O Retrato De Dorian Gray.  Oscar Wilde
Capítulo 8. (Kapitola 8. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Passava muito do meio-dia quando acordou. Já várias vezes o criado entrara sorrateiramente no quarto, pé ante pé, para ver se ele estava acordado, magicando por que motivo o seu jovem patrão estaria a dormir até tão tarde.

Ouviu finalmente tocar a campainha. Victor entrou no quarto de mansinho, levando uma chávena de chá e uma rima de cartas sobre um pequeno tabuleiro de antiga porcelana de Sèvres, e afastou as cortinas de cetim cor de azeitona, forradas de um azul cintilante, que cobriam as três altas janelas.

Bylo dávno po poledni, když se probudil. Jeho sluha se už několikrát vplížil po špičkách do pokoje, aby se podíval, je-li mladý pán vzhůru, a divil se, proč spí tak dlouho. Konečně se ozval zvonek; Victor tiše přiběhl s šálkem čaje a s hromádkou dopisů na malém podnosu ze starého sevreského porcelánu a roztáhl atlasově olivové závěsy s leskle modrým lemováním, visící před třemi vysokými okny.

„Monsieur dnes dobře spal,“ řekl s úsměvem.

- Vejo que monsieur dormiu bem esta manhã - disse ele, sorrindo.

„Kolik je hodin, Victore?“ ptal se ospale Dorian Gray.

„Čtvrt na dvě, monsieur.“

- Que horas são, Victor? - perguntou Dorian Gray, ainda sonolento.

- Uma hora e um quarto, Monsieur.

Tão tarde! Sentou-se na cama e, depois de uns goles de chá, pegou nas cartas. Uma era de Lord Henry e tinha sido entregue em mão essa manhã. Hesitou um instante, depois pô-la de lado. Abriu as outras com indiferença. Continham a habitual colecção de cartões, convites para jantar, bilhetes para exposições privadas, programas de concertos de caridade, e outras coisas do género, que chovem todas as manhãs sobre os jovens da alta sociedade durante a temporada. Havia ainda uma factura bastante avultada, referente a um conjunto de toucador Luís XV - com embutidos de prata, e que ainda não se atrevera a enviar aos seus tutores, pessoas extremamente antiquadas que não se apercebiam que vivemos numa época em que as coisas inúteis são as nossas únicas necessidades, havia várias mensagens, redigidas com a máxima cortesia, dos agiotas de Jermon Street, que se ofereciam a adiantar a quantia desejada em qualquer momento e a juros extremamente razoáveis.

To je ale pozdě! Posadil se, upil trochu čaje a listoval v dopisech. Jeden byl od lorda Henryho a byl poslán ráno po sluhovi. Dorian chvilku váhal a pak jej odložil. Ostatní lhostejně otevřel. Byly v nich obvyklé sbírky vizitek, pozvánky k večeřím, vstupenky na soukromá představení, programy dobročinných koncertů a podobně; zkrátka vše, čím je každé ráno po dobu sezóny zahrnován mladý muž, který je v módě. Byl tu i dost vysoký účet za tepanou stříbrnou soupravu na toaletní stolek z doby Ludvika XV.; neměl ještě odvahu poslat ten účet svým poručníkům, kteří byli nadmíru staromódní a nebrali na vědomí, že žijeme v době, kdy jedinou naši nezbytností jsou zbytečnosti. A pak tu bylo nékolik tuze zdvořile stylizovaných nabídek od půjčovatelů z jermyn Street, kteří byli ochotni okamžitě poskytnout jakoukoli peněžitou částku na velice rozumné úroky.

Uns dez minutos depois, levantou-se e, envolvendo-se num roupão de caxemira de lã lavrado a seda, passou à casa de banho de pavimento de ónix. A água fria refrescou-o depois de um sono tão prolongado. Parecia haver esquecido tudo o que se passara consigo. Assaltou-o uma ou duas vezes a vaga sensação de ter participado numa estranha tragédia mas tudo isso envolvido pela atmosfera irreal de um sonho.

Asi tak za deset minut Dorian vstal, přehodil přes sebe dokonale ušitý, hedvábím vyšívaný župan z kašmírské vlny a odešel do koupelny vydlážděné onyxem. Chladná voda ho po dlouhém spánku osvěžila. Na všechno, co prožil, jako by zapomněl Jednou nebo dvakrát měl nejasný dojem, že hrál roli v nějaké podivné tragédii, ale všechno to bylo neskutečné jako sen.

Assim que se vestiu, passou à biblioteca para tomar um ligeiro pequeno-almoço à francesa, que havia sido servido numa pequena mesa redonda próximo da janela aberta. Estava um dia excepcional. O ar tépido parecia impregnado de especiarias. Uma abelha voou para dentro da sala e zumbiu em redor da taça dragão azul cheia de rosas amarelas, que se encontrava à sua frente. Sentia-se completamente feliz.

De repente, o olhar incidiu no biombo que havia colocado em frente do retrato, e estremeceu.

Jakmile se oblékl, šel do knihovny a usedl k lehké francouzské snídani, kterou mu sluha připravil na kulatý stolek hned u otevřeného okna. Byl nádherný den. Teplý vzduch jako by byl prosycen kořennými vůněmi. Do pokoje vlétla včela a bzučela kolem baňaté vázy s modrými draky, jež stála před ním, plná sírově žlutých růží. Cítil se dokonale šťastný.

Pojednou padl jeho pohled na zástěnu, kterou postavil před portrét, a zachvěl se.

„Příliš chladno, monsieur?“ ptal se sluha a položil na stůl podnos s omeletou. „Mám zavřít okno?“

- Muito frio, Monsieur? - perguntou-lhe o criado, servindo uma omeleta. - Fecho a janela?

Dorian abanou a cabeça.

- Não tenho frio - disse num murmúrio.

Dorian zavrtěl hlavou. „Není mi zima,“ zašeptal. Je to všechno pravda? Skutečně je ten portrét jiný? Či jen ve své obrazotvornosti viděl zlý výraz tam, kde byl výraz radostný? Pomalované plátno se přece nemůže měnit! To je vyloučeno! Jednoho dne to bude vyprávět Basilovi jako pohádku. A rozesměje ho tím.

Era mesmo verdade? Havia sido real a alteração do retrato? Ou fora apenas a sua imaginação que o levara a ver uma expressão de maldade onde havia uma expressão de alegria? Certamente que uma tela pintada não podia mudar! Era absurdo. Ora aí estava uma bela história para contar um dia a Basil, e que o havia de fazer sorrir.

E, mesmo assim, como era nítida a lembrança de tudo o que se passara! Primeiro, na obscuridade da penumbra, e depois à luz clara do amanhecer, vira o ricto de crueldade nos lábios contorcidos. Quase temia que o criado abandonasse a sala. Sabia que, logo que ficasse só, não resistia e examinaria o retrato. Temia a certeza. Quando o criado, após ter trazido o café e os cigarros, se voltou para sair, sentiu uma vontade irresistível de lhe dizer que ficasse. No mesmo instante em que a porta se fechava, chamou-o de novo.

Ale jak živě si přece jen na to všechno vzpomíná! Viděl ten krutý rys kolem zkřivených rtů nejprve v matném přítmí, pak za jasného úsvitu. Teď se skoro bál chvíle, až sluha odejde. Věděl, že jakmile bude sám, bude musit portrét prozkoumat. A měl strach z jistoty. Když sluha přinesl kávu a cigarety a otočil se k odchodu, pocítil Dorian nezkrotnou touhu mu říct, aby zůstal v pokoji. Už se za ním zavíraly dveře, když na něho Dorian zavolal. Sluha stanul a čekal na rozkaz. Dorian se na něho okamžik díval. „Nejsem pro nikoho doma, Victore,“ řekl pak s povzdechem. Sluha se uklonil a odešel.

O homem parou, aguardando ordens.

Dorian olhou-o por um breve instante.

- Não estou em casa para ninguém, Victor - disse-Lhe, dando um suspiro.

O criado fez uma vénia e retirou-se.

Dorian vstal od stolu, zapálil si cigaretu a vrhl se na pohovku s přepychovými polštáři, jež stála naproti zástěně. Ta zástěna byla starodávná, ze zlacené španělské kůže, do níž byl vytlačen a vetkán dost živý vzor z doby Ludvíka XIV. Dorian si ji zvědavě prohlížel a ptal se v duchu, zda už někdy dřív skrývala tajemství něčího života.

Então, Dorian ergueu-se da mesa, acendeu um cigarro e estendeu-se num sofá sumptuosamente almofadado que estava de frente para o biombo. O biombo era antigo, de couro dourado de Espanha, gravado e lavrado com motivos Luís XIV- um tanto floreados. Examinou-o com alguma curiosidade, interrogando-se se alguma vez teria ocultado o segredo da vida de um homem.

Afinal, deveria desviá-lo para o lado? E por que não havía de o deixar onde estava? De que valia saber? Se aquilo era verdade, era terrível. Se não era verdade, porquê preocupar-se? Mas o que aconteceria se, por um acaso do destino ou uma fatalidade, outros olhos que não os seus espreitassem por detrás do biombo e vissem a medonha transformação? Que faria se Basil Hallward viesse pedir-lhe para ver o seu quadro? De certeza que Basil Lhe iria pedir isso.

Má ji vůbec odsunout? Proč ji nenechat tady? K čemu bude to poznání? Je-li to pravda, pak je to strašné. A není-li to pravda, proč se tím znepokojovat? Ale co když, z nějakého dopuštění nebo smrtonosnou náhodou, budou za zástěnou slídit jiné oči než jeho a uvidí tu hrůznou proměnu? Co udělá, přijde-li Basil Hallward a bude se chtít podívat na svůj výtvor? A to Basil jistě udělá. Ne, musí obraz prozkoumat, a to hned. Všechno bude lepší než tento děsný stav nejistoty.

Vstal a zamkl oboje dveře. Bude aspoň sám, až bude hledět v masku své hanby. Pak odsunul zástěnu a podíval se sám sobě do tváře. Je to naprostá pravda. Portrét se změnil.

Não, aquilo tinha de ser examinado, e imediatamente. Fosse o que fosse seria preferível àquela dúvida atroz.

Levantou-se e fechou à chave as duas portas. Pelo menos estaria só quando enfrentasse a máscara da sua vergonha. Afastou então o biombo e ficou frente a frente consigo mesmo. Era absolutamente verdade. O retrato tinha mudado.

Como muitas vezes se havia de lembrar mais tarde, e sempre com profundo espanto, começou por fixar o retrato com um interesse quase científico. Afigurava-se-lhe incrível que tal mudança tivesse ocorrido. E, todavia, era um facto irrefutável. Haveria alguma misteriosa afinidade entre os átomos químicos que assumiam forma e cor na tela e a alma que dentro de si existia? Seria possível que eles tivessem a percepção de tudo o que a alma pensava? Que dessem realidade ao que ela sonhava? Ou existiria outra razão mais terrível ainda? Estremeceu, atemorizado, e voltou a estender-se no sofá, fitando o retrato numa náusea de horror.

Uma coisa, porém, reconhecia que o retrato fizera por ele. Levara-o a aperceber-se de quão injusto e cruel fora para com Sibyl Vane. Ainda estava a tempo de reparar o mal que fizera. Ela ainda podia ser sua esposa. O amor irreal e egoísta que sentira antes submeter-se-ia a uma influência superior, transformar-se-ia numa paixão mais nobre, e o seu retrato pintado por Basil Hallward servir-lhe-ia de guia ao longo da vida, seria para si o que as coisas sagradas são para algumas pessoas, e o que a consciência é para outras, e o que o temor a Deus é para todos nós. Havia narcóticos para o remorso, havia drogas para fazerem adormecer os princípios morais. Mas ele tinha sempre presente um símbolo visível da degradação do pecado, um sinal imperecível da ruína que os homens infligiam às suas almas.

Jak si později často vzpomínal, a vždycky s nemalým úžasem, první; co si uvědomil, bylo, že zírá na portrét se zájmem téměř vědeckým. Zdálo se mu neuvěřitelné, že by mohlo dojít k takové proměně. A přece k ní došlo. Je snad nějaký důmyslný vztah mezi chemickými prvky, seskupenými na plátně do tvarů a barev, a mezi duší, jež přebývá v něm? Je možné, že ty prvky zpodobňují to, co si myslí jeho duše, - že vyjevují to, o čem jeho duše sní? Nebo je pro to nějaké jiné, ještě děsivější vysvětlení? Zachvěl se a pocítil strach. Vrátil se k pohovce, ulehl na ni a zíral na obraz v chorobné hrůze. Zajedno mu však musí být vděčen, to cítil. Jeho zásluhou si uvědomil, jak nespravedlivě, jak krutě se zachoval k Sibyle Vaneové. A není tak pozdě, aby to nemohl napravit. Sibyla se stále ještě může stát jeho ženou. Jeho neopravdová a sobecká láska se podřídí jakémusi vyššímu vlivu, přetvoří se v cit ušlechtilejší, a portrét, který namaloval Basil Hallward, mu bude vůdcem na cestě životem, bude mu tím, čím je některým lidem svatost, jiným svědomí a nám všem strach z Boha. Jsou narkotika proti výčitkám, drogy, jež dovedou ukolébat k spánku mravní" smysl. Ale tady je viditelný symbol toho, jak znehodnocuje hřích. Tady je vždypřítomný důkaz o zkáze, do které lidé uvrhují svou duši.

Bateram as três horas, e as quatro, e soou a dupla badalada da meia hora, sem que, entretanto, Dorian Gray esboçasse qualquer movimento. Procurava juntar os fios escarlates da sua vida e entrelaçá-los, encontrar o caminho no labirinto sanguíneo de paixões em que se perdia. Não sabia o que fazer, nem o que pensar. Por fim, dirigiu-se para a mesa e escreveu uma carta apaixonada à rapariga que amara, a suplicar-Lhe que lhe perdoasse, e acusando-se de estar louco. Encheu páginas e páginas de veementes protestos de arrependimento e de palavras, ainda mais veementes, expressando a sua mágoa. A auto-recriminação é um luxo.

Odbila třetí hodina, pak čtvrtá, pak zazvonila dvojím úderem půlhodina, a Dorian se stále nehýbal. Pokoušel se sesbírat šarlatové nitky života a utkat z nich vzor; nalézt cestu tím krvavým labyrintem vášně, kterým bloudil. Nevěděl, co dělat či co si myslit. Posléze šel ke stolu a napsal vášnivý dopis dívce, kterou dřív miloval, úpěnlivě ji prosil za odpuštění a obviňoval se, že byl šílený. Stránku za stránkou pokrýval prudkými slovy zármutku a ještě prudšími slovy bolesti. Ve vlastních výčitkách je kus přepychu. Když se obviňujeme sami, máme pocit, že už k tomu nemá právo nikdo jiný. Rozhřešení nám dává sama zpověď, nikoli knéz. Když Dorian dopsal ten dopis, měl pocit, že se mu dostalo odpuštění.

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a Dorian za nimi slyšel hlas lorda Henryho. „Drahý hochu, musím vás vidět. Hned mě pusťte dovnitř. Nesnesu, abyste se takhle zavíral.“

Quando nos autocensuramos, temos a sensação de que mais ninguém tem o direito de nos censurar. É a confissão, e não o sacerdote, que nos dá a absolvição. Depois de ter terminado a carta, Dorian sentiu-se perdoado.

De repente bateram à porta, e ouviu do outro lado a voz de Lord Henry.

- Meu rapaz, preciso de o ver. Deixe-me entrar imediatamente. Não suporto que se enclausure assim.

Dorian zprvu neodpovídal, ba seděl naprosto tiše. Klepání neustávalo a bylo čím dál důraznější. Přece jen udělá líp, když lorda Henryho pustí dovnitř a když mu vysvětlí, že hodlá vést nový život, když se s nim pohádá, bude-li nutno se hádat, když se s ním rozejde, bude-li rozchod nevyhnutelný. Vyskočil, kvapně přisunul před obraz zástěnu a odemkl dveře.

A princípio não deu resposta alguma, e permaneceu em absoluto silêncio. As pancadas na porta continuavam, tornando-se cada vez mais fortes.

„Je mi to všechno hrozně líto, Doriane,“ řekl lord Henry, sotva vešel. „Ale nesmíte na to příliš myslet.“

Bem, era preferível deixar entrar Lord Henry, e explicar-lhe a nova vida que ia levar, e discutir com ele se fosse necessário discutir, e separarem-se se a separação fosse inevitável. Levantou-se lesto, ocultou apressadamente o retrato com o biombo e abriu a porta.

„To mluvíte o Sibyle Vaneové?“ ptal se chlapec.

„Ano, ovšem,“ odvětil lord Henry, sklesl do křesla a zvolna si stahoval žluté rukavice. „Z jistého hlediska je to děsné, ale vy za to nemůžete. Řeknete mi, šel jste za ní, když bylo po představení?"

- Lamento muito o que aconteceu, Dorian - disse Lord Henry, ao entrar. - Mas não pense muito no assunto.

„Ano.“

„Já to věděl. Došlo mezi vámi k nějaké scéně?“

- Está a referir-se a Sibyl Vane? - perguntou o rapaz.

„Byl jsem k ní surový, Harry, hrozně surový. Ale teď už je všechno v pořádku. Nelituji ničeho z toho, co se stalo. Aspoň teď sám sebe líp znám.“

- Claro que estou - respondeu Lord Henry, afundando-se numa poltrona e descalçando vagarosamente as luvas amarelas. - De um certo ponto de vista, é horrível, mas você não teve culpa. Foi ter com ela ao camarim quando a peça terminou?

„To jsem rád, Doriane, že to berete takhle. Bál jsem se, že vás najdu, jak se hroužfte do výčitek a jak si rvete ty pěkné kučeravé vlasy.“

- Fui.

- Eu tinha a certeza. E fez-lhe alguma cena?

- Fui brutal, Harry, absolutamente brutal. Mas já passou. Não lamento nada do que aconteceu. Ensinou-me a conhecer-me melhor.

- Ah, Dorian, muito me alegra saber que encara as coisas dessa maneira! Receava vir encontrá-lo num poço de remorsos, a arrancar esse seu lindo cabelo anelado.

„To všechno už mám za sebou,“ řekl Dorian s úsmévem a potřásl hlavou. „Teď jsem úplné šťastný. Především vím, co je svědomí. To není to, co jste mi říkal vy. Je to to nejsvatější v nás. Už se mu nikdy nepošklebujte, Harry, aspoň ne přede mnou. Chci být dobrý. Nesnesl bych pomyšlení, že mám ohyzdnou duši.“

- Ultrapassei já tudo isso - disse Dorian, abanando a cabeça e sorrindo. - Sinto-me agora completamente feliz. Em primeiro lugar, sei o que é a consciência. Não é nada daquilo que você me dizia. É a coisa mais sublime que existe dentro de nós. Não seja sarcástico a respeito disto, Harry, nunca mais, pelo menos, não o seja na minha presença. Quero ser bom. Não suporto a ideia de possuir uma alma hedionda.

„Tuze roztomilý umělecký podklad pro etiku, Doriane. K tomu vám blahopřeji. Ale čím hodláte začít?“

„Tím, že se ožením se Sibylou Vaneovou.“

„Že se oženíte se Sibylou Vaneovou?“ zvolal lord Henry, vstávaje a hledě na Doriana se zmateným údivem. „Ale můj drahý Doriane...“

- Ora aqui temos um encantador fundamento artístico para a ética, Dorian! Os meus parabéns. E pode saber-se como vai começar?

- Casando com Sibyl Vane.

„Ano, Harry, vím, co chcete říct. Něco děsného o manželství. Ale neříkejte to. Nikdy mi už neříkejte takové věci. Před dvěma dny jsem Sibylu požádal, aby si mě vzala. Nezruším slovo, které jsem jí dal. Bude mou ženou!“

- Casar com Sibyl Vane! - exclamou Lord Henry, pondo-se de pé e fitando-o, profundamente estupefacto - Mas, meu caro Dorian...

„Vaší ženou! Doriane... Vy jste nedostal můj dopis? Psal jsem vám dnes ráno a poslal jsem vám to psaní po vlastním sluhovi.“

- Sim, Harry, já sei o que me vai dizer. Certamente coisas horríveis acerca do casamento. Não diga.

Nem sequer volte a dizer-me as coisas do costume. Há dois dias pedi a Sibyl que casasse comigo. Não vou faltar à minha palavra.

„Váš dopis? Aha, ano, vzpomínám si. Ještě jsem ho nečetl, Harry. Bál jsem se, že je v něm třeba něco, co by se mi nelíbilo. Vy rozbíjíte těmi svými epigramy život na kousky.“

Ela tem de ser minha esposa!

„Tak vy nic nevíte?“

- Sua esposa! Mas, Dorian. Não recebeu a minha carta?

„Jak to myslíte?“

Escrevi-lha esta manhã e mandei-a pelo meu criado.

- A sua carta? Ah, sim, já me lembro. Ainda não a li, Harry. Receei que tivesse alguma coisa de que não gostasse.

Lord Henry přešel pokoj, usedl k Dorianu Grayovi, vzal obě jeho ruce do svých a pevně je stiskl. „Doriane,“ řekl, „můj dopis - nelekněte se - vám měl oznámit, že Sibyla Vaneová je mrtvá.“

Você retalha a vida em pedacinhos com o seus epigramas.

- Então você não sabe nada?

- Que quer dizer com isso?

Lord Henry atravessou a sala e, sentando-se junto de Dorian Gray, pegou-Lhe nas mãos e apertou-as com força.

Chlapci se vydral ze rtů bolestný výkřik. Vyskočil a vytrhl ruce z prstů lorda Henryho. „Mrtvá! Sibyla mrtvá! To není pravda! To je hrozná lež! Jak si troufáte to říkat?“

- Dorian - disse então -, a minha carta... não se assuste.

era para lhe comunicar que Sibyl Vane morreu.

Um brado de dor irrompeu dos lábios do rapaz, que se levantou de um salto, retirando violentamente as mãos das de Lord Henry.

- Morreu! Sibyl morreu! Não é verdade! É uma mentira monstruosa! Como ousa dizer tal coisa?

- É realmente verdade, Dorian - disse Lord Henry, gravemente. - Vem publicado em todos os matutinos. Escrevi a pedir-Lhe que não recebesse ninguém antes de eu chegar.

Evidentemente que vai haver um inquérito, e é preciso que você não esteja envolvido. Estas coisas dão prestígio a um homem em Paris. Mas em Londres, as pessoas têm tantos preconceitos.

„Je to naprostá pravda, Doriane,- řekl lord Henry vážně. „Píšou o tom ve všech ranních novinách. Prosil jsem vás v tom dopise, abyste s nikým nemluvil, dokud nepřijdu. Bude se to ovšem muset vyšetřovat, a vy se do toho nesmíte zamíchat. V Paříži se po takovýchhle věcech dostane muž do módy. Ale v Londýně mají lidé spousty předsudků! Tady člověk nikdy nesmí debutovat skandálem. Ten si musí schovat až pro stáří, pak si jím dodá zajímavosti. Mám za to, že v tom divadle nevědí, jak se jmenujete. Jestli to nevědí, pak je to všechno v pořádku. Viděl vás nékdo, když jsle šel do její šatny? To je důležitá okolnost.“

Aqui, nunca devemos fazer a nossa estreia na sociedade com um escândalo. Devíamos deixar isso de reserva para dar algum interesse à nossa velhice. Bem, não conhecem o seu nome no teatro, creio. Se assim for, não há problema. Alguém o viu a dirigir-se para o camarim dela? Este é um ponto importante. Durante álguns instantes, Dorian não respondeu. Ficara aturdido pelo horror da notícia. Por fim, balbuciou numa voz abafada.

Dorian několik okamžiků neodpovídal. Byl ochromen hrůzou. Posléze zakoktal pňškrceným hlasem: „Vy jste říkal, Harry, že se to bude vyšetřovat? Jak jste to myslel? Copak Sibyla...? Ach, Harry, to bych nesnesl. Ale mluvte honem! Řeknete mi všechno, hned!“

- Harry, você falou em inquérito? O que quis dizer com isso?

Será que Sibyl?... Oh, Harry, não posso suportar tal ideia...

Mas não demore. Conte-me tudo imediatamente.

„Nemám nejmenší pochybnosti, že to nebyla nešťastná náhoda, Doriane, i když veřejnosti se to musí takhle vyložit. Když odcházela se svou matkou z divadla, asi v půl jedné nebo tak nějak, najednou podle všeho řekla, že si nahoře něco zapomněla. Chvíli na ni čekali, ale ona už se nevrátila. Nakonec ji našli mrtvou na podlaze v šatně. Omylem něco spolkla, něco strašného, čeho se používá v divadlech. Nevím, co to bylo, ale bylo v tom buď cyankáli, nebo olovená běloba. Já bych řekl, že to bylo cyankáli, protože, jak se zdá, umřela okamžitě.“

- Não duvido de que não se tratou de um acidente, Dorian, embora seja essa a versão destinada ao público. Segundo consta, quando ela ia a sair do teatro com a mãe, era aproximadamente meia-noite e meia, disse que se esquecera de uma coisa. Esperaram algum tempo, mas ela não regressou. Acabaram por encontrá-la morta no chão do camarim. Tinha engolido qualquer coisa por engano, uma dessas coisas horríveis que usam no teatro. Não sei o que era, mas continha ácido prússico ou alvaiade. Eu diria que era ácido prússico, pois parece que teve morte instantânea.

„Harry, Harry, to je strašné!“ vykřikl chlapec.

- Harry, Harry, que coisa horrível! - exclamou o rapaz.

„Ano, je to velká tragédie, samozřejmě, ale vy se do ní nesmíte zaplést. Dověděl jsem se ze Standardu, že jí bylo sedmnáct. Skoro bych jí byl hádal ještě míň. Vypadala tak dětsky a zřejmě věděla tak málo o herectví. Doriane, nesmíte připustit, aby vám to zničilo nervy. Musíte jít se mnou na večeři a pak se podíváme do opery. Dneska zpívá Pattiová, a tak tam bude kdekdo. Můžete si sednout do lóže mé sestry. Bere s sebou několik elegantních žen.“

- Sim, realmente é muito trágico, mas você não deve deixar-se envolver. Sei pelo Standard que ela tinha dezassete anos. Supunha que fosse ainda mais nova. Tinha um ar tão infantil e parecia saber tão pouco da arte de representar. Dorian, não deixe que isto lhe afecte os nervos. Tem de vir jantar comigo, e a seguir vamos à Ópera. Esta noite canta a Patti e vai lá estar toda a gente. Você pode ir até ao camarote da minha irmã. Ela vai ter por companhia umas mulheres muito elegantes.

- Então fui eu quem matou Sibyl Vane - disse Dorian Gray, como que falando consigo mesmo -, e foi tão verdade como se Lhe tivesse golpeado com uma faca a delicada garganta. No entanto, as rosas não deixam de ser menos belas por causa disso. As aves continuam a cantar alegremente no meu jardim. E esta noite devo jantar consigo, e depois vou à Ópera, e acabo por ir cear em qualquer sítio, suponho. Que extraordinariamente dramática é a vida! Se tivesse lido isto num livro, Harry, creio que teria chorado. Não sei porquê, mas agora que aconteceu de facto, e comigo, parece espantoso demais para me provocar lágrimas: Aqui tem a primeira carta de amor apaixonada que escrevi na minha vida. Como é estranho que a minha primeira carta de amor apaixonada fosse dirigida a uma rapariga morta.

Será que esses seres brancos e silenciosos a que chamamos mortos podem sentir? Sibyl! Poderá sentir, saber ou ouvir? Oh, Harry, como eu a amava! Tenho a sensação de que se passou há anos. Ela era tudo para mim. Depois aconteceu aquela noite fatídica. foi realmente apenas na noite passada?. em que ela representou tão mal, que o meu coração ficou quase destroçado. Ela deu-me todas as justificações.

Foi uma cena terrivelmente patética. Mas não me comovi nem um pouco. Achei-a fútil. Aconteceu então, de repente, uma coisa que me atemorizou. Não lhe posso dizer o que foi, mas foi algo terrível. Eu disse que voltaria para ela, sentia que procedera mal. E agora ela está morta. Meu Deus! Meu Deus! Harry, que hei-de fazer? Você ignora o perigo em que me encontro, e não há nada que me possa valer. Ela tê-lo-ia feito. Não tinha o direito de se matar. Foi um acto de egoísmo.

„Tak já jsem Sibylu Vaneovou zavraždil!“ řekl Dorian Gray, napůl pro sebe. „ Zavraždil jsem ji tak jistě, jako kdybych jí byl prořízl nožem ten útlý krk. A přes to všechno nejsou růže o nic méně líbezné! A ptáci zpívají v mé zahradě stejně šťastně! A já mám jít s vámi dnes na večeři a pak do opery a potom patrně ještě na nějaké sousto. Jak je život úžasně dramatický! Kdybych byl tohle všechno četl v nějaké knize, Harry, myslím, že bych se byl nad tím rozplakal. A teď, když se to stalo doopravdy, a mně, tak se mi zdá, že je to až příliš podivuhodné, abych pro to slzel. Tady je první vášnivý milostný dopis, který jsem v životě napsal. Zvláštní, že můj první vášnivý milostný dopis měl být adresován mrtvé dívce. Rád bych věděl, jestli něco cítí bílí mlčící lidé, kterým říkáme mrtví. Sibyla! Cítí něco, nebo ví něco, nebo slyší něco? Harry, jak já ji jeden čas miloval! Teď se mi zdá, že je tomu už řada let. Znamenala pro mě všechno. Pak přišel ten děsný večer - byl to opravdu včerejší večer, kdy tak špatně hrála, a mně div nepuklo srdce. Všechno mi to vysvětlila. Bylo to strašně dojemné. Ale mne to ani trošku nedojalo. Myslel jsem si o ní, že je mělká. A pak se stalo něco, co mě poděsilo. Nemohu vám říct, co to bylo, ale bylo to strašné. Řekl jsem si, že se k ní vrátím. Cítil jsem, že jsem se zachoval špatně. A teď je mrtvá. Bože můj! Bože můj! Harry, co mám dělat? Vy nevíte, v jakém jsem nebezpečí, a není tu nic, co by mě udrželo na přímé cestě. Jen ona by to byla dokázala. Neměla právo se zabít. To bylo od ní sobecké.“

- Meu caro Dorian - respondeu Lord Henry, tirando um cigarro da cigarreira e puxando de uma fosforeira dourada -, a única maneira de uma mulher poder alguma vez regenerar um homem consiste em aborrecê-lo tanto, que ele perde todo o interesse que possa ter pela vida. Você seria um desgraçado se tivesse casado com essa rapariga. É certo que teria sido atencioso para com ela. Podemos ser sempre atenciosos com as pessoas por quem não nos interessamos. Mas em pouco tempo ela haveria de chegar à conclusão de que você Lhe era completamente indiferente.

E quando uma mulher chega a essa conclusão a respeito do marido, ou se torna pavorosamente desmazelada, ou passa a usar toucas muito elegantes pagas pelo marido de outra mulher. Nem sequer falo do erro social, que teria sido humilhante, e que, evidentemente, eu não teria permitido.

„Můj milý Doriane,“ odpověděl lord Henry, vybíraje si z tabatěrky cigaretu a vytahuje zlacenou chrysorinovou krabičku se zápalkami,“ žena umí napravovat muže jedině tím, že ho tak dokonale znudí, že muž ztratí vůbec všechen zájem na životě. Kdybyste se byl s tou dívkou oženil, byl by z vás ubožák. Byl byste s ní jednal laskavě, samozřejmě. Člověk může být vždycky laskavý k lidem, na kterých mu pranic nezáleží. Ale ona by byla brzy přišla na to, že je vám naprosto lhostejná. A když žena přijde manželovi na tohle, pak buď vůbec přestane o sebe dbát, nebo začne nosit velmi elegantní kloboučky, které musí zaplatit manžel nějaké jiné ženy. A to vůbec nemluvím o tom společenském omylu, ten by byl žalostný, a já bych ho samozřejmě nepřipustil. Zkrátka ujišťuji vás, že celá ta věc by byla v každém případě skončila naprostým zklamáním.“

Mas pode ter a certeza de que tudo isso teria sido um completo fracasso.

- Creio que sim - murmurou o rapaz, passeando nervosamente pela sala, horrivelmente pálido. - Mas pensei que esse era o meu dever. Não tenho culpa de que esta terrível tragédia me tenha impedido de fazer o que era correcto.

„Patrně ano,“ zamumlal chlapec. Přecházel sem a tam po pokoji a byl hrozně bledý. „Ale já myslel, že je to má povinnost. Nemohu za to, že mi ta strašná tragédie zabránila udělat to, co se patřilo. Řekl jste jednou, jak si vzpomínám, že všechna dobrá předsevzetí mají neblahý osud - že ke všem dojde vždycky příliš pozdě. K tomu mému určitě došlo pozdě.“

Recordo-me de me ter dito uma vez que há uma fatalidade nas boas resoluções: são tomadas sempre demasiado tarde. As minhas foram-no, de certeza.

- As boas resoluções são sempre tentativas inúteis para se interferir nas leis científicas. Na sua origem está a pura vaidade. O seu resultado é um zero absoluto. Dão-nos, uma vez ou outra, algumas daquelas estéreis emoções voluptuosas que para os fracos têm um certo encanto. É tudo o que se pode dizer delas. São apenas cheques que passamos sobre um banco onde não temos conta aberta.

„Dobrá předsevzetí, to jsou marné pokusy zasahovat do vědeckých zákonů. Jejich původ je v čiré domýšlivosti. A jejich výsledkem je naprosté nic. Čas od času nám poskytuji trochu toho přepychového jalového vznětu, jaký má jistě kouzlo pro slabochy. To je vše, co se o ních dá říct. Jsou to prostě šeky, které lidi vystavují na banku, v níž nemají žádné konto.“

„Harry,“ zvolal Dorian Gray a šel si sednout k lordu Henrymu, „čím to, že mě ta tragédie nedojímá tak, jak bych chtěl? Nemyslím si, že jsem bezcílný. Či jsem?“

- Harry - exclamou Dorian Gray, aproximando-se dele e sentando-se a seu lado -, por que será que não consigo sentir esta tragédia tão profundamente como quero? Não me considero desumano. Acha que sou?

„DopustiI jste se za posledních čtrnáct dní příliš mnoha pošetilostí, Doriane, abyste měl právo říkat si bezcitný,“ odpoveděl lord Henry se svým líbezným melancholickým úsměvem.

- Os disparates que fez nestas duas últimas semanas foram tantos que nem tem direito a esse atributo - respondeu Lord Henry, com o seu sorriso doce e melancólico.

O rapaz franziu o sobrolho.

- Não me agrada essa explicação, Harry - retorquiu ele -, mas agrada-me saber que não me considera desumano. Não sou nada disso: Sei que não sou. Porém, sou obrigado a admitir que isto que aconteceu não me afecta como deveria. Vejo-o como um final fantástico de uma peça fantástica. Possui toda a terrível beleza de uma tragédia grega, uma tragédia em que desempenhei um papel importante, mas da qual saí incólume.

Chlapec se zamračil. „Tohle vysvětlení se mi nelíbí, Harry,“ pravil, „alc jsem rád, že mě za bezcílného nepokládáte. Nejsem ani trochu bezcílný. Vím, že ne. A přece si musím přiznat, že to, co se stalo, na mě nepůsobí tak, jak by mělo. Připadá mi to prostě jako podivuhodné zakončení podivuhodné hry. Je to strašně krásné jako nějaká řecká tragédie, tragédie, v které jsem hrál velikou roli, ale která mě nijak nezasáhla.“

- É uma questão interessante - disse Lord Henry, que tinha um singular prazer em tirar proveito do egotismo inconsciente do rapaz -, uma questão extremamente importante. Imagino que a verdadeira explicação é a seguinte.

Sucede frequentemente que as tragédias da vida real ocorrem de um modo tão pouco artístico que somos afectados pela sua violência brutal, absoluta incoerência, absurda carência de significado e total falta de estilo. Afectam-nos exactamente do mesmo modo que a grosseria. Transmitem-nos uma mera sensação de força bruta, pelo que nos sentimos revoltados. Por vezes, porém, surge na nossa vida uma tragédia que possui elementos artísticos de beleza. Se esses elementos de beleza são reais, todo o dramatismo acaba por apelar para o nosso sentido de efeito dramático.

De súbito, damo-nos conta de que já não somos os actores, mas sim os espectadores da peça. Melhor dizendo, somos uma coisa e outra. Observamo-nos a nós mesmos, e ficamos subjugados pelo fascínio do espectáculo. No caso em questão, o que é que aconteceu realmente? Uma pessoa suicidou-se porque... o amava. Eu desejaria ter passado por uma experiência semelhante. Deixar-me-ia apaixonado pelo amor para o resto da vida. As pessoas que me adoraram... não foram muitas, mas ainda houve algumas. persistiram sempre em continuar a viver, mesmo muito depois de ter deixado de interessar-me por elas, ou de elas já não se interessarem por mim. Tornaram-se corpulentas e fastidiosas, e quando as encontro apenas manifestam interesse pelas recordações do passado. Que memória tremenda a de uma mulher! É uma coisa medonha. E como revela uma absoluta estagnação intelectual! Devemos absorver o colorido da vida, mas não recordar os detalhes. Os detalhes são sempre vulgares.

„To je zajímavý problém,“ řekl lord Henry, který hrál na chlapcův neuvědomělý egocentrismus s pocitem úžasné rozkoše, „neobyčejně zajímavý problém. Řekl bych, že nejlépe se to da vysvětlit takto: Často se stává, že skutečné životní tragédie probíhají tak neumělecky, že nás urážejí svou surovou násilností, tím, jak jsou naprosto nesouvislé, jak jsou nemožné nesmyslné, jak jim chybí jakýkoli styl. Působí na nás zrovna tak, jako na nás působí vulgárnost. Budí v nás dojem pouhé brutální síly a proti té se bouříme. Někdy však nám zkříží život tragédie, která má v sobě umělecké prvky krásy. Jsou-li to skutečně prvky krásy, pak prostě celá ta událost zjitřuje náš smysl pro dramatický efekt. Najednou zjistíme, že už nejsme herci té hry, ale jejími diváky. Či vlastně, že jsme obojím. Pozorujeme sami sebe a už sama ta podivuhodná podívaná nás okouzluje. Co se vlastně stalo v tomhle případě? Někdo se zabil z lásky k vám. Kéž bych byl někdy zažil něco takového! To bych byl pro celý zbytek svého života miloval lásku. Ale ty, které mě zbožňovaly - nebylo jich tuze mnoho, ale pár jich přece jen bylo, - vždycky umíněně žily dál, i když jsem o ne už dávno nedbal nebo když ony už nedbaly o mne. Teď jsou obtloustlé a nudné, a když se potkáme, hned se dají do vzpomínání. Ta příšerná ženská paměť! To je něco děsného! A jak vyloženě mdlého ducha to prozrazuje! Měli bychom do sebe vstřebávat barevnost života, ale nikdo by si nikdy neměl pamatovat jeho podrobnosti. Podrobnosti jsou vždycky všední.“

„Musím si nasít do zahrady máky,“ povzdychl si Dorian.

- Tenho de semear papoilas no meu jardim - disse Dorian, com um suspiro.

- Não há necessidade - retorquiu o companheiro. - A vida traz sempre papoilas nas mãos. É certo que, de vez em quando, as coisas tendem a prolongar-se. Uma ocasião houve em que usei sempre violetas na lapela durante toda uma temporada, como forma de luto artístico por uma aventura que não morria. No entanto, acabou por morrer. Esqueci o que a matou. Acho que foi porque ela se propôs sacrificar o mundo inteiro pela minha pessoa. É sempre um momento terrível esse. Ficamos dominados pelo terror da eternidade...

Bem, parece inacreditável, mas uma semana atrás, num jantar em casa de Lady Hampshire, encontrei-me sentado ao lado da senhora em questão, que insistia em reviver o nosso caso, desenterrando o passado e revolvendo o futuro. Eu enterrara o meu caso de amor num canteiro de asfódelos. Pois ela desenterrou-o, e afiançou-me que eu lhe estragara a vida. Devo dizer que ela devorou um enorme jantar, por isso não senti a mínima preocupação. Mas que falta de gosto o seu! O único encanto do passado é o de ser passado.

Mas as mulheres nunca sabem quando termina o espectáculo. Querem sempre um Sexto acto, e assim que termina completamente o interesse da peça pretendem que ela continue. Se lhes fizéssemos a vontade, toda a comédia teria um final trágico e toda a tragédia culminaria numa farsa. São encantadoramente artificiais, mas não possuem sentido artístico. Você é mais afortunado do que eu. Posso afiançar-lhe, Dorian, que nenhuma das mulheres que conheci teria feito por mim o que Sibyl Vane fez por si. As mulheres banais acabam sempre por se consolar. Há as que começam a interessar-se por cores sentimentais. Nunca confie numa mulher que se vista de lilás, seja ela de que idade for, nem numa mulher com mais de trinta e cinco anos que goste de fitas cor-de-rosa. Significa sempre que elas têm um passado turbulento. Outras sentem-se muito consoladas ao descobrirem de repente as boas qualidades dos maridos. Exibem a sua felicidade conjugal mesmo em frente do nosso nariz, como se fosse o mais fascinante dos pecados. Algumas acham consolo na religião. Os seus mistérios têm todo o encanto de um namoro, segundo me disse uma vez uma mulher, e consigo compreender isso perfeitamente. Além disso, não há nada que nos envaideça mais do que chamarem-nos pecadores. A consciência faz de todos nós uns egotistas. De facto, não têm fim os consolos que as mulheres costumam achar na vida moderna. Ah, não cheguei a mencionar o mais importante.

„Není třeba,“ řekl jeho přítel. „Život sám má makový odvar vždy po ruce. Tu a tam se ovšem vyskytne něco, co nepomíjí. Já jsem jednou nenosil po celou sezónu nic jiného než fialky jako projev uměleckého smutku nad milostným románkem, který ne a ne skonat. Nakonec však přece jen skonal. Už ani nevím, co ho zabilo. Tuším, že její nabídka, že se pro mě vzdá celého světa. Tohle je vždycky děsný okamžik. Naplní člověka hrůzou z věčnosti. Nu, a před týdnem - věřil byste tomu? - jsem se u lady Hampshirové najednou při večeři octl vedle té dotyčné dámy a ona mermomocí chtěla, abychom celou tu záležitost znova probrali a vyhrabali minulost a rozhrabali budoucnost. Já ten románek dávno pohřbil pod záhon asfodelů. Ona ho zase vydrápala ven a ujišťovala mě, že jsem jí zničil život. Musím prohlásit, že snědla obrovskou večeři, a tak jsem o ni nepocítil žádnou úzkost. Ale jaký nedostatek vkusu prokázala! Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost. Jenže ženy si nikdy neuvědomují, kdy spadla opona. Vždycky chtějí ještě šesté dějství, a sotva je zájem o hru nadobro ten tam, navrhnou, aby se pokračovalo. Kdyby smělo být po jejich, každá komedie by měla tragický konce a každá tragédie by vyvrcholila fraškou. Ženy jsou půvabně umělé, ale nemají žádný smysl pro umění. Vy jste šťastnější než já. Ujišťuji vás, Doriane, že ani jedna z žen, které znám, by pro mě nebyla udělala to, co udělala pro vás Sibyla Vaneová. Obyčejné ženy se vždycky utěší. Některé tím, že si začnou libovat v sentimentálních barvách. Jakživ nevěřte ženě, ať je jakkoli stará, která nosí světle fialové barvy, nebo ženě přes pětatřicet, která má ráda růžové stužky. To vždycky znamená, že jde o ženu s minulostí. Jiné zas nalézají velikou útěchu v tom, že najednou začnou objevovat dobré vlastnosti u svých manželů. Chlubí se člověku do tváře svým manželským štěstím, jako kdyby šlo o nějaký úžasně okouzlující hřích. Taky v náboženství najdou některé útěchu. Jeho tajemství mají všechen půvab flirtu, řekla mi jednou jedna žena; a já to docela chápu. Ostatně, nic neprobouzí v člověku takovou ješitnost, jako když mu někdo řekne, že je hříšník. Svědomí dělá z nás všech egoisty. Ba útěch, které ženy nacházejí v moderním životě, je nekonečně mnoho. A to jsem se ještě nezmínil o té nejdůležitější.“

„Která to je, Harry?“ řekl chlapce lhostejně.

- Qual, Harry? - perguntou o rapaz, de modo apático.

- Ora, o consolo óbvio. Roubar o admirador a outra, quando se perde o próprio. Na boa sociedade, isso reabilita sempre uma mulher. Mas realmente, Dorian, como Sibyl Vane deve ter sido diferente de todas as mulheres que habitualmente conhecemos! Encontro uma certa beleza na sua morte. Gosto de viver num século em que acontecem prodígios como este. Levam-nos a acreditar na realidade das coisas com que todos nós costumamos divertir-nos, como a aventura, a paixão e o amor.

„Ach, ta běžná. Že si žena opatří obdivovatele některé jiné ženy, když přijde o vlastního. To v dobré společnosti vždycky ženu očistí. Ale vážně, Doriane, jak se musela Sibyla Vaneová lišit od všech těch žen, s nimiž se setkáváme! Já vidím v její smrti něco překrásného. Jsem rád, že žiji ve století, kdy se dějí takové zázraky. Jejich zásluhou člověk uvěří, že pojmy, s nimiž si všichni jen pohráváme, jako romantika, vášeň a láska, jsou skutečné.“

„Byl jsem k ní strašně krutý. Na to zapomínáte.“

- Fui de uma tremenda crueldade com ela, e você esquece-se disso.

- Infelizmente as mulheres apreciam a crueldade, a pura crueldade, mais que tudo. Têm instintos espantosamente primitivos. Nós emancipámo-las, mas, mesmo assim, continuam a ser escravas à procura dos seus senhores. Adoram ser dominadas. Tenho a certeza de que você foi magnífico. Nunca o vi realmente zangado, mas posso imaginar que deve ter sido encantador. E, no fim de contas, anteontem você disse-me uma coisa que no momento me parecera pura fantasia, mas que vejo agora ser absolutamente verdade e explicar tudo isto.

„Ženy si krutosti, té pravé krutosti, váží bohužel víc než čehokoli jiného. Mají podivuhodně primitivní pudy. My je emancipujeme, ale přesto jsou to pořád otrokyně, které hledají pány. Jsou rády, když je nékdo ovládá. Vy jste byl jistě skvělý. Nikdy jsem vás neviděl vážně a pořádně rozzlobeného, ale dovedu si představit, jak půvabně jste vypadal. A konec konců, předevčírem jste mi řekl něco, co jsem tehdy bral jenom jako vtipný nápad, ale co je, jak teď vidím, naprostá pravda, a v tom je klíč ke všemu.“

- E o que foi, Harry?

„Co to je, Harry?“

- Disse-me que Sibyl Vane representava para si todas as heroínas românticas, que uma noite era Desdémona, e na outra era Ofélia, que se morresse como Julieta ressuscitaria como Imogénia.

„Řekl jste mi, že vám Sibyla Vaneová představuje všechny romantické hrdinky - že je jeden večer Desdemónou a jindy Ofélif; že kdyby zemřela jako Julie, ožije zase jako Imogena.“

- Agora jamais ressuscitará - observou o rapaz num sussurro, mergulhando a cara entre as mãos.

„Teď už nikdy neožije,“ zašeptal mladík a skryl tvář do dlaní.

- De facto, jamais ressuscitará. Ela representou o seu último papel. Mas você deve pensar nessa morte solitária num camarim de mau gosto como um estranho fragmento sinistro de uma peça jacobina, ou uma cena magnífica de Webster, ou de Ford, ou de Cyril Tourneur. A rapariga nunca teve vida real, por isso a sua morte nunca foi real.

Pelo menos para você, ela foi sempre um sonho, uma visão que passou como uma sombra pelas peças de Shakespeare e que as deixou mais belas com a sua presença, um junco que entoava com mais doçura e júbilo a música de Shakespeare. Assim que entrou na vida real, destruiu-a e a vida destruiu-a a ela, por isso morreu. Chore por Ofélia, se quiser. Cubra a cabeça de cinzas porque Cordélia foi estrangulada. Clame aos céus porque a filha de Brabâncio morreu. Mas não desperdice as suas lágrimas com Sibyl Vane. Era menos real do que todas elas.

„Ne, už nikdy neožije. Zahrála svou poslední roli. Ale vy se musíte na tu osamělou smrt v ošumělé šatně dívat prostě jako na podivný, pochmurný úryvek z nějaké tragédie z doby krále Jakuba, jako na podivuhodnou scénu z Webstera, nebo z Forda, nebo z Cyrila Tourneura. Ta dívka ve skutečnosti nikdy nežila, a tak taky ve skutečnosti nikdy neumřela. Aspoň pro vás znamenala vždycky jakýsi sen, jakýsi přelud, který se mihl Shakespearovými hrami a tím zvýšil jejich půvab, jakousi šalmaj, z níž Shakespearova hudba zněla sytěji a mnohem radostněji. Jakmile se dotkla skutečného života, vnesla do něho zmar a on přinesl zmar jí, a proto odešla. Truchlete pro Ofélii, je-li vám libo. Sypte si na hlavu popel, že byla uškrcena Cordelie. Spílejte nebesům, že zemřela dcera Brabantiova! Ale neplýtvejte slzami pro Sibylu Vaneovou. Ta byla méně skutečná než tamty.“

Fez-se silêncio. O crepúsculo adensava-se na sala. Silenciosas, e com seus pés argênteos, iam entrando as sombras vindas do jardim. As cores das coisas esmaeciam lentamente.

Rozhostilo se ticho. Večer v pokoji ztemněl. Bez hluku a na stříbrných nohou vplížily se ze zahrady stíny. Z předmětů unaveně mizely barvy.

Algum tempo depois, Dorian Gray ergueu a cabeça.

- Você explicou-me a mim próprio - murmurou, como que suspirando de alívio. - Eu sentia tudo o que acabou de dizer, mas, não sei porquê, tinha medo e não conseguia expressá-lo a mim mesmo. Conhece-me tão bem! Mas não havemos de voltar a falar no que aconteceu. Foi uma experiência maravilhosa, e apenas isso. Será que a vida me reserva ainda coisas tão maravilhosas?

Po nějakém čase Dorian Gray vzhlédl. „Vysvětlil jste mi, co se ve mně děje, Harry,“ zašeptal s povzdechem tak trochu úlevným. „Všechno, co jste říkal, jsem cítil, ale tak nějak jsem se toho bál a nemohl jsem si to ujasnit. Vy mě tak dobře znáte! Ale nebudeme už mluvit o tom, co se stalo. Byl to překrásný zážitek. To je vše. Rád bych věděl, čeká-li mě v životě ještě něco tak překrásného.“

- A vida reserva-lhe tudo, Dorian. Não há nada que você, com a sua extraordinária beleza, não possa fazer.

„Vás čeká v životě všechno, Doriane. Není nic, co byste vy se svým neobyčejně sličným zjevem nemohl dokázat.“

- Mas, Harry, suponha que fico macilento, velho e cheio de rugas? E então?

„Ale co, Harry, až budu vyhublý a starý a budu mít vrásky? Co pak?“

- Ah, então - disse Lord Henry, levantando-se para se retirar -, então, meu caro Dorian, teria de se bater para alcançar as suas vitórias. Por enquanto, elas vêm ter consigo. Ora, o importante é que conserve a sua beleza. Vivemos numa época sem sabedoria por tanto ler, e sem beleza por tanto pensar. Não podemos passar sem você. E agora é melhor ir vestir-se, e seguirmos para o clube. Já estamos bastante atrasados.

„Inu pak,“ řekl lord Henry a zvedl se k odchodu, „pak si budete muset, můj milý Doriane, svá vítězství vybojovat. Takhle vám padají do klína. Ale ne, musíte si ten svůj zjev uchovat. Žijeme ve věku, který příliš mnoho čte, než aby byl moudrý, a příliš mnoho myslí, než aby byl krásný. Vás nemůžeme postrádat. A teď byste se měl obléci a jet do klubu. Už jsme se tak jako tak hodně opozdili.“

- Acho que vou ter consigo à Ópera, Harry. Estou demasiado cansado para comer seja o que for. Qual é o número do camarote de sua irmã?

„Přijdu za vámi až do opery, Harry. Jsem příliš unaven, než abych mohl něco sníst. Jaké číslo má lóže vaši sestry?“

- O vinte e sete, creio. Fica na primeira ordem. Poderá ver o nome dela na porta. Mas tenho muita pena que não venha jantar.

„Dvacet sedm, tuším. Je v prvním pořadí. Uvidíte na dveřích její jméno. Ale mrzí mě, že se mnou nejdete na věčeři.“

- Não me sinto com forças - disse Dorian, languidamente. Mas fico-lhe muito grato por tudo o que me disse. É sem dúvida o meu melhor amigo. Jamais alguém me compreendeu como você.

„Nemám na ni chuť,“ řekl Dorian malátně. „Ale jsem vám hrozně vděčen za všecko, co jste mi řekl. Vy jste určitě můj nejlepší přítel. Nikdo mě nechápe tak jako vy.“

- Estamos ainda no começo da nossa amizade, Dorian respondeu Lord Henry, apertando-lhe a mão. - Adeus. Espero vê-lo antes das nove e meia. Lembre-se, a Patti canta esta noite.

Quando ele fechou a porta após ter saído, Dorian Gray tocou a campainha, e, poucos minutos depois, Victor apareceu com as luzes e baixou os estores.

„Jsme teprve na prahu svého přátelství, Doriane,“ odvětil lord Henry a potřásl mu rukou. „Sbohem. Doufám, že se uvidíme před půl desátou. Nezapomeňte, že zpívá Pattiová.“

Dorian esperava impacientemente que ele se fosse embora. O homem parecia demorar um tempo interminável com tudo o que fazia.

Když se za ním zavřely dveře, Dorian zazvonil; v několika minutách se objevil Victor, přinesl lampy a stáhl záclony. Dorian netrpělivě čekal, až sluha odejde. Zdálo se mu, že tomu člověku trvá všechno nekonečně dlouho.

Logo que o criado saiu, precipitou-se para o biombo e afastou-o. Não, o retrato não sofrera outra alteração. Recebera a notícia da morte de Sibyl Vane antes de ele próprio ter tido conhecimento. Apercebia-se dos acontecimentos da vida no momento em que ocorriam. A crueldade perversa que desfigurava os traços delicados da boca aparecera, sem dúvida, no momento exacto em que a rapariga bebera o veneno. Ou não o afectavam as consequências? Tomaria conhecimento apenas do que se passava na alma? Ele interrogava-se, e esperava um dia ver a transformação no retrato realizar-se diante dos seus olhos, mas estremecia só de o desejar.

Jakmile byl pryč, Dorian spěchal k zástěně a odtáhl ji. Ne, obraz se nijak víc nezměnil. Zpráva o smrti Sibyly Vaneové dolétla k němu dřív, než ji dostal on sám. Portrét se zřejmě dovídá o životních událostech, hned jak k nim dochází. Ta neřestná krutost, jež hyzdí jemné křivky úst, se bezpochyby objevila hned v okamžiku, kdy děvče vypilo jed, ať už byl jakýkoli. Či snad důsledky jsou už obrazu lhostejné? Bere prostě na vědomí to, co se děje v duši? Na to se Dorian v duchu ptal a doufal, že jednoho dne uvidí, jak se mu obraz mění přímo před očima; ale zachvěl se při tom přání.

Pobre Sibyl! Que estranho romance de amor o seu! Foram tantas as vezes que simulara a morte no palco. Depois foi tocada pela própria Morte, que a levou consigo. Como teria representado a terrível e última cena? Tê-lo-ia amaldiçoado ao morrer? Não, morrera por amor, e agora o amor passaria a ser para ele um sacramento. Ela tudo resgatara, ao sacrificar a própria vida. E ele deixaria de pensar em tudo o que a fizera sofrer naquela horrível noite no teatro. Quando pensasse nela, vê-la-ia como maraVilhosa e trágica personagem enviada ao palco do mundo para revelar a realidade suprema do Amor. Maravilhosa e trágica personagem? Vieram-Lhe lágrimas aos olhos ao recordar o seu ar infantil, os seus cativantes caprichos e a sua tímida graciosidade. Limpou-as rapidamente e olhou de novo o retrato.

Ubohá Sibyla! Jak to bylo všechno romantické! Často na jevišti předstírala smrt. Pak se jí dotkla opravdová smrt a vzala si ji s sebou. Jakpak asi zahrála tu strašlivou poslední scénu? Proklínala ho, když umírala? Nikoli, vždyť zemřela z lásky k němu, a jemu teď bude láska vždycky posvátná. Všechno si odpykala tím, že obětovala život. A on už nebude myslit na to, co kvůli ní vytrpěl toho hrozného večera v divadle. Když na ni bude myslet, bude si ji pňpomínat jako nádhernou tragickou postavu, seslanou na jeviště světa, aby ukázala, jak dokonale skutečná je láska. Nádherná tragická postava? Když si vzpomněl na její dětský zjev, na její líbezné, roztomilé chování a plachý, rozechvělý půvab, vstoupily mu do očí slzy. Kvapně je setřel a pohlédl na obraz.

Sentiu que chegara o momento de fazer uma opção. Ou seria que a sua opção já havia sido feita? Na verdade, a vida decidira por ele. a vida, e a sua inesgotável curiosidade acerca da vida. Eterna juventude, paixão ilimitada, subtis e secretos prazeres, desvairados deleites, pecados ainda mais desvairados. tudo isso seria seu. O retrato é que suportaria o peso da sua vergonha.

Cítil, že vskutku nastal čas, aby si vybral. Či si už vybral? Ano, život se již rozhodl za něho - život a jeho vlastní nekonečná zvědavost po životě. Věčné mládí, vášeň bez konce, důmyslné a tajné rozkoše, divoké zábavy a ještě divočejší hříchy - to vše má poznat. A tíhu jeho hanebnosti ponese portrét. To je vše.

Invadiu-o uma sensação dolorosa, quando pensou na profanação que estava reservada ao belo rosto do quadro. Uma vez, num infantil arremedo de Narciso, beijara, ou fingira beijar, aqueles lábios pintados que lhe sorriam agora tão cruelmente. Passara muitas manhãs sentado em frente do retrato, surpreendido pela sua beleza, às vezes quase dela enamorado. Iria mudar a cada variação de humor a que ele se entregasse? Iria transformar-se em algo monstruoso e abominável, que teria de ser escondido num quarto trancado, ou privado da luz do sol que tantas vezes iluminara em reflexos de ouro o ondulado do seu cabelo? Que pena! Que pena!

Když pomyslil na znesvěcení, které čeká tu sličnou tvář na plátně, zamrazilo ho z pocitu bolesti. Jednou, v záchvatu mladistvé narcisovské rouhavosti, políbil, či spíš jen naznačil, že líbá, ty namalované rty, které se teď na něho usmívají tak krutě. Ráno co ráno usedal před portrét v úžasu nad jeho krásou a chvílemi míval dojem, že je do něho bezmezně zamilován. A teď se má obraz měnit při každé náladě, které on se vzdá? Má z něho být něco obludného a hnusného, co je třeba odklidit do zamčené místnosti, co je třeba schovávat před sluncem, jež tak často ješttě jasněji rozzářilo zlato těch podivuhodných zvlněných vlasů? Škoda ho! Škoda ho!

Por uns momentos pensou em fazer uma prece para que cessasse a terrível afinidade que existia entre ele e o retrato. Transformara-se para dar resposta a uma prece, talvez permanecesse inalterado para atender uma prece. E, todavia, quem é que, conhecedor da Vida, renunciaria à oportunidade de permanecer jovem para sempre, por muito fantástica que ela fosse, ou por muito fatídicas que fossem as consequências daí provenientes? Além disso, o retrato seria realmente dominado pela sua vontade? Fora de facto o desejo formulado que provocara a alteração? Não haveria uma singular explicação científica para tudo isso? Se o pensamento podia exercer influência sobre um organismo vivo, não poderia exercê-la igualmente sobre coisas inertes e inorgânicas? E, mais do que isso, apesar de destituídas de pensamento ou de desejo consciente, não poderiam as coisas exteriores a nós vibrar em uníssono com os nossos caprichos e as nossas paixões, átomo atraindo átomo num secreto amor de estranha afinidade? Mas a explicação não era importante. Ele não tornaria a incitar qualquer terrível poder com um pedido. Se o quadro tivesse que mudar, pois que mudasse. Não havia nada a fazer. Por que havia de examiná-lo tão minuciosamente?

Na okamžik ho napadlo, že by se měl modlit, aby zmizel ten hrozný vztah, který je mezi ním a tím obrazem. Obraz se změnil v odpověď na jeho modlitbu; snad by se v odpověď na modlitbu měnit přestal. Jenomže kdo z těch, kteří vědí něco o životě, by se vzdal možnosti zůstat stále mladý, ať je to možnost jakkoli fantastická, nebo ať je vyvážena jakkoli neblahými důsledky? Je to ostatně vůbec v jeho moci? Způsobila to opravdu modlitba, že ten obraz vezme na sebe jeho úděl? Nemá to snad všechno nějakou zvláštní příčinu vědeckou? Když myšlení může mít vliv na živý organismus, nemá třeba vliv i na věci neživé a anorganické? Nemůže se třeba dokonce něco mimo nás, bez vlivu myšlení nebo vědomého přání, rozechvět v souladu s našimi náladami a žádostmi, aby atom odpovídal atomu v tajné náklonnosti či podivném příbuzenství? Ale příčiny tu nejsou důležité. Nikdy už nebude modlitbou pokoušet žádnou strašnou moc. Má-li se obraz měnit, ať se mění! To je všechno. Proč se pouštět do příliš podrobného zkoumání?

Contemplá-lo seria, pois, um verdadeiro prazer. Poderia perscrutá-lo até aos seus mais secretos recantos. Este retrato seria para si o mais mágico de todos os espelhos.

Assim como Lhe revelara o próprio corpo, haveria de revelar-lhe também a alma. E quando o Inverno descesse sobre o retrato, ele estaria ainda onde a Primavera vacila à beira do Verão. Quando o sangue lhe abandonasse o rosto, deixando atrás de si uma lívida máscara de giz com olhos plúmbeos, ele conservaria o encanto da mocidade. Nenhuma flor da sua formosura haveria de murchar. Nem uma única pulsação da sua vida se tornaria mais fraca. Seria como os deuses da antiga Grécia: forte, e ágil, e exuberante. Que importava o que acontecia à imagem colorida da tela? Ele não correria perigo. E isso era o essencial.

Vždyť pozorovat tu podobiznu, to bude pro něho učiněná rozkoš. Bude moci sledovat své myšlenky i do jejich tajných skrýší. Ten portrét mu bude nejčarovnějším zrcadlem. Jako mu zjevil jeho vlastní tělo, tak mu zjeví i jeho vlastní duši. A až na obraz dolehne zima, on sám bude dosud stát tam, kde se jaro chvěje na prahu léta. Až se z tváře na platné vytratí krev a zbude tam jen sinalá křídová maska s mdlýma očima, on sám bude mít stále kouzlo jinošství. Ani jediný květ jeho půvabu nikdy neuvadne. Ani jediný tep jeho života nikdy neochabne. Zůstane silný a pružný a usměvavý jako řečtí bohové. Co na tom, co se stane s podobou namalovanou na plátně? On bude v bezpečí. To znamená všechno.

Arrastou o biombo novamente para o lugar habitual à frente do retrato, sorrindo ao fazê-lo, e passou ao seu quarto, onde já se encontrava o criado a aguardá-lo. Uma hora depois estava na Ópera, com Lord Henry apoiado na sua cadeira.

Přisunul zástěnu zpátky před obraz, tam, kde byla předtím, a usmíval se při tom. Pak šel do ložnice, kde už na něho čekal sluha. Za hodinu byl v opeře a nad jeho křeslem se nakláněl lord Henry.