi,“ pokračoval pak lékař. „Nečekal jsem, že u vás shledám lebku tak dolichokefalskou a čelo tak význačně do výšky vyvinuté. Sádrový odlitek vaší lebky, milý pane, dokud nelze dostati sám originál, byl by ozdobou každého antropologického musea. Nechci věru býti nezdvořilým, ale přiznávám se, že mám velký zálusk na vaši lebku.“

Sherlock Holmes kynul podivnému našemu návštěvníku, aby usedl.

„Jste nadšencem ve svém oboru, pane, jak vidím, jako já ve svém,“ pravil. „Já pak pozoruji podle vašeho ukazováčku, že si sám točíte cigarety. Neostýchejte se tedy jednu si zapáliti.“

Muž vyňal skutečně tabák a papír z kapsy své, a stočil tabák do papírku s neobyčejnou obratností.

Měl dlouhé, chvějící se prsty, a čilé tak a neklidné jako tykadla hmyzu.

Holmes mlčel, však jeho pohledy pronikavé, ač rychle míjivé, prozrazovaly mně zájem, kterýž má na našem hostu.

„Soudím, pane,“ pravil na konec, „že nebyl to jedině úmysl, prohlédnouti si mou lebku, kterýž dopřál mi cti, že vykonal jste nám návštěvu včera i dnes.“

„Nikoli, nikoli, pane! Ačkoli jsem rád, že jsem měl zároveň příležitost i lebku tu viděti. Přišel jsem k vám, pane Holmesi, poněvadž uznávám, že já sám jsem mužem nepraktickým, a poněvadž jsem byl postaven před nejvážnější a nejneobyčejnější problém. Uznávaje pak rovněž, že jste ve svém oboru druhým z nejlepších znalců Evropy– – –“

„Skutečně, pane? Smím se otázati, kdož má čest býti prvním?“ tázal se Holmes poněkud pichlavě.

„Na muže přesně vědecky myslícího musí práce monsieura Bertillona působiti ovšem zvláštním kouzlem.“

„Nebyl byste učinil tudíž lépe, kdybyste se byl obrátil naň samotného o radu?“

„Mluvil jsem, pane, o přesně vědeckém základu. Avšak uznává se všude, že co do praktického řešení záležitostí tohoto druhu jste jediný ve svém oboru. Doufám, pane, že jsem snad bezděčně– – –“

„Ó, to málo znamená,“ pravil Holmes. „Myslím však, doktore Mortimere, že učiníte dobře, když bez dalších oklik laskavě mně jasně povíte, jakého rázu jest problém, k jehož řešení dožadujete se mé pomoci.“

M. SHERLOCK HOLMES se levait habituellement fort tard, sauf lorsqu’il ne dormait pas de la nuit, ce qui lui arrivait parfois. Ce matin là, pendant qu’il était assis devant son petit déjeuner, je ramassais la canne que notre visiteur avait oubliée, la veille au soir. C’était un beau morceau de bois, solide, terminé en pommeau. Juste au-dessous de ce pommeau, une bague d’argent qui n’avait pas moins de deux centimètres de haut portait cette inscription datant de 1884 : « À James Mortimer, M.R.C.S. , ses amis du C.C.H. ». Une belle canne ; canne idéale pour un médecin à l’ancienne mode : digne, rassurante…

« Eh bien, Watson, que vous suggère cette canne ? »

Holmes me tournait le dos, et je n’avais rien fait qui pût le renseigner sur mon occupation du moment.

« Comment savez-vous que je l’examine ? Vous devez avoir des yeux derrière la tête !

– Non, mais j’ai en face de moi une cafetière en argent bien astiquée. Dites, Watson, que pensez-vous de la canne de notre visiteur ? Nous avons eu de la malchance de le manquer, nous ignorons le but de sa démarche : ce petit prend donc de l’importance. Allons, Watson, reconstituez l’homme d’après la canne ! Je vous écoute. »

Je me mis en devoir de me conformer de mon mieux aux méthodes de mon ami.

« Selon moi, dis-je, ce docteur Mortimer est un médecin d’un certain âge, à mœurs patriarcales, aisé, apprécié, comme en témoigne le geste de ceux qui lui ont offert cette canne.

– Bon ! Excellent !

– Je pense qu’il y a de fortes chances pour que le docteur Mortimer soit un médecin de campagne qui visite à pied la plupart de ses malades.

– Pourquoi, s’il vous plaît ?

– Parce que cette canne, qui à l’origine était très élégante, se trouve aujourd’hui dans un tel état que j’ai du mal à me la représenter entre les mains d’un médecin de ville. Le gros embout de fer est complètement usé ; il me paraît donc évident que son propriétaire est un grand marcheur.

– Très juste !

– D’autre part, je lis : « ses amis du C.C.H. ». Je parierais qu’il s’agit d’une société locale de chasse dont il a soigné les membres et qui lui a offert un petit cadeau pour le remercier.

– En vérité, Watson, vous vous surpassez ! s’exclama Holmes en repoussant sa chaise et en allumant une cigarette. Je suis obligé de dire que dans tous les récits que vous avez bien voulu consacrer à mes modestes exploits, vous avez constamment sous-estimé vos propres capacités. Vous n’êtes peut-être pas une lumière par vous-même, mais vous êtes un conducteur de lumière. Certaines personnes dépourvues de génie personnel sont quelquefois douées du pouvoir de le stimuler. Mon cher ami, je vous dois beaucoup ! »

Jamais il ne m’en avait tant dit ! Je conviens que ce langage me causa un vif plaisir. Souvent en effet j’avais éprouvé une sorte d’amertume devant l’indifférence qu’il manifestait à l’égard de mon admiration et de mes efforts pour vulgariser ses méthodes. Par ailleurs je n’étais pas peu fier de me dire que je possédais suffisamment à fond son système pour l’appliquer d’une manière qui avait mérité son approbation. Il me prit la canne des mains et l’observa quelques instants à l’œil nu. Tout à coup, intéressé par un détail, il posa sa cigarette, s’empara d’une loupe, et se rapprocha de la fenêtre.

« Curieux, mais élémentaire ! fit-il en revenant s’asseoir sur le canapé qu’il affectionnait. Voyez-vous, Watson, sur cette canne je remarque un ou deux indices : assez pour nous fournir le point de départ de plusieurs déductions.

– Une petite chose m’aurait-elle échappée ? demandai-je avec quelque suffisance. J’espère n’avoir rien négligé d’important ?

– J’ai peur, mon cher Watson, que la plupart de vos conclusions ne soient erronées. Quand je disais que vous me stimuliez, j’entendais par là, pour être tout à fait franc, qu’en relevant vos erreurs j’étais fréquemment guidé vers la vérité. Non pas que vous vous soyez trompé du tout au tout dans ce cas précis. Il s’agit certainement d’un médecin de campagne. Et d’un grand marcheur.

– Donc j’avais raison.

– Jusque-là, oui.

– Mais il n’y a rien d’autre…

– Si, si, mon cher Watson ! Il y a autre chose. D’autres choses. J’inclinerais volontiers à penser, par exemple, qu’un cadeau fait à un médecin provient plutôt d’un hôpital que d’une société de chasse ; quand les initiales « C.C. » sont placées devant le « H » de Hospital, les mots « Charing-Cross » me viennent naturellement en tête.

– C’est une hypothèse.

– Je n’ai probablement pas tort. Si nous prenons cette hypothèse pour base, nous allons procéder à une reconstitution très différente de notre visiteur inconnu.

– Eh bien, en supposant que « C.C.H. » signifie « Charing-Cross Hospital », que voulez-vous que nous déduisions de plus ?

– Je ne voyais pas ? Puisque vous connaissez mes méthodes, appliquez-les !

– Je ne vois rien à déduire, sinon que cet homme a exercé en ville avant de devenir médecin de campagne.

– Il me semble que nous pouvons nous hasarder davantage. Considérez les faits sous ce nouvel angle. En quelle occasion un tel cadeau a-t-il pu être fait ? Quand des amis se sont-ils réunis pour offrir ce témoignage d’estime ? De toute évidence à l’époque où le docteur Mortimer a quitté le service hospitalier pour ouvrir un cabinet. Nous savons qu’il y a eu cadeau. Nous croyons qu’il y a eu départ d’un hôpital londonien pour une installation à la campagne. Est-il téméraire de déduire que le cadeau lui a été offert à l’occasion de son départ ?

– Certainement pas.

– Mais convenez aussi avec moi, Watson, qu’il ne peut s’agir de l’un des « patrons » de l’hôpital : un patron en effet est un homme bien établi avec une clientèle à Londres, et il n’abandonnerait pas ces avantages pour un poste de médecin de campagne. Si donc notre visiteur travaillait dans un hôpital sans être patron, nous avons affaire à un interne en médecine ou en chirurgie à peine plus âgé qu’un étudiant. Il a quitté ses fonctions voici cinq ans : la date est gravée sur la canne. Si bien que votre médecin d’un certain âge, grave et patriarcal, disparaît en fumée, mon cher Watson, pour faire place à un homme d’une trentaine d’années, aimable, sans ambition, distrait, qui possède un chien favori dont j’affirme qu’il est plus gros qu’un fox-terrier et plus petit qu’un dogue. »

J’éclatais d’un rire incrédule pendant que Holmes se renfonçait dans le canapé et soufflait vers le plafond quelques anneaux bleus.

« En ce qui concerne votre dernière déduction, dis-je, je suis incapable de la vérifier. Mais il m’est facile de rechercher quelques détails sur l’âge et la carrière professionnelle de notre visiteur. »

J’attrapai mon annuaire médical et le feuilletai. il existait plusieurs Mortimer, mais un seul correspondait à notre inconnu. Je lus à haute voix les lignes qui lui étaient consacrées.

« Mortimer, James, M.R.C.S. 1882, Grimpen, Dartmoor, Devon. Interne en chirurgie de 1882 à 1884, au Charing-Cross Hospital. Lauréat du prix Jackson de pathologie comparée avec une thèse intitulée : La maladie est-elle une réversion ? Membre correspondant de la Société suédoise de pathologie. Auteur de Quelques Caprices de l’Atavisme (Lancet, 1883), de Progressons-nous ? (Journal de Psychologie, mars 1883).Médecin sanitaire des paroisses de Grimpen, Thorsley, et High Barrow ».

– Pas question de société de chasse, Watson ! observa Holmes avec un sourire malicieux. Uniquement d’un médecin de campagne, comme vous l’aviez très astucieusement deviné. Je crois que mes déductions sont à peu près confirmées. Quant aux qualificatifs, j’ai dit, si je me souviens bien, aimable, sans ambition, distrait. Par expérience je sais qu’en ce monde seul un homme aimable peut recevoir des présents, que seul un médecin sans ambition peut renoncer à faire carrière à Londres pour exercer à la campagne, et que seul un visiteur distrait peut laisser sa canne et non sa carte de visite après vous avoir attendu une heure.

– Et le chien ?

– Le chien a été dressé à tenir cette canne derrière son maître. Comme la canne est lourde, le chien la serre fortement par le milieu, et les traces de ses dents sont visibles. La mâchoire du chien, telle qu’on peut se la représenter d’après les espaces entre ces marques, est à mon avis trop large pour un dogue. Ce serait donc… oui, c’est bien un épagneul à poils bouclés. »

Tout en parlant, il s’était levé pour arpenter la pièce et s’était arrêté derrière la fenêtre. Sa voix avait exprimé une conviction si forte que je le regardai avec surprise.

« Mon cher ami, comment pouvez-vous parler avec tant d’assurance ?

– Pour la bonne raison que je vois le chien devant notre porte et que son propriétaire vient de sonner. Ne vous éloignez pas, Watson, je vous prie ! C’est l’un de vos confrères, et votre présence peut m’être utile. À présent voici le moment dramatique du destin. Watson : vous entendez un pas dans l’escalier, et vous ne savez pas s’il monte pour un bien ou pour un mal. Qu’a donc le docteur James Mortimer, homme de science à demander à Sherlock Holmes, spécialiste du crime ? Entrez ! »

L’aspect de notre visiteur m’étonna d’autant plus que je m’attendais au type classique du médecin de campagne. Or, il était de haute taille et très mince ; son nez qui avait la forme d’un bec s’allongeait entre deux yeux gris perçants, rapprochés, clairs, qui brillaient derrière des lunettes cerclées d’or. Il portait des vêtements corrects, mais guère soignés : sa redingote était défraîchie, son pantalon effiloché. En dépit de sa jeunesse, il était voûté ; il marchait en penchant en avant un visage bienveillant. Quand il entra, et qu’il aperçut sa canne dans les mains de Holmes, il poussa un cri de joie.

« Je suis si content ! Je me demandais si je l’avais oubliée ici ou à l’agence maritime. Pour rien au monde je ne voudrais la perdre.

– Un cadeau, à ce que je vois ? dit Holmes.

– Oui.

– Du Charing-Cross Hospital ?

– De quelques amis que j’avais là, à l’occasion de mon mariage.

– Mon Dieu, mon Dieu, comme c’est bête ! » soupira Holmes en secouant la tête.

Ahuri, le docteur Mortimer le contempla à travers ses lunettes.

« Pourquoi est-ce bête ?

– Oh ! vous avez simplement bouleversé nos petites déductions ! Vous avez bien dit : mariage ?

– Oui, monsieur. Je me suis marié, et j’ai quitté l’hôpital. Il fallait que je m’établisse à mon compte.

– Allons, allons, nous ne nous étions pas tellement trompés ! dit Holmes. Et maintenant, docteur James Mortimer…

– Dites plutôt monsieur Mortimer ! Je ne suis qu’un humble M.R.C.S.

– Mais naturellement un esprit précis.

– Un touche-à-tout de la science, monsieur Holmes. Un ramasseur de coquillages sur la grève du grand océan de l’inconnu. Je présume que c’est à monsieur Sherlock Holmes que je m’adresse présentement, et non…

– En effet. Voici mon ami le docteur Watson.

– Heureux de faire votre connaissance, monsieur. Votre nom ne m’est pas inconnu : il est associé à celui de votre ami. Vous m’intéressez grandement, monsieur Holmes, je n’espérais pas rencontrer un crâne pareil, une dolichocéphalie aussi prononcée, ni un tel développement supra-orbitaire. Verriez-vous un inconvénient à ce que je promène mon doigt le long de vos bosses pariétales ? Un moulage de votre crâne, monsieur, à défaut de l’original, enrichirait n’importe quel musée d’anthropologie. Je n’ai rien d’un flagorneur, mais je vous confesse que votre crâne me fait très envie ! »

Sherlock Holmes, d’un geste, invita notre étrange visiteur à s’asseoir.

« Je m’aperçois, monsieur, que vous exercez votre profession avec enthousiasme, lui dit-il. Cela m’arrive également. D’après votre index, je devine que vous roulez vous-même vos cigarettes. Ne vous gênez pas si vous désirez fumer. »

Le docteur Mortimer tira de sa poche du tabac et une feuille de papier à cigarettes ; il mania les deux avec une dextérité extraordinaire. Il possédait de longs doigts frémissants, aussi agiles et alertes que des antennes d’insecte.

Holmes se tut, mais de rapides petits coups d’œil m’indiquèrent que le docteur Mortimer l’intéressait vivement. Il se décida enfin à rompre le silence.

« J’imagine, monsieur, que ce n’est pas uniquement dans le but d’examiner mon crâne que vous m’avez fait l’honneur de venir chez moi hier soir et à nouveau aujourd’hui ?

– Non, monsieur, non ! Bien que je sois heureux d’en avoir eu l’occasion… Je suis venu chez vous, monsieur Holmes, parce que je sais que je n’ai rien d’un homme pratique et que je me trouve tout à coup aux prises avec un problème grave, peu banal. Vous connaissant comme le deuxième plus grand expert européen…

– Vraiment, monsieur ? susurra Holmes non sans une certaine âpreté. Puis-je vous demander qui a l’honneur d’être le premier ?

– À un esprit féru de précision scientifique, l’œuvre de M. Bertillon apparaît sans rivale.

– Alors ne feriez-vous pas mieux de le consulter ?

– J’ai dis, monsieur, « à un esprit féru de précision scientifique ». Mais chacun reconnaît que vous êtes incomparable en tant qu’homme pratique. J’espère, monsieur, que par inadvertance je n’ai pas…

– À peine, monsieur ! interrompit Holmes. Je crois. Docteur Mortimer, que vous feriez bien de vous borner à me confier la nature exacte du problème pour la solution duquel vous sollicitez mon concours. »

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >