ZLATÝ SKŘIPEC.  Arthur Conan Doyle

Kniha. ZLATÝ SKŘIPEC (Libro. La Aventura de las gafas de oro)
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >


Font:
-
T
+

Když hledím na tři svázané tlustopisy, v nichž je zaznamenána naše práce za rok 1894, přiznám se, že je mi velice zatěžko vybrat z toho bohatého materiálu případy zajímavé samy o sobě a současně ilustrující pozoruhodné schopnosti, které mého přítele tak proslavily. Obracím stránky a čtu své zápisy o nechutném případu červené pijavky a o hrůzné smrti bankéře Crosbyho. Nacházím tu popis tragédie Addletonových a zprávu o neobvyklém obsahu starodávné britské mohyly. Do tohoto období spadá i proslulý případ dědické posloupnosti Smith-Mortimer, jakož i vypátrání a zatčení Hureta, vraha z Boulevardu des Italiens, čin, za který Holmes obdržel řád Čestné legie a vlastnoruční děkovný list francouzského presidenta. Každý z těchto případů by si zasloužil být vyprávěn, ale koneckonců se domnívám, že v žádném z nich se nesetkáváme s tolika poutavými aspekty jako v epizodě z Yoxleyské usedlosti, kde se po politováníhodné smrti mladého Willoughbyho Smithe objevily pojednou pohnutky zločinu v prapodivném světle.

Byla divoká, bouřlivá noc na sklonku listopadu. Proseděli jsme s Holmesem celý večer mlčky; on se s pomocí silné lupy pokoušel rozluštit zbytky původního nápisu na palimpsestu, já zas byl zahloubán do pojednání o nejnovějších pokrocích chirurgie. Po Baker Street skučel venku vítr a déšť nám prudce bubnoval do oken. Bylo to zvláštní, pocítit zde, uprostřed města, kde nás na deset mil ze všech stran obklopovaly výtvory lidských rukou, kruté běsnění přírody a uvědomit si, že pro mocné síly živlů neznamená celý Londýn víc než krtčí hromádka někde na poli. Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl do opuštěné ulice. Tu a tam osvětlovala nějaká lucerna zablácenou vozovku a lesklý chodník. Od Oxford Street přijížděla osamělá drožka a bláto stříkalo na všechny strany.

„Věru dobře, že dnes večer nemusíme ven, Watsone,“ řekl Holmes, když odložil lupu a svinul palimpsest. „Na jedno posezení jsem toho udělal až dost. Velice to namáhá oči. Pokud jsem zatím zjistil, není napínavější četby nad účetní zápisy opatství, i když pocházejí z druhé poloviny patnáctého století. Ejhle! Slyšíte? Co to má znamenat?“

Přes hukot větru jsme zaslechli dusot koňských kopyt a dlouhé zaskřípění, jak se kolo otřelo o obrubník. Drožka, kterou jsem viděl už předtím, zastavila teď před našimi dveřmi.

„Co tu asi může pohledávat?“ zvolal jsem, když z ní vystoupil jakýsi muž.

„Pohledávat! Hledá nás. A my, nebohý Watsone, budeme hledat pláště a nákrčníky a galoše, kdejakou část oděvu vynalezenou lidmi k ochraně proti nepřízni počasí. Ale počkejte moment! Drožka už zas odjíždí! Stále ještě nám zbývá naděje. Kdyby chtěl, abychom šli s ním, nechal by drožku čekat. Běžte otevřít dveře, milý brachu, poněvadž všichni pořádní lidé už dávno leží v posteli.“

Poznal jsem půlnočního návštěvníka bez obtíží, jakmile na něho dopadlo světlo z předsíně. Byl to mladý Stanley Hopkins, talentovaný detektiv, o jehož kariéru Holmes několikrát projevil velmi praktický zájem.

„Je doma?“ zeptal se netrpělivě.

„Pojďte nahoru, milý pane,“ ozval se shora Holmesův hlas. „Doufám, že za takové noci jako dnešní jste pro nás nic nenaplánoval.“

Detektiv vystoupil po schodech a světlo naší lampy se mu třpytivě odráželo na nepromokavém plášti. Pomohl jsem mu jej odložit, zatímco Holmes rozhrábl polena v krbu, takže oheň znovu zaplápolal.

„Nuže, milý Hopkinsi, přisedněte k ohni a ohřejte si nohy,“ řekl Holmes. „Zde je doutník a doktor má recept na horký nápoj s citrónem, což je výborný lék pro takovou noc jako dnešní. Běží nepochybně o něco důležitého, když vás to k nám přivedlo v takovém nečase.“

„Opravdu je tomu tak, pane Holmesi. Ujišťuji vás, že jsem měl perné odpoledne. Četl jste v posledním vydání večerníků něco o tom případu v Yoxley?“

„Nečetl jsem dnes nic novějšího než zápisy z patnáctého století.“

„Nu, byla to jen taková krátká zpráva a k tomu ještě celá pokroucená, takže jste o nic nepřišel. Já jsem se ale pořádně zapotil. Stalo se to v Kentu, sedm mil od Chathamu a tři od železnice. Ve čtvrt na čtyři jsem obdržel telegram, do Yoxleyské usedlosti jsem dorazil o páté, provedl jsem šetření, posledním vlakem jsem se vrátil na nádraží Charing Cross a odtud jedu drožkou přímo k vám.“

„Což znamená, jak předpokládám, že vám ten případ není zcela jasný?“

„Znamená to, že nevím kudy kam. Mám pocit, že jsem se ještě nesetkal s tak zamotaným případem, třebaže zprvu vypadal jednoduše a člověk by nečekal, že dojde ke komplikacím. Tomu činu chybí motiv, pane Holmesi. To právě mi dělá starosti. Nemohu najít žádný motiv. Leží tam mrtvý muž – to je skutečnost, kterou nelze popřít – ale dosud jsem u nikoho nenašel sebemenší důvod, proč by tomu člověku měl ublížit.“

Holmes si zapálil doutník a zvrátil se na opěradlo křesla.

„Vyslechneme si to,“ pravil.

„Všechny skutečnosti jsou mi známé,“ řekl Stanley Hopkins. „Potřeboval bych však teď vědět, jak si je mám správně vyložit. Pokud tomu rozumím, vypadá to asi takhle. Před několika lety si ten venkovský dům, Yoxleyskou usedlost, pronajal starší člověk, který uvedl, že se jmenuje profesor Coram. Je to invalida, většinu času tráví na lůžku, ale občas s pomocí hole přechází po domě nebo si vyjede do zahrady na vzduch ve vozíku pro nemocné, který tlačí zahradník. U těch několika sousedů, kteří k němu zašli na návštěvu, je oblíben a v okolí má pověst velmi učeného muže. K jeho domácímu personálu patří pouze starší hospodyně paní Markerová a služka Susan Tarltonová. Obě ženy jsou v domě zaměstnány od jeho nastěhování a mají výtečnou pověst. Profesor spisuje nějakou vědeckou knihu a přijal asi před rokem tajemníka. První dva uchazeči mu nevyhovovali, ale třetí, pan Willoughby Smith, mladý člověk, který po ukončení universitních studií nastupoval do prvního místa, plně vyhovoval požadavkům svého zaměstnavatele. Měl za úkol celé dopoledne psát podle profesorova diktátu a večer trávil vyhledáváním odkazů a literatury vztahující se k práci následujícího dne. Zmíněný Willoughby Smith neměl žádný škraloup ani ze studia v Uppinghamu, ani z let, kdy byl posluchačem v Cambridgi. Viděl jsem jeho vysvědčení a odjakživa to býval slušný, tichý a velmi pilný mládenec bez nějakých nápadných slabostí. A právě tenhle mládenec zemřel dnes ráno v profesorově pracovně za okolností, které nasvědčují tomu, že byl zavražděn.“

Za okny vyl a skučel vítr. Přisedli jsme si s Holmesem blíž k ohni, zatímco mladý inspektor pomalu a po pořádku rozvíjel své pozoruhodné vyprávění.

„Kdybyste prohledali celou Anglii,“ pravil, „sotva byste nalezli domácnost uzavřenější a méně přístupnou vnějším vlivům, než je tahle. Celé dlouhé týdny si nikdo z jejích členů nevyjde ani za zahradní branku. Profesor byl zcela zaujat svou prací a nic jiného pro něho neexistovalo. Mladý Smith nikoho v sousedství neznal a žil téměř stejným způsobem jako jeho zaměstnavatel. Obě ženy neměly nic, co by je z domu odvádělo. Zahradník Mortimer, který tlačí vozík pro nemocné, je vysloužilý voják z krymské války – člověk spořádaný a s bezúhonnou pověstí. Nebydlí v domě, ale v chaloupce s třemi místnostmi na druhém konci zahrady. To jsou jediní obyvatelé Yoxleyské usedlosti.

Sto kroků od zahradní branky ovšem vede hlavní silnice z Chathamu do Londýna. Když zvednete petlici, nic vám nebrání vejít.

A teď vás seznámím s výpovědí Susan Tarltonové, která jediná mi mohla říci něco konkrétního. Stalo se to dopoledne mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. V té době věšela v přední ložnici v prvním patře záclony. Profesor Coram ještě ležel, neboť za špatného počasí málokdy vstává před polednem. Hospodyně měla nějakou práci v zadním traktu. Willoughby Smith byl ve své ložnici, které používal jako obývacího pokoje, ale služebná ho asi v té době zaslechla, že kráčí po chodbě a pak schází do pracovny rozkládající se přímo pod ložnicí, v níž pracovala. Neviděla ho, ale tvrdí, že neomylně poznala jeho rychlé, energické kroky. Neslyšela, že by dveře do pracovny zabouchly, ale asi o minutu později se z pokoje zezdola ozval strašlivý výkřik. Bylo to divoké, chraptivé zaječení, tak podivné a zvláštní, že je mohl ze sebe vyrazit muž i žena. V témž okamžiku cosi padlo na zem, až se dům otřásl, a pak se rozhostilo ticho. Služka chvíli stála celá zkoprnělá, než se vzchopila a rozběhla dolů. Dveře pracovny byly zavřené. Otevřela je a spatřila mladého pana Willoughbyho Smithe nataženého na podlaze. Zprvu neviděla žádné zranění, ale když se ho pokusila zvednout, spatřila, že se mu z hrdla valí krev. Malá, ale velice hluboká rána zasáhla krční tepnu. Zbraň, která způsobila zranění, ležela na koberci vedle něho. Byl to nožík na pečetní vosk, jaké najdeme na starodávných psacích stolech, se střenkou ze slonoviny a s neohebnou čepelí. Nůž obvykle ležel na profesorově stole.

Služka zpočátku myslela, že mladý Smith je už mrtev, ale když mu nalila z karafy na čelo vodu, otevřel na okamžik oči. „Profesor,“ zamumlal, „byla to ona.“ Služebná je ochotna odpřisáhnout, že jeho slova zněla přesně takhle. Zoufale se snažil říci ještě něco a pozvedl pravou ruku. Potom padl mrtev na záda.

Mezitím přišla do pokoje i hospodyně, ale příliš pozdě na to, aby poslední slova umírajícího zaslechla. Susan nechala u nebožtíka a sama spěchala do profesorovy ložnice. Profesor seděl na posteli a byl velice rozrušen, poněvadž toho slyšel dost, aby vytušil, že se přihodilo něco hrozného. Paní Markerová je ochotna odpřisáhnout, že profesor měl na sobě noční úbor, beztak by se neoblékl bez Mortimerovy pomoci, a ten měl příkaz, aby se dostavil až v poledne. Profesor prohlašuje, že zaslechl vzdálený výkřik a nic víc že neví. Nedovede si vůbec vysvětlit ‚Profesor – byla to ona‘, a domnívá se, že je Smith pronesl v deliriu. Je přesvědčen, že Willoughby Smith neměl na světě jediného nepřítele, a nemůže uvést žádný důvod zločinu. Ze všeho nejdřív poslal zahradníka Mortimera pro policii. O chvíli později jsem obdržel od okresního velitele žádost o pomoc. Do mého příchodu s ničím nehýbali a vydali striktní příkaz, že na pěšinu vedoucí k domu nesmí nikdo vkročit. Měl jsem skvělou příležitost uplatnit vaše teorie v praxi, pane Holmesi. Opravdu jsem nic nepostrádal.“

„Kromě Sherlocka Holmese!“ pravil můj společník s poněkud hořkým úsměvem. „Nu, vyslechneme si to. Jak jste se s tím vypořádal?“

„Především vás požádám, pane Holmesi, abyste si prohlédl tenhle náčrtek a získal tak ucelenou představu o poloze profesorovy pracovny a dalších důležitých okolnostech. Budete rovněž moci lépe sledovat mé šetření.“

 

Rozložil hrubě načrtnutý plánek, který zde otiskuji, a položil jej Holmesovi na kolena. Vstal jsem a přes Holmesovo rameno jsem si plánek prohlížel.

„Je ovšem nahozený jen letmo a zachycuje pouze body, které se mi zdají podstatné. Všechno ostatní uvidíte později sám. Nuže za prvé, předpokládáme-li, že vrah vešel do domu, kudy se dovnitř dostal? Nepochybně po zahradní pěšině a zadními dveřmi, jimiž je ničím neomezený přístup do pracovny. Každý jiný příchod by byl nanejvýš složitý. Stejnou cestou musel i uniknout, protože jeden východ mu zablokovala služebná Susan, když utíkala dolů po schodech, a druhý východ vede přímo do profesorovy ložnice. Okamžitě jsem proto soustředil pozornost na zahradní pěšinu, která je po dešti celá rozbahněná a každá šlépěj by se na ní zřetelně otiskla.

Prohlídka mě přesvědčila, že mám co činit s obezřelým a zkušeným zločincem. Na pěšině otisky šlépějí nebyly. Nelze ovšem pochybovat, že někdo šel po trávě lemující pěšinu, a to proto, aby nezanechal stopy. Žádný zřetelný otisk jsem sice nenalezl, ale tráva byla pošlapaná a někdo po ní určitě kráčel. Mohl to být jedině vrah, poněvadž ani zahradník, ani nikdo jiný tudy ráno nešel a teprve předchozí noci se dalo do deště.“

„Okamžik,“ řekl Holmes. „Kam ta pěšina vede?“

„Na silnici.“

„Jak je dlouhá?“

„Asi sto metrů.“

„Ale tam, kde pěšina prochází brankou, jste nepochybné stopy šlépějí našel?“

„Pěšinka je bohužel právě na tom místě vydlážděná.“

„Nu – a přímo na silnici?“

„Nikoli. Vozovka se proměnila v rozbředlé bláto.“

„Hm, hm – a ty stopy na trávě – směřovaly od domu, nebo k domu?“

„To nelze určit. Obrysy se vůbec nedaly rozeznat.“

„Velká noha, nebo malá?“

„To se nedalo poznat.“

Holmes netrpělivě vykřikl. „Od té doby neustále leje a burácí vichr,“ pravil. „Bude obtížnější přečíst ty stopy než přečíst palimpsest. Nu, není jiné pomoci. Co jste udělal pak, Hopkinsi, když vám bylo jasné, že jste nezjistil nic?“

„Mám za to, že jsem zjistil dost věcí, pane Holmesi. Věděl jsem, že pachatel opatrně vnikl do domu zvenčí. Nato jsem prozkoumal chodbu. Je pokryta kokosovými rohožkami, na nichž nezůstaly žádné otisky. To mě zavedlo do pracovny, což je spoře zařízená místnost. Vévodí jí veliký americký psací stůl s dvojitou řadou zásuvek a s větší zásuvkou uprostřed. Zásuvky byly otevřené, prostřední však byla zamčená. Podle všeho ty zásuvky bývaly otevřené vždy, poněvadž nic cenného neobsahují. Do prostřední zásuvky se často ukládají důležité listiny, ale nic nesvědčilo o tom, že se v nich prohraboval někdo nepovolaný, a profesor mě ujistil, že nic také nebylo odcizeno. Je jisté, že loupež v domě spáchána nebyla.

A teď se vraťme k mrtvole mladého muže. Nalezli ji před psacím stolem vlevo, jak vidíte na náčrtku. Rána na pravé straně krku byla zasazena zezadu a směřovala kupředu, takže je skoro vyloučeno, že by se Smith zranil sám.“

„Ledaže by se na ten nůž svalil,“ řekl Holmes.

„Tak jest. To mě také napadlo. Nůž ale ležel několik stop od těla, takže taková možnost sotva přichází v úvahu. A mimoto známe poslední slova umírajícího. A konečně jsme v zaťaté pravici mrtvého nalezli tenhle důležitý věcný důkaz.“

Stanley Hopkins vytáhl z kapsy balíček, který otevřel. Uviděli jsme zlatý skřipec, z jehož konců visely dvě přetržené šňůrky z černého hedvábí. „Willoughby Smith měl výtečný zrak,“ dodal Hopkins. „Ten skřipec nepochybně strhl z vrahova těla nebo tváře.“

Sherlock Holmes vzal skřipec do ruky a zkoumal jej se soustředěnou pozorností a zájmem. Nasadil si skřipec na nos, pokusil se přes skla číst, přistoupil k oknu a vyhlédl do ulice, bedlivě skřipec prohlížel v jasném světle stolní lampy a nakonec se s přidušeným smíchem posadil ke stolu a napsal několik řádek na papír, který pak hodil Stanleymu Hopkinsovi.

„To je všechno, co vám mohu povědět,“ pravil. „Snad vám to přinese nějaký užitek.“

Překvapený detektiv si lístek přečetl nahlas. Stálo tam toto:

Hledá se žena z lepších kruhů, oděná jako dáma. Má pozoruhodně silný nos a oči umístěné blízko sebe. Má pokrčené čelo, mžouravý pohled a patrně kulatá ramena. Podle jistých náznaků lze soudit, že se v posledních několika měsících musela nejméně dvakrát uchýlit k optikovi. Protože má velmi silná skla a optiků není příliš mnoho, nemělo by být obtížné ji vypátrat.

Holmes se usmál Hopkinsově úžasu, který se však nepochybně jevil i na mé tváři.

„Mé závěry jsou zcela prosté,“ řekl. „Těžko bych jmenoval předmět, který nabízí lepší možnosti k vyvození závěrů o osobě jeho majitele, než je skřipec, a zejména tak pozoruhodný exemplář jako tenhle. Že patří nějaké ženě – to jsem usoudil z jemného vypracování skřipce, a ovšem i z posledních slov umírajícího. Že je to žena kultivovaná a dobře oblečená, vyplývá z toho, že skla skřipce jsou zasazena do obrouček z pravého zlata, a je nepravděpodobné, že by v jiných ohledech majitelka skřipce byla nepořádná. Sám se můžete přesvědčit, že ta sedélka vám k nosu nepřiléhají, což nasvědčuje, že zmíněná dáma má u kořene velmi silný nos. Takový nos bývá obvykle krátký, ale z tohoto pravidla se najde i dost výjimek, a proto v tomhle bodě na svém popisu nijak urputně netrvám. Já sám mám úzkou tvář, a přesto se mi nepodařilo dostat oči do středu nebo aspoň poblíž středu skel. Ta dáma má tudíž oči velice blízko u sebe. Povšimněte si, Watsone, že jde o konkávní, silně dioptrická skla. Dáma, která byla zvyklá dívat se celý život přes tato skla, jistě nepostrádá ani dalších výrazných rysů, které tito lidé mívají – poznali bychom to z jejího čela, očních víček a zad.“

„Ano,“ řekl jsem. „Vaše vývody jsou mi úplně jasné. Přiznám se vám však, že nechápu, jak jste dospěl k závěru, že ta žena dvakrát navštívila optika.“

Holmes uchopil skřipec do ruky.

„Povšimněte si, že obě sedélka jsou potažena proužky korku, aby netlačila do nosu. Jeden z proužků má temnější zabarvení a vypadá poněkud opotřebovaný, ale druhý je nový. Zřejmě se jeden korek utrhl a musel být nahrazen jiným. Soudím, že opotřebovaný proužek je starý nanejvýš pár měsíců. Oba jsou naprosto shodné a z toho usuzuji, že dáma navštívila podruhé tutéž firmu.“

„U všech všudy, to je úplně zázračné!“ zvolal Hopkins s nepokrytým obdivem. „Když si pomyslím, že všechny ty důkazy jsem měl v rukou, a nic jsem netušil! Nicméně – hodlám navštívit všechny londýnské optiky.“

„To jsem od vás samozřejmě očekával. A co nám ještě k tomu případu řeknete?“

„Už nic, pane Holmesi. Myslím, že teď víte všechno, co vím já – a patrně víc. Pátrali jsme, zda na silnici nebo na nádraží nebyl spatřen nějaký neznámý člověk. O nikom jsme neslyšeli. Nejde mi ale na rozum, že by ten zločin postrádal jakýkoli motiv. Nikdo nemůže naznačit ani sebemenší pohnutku.“

„V tom ohledu vám nemohu nijak pomoci. Předpokládám, že si přejete, abychom s vámi zítra odjeli na místo tragédie?“

„Pokud vás to příliš neobtěžuje, pane Holmesi. V šest hodin ráno odjíždí z nádraží Charing Gross vlak do Chathamu a mezi osmou až devátou bychom už měli být v Yoxleyské usedlosti.“

„Tak tedy tím vlakem pojedeme. Váš případ nesporně vykazuje několik velmi zajímavých rysů a s potěšením se dám do pátrání. Vida, už je pomalu jedna a bude nejlépe, když se na několik hodin prospíme. Spokojíte se snad s touhle pohovkou u krbu? Zapálím lihový vařič, a než vyrazíme, nabídnu vám šálek kávy.“

 

Vichřice sice polevila, ale když jsme se nazítří ráno vydali na cestu, panovala venku třeskutá zima. Viděli jsme vycházet studené zimní slunce nad pustými temžskými blaty a dlouhým, ponurým tokem řeky, který mi bude navždy připomínat, jak jsme zde na počátku naší kariéry pronásledovali onoho domorodce z Andamanských ostrovů. Po dlouhé a únavné jízdě jsme vystoupili na malém nádraží za Chathamem. Než připřáhli k bryčce koně, chvatně jsme posnídali v místním hostinci, a byli jsme proto plně přichystáni pustit se do práce, když jsme konečně dorazili do Yoxleyské usedlosti. Před zahradní brankou čekal strážník.

„Nuže, Wilsone – něco nového?“

„Nikoli, pane, nic.“

„Nepřišlo hlášení, že někde viděli nějakého cizince?“

„Ne, pane. Na stanici jsou přesvědčeni, že včera sem nepřijel ani odtud neodjel žádný cizinec.“

„Prošetřili jste hostince a penzióny?“

„Ano, pane; není v nich ubytován nikdo, koho neznáme.“

„Nu, do Chathamu je delší procházka. Kdokoli tam mohl přechodně pobýt anebo nastoupit do vlaku, aniž si ho někdo povšiml. Zde je ta zahradní pěšina, o níž jsem hovořil, pane Holmesi. Dávám vám slovo na to, že na ní včera žádné stopy nebyly.“

„Na které straně pěšiny jste viděl ty stopy v trávě?“

„Na téhle, pane. Na tomhle úzkém pruhu trávy mezi pěšinou a květinovým záhonem. Teď se stopy nedají rozeznat, ale včera byly jasně patrné.“

„Ano, ano, někdo tudy šel,“ řekl Holmes, když se sklonil nad trávník. „Naše dáma zajisté našlapovala opatrně, jen co je pravda, poněvadž na jedné straně by zanechala otisky nohou na pěšině a na druhé ještě zřetelnější stopy na měkkém záhonu, že?“

„Ano, pane, zřejmě uvažovala velice chladnokrevně.“

Spatřil jsem, že se na Holmesově tváři objevil napjatý výraz.

„Říkáte, že se tudy bezpochyby vrátila?“

„Ano, pane, jiná cesta odtud nevede.“

„Po tomhle pruhu trávy?“

„Zajisté, pane Holmesi.“

„Hm! To je velice pozoruhodný výkon – velice pozoruhodný. Nuže, myslím, že na té pěšině už nic nenajdeme. Budeme pokračovat. Předpokládám, že obvykle bývá zahradní branka otevřena, ne? Naší návštěvnici stačilo, aby prostě vešla dovnitř. Nezamýšlela spáchat vraždu, jinak by si byla jistě opatřila nějakou zbraň a nebrala by nůž z psacího stolu. Prošla chodbou a na kokosových rohožích nezanechala žádné stopy. Pak se octla v pracovně. Jak dlouho v ní byla? Nemáme nic, podle čeho bychom to posoudili.“

„Ne déle než několik minut, pane. Zapomněl jsem vám říci, že hospodyně paní Markerová krátce předtím v pracovně uklízela – asi čtvrt hodiny předtím, jak říkala.“

„Vida, časové vymezení tedy máme. Naše dáma vejde do místnosti, a co učiní? Přistoupí k psacímu stolu. Proč to činí? Určitě ne proto, aby se podívala do zásuvek. Kdyby bylo v pracovně něco cenného, jistě by to bylo zamčeno. Ne, přišla si pro něco z prostřední zásuvky. Ejhle! Co znamená tohle škrábnutí? Proč jste se mi o něm nezmínil, Hopkinsi?“

Škrábanec, který Holmes prohlížel, byl dlouhý asi čtyři palce, začínal vpravo od mosazného kování klíčové dírky a poškodil lak na stolní desce.

„Povšiml jsem si ho, pane Holmesi. Jenže kolem klíčové dírky se najdou škrábance vždycky.“

„Tohle je ale čerstvé – docela čerstvé. Podívejte, jak se v místě vrypu mosaz leskne. Starší škrábnutí by bylo zbarveno stejně jako mosazný povrch. Podívejte se na ně mým zvětšovacím sklem. A tady vidíte lak, vypadá jako zem vyhrnutá k okraji brázdy. Je tu někde paní Markerová?“

Do místnosti vešla postarší žena s truchlivým výrazem.

„Utírala jste včera ráno ten kancelářský stůl?“

„Ano, pane.“

„Všimla jste si tohohle škrábnutí?“

„Ne, pane, nevšimla.“

„Věřím vám to, poněvadž jinak byste ty kousíčky laku setřela. Kdo má k tomu zámku klíč?“

„Pan profesor. Nosí jej na řetízku od hodinek.“

„Je to jednoduchý klíč?“

„Nikoli, pane, patentní.“

„Děkuji vám, paní Markerová, můžete jít. Vida – dosahujeme určitých pokroků. Naše dáma vejde do místnosti, přistoupí k prostřední zásuvce psacího stolu, kterou otevře nebo se ji otevřít pokusí. Zatímco se tím zabývá, vkročí do pokoje mladý Willoughby Smith. Žena se ve spěchu pokouší vytáhnout klíč a stůl přitom poškrábe. Smith se na ni vrhne a ona uchopí nejbližší předmět, kterým je náhodou nožík, a bodne ho, aby se vymanila z jeho sevření. Zasazená rána však je smrtelná. Smith klesne k zemi a žena prchá, ať už s předmětem či bez předmětu, kvůli kterému přišla. Je zde služebná Susan? Mohl někdo utéci těmi dveřmi poté, co jste zaslechla výkřik, Susan?“

„Nikoli, pane, to není možné. Kdyby někdo prošel chodbou, viděla bych ho ze schodů. Kromě toho se dveře vůbec neotevřely, protože bych to byla zaslechla.“

„Tím je tedy otázka zodpovězena. Ta dáma tudíž nepochybně odešla stejnou cestou, jakou přišla. Vyrozuměl jsem, že druhá chodba vede jenom do profesorovy ložnice. Tím směrem z domu žádný východ nevede?“

„Nikoli, pane.“

„Seznámíme se tedy s panem profesorem. Vida, Hopkinsi, to je důležité, opravdu velmi důležité. Chodba k profesorovi je rovněž pokrytá kokosovými rohožemi.“

„Nu, pane, a co na tom?“

„Nechápete tu souvislost? Nevadí. Nepochybně se mýlím. Přesto se mi však zdá, že to určité náznaky poskytuje. Pojďte se mnou a představte mě.“

Prošli jsme chodbou stejně dlouhou jako chodba vedoucí do zahrady. Byla ukončena krátkým schodištěm, po němž jsme vystoupili, náš průvodce zaklepal na dveře a uvedl nás do profesorovy ložnice.

Byl to velmi prostorný pokoj, jehož stěny lemovaly nesčetné svazky knih, které se už nevešly na police a ležely na hromadách v koutech nebo byly naskládány na podlaze před knihovnou. Postel stála uprostřed pokoje a na ní, podepřen polštářem, ležel pán domu. Zřídkakdy jsem spatřil pozoruhodnější osobu. Otočil k nám vyzáblou tvář s orlím nosem a pronikavýma tmavýma očima položenýma v hlubokých důlcích pod huňatým obočím. Měl bílé vlasy a bílý plnovous, kolem úst potřísněný čímsi žlutým. Uprostřed těch rozcuchaných bílých vousů řeřavěla cigareta a pokoj byl načichlý tabákovým kouřem. Když nám podával ruku, Holmes i já jsme si povšimli, že byla rovněž žlutě zabarvená nikotinem.

„Jste kuřák, pane Holmesi?“ zeptal se vybranou angličtinou, nicméně s poněkud afektovaným přízvukem. „Prosím poslužte si cigaretou. A vy, pane? Mohu vám je doporučit, protože firma Ionides v Alexandrii je vyrábí speciálně pro mne a zasílá mi je po tisíci kusech. Zkroušeně se přiznávám, že potřebuji každé dva týdny novou zásilku. Je to zlé, velmi zlé, pane, ale starému člověku zbývá tak málo radostí. Tabák a moje práce – to je vše, co mi zůstalo.“

Holmes si zapálil cigaretu a vrhal po místnosti krátké, pátravé pohledy.

„Tabák a moje práce, teď však už jenom ten tabák!“ zvolal stařec. „Tohle přerušení práce pro mne bude osudné! Kdo mohl tu strašnou pohromu předvídat! Takový nadaný mladý muž! Ujišťuji vás, že po několikaměsíčním zaučení mi pomáhal velice vydatně. Co o té záležitosti soudíte, pane Holmesi?“

„Ještě jsem nedospěl ke konečnému úsudku.“

„Budu vám skutečně zavázán, podaří-li se vám osvětlit to, co pro nás všechny zatím zůstává pohrouženo v temnotách. Pro ubohého knihomola a mrzáka, jako jsem já, je to ochromující rána. Vy však jste člověk velice aktivní – velkorysý. Spadá to do vašeho oboru. Dokážete si zachovat duševní rovnováhu i za nepředvídaných okolností. Opravdu nám přeje štěstí, že pracujete v náš prospěch.“

Zatímco starý profesor pronášel svou řeč, přecházel Holmes po jedné straně pokoje. Povšiml jsem si, že svou cigaretu kouří neobyčejně rychle. Zřejmě sdílel zálibu našeho hostitele ve speciálních alexandrijských cigaretách.

„Věru, pane, je to drtivá rána,“ řekl stařec. „Kupa těch papírů tamhle na stolku – to je mé magnum opus. Je to rozbor listin nalezených v koptských klášterech v Egyptě a v Sýrii, práce, která doslova otřese základy náboženství. Při svém chatrném zdraví bohužel nevím, zda budu schopen dílo dokončit, když jsem teď ztratil asistenta. Ale, ale, pane Holmesi, vy kouříte dokonce ještě rychleji než já.“

Holmes se usmál.

„Jsem labužník,“ řekl, vzal si z krabice další – už čtvrtou – cigaretu a připálil si ji od nedopalku cigarety, kterou právě dokuřoval. „Nebudu vás obtěžovat podrobným výslechem, pane profesore Corame, neboť jsem vyrozuměl, že jste v kritické době byl na lůžku a o zločinu nic nevíte. Položím vám pouze jednu otázku: co myslíte, že ten nešťastný mladík mínil posledními slovy ‚Profesor – byla to ona‘?“

Profesor zavrtěl hlavou.

„Susan je venkovské děvče,“ řekl, „a víte, jak tihle lidé bývají hloupí. Domnívám se, že nebohý hoch zamumlal v deliriu několik nesouvislých slov, která ona překroutila v nic neříkající vzkaz.“

„Rozumím. Vy sám pro tu tragédii vlastní vysvětlení nemáte?“

„Snad to byla nehoda nebo snad – a to pravím jen tiše a mezi námi – sebevražda. Mladí lidé mívají své skryté starosti – možná že šlo o nějakou milostnou záležitost, o níž jsme neměli nejmenší tušení. Je to pravděpodobnější předpoklad než vražda.“

„Co ale ten skřipec?“

„Och! Jsem pouhý badatel – jsem snílek. Praktické věci života nedovedu vysvětlit. Nicméně však, příteli, je třeba si uvědomit, že dárky z lásky mohou nabýt nejpodivnějších podob. Jenom si bez ostychu poslužte další cigaretou. S potěšením pozoruji, že je dovedete vychutnat. Vějíř, rukavice – kdo může povědět, jaký předmět milované osoby si člověk vezme, než skoncuje se životem? Tady ten pán hovořil o šlépějích na trávníku, leč v tomto ohledu se lze hravě dopustit omylu. Pokud jde o nůž, mohl od toho nešťastníka snadno odlétnout, když mladík klesal k zemi.

Možná že mluvím dětinsky, ale soudím, že Willoughby Smith skončil vlastní rukou.“

Zdálo se, že profesorova teorie na Holmese učinila hluboký dojem, neboť drahnou chvíli zamyšleně přecházel po pokoji a kouřil jednu cigaretu za druhou.

„Povězte mi, pane profesore Corame,“ řekl posléze, „co je uloženo v té prostřední zásuvce kancelářského stolu?“

„Nic, co by mělo pro zloděje nějakou cenu. Rodinné dokumenty, dopisy od mé nebožky ženy, diplomy, jimiž mě poctily různé university. Zde máte klíč. Můžete se o tom přesvědčit sám.“

Holmes vzal klíč, okamžik si ho prohlížel a pak jej profesorovi vrátil.

„Děkuji, pochybuji, že by mi to mohlo nějak prospět,“ řekl. „Raději se klidně projdu zahradou a celou věc si ještě promyslím. Na té teorii o sebevraždě, kterou jste uvedl, může být dost pravdy. Musíme se omluvit, že jsme k vám tak vpadli, a slibuji, že vás nevyrušíme dřív než po obědě. Ve dvě hodiny se vrátíme a sdělíme vám všechno, co by se snad mezitím přihodilo.“

Holmes byl podivně roztěkaný a nějakou dobu jsme se mlčky procházeli po zahradní pěšině.

„Máte nějaké vodítko?“ zeptal jsem se ho konečně.

„To závisí na cigaretách, co jsem vykouřil,“ pravil. „Možná že se naprosto mýlím. Ty cigarety mi ale dají odpověď.“

„Milý Holmesi,“ zvolal jsem, „jak jen pro všechno na světě –“

„Věru – uvidíte to sám. Ovšem, třeba mi to nevyjde a pak se nedá nic dělat. Samozřejmě máme stále ještě možnost vypátrat optika, který ten skřipec opravoval, ale pokud je to možné, volím vždy kratší cestu. Hle, tady vidím dobrou paní Markerovou! Potěšme se pětiminutovým poučným rozhovorem s ní.“

Už jsem se možná někdy zmínil, že když se Holmesovi zachtělo, dokázal se vlichotit do přízně žen a velmi snadno se s nimi dostal do přátelského rozhovoru. Neuplynula ani polovina uvedeného časového limitu a už získal plnou důvěru hospodyně a rozprávěl s ní, jako by se spolu znali kolik let.

„Ano, pane Holmesi, je to tak, jak říkáte. Kouří, že je to hanba povídat. Celý den a někdy i v noci – viděla jsem ráno jeho pokoj a určitě byste myslel, pane, že jste se octl v londýnské mlze. Chudák mladý pan Smith taky kouřil, ale zdaleka ne tak hrozně jako profesor. A jeho zdraví – no, to vám teda neřeknu, jestli se po tom kouření zlepšilo nebo zhoršilo, pane.“

„Ba věru,“ řekl Holmes, „takové bafčení chuti k jídlu nepřidá.“

„Víte, pane, to vám opravdu nemůžu říct.“

„Myslím, že profesor sotva něco sní.“

„No, jak kdy, to vám tedy povědět můžu.“

„Vsadil bych se, že dnes ráno nesnídal a po všech těch cigaretách, co jsem ho viděl vykouřit, nebude chtít asi ani obědvat.“

„Tu sázku byste prohrál, pane, protože dnes ráno měl zvlášť vydatnou snídani. Nepamatuju se, že by toho kdy tolik snědl, a k obědu si poručil pár pořádných kotlet. Samotnou mě to překvapuje, protože od chvíle, co jsem včera v tom pokoji viděla mladého pana Smithe mrtvého na podlaze, nemůžu se na jídlo ani podívat. Všichni lidé ale nejsou stejní a profesora to o chuť k jídlu nepřipravilo.“

Zbytek dopoledne jsme probloumali v zahradě. Stanley Hopkins odešel do vesnice, aby prošetřil pověsti o jakési neznámé ženě, kterou zahlédly včera dopoledne děti na chathamské silnici. Pokud jde o mého přítele, zdálo se, že nějak pozbyl své obvyklé činorodosti. Nikdy jsem dosud nezažil, aby se některému případu věnoval s tak vlažným zájmem. Dokonce ani když se Hopkins vrátil se zprávou, že děti nepochybně viděly nějakou ženu, která přesně odpovídala Holmesovu popisu a měla buď brýle, nebo skřipec, nedal na sobě můj přítel sebemíň znát, že by to upoutalo jeho zájem. Pozorně však vyslechl Susan, která nás obsluhovala při obědě. Mezi řečí poznamenala, že necelou půlhodinku předtím, než k té tragédii došlo, vrátil se pan Smith z procházky. Nechápal jsem, jak by to s případem mohlo souviset, ale bylo mi jasné, že Holmes tuto skutečnost zapojuje do celkového plánu, který si už v duchu vytvořil. Pojednou vyskočil ze židle a pohlédl na hodinky. „Pánové, jsou dvě hodiny,“ řekl. „Půjdeme nahoru k příteli profesorovi, abychom splnili svůj slib.“

Stařec právě dojedl oběd a prázdný talíř před ním výmluvně svědčil o jeho výtečné chuti k jídlu, o níž se zmínila hospodyně. Když k nám obrátil žhnoucí zrak v obličeji lemovaném bílou hřívou, vypadal opravdu jako nějaká tajuplná postava. Z úst mu trčela ta věčná hořící cigareta. Byl už oblečen a seděl v lenošce u krbu.

„Nuže, pane Holmesi, rozřešil jste už záhadu?“ Přisunul k mému společníkovi velkou plechovou krabici s cigaretami, položenou na stolku vedle něho. Holmes po ní současně natáhl ruku a krabice se převrhla a spadla na podlahu. Chvíli jsme se všichni plazili po kolenou a sbírali cigarety rozházené po podlaze. Když jsme se zvedli, zpozoroval jsem, že Holmesovi září oči a tváře má zardělé. Tyhle „rozvinuté válečné korouhve“ jsem u něho viděl jen v rozhodujících okamžicích.

„Ano,“ pravil. „Rozřešil jsem ji.“

Užasle jsme na něho se Stanleym Hopkinsem zírali. Profesorova vyzáblá tvář se stáhla v opovržlivý úsměšek.

„Neříkejte! V zahradě?“

„Nikoli. Tady.“

„Tady? Kdy?“

„V téhle chvíli.“

„Nepochybně žertujete, pane Holmesi. Nutíte mě, abych vám řekl, že jde o nadmíru vážnou věc, která nesnese, aby se o ní mluvilo tímhle způsobem.“

„Vykoval jsem a přezkoušel všechny články svého řetězce, pane profesore, a jsem si jist, že je bezvadný. Jaké pohnutky vás vedly, či přesněji řečeno, jakou roli v téhle podivné záležitosti hrajete, to zatím nemohu povědět. Za několik minut to uslyším patrně přímo z vašich úst. Zatím provedu pro vaši informaci rekonstrukci toho, co se stalo, abyste seznal, co se ještě potřebuji dovědět.

Včera přišla do vaší pracovny jistá dáma. Přišla s úmyslem zmocnit se jistých listin ukrytých v psacím stole. Přinesla si vlastní klíč. Měl jsem možnost prohlédnout si váš klíč a nenalezl jsem na něm žádné stopy po laku, který na klíči zůstal po tom škrábnutí. Nejste tudíž jejím pomocníkem, a pokud si ty důkazy dobře vykládám, přišla bez vašeho vědomí – aby vás oloupila.“

Profesor vyfoukl obláček kouře.

„To je nanejvýš poučně a zajímavé,“ řekl. „Nemáte už k tomu co dodat? Když jste tu dámu dokázal sledovat až tak daleko, zajisté mi také povíte, co se dělo dál.“

„Vynasnažím se. Především se ji snažil zadržet váš tajemník a ona, aby mohla uniknout, ho probodla. Na tento tragický čin jsem ochoten pohlížet jako na nešťastnou náhodu, protože jsem přesvědčen, že dáma neměla v úmyslu způsobit mu smrtelné zranění. Vrah nechodívá beze zbraně. Zděšena svým činem prchala pak bezhlavě z místa tragédie. Měla však tu smůlu, že při zápase ztratila skřipec, a protože je silně krátkozraká, byla od tohoto okamžiku vlastně bezmocná. Běžela po chodbě, kterou přišla – to se aspoň domnívala, protože obě chodby jsou pokryty kokosovými rohožemi, a zpozorovala příliš pozdě, že se octla v nesprávné chodbě a zpáteční cestu že má odříznutou. Co měla dělat? Vrátit se nemohla. Tam, kde stála, zůstat také nemohla. Musela proto jedině kupředu. Což také učinila. Vyšla po schodech nahoru, otevřela dveře a octla se ve vaší ložnici.“

Stařec s otevřenými ústy divoce zíral na Holmese. Na tváři se mu zračilo ohromení a strach. Posléze pokrčil se značným úsilím rameny a vybuchl v neupřímný smích.

„To se velice pěkně poslouchá, pane Holmesi,“ řekl. „Jenomže ta vaše nádherná teorie má jeden menší kaz. Byl jsem v té době ve svém pokoji a celý den jsem se z něho nevzdálil.“

„To je mi známo, pane profesore Corame.“

„Chcete tím snad říci, že jsem ležel na téhle posteli, a nevěděl jsem, že do mého pokoje vešla nějaká žena?“

„O tom jsem se přece ani slůvkem nezmínil. Vy jste o tom věděl. Vy jste s tou ženou také mluvil. Poznal jste ji. Pomáhal jste jí při útěku.“

Profesor se dal znovu do hýkavého smíchu. Vztyčil se a oči mu plály.

„Vy jste se zbláznil!“ vykřikl. „Žvaníte jako šílenec. Já že jí pomáhal k útěku? Kde tedy teď je?“

„Tamhle,“ řekl Holmes a ukázal na vysokou knihovnu v rohu pokoje.

Viděl jsem, jak stařec rozhodil paže a s křečovitě staženým obličejem klesl zpět do lenošky. V těže chvíli se zároveň knihovna, na niž Holmes ukázal, otočila kolem stěžejí a do místnosti vkročila jakási žena.

„Máte pravdu!“ zvolala hlasem, v němž se ozýval silný cizí přízvuk. „Máte pravdu! Jsem tu.“

Byla zaprášená a celá pokrytá pavučinami, které se na ní uchytily v jejím úkrytu. Tvář, která rozhodně nikdy neoplývala krásou, měla umazanou. Vypadala přesně tak, jak Holmes předpovídal, a navíc měla vystouplou, paličáckou bradu. Protože byla tak krátkozraká a vyšla pojednou z šera na denní světlo, stála jak omámená a mžouravě se kolem sebe rozhlížela, aby poznala, kde stojíme a kdo jsme. Přes všechny tyto nedostatky však bylo na jejím postoji, na té vzpurné bradě a vztyčené hlavě vidět jistou vznešenost a odvahu, která vzbuzovala úctu a obdiv. Stanley Hopkins jí položil ruku na paži a prohlásil, že ji zatýká. Ona však ho mírně odstrčila a v jejím pohybu byla jistá důstojnost vynucující si poslušnost. Stařec spočíval v lenošce, svaly ve tváři mu cukaly a hleděl na ni nepříčetnýma očima.

„Ano, pane, jsem vaším vězněm,“ řekla. „Ve svém úkrytu jsem všechno slyšela a vím, že máte pravdu. Přiznávám se ke všemu. Toho mladého muže jsem zabila já. Správné však říkáte, že to byla nehoda. Ani jsem netušila, že držím v ruce nůž, protože jsem se v zoufalství chopila prvního předmětu ležícího na stole a udeřila ho, aby mě uvolnil ze sevření. Věřte mi, říkám vám holou pravdu.“

„Madame,“ řekl Holmes, „jsem přesvědčen, že to pravda je. Obávám se však, že se ani zdaleka necítíte dobře.“

Její obličej náhle smrtelně zbledl a jeho barva tím víc kontrastovala s temnými šmouhami na tváři. Usedla na kraj postele a teprve potom pokračovala:

„Nezbývá mi už mnoho času,“ řekla, „nicméně chci, abyste zvěděli celou pravdu. Jsem manželkou tohoto muže. Není to Angličan. Je Rus. Jeho jméno vám neprozradím.“

Stařec se poprvé pohnul. „Bůh ti žehnej, Anno!“ zvolal. „Bůh ti žehnej!“

Vrhla na něho pohled plný hlubokého opovržení. „Proč tak houževnatě lpíš na svém bídném životě, Sergeji?“ řekla. „Uškodils mnoha lidem a nikomu jsi nepomohl – ani sobě ne. Já ale tenkou nit tvého života nepřetrhnu, stane se to, až Bůh dopustí. Sama jsem beztak obtížila svou duši těžkým hříchem, když jsem překročila práh tohoto proklatého domu. Musím ale mluvit, neboť by zakrátko mohlo být pozdě.

Řekla jsem vám už, pánové, že jsem manželkou tohoto muže. Jemu bylo padesát a mně – pošetilé dívce – dvacet, když jsme se vzali. Stalo se to v Rusku, v jednom universitním městě – nebudu je jmenovat.“

„Bůh ti za to žehnej, Anno!“ zamumlal znovu stařec.

„Byli jsme reformisté – revolucionáři – nihilisté, pochopte to. On a já i mnozí jiní. Potom začaly maléry, byl zabit policejní důstojník, mnoho nás bylo zatčeno a hledaly se důkazy. Můj manžel zradil vlastní ženu a své společníky, aby si zachránil život, a získal velkou odměnu. Ano, na základě jeho výpovědi jsme byli všichni zatčeni. Některé z nás poslali na šibenici, jiné na Sibiř. Já jsem se octla mezi vypovězenci, nebyla jsem však odsouzena na doživotí. Můj manžel odjel s nečestně nabytými penězi do Anglie a uchýlil se tu do ústraní, neboť dobře věděl, že kdyby se bratrstvo dovědělo o místě jeho pobytu, netrvalo by ani týden a byl by na něm vykonán spravedlivý ortel.“

Stařec si třesoucí se rukou vzal cigaretu. „Jsem ti vydán na milost, Anno,“ řekl. „Bývala jsi ke mně vždycky ušlechtilá.“

„Nemluvila jsem ještě o tvém největším lotrovství!“ řekla. „Mezi našimi druhy byl jeden blízký mému srdci. Byl šlechetný, nesobecký, milující – měl všechny ty vlastnosti, které můj manžel postrádal. Nenáviděl násilí. Všichni jsme byli vinni – pokud se naše názory dají pokládat za vinu – on však ne. Neustále mi posílal dopisy, v nichž mě přemlouval, abych se vyvarovala násilí. Ty dopisy by ho byly zachránily. A rovněž můj deník, kam jsem si zapisovala své city k němu a naše rozdílné názory. Můj manžel ty dopisy a deník našel a ukryl je. Velice se snažil, aby toho mladého muže dostal na šibenici. To se mu sice nepodařilo, ale Alexis byl vypovězen na Sibiř, kde v této chvíli pracuje jako trestanec v solných dolech. Mysli na to, ty lumpe, ty zloduchu – teď, právě v této chvíli Alexis, muž, jehož jméno nejsi hoden vyslovit, se lopotí a žije jako otrok, a já, přestože mám tvůj život ve svých rukou, dovoluji ti, aby sis jej ponechal!“

„Bývala jsi vždy velkomyslná, Anno,“ řekl stařec a zabafal z cigarety.

Zvedla se, ale s tichým zaúpěním znovu klesla zpátky.

„Musím to dopovědět,“ řekla. „Když jsem se vrátila z vyhnanství, předsevzala jsem si, že se zmocním deníku a dopisů, které umožní propuštění mého přítele, jestliže budou odeslány ruské vládě. Věděla jsem, že můj manžel odjel do Anglie. Pátrala jsem dlouhé měsíce, než jsem zjistila místo jeho pobytu. Věděla jsem, že má můj deník ještě u sebe, protože mi jednou poslal na Sibiř dopis plný výčitek a v něm uvedl z deníku celé odstavce. Bylo mi ale jasné, že při své pomstychtivé povaze by mi deník nikdy nevydal dobrovolně. Musela jsem se ho tedy zmocnit sama. S tímto záměrem jsem si u jedné detektivní agentury najala člověka, který se vetřel do manželova domu – to byl ten druhý tajemník, Sergeji, ten, co tak spěšně odešel. Detektiv vypátral, že listiny jsou v prostřední zásuvce psacího stolu, a opatřil si otisk klíče. Víc odmítl udělat. Nakreslil mi plánek domu a řekl mi, že dopoledne bývá pracovna prázdná, neboť tajemník pracuje nahoře. Tak jsem posléze sebrala dostatek odvahy a přijela si pro ty listiny sama. Zmocnila jsem se jich – ale jakou cenu jsem za to zaplatila!

Vytáhla jsem ty listiny a právě jsem zamykala zásuvku, když mě sevřel onen mladý muž. To dopoledne jsem ho už jednou viděla. Potkal mě na cestě a já jsem se ho zeptala, kde bydlí profesor Coram, netušíc, že je to jeho zaměstnavatel.“

„Přesně tak, přesně tak!“ zvolal Holmes. „Tajemník se vrátil a řekl svému zaměstnavateli o setkání s jakousi ženou. Potom, než vydechl naposled, snažil se mu vzkázat, že to byla ona – ta žena, o které s ním krátce předtím mluvil.“

„Nechte mě domluvit,“ řekla žena hlasem zvyklým poroučet a tvář se jí sevřela, zřejmě bolestí. „Když ten muž klesl, vyběhla jsem z místností, zamířila k nesprávným dveřím a – octla se v pokoji svého manžela. Hrozil mi, že mě prozradí. Dokázala jsem mu, že mám jeho život ve svých rukou. Jestliže mě vyzradí policii, povím o něm bratrstvu. Nešlo mi o to, abych za každou cenu zůstala naživu, přála jsem si pouze splnit, co jsem si předsevzala. Věděl, že učiním, co jsem řekla – že jeho osud a můj jsou navzájem spojeny. Jen z toho a z žádného jiného důvodu mě kryl. Strčil mě do téhle tmavé skrýše, která je tu v domě ještě z dávných časů a kterou znal pouze on. Jídlo mu nosili do ložnice, takže se o ně mohl se mnou rozdělit. Bylo dohodnuto, že jakmile policie dům opustí, vyklouznu v noci odtud a už se nikdy nevrátím. Nějak jste ale uhodli mé plány.“ Vytrhla ze záňadří balíček. „To jsou má poslední slova,“ řekla. „Zde je balíček, který Alexise zachrání. Svěřuji ho vaší cti a vaší lásce k spravedlnosti. Vezměte si jej! Předáte ho na ruském vyslanectví. Teď jsem svou povinnost vykonala a –“

„Zadržte ji!“ zvolal Holmes. Několika mohutnými skoky se přenesl přes pokoj a vyrval jí z rukou malou lahvičku.

„Pozdě!“ zvolala žena a padla na postel. „Pozdě! Vypila jsem jed, než jsem vyšla z úkrytu. Hlava se mi točí! Konec na sebe nedá dlouho čekat. Žádám vás, pane, abyste nezapomněl odevzdat ten balíček.“

 

„Případ prostý, nicméně po některých stránkách poučný,“ poznamenal Holmes, když jsme se vraceli do Londýna. „Od samého počátku všechno záleželo na tom zlatém skřipci. Nebýt šťastné náhody, že jej umírající té ženě strhl, nevím, zda bychom ten případ někdy rozřešili. Podle silně dioptrických skel jsem usoudil, že jeho majitelka bez něho byla bezmocná a téměř slepá. Když jste mi chtěl namluvit, že ta žena kráčela po úzkém pruhu trávy a nešlápla ani jednou vedle, poznamenal jsem, jak si jistě vzpomenete, že by to byl velice pozoruhodný výkon. V duchu jsem dospěl k názoru, že to bylo naprosto vyloučené, ledaže by měla náhradní skřipec. Byl jsem tudíž nucen vážně uvažovat o předpokladu, že se ta žena nalézá dosud v domě. Když jsem si povšiml podobnosti obou chodeb, bylo mi jasné, že se v nich velmi snadno mohla splést, a z toho vyplývalo, že vešla do profesorovy ložnice. Proto jsem bedlivě sledoval všechny náznaky, které by mou teorii potvrdily, a zevrubně jsem prohledal pokoj, zda v něm nenaleznu nějaký úkryt. Zdálo se, že koberec je vcelku a že je přibitý, takže možnost, že v místnosti jsou padací dveře, nepřicházela v úvahu. Za knihami ale mohl být nějaký výklenek. Jak jistě víte, ve starých knihovnách se vyskytuje nezřídka. Povšiml jsem si, že knihy leží v hromadách všude po podlaze, ale před jednou knihovnou zůstává volné místo. Tam se patrně ty dveře nalézaly. Nenašel jsem žádné stopy, které by mi poskytly vodítko, ale koberec sám měl vhodnou šedohnědou barvu. Proto jsem vykouřil spoustu těch výtečných cigaret a popel jsem oklepával na koberec před podezřelou knihovnou. Byla to lest sice jednoduchá, ale velmi účinná. Potom jsem sešel dolů a ve vaší přítomnosti, Watsone, aniž jste poznal, kam tím vlastně mířím, jsem zjistil, že profesor Coram konzumuje víc jídla než obvykle – z čehož bylo možno se dovtípit, že se o ně dělí ještě s jednou osobou. Potom jsme znovu šli nahoru do ložnice, a když jsem převrhl krabici s cigaretami, mohl jsem si důkladně prohlédnout podlahu. Podle stop v cigaretovém popelu jsem poznal, že za naší nepřítomnosti žena ze své skrýše vyšla. Nu, Hopkinsi, jsme na nádraží Charing Cross a já vám blahopřeji k úspěšnému uzavření případu. Nepochybně se odeberete do Scotland Yardu. Myslím, Watsone, že my dva odjedeme drožkou na ruské vyslanectví.“

Cuando contemplo los tres abultados volúmenes de manuscritos que contienen nuestros trabajos del año 1894 debo confesar que, ante tal abundancia de material, resulta muy difícil seleccionar los casos más interesantes en sí mismos y que, al mismo tiempo, permitan poner de manifiesto las peculiares facultades que dieron fama a mi amigo. Al hojear sus páginas, veo las notas que tomé acerca de la repulsiva historia de la sanguijuela roja y la terrible muerte del banquero Crosby; encuentro también un informe sobre la tragedia de Addlenton y el extraño contenido del antiguo túmulo británico; también corresponden a este período el famoso caso de la herencia de los SmithMortimer y la persecución y captura de Huret, el asesino de los bulevares, una hazaña que le valió a Holmes una carta autógrafa de agradecimiento del presidente de Francia y la Orden de la Legión de Honor. Cualquiera de estos casos podría servir de base a un relato, pero, en conjunto, opino que ninguno de ellos reúne tantos aspectos insólitos e interesantes como el episodio de Yoxley Old Place, que no sólo incluye la lamentable muerte del joven Willoughby Smith, sino también las posteriores derivaciones, que arrojaron tan curiosa luz sobre las causas del crimen.

Era una noche cruda y tormentosa de finales de noviembre. Holmes y yo habíamos pasado toda la velada sentados en silencio, él dedicado a descifrar con una potenta lupa los restos de la inscripción original de un antiguo palimpsesto , y yo absorto en un tratado de cirugía recién publicado. Fuera de la casa, el viento aullaba a lo largo de Baker Street y la lluvia repicaba con fuerza contra las ventanas. Resultaba extraño sentir la zarpa de hierro de la Naturaleza en pleno corazón de la ciudad, rodeados de construcciones humanas hasta una distancia de diez millas en cualquier dirección, y darse cuenta de que, para la fuerza colosal de los elementos, todo Londres no significaba más que las madrigueras de topos que salpican los campos. Me acerqué a la ventana y miré hacia la calle vacía. Aquí y allá, las farolas brillaban sobre la calzada embarrada y las relucientes aceras. Un solitario coche de alquiler avanzaba chapoteando desde el extremo que da a Oxford Street.

-¡Caramba, Watson, menos mal que no tenemos que salir esta noche! -dijo Holmes, dejando a un lado la lupa y enrollando el palimpsesto-. Ya he hecho bastante por hoy. Esto fatiga mucho la vista. Por lo que he podido descifrar, se trata de una cosa tan prosaica como la contabilidad de una abadía de la segunda mitad del siglo quince. ¡Vaya, vaya, vaya! ¿Qué es esto?

Entre el rugido del viento se oía el ruido de cascos de caballo y el prolongado chirrido de una rueda que raspaba contra el bordillo. El coche que yo había visto acababa de detenerse ante nuestra puerta.

-¿Qué puede buscar? -exclamé al ver que un hombre se apeaba del coche.

-¿Pues qué va a buscar? Nos busca a nosotros. Y nosotros, mi pobre Watson, ya podemos ir buscando abrigos, bufandas, chanclos y cualquier otro accesorio inventado por el hombre para combatir las inclemencias de un tiempo como el de esta noche. Pero... ¡aguarde un momento! ¡El coche se marcha! Todavía quedan esperanzas. Si quisiera que le acompañáramos, le habría hecho esperar. Baje corriendo a abrir la puerta, querido camarada, porque toda la gente de bien hace mucho que se fue a la cama.

Cuando la luz de la lámpara del vestíbulo iluminó a nuestro visitante nocturno, le reconocí de inmediato. Se trataba de Stanley Hopkins, un joven y prometedor inspector, en cuya carrera Holmes había mostrado en más de una ocasión un interés muy real.

-¿Está él? -preguntó ansioso.

-Suba, querido amigo -dijo desde lo alto la voz de Holmes-. Espero que no tenga usted planes para nosotros en una noche como ésta.

El inspector subió las escaleras, con su lustroso impermeable resplandeciendo bajo la luz de la lámpara. Le ayudé a quitárselo, mientras Holmes avivaba la llama de los troncos de la chimenea.

-Acérquese, amigo Hopkins, y caliéntese los pies. Aquí tiene un cigarro, y el doctor tiene preparada una receta a base de agua caliente y limón que es mano de santo en noches como ésta. Tiene que ser un asunto importante el que le ha traído aquí con semejante temporal.

-Sí que lo es, señor Holmes. Le aseguro que he tenido una tarde agotadora. ¿Ha visto algo sobre el caso de Yoxley en las últimas ediciones de los periódicos?

-Hoy no he visto nada posterior al siglo quince.

-Bueno, no se ha perdido nada porque sólo venía un parra-

fito y todo está equivocado. No he dejado que crezca la hierba bajo mis pies. La cosa ha ocurrido en Kent, a siete millas de Chatham y tres de la estación de ferrocarril. Me telegrafiaron a las tres y cuarto, llegué a Yoxley Old Place a las cinco, llevé a cabo mis investigaciones, regresé a Charing Cross en el último tren y vine directamente en coche a verle usted.

-Lo cual significa, según creo entender, que no ve usted del todo claro el asunto.

-Significa que no le encuentro ni pies ni cabeza. Por lo que he podido ver, se trata del caso más embarullado que jamás me haya tocado en suerte, y eso que al principio parecía tan sencillo que no ofrecía dudas. No hay móvil, señor Holmes, eso es lo que me trae a mal traer: que no consigo encontrar un móvil. Tenemos un muerto..., sobre eso no cabe ninguna duda..., pero, por más que miro, no encuentro ninguna relación por la que alguien pudiera desearle algún mal al difunto.

Holmes encendió su cigarro y se recostó en su asiento.

-A ver, cuéntenos -dijo.

-Para mí, los hechos están muy claros -dijo Stanley Hopkins-. Lo único que me falta saber es qué significan. La historia, por lo que he podido averiguar, es la siguiente: Hace unos diez años, esta casa de campo, Yoxley Old Place, fue alquilada por un hombre mayor, que dijo llamarse profesor Coram. Estaba inválido, y se pasaba la mitad del tiempo en la cama y la otra mitad renqueando por la casa con un bastón o paseando por el jardín en una silla de ruedas empujada por el jardinero. Gozaba de las simpatías de los pocos vecinos que iban a visitarlo, y tenía reputación de ser muy culto. Su servicio doméstico lo componían una anciana ama de llaves, la señora Marker, y una doncella, llamada Susan Tarlton. Las dos están con él desde que llegó, y las dos parecen ser excelentes personas. El profesor está escribiendo un libro erudito, y hace cosa de un año tuvo necesidad de contratar un secretario. Los dos primeros que encontró fueron sendos fracasos, pero el tercero, un joven recién salido de la universidad llamado Willoughby Smith, parece que era justo lo que el profesor andaba buscando. Su trabajo consistía en escribir durante toda la mañana lo que el profesor le dictaba, después de lo cual solía pasearse buscando referencias y textos relacionados con la tarea del día siguiente. Este Willoughby Smith no tiene ningún antecedente negativo, ni de muchacho en Uppingham ni de joven en Cambridge. He leído sus certificados y parecen indicar que ha sido siempre un tipo decente, callado y trabajador, sin ninguna mancha en su historial. Y sin embargo, éste es el joven que ha encontrado la muerte esta mañana, en el despacho del profesor, en circunstancias que sólo pueden interpretarse como asesinato.

El viento aullaba y gemía en las ventanas. Holmes y yo nos acercanos más al fuego, mientras el joven inspector, poco a poco v con todo detalle, iba desgranando su curioso relato.

-Aunque buscásemos por toda Inglaterra -continuó-, no creo que pudiéramos encontrar una casa más aislada del mundo y libre de influencias exteriores. Podían pasar semanas enteras sin que nadie cruzara la puerta del jardín. El profesor vivía absorto en su trabajo y no existía para él nada más. El joven Smith no conocía a nadie en el vecindario, y llevaba una vida muy similar a la de su jefe. Las dos mujeres no salían para nada de la casa. Mortimer, el jardinero, el que empuja la silla de ruedas, es un pensionista del ejército, un veterano de Crimea de conducta intachable. No vive en la casa, sino en una casita de tres habitaciones al otro extremo del jardín. Estas son las únicas personas que uno puede encontrar en los terrenos de Yoxley Old Place. Por otra parte, la puerta del jardín está a cien yardas de la carretera principal de Londres a Chatham; se abre con un pestillo y no hay nada que impida que alguien entre.

»Ahora les voy a repetir las declaraciones de Susan Tarlton, que es la única persona que tiene algo concreto que decir sobre el asunto. Ocurrió por la mañana, entre las once y las doce. En aquel momento, ella estaba ocupada en colgar unas cortinas en la alcoba delantera del piso alto. El profesor Coram todavía seguía en la cama, porque cuando hace mal tiempo rara vez se levanta antes del mediodía. El ama de llaves estaba haciendo algo en la parte posterior de la casa. Willouhgy Smith había estado hasta entonces en su dormitorio, que también utilizaba como cuarto de estar; pero en aquel momento, la doncella le oyó salir al pasillo y bajar al despacho, situado inmediatamente debajo de la alcoba en la que ella se encontraba. No le vio, pero asegura que sus pasos firmes y rápidos resultaban inconfundibles. No oyó cerrarse la puerta del despacho, pero aproximadamente un minuto más tarde sonó un grito espantoso en la habitación de abajo. Un alarido ronco y salvaje, tan extraño y poco natural que lo mismo podía haberlo lanzado una mujer que un hombre. Al mismo tiempo, se oyó un golpe fortísimo, que hizo temblar toda la casa, y después todo quedó en silencio. La doncella se quedó petrificada unos instantes, pero luego recuperó el valor y corrió escaleras abajo. La puerta del despacho estaba cerrada; la abrió y encontró al joven Willoughby Smith tendido en el suelo. Al principio no advirtió que tuviera ninguna herida, pero al intentar levantarlo vio que brotaba sangre de la parte inferior del cuello, donde presentaba una herida pequeña, pero muy profunda, que había seccionado la arteria carótida. El instrumento causante de la herida estaba tirado en la alfombra, junto al cuerpo. Se trataba de uno de esos cuchillitos para el lacre que suele haber en los escritorios antiguos, con margo de marfil y hoja muy rígida. Formaba parte de la escribanía de la mesa del profesor.

»Al principio, la doncella creyó que el joven Smith estaba ya muerto, pero cuando le echó un poco de agua de una garrafa por la frente, Smith abrió los ojos por un instante y murmuró: «El profesor... ha sido ella.» La doncella está dispuesta a jurar que ésas fueron las palabras exactas. El hombre hizo esfuerzos desesperados por decir algo más y llegó a levantar la mano derecha, pero cayó definitivamente muerto.

»Mientras tanto, el ama de llaves había llegado también al despacho, aunque demasiado tarde para oír las últimas palabras del moribundo. Dejando a Susan junto al cadáver, corrió a la habitación del profesor. Este se encontraba sentado en la cama, terriblemente alterado, porque había oído lo suficiente para darse cuenta de que había ocurrido algo espantoso. La señora Marker está dispuesta a jurar que el profesor todavía tenía puesta su ropa de cama, y lo cierto es que le resultaba imposible vestirse sin la ayuda de Mortimer, que tenía orden de presentarse a las doce en punto. El profesor declara haber oído el grito a lo lejos, pero dice no saber nada más. No acierta a explicar las últimas palabras del joven, «El profesor... ha sido ella», pero supone que fueron producto del delirio. Está convencido de que Willoughby Smith no tenía ningún enemigo en el mundo, y no puede explicarse los motivos del crimen. Lo primero que hizo fue enviar a Mortimer, el jardinero, a avisar a la policía local. Poco después, el jefe del puesto me hacía llamar a mí. Nadie tocó nada hasta que yo llegué, y se dieron órdenes estrictas de que nadie anduviera por los senderos que conducen a la casa. Era una ocasión espléndida para poner en práctica sus teorías, señor Holmes; no faltaba nada.

-Excepto Sherlock Holmes -dijo mi compañero, con una sonrisa tirando a amarga-. Pero siga contándonos. ¿Qué clase de trabajo llevó usted a cabo?

-Primero, señor Holmes, tengo que pedirle que mire este plano aproximado, que le dará una idea general de la situación del despacho del profesor y otros detalles del caso. Así podrá seguir el hilo de mis investigaciones.

Desplegó el boceto que aquí reproduzco y lo extendió sobre las rodillas de Holmes. Yo me levanté y me situé detrás de Holmes para estudiarlo por encima de su hombro.

- Naturalmente, es sólo una aproximación, y no incluye más que los detalles que a mí me parecieron esenciales. El resto ya lo verá usted mismo más adelante. Ahora, veamos: en primer lugar, y suponiendo que el asesino o asesina viniera de fuera, ¿por dónde entró? Sin duda alguna, por el sendero del jardín y por la puerta de atrás, desde la cual se llega directamente al despacho. Cualquier otra ruta habría presentado muchísimas complicaciones. La retirada también tuvo que efectuarse por el mismo camino, va que, de las otras dos salidas que tiene la habitación, una quedó bloqueada por Susan, que corría escaleras abajo, y la otra conducía directamente al dormitorio del profesor. Así pues, dirigí de inmediato mi atención al sendero del jardín, que estaba empapado por la reciente lluvia y sin duda presentaría huellas de pisadas.

»Mi inspección me demostró que me las tenía que ver con un criminal experto y precavido. En el sendero no había ni una huella. Sin embargo, no cabía duda de que alguien había caminado sobre el arriate de césped que flanquea el sendero, y que lo había hecho para no dejar huellas. No pude encontrar nada parecido a una impresión clara, pero la hierba estaba aplastada y resulta evidente que por allí había pasado alguien. Y sólo podía tratarse del asesino, porque ni el jardinero ni ninguna otra persona habían estado por allí esta mañana, y la lluvia había empezado a caer durante la noche.

-Un momento -dijo Holmes-. ¿Adónde conduce este sendero?

-A la carretera.

-¿Qué longitud tiene?

-Unas cien yardas.

-Pero tuvo usted que encontrar huellas en el punto donde el sendero cruza la puerta exterior.

-Por desgracia, el sendero está pavimentado en ese punto.

-¿Y en la carretera misma?

-Nada. Estaba toda enfangada y pisoteada.

-Tch, tch. Bien, volvamos a esas pisadas en la hierba. ¿Iban o volvían?

-Imposible saberlo. No se advertía ningún contorno.

-¿Pie grande o pequeño?

-No se podía distinguir.

Holmes soltó una interjección de impaciencia.

-Desde entonces, no ha parado de llover a mares y ha soplado un verdadero huracán -dijo-. Ahora será más difícil de leer que este palimpsesto. En fin, eso ya no tiene remedio. ¿Qué hizo usted, Hopkins, después de asegurarse de que no estaba seguro de nada?

-Creo estar seguro de muchas cosas, señor Holmes. Sabía que alguien había entrado furtivamente en la casa desde el exterior. A continuación, examiné el corredor. Está cubierto con una estera de palma y no han quedado en él huellas de ninguna clase. Así llegué al despacho mismo. Es una habitación con pocos muebles, y el que más destaca es una mesa grande con escritorio. Este escritorio consta de una doble columna de cajones con un armarito central, cerrado. Según parece, los cajones estaban siempre abiertos y en ellos no se guardaba nada de valor. En el armarito había algunos papeles importantes, pero no presentaba señales de haber sido forzado, y el profesor me ha asegurado que no falta nada. Tengo la seguridad de que no se ha robado nada.

»Y llegamos por fin al cadáver del joven. Se encontraba cerca del escritorio, un poco a la izquierda, como se indica en el plano. La puñalada se había asestado en el lado derecho del cuello y desde atrás hacia delante, de manera que es casi imposible que se hiriera él mismo.

-A menos que se cayera sobre el cuchillo -dijo Holmes.

-Exacto. Esa idea se me pasó por la cabeza. Pero el cuchillo se encontraba a varios palmos del cadáver, de modo que parece imposible. Tenemos, además, las palabras del propio moribundo. Y por último, tenemos esta importantísima prueba que se encontró en la mano derecha del muerto.

Stanley Hopkins sacó de un bolsillo un paquetito envuelto en papel. Lo desenvolvió y exhibió unos lentes con montura de oro, de los que se sujetan solamente a la nariz, con dos cabos rotos de cordón de seda negra colgando de sus extremos.

-Willoughby Smith tenía una vista excelente -prosiguió-. No cabe duda de que esto fue arrancado de la cara o el cuerpo del asesino.

Sherlock Holmes tomó los lentes en la mano y los examinó con la máxima atención e interés. Se los colocó en la nariz, intentó leer a través de ellos, se acercó a la ventana y miró a la calle con ellos, los inspeccionó minuciosamente a la luz de la lámpara y, por último, riéndose por lo bajo, se sentó a la mesa y escribió unas cuantas líneas en una hoja de papel, que a continuación entregó a Stanley Hopkins.

-No puedo hacer nada mejor por usted -dijo-. Quizás resulte de alguna utilidad.

El asombrado inspector leyó la nota en voz alta. Decía lo siguiente:

«Se busca mujer educada y refinada, vestida como una señora. De nariz bastante gruesa y ojos muy juntos. Tiene la frente arrugada, expresión de miope y, probablemente, hombros caídos. Hay razones para suponer que durante los últimos meses ha acudido por lo menos dos veces a un óptico. Puesto que sus gafas son muy potentes y los ópticos no son excesivamente numerosos, no debería resultar difícil localizarla.»

El asombro de Hopkins, que también debía verse reflejado y en mi cara, hizo sonreír a Holmes.

-Estarán de acuerdo en que mis deducciones son la sencillez misma -dijo-. Sería difícil encontrar otro objeto que se preste mejor a las inferencias que un par de gafas, y más un par de gafas tan particular como éste. Que pertenecen a una mujer se deduce de su delicadeza y también, por supuesto, de las últimas palabras del moribundo. En cuanto a lo de que se trata de una persona refinada y bien vestida..., como ven, la montura es magnífica, de oro macizo, y no cabe suponer que una persona que lleva estos lentes se muestre desaliñada en otros aspectos. Si se los pone, comprobará que la pinza es muy ancha para su nariz, lo cual indica que la dama en cuestión tiene una nariz muy ancha en la base. Esta clase de nariz suele ser corta y vulgar, pero existen excepciones lo bastante numerosas como para impedir que me ponga dogmático e insista en este aspecto de mi descripción. Yo tengo una cara bastante estrecha, y aun así no consigo que mis ojos coincidan con el centro de los cristales ni de lejos. Por tanto, nuestra dama tiene los ojos muy juntos, pegados a la nariz. Fíjese, Watson, en que los cristales son cóncavos y de potencia poco corriente. Una mujer que haya padecido toda su vida tan graves limitaciones visuales presentará, sin duda, ciertas características físicas derivadas de su mala vista, como son la frente arrugada, los párpados contraídos y los hombros cargados.

-Sí -dije yo-. Ya sigo su razonamiento. Sin embargo, confieso que no entiendo de dónde saca lo de las dos visitas al óptico.

Holmes levantó las gafas en la mano.

-Fíjese -dijo- en que las pinzas están forradas con tirillas de corcho para suavizar el roce contra la nariz. Una de ellas está descolorida y algo gastada, pero la otra está nueva. Es evidente que una tira se desprendió y hubo de poner otra nueva. Yo diría que la más vieja de las dos no lleva puesta más que unos pocos meses. Son exactamente iguales, por lo que deduzco que la señora acudió al mismo establecimiento a que le pusieran la segunda.

-¡Por San Jorge, es maravilloso! -exclamó Hopkins, extasiado de admiración-. ¡Pensar que he tenido todas esas evidencias en mis manos y no me he dado cuenta! Aunque, de todas maneras, tenía intención de recorrerme todas las ópticas de Londres.

-Desde luego que debe hacerlo. Pero mientras tanto, ¿tiene algo más que decirnos sobre el caso?

-Nada más, señor Holmes. Creo que ahora ya sabe tanto como yo..., probablemente más. Estamos investigando si se ha visto a algún forastero por las carreteras de la zona o en la estación de ferrocarril, pero por ahora no hemos tenido noticias de ninguno. Lo que me desconcierta es la absoluta falta de móviles para el crimen. Nadie es capaz de sugerir ni la sombra de un motivo.

-¡Ah! En eso no estoy en condiciones de ayudarle. Pero supongo que querrá que nos pasemos por allí mañana.

-Si no es pedir mucho, señor Holmes. Hay un tren a Chatham que sale de Charing Cross a las seis de la mañana. Llegaríamos a Yoxley Old Place entre las ocho y las nueve.

-Entonces, lo tomaremos. Reconozco que su caso presenta algunos aspectos muy interesantes, y me encantará echarle un vistazo. Bien, es casi la una, y más vale que durmamos unas horas. Estoy seguro de que podrá arreglarse perfectamente en el sofá que hay delante de la chimenea. Antes de salir, encenderé mi mechero de alcohol y le daré una taza de café.

A la mañana siguiente, la borrasca había agotado sus fuerzas, pero aun así hacía un tiempo muy crudo cuando emprendimos viaje. Vimos cómo se levantaba el frío sol de invierno sobre las lúgubres marismas del Támesis y los largos y tétricos canales del río, que yo siempre asociaré con la persecución del nativo de las islas Andaman, allá en los primeros tiempos de nuestra carrera. Tras un largo y fatigoso trayecto, nos apeamos en una pequeña estación a pocas millas de Chatham. En la posada del lugar tomamos un rápido desayuno mientras enganchaban un caballo al coche, y cuando por fin llegamos a Yoxley Old Place nos encontrábamos listos para entrar en acción. Un policía de uniforme nos recibió en la puerta del jardín.

-¿Alguna novedad, Wilson?

-No, señor, ninguna.

-¿Nadie ha visto a ningún forastero?

-No, señor. En la estación están seguros de que ayer no llegó ni se marchó ningún forastero.

-¿Han hecho indagaciones en las pensiones y posadas? -Sí, señor; no hay nadie que no pueda dar razón de su presencia.

-En fin, de aquí a Chatham no hay más que una moderada caminata. Cualquiera podría alojarse allí, o tomar un tren, sin llamar la atención. Este es el sendero del que le hablé, señor Holmes. Le doy mi palabra de que ayer no había ni una huella en él.

-¿A qué lado estaban las pisadas en la hierba?

-A este lado. En esta estrecha franja de hierba entre el sendero y el macizo de flores. Ahora ya no se distinguen las huellas, pero ayer las vi con toda claridad.

-Si, sí; por aquí ha pasado alguien -dijo Holmes, agachán

dose junto al césped-. Nuestra dama ha tenido que ir pisando con mucho cuidado, ¿no cree?, porque por un lado habría dejado huellas en el sendero, y por el otro las habría dejado aún más claras en la tierra blanda del macizo de flores.

-Sí, señor; debe de tratarse de una mujer con mucha sangre fría.

Advertí en el rostro de Holmes un momentáneo gesto de concentración.

-¿Dice usted que tuvo que regresar por este mismo camino?

-Sí, señor; no hay otro.

-¿Por esta misma franja de hierba?

-Pues claro, señor Holmes.

-¡Hum! Una hazaña notable..., muy notable. Bien, creo que ya hemos agotado las posibilidades del sendero. Sigamos adelante. Supongo que esta puerta del jardín se suele dejar abierta, ,no? Con lo cual, la visitante no tenía más que entrar. No traía intenciones de asesinar a nadie, pues en tal caso habría venido provista de alguna clase de arma, en lugar de tener que recurrir a ese cuchillito del escritorio. Avanzó por este corredor sin dejar huellas en la estera de palma, y vino a parar a este despacho. ¿Cuánto tiempo estuvo aquí? No tenemos manera de saberlo.

-Unos pocos minutos como máximo, señor. Me olvidé de decirle que la señora Marker, el ama de llaves, había estado limpiando aquí poco antes..., como un cuarto de hora, según me contó ella.

-Bien, eso nos permite fijar un límite. Nuestra dama entra en la habitación y ¿qué hace? Se dirige al escritorio. ¿Para qué? No le interesa nada de los cajones; si hubiera en ellos algo que valiera la pena robar, no los habrían dejado abiertos. No, ella busca algo en ese armario de madera. ¡Ajá! ¿Qué es este rasponazo en la superficie? Alúmbreme con una cerilla, Watson. ¿Por qué no me dijo nada de esto, Hopkins?

La señal que estaba examinando comenzaba en la chapa de latón a la derecha del ojo de la cerradura y se prolongaba unas cuatro pulgadas, rayando el barniz de la madera.

-Ya me fijé en eso, señor Holmes, pero siempre se encuentran marcas alrededor del ojo de la cerradura.

-Ésta es reciente..., muy reciente. Mire cómo brilla el latón en los bordes de la raya. Si la señal fuera vieja, tendría el mismo color que la superficie. Obsérvelo con mi lupa. También el barniz

tiene como polvillo a los lados del arañazo. ¿Está por aquí la señora Marker?

Una mujer mayor, de expresión triste, entró en la habitación. -¿Le quitó usted el polvo ayer por la mañana a este escritorio?

-Sí, señor.

-¿Se fijó usted en este rasponazo? -No, señor; no me fijé.

-Estoy seguro de ello, porque el plumero se habría llevado

este polvillo de barniz. ¿Quién guarda la llave de este escritorio? -La tiene el profesor, colgada de su cadena de reloj. -¿Es una llave corriente?

-No, señor, es una llave Chubb.

-Muy bien. Puede retirarse, señora Marker. Ya vamos progresando algo. Nuestra dama entra en el despacho, se dirige al escritorio y lo abre, o al menos intenta abrirlo. Mientras está ocupada en esta operación, entra el joven Willoughby Smith. En sus prisas por retirar la llave, la dama hace esta señal en la puerta. Smith la sujeta y ella, echando mano del objeto más próximo, que resulta ser este cuchillo, le golpea para obligarle a soltar su presa. El golpe resulta mortal. El cae y ella escapa, con o sin el objeto que había venido a buscar. ¿Está aquí Susan, la doncella? ¿Podría haber salido alguien por esa puerta después de que usted oyera el grito, Susan?

-No, señor; es imposible. Antes de bajar la escalera habría visto a quien fuera en el pasillo. Además, la puerta no se abrió, porque yo lo habría oído.

-Eso descarta esta salida. Así pues, no cabe duda de que la dama se marchó por donde había venido. Tengo entendido que este otro pasillo conduce a la habitación del profesor. ¿No hay ninguna salida por aquí?

-No, señor.

-Sigamos por aquí y vayamos a conocer al profesor. ¡Caramba, Hopkins! Esto es muy importante, pero que muy importante. El pasillo del profesor también tiene una estera de palma.

-Bueno, ¿y eso qué?

-¿No ve la relación que esto tiene con el caso? Está bien, está bien, no insisto en ello. Sin duda, estoy equivocado. Pero no deja de parecerme sugerente. Venga conmigo y presénteme.

Recorrimos el pasillo, que era igual de largo que el corredor que conducía al jardín. Al final había un corto tramo de escalones que terminaba en una puerta. Nuestro guía llamó con los nudillos y luego nos hizo pasar a la habitación del profesor.

Se trataba de una habitación muy grande, con las paredes cubiertas por innumerables libros, que desbordaban los estantes y se amontonaban en los rincones o formaban rimeros en torno a la base de las estanterías. La cama se encontraba en el centro de la habitación, y en ella, recostado sobre almohadas, estaba el dueño de la casa. Pocas veces he visto una persona de aspecto más pintoresco. Un rostro demacrado y aguileño nos miraba con ojos penetrantes, que acechaban en sus hundidas cuencas bajo el dosel de unas pobladas cejas. Tenía blancos el cabello y la barba, pero esta última presentaba curiosas manchas amarillas en torno a la boca. Entre la maraña de pelo blanco brillaba

un cigarrillo, y el aire de la habitación apestaba a humo rancio de tabaco. Cuando le tendió la mano a Holmes, advertí que también la tenía manchada de amarillo por la nicotina.

-¿Fuma usted, señor Holmes? -dijo, hablando un inglés esmerado y con un cierto tonillo de afectación-. Coja un cigarrillo, por favor. ¿Y usted, caballero? Puedo recomendárselos, porque los prepara especialmente para mí Ionides de Alejandría. Me envía mil cada vez, y deploro tener que confesar que encargo un nuevo suministro cada quince días. Mala cosa, señores, mala cosa; pero un anciano tiene pocos placeres a su alcance. El tabaco y mi trabajo..., eso es todo lo que me queda.

Holmes había encendido un cigarrillo y lanzaba rápidas miradas por toda la habitación.

-El tabaco y el trabajo, pero ahora sólo el tabaco -exclamó el anciano-. ¡Ay, qué interrupción más fatal! ¿Quién habría podido imaginar una catástrofe tan terrible? ¡Un joven tan agradable! Le aseguro que después de los primeros meses de adaptación resultaba un ayudante admirable. ¿Qué opina usted del asunto, señor Holmes?

-Todavía no he llegado a ninguna conclusión.

-Le estaría de verdad reconocido si consiguiera usted arrojar algo de luz sobre esto que nosotros vemos tan oscuro. A las ratas de biblioteca, y más si son inválidas como yo, un golpe así nos deja paralizados. Pero usted es un hombre de acción..., un aventurero. Cosas así forman parte de la rutina cotidiana de su vida. Usted puede mantener la serenidad en cualquier emergencia. Es una verdadera suerte tenerle de nuestro lado.

Mientras el viejo profesor hablaba, Holmes iba y venía de un lado a otro de la habitación. Observé que estaba fumando con extraordinaria rapidez. Evidentemente, compartía el gusto de nuestro anfitrión por los cigarrillos de Alejandría recién hechos.

-Sí, señor, un golpe aplastante -continuó el anciano-. Esta es mi magnum opus..., ese montón de papeles que hay sobre la mesita de allá. Es un análisis de los documentos encontrados en los monasterios coptos de Siria y Egipto, un trabajo que profundiza en los fundamentos mismos de la religión revelada. Con esta salud tan débil, ya no sé si seré capaz de terminarlo, ahora que me han arrebatado a mi ayudante. ¡Válgame Dios, señor Holmes! ¡Fuma usted aún más que yo!

Holmes sonrió.

-Soy un entendido -dijo, tomando otro cigarrillo de la caja (el cuarto) y encendiéndolo con la colilla del que acababa de terminar-. No tengo intención de molestarle con largos interrogatorios, profesor Coram, porque ya estoy informado de que usted se encontraba en la cama en el momento del crimen y no puede saber nada al respecto. Sólo le preguntaré una cosa: ¿Qué supone usted que quería decir el pobre muchacho con sus últimas palabras: «El profesor... ha sido ella»?

El profesor meneó la cabeza en señal de negativa.

-Susan es una chica del campo -dijo-, y ya sabe usted lo increíblemente estúpida que es la clase campesina. Me imagino que el pobre muchacho debió murmurar algunas palabras incoherentes o delirantes, y que ella las retorció, convirtiéndolas en este mensaje sin sentido.

-Ya veo. ¿Y no tiene usted ninguna explicación para esta tragedia?

-Podría tratarse de un accidente; podría tratarse, pero esto que quede entre nosotros, de un suicidio. Los jóvenes tienen problemas secretos. Tal vez algún asunto de amores, del que nosotros no sabíamos nada. Me parece una explicación más probable que la del asesinato.

-Pero ¿y las gafas?

-¡Ah! Yo no soy más que un estudioso..., un soñador. No soy capaz de explicar las cosas prácticas de la vida. Aun así, amigo mío, todos sabemos que las prendas de amor pueden adoptar formas muy extrañas. Pero, por favor, coja usted otro cigarrillo. Es un placer encontrar a alguien que sabe apreciarlos. Un abanico, un guante, unas gafas..., ¿quién sabe las cosas que un hombre puede llevar como recuerdo o como símbolo cuando decide poner fin a su vida? Este caballero habla de pisadas en la hierba; pero, al fin y al cabo, es fácil equivocarse en una cosa así. En cuanto al cuchillo, bien pudo rodar lejos del cuerpo del hombre cuando éste cayó al suelo. Puede que esté diciendo tonterías, pero a mí me parece que a Willoughby Smith le llegó la muerte por su propia mano.

Holmes pareció muy sorprendido por la teoría del profesor y continuó paseando de un lado a otro durante un buen rato, sumido en reflexiones y consumiendo un cigarrillo tras otro.

-Dígame, profesor Coram -preguntó por fin-, ¿qué hay en ese armarito del escritorio?

-Nada que pueda interesar a un ladrón. Documentos familiares, cartas de mi pobre esposa, diplomas de universidades que me han concedido honores... Aquí tiene la llave. Puede verlo usted mismo.

Holmes cogió la llave y la miró un instante; luego la devolvió.

-No, no creo que me sirva de nada -dijo-. Preferiría salir tranquilamente a su jardín y reflexionar un poco sobre el asunto. No se puede descartar del todo esa teoría del suicidio que usted acaba de exponer. Le pido perdón por esta intromisión, profesor Coram, y le prometo que no volveremos a molestarle hasta después de la comida. A las dos vendremos a verle y le informaremos de todo lo que pueda haber ocurrido de aquí a entonces.

Holmes se mostraba curiosamente distraído, y durante un buen rato estuvimos yendo y viniendo en silencio por el sendero del jardín.

-¿Tiene alguna pista? -pregunté por fin.

-Todo depende de esos cigarrillos que he fumado -me respondió-. Es posible que me equivoque por completo. Los cigarrillos me lo harán saber.

-¡Querido Holmes! -exclamé yo-. ¿Cómo demonios...?

-Bueno, bueno, ya lo verá usted por sí mismo. Y si no, no habrá pasado nada. Claro que siempre podemos volver a seguir la pista del óptico, pero hay que aprovechar los atajos cuando se puede. ¡Ah, aquí viene la buena de la señora Marker! Vamos a disfrutar de cinco minutos de instructiva conversación con ella.

Creo haber dicho ya en ocasiones anteriores que Holmes, cuando quería, podía portarse de un modo particularmente encantador con las mujeres y tardaba muy poco en ganarse su confianza. En la mitad del tiempo que había mencionado, ya se había ganado la simpatía del ama de llaves y estaba charlando con ella como si se conocieran desde hacía años.

-Sí, señor Holmes, tiene razón en lo que dice. Fuma de una manera terrible. Todo el día y, a veces, toda la noche. Si viera esa habitación algunas mañanas... Cualquiera se pensaría que es la niebla de Londres. También el pobre señor Smith fumaba, aunque no tanto como el profesor. Su salud..., bueno, la verdad es que no sé si fumar es bueno o malo para la salud.

-Desde luego, quita el apetito -dijo Holmes.

-Bueno, yo no sé nada de eso, señor.

-Apuesto a que el profesor apenas come.

-Bueno, es variable. Es lo único que puedo decir.

-Estoy dispuesto a apostar a que esta mañana no ha desayunado; y después de todos los cigarrillos que le he visto consumir, dudo que toque la comida.

-Pues en eso se equivoca, señor, porque da la casualidad de que esta mañana ha desayunado más que nunca. No creo haberle visto jamás comer tanto. Y para comer ha encargado un buen plato de chuletas. Yo misma estoy sorprendida, porque desde que entré ayer en el despacho y vi al pobre señor Smith tirado en el suelo, no puedo ni mirar la comida. En fin, hay gente para todo y, desde luego, el profesor no ha dejado que eso le quite el apetito.

Nos pasamos toda la mañana en el jardín. Stanley Hopkins se había marchado al pueblo para verificar ciertos rumores acerca de una mujer forastera que unos niños habían visto en la carretera de Chatham la mañana anterior. En cuanto a mi amigo, toda su habitual energía parecía haberle abandonado. Jamás le había visto ocuparse de un caso de una manera tan desganada. Ni siquiera mostró signo alguno de interés ante las novedades que trajo Hopkins, que había localizado a los niños, los cuales habían visto, sin lugar a dudas, a una mujer que respondía exactamente a la descripción de Holmes y que llevaba gafas o lentes de algún tipo. Prestó algo más de atención cuando Susan, al servirnos la comida, nos comunicó espontáneamente que creía que el señor Smith había salido a dar un paseo la mañana anterior y que había regresado tan sólo media hora antes de que ocurriera la tragedia. A mí se me escapaba el significado de tal incidente, pero me di perfecta cuenta de que Holmes lo estaba incorporando al plan general que tenía trazado en el cerebro. De pronto, se levantó de su silla y consultó su reloj.

-Las dos en punto, caballeros -dijo-. Vamos a liquidar este asunto con nuestro amigo el profesor.

El anciano acababa de terminar de comer y, desde luego, su plato vacío daba testimonio del buen apetito que le había atribuido su ama de llaves. Presentaba un aspecto verdaderamente estrafalario cuando volvió hacia nosotros su blanca melena y sus ojos relucientes. En su boca ardía el sempiterno cigarrillo. Se había vestido y estaba sentado en una butaca junto a la chimenea.

-Y bien, señor Holmes, ¿ha resuelto ya este misterio?

Empujó hacia mi compañero la gran lata de cigarrillos que tenía a su lado, sobre una mesa. Holmes extendió el brazo en ese mismo instante y entre los dos hicieron caer la caja al suelo.

Todos nos pasamos un par de minutos de rodillas, recogiendo cigarrillos de los sitios más impensables. Cuando por fin nos incorporamos, advertí que a Holmes le brillaban los ojos y que sus mejillas estaban teñidas de color. Sólo en los momentos críticos había yo visto ondear aquellas banderas de batalla.

-Sí -dijo-. Lo he resuelto.

Stanley Hopkins y yo lo miramos asombrados. En las demacradas facciones del viejo profesor se produjo un temblor que parecía vagamente una sonrisa burlona.

-¿De verdad? ¿En el jardín?

-No, aquí mismo.

-¿Aquí? ¿Cuándo?

-En este preciso instante.

-¿Es una broma, señor Sherlock Holmes? Me fuerza usted a decirle que este asunto es demasiado serio para tratarlo tan a la ligera.

-He forjado y puesto a prueba todos los eslabones de mi cadena, profesor Coram, y estoy seguro de que es sólida. Lo que aún no puedo decir es cuáles son sus motivos y qué papel exacto desempeña usted en este extraño asunto. Pero, probablemente, dentro de unos pocos minutos lo oiremos de su propia boca. Mientras tanto, voy a reconstruir para usted lo sucedido, de manera que sepa cuál es la información que aún me falta.

»Ayer entró una mujer en su despacho. Vino con la intención de apoderarse de ciertos documentos que estaban guardados en su escritorio. Disponía de una llave propia. He tenido oportunidad de examinar la suya, y no presenta la ligera descoloración que habría producido la rozadura contra el barniz. Así pues, usted no participó en su entrada y, por lo que yo he podido interpretar, ella vino sin que usted lo supiese, con intención de robarle.

El profesor lanzó una nube de humo.

-¡Cuán interesante e instructivo! -dijo-. ¿No tiene más que añadir? Sin duda, habiendo seguido hasta aquí los pasos de esa dama, podrá decirnos también lo que ha sido de ella.

-Eso me propongo hacer. En primer lugar, fue sorprendida por su secretario y lo apuñaló para poder escapar. Me inclino a considerar esta catástrofe como un lamentable accidente, pues estoy convencido de que la dama no tenía intención de infligir una herida tan grave. Un asesino no habría venido desarmado. Horrorizada por lo que había hecho, huyó enloquecida de la escena de la tragedia. Por desgracia para ella, había perdido sus gafas en el forcejeo y, como era muy corta de vista, se encontraba del todo perdida sin ellas. Corrió por un pasillo, creyendo que era el mismo por el que había llegado (los dos están alfombrados con esteras de palma), y hasta que no fue demasiado tarde no se dio cuenta de que se había equivocado de pasillo y que tenía cortada la retirada. ¿Qué podía hacer? No podía quedarse donde estaba. Tenía que seguir adelante. Así que siguió adelante. Subió unas escaleras, empujó una puerta y se encontró aquí en su habitación.

El anciano se había quedado con la boca abierta, mirando a Holmes como alelado. En sus expresivas facciones se reflejaban tanto el asombro como el miedo. Por fin, haciendo un esfuerzo, se encogió de hombros y estalló en una risa nada sincera.

-Todo eso está muy bien, señor Holmes -dijo-. Pero existe un pequeño fallo en esa espléndida teoría. Yo estaba en mi habitación y no salí de ella en todo el día.

-Soy consciente de eso, profesor Coram.

-¿Pretende usted decir que yo puedo estar en esa cama y no darme cuenta de que ha entrado una mujer en mi habitación?

-No he dicho eso. Usted se dio cuenta. Usted habló con ella. Usted la reconoció. Y usted la ayudó a escapar.

Una vez más, el profesor estalló en chillonas carcajadas. Se había puesto en pie y sus ojos brillaban como ascuas.

-¡Usted está loco! -exclamó-. ¡No dice más que tonterías! ¿Conque yo la ayudé a escapar, eh? ¿Y dónde está ahora?

-Está aquí -respondió Holmes, señalando una librería alta y cerrada que había en un rincón de la habitación.

El anciano levantó los brazos, sus severas facciones sufrieron una terrible convulsión y cayó desplomado en su butaca. En el mismo instante, la librería que Holmes había señalado giró sobre unas bisagras y una mujer se precipitó en la habitación.

-¡Tiene usted razón! -exclamó con un extraño acento extranjero-. ¡Tiene usted razón! ¡Aquí estoy!

Estaba cubierta de polvo y envuelta en telarañas que se habían desprendido de las paredes de su escondite. También su rostro estaba tiznado de suciedad, pero ni en las mejores condiciones habría sido hermoso, ya que presentaba exactamente todas las características físicas que Holmes había adivinado, con el añadido de una larga y obstinada mandíbula. A causa de su natural miopía, agravada por el súbito paso de las tinieblas a la luz, se había quedado como deslumbrada, parpadeando para tratar de distinguir dónde estábamos y quiénes éramos. Y sin embargo, a pesar de todos estos inconvenientes, había cierta nobleza en el porte de aquella mujer, cierta gallardía en su desafiante mandíbula y su cabeza erguida que despertaban algo de respeto y admiración. Stanley Hopkins le había puesto la mano sobre el brazo, declarándola detenida, pero ella le hizo a un lado, con suavidad pero con una dignidad tan dominante que imponía obediencia. El anciano se echó hacia atrás en su asiento, con el rostro crispado, y la miró con ojos afligidos.

-Sí, señores, estoy en sus manos -dijo-. Desde donde estaba he podido oírlo todo, y he comprendido que ha averiguado la verdad. Lo confieso todo. Yo maté a ese joven. Pero tiene usted razón al decir que fue un accidente. Ni siquiera me di cuenta de que había agarrado un cuchillo. Estaba desesperada y eché mano a lo primero que encontré sobre la mesa para golpearle y hacer que me soltara. Les estoy diciendo la verdad.

-Señora -dijo Holmes-, estoy seguro de que dice la verdad, pero me temo que usted no se encuentra bien.

El rostro de la mujer había adquirido un color espantoso, que las oscuras manchas de polvo hacían parecer aún más cadavérico. Fue a sentarse en el borde de la cama y reanudó su relato.

-Me queda poco tiempo aquí -dijo-, pero quiero que sepan ustedes toda la verdad. Soy la esposa de este hombre. Y él no es inglés: es ruso. Su nombre no se lo voy a decir.

Por primera vez el anciano pareció conmovido.

-¡Dios te bendiga, Anna! -exclamó-. ¡Dios te bendiga!

Ella lanzó una mirada de absoluto desdén en su dirección.

-¿Por qué sigues empeñado en aferrarte a esa vida miserable, Sergius? -dijo-. Una vida que ha causado daño a tantas personas sin beneficiar a ninguna..., ni siquiera a ti. Sin embargo, no es asunto mío romper ese frágil hilo antes del momento que Dios decida. Ya he cargado con bastante peso sobre mi conciencia desde que atravesé el umbral de esta maldita casa. Pero tengo que hablar antes de que sea demasiado tarde.

»Como he dicho, caballeros, soy la esposa de este hombre. Cuando nos casamos, él tenía cincuenta años y yo era una alocada muchacha de veinte. Estábamos en una ciudad de Rusia, en una universidad...; pero no voy a decir dónde.

-¡Dios te bendiga, Anna! -murmuró de nuevo el anciano.

-Éramos reformistas..., revolucionarios...; en fin, nihilistas, ya me entienden. Él y yo, y muchos más. Nos vimos metidos en problemas, un policía resultó muerto, hubo muchas detenciones, se buscaron pruebas y para salvar su vida y obtener de paso una fuerte recompensa mi marido nos traicionó, a su propia esposa y a sus compañeros. Sí, nos detuvieron a todos gracias a su confesión. Algunos acabaron en la horca y otros en Siberia. Yo me encontraba entre estos últimos, pero mi condena no era para toda la vida. Mi marido se vino a Inglaterra con sus mal adquiridas ganancias y aquí ha vivido discretamente desde entonces, sabiendo que si la Hermandad descubría dónde estaba no se tardaría ni una semana en hacer justicia.

El anciano profesor extendió una mano temblorosa y cogió un cigarrillo.

-Estoy en tus manos, Anna -dijo-. Siempre has sido buena conmigo.

-Todavía no les he contado hasta dónde llegó tu vileza -continuó la mujer-. Entre nuestros camaradas de la Hermandad había uno que era mi amigo del alma. Era noble, generoso, atento..., todo lo que mi marido no era. Odiaba la violencia. Todos nosotros éramos culpables, si es que se puede hablar de culpa, menos él. Me escribía constantes cartas tratando de disuadirme de seguir por aquel camino. Aquellas cartas le habrían salvado, y también mi diario, donde yo iba dejando constancia día a día de mis sentimientos hacia él y de las opiniones de cada uno. Mi marido encontró el diario y las cartas y los escondió. Juró todo lo que hizo falta jurar para que condenaran a Alexis a muerte. No consiguió sus propósitos, pero lo enviaron a Siberia, donde aún sigue, trabajando en una mina de sal. Piensa en ello, canalla, más que canalla. Ahora mismo, en este preciso instante, Alexis, un hombre cuyo nombre no eres digno ni de pronunciar, lleva una vida de esclavo..., y sin embargo, tengo tu vida en mis manos y te dejo vivir.

-Siempre has sido noble, Anna -dijo el anciano sin dejar de chupar su cigarrillo.

La mujer se había puesto en pie, pero se dejó caer de nuevo con un gemido de dolor.

-Tengo que terminar -dijo-. Cuando cumplí mi condena, me propuse recuperar el diario y las cartas para hacerlos llegar al gobierno ruso y conseguir la puesta en libertad de mi amigo. Sabía que mi esposo había venido a Inglaterra. Me pasé meses haciendo averiguaciones y al fin descubrí su paradero. Me constaba que aún tenía el diario, porque estando en Siberia recibí una carta suya haciéndome reproches y citando algunos párrafos de sus páginas. Sin embargo, conociendo su carácter vengativo, estaba segura de que jamás me lo devolvería de buen grado. Tenía que apoderarme de él por mis propios medios. Con este objeto, acudí a una agencia de detectives privados y contraté a un agente, que se introdujo en la casa de mi marido como secretario... Fue tu segundo secretario, Sergius, el que te dejó de manera tan precipitada. Este hombre descubrió que los documentos se guardaban en el escritorio y sacó un molde de la llave. No quiso pasar de ahí. Me proporcionó un plano de la casa y me dijo que por la mañana el despacho estaba siempre vacío, porque el secretario trabajaba aquí arriba. Así pues, hice acopio de valor y vine a recuperar los papeles con mis propias manos. Lo conseguí, pero ¡a qué precio!

»Acababa de apoderarme de los papeles y estaba cerrando el armario cuando aquel joven me agarró. Ya nos habíamos visto aquella misma mañana. Nos encontramos en la carretera y yo le pregunté dónde vivía el profesor Coram, sin saber que era empleado suyo.

-¡Exacto! ¡Eso es! -exclamó Holmes-. El secretario volvió a casa y le habló a su jefe de la mujer que había visto. Y luego, con su último aliento, intentó transmitir el mensaje de que había sido ella..., la «ella» de la que acababa de hablar con el profesor.

-Tiene que dejarme hablar -dijo la mujer en tono imperativo, mientras su rostro se contraía como por efecto del dolor-. Cuando él cayó al suelo, yo salí corriendo, pero me equivoqué de puerta y fui a parar a la habitación de mi marido. Él amenazó con entregarme. Yo le dije que si lo hacía, su vida estaba en mis manos: si él me delataba a la policía, yo le delataría a la Hermandad. Si yo quería vivir no era pensando en mí misma, sino porque deseaba cumplir mi propósito. Él sabía que yo cumpliría mi amenaza, que su propio destino estaba ligado al mío. Por esta razón, y no por otra, me encubrió. Me metió en ese oscuro escondite, una reliquia de otros tiempos que sólo él conocía. Pidió que le sirvieran las comidas en su habitación y así pudo darme parte de las mismas. Quedamos de acuerdo en que en cuanto la policía dejase la casa, yo me escabulliría por la noche y me marcharía para no volver más. Pero, no sé cómo, parece que usted ha adivinado nuestros planes -sacó un paquetito de la pechera de su vestido y continuó-: Estas son mis últimas palabras. Aquí está el paquete que salvará a Alexis. Lo confío a su honor y su sentido de la justicia. Tómenlo y entréguenlo en la embajada rusa. Y ahora que ya he cumplido con mi deber, yo...

-¡Quieta! -gritó Holmes, atravesando la habitación de un salto y arrebatándole de la mano un frasquito.

-Demasiado tarde -dijo ella derrumbándose en la cama-. Demasiado tarde. Tomé el veneno antes de salir de mi escondite. Me da vueltas la cabeza..., me voy... Confío en usted, señor, acuérdese del paquete.

***

-Un caso sencillo, pero muy instructivo en ciertos aspectos -comentó Holmes durante el viaje de regreso a Londres-. Desde un principio, todo giraba en torno a las gafas. De no haberse dado la afortunada circunstancia de que el moribundo se quedara con ellas, no sé si habríamos conseguido hallar la solución. Al ver la potencia que tenían las lentes, comprendí en seguida que su propietaria tenía que haber quedado ciega e indefensa al verse privada de ellas. Cuando usted pretendió hacerme creer que una persona así pudo recorrer una estrecha franja de césped sin dar ni un solo paso en falso, le comenté, como recordará, que me parecía una verdadera hazaña. Por mi parte, decidí que se trataba de una hazaña imposible, a menos que dispusiera de un segundo par de gafas, lo cual parecía muy improbable. En consecuencia, me vi obligado a considerar seriamente la hipótesis de que se hubiera quedado dentro de la casa. Al observar la semejanza entre los dos corredores comprendí que era muy probable que la mujer se hubiera equivocado, en cuyo caso era evidente que habría ido a parar a la habitación del profesor. De manera que me puse ojo avizor ante cualquier cosa que pudiera apoyar esta suposición, y examiné cuidadosamente la habitación en busca de algún posible escondite. La alfombra parecía de una sola pieza y bien clavada, así que descarté la idea de una trampilla en el suelo. Pero podía existir un hueco detrás de los libros. Como saben, estos dispositivos eran frecuentes en las antiguas bibliotecas. Me fijé en que había libros amontonados en el suelo por todas partes, y sin embargo quedaba una estantería vacía. Allí podía estar la puerta. No encontré ninguna huella que me orientara, pero la alfombra tenía un color pardusco que se presta muy bien al examen. Así que me fumé un montón de esos excelentes cigarrillos y dejé caer la ceniza por todo el espacio que quedaba delante de la librería sospechosa. Un truco muy sencillo, pero la mar de efectivo. Luego bajamos al jardín y, delante de usted, Watson, aunque usted no se dio cuenta de la intención de mis preguntas, me cercioré de que el consumo de alimentos del profesor Coram había aumentado..., como cabría esperar de quien tiene que alimentar a una segunda persona. Volvimos a subir a la habitación y me las arreglé para tirar la caja de cigarrillos, con lo que tuve ocasión de examinar el suelo de cerca y pude ver con toda claridad, por las huellas dejadas sobre la ceniza del cigarrillo, que durante nuestra ausencia la prisionera había salido de su agujero. Bien, Hopkins, hemos llegado a Charing Cross y le felicito por haber llevado el caso a tan feliz conclusión. Supongo que irá usted a Jefatura. Watson, creo que usted y yo nos daremos un paseo hasta la embajada rusa.

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >