ZLATÝ SKŘIPEC.  Arthur Conan Doyle

Kniha. ZLATÝ SKŘIPEC (Book. The Adventure of the Golden Pince-nez)
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >


Font:
-
T
+

Když hledím na tři svázané tlustopisy, v nichž je zaznamenána naše práce za rok 1894, přiznám se, že je mi velice zatěžko vybrat z toho bohatého materiálu případy zajímavé samy o sobě a současně ilustrující pozoruhodné schopnosti, které mého přítele tak proslavily. Obracím stránky a čtu své zápisy o nechutném případu červené pijavky a o hrůzné smrti bankéře Crosbyho. Nacházím tu popis tragédie Addletonových a zprávu o neobvyklém obsahu starodávné britské mohyly. Do tohoto období spadá i proslulý případ dědické posloupnosti Smith-Mortimer, jakož i vypátrání a zatčení Hureta, vraha z Boulevardu des Italiens, čin, za který Holmes obdržel řád Čestné legie a vlastnoruční děkovný list francouzského presidenta. Každý z těchto případů by si zasloužil být vyprávěn, ale koneckonců se domnívám, že v žádném z nich se nesetkáváme s tolika poutavými aspekty jako v epizodě z Yoxleyské usedlosti, kde se po politováníhodné smrti mladého Willoughbyho Smithe objevily pojednou pohnutky zločinu v prapodivném světle.

Byla divoká, bouřlivá noc na sklonku listopadu. Proseděli jsme s Holmesem celý večer mlčky; on se s pomocí silné lupy pokoušel rozluštit zbytky původního nápisu na palimpsestu, já zas byl zahloubán do pojednání o nejnovějších pokrocích chirurgie. Po Baker Street skučel venku vítr a déšť nám prudce bubnoval do oken. Bylo to zvláštní, pocítit zde, uprostřed města, kde nás na deset mil ze všech stran obklopovaly výtvory lidských rukou, kruté běsnění přírody a uvědomit si, že pro mocné síly živlů neznamená celý Londýn víc než krtčí hromádka někde na poli. Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl do opuštěné ulice. Tu a tam osvětlovala nějaká lucerna zablácenou vozovku a lesklý chodník. Od Oxford Street přijížděla osamělá drožka a bláto stříkalo na všechny strany.

„Věru dobře, že dnes večer nemusíme ven, Watsone,“ řekl Holmes, když odložil lupu a svinul palimpsest. „Na jedno posezení jsem toho udělal až dost. Velice to namáhá oči. Pokud jsem zatím zjistil, není napínavější četby nad účetní zápisy opatství, i když pocházejí z druhé poloviny patnáctého století. Ejhle! Slyšíte? Co to má znamenat?“

Přes hukot větru jsme zaslechli dusot koňských kopyt a dlouhé zaskřípění, jak se kolo otřelo o obrubník. Drožka, kterou jsem viděl už předtím, zastavila teď před našimi dveřmi.

„Co tu asi může pohledávat?“ zvolal jsem, když z ní vystoupil jakýsi muž.

„Pohledávat! Hledá nás. A my, nebohý Watsone, budeme hledat pláště a nákrčníky a galoše, kdejakou část oděvu vynalezenou lidmi k ochraně proti nepřízni počasí. Ale počkejte moment! Drožka už zas odjíždí! Stále ještě nám zbývá naděje. Kdyby chtěl, abychom šli s ním, nechal by drožku čekat. Běžte otevřít dveře, milý brachu, poněvadž všichni pořádní lidé už dávno leží v posteli.“

Poznal jsem půlnočního návštěvníka bez obtíží, jakmile na něho dopadlo světlo z předsíně. Byl to mladý Stanley Hopkins, talentovaný detektiv, o jehož kariéru Holmes několikrát projevil velmi praktický zájem.

„Je doma?“ zeptal se netrpělivě.

„Pojďte nahoru, milý pane,“ ozval se shora Holmesův hlas. „Doufám, že za takové noci jako dnešní jste pro nás nic nenaplánoval.“

Detektiv vystoupil po schodech a světlo naší lampy se mu třpytivě odráželo na nepromokavém plášti. Pomohl jsem mu jej odložit, zatímco Holmes rozhrábl polena v krbu, takže oheň znovu zaplápolal.

„Nuže, milý Hopkinsi, přisedněte k ohni a ohřejte si nohy,“ řekl Holmes. „Zde je doutník a doktor má recept na horký nápoj s citrónem, což je výborný lék pro takovou noc jako dnešní. Běží nepochybně o něco důležitého, když vás to k nám přivedlo v takovém nečase.“

„Opravdu je tomu tak, pane Holmesi. Ujišťuji vás, že jsem měl perné odpoledne. Četl jste v posledním vydání večerníků něco o tom případu v Yoxley?“

„Nečetl jsem dnes nic novějšího než zápisy z patnáctého století.“

„Nu, byla to jen taková krátká zpráva a k tomu ještě celá pokroucená, takže jste o nic nepřišel. Já jsem se ale pořádně zapotil. Stalo se to v Kentu, sedm mil od Chathamu a tři od železnice. Ve čtvrt na čtyři jsem obdržel telegram, do Yoxleyské usedlosti jsem dorazil o páté, provedl jsem šetření, posledním vlakem jsem se vrátil na nádraží Charing Cross a odtud jedu drožkou přímo k vám.“

„Což znamená, jak předpokládám, že vám ten případ není zcela jasný?“

„Znamená to, že nevím kudy kam. Mám pocit, že jsem se ještě nesetkal s tak zamotaným případem, třebaže zprvu vypadal jednoduše a člověk by nečekal, že dojde ke komplikacím. Tomu činu chybí motiv, pane Holmesi. To právě mi dělá starosti. Nemohu najít žádný motiv. Leží tam mrtvý muž – to je skutečnost, kterou nelze popřít – ale dosud jsem u nikoho nenašel sebemenší důvod, proč by tomu člověku měl ublížit.“

Holmes si zapálil doutník a zvrátil se na opěradlo křesla.

„Vyslechneme si to,“ pravil.

„Všechny skutečnosti jsou mi známé,“ řekl Stanley Hopkins. „Potřeboval bych však teď vědět, jak si je mám správně vyložit. Pokud tomu rozumím, vypadá to asi takhle. Před několika lety si ten venkovský dům, Yoxleyskou usedlost, pronajal starší člověk, který uvedl, že se jmenuje profesor Coram. Je to invalida, většinu času tráví na lůžku, ale občas s pomocí hole přechází po domě nebo si vyjede do zahrady na vzduch ve vozíku pro nemocné, který tlačí zahradník. U těch několika sousedů, kteří k němu zašli na návštěvu, je oblíben a v okolí má pověst velmi učeného muže. K jeho domácímu personálu patří pouze starší hospodyně paní Markerová a služka Susan Tarltonová. Obě ženy jsou v domě zaměstnány od jeho nastěhování a mají výtečnou pověst. Profesor spisuje nějakou vědeckou knihu a přijal asi před rokem tajemníka. První dva uchazeči mu nevyhovovali, ale třetí, pan Willoughby Smith, mladý člověk, který po ukončení universitních studií nastupoval do prvního místa, plně vyhovoval požadavkům svého zaměstnavatele. Měl za úkol celé dopoledne psát podle profesorova diktátu a večer trávil vyhledáváním odkazů a literatury vztahující se k práci následujícího dne. Zmíněný Willoughby Smith neměl žádný škraloup ani ze studia v Uppinghamu, ani z let, kdy byl posluchačem v Cambridgi. Viděl jsem jeho vysvědčení a odjakživa to býval slušný, tichý a velmi pilný mládenec bez nějakých nápadných slabostí. A právě tenhle mládenec zemřel dnes ráno v profesorově pracovně za okolností, které nasvědčují tomu, že byl zavražděn.“

Za okny vyl a skučel vítr. Přisedli jsme si s Holmesem blíž k ohni, zatímco mladý inspektor pomalu a po pořádku rozvíjel své pozoruhodné vyprávění.

„Kdybyste prohledali celou Anglii,“ pravil, „sotva byste nalezli domácnost uzavřenější a méně přístupnou vnějším vlivům, než je tahle. Celé dlouhé týdny si nikdo z jejích členů nevyjde ani za zahradní branku. Profesor byl zcela zaujat svou prací a nic jiného pro něho neexistovalo. Mladý Smith nikoho v sousedství neznal a žil téměř stejným způsobem jako jeho zaměstnavatel. Obě ženy neměly nic, co by je z domu odvádělo. Zahradník Mortimer, který tlačí vozík pro nemocné, je vysloužilý voják z krymské války – člověk spořádaný a s bezúhonnou pověstí. Nebydlí v domě, ale v chaloupce s třemi místnostmi na druhém konci zahrady. To jsou jediní obyvatelé Yoxleyské usedlosti.

Sto kroků od zahradní branky ovšem vede hlavní silnice z Chathamu do Londýna. Když zvednete petlici, nic vám nebrání vejít.

A teď vás seznámím s výpovědí Susan Tarltonové, která jediná mi mohla říci něco konkrétního. Stalo se to dopoledne mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. V té době věšela v přední ložnici v prvním patře záclony. Profesor Coram ještě ležel, neboť za špatného počasí málokdy vstává před polednem. Hospodyně měla nějakou práci v zadním traktu. Willoughby Smith byl ve své ložnici, které používal jako obývacího pokoje, ale služebná ho asi v té době zaslechla, že kráčí po chodbě a pak schází do pracovny rozkládající se přímo pod ložnicí, v níž pracovala. Neviděla ho, ale tvrdí, že neomylně poznala jeho rychlé, energické kroky. Neslyšela, že by dveře do pracovny zabouchly, ale asi o minutu později se z pokoje zezdola ozval strašlivý výkřik. Bylo to divoké, chraptivé zaječení, tak podivné a zvláštní, že je mohl ze sebe vyrazit muž i žena. V témž okamžiku cosi padlo na zem, až se dům otřásl, a pak se rozhostilo ticho. Služka chvíli stála celá zkoprnělá, než se vzchopila a rozběhla dolů. Dveře pracovny byly zavřené. Otevřela je a spatřila mladého pana Willoughbyho Smithe nataženého na podlaze. Zprvu neviděla žádné zranění, ale když se ho pokusila zvednout, spatřila, že se mu z hrdla valí krev. Malá, ale velice hluboká rána zasáhla krční tepnu. Zbraň, která způsobila zranění, ležela na koberci vedle něho. Byl to nožík na pečetní vosk, jaké najdeme na starodávných psacích stolech, se střenkou ze slonoviny a s neohebnou čepelí. Nůž obvykle ležel na profesorově stole.

Služka zpočátku myslela, že mladý Smith je už mrtev, ale když mu nalila z karafy na čelo vodu, otevřel na okamžik oči. „Profesor,“ zamumlal, „byla to ona.“ Služebná je ochotna odpřisáhnout, že jeho slova zněla přesně takhle. Zoufale se snažil říci ještě něco a pozvedl pravou ruku. Potom padl mrtev na záda.

Mezitím přišla do pokoje i hospodyně, ale příliš pozdě na to, aby poslední slova umírajícího zaslechla. Susan nechala u nebožtíka a sama spěchala do profesorovy ložnice. Profesor seděl na posteli a byl velice rozrušen, poněvadž toho slyšel dost, aby vytušil, že se přihodilo něco hrozného. Paní Markerová je ochotna odpřisáhnout, že profesor měl na sobě noční úbor, beztak by se neoblékl bez Mortimerovy pomoci, a ten měl příkaz, aby se dostavil až v poledne. Profesor prohlašuje, že zaslechl vzdálený výkřik a nic víc že neví. Nedovede si vůbec vysvětlit ‚Profesor – byla to ona‘, a domnívá se, že je Smith pronesl v deliriu. Je přesvědčen, že Willoughby Smith neměl na světě jediného nepřítele, a nemůže uvést žádný důvod zločinu. Ze všeho nejdřív poslal zahradníka Mortimera pro policii. O chvíli později jsem obdržel od okresního velitele žádost o pomoc. Do mého příchodu s ničím nehýbali a vydali striktní příkaz, že na pěšinu vedoucí k domu nesmí nikdo vkročit. Měl jsem skvělou příležitost uplatnit vaše teorie v praxi, pane Holmesi. Opravdu jsem nic nepostrádal.“

„Kromě Sherlocka Holmese!“ pravil můj společník s poněkud hořkým úsměvem. „Nu, vyslechneme si to. Jak jste se s tím vypořádal?“

„Především vás požádám, pane Holmesi, abyste si prohlédl tenhle náčrtek a získal tak ucelenou představu o poloze profesorovy pracovny a dalších důležitých okolnostech. Budete rovněž moci lépe sledovat mé šetření.“

 

Rozložil hrubě načrtnutý plánek, který zde otiskuji, a položil jej Holmesovi na kolena. Vstal jsem a přes Holmesovo rameno jsem si plánek prohlížel.

„Je ovšem nahozený jen letmo a zachycuje pouze body, které se mi zdají podstatné. Všechno ostatní uvidíte později sám. Nuže za prvé, předpokládáme-li, že vrah vešel do domu, kudy se dovnitř dostal? Nepochybně po zahradní pěšině a zadními dveřmi, jimiž je ničím neomezený přístup do pracovny. Každý jiný příchod by byl nanejvýš složitý. Stejnou cestou musel i uniknout, protože jeden východ mu zablokovala služebná Susan, když utíkala dolů po schodech, a druhý východ vede přímo do profesorovy ložnice. Okamžitě jsem proto soustředil pozornost na zahradní pěšinu, která je po dešti celá rozbahněná a každá šlépěj by se na ní zřetelně otiskla.

Prohlídka mě přesvědčila, že mám co činit s obezřelým a zkušeným zločincem. Na pěšině otisky šlépějí nebyly. Nelze ovšem pochybovat, že někdo šel po trávě lemující pěšinu, a to proto, aby nezanechal stopy. Žádný zřetelný otisk jsem sice nenalezl, ale tráva byla pošlapaná a někdo po ní určitě kráčel. Mohl to být jedině vrah, poněvadž ani zahradník, ani nikdo jiný tudy ráno nešel a teprve předchozí noci se dalo do deště.“

„Okamžik,“ řekl Holmes. „Kam ta pěšina vede?“

„Na silnici.“

„Jak je dlouhá?“

„Asi sto metrů.“

„Ale tam, kde pěšina prochází brankou, jste nepochybné stopy šlépějí našel?“

„Pěšinka je bohužel právě na tom místě vydlážděná.“

„Nu – a přímo na silnici?“

„Nikoli. Vozovka se proměnila v rozbředlé bláto.“

„Hm, hm – a ty stopy na trávě – směřovaly od domu, nebo k domu?“

„To nelze určit. Obrysy se vůbec nedaly rozeznat.“

„Velká noha, nebo malá?“

„To se nedalo poznat.“

Holmes netrpělivě vykřikl. „Od té doby neustále leje a burácí vichr,“ pravil. „Bude obtížnější přečíst ty stopy než přečíst palimpsest. Nu, není jiné pomoci. Co jste udělal pak, Hopkinsi, když vám bylo jasné, že jste nezjistil nic?“

„Mám za to, že jsem zjistil dost věcí, pane Holmesi. Věděl jsem, že pachatel opatrně vnikl do domu zvenčí. Nato jsem prozkoumal chodbu. Je pokryta kokosovými rohožkami, na nichž nezůstaly žádné otisky. To mě zavedlo do pracovny, což je spoře zařízená místnost. Vévodí jí veliký americký psací stůl s dvojitou řadou zásuvek a s větší zásuvkou uprostřed. Zásuvky byly otevřené, prostřední však byla zamčená. Podle všeho ty zásuvky bývaly otevřené vždy, poněvadž nic cenného neobsahují. Do prostřední zásuvky se často ukládají důležité listiny, ale nic nesvědčilo o tom, že se v nich prohraboval někdo nepovolaný, a profesor mě ujistil, že nic také nebylo odcizeno. Je jisté, že loupež v domě spáchána nebyla.

A teď se vraťme k mrtvole mladého muže. Nalezli ji před psacím stolem vlevo, jak vidíte na náčrtku. Rána na pravé straně krku byla zasazena zezadu a směřovala kupředu, takže je skoro vyloučeno, že by se Smith zranil sám.“

„Ledaže by se na ten nůž svalil,“ řekl Holmes.

„Tak jest. To mě také napadlo. Nůž ale ležel několik stop od těla, takže taková možnost sotva přichází v úvahu. A mimoto známe poslední slova umírajícího. A konečně jsme v zaťaté pravici mrtvého nalezli tenhle důležitý věcný důkaz.“

Stanley Hopkins vytáhl z kapsy balíček, který otevřel. Uviděli jsme zlatý skřipec, z jehož konců visely dvě přetržené šňůrky z černého hedvábí. „Willoughby Smith měl výtečný zrak,“ dodal Hopkins. „Ten skřipec nepochybně strhl z vrahova těla nebo tváře.“

Sherlock Holmes vzal skřipec do ruky a zkoumal jej se soustředěnou pozorností a zájmem. Nasadil si skřipec na nos, pokusil se přes skla číst, přistoupil k oknu a vyhlédl do ulice, bedlivě skřipec prohlížel v jasném světle stolní lampy a nakonec se s přidušeným smíchem posadil ke stolu a napsal několik řádek na papír, který pak hodil Stanleymu Hopkinsovi.

„To je všechno, co vám mohu povědět,“ pravil. „Snad vám to přinese nějaký užitek.“

Překvapený detektiv si lístek přečetl nahlas. Stálo tam toto:

Hledá se žena z lepších kruhů, oděná jako dáma. Má pozoruhodně silný nos a oči umístěné blízko sebe. Má pokrčené čelo, mžouravý pohled a patrně kulatá ramena. Podle jistých náznaků lze soudit, že se v posledních několika měsících musela nejméně dvakrát uchýlit k optikovi. Protože má velmi silná skla a optiků není příliš mnoho, nemělo by být obtížné ji vypátrat.

Holmes se usmál Hopkinsově úžasu, který se však nepochybně jevil i na mé tváři.

„Mé závěry jsou zcela prosté,“ řekl. „Těžko bych jmenoval předmět, který nabízí lepší možnosti k vyvození závěrů o osobě jeho majitele, než je skřipec, a zejména tak pozoruhodný exemplář jako tenhle. Že patří nějaké ženě – to jsem usoudil z jemného vypracování skřipce, a ovšem i z posledních slov umírajícího. Že je to žena kultivovaná a dobře oblečená, vyplývá z toho, že skla skřipce jsou zasazena do obrouček z pravého zlata, a je nepravděpodobné, že by v jiných ohledech majitelka skřipce byla nepořádná. Sám se můžete přesvědčit, že ta sedélka vám k nosu nepřiléhají, což nasvědčuje, že zmíněná dáma má u kořene velmi silný nos. Takový nos bývá obvykle krátký, ale z tohoto pravidla se najde i dost výjimek, a proto v tomhle bodě na svém popisu nijak urputně netrvám. Já sám mám úzkou tvář, a přesto se mi nepodařilo dostat oči do středu nebo aspoň poblíž středu skel. Ta dáma má tudíž oči velice blízko u sebe. Povšimněte si, Watsone, že jde o konkávní, silně dioptrická skla. Dáma, která byla zvyklá dívat se celý život přes tato skla, jistě nepostrádá ani dalších výrazných rysů, které tito lidé mívají – poznali bychom to z jejího čela, očních víček a zad.“

„Ano,“ řekl jsem. „Vaše vývody jsou mi úplně jasné. Přiznám se vám však, že nechápu, jak jste dospěl k závěru, že ta žena dvakrát navštívila optika.“

Holmes uchopil skřipec do ruky.

„Povšimněte si, že obě sedélka jsou potažena proužky korku, aby netlačila do nosu. Jeden z proužků má temnější zabarvení a vypadá poněkud opotřebovaný, ale druhý je nový. Zřejmě se jeden korek utrhl a musel být nahrazen jiným. Soudím, že opotřebovaný proužek je starý nanejvýš pár měsíců. Oba jsou naprosto shodné a z toho usuzuji, že dáma navštívila podruhé tutéž firmu.“

„U všech všudy, to je úplně zázračné!“ zvolal Hopkins s nepokrytým obdivem. „Když si pomyslím, že všechny ty důkazy jsem měl v rukou, a nic jsem netušil! Nicméně – hodlám navštívit všechny londýnské optiky.“

„To jsem od vás samozřejmě očekával. A co nám ještě k tomu případu řeknete?“

„Už nic, pane Holmesi. Myslím, že teď víte všechno, co vím já – a patrně víc. Pátrali jsme, zda na silnici nebo na nádraží nebyl spatřen nějaký neznámý člověk. O nikom jsme neslyšeli. Nejde mi ale na rozum, že by ten zločin postrádal jakýkoli motiv. Nikdo nemůže naznačit ani sebemenší pohnutku.“

„V tom ohledu vám nemohu nijak pomoci. Předpokládám, že si přejete, abychom s vámi zítra odjeli na místo tragédie?“

„Pokud vás to příliš neobtěžuje, pane Holmesi. V šest hodin ráno odjíždí z nádraží Charing Gross vlak do Chathamu a mezi osmou až devátou bychom už měli být v Yoxleyské usedlosti.“

„Tak tedy tím vlakem pojedeme. Váš případ nesporně vykazuje několik velmi zajímavých rysů a s potěšením se dám do pátrání. Vida, už je pomalu jedna a bude nejlépe, když se na několik hodin prospíme. Spokojíte se snad s touhle pohovkou u krbu? Zapálím lihový vařič, a než vyrazíme, nabídnu vám šálek kávy.“

 

Vichřice sice polevila, ale když jsme se nazítří ráno vydali na cestu, panovala venku třeskutá zima. Viděli jsme vycházet studené zimní slunce nad pustými temžskými blaty a dlouhým, ponurým tokem řeky, který mi bude navždy připomínat, jak jsme zde na počátku naší kariéry pronásledovali onoho domorodce z Andamanských ostrovů. Po dlouhé a únavné jízdě jsme vystoupili na malém nádraží za Chathamem. Než připřáhli k bryčce koně, chvatně jsme posnídali v místním hostinci, a byli jsme proto plně přichystáni pustit se do práce, když jsme konečně dorazili do Yoxleyské usedlosti. Před zahradní brankou čekal strážník.

„Nuže, Wilsone – něco nového?“

„Nikoli, pane, nic.“

„Nepřišlo hlášení, že někde viděli nějakého cizince?“

„Ne, pane. Na stanici jsou přesvědčeni, že včera sem nepřijel ani odtud neodjel žádný cizinec.“

„Prošetřili jste hostince a penzióny?“

„Ano, pane; není v nich ubytován nikdo, koho neznáme.“

„Nu, do Chathamu je delší procházka. Kdokoli tam mohl přechodně pobýt anebo nastoupit do vlaku, aniž si ho někdo povšiml. Zde je ta zahradní pěšina, o níž jsem hovořil, pane Holmesi. Dávám vám slovo na to, že na ní včera žádné stopy nebyly.“

„Na které straně pěšiny jste viděl ty stopy v trávě?“

„Na téhle, pane. Na tomhle úzkém pruhu trávy mezi pěšinou a květinovým záhonem. Teď se stopy nedají rozeznat, ale včera byly jasně patrné.“

„Ano, ano, někdo tudy šel,“ řekl Holmes, když se sklonil nad trávník. „Naše dáma zajisté našlapovala opatrně, jen co je pravda, poněvadž na jedné straně by zanechala otisky nohou na pěšině a na druhé ještě zřetelnější stopy na měkkém záhonu, že?“

„Ano, pane, zřejmě uvažovala velice chladnokrevně.“

Spatřil jsem, že se na Holmesově tváři objevil napjatý výraz.

„Říkáte, že se tudy bezpochyby vrátila?“

„Ano, pane, jiná cesta odtud nevede.“

„Po tomhle pruhu trávy?“

„Zajisté, pane Holmesi.“

„Hm! To je velice pozoruhodný výkon – velice pozoruhodný. Nuže, myslím, že na té pěšině už nic nenajdeme. Budeme pokračovat. Předpokládám, že obvykle bývá zahradní branka otevřena, ne? Naší návštěvnici stačilo, aby prostě vešla dovnitř. Nezamýšlela spáchat vraždu, jinak by si byla jistě opatřila nějakou zbraň a nebrala by nůž z psacího stolu. Prošla chodbou a na kokosových rohožích nezanechala žádné stopy. Pak se octla v pracovně. Jak dlouho v ní byla? Nemáme nic, podle čeho bychom to posoudili.“

„Ne déle než několik minut, pane. Zapomněl jsem vám říci, že hospodyně paní Markerová krátce předtím v pracovně uklízela – asi čtvrt hodiny předtím, jak říkala.“

„Vida, časové vymezení tedy máme. Naše dáma vejde do místnosti, a co učiní? Přistoupí k psacímu stolu. Proč to činí? Určitě ne proto, aby se podívala do zásuvek. Kdyby bylo v pracovně něco cenného, jistě by to bylo zamčeno. Ne, přišla si pro něco z prostřední zásuvky. Ejhle! Co znamená tohle škrábnutí? Proč jste se mi o něm nezmínil, Hopkinsi?“

Škrábanec, který Holmes prohlížel, byl dlouhý asi čtyři palce, začínal vpravo od mosazného kování klíčové dírky a poškodil lak na stolní desce.

„Povšiml jsem si ho, pane Holmesi. Jenže kolem klíčové dírky se najdou škrábance vždycky.“

„Tohle je ale čerstvé – docela čerstvé. Podívejte, jak se v místě vrypu mosaz leskne. Starší škrábnutí by bylo zbarveno stejně jako mosazný povrch. Podívejte se na ně mým zvětšovacím sklem. A tady vidíte lak, vypadá jako zem vyhrnutá k okraji brázdy. Je tu někde paní Markerová?“

Do místnosti vešla postarší žena s truchlivým výrazem.

„Utírala jste včera ráno ten kancelářský stůl?“

„Ano, pane.“

„Všimla jste si tohohle škrábnutí?“

„Ne, pane, nevšimla.“

„Věřím vám to, poněvadž jinak byste ty kousíčky laku setřela. Kdo má k tomu zámku klíč?“

„Pan profesor. Nosí jej na řetízku od hodinek.“

„Je to jednoduchý klíč?“

„Nikoli, pane, patentní.“

„Děkuji vám, paní Markerová, můžete jít. Vida – dosahujeme určitých pokroků. Naše dáma vejde do místnosti, přistoupí k prostřední zásuvce psacího stolu, kterou otevře nebo se ji otevřít pokusí. Zatímco se tím zabývá, vkročí do pokoje mladý Willoughby Smith. Žena se ve spěchu pokouší vytáhnout klíč a stůl přitom poškrábe. Smith se na ni vrhne a ona uchopí nejbližší předmět, kterým je náhodou nožík, a bodne ho, aby se vymanila z jeho sevření. Zasazená rána však je smrtelná. Smith klesne k zemi a žena prchá, ať už s předmětem či bez předmětu, kvůli kterému přišla. Je zde služebná Susan? Mohl někdo utéci těmi dveřmi poté, co jste zaslechla výkřik, Susan?“

„Nikoli, pane, to není možné. Kdyby někdo prošel chodbou, viděla bych ho ze schodů. Kromě toho se dveře vůbec neotevřely, protože bych to byla zaslechla.“

„Tím je tedy otázka zodpovězena. Ta dáma tudíž nepochybně odešla stejnou cestou, jakou přišla. Vyrozuměl jsem, že druhá chodba vede jenom do profesorovy ložnice. Tím směrem z domu žádný východ nevede?“

„Nikoli, pane.“

„Seznámíme se tedy s panem profesorem. Vida, Hopkinsi, to je důležité, opravdu velmi důležité. Chodba k profesorovi je rovněž pokrytá kokosovými rohožemi.“

„Nu, pane, a co na tom?“

„Nechápete tu souvislost? Nevadí. Nepochybně se mýlím. Přesto se mi však zdá, že to určité náznaky poskytuje. Pojďte se mnou a představte mě.“

Prošli jsme chodbou stejně dlouhou jako chodba vedoucí do zahrady. Byla ukončena krátkým schodištěm, po němž jsme vystoupili, náš průvodce zaklepal na dveře a uvedl nás do profesorovy ložnice.

Byl to velmi prostorný pokoj, jehož stěny lemovaly nesčetné svazky knih, které se už nevešly na police a ležely na hromadách v koutech nebo byly naskládány na podlaze před knihovnou. Postel stála uprostřed pokoje a na ní, podepřen polštářem, ležel pán domu. Zřídkakdy jsem spatřil pozoruhodnější osobu. Otočil k nám vyzáblou tvář s orlím nosem a pronikavýma tmavýma očima položenýma v hlubokých důlcích pod huňatým obočím. Měl bílé vlasy a bílý plnovous, kolem úst potřísněný čímsi žlutým. Uprostřed těch rozcuchaných bílých vousů řeřavěla cigareta a pokoj byl načichlý tabákovým kouřem. Když nám podával ruku, Holmes i já jsme si povšimli, že byla rovněž žlutě zabarvená nikotinem.

„Jste kuřák, pane Holmesi?“ zeptal se vybranou angličtinou, nicméně s poněkud afektovaným přízvukem. „Prosím poslužte si cigaretou. A vy, pane? Mohu vám je doporučit, protože firma Ionides v Alexandrii je vyrábí speciálně pro mne a zasílá mi je po tisíci kusech. Zkroušeně se přiznávám, že potřebuji každé dva týdny novou zásilku. Je to zlé, velmi zlé, pane, ale starému člověku zbývá tak málo radostí. Tabák a moje práce – to je vše, co mi zůstalo.“

Holmes si zapálil cigaretu a vrhal po místnosti krátké, pátravé pohledy.

„Tabák a moje práce, teď však už jenom ten tabák!“ zvolal stařec. „Tohle přerušení práce pro mne bude osudné! Kdo mohl tu strašnou pohromu předvídat! Takový nadaný mladý muž! Ujišťuji vás, že po několikaměsíčním zaučení mi pomáhal velice vydatně. Co o té záležitosti soudíte, pane Holmesi?“

„Ještě jsem nedospěl ke konečnému úsudku.“

„Budu vám skutečně zavázán, podaří-li se vám osvětlit to, co pro nás všechny zatím zůstává pohrouženo v temnotách. Pro ubohého knihomola a mrzáka, jako jsem já, je to ochromující rána. Vy však jste člověk velice aktivní – velkorysý. Spadá to do vašeho oboru. Dokážete si zachovat duševní rovnováhu i za nepředvídaných okolností. Opravdu nám přeje štěstí, že pracujete v náš prospěch.“

Zatímco starý profesor pronášel svou řeč, přecházel Holmes po jedné straně pokoje. Povšiml jsem si, že svou cigaretu kouří neobyčejně rychle. Zřejmě sdílel zálibu našeho hostitele ve speciálních alexandrijských cigaretách.

„Věru, pane, je to drtivá rána,“ řekl stařec. „Kupa těch papírů tamhle na stolku – to je mé magnum opus. Je to rozbor listin nalezených v koptských klášterech v Egyptě a v Sýrii, práce, která doslova otřese základy náboženství. Při svém chatrném zdraví bohužel nevím, zda budu schopen dílo dokončit, když jsem teď ztratil asistenta. Ale, ale, pane Holmesi, vy kouříte dokonce ještě rychleji než já.“

Holmes se usmál.

„Jsem labužník,“ řekl, vzal si z krabice další – už čtvrtou – cigaretu a připálil si ji od nedopalku cigarety, kterou právě dokuřoval. „Nebudu vás obtěžovat podrobným výslechem, pane profesore Corame, neboť jsem vyrozuměl, že jste v kritické době byl na lůžku a o zločinu nic nevíte. Položím vám pouze jednu otázku: co myslíte, že ten nešťastný mladík mínil posledními slovy ‚Profesor – byla to ona‘?“

Profesor zavrtěl hlavou.

„Susan je venkovské děvče,“ řekl, „a víte, jak tihle lidé bývají hloupí. Domnívám se, že nebohý hoch zamumlal v deliriu několik nesouvislých slov, která ona překroutila v nic neříkající vzkaz.“

„Rozumím. Vy sám pro tu tragédii vlastní vysvětlení nemáte?“

„Snad to byla nehoda nebo snad – a to pravím jen tiše a mezi námi – sebevražda. Mladí lidé mívají své skryté starosti – možná že šlo o nějakou milostnou záležitost, o níž jsme neměli nejmenší tušení. Je to pravděpodobnější předpoklad než vražda.“

„Co ale ten skřipec?“

„Och! Jsem pouhý badatel – jsem snílek. Praktické věci života nedovedu vysvětlit. Nicméně však, příteli, je třeba si uvědomit, že dárky z lásky mohou nabýt nejpodivnějších podob. Jenom si bez ostychu poslužte další cigaretou. S potěšením pozoruji, že je dovedete vychutnat. Vějíř, rukavice – kdo může povědět, jaký předmět milované osoby si člověk vezme, než skoncuje se životem? Tady ten pán hovořil o šlépějích na trávníku, leč v tomto ohledu se lze hravě dopustit omylu. Pokud jde o nůž, mohl od toho nešťastníka snadno odlétnout, když mladík klesal k zemi.

Možná že mluvím dětinsky, ale soudím, že Willoughby Smith skončil vlastní rukou.“

Zdálo se, že profesorova teorie na Holmese učinila hluboký dojem, neboť drahnou chvíli zamyšleně přecházel po pokoji a kouřil jednu cigaretu za druhou.

„Povězte mi, pane profesore Corame,“ řekl posléze, „co je uloženo v té prostřední zásuvce kancelářského stolu?“

„Nic, co by mělo pro zloděje nějakou cenu. Rodinné dokumenty, dopisy od mé nebožky ženy, diplomy, jimiž mě poctily různé university. Zde máte klíč. Můžete se o tom přesvědčit sám.“

Holmes vzal klíč, okamžik si ho prohlížel a pak jej profesorovi vrátil.

„Děkuji, pochybuji, že by mi to mohlo nějak prospět,“ řekl. „Raději se klidně projdu zahradou a celou věc si ještě promyslím. Na té teorii o sebevraždě, kterou jste uvedl, může být dost pravdy. Musíme se omluvit, že jsme k vám tak vpadli, a slibuji, že vás nevyrušíme dřív než po obědě. Ve dvě hodiny se vrátíme a sdělíme vám všechno, co by se snad mezitím přihodilo.“

Holmes byl podivně roztěkaný a nějakou dobu jsme se mlčky procházeli po zahradní pěšině.

„Máte nějaké vodítko?“ zeptal jsem se ho konečně.

„To závisí na cigaretách, co jsem vykouřil,“ pravil. „Možná že se naprosto mýlím. Ty cigarety mi ale dají odpověď.“

„Milý Holmesi,“ zvolal jsem, „jak jen pro všechno na světě –“

„Věru – uvidíte to sám. Ovšem, třeba mi to nevyjde a pak se nedá nic dělat. Samozřejmě máme stále ještě možnost vypátrat optika, který ten skřipec opravoval, ale pokud je to možné, volím vždy kratší cestu. Hle, tady vidím dobrou paní Markerovou! Potěšme se pětiminutovým poučným rozhovorem s ní.“

Už jsem se možná někdy zmínil, že když se Holmesovi zachtělo, dokázal se vlichotit do přízně žen a velmi snadno se s nimi dostal do přátelského rozhovoru. Neuplynula ani polovina uvedeného časového limitu a už získal plnou důvěru hospodyně a rozprávěl s ní, jako by se spolu znali kolik let.

„Ano, pane Holmesi, je to tak, jak říkáte. Kouří, že je to hanba povídat. Celý den a někdy i v noci – viděla jsem ráno jeho pokoj a určitě byste myslel, pane, že jste se octl v londýnské mlze. Chudák mladý pan Smith taky kouřil, ale zdaleka ne tak hrozně jako profesor. A jeho zdraví – no, to vám teda neřeknu, jestli se po tom kouření zlepšilo nebo zhoršilo, pane.“

„Ba věru,“ řekl Holmes, „takové bafčení chuti k jídlu nepřidá.“

„Víte, pane, to vám opravdu nemůžu říct.“

„Myslím, že profesor sotva něco sní.“

„No, jak kdy, to vám tedy povědět můžu.“

„Vsadil bych se, že dnes ráno nesnídal a po všech těch cigaretách, co jsem ho viděl vykouřit, nebude chtít asi ani obědvat.“

„Tu sázku byste prohrál, pane, protože dnes ráno měl zvlášť vydatnou snídani. Nepamatuju se, že by toho kdy tolik snědl, a k obědu si poručil pár pořádných kotlet. Samotnou mě to překvapuje, protože od chvíle, co jsem včera v tom pokoji viděla mladého pana Smithe mrtvého na podlaze, nemůžu se na jídlo ani podívat. Všichni lidé ale nejsou stejní a profesora to o chuť k jídlu nepřipravilo.“

Zbytek dopoledne jsme probloumali v zahradě. Stanley Hopkins odešel do vesnice, aby prošetřil pověsti o jakési neznámé ženě, kterou zahlédly včera dopoledne děti na chathamské silnici. Pokud jde o mého přítele, zdálo se, že nějak pozbyl své obvyklé činorodosti. Nikdy jsem dosud nezažil, aby se některému případu věnoval s tak vlažným zájmem. Dokonce ani když se Hopkins vrátil se zprávou, že děti nepochybně viděly nějakou ženu, která přesně odpovídala Holmesovu popisu a měla buď brýle, nebo skřipec, nedal na sobě můj přítel sebemíň znát, že by to upoutalo jeho zájem. Pozorně však vyslechl Susan, která nás obsluhovala při obědě. Mezi řečí poznamenala, že necelou půlhodinku předtím, než k té tragédii došlo, vrátil se pan Smith z procházky. Nechápal jsem, jak by to s případem mohlo souviset, ale bylo mi jasné, že Holmes tuto skutečnost zapojuje do celkového plánu, který si už v duchu vytvořil. Pojednou vyskočil ze židle a pohlédl na hodinky. „Pánové, jsou dvě hodiny,“ řekl. „Půjdeme nahoru k příteli profesorovi, abychom splnili svůj slib.“

Stařec právě dojedl oběd a prázdný talíř před ním výmluvně svědčil o jeho výtečné chuti k jídlu, o níž se zmínila hospodyně. Když k nám obrátil žhnoucí zrak v obličeji lemovaném bílou hřívou, vypadal opravdu jako nějaká tajuplná postava. Z úst mu trčela ta věčná hořící cigareta. Byl už oblečen a seděl v lenošce u krbu.

„Nuže, pane Holmesi, rozřešil jste už záhadu?“ Přisunul k mému společníkovi velkou plechovou krabici s cigaretami, položenou na stolku vedle něho. Holmes po ní současně natáhl ruku a krabice se převrhla a spadla na podlahu. Chvíli jsme se všichni plazili po kolenou a sbírali cigarety rozházené po podlaze. Když jsme se zvedli, zpozoroval jsem, že Holmesovi září oči a tváře má zardělé. Tyhle „rozvinuté válečné korouhve“ jsem u něho viděl jen v rozhodujících okamžicích.

„Ano,“ pravil. „Rozřešil jsem ji.“

Užasle jsme na něho se Stanleym Hopkinsem zírali. Profesorova vyzáblá tvář se stáhla v opovržlivý úsměšek.

„Neříkejte! V zahradě?“

„Nikoli. Tady.“

„Tady? Kdy?“

„V téhle chvíli.“

„Nepochybně žertujete, pane Holmesi. Nutíte mě, abych vám řekl, že jde o nadmíru vážnou věc, která nesnese, aby se o ní mluvilo tímhle způsobem.“

„Vykoval jsem a přezkoušel všechny články svého řetězce, pane profesore, a jsem si jist, že je bezvadný. Jaké pohnutky vás vedly, či přesněji řečeno, jakou roli v téhle podivné záležitosti hrajete, to zatím nemohu povědět. Za několik minut to uslyším patrně přímo z vašich úst. Zatím provedu pro vaši informaci rekonstrukci toho, co se stalo, abyste seznal, co se ještě potřebuji dovědět.

Včera přišla do vaší pracovny jistá dáma. Přišla s úmyslem zmocnit se jistých listin ukrytých v psacím stole. Přinesla si vlastní klíč. Měl jsem možnost prohlédnout si váš klíč a nenalezl jsem na něm žádné stopy po laku, který na klíči zůstal po tom škrábnutí. Nejste tudíž jejím pomocníkem, a pokud si ty důkazy dobře vykládám, přišla bez vašeho vědomí – aby vás oloupila.“

Profesor vyfoukl obláček kouře.

„To je nanejvýš poučně a zajímavé,“ řekl. „Nemáte už k tomu co dodat? Když jste tu dámu dokázal sledovat až tak daleko, zajisté mi také povíte, co se dělo dál.“

„Vynasnažím se. Především se ji snažil zadržet váš tajemník a ona, aby mohla uniknout, ho probodla. Na tento tragický čin jsem ochoten pohlížet jako na nešťastnou náhodu, protože jsem přesvědčen, že dáma neměla v úmyslu způsobit mu smrtelné zranění. Vrah nechodívá beze zbraně. Zděšena svým činem prchala pak bezhlavě z místa tragédie. Měla však tu smůlu, že při zápase ztratila skřipec, a protože je silně krátkozraká, byla od tohoto okamžiku vlastně bezmocná. Běžela po chodbě, kterou přišla – to se aspoň domnívala, protože obě chodby jsou pokryty kokosovými rohožemi, a zpozorovala příliš pozdě, že se octla v nesprávné chodbě a zpáteční cestu že má odříznutou. Co měla dělat? Vrátit se nemohla. Tam, kde stála, zůstat také nemohla. Musela proto jedině kupředu. Což také učinila. Vyšla po schodech nahoru, otevřela dveře a octla se ve vaší ložnici.“

Stařec s otevřenými ústy divoce zíral na Holmese. Na tváři se mu zračilo ohromení a strach. Posléze pokrčil se značným úsilím rameny a vybuchl v neupřímný smích.

„To se velice pěkně poslouchá, pane Holmesi,“ řekl. „Jenomže ta vaše nádherná teorie má jeden menší kaz. Byl jsem v té době ve svém pokoji a celý den jsem se z něho nevzdálil.“

„To je mi známo, pane profesore Corame.“

„Chcete tím snad říci, že jsem ležel na téhle posteli, a nevěděl jsem, že do mého pokoje vešla nějaká žena?“

„O tom jsem se přece ani slůvkem nezmínil. Vy jste o tom věděl. Vy jste s tou ženou také mluvil. Poznal jste ji. Pomáhal jste jí při útěku.“

Profesor se dal znovu do hýkavého smíchu. Vztyčil se a oči mu plály.

„Vy jste se zbláznil!“ vykřikl. „Žvaníte jako šílenec. Já že jí pomáhal k útěku? Kde tedy teď je?“

„Tamhle,“ řekl Holmes a ukázal na vysokou knihovnu v rohu pokoje.

Viděl jsem, jak stařec rozhodil paže a s křečovitě staženým obličejem klesl zpět do lenošky. V těže chvíli se zároveň knihovna, na niž Holmes ukázal, otočila kolem stěžejí a do místnosti vkročila jakási žena.

„Máte pravdu!“ zvolala hlasem, v němž se ozýval silný cizí přízvuk. „Máte pravdu! Jsem tu.“

Byla zaprášená a celá pokrytá pavučinami, které se na ní uchytily v jejím úkrytu. Tvář, která rozhodně nikdy neoplývala krásou, měla umazanou. Vypadala přesně tak, jak Holmes předpovídal, a navíc měla vystouplou, paličáckou bradu. Protože byla tak krátkozraká a vyšla pojednou z šera na denní světlo, stála jak omámená a mžouravě se kolem sebe rozhlížela, aby poznala, kde stojíme a kdo jsme. Přes všechny tyto nedostatky však bylo na jejím postoji, na té vzpurné bradě a vztyčené hlavě vidět jistou vznešenost a odvahu, která vzbuzovala úctu a obdiv. Stanley Hopkins jí položil ruku na paži a prohlásil, že ji zatýká. Ona však ho mírně odstrčila a v jejím pohybu byla jistá důstojnost vynucující si poslušnost. Stařec spočíval v lenošce, svaly ve tváři mu cukaly a hleděl na ni nepříčetnýma očima.

„Ano, pane, jsem vaším vězněm,“ řekla. „Ve svém úkrytu jsem všechno slyšela a vím, že máte pravdu. Přiznávám se ke všemu. Toho mladého muže jsem zabila já. Správné však říkáte, že to byla nehoda. Ani jsem netušila, že držím v ruce nůž, protože jsem se v zoufalství chopila prvního předmětu ležícího na stole a udeřila ho, aby mě uvolnil ze sevření. Věřte mi, říkám vám holou pravdu.“

„Madame,“ řekl Holmes, „jsem přesvědčen, že to pravda je. Obávám se však, že se ani zdaleka necítíte dobře.“

Její obličej náhle smrtelně zbledl a jeho barva tím víc kontrastovala s temnými šmouhami na tváři. Usedla na kraj postele a teprve potom pokračovala:

„Nezbývá mi už mnoho času,“ řekla, „nicméně chci, abyste zvěděli celou pravdu. Jsem manželkou tohoto muže. Není to Angličan. Je Rus. Jeho jméno vám neprozradím.“

Stařec se poprvé pohnul. „Bůh ti žehnej, Anno!“ zvolal. „Bůh ti žehnej!“

Vrhla na něho pohled plný hlubokého opovržení. „Proč tak houževnatě lpíš na svém bídném životě, Sergeji?“ řekla. „Uškodils mnoha lidem a nikomu jsi nepomohl – ani sobě ne. Já ale tenkou nit tvého života nepřetrhnu, stane se to, až Bůh dopustí. Sama jsem beztak obtížila svou duši těžkým hříchem, když jsem překročila práh tohoto proklatého domu. Musím ale mluvit, neboť by zakrátko mohlo být pozdě.

Řekla jsem vám už, pánové, že jsem manželkou tohoto muže. Jemu bylo padesát a mně – pošetilé dívce – dvacet, když jsme se vzali. Stalo se to v Rusku, v jednom universitním městě – nebudu je jmenovat.“

„Bůh ti za to žehnej, Anno!“ zamumlal znovu stařec.

„Byli jsme reformisté – revolucionáři – nihilisté, pochopte to. On a já i mnozí jiní. Potom začaly maléry, byl zabit policejní důstojník, mnoho nás bylo zatčeno a hledaly se důkazy. Můj manžel zradil vlastní ženu a své společníky, aby si zachránil život, a získal velkou odměnu. Ano, na základě jeho výpovědi jsme byli všichni zatčeni. Některé z nás poslali na šibenici, jiné na Sibiř. Já jsem se octla mezi vypovězenci, nebyla jsem však odsouzena na doživotí. Můj manžel odjel s nečestně nabytými penězi do Anglie a uchýlil se tu do ústraní, neboť dobře věděl, že kdyby se bratrstvo dovědělo o místě jeho pobytu, netrvalo by ani týden a byl by na něm vykonán spravedlivý ortel.“

Stařec si třesoucí se rukou vzal cigaretu. „Jsem ti vydán na milost, Anno,“ řekl. „Bývala jsi ke mně vždycky ušlechtilá.“

„Nemluvila jsem ještě o tvém největším lotrovství!“ řekla. „Mezi našimi druhy byl jeden blízký mému srdci. Byl šlechetný, nesobecký, milující – měl všechny ty vlastnosti, které můj manžel postrádal. Nenáviděl násilí. Všichni jsme byli vinni – pokud se naše názory dají pokládat za vinu – on však ne. Neustále mi posílal dopisy, v nichž mě přemlouval, abych se vyvarovala násilí. Ty dopisy by ho byly zachránily. A rovněž můj deník, kam jsem si zapisovala své city k němu a naše rozdílné názory. Můj manžel ty dopisy a deník našel a ukryl je. Velice se snažil, aby toho mladého muže dostal na šibenici. To se mu sice nepodařilo, ale Alexis byl vypovězen na Sibiř, kde v této chvíli pracuje jako trestanec v solných dolech. Mysli na to, ty lumpe, ty zloduchu – teď, právě v této chvíli Alexis, muž, jehož jméno nejsi hoden vyslovit, se lopotí a žije jako otrok, a já, přestože mám tvůj život ve svých rukou, dovoluji ti, aby sis jej ponechal!“

„Bývala jsi vždy velkomyslná, Anno,“ řekl stařec a zabafal z cigarety.

Zvedla se, ale s tichým zaúpěním znovu klesla zpátky.

„Musím to dopovědět,“ řekla. „Když jsem se vrátila z vyhnanství, předsevzala jsem si, že se zmocním deníku a dopisů, které umožní propuštění mého přítele, jestliže budou odeslány ruské vládě. Věděla jsem, že můj manžel odjel do Anglie. Pátrala jsem dlouhé měsíce, než jsem zjistila místo jeho pobytu. Věděla jsem, že má můj deník ještě u sebe, protože mi jednou poslal na Sibiř dopis plný výčitek a v něm uvedl z deníku celé odstavce. Bylo mi ale jasné, že při své pomstychtivé povaze by mi deník nikdy nevydal dobrovolně. Musela jsem se ho tedy zmocnit sama. S tímto záměrem jsem si u jedné detektivní agentury najala člověka, který se vetřel do manželova domu – to byl ten druhý tajemník, Sergeji, ten, co tak spěšně odešel. Detektiv vypátral, že listiny jsou v prostřední zásuvce psacího stolu, a opatřil si otisk klíče. Víc odmítl udělat. Nakreslil mi plánek domu a řekl mi, že dopoledne bývá pracovna prázdná, neboť tajemník pracuje nahoře. Tak jsem posléze sebrala dostatek odvahy a přijela si pro ty listiny sama. Zmocnila jsem se jich – ale jakou cenu jsem za to zaplatila!

Vytáhla jsem ty listiny a právě jsem zamykala zásuvku, když mě sevřel onen mladý muž. To dopoledne jsem ho už jednou viděla. Potkal mě na cestě a já jsem se ho zeptala, kde bydlí profesor Coram, netušíc, že je to jeho zaměstnavatel.“

„Přesně tak, přesně tak!“ zvolal Holmes. „Tajemník se vrátil a řekl svému zaměstnavateli o setkání s jakousi ženou. Potom, než vydechl naposled, snažil se mu vzkázat, že to byla ona – ta žena, o které s ním krátce předtím mluvil.“

„Nechte mě domluvit,“ řekla žena hlasem zvyklým poroučet a tvář se jí sevřela, zřejmě bolestí. „Když ten muž klesl, vyběhla jsem z místností, zamířila k nesprávným dveřím a – octla se v pokoji svého manžela. Hrozil mi, že mě prozradí. Dokázala jsem mu, že mám jeho život ve svých rukou. Jestliže mě vyzradí policii, povím o něm bratrstvu. Nešlo mi o to, abych za každou cenu zůstala naživu, přála jsem si pouze splnit, co jsem si předsevzala. Věděl, že učiním, co jsem řekla – že jeho osud a můj jsou navzájem spojeny. Jen z toho a z žádného jiného důvodu mě kryl. Strčil mě do téhle tmavé skrýše, která je tu v domě ještě z dávných časů a kterou znal pouze on. Jídlo mu nosili do ložnice, takže se o ně mohl se mnou rozdělit. Bylo dohodnuto, že jakmile policie dům opustí, vyklouznu v noci odtud a už se nikdy nevrátím. Nějak jste ale uhodli mé plány.“ Vytrhla ze záňadří balíček. „To jsou má poslední slova,“ řekla. „Zde je balíček, který Alexise zachrání. Svěřuji ho vaší cti a vaší lásce k spravedlnosti. Vezměte si jej! Předáte ho na ruském vyslanectví. Teď jsem svou povinnost vykonala a –“

„Zadržte ji!“ zvolal Holmes. Několika mohutnými skoky se přenesl přes pokoj a vyrval jí z rukou malou lahvičku.

„Pozdě!“ zvolala žena a padla na postel. „Pozdě! Vypila jsem jed, než jsem vyšla z úkrytu. Hlava se mi točí! Konec na sebe nedá dlouho čekat. Žádám vás, pane, abyste nezapomněl odevzdat ten balíček.“

 

„Případ prostý, nicméně po některých stránkách poučný,“ poznamenal Holmes, když jsme se vraceli do Londýna. „Od samého počátku všechno záleželo na tom zlatém skřipci. Nebýt šťastné náhody, že jej umírající té ženě strhl, nevím, zda bychom ten případ někdy rozřešili. Podle silně dioptrických skel jsem usoudil, že jeho majitelka bez něho byla bezmocná a téměř slepá. Když jste mi chtěl namluvit, že ta žena kráčela po úzkém pruhu trávy a nešlápla ani jednou vedle, poznamenal jsem, jak si jistě vzpomenete, že by to byl velice pozoruhodný výkon. V duchu jsem dospěl k názoru, že to bylo naprosto vyloučené, ledaže by měla náhradní skřipec. Byl jsem tudíž nucen vážně uvažovat o předpokladu, že se ta žena nalézá dosud v domě. Když jsem si povšiml podobnosti obou chodeb, bylo mi jasné, že se v nich velmi snadno mohla splést, a z toho vyplývalo, že vešla do profesorovy ložnice. Proto jsem bedlivě sledoval všechny náznaky, které by mou teorii potvrdily, a zevrubně jsem prohledal pokoj, zda v něm nenaleznu nějaký úkryt. Zdálo se, že koberec je vcelku a že je přibitý, takže možnost, že v místnosti jsou padací dveře, nepřicházela v úvahu. Za knihami ale mohl být nějaký výklenek. Jak jistě víte, ve starých knihovnách se vyskytuje nezřídka. Povšiml jsem si, že knihy leží v hromadách všude po podlaze, ale před jednou knihovnou zůstává volné místo. Tam se patrně ty dveře nalézaly. Nenašel jsem žádné stopy, které by mi poskytly vodítko, ale koberec sám měl vhodnou šedohnědou barvu. Proto jsem vykouřil spoustu těch výtečných cigaret a popel jsem oklepával na koberec před podezřelou knihovnou. Byla to lest sice jednoduchá, ale velmi účinná. Potom jsem sešel dolů a ve vaší přítomnosti, Watsone, aniž jste poznal, kam tím vlastně mířím, jsem zjistil, že profesor Coram konzumuje víc jídla než obvykle – z čehož bylo možno se dovtípit, že se o ně dělí ještě s jednou osobou. Potom jsme znovu šli nahoru do ložnice, a když jsem převrhl krabici s cigaretami, mohl jsem si důkladně prohlédnout podlahu. Podle stop v cigaretovém popelu jsem poznal, že za naší nepřítomnosti žena ze své skrýše vyšla. Nu, Hopkinsi, jsme na nádraží Charing Cross a já vám blahopřeji k úspěšnému uzavření případu. Nepochybně se odeberete do Scotland Yardu. Myslím, Watsone, že my dva odjedeme drožkou na ruské vyslanectví.“

When I look at the three massive manuscript volumes which contain our work for the year 1894, I confess that it is very difficult for me, out of such a wealth of material, to select the cases which are most interesting in themselves, and at the same time most conducive to a display of those peculiar powers for which my friend was famous. As I turn over the pages, I see my notes upon the repulsive story of the red leech and the terrible death of Crosby, the banker. Here also I find an account of the Addleton tragedy, and the singular contents of the ancient British barrow. The famous Smith-Mortimer succession case comes also within this period, and so does the tracking and arrest of Huret, the Boulevard assassin—an exploit which won for Holmes an autograph letter of thanks from the French President and the Order of the Legion of Honour. Each of these would furnish a narrative, but on the whole I am of opinion that none of them unites so many singular points of interest as the episode of Yoxley Old Place, which includes not only the lamentable death of young Willoughby Smith, but also those subsequent developments which threw so curious a light upon the causes of the crime.

It was a wild, tempestuous night, towards the close of November. Holmes and I sat together in silence all the evening, he engaged with a powerful lens deciphering the remains of the original inscription upon a palimpsest, I deep in a recent treatise upon surgery. Outside the wind howled down Baker Street, while the rain beat fiercely against the windows. It was strange there, in the very depths of the town, with ten miles of man's handiwork on every side of us, to feel the iron grip of Nature, and to be conscious that to the huge elemental forces all London was no more than the molehills that dot the fields. I walked to the window, and looked out on the deserted street. The occasional lamps gleamed on the expanse of muddy road and shining pavement. A single cab was splashing its way from the Oxford Street end.

"Well, Watson, it's as well we have not to turn out to-night," said Holmes, laying aside his lens and rolling up the palimpsest. "I've done enough for one sitting. It is trying work for the eyes. So far as I can make out, it is nothing more exciting than an Abbey's accounts dating from the second half of the fifteenth century. Halloa! halloa! halloa! What's this?"

Amid the droning of the wind there had come the stamping of a horse's hoofs, and the long grind of a wheel as it rasped against the curb. The cab which I had seen had pulled up at our door.

"What can he want?" I ejaculated, as a man stepped out of it.

"Want? He wants us. And we, my poor Watson, want overcoats and cravats and goloshes, and every aid that man ever invented to fight the weather. Wait a bit, though! There's the cab off again! There's hope yet. He'd have kept it if he had wanted us to come. Run down, my dear fellow, and open the door, for all virtuous folk have been long in bed."

When the light of the hall lamp fell upon our midnight visitor, I had no difficulty in recognizing him. It was young Stanley Hopkins, a promising detective, in whose career Holmes had several times shown a very practical interest.

"Is he in?" he asked, eagerly.

"Come up, my dear sir," said Holmes's voice from above. "I hope you have no designs upon us such a night as this."

The detective mounted the stairs, and our lamp gleamed upon his shining waterproof. I helped him out of it, while Holmes knocked a blaze out of the logs in the grate.

"Now, my dear Hopkins, draw up and warm your toes," said he. "Here's a cigar, and the doctor has a prescription containing hot water and a lemon, which is good medicine on a night like this. It must be something important which has brought you out in such a gale."

"It is indeed, Mr. Holmes. I've had a bustling afternoon, I promise you. Did you see anything of the Yoxley case in the latest editions?"

"I've seen nothing later than the fifteenth century to-day."

"Well, it was only a paragraph, and all wrong at that, so you have not missed anything. I haven't let the grass grow under my feet. It's down in Kent, seven miles from Chatham and three from the railway line. I was wired for at 3:15, reached Yoxley Old Place at 5, conducted my investigation, was back at Charing Cross by the last train, and straight to you by cab."

"Which means, I suppose, that you are not quite clear about your case?"

"It means that I can make neither head nor tail of it. So far as I can see, it is just as tangled a business as ever I handled, and yet at first it seemed so simple that one couldn't go wrong. There's no motive, Mr. Holmes. That's what bothers me—I can't put my hand on a motive. Here's a man dead—there's no denying that—but, so far as I can see, no reason on earth why anyone should wish him harm."

Holmes lit his cigar and leaned back in his chair.

"Let us hear about it," said he.

"I've got my facts pretty clear," said Stanley Hopkins. "All I want now is to know what they all mean. The story, so far as I can make it out, is like this. Some years ago this country house, Yoxley Old Place, was taken by an elderly man, who gave the name of Professor Coram. He was an invalid, keeping his bed half the time, and the other half hobbling round the house with a stick or being pushed about the grounds by the gardener in a Bath chair. He was well liked by the few neighbours who called upon him, and he has the reputation down there of being a very learned man. His household used to consist of an elderly housekeeper, Mrs. Marker, and of a maid, Susan Tarlton. These have both been with him since his arrival, and they seem to be women of excellent character. The professor is writing a learned book, and he found it necessary, about a year ago, to engage a secretary. The first two that he tried were not successes, but the third, Mr. Willoughby Smith, a very young man straight from the university, seems to have been just what his employer wanted. His work consisted in writing all the morning to the professor's dictation, and he usually spent the evening in hunting up references and passages which bore upon the next day's work. This Willoughby Smith has nothing against him, either as a boy at Uppingham or as a young man at Cambridge. I have seen his testimonials, and from the first he was a decent, quiet, hard-working fellow, with no weak spot in him at all. And yet this is the lad who has met his death this morning in the professor's study under circumstances which can point only to murder."

The wind howled and screamed at the windows. Holmes and I drew closer to the fire, while the young inspector slowly and point by point developed his singular narrative.

"If you were to search all England," said he, "I don't suppose you could find a household more self-contained or freer from outside influences. Whole weeks would pass, and not one of them go past the garden gate. The professor was buried in his work and existed for nothing else. Young Smith knew nobody in the neighbourhood, and lived very much as his employer did. The two women had nothing to take them from the house. Mortimer, the gardener, who wheels the Bath chair, is an army pensioner—an old Crimean man of excellent character. He does not live in the house, but in a three-roomed cottage at the other end of the garden. Those are the only people that you would find within the grounds of Yoxley Old Place. At the same time, the gate of the garden is a hundred yards from the main London to Chatham road. It opens with a latch, and there is nothing to prevent anyone from walking in.

"Now I will give you the evidence of Susan Tarlton, who is the only person who can say anything positive about the matter. It was in the forenoon, between eleven and twelve. She was engaged at the moment in hanging some curtains in the upstairs front bedroom. Professor Coram was still in bed, for when the weather is bad he seldom rises before midday. The housekeeper was busied with some work in the back of the house. Willoughby Smith had been in his bedroom, which he uses as a sitting-room, but the maid heard him at that moment pass along the passage and descend to the study immediately below her. She did not see him, but she says that she could not be mistaken in his quick, firm tread. She did not hear the study door close, but a minute or so later there was a dreadful cry in the room below. It was a wild, hoarse scream, so strange and unnatural that it might have come either from a man or a woman. At the same instant there was a heavy thud, which shook the old house, and then all was silence. The maid stood petrified for a moment, and then, recovering her courage, she ran downstairs. The study door was shut and she opened it. Inside, young Mr. Willoughby Smith was stretched upon the floor. At first she could see no injury, but as she tried to raise him she saw that blood was pouring from the underside of his neck. It was pierced by a very small but very deep wound, which had divided the carotid artery. The instrument with which the injury had been inflicted lay upon the carpet beside him. It was one of those small sealing-wax knives to be found on old-fashioned writing-tables, with an ivory handle and a stiff blade. It was part of the fittings of the professor's own desk.

"At first the maid thought that young Smith was already dead, but on pouring some water from the carafe over his forehead he opened his eyes for an instant. 'The professor,' he murmured—'it was she.' The maid is prepared to swear that those were the exact words. He tried desperately to say something else, and he held his right hand up in the air. Then he fell back dead.

"In the meantime the housekeeper had also arrived upon the scene, but she was just too late to catch the young man's dying words. Leaving Susan with the body, she hurried to the professors room. He was sitting up in bed, horribly agitated, for he had heard enough to convince him that something terrible had occurred. Mrs. Marker is prepared to swear that the professor was still in his night-clothes, and indeed it was impossible for him to dress without the help of Mortimer, whose orders were to come at twelve o'clock. The professor declares that he heard the distant cry, but that he knows nothing more. He can give no explanation of the young man's last words, 'The professor—it was she,' but imagines that they were the outcome of delirium. He believes that Willoughby Smith had not an enemy in the world, and can give no reason for the crime. His first action was to send Mortimer, the gardener, for the local police. A little later the chief constable sent for me. Nothing was moved before I got there, and strict orders were given that no one should walk upon the paths leading to the house. It was a splendid chance of putting your theories into practice, Mr. Sherlock Holmes. There was really nothing wanting."

"Except Mr. Sherlock Holmes," said my companion, with a somewhat bitter smile. "Well, let us hear about it. What sort of a job did you make of it?"

"I must ask you first, Mr. Holmes, to glance at this rough plan, which will give you a general idea of the position of the professor's study and the various points of the case. It will help you in following my investigation."

He unfolded the rough chart, which I here reproduce,

GRAPHIC

and he laid it across Holmes's knee. I rose and, standing behind Holmes, studied it over his shoulder.

"It is very rough, of course, and it only deals with the points which seem to me to be essential. All the rest you will see later for yourself. Now, first of all, presuming that the assassin entered the house, how did he or she come in? Undoubtedly by the garden path and the back door, from which there is direct access to the study. Any other way would have been exceedingly complicated. The escape must have also been made along that line, for of the two other exits from the room one was blocked by Susan as she ran downstairs and the other leads straight to the professor's bedroom. I therefore directed my attention at once to the garden path, which was saturated with recent rain, and would certainly show any footmarks.

"My examination showed me that I was dealing with a cautious and expert criminal. No footmarks were to be found on the path. There could be no question, however, that someone had passed along the grass border which lines the path, and that he had done so in order to avoid leaving a track. I could not find anything in the nature of a distinct impression, but the grass was trodden down, and someone had undoubtedly passed. It could only have been the murderer, since neither the gardener nor anyone else had been there that morning, and the rain had only begun during the night."

"One moment," said Holmes. "Where does this path lead to?"

"To the road."

"How long is it?"

"A hundred yards or so."

"At the point where the path passes through the gate, you could surely pick up the tracks?"

"Unfortunately, the path was tiled at that point."

"Well, on the road itself?"

"No, it was all trodden into mire."

"Tut-tut! Well, then, these tracks upon the grass, were they coming or going?"

"It was impossible to say. There was never any outline."

"A large foot or a small?"

"You could not distinguish."

Holmes gave an ejaculation of impatience.

"It has been pouring rain and blowing a hurricane ever since," said he. "It will be harder to read now than that palimpsest. Well, well, it can't be helped. What did you do, Hopkins, after you had made certain that you had made certain of nothing?"

"I think I made certain of a good deal, Mr. Holmes. I knew that someone had entered the house cautiously from without. I next examined the corridor. It is lined with cocoanut matting and had taken no impression of any kind. This brought me into the study itself. It is a scantily furnished room. The main article is a large writing-table with a fixed bureau. This bureau consists of a double column of drawers, with a central small cupboard between them. The drawers were open, the cupboard locked. The drawers, it seems, were always open, and nothing of value was kept in them. There were some papers of importance in the cupboard, but there were no signs that this had been tampered with, and the professor assures me that nothing was missing. It is certain that no robbery has been committed.

"I come now to the body of the young man. It was found near the bureau, and just to the left of it, as marked upon that chart. The stab was on the right side of the neck and from behind forward, so that it is almost impossible that it could have been self-inflicted."

"Unless he fell upon the knife," said Holmes.

"Exactly. The idea crossed my mind. But we found the knife some feet away from the body, so that seems impossible. Then, of course, there are the man's own dying words. And, finally, there was this very important piece of evidence which was found clasped in the dead man's right hand."

From his pocket Stanley Hopkins drew a small paper packet. He unfolded it and disclosed a golden pince-nez, with two broken ends of black silk cord dangling from the end of it. "Willoughby Smith had excellent sight," he added. "There can be no question that this was snatched from the face or the person of the assassin."

Sherlock Holmes took the glasses into his hand, and examined them with the utmost attention and interest. He held them on his nose, endeavoured to read through them, went to the window and stared up the street with them, looked at them most minutely in the full light of the lamp, and finally, with a chuckle, seated himself at the table and wrote a few lines upon a sheet of paper, which he tossed across to Stanley Hopkins.

"That's the best I can do for you," said he. "It may prove to be of some use."

The astonished detective read the note aloud. It ran as follows:

"Wanted, a woman of good address, attired like a lady. She has a remarkably thick nose, with eyes which are set close upon either side of it. She has a puckered forehead, a peering expression, and probably rounded shoulders. There are indications that she has had recourse to an optician at least twice during the last few months. As her glasses are of remarkable strength, and as opticians are not very numerous, there should be no difficulty in tracing her."

Holmes smiled at the astonishment of Hopkins, which must have been reflected upon my features. "Surely my deductions are simplicity itself," said he. "It would be difficult to name any articles which afford a finer field for inference than a pair of glasses, especially so remarkable a pair as these. That they belong to a woman I infer from their delicacy, and also, of course, from the last words of the dying man. As to her being a person of refinement and well dressed, they are, as you perceive, handsomely mounted in solid gold, and it is inconceivable that anyone who wore such glasses could be slatternly in other respects. You will find that the clips are too wide for your nose, showing that the lady's nose was very broad at the base. This sort of nose is usually a short and coarse one, but there is a sufficient number of exceptions to prevent me from being dogmatic or from insisting upon this point in my description. My own face is a narrow one, and yet I find that I cannot get my eyes into the centre, nor near the centre, of these glasses. Therefore, the lady's eyes are set very near to the sides of the nose. You will perceive, Watson, that the glasses are concave and of unusual strength. A lady whose vision has been so extremely contracted all her life is sure to have the physical characteristics of such vision, which are seen in the forehead, the eyelids, and the shoulders."

"Yes," I said, "I can follow each of your arguments. I confess, however, that I am unable to understand how you arrive at the double visit to the optician."

Holmes took the glasses in his hand.

"You will perceive," he said, "that the clips are lined with tiny bands of cork to soften the pressure upon the nose. One of these is discoloured and worn to some slight extent, but the other is new. Evidently one has fallen off and been replaced. I should judge that the older of them has not been there more than a few months. They exactly correspond, so I gather that the lady went back to the same establishment for the second."

"By George, it's marvellous!" cried Hopkins, in an ecstasy of admiration. "To think that I had all that evidence in my hand and never knew it! I had intended, however, to go the round of the London opticians."

"Of course you would. Meanwhile, have you anything more to tell us about the case?"

"Nothing, Mr. Holmes. I think that you know as much as I do now—probably more. We have had inquiries made as to any stranger seen on the country roads or at the railway station. We have heard of none. What beats me is the utter want of all object in the crime. Not a ghost of a motive can anyone suggest."

"Ah! there I am not in a position to help you. But I suppose you want us to come out to-morrow?"

"If it is not asking too much, Mr. Holmes. There's a train from Charing Cross to Chatham at six in the morning, and we should be at Yoxley Old Place between eight and nine."

"Then we shall take it. Your case has certainly some features of great interest, and I shall be delighted to look into it. Well, it's nearly one, and we had best get a few hours' sleep. I daresay you can manage all right on the sofa in front of the fire. I'll light my spirit lamp, and give you a cup of coffee before we start."

The gale had blown itself out next day, but it was a bitter morning when we started upon our journey. We saw the cold winter sun rise over the dreary marshes of the Thames and the long, sullen reaches of the river, which I shall ever associate with our pursuit of the Andaman Islander in the earlier days of our career. After a long and weary journey, we alighted at a small station some miles from Chatham. While a horse was being put into a trap at the local inn, we snatched a hurried breakfast, and so we were all ready for business when we at last arrived at Yoxley Old Place. A constable met us at the garden gate.

"Well, Wilson, any news?"

"No, sir—nothing."

"No reports of any stranger seen?"

"No, sir. Down at the station they are certain that no stranger either came or went yesterday."

"Have you had inquiries made at inns and lodgings?"

"Yes, sir: there is no one that we cannot account for."

"Well, it's only a reasonable walk to Chatham. Anyone might stay there or take a train without being observed. This is the garden path of which I spoke, Mr. Holmes. I'll pledge my word there was no mark on it yesterday."

"On which side were the marks on the grass?"

"This side, sir. This narrow margin of grass between the path and the flower-bed. I can't see the traces now, but they were clear to me then."

"Yes, yes: someone has passed along," said Holmes, stooping over the grass border. "Our lady must have picked her steps carefully, must she not, since on the one side she would leave a track on the path, and on the other an even clearer one on the soft bed?"

"Yes, sir, she must have been a cool hand."

I saw an intent look pass over Holmes's face.

"You say that she must have come back this way?"

"Yes, sir, there is no other."

"On this strip of grass?"

"Certainly, Mr. Holmes."

"Hum! It was a very remarkable performance—very remarkable. Well, I think we have exhausted the path. Let us go farther. This garden door is usually kept open, I suppose? Then this visitor had nothing to do but to walk in. The idea of murder was not in her mind, or she would have provided herself with some sort of weapon, instead of having to pick this knife off the writing-table. She advanced along this corridor, leaving no traces upon the cocoanut matting. Then she found herself in this study. How long was she there? We have no means of judging."

"Not more than a few minutes, sir. I forgot to tell you that Mrs. Marker, the housekeeper, had been in there tidying not very long before—about a quarter of an hour, she says."

"Well, that gives us a limit. Our lady enters this room, and what does she do? She goes over to the writing-table. What for? Not for anything in the drawers. If there had been anything worth her taking, it would surely have been locked up. No, it was for something in that wooden bureau. Halloa! what is that scratch upon the face of it? Just hold a match, Watson. Why did you not tell me of this, Hopkins?"

The mark which he was examining began upon the brass-work on the right-hand side of the keyhole, and extended for about four inches, where it had scratched the varnish from the surface.

"I noticed it, Mr. Holmes, but you'll always find scratches round a keyhole."

"This is recent, quite recent. See how the brass shines where it is cut. An old scratch would be the same colour as the surface. Look at it through my lens. There's the varnish, too, like earth on each side of a furrow. Is Mrs. Marker there?"

A sad-faced, elderly woman came into the room.

"Did you dust this bureau yesterday morning?"

"Yes, sir."

"Did you notice this scratch?"

"No, sir, I did not."

"I am sure you did not, for a duster would have swept away these shreds of varnish. Who has the key of this bureau?"

"The Professor keeps it on his watch-chain."

"Is it a simple key?"

"No, sir, it is a Chubb's key."

"Very good. Mrs. Marker, you can go. Now we are making a little progress. Our lady enters the room, advances to the bureau, and either opens it or tries to do so. While she is thus engaged, young Willoughby Smith enters the room. In her hurry to withdraw the key, she makes this scratch upon the door. He seizes her, and she, snatching up the nearest object, which happens to be this knife, strikes at him in order to make him let go his hold. The blow is a fatal one. He falls and she escapes, either with or without the object for which she has come. Is Susan, the maid, there? Could anyone have got away through that door after the time that you heard the cry, Susan?"

"No sir, it is impossible. Before I got down the stair, I'd have seen anyone in the passage. Besides, the door never opened, or I would have heard it."

"That settles this exit. Then no doubt the lady went out the way she came. I understand that this other passage leads only to the professor's room. There is no exit that way?"

"No, sir."

"We shall go down it and make the acquaintance of the professor. Halloa, Hopkins! this is very important, very important indeed. The professor's corridor is also lined with cocoanut matting."

"Well, sir, what of that?"

"Don't you see any bearing upon the case? Well, well. I don't insist upon it. No doubt I am wrong. And yet it seems to me to be suggestive. Come with me and introduce me."

We passed down the passage, which was of the same length as that which led to the garden. At the end was a short flight of steps ending in a door. Our guide knocked, and then ushered us into the professor's bedroom.

It was a very large chamber, lined with innumerable volumes, which had overflowed from the shelves and lay in piles in the corners, or were stacked all round at the base of the cases. The bed was in the centre of the room, and in it, propped up with pillows, was the owner of the house. I have seldom seen a more remarkable-looking person. It was a gaunt, aquiline face which was turned towards us, with piercing dark eyes, which lurked in deep hollows under overhung and tufted brows. His hair and beard were white, save that the latter was curiously stained with yellow around his mouth. A cigarette glowed amid the tangle of white hair, and the air of the room was fetid with stale tobacco smoke. As he held out his hand to Holmes, I perceived that it was also stained with yellow nicotine.

"A smoker, Mr. Holmes?" said he, speaking in well-chosen English, with a curious little mincing accent. "Pray take a cigarette. And you, sir? I can recommend them, for I have them especially prepared by Ionides, of Alexandria. He sends me a thousand at a time, and I grieve to say that I have to arrange for a fresh supply every fortnight. Bad, sir, very bad, but an old man has few pleasures. Tobacco and my work—that is all that is left to me."

Holmes had lit a cigarette and was shooting little darting glances all over the room.

"Tobacco and my work, but now only tobacco," the old man exclaimed. "Alas! what a fatal interruption! Who could have foreseen such a terrible catastrophe? So estimable a young man! I assure you that, after a few months' training, he was an admirable assistant. What do you think of the matter, Mr. Holmes?"

"I have not yet made up my mind."

"I shall indeed be indebted to you if you can throw a light where all is so dark to us. To a poor bookworm and invalid like myself such a blow is paralyzing. I seem to have lost the faculty of thought. But you are a man of action—you are a man of affairs. It is part of the everyday routine of your life. You can preserve your balance in every emergency. We are fortunate, indeed, in having you at our side."

Holmes was pacing up and down one side of the room whilst the old professor was talking. I observed that he was smoking with extraordinary rapidity. It was evident that he shared our host's liking for the fresh Alexandrian cigarettes.

"Yes, sir, it is a crushing blow," said the old man. "That is my MAGNUM OPUS—the pile of papers on the side table yonder. It is my analysis of the documents found in the Coptic monasteries of Syria and Egypt, a work which will cut deep at the very foundation of revealed religion. With my enfeebled health I do not know whether I shall ever be able to complete it, now that my assistant has been taken from me. Dear me! Mr. Holmes, why, you are even a quicker smoker than I am myself."

Holmes smiled.

"I am a connoisseur," said he, taking another cigarette from the box—his fourth—and lighting it from the stub of that which he had finished. "I will not trouble you with any lengthy cross-examination, Professor Coram, since I gather that you were in bed at the time of the crime, and could know nothing about it. I would only ask this: What do you imagine that this poor fellow meant by his last words: 'The professor—it was she'?"

The professor shook his head.

"Susan is a country girl," said he, "and you know the incredible stupidity of that class. I fancy that the poor fellow murmured some incoherent delirious words, and that she twisted them into this meaningless message."

"I see. You have no explanation yourself of the tragedy?"

"Possibly an accident, possibly—I only breathe it among ourselves—a suicide. Young men have their hidden troubles—some affair of the heart, perhaps, which we have never known. It is a more probable supposition than murder."

"But the eyeglasses?"

"Ah! I am only a student—a man of dreams. I cannot explain the practical things of life. But still, we are aware, my friend, that love-gages may take strange shapes. By all means take another cigarette. It is a pleasure to see anyone appreciate them so. A fan, a glove, glasses—who knows what article may be carried as a token or treasured when a man puts an end to his life? This gentleman speaks of footsteps in the grass, but, after all, it is easy to be mistaken on such a point. As to the knife, it might well be thrown far from the unfortunate man as he fell. It is possible that I speak as a child, but to me it seems that Willoughby Smith has met his fate by his own hand."

Holmes seemed struck by the theory thus put forward, and he continued to walk up and down for some time, lost in thought and consuming cigarette after cigarette.

"Tell me, Professor Coram," he said, at last, "what is in that cupboard in the bureau?"

"Nothing that would help a thief. Family papers, letters from my poor wife, diplomas of universities which have done me honour. Here is the key. You can look for yourself."

Holmes picked up the key, and looked at it for an instant, then he handed it back.

"No, I hardly think that it would help me," said he. "I should prefer to go quietly down to your garden, and turn the whole matter over in my head. There is something to be said for the theory of suicide which you have put forward. We must apologize for having intruded upon you, Professor Coram, and I promise that we won't disturb you until after lunch. At two o'clock we will come again, and report to you anything which may have happened in the interval."

Holmes was curiously distrait, and we walked up and down the garden path for some time in silence.

"Have you a clue?" I asked, at last.

"It depends upon those cigarettes that I smoked," said he. "It is possible that I am utterly mistaken. The cigarettes will show me."

"My dear Holmes," I exclaimed, "how on earth——"

"Well, well, you may see for yourself. If not, there's no harm done. Of course, we always have the optician clue to fall back upon, but I take a short cut when I can get it. Ah, here is the good Mrs. Marker! Let us enjoy five minutes of instructive conversation with her."

I may have remarked before that Holmes had, when he liked, a peculiarly ingratiating way with women, and that he very readily established terms of confidence with them. In half the time which he had named, he had captured the housekeeper's goodwill and was chatting with her as if he had known her for years.

"Yes, Mr. Holmes, it is as you say, sir. He does smoke something terrible. All day and sometimes all night, sir. I've seen that room of a morning—well, sir, you'd have thought it was a London fog. Poor young Mr. Smith, he was a smoker also, but not as bad as the professor. His health—well, I don't know that it's better nor worse for the smoking."

"Ah!" said Holmes, "but it kills the appetite."

"Well, I don't know about that, sir."

"I suppose the professor eats hardly anything?"

"Well, he is variable. I'll say that for him."

"I'll wager he took no breakfast this morning, and won't face his lunch after all the cigarettes I saw him consume."

"Well, you're out there, sir, as it happens, for he ate a remarkable big breakfast this morning. I don't know when I've known him make a better one, and he's ordered a good dish of cutlets for his lunch. I'm surprised myself, for since I came into that room yesterday and saw young Mr. Smith lying there on the floor, I couldn't bear to look at food. Well, it takes all sorts to make a world, and the professor hasn't let it take his appetite away."

We loitered the morning away in the garden. Stanley Hopkins had gone down to the village to look into some rumours of a strange woman who had been seen by some children on the Chatham Road the previous morning. As to my friend, all his usual energy seemed to have deserted him. I had never known him handle a case in such a half-hearted fashion. Even the news brought back by Hopkins that he had found the children, and that they had undoubtedly seen a woman exactly corresponding with Holmes's description, and wearing either spectacles or eyeglasses, failed to rouse any sign of keen interest. He was more attentive when Susan, who waited upon us at lunch, volunteered the information that she believed Mr. Smith had been out for a walk yesterday morning, and that he had only returned half an hour before the tragedy occurred. I could not myself see the bearing of this incident, but I clearly perceived that Holmes was weaving it into the general scheme which he had formed in his brain. Suddenly he sprang from his chair and glanced at his watch. "Two o'clock, gentlemen," said he. "We must go up and have it out with our friend, the professor."

The old man had just finished his lunch, and certainly his empty dish bore evidence to the good appetite with which his housekeeper had credited him. He was, indeed, a weird figure as he turned his white mane and his glowing eyes towards us. The eternal cigarette smouldered in his mouth. He had been dressed and was seated in an armchair by the fire.

"Well, Mr. Holmes, have you solved this mystery yet?" He shoved the large tin of cigarettes which stood on a table beside him towards my companion. Holmes stretched out his hand at the same moment, and between them they tipped the box over the edge. For a minute or two we were all on our knees retrieving stray cigarettes from impossible places. When we rose again, I observed Holmes's eyes were shining and his cheeks tinged with colour. Only at a crisis have I seen those battle-signals flying.

"Yes," said he, "I have solved it."

Stanley Hopkins and I stared in amazement. Something like a sneer quivered over the gaunt features of the old professor.

"Indeed! In the garden?"

"No, here."

"Here! When?"

"This instant."

"You are surely joking, Mr. Sherlock Holmes. You compel me to tell you that this is too serious a matter to be treated in such a fashion."

"I have forged and tested every link of my chain, Professor Coram, and I am sure that it is sound. What your motives are, or what exact part you play in this strange business, I am not yet able to say. In a few minutes I shall probably hear it from your own lips. Meanwhile I will reconstruct what is past for your benefit, so that you may know the information which I still require.

"A lady yesterday entered your study. She came with the intention of possessing herself of certain documents which were in your bureau. She had a key of her own. I have had an opportunity of examining yours, and I do not find that slight discolouration which the scratch made upon the varnish would have produced. You were not an accessory, therefore, and she came, so far as I can read the evidence, without your knowledge to rob you."

The professor blew a cloud from his lips. "This is most interesting and instructive," said he. "Have you no more to add? Surely, having traced this lady so far, you can also say what has become of her."

"I will endeavour to do so. In the first place she was seized by your secretary, and stabbed him in order to escape. This catastrophe I am inclined to regard as an unhappy accident, for I am convinced that the lady had no intention of inflicting so grievous an injury. An assassin does not come unarmed. Horrified by what she had done, she rushed wildly away from the scene of the tragedy. Unfortunately for her, she had lost her glasses in the scuffle, and as she was extremely short-sighted she was really helpless without them. She ran down a corridor, which she imagined to be that by which she had come—both were lined with cocoanut matting—and it was only when it was too late that she understood that she had taken the wrong passage, and that her retreat was cut off behind her. What was she to do? She could not go back. She could not remain where she was. She must go on. She went on. She mounted a stair, pushed open a door, and found herself in your room."

The old man sat with his mouth open, staring wildly at Holmes. Amazement and fear were stamped upon his expressive features. Now, with an effort, he shrugged his shoulders and burst into insincere laughter.

"All very fine, Mr. Holmes," said he. "But there is one little flaw in your splendid theory. I was myself in my room, and I never left it during the day."

"I am aware of that, Professor Coram."

"And you mean to say that I could lie upon that bed and not be aware that a woman had entered my room?"

"I never said so. You WERE aware of it. You spoke with her. You recognized her. You aided her to escape."

Again the professor burst into high-keyed laughter. He had risen to his feet, and his eyes glowed like embers.

"You are mad!" he cried. "You are talking insanely. I helped her to escape? Where is she now?"

"She is there," said Holmes, and he pointed to a high bookcase in the corner of the room.

I saw the old man throw up his arms, a terrible convulsion passed over his grim face, and he fell back in his chair. At the same instant the bookcase at which Holmes pointed swung round upon a hinge, and a woman rushed out into the room. "You are right!" she cried, in a strange foreign voice. "You are right! I am here."

She was brown with the dust and draped with the cobwebs which had come from the walls of her hiding-place. Her face, too, was streaked with grime, and at the best she could never have been handsome, for she had the exact physical characteristics which Holmes had divined, with, in addition, a long and obstinate chin. What with her natural blindness, and what with the change from dark to light, she stood as one dazed, blinking about her to see where and who we were. And yet, in spite of all these disadvantages, there was a certain nobility in the woman's bearing—a gallantry in the defiant chin and in the upraised head, which compelled something of respect and admiration.

Stanley Hopkins had laid his hand upon her arm and claimed her as his prisoner, but she waved him aside gently, and yet with an over-mastering dignity which compelled obedience. The old man lay back in his chair with a twitching face, and stared at her with brooding eyes.

"Yes, sir, I am your prisoner," she said. "From where I stood I could hear everything, and I know that you have learned the truth. I confess it all. It was I who killed the young man. But you are right—you who say it was an accident. I did not even know that it was a knife which I held in my hand, for in my despair I snatched anything from the table and struck at him to make him let me go. It is the truth that I tell."

"Madam," said Holmes, "I am sure that it is the truth. I fear that you are far from well."

She had turned a dreadful colour, the more ghastly under the dark dust-streaks upon her face. She seated herself on the side of the bed; then she resumed.

"I have only a little time here," she said, "but I would have you to know the whole truth. I am this man's wife. He is not an Englishman. He is a Russian. His name I will not tell."

For the first time the old man stirred. "God bless you, Anna!" he cried. "God bless you!"

She cast a look of the deepest disdain in his direction. "Why should you cling so hard to that wretched life of yours, Sergius?" said she. "It has done harm to many and good to none—not even to yourself. However, it is not for me to cause the frail thread to be snapped before God's time. I have enough already upon my soul since I crossed the threshold of this cursed house. But I must speak or I shall be too late.

"I have said, gentlemen, that I am this man's wife. He was fifty and I a foolish girl of twenty when we married. It was in a city of Russia, a university—I will not name the place."

"God bless you, Anna!" murmured the old man again.

"We were reformers—revolutionists—Nihilists, you understand. He and I and many more. Then there came a time of trouble, a police officer was killed, many were arrested, evidence was wanted, and in order to save his own life and to earn a great reward, my husband betrayed his own wife and his companions. Yes, we were all arrested upon his confession. Some of us found our way to the gallows, and some to Siberia. I was among these last, but my term was not for life. My husband came to England with his ill-gotten gains and has lived in quiet ever since, knowing well that if the Brotherhood knew where he was not a week would pass before justice would be done."

The old man reached out a trembling hand and helped himself to a cigarette. "I am in your hands, Anna," said he. "You were always good to me."

"I have not yet told you the height of his villainy," said she. "Among our comrades of the Order, there was one who was the friend of my heart. He was noble, unselfish, loving—all that my husband was not. He hated violence. We were all guilty—if that is guilt—but he was not. He wrote forever dissuading us from such a course. These letters would have saved him. So would my diary, in which, from day to day, I had entered both my feelings towards him and the view which each of us had taken. My husband found and kept both diary and letters. He hid them, and he tried hard to swear away the young man's life. In this he failed, but Alexis was sent a convict to Siberia, where now, at this moment, he works in a salt mine. Think of that, you villain, you villain!—now, now, at this very moment, Alexis, a man whose name you are not worthy to speak, works and lives like a slave, and yet I have your life in my hands, and I let you go."

"You were always a noble woman, Anna," said the old man, puffing at his cigarette.

She had risen, but she fell back again with a little cry of pain.

"I must finish," she said. "When my term was over I set myself to get the diary and letters which, if sent to the Russian government, would procure my friend's release. I knew that my husband had come to England. After months of searching I discovered where he was. I knew that he still had the diary, for when I was in Siberia I had a letter from him once, reproaching me and quoting some passages from its pages. Yet I was sure that, with his revengeful nature, he would never give it to me of his own free-will. I must get it for myself. With this object I engaged an agent from a private detective firm, who entered my husband's house as a secretary—it was your second secretary, Sergius, the one who left you so hurriedly. He found that papers were kept in the cupboard, and he got an impression of the key. He would not go farther. He furnished me with a plan of the house, and he told me that in the forenoon the study was always empty, as the secretary was employed up here. So at last I took my courage in both hands, and I came down to get the papers for myself. I succeeded; but at what a cost!

"I had just taken the paper; and was locking the cupboard, when the young man seized me. I had seen him already that morning. He had met me on the road, and I had asked him to tell me where Professor Coram lived, not knowing that he was in his employ."

"Exactly! Exactly!" said Holmes. "The secretary came back, and told his employer of the woman he had met. Then, in his last breath, he tried to send a message that it was she—the she whom he had just discussed with him."

"You must let me speak," said the woman, in an imperative voice, and her face contracted as if in pain. "When he had fallen I rushed from the room, chose the wrong door, and found myself in my husband's room. He spoke of giving me up. I showed him that if he did so, his life was in my hands. If he gave me to the law, I could give him to the Brotherhood. It was not that I wished to live for my own sake, but it was that I desired to accomplish my purpose. He knew that I would do what I said—that his own fate was involved in mine. For that reason, and for no other, he shielded me. He thrust me into that dark hiding-place—a relic of old days, known only to himself. He took his meals in his own room, and so was able to give me part of his food. It was agreed that when the police left the house I should slip away by night and come back no more. But in some way you have read our plans." She tore from the bosom of her dress a small packet. "These are my last words," said she; "here is the packet which will save Alexis. I confide it to your honour and to your love of justice. Take it! You will deliver it at the Russian Embassy. Now, I have done my duty, and——"

"Stop her!" cried Holmes. He had bounded across the room and had wrenched a small phial from her hand.

"Too late!" she said, sinking back on the bed. "Too late! I took the poison before I left my hiding-place. My head swims! I am going! I charge you, sir, to remember the packet."

"A simple case, and yet, in some ways, an instructive one," Holmes remarked, as we travelled back to town. "It hinged from the outset upon the pince-nez. But for the fortunate chance of the dying man having seized these, I am not sure that we could ever have reached our solution. It was clear to me, from the strength of the glasses, that the wearer must have been very blind and helpless when deprived of them. When you asked me to believe that she walked along a narrow strip of grass without once making a false step, I remarked, as you may remember, that it was a noteworthy performance. In my mind I set it down as an impossible performance, save in the unlikely case that she had a second pair of glasses. I was forced, therefore, to consider seriously the hypothesis that she had remained within the house. On perceiving the similarity of the two corridors, it became clear that she might very easily have made such a mistake, and, in that case, it was evident that she must have entered the professor's room. I was keenly on the alert, therefore, for whatever would bear out this supposition, and I examined the room narrowly for anything in the shape of a hiding-place. The carpet seemed continuous and firmly nailed, so I dismissed the idea of a trap-door. There might well be a recess behind the books. As you are aware, such devices are common in old libraries. I observed that books were piled on the floor at all other points, but that one bookcase was left clear. This, then, might be the door. I could see no marks to guide me, but the carpet was of a dun colour, which lends itself very well to examination. I therefore smoked a great number of those excellent cigarettes, and I dropped the ash all over the space in front of the suspected bookcase. It was a simple trick, but exceedingly effective. I then went downstairs, and I ascertained, in your presence, Watson, without your perceiving the drift of my remarks, that Professor Coram's consumption of food had increased—as one would expect when he is supplying a second person. We then ascended to the room again, when, by upsetting the cigarette-box, I obtained a very excellent view of the floor, and was able to see quite clearly, from the traces upon the cigarette ash, that the prisoner had in our absence come out from her retreat. Well, Hopkins, here we are at Charing Cross, and I congratulate you on having brought your case to a successful conclusion. You are going to headquarters, no doubt. I think, Watson, you and I will drive together to the Russian Embassy."

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >