Il ritratto di Dorian Gray.  Oscar Wilde
Capitolo 13. (Kapitola 13. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Uscì dalla stanza e cominciò a salire; Basil Hallward gli tenne dietro.

Camminavano senza far rumore, come si fa istintivamente di notte.

La lampada proiettava ombre fantastiche sul muro e sulla scala. Il vento che stava alzandosi fece sbattere qualche finestra.

Quando furono all'ultimo piano, Dorian posò in terra la lampada, estrasse la chiave e la fece girare nella toppa. Chiese, sottovoce: - Insisti davvero per sapere, Basil?

- Sì.

Vyšel z pokoje, začal vystupovat po schodech a Basil Hallward šel těsně za ním. Kráčeli po špičkách, jak to v noci lidé instinktivně dělají. Lampa vrhala fantastické stíny na zeď a schodiště. Některá okna se rozdrnčela ve zvedajícím se větru. Když došli na hořejší chodbu, postavil Dorian lampu na podlahu, vyňal klíč a otočil jím v zámku. „Tak vy chcete znát pravdu. Na tom trváte, Basile?“ ptal se tiše.

- Ne sono felice - rispose lui, sorridendo; poi aggiunse, con una certa spietatezza: - Sei l'unico uomo al mondo che abbia il diritto di sapere tutto sul mio conto, perché con la mia vita hai avuto a che fare molto di più di quanto tu non creda.

„Ano.“

Riprese il lume, aprì la porta ed entrò. Una corrente d'aria fredda li investì e il lume, per un attimo, si contrasse in una fiammella di arancione scuro.

- Chiuditi dietro la porta - sussurrò, posando la lampada sulla tavola.

„To mě těší,“ odpověděl Dorian s úsměvem. Pak dodal poněkud chraptivě: „Jste jediný člověk na světě, který má právo vědět o mně všechno. Vy máte s mým životem víc společného, než si myslíte.“ Zvedl lampu, otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Ovanul je proud studeného vzduchu a světlo se na okamžik rozhořelo temně oranžovým plamenem. Dorian se zachvěl. „Zavřete za sebou,“ zašeptal, když postavil lampu na stůl.

Hallward diede un'occhiata in giro, con un'espressione incuriosita. La stanza sembrava disabitata da anni. Un arazzo fiammingo scolorito, un quadro coperto da un velario, un cassone italiano antico, ecco tutto quello che pareva contenere, oltre a una sedia e a un tavolino. Mentre Dorian Gray stava accendendo una candela consumata a metà posata sul caminetto, vide che tutta la stanza era coperta di polvere e che il tappeto era tutto buchi. Un topo spaurito corse a rifugiarsi dietro i pannelli di legno. C'era un odore umido di muffa.

- Dunque tu credi che Dio solo veda l'anima, Basil? Tira via quella tenda e vedrai la mia.

Hallward se rozhlédl s nechápavým výrazem. Místnost budila dojem, jako by v ní už dlouhá léta nikdo nebydlil. Vybledlý vlámský gobelín, obraz zakrytý závěsem, stará italská cassone a skoro prázdná skříňka na knihy - víc toho tu zřejmě nebylo, jen ještě jedna židle a stůl. Když Dorian Gray rozsvěcoval zpola ohořelou svíčku, jež stála na římse krbu, všiml si Hallward, že na všem je prach a z koberce že jsou cáry. Za dřevěné obložení se o překot hnala myš. Vlhce tu páchla plíseň.

La voce che parlava era fredda e crudele.

- Dorian - mormorò Hallward, accigliato, - sei matto o fai la commedia?

„Tak vy si myslíte, Basile, že duši vidí jen Bůh? Stáhněte tenhle závěs a uvidíte moji duši.“

- Non vuoi farlo? Allora bisognerà che lo faccia io - disse il giovine e strappò dalla bacchetta la tenda, gettandola in terra.

Hlas, kterým to Dorian pronesl, byl chladný a krutý.

„Vy jste zešílel, Doriane, nebo hrajete nějakou komedii,“ zahučel Hallward a zamračil se.

Un'esclamazione di orrore uscì dalle labbra del pittore, quando vide, in quella fioca luce, il viso ripugnante che gli sogghignava dalla tela. Nell'espressione di questo c'era qualche cosa che lo riempì di disgusto e di schifo. Gran Dio! era la faccia stessa di Dorian quella che stava guardando!

„Nechcete? Tak to musím udělat sám,“ řekl mladý muž; strhl zavěs z tyče, na níž byl upevněn, a hodil ho na podlahu.

Quell'orrore, qualunque esso fosse, non aveva però interamente distrutto quella mirabile bellezza; nei capelli diradati c'era ancora un po' d'oro e sulla bocca sensuale un po' di scarlatto; gli occhi deturpati avevano conservato un bel po' della dolcezza del loro azzurro; le nobili curve non erano ancora completamente scomparse da quelle narici cesellate e da quel collo plastico. Sì, era Dorian in persona; ma chi l'aveva fatto? Gli sembrava di riconoscere la sua pennellata e la cornice era quella disegnata da lui. Era un pensiero mostruoso, eppure si sentì spaventato. Prese la candela accesa e l'avvicinò al ritratto. Nell'angolo di sinistra c'era il suo nome, tracciato in lunghe lettere di un vermiglio chiaro.

Malíři se vydral ze rtů výkřik zděšení, když v matném světle spatřil ohyzdnou tvář šklebící se na něj z plátna. V jejím výrazu bylo cosi, co ho naplnilo ošklivostí a odporem. Pane na nebi! Vždyť se dívá na tvář Doriana Graye! Ta hrůza, ať už jakákoli, nezničila dosud úplně jeho úžasnou krásu. V prořídlých vlasech je stále ještě trochu zlata a na smyslných ústech trochu šarlatu. Vodnaté oči si uchovaly něco ze své líbezné modři, jemně utvářené chřípí a vymodelovaný krk neztratily dosud zcela své ušlechtilé křivky Ano, je to Dorian Gray. Ale kdo to namaloval? Měl dojem, že poznává tahy vlastního štětce, a ten rám přece navrhl on. Myšlenka, která v něm vyvstala, byla nesmyslná, ale přesto pocítil strach. Uchopil rozžatou svíci a posvítil si na obraz. V levém rohu je jeho jméno, napsané dlouhými světle rumělkovými písmeny.

Era una sporca parodia, una satira infame, ignobile. Non l'aveva fatto lui, eppure era il suo quadro, lo sapeva; e gli sembrò che in un attimo il suo sangue non fosse più di fuoco, ma di ghiaccio inerte.

Il suo quadro? Che significava? Perché si era alterato? Si girò e guardò Dorian Gray con gli occhi di un uomo ammalato; la sua bocca si contorse e la sua lingua arida sembrò incapace di articolare una parola. Passandosi la mano sulla fronte la sentì madida di un sudore appiccicoso.

To je nějaká ohavná parodie, nějaká ničemná, sprostá karikatura. Nic takového nikdy nenamaloval. A přece je ten obraz od něho. Poznával to a měl pocit, jako by se mu krev v okamžení proměnila z ohně v nehybný led. Jeho obraz! Co to znamená? Proč se změnil? Otočil se a pohlédl na Doriana Graye očima nemocného člověka. Ústy mu to škubalo a vyprahlý jazyk jako by nebyl schopen vydat hlásku. Otřel si rukou čelo. Zvlhlo mu lepkavým potem.

Il giovine, appoggiato al caminetto, lo guardava con quell'espressione che si vede a volte nel viso di coloro che sono assorti in un dramma interpretato da un grande attore. In essa non c'era né vera gioia né vero dolore, ma semplicemente la passione dello spettatore e forse un bagliore di trionfo negli occhi. Si era tolto il fiore dall'occhiello e lo annusava, o fingeva di annusarlo.

- Che significa questo? - gridò finalmente Hallward. La sua voce suonò stranamente stridula ai suoi stessi orecchi.

Mladý muž se opíral o krbovou římsu a pozoroval ho s tím zvláštním výrazem, jaký vídáme ve tvářích lidí zaujatých divadelní hrou, když má právě výstup nějaký veliký umělec. V tom výrazu nebyl ani skutečný žal, ani skutečná radost. Bylo v něm pouze vášnivé zaujetí diváka, jen v očích se snad zableskla vítězosláva. Vytáhl si z klopy květinu a čichal k ní, nebo to aspoň předstíral.

- Anni fa, quand'ero un ragazzo - disse Dorian Gray schiacciando il fiore nel cavo della mano, - tu mi conoscesti, mi adulasti e mi insegnasti a essere vano della mia bellezza. Un giorno mi presentasti a un tuo amico, che mi spiegò il miracolo della giovinezza, e tu finisti il mio ritratto, che mi rivelò il miracolo della bellezza. In un momento di pazzia, del quale non posso dire neppure adesso se lo deploro o no, io espressi un desiderio, o forse preferisci chiamarlo preghiera...

- Lo ricordo! oh, come lo ricordo bene! Ma no, la cosa è impossibile. La stanza è umida, la muffa deve essere penetrata nella tela, oppure i colori che adoperavo contenevano qualche sciagurato veleno minerale. Ti dico che è una cosa impossibile.

„Co tohle znamená?“ zvolal konečně Hallward. Vlastní hlas zněl jeho uším pronikavé a cize.

„Před lety, když jsem byl ještě chlapec,“ pravil Dorian Gray a drtil květ v ruce, „jste se se mnou seznámil, lichotil jste mi a naučil jste mě být domýšlivým na to, jak jsem hezký. Jednoho dne jste mě představil svému příteli, který mi vysvětlil zázrak mládí, a pak jste domaloval můj portrét a ten mi zjevil zázrak krásy. V šíleném okamžiku - dodnes vlastně nevím, jestli toho lituju nebo ne - jsem vyslovil přání, vy byste možná řekl, že to byla modlitba...“

- Ah, che cosa è impossibile? - mormorò il giovine, andando alla finestra e premendo la fronte contro il vetro freddo, appannato dalla nebbia.

- Mi dicesti che l'avevi distrutto.

„Na to se pamatuji. Na to se moc dobře pamatuji! Ne, to není možné. V té místnosti je vlhko. Na plátně se usadila plíseň. V barvách, kterými jsem to maloval, byla nějaká ničemná nerostná žíravina. Říkám vám, že tohle není možné.“

- Avevo sbagliato. E' questo che ha distrutto me.

- Non credo che sia il mio ritratto.

„Co není možné?“ zamumlal mladý muž; šel k oknu a přitiskl čelo na studené, mlhou zkalené sklo.

- Non ci ritrovi il tuo ideale? - disse Dorian, amaro.

- Il mio ideale, come tu lo chiami...

„Vždyť jste mi řekl, že jste ten portrét zničil.“

- Come tu lo chiamavi.

„Mýlil jsem se. Ten portrét zničil mne.“

- In esso non c'era niente di malvagio o di ripugnante. Tu per me eri un ideale come non mi sarà mai più dato d'incontrare. Questa è la faccia di un satiro.

„Nevěřím, že je to můj obraz.“

„Nepoznáváte v něm svůj ideál?“ řekl trpce Dorian.

„Můj ideál, jak tomu říkáte...“

- E' la faccia della mia anima.

„Jak vy sám jste tomu říkal.“

- Dio! che cosa avevo dunque adorato! Gli occhi sono gli occhi di un diavolo.

- Basil, ognuno di noi porta in se stesso il cielo e l'inferno esclamò Dorian con un gesto furioso di disperazione.

„V tom nebylo nic špatného, nic hanebného. Vy jste pro mě znamenal takový ideál, s jakým se už nikdy nesetkám. Tohle je tvář nějakého satyra.“

„To je tvář mé duše.“

Hallward si girò di nuovo verso il ritratto e lo riguardò.

„Kriste pane! Co jsem to jenom zbožňoval? Vždyť to má oči ďáblovy!“

- Dio mio! - disse - se è vero, e se questo è quello che tu hai fatto della tua vita, allora devi essere anche peggiore di quello che si immaginano coloro che parlano male di te!

„Každý z nás má v sobě nebe i peklo, Basile,“ zvolal Dorian s divokým gestem zoufalství.

Hallward se znovu obrátil k portrétu a zíral na něj.

Tornò ad avvicinare il lume alla tela e la esaminò. La superficie sembrava del tutto inalterata, come lui l'aveva lasciata; evidentemente la bruttura e l'orrore provenivano dall'interno.

Attraverso una strana accelerazione della vita interiore, la lebbra del peccato stava divorandolo lentamente, e il disfacimento di un cadavere in una tomba umida non era ugualmente spaventoso.

La mano gli tremò e la candela cadde dal candeliere sul pavimento, dove rimase scoppiettante. La spense posandovi il piede sopra, poi si lasciò cadere sulla sedia malferma posta vicino al tavolino e si nascose il volto tra le mani.

„Bože můj! Je-li to pravda,“ křičel, „jestli jste ze sebe udělal tohle, pak... pak musíte být dokonce ještě horší, než jak si představují ti, kteří mluví proti vám.“ Znovu si posvítil na plátno a zkoumal je. Povrch, zdá se, je zcela neporušen, takový, jak ho zanechal. To zřejmě zvnitřku vyvstalo to odporné a hrůzné. To je dílo jakéhosi vnitřního životního pochodu, že tu podobu pomalu rozežírá malomocenství hříchu. Tak děsivé není ani zahnívání mrtvoly ve vlhkém hrobě.

- Buon Dio, che lezione, che tremenda lezione! - Non ottenne risposta; ma poteva sentire il giovane singhiozzare vicino alla finestra. - Prega, Dorian, prega - mormorò. - Che cosa ci hanno insegnato a dire da bambini? "Non ci indurre in tentazione; perdonaci i nostri peccati; mondaci delle nostre iniquità." Diciamo insieme queste parole. La preghiera del tuo orgoglio è stata esaudita; quella del tuo pentimento sarà forse esaudita. Ti adoravo troppo e ne siamo stati entrambi puniti.

Dorian Gray si girò lentamente e lo guardò cogli occhi imperlati di lacrime. - E' troppo tardi, Basil - balbettò.

- Non è mai troppo tardi, Dorian. Mettiamoci in ginocchio e vediamo se possiamo ricordarci una preghiera. Non c'è in qualche punto un versetto che dice: "Per quanto scarlatti siano i tuoi peccati, io li renderò candidi come la neve"?

Hallwardovi se roztřásla ruka, takže svíce vypadla ze svícnu na podlahu a prskala tam. Šlápl na ni a zhasil ji. Pak sklesl na vratkou židli, jež stála u stolu, a skryl tvář do dlaní.

„Dobrý Bože, Doriane, jaká je tohle lekce! Jaká je to strašná lekce!“ Odpověď se neozvala, ale Hallward slyšel, jak mladý muž u okna vzlyká. „Modlete se, Doriane, modlete se,“ šeptal. „Co nás to učili říkat, když jsme byli děti? ,Neuveď nás v pokušení. Odpusť nám naše viny. Zbav nás od zlého.“ Říkejme to spolu! Modlitba vaší pýchy byla vyslyšena. Stejně bude vyslyšena i modlitba vašeho pokání. Přespříliš jsem se vám klaněl. Jsem za to potrestán. Vy jste se přespříliš klaněl sám sobě. Oba jsme potrestáni.“

Dorian Gray se zvolna otočil a pohlédl na něho uslzenýma očima. „Je příliš pozdě, Basile,“ zakoktal.

- Ormai per me queste parole non significano più niente.

- Taci! non parlare così. Il male che hai già fatto nella tua vita è sufficiente. Mio Dio, ma non vedi quella cosa maledetta che sogghigna verso di noi?

„Nikdy není příliš pozdě, Doriane. Klekněme si a hleďme si vzpomenout na nějakou modlitbu. Což není v bibli tento verš: 'Budou-li hříchové vaši jako šarlat, jako sníh zbělejí?“

Dorian Gray guardò il ritratto e immediatamente lo prese un senso incontrollabile di odio contro Basil Hallward, come se glielo avesse suggerito l'immagine sulla tela, come se glielo avessero sussurrato all'orecchio quelle labbra ghignanti. Diede una rapida occhiata in giro. Lo sguardo gli cadde su qualche cosa che luccicava sul cassone dipinto che gli stava di fronte. Sapeva cos'era.

„Tahle slova už pro mě nemají žádný význam.“

„Tiše! To neříkejte. Už jste se v životě napáchal dost špatností! Bože můj! Copak nevidíte, jak po nás ta zlořečená věc pokukuje?“

Era un coltello che aveva portato con sé qualche giorno prima per tagliare un pezzo di corda e che si era dimenticato di riportare via. Si mosse lentamente in quella direzione, passando accanto a Hallward. Appena fu dietro di lui l'afferrò e si girò.

Hallward si muoveva sulla sedia come se fosse sul punto di alzarsi. Gli fu sopra e affondò il coltello nella grande vena che sta dietro l'orecchio, premendo in giù sul tavolino la testa dell'uomo e vibrando un colpo dopo l'altro.

Ci fu un gemito soffocato e il suono orribile di chi affoga nel sangue. Le braccia tese si alzarono convulsamente tre volte, agitando nell'aria le mani con le dita contratte in maniera grottesca. Gli inferse altri due colpi, ma l'uomo non si mosse.

Dorian Gray pohlédl na obraz a najednou ho zaplavila neovladatelná nenávist k Basilu Hallwardovi, jako kdyby mu ji vnukla ta tvář na plátně, jako kdyby mu ji našeptaly do ucha ty sešklebené rty. Vzbouřil se v něm šílený vztek štvaného zvířete a v tu chvíli nenáviděl muže sedícího u stolu víc, než kdy v celém životě nenáviděl cokoli jiného. Zuřivě se rozhlédl. Cosi se zalesklo na víku malované truhlice, jež stála proti němu. Utkvěl na tom pohledem. Věděl, co to je. To je nůž, který si sem před několika dny přinesl, když si chtěl uříznout kus provazu, a který pak zapomněl odnést. Zvolna se k němu blížil, obcházeje pří tom Hallwarda. Jakmile byl za jeho zády, uchopil nůž a otočil se. Hallward se na židli pohnul, jako by chtěl vstát. Dorian se k němu vrhl a zaryl mu nůž do široké cévy za uchem. Srazil mu tak hlavu na stůl a pak znovu a znovu bodal.

Qualche cosa cominciava a gocciolare sul pavimento. Aspettò ancora un momento, continuando a premere la testa all'ingiù, poi gettò il coltello sul tavolino e rimase in ascolto.

Non sentì niente, eccetto quel rumore di gocce che cadevano sul tappeto logoro. Aprì la porta e uscì sul pianerottolo. In casa il silenzio era completo; nessuno si muoveva. Rimase chino per qualche secondo sulla ringhiera, frugando in giù con lo sguardo quel pozzo di oscurità, nero di tenebre; poi tirò fuori la chiave, ritornò nella stanza e vi si chiuse dentro.

Ozval se zdušený sten a hrozný zvuk, jaký vydává člověk zalykající se krví. Vztažené paže sebou třikrát křečovitě škubly a ruce s groteskně ztuhlými prsty máchly do vzduchu. Dorian ho bodl ještě dvakrát, ale muž se již nepohnul. Cosi počalo kapat na podlahu. Dorian chvilku čekal a tiskl tu hlavu dolů. Pak odhodil nůž na stůl a naslouchal.

Ancora seduto sulla sedia e allungato sul tavolino, con la testa china, il dorso incurvato e braccia di una lunghezza fantastica, se non fosse stato per quel buco rosso e slabbrato sulla nuca e per la pozza nera e grumosa che andava lentamente allargandosi sul tavolino, si sarebbe potuto dire che l'uomo fosse semplicemente addormentato.

Neslyšel nic, jen to kap kap na potrhaný koberec. Otevřel dveře a vyšel na chodbu. V domě byl naprostý klid. Nikde nikdo. Stál tu několik vteřin, nakláněl se přes zábradlí a hleděl do černé, vzkypělé studně temnoty. Pak vytáhl klíč, vrátil se do místnosti a zamkl se v ní.

Come tutto si era svolto in un lampo! Si sentiva stranamente calmo; andò alla finestra, l'aprì e uscì sul balcone. Il vento aveva spazzato la nebbia e il cielo era come una mostruosa coda di pavone costellata di miriadi di occhi d'oro. Guardando in giù vide la guardia in perlustrazione che proiettava sulle porte delle case silenziose il lungo raggio della sua lanterna. La macchia violacea di una vettura in cammino comparve sull'angolo, poi svanì. Una donna con uno scialle svolazzante camminava lentamente presso le cancellate, barcollando; di tanto in tanto si fermava e si guardava indietro; a un tratto cominciò a cantare, con voce rauca.

La guardia le si avvicinò e le disse qualcosa, e lei, con una risata, riprese il suo incerto cammino.

Un vento freddo spazzava la piazza; le luci del gas oscillavano e diventavano turchine e gli alberi spogli agitavano qua e in là i rami che sembravano di ferro nero. Rabbrividì e tornò dentro chiudendosi dietro la finestra.

Ta postava seděla stále na židli, záda měla nahrbená a skloněnou hlavou a dlouhýma nepřirozenýma rukama se natahovala přes stůl. Nebýt rudé klikaté trhliny v krku a srážející se černavé kaluže, jež se zvolna rozrůstala na desce, dalo by se říct, že ten muž prostě usnul.

Jak rychle to bylo všechno odbyto! Dorian byl podivuhodně klidný. Šel k oknu, otevřel je a vykročil na balkón. Vítr odvál mlhu a nebe bylo jako obrovský páví ocas, posázený myriádami zlatých ok. Pohlédl dolů a spatřil strážníka na obchůzce, šlehajícího dlouhým paprskem lucerny po dveřích tichých domů. Na nároží zazářilo karmínové světélko drožky slídící po pasažérech a zase zaniklo. Nějaká žena s poletující šálou se pomalu a potácivě ploužila podél plotu. Co chvíli se zastavovala a pokukovala za sebe. Tu začala ochraptělým hlasem zpívat. Strážník zamířil k ní a cosi jí řekl. Se smíchem odklopýtala. Přes náměstí se přehnal drsný závan větru. Plynové lampy zamrkaly a zmodraly a bezlisté stromy zakývaly sem a tam železně černými větvemi.

Arrivato alla porta girò la chiave e l'aprì. Non diede neppure un'occhiata all'uomo assassinato.

Dorian se zachvěl, vrátil se do místnosti a zavřel okno.

Ebbe la sensazione che tutto il segreto della cosa stava nel non rendersi conto della situazione.

L'amico che aveva dipinto il fatale ritratto al quale era dovuta tutta la sua miseria, era uscito dalla sua vita: nient'altro.

Došel ke dveřím, otočil klíčem a otevřel. Na mrtvého muže ani nepohlédl. Cítil, že si nesmí připouštět, v jakém je postavení, jen tak se s tím vším vyrovná. Přítel, který namaloval ten neblahý portrét, zodpovědný za všechno jeho neštěstí, prostě zmizel z jeho života. Tím je to vyřízeno.

Poi gli venne in mente la lampada. Era piuttosto curiosa, un lavoro moresco d'argento opaco, damaschinato di arabeschi di acciaio brunito, tempestato di rozze turchesi. Forse il servitore ne avrebbe notato la mancanza e avrebbe fatto delle domande. Esitò un attimo, poi tornò indietro e la prese dal tavolo. Non poté non vedere quella cosa morta. Come era immobile! Come sembravano orribilmente bianche le mani! Sembrava una spaventosa figura di cera.

Pak si vzpomněl na lampu. Byla to dosti zvláštní lampa, maurské umělecké dílo z matného stříbra, vykládané arabeskami z lesklé oceli a posázené nebroušenými tyrkysy. Třeba by ji mohl pohřešit sluha a začalo by vyptávání. Chvilku váhal, pak se obrátil a vzal lampu se stolu. Nemohl se ubránit pohledu na mrtvé tělo. Jak je tiché! A jak příšerně bílé se zdají ty dlouhé ruce! Vypadá to jako strašlivá vosková figurína.

Dopo essersi chiusa la porta alle spalle, scese tranquillamente da basso. Il legno degli scalini scricchiolava e sembrava gemere di dolore. Si fermò parecchie volte, in attesa, ma tutto era tranquillo; non era che il rumore dei suoi passi. Giunto nella biblioteca, vide nell'angolo la valigia e il pastrano. Bisognava nasconderli in qualche posto. Aprì un ripostiglio segreto posto in un pannello della parete, un ripostiglio nel quale custodiva i propri curiosi travestimenti e ve li chiuse dentro. Gli sarebbe stato facile bruciarli più tardi. Poi tirò fuori l'orologio. Erano le due e venti.

Zamkl za sebou dveře a nehlučně se plížil po schodech dolů. Dřevo vrzalo a zdálo se, že sténá jakoby bolestí. Několikrát se Dorian zastavil a vyčkával. Ne: všude je ticho. To byly jen zvuky jeho kroků.

Když se dostal do knihovny, spatřil v koutě brašnu a plášť. To musí někam odklidit. Otevřel tajnou skrýš v dřevěném obložení, skrýš, kde ukrýval své podivné převleky, a tam Hallwardovy věci uložil. Později je může snadno spálit. Potom vytáhl hodinky. Za pět minut tři čtvrti na dvě!

Si sedette e cominciò a riflettere. Ogni anno, quasi ogni mese, in Inghilterra c'erano degli uomini che venivano impiccati per quello che aveva fatto lui. C'era stata una follia omicida nell'aria; qualche stella rossa si era avvicinata troppo alla terra. Ma che prove c'erano contro di lui? Basil Hallward era uscito da quella casa alle undici e nessuno l'aveva visto rientrare; la servitù era quasi tutta a Selby Royal e il suo domestico era andato a letto...

Parigi! Sì, Basil Hallward era andato a Parigi col treno di mezzanotte, come ne aveva espresso l'intenzione. Date le sue curiose abitudini di riservatezza, prima che nascesse un sospetto sarebbero passati dei mesi. Mesi! Serviva molto meno tempo per distruggere ogni cosa.

Usedl a zamyslil se. Každý rok - ba každý měsíc - je v Anglii někdo pověšen za to, co on teď spáchal. Ve vzduchu visí šílenství vraždy. Nějaká rudá hvězda slétla blízko k zemi... Ale co se mu da dokázat? Basil Hallward odtud odešel v jedenáct. Doriana nikdo neviděl, když se vrátil. Většina sluhů je v Selby Royal. Komorník dávno spí... Paříž! Ano. Vždyť Basil odjel půlnočním vlakem do Paříže, jak to měl v úmyslu. Měl tak podivínsky samotářské zvyky, že uplyne řada měsíců, než vznikne nějaké podezření. Řada měsíců! To může být všechno už dávno odstraněno.

Un'idea gli balenò di colpo alla mente. Indossò la pelliccia, si mise in testa il cappello e uscì nell'ingresso. Qui si fermò perché sentiva di fuori, sul marciapiede, il passo pesante della guardia e vedeva riflettersi sulle finestre il chiarore della sua lanterna. Aspettò, trattenendo il respiro.

Náhle dostal nápad. Vzal si kožišinový plášť a klobouk a vyšel do haly. Tam stanul, protože zaslechl, jak venku po chodníku jde pomalým těžkým krokem strážník, a v okně zahlédl odraz záblesku jeho svítilny. Čekal a zadržoval dech.

Dopo un po' tirò indietro il saliscendi e sgusciò fuori, chiudendosi dietro pianissimo la porta, poi cominciò a suonare il campanello. Dopo circa cinque minuti apparve il domestico, mezzo vestito e con un'aria molto assonnata.

Za několik okamžiků odtáhl závoru, vyklouzl ven a velmi opatrně zavřel dveře. Pak začal zvonit. Asi za pět minut se objevil komorník, jen napolo oblečený a velmi rozespalý.

- Mi spiace di avervi svegliato, Francis - disse entrando, - ma avevo dimenticato la chiave. Che ore sono?

„Je mi líto, že jsem vás musel vzbudit, Francisi,“ řekl Dorian a vešel dovnitř, „ale zapomněl jsem si vzít klíč od domu. Kolik je hodin?“

- Le due e dieci, signore - rispose l'uomo, guardando l'orologio a pendolo e battendo le palpebre.

„Za pět minut čtvrt na tři, pane,“ odvětil sluha, dívaje se s ospalým pomrkáváním na hodinky.

- Le due e dieci! Com'è tardi! Domani mattina mi dovete svegliare alle nove; ho qualche cosa da fare.

„Za pět minut čtvrt na tři? To je hrozně pozdě! Ráno mě musíte vzbudit v devět. Mám nějakou práci.“

- Benissimo, signore.

„Prosím, pane.“

- E' venuto nessuno stasera?

„Byl tu někdo večer?“

- Sì, il signor Hallward. E' rimasto fino alle undici e poi se ne è andato per prendere il treno.

„Pan Hallward, prosím. Zdržel se tu až do jedenácti a pak odešel, aby nezmeškal vlak.“

- Oh, mi dispiace di non averlo visto. Ha lasciato detto qualche cosa?

„Ach, to je mi líto, že jsem se s ním nesešel. Vzkázal mi něco?“

- Nossignore, soltanto che se non vi trovava al circolo vi avrebbe scritto da Parigi.

„Ne, pane, jen to, že když vás nezastihne v klubu, tak vám napíše z Paříže.“

- Va bene. Non dimenticate di chiamarmi domani mattina alle nove.

- Nossignore.

„ Dobře, Francisi. Nezapomeňte mě ráno v devět vzbudit.“

L'uomo, in pantofole, scivolò giù nel corridoio.

„Ne, pane.“

Dorian Gray gettò cappello e pastrano sulla tavola ed entrò nella biblioteca. Passeggiò su e giù per la stanza per un quarto d'ora, mordendosi le labbra e riflettendo; poi prese da uno degli scaffali il libro degli indirizzi e cominciò a sfogliarlo. "Alan Campbell, 152, Hertford Street, Mayfair." Sì, era quello l'uomo che gli serviva.

Sluha se v trepkách odšoural chodbou.

Dorian Gray odhodil klobouk a plášť na stůl a vešel do knihovny. Čtvrt hodiny chodil sem a tam, kousal se do rtů a přemýšlel. Pak vyňal z jedné přihrádky knihovny diplomatický adresář a začal v něm listovat. Alan Campbell, May fair, Hertford Street 152. Ano, to je muž, kterého potřebuje.