El Retrato de Dorian Gray.  Oscar Wilde
Capítulo 19. (Kapitola 19. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

-No me digas que vas a ser bueno -exclamó lord Henry, sumergiendo los dedos en un cuenco de cobre rojo lleno de agua de rosas-. Eres absolutamente perfecto. Haz el favor de no cambiar.

Dorian Gray movió la cabeza.

„Neříkejte mi, že se chcete polepšit, to je nesmysl,“ zvolal lord Henry, smáčeje bílé prsty v rudé měděné misce, naplněné růžovou vodičkou. „Vždyť jste naprosto dokonalý. Prosím vás, nebuďte jiný.“

-No, Harry, no. He hecho demasiadas cosas horribles en mi vida. No voy a hacer ninguna más. Ayer empecé con las buenas acciones.

-¿Dónde estuviste ayer?

Dorian Gray zavrtěl hlavou. „Ne, Harry, spáchal jsem v životě příliš mnoho hrozného. Nehodlám v tom pokračovat. Už včera jsem začal s dobrými skutky.“

-En el campo, Harry. Solo, en una humilde posada. -Mi querido muchacho -dijo lord Henry sonriendo- , cualquiera puede ser bueno en el campo, donde no existen tentaciones. Ése es el motivo de que las personas que no habitan en ciudades vivan todavía en estado de barbarie. La civilización no es algo que se consiga fácilmente. Sólo hay dos maneras. O se es culto o se está corrompido. La gente del campo carece de ocasiones para ambas cosas, de manera que sólo conocen el estancamiento. -Cultura y corrupción -repitió Dorian-. Sé algo acerca de esas dos cosas. Ahora me parece terrible que vayan alguna vez unidas. Porque tengo un nuevo ideal, Harry. Voy a cambiar. Creo que ya he cambiado.

„Kde jste byl včera?“

„Na venkově, Harry. Byl jsem docela sám v jedné hospůdce.“

„Můj drahý hochu,“ řekl lord Henry s úsměvem- „na venkově dokáže být dobrý kdekdo. Tam nejsou žádná pokušení. Proto také jsou lidé, kteří nežijí v městech, tak dočista necivilizovaní. K civilizaci nelze v žádném případě dospět snadno. Jsou jen dvě možnosti, jak jí dosáhnout; buď kultivovaností, nebo zkažeností. Venkovští lidé nemají příležitost ani k tomu, ani k onomu, a tak zakrňují.“

„Kultivovanost a zkaženost,“ opakoval Dorian. „Obojí jsem poznal.

A teď mi připadá strašné, že by se ty dvě vlastnosti mohly vyskytovat

-No me has contado cuál ha sido tu buena acción de ayer. ¿O fue más de una? -preguntó su interlocutor, mientras vertía sobre su plato una pequeña pirámide carmesí de fresas maduras, blanqueándolas luego con azúcar mediante una cuchara perforada en forma de concha.

pohromadě. Našel jsem totiž ideál, Harry. Hodlám se změnit. Myslím, že

jsem se už změnil.“                                                                

-Te lo puedo contar a ti, Harry, aunque a nadie más. Renuncié a perjudicar a una persona. Parece pretencioso, pero ya entiendes lo que quiero decir. Era muy hermosa, y extraordinariamente parecida a Sibyl Vane. Creo que fue eso lo primero que me atrajo de ella. Te acuerdas de Sibyl, ¿no es cierto?

„Ještě jste mi neprozradil, jakýý byl ten váš dobrý skutek. Či jste říkal, že jste jich vykonal víc než jeden?“ ptal se jeho společník, když si navršil na talíř malou karmínovou pyramidu zralých jahod a posněžil je bílým cukrem z dírkované lžičky lasturovitého tvaru.

¡Cuánto tiempo parece que ha pasado! Hetty, por supuesto, no es una persona de nuestra posición, tan sólo una chica de pueblo. Pero me había enamorado. Estoy completamente seguro de que la quería.

Durante todo este mes de mayo tan maravilloso que hemos disfrutado iba a verla dos o tres veces por semana. Ayer se reunió conmigo en un huerto. Las flores de los manzanos le caían sobre el pelo y se reía mucho. Íbamos a escaparnos juntos hoy por la mañana al amanecer. De repente decidí que no cambiara por mi culpa.

-Imagino que la novedad de ese sentimiento te habrá proporcionado un estremecimiento de auténtico placer -le interrumpió lord Henry-. Pero estoy en condiciones de contarte el final de tu idilio. Le diste buenos consejos y le rompiste el corazón. Ése ha sido el comienzo de tu enmienda.

„Vám to mohu vyprávět, Harry. Nikomu jinému bych to vyprávět nemohl. Někoho jsem ušetřil. Zní to domýšlivé, ale vy chápete, jak to myslím. Byla tuze krásná a podivuhodně podobná Sibyle Vaneové. To mě k ní, myslím, poprvé přivábilo. Pamatujete se přece na Sibylu, viďte? Jak se to už zdá dávno! Nu, Hetty není ovšem z našich kruhů. Je to prosté vesnické děvčátko. Ale já ji měl doopravdy rád. Vím docela jistě, že jsem ji měl rád. Po celý ten podivuhodný květen, který letos máme, jsem za ní dvakrát až třikrát týdně dojížděl. Včera jsem se s ní setkal v malém ovocném sadě. Do vlasů jí pořád padaly jabloňové plátky a ona se smála. Dnes ráno za úsvitu jsme spolu měli utéci. A já se najednou rozhodl, že od ní odejdu, dokud je to pořád takový kvítek, jako když jsem ji našel.“

-¡Qué desagradable eres, Harry! No debes decir cosas tan espantosas. A Hetty no se le ha roto el corazón. Lloró, por supuesto, y todo lo demás. Pero no ha perdido la honra. Puede vivir, como Perdita, en su jardín de menta y caléndulas.

„A ten citový zážitek byl pro vás tak nový, že vás vzrušil jako skutečná rozkoš, Doriane, to si dovedu představit,“ přerušil ho lord Henry. „Ale mohu tu idylku dovyprávět za vás. Dal jste jí dobrou radu a zlomil jste jí srdce. A tím jste zahájil svou nápravu.“

-Y llorar por la infidelidad de Florisel -dijo lord Henry, riendo, mientras se inclinaba hacia atrás en la silla-. Mi querido Dorian, tienes curiosas ideas de adolescente. ¿De verdad crees que esa muchacha se contentará ahora con alguien de su posición? Imagino que algún día la casarán con un carretero mal hablado o con un labrador chistoso. Y el hecho de haberte conocido, y de haberte amado, le permitirá despreciar a su marido, lo que la hará perfectamente desgraciada. Desde el punto de vista de la moral, no puedo decir que tu gran renuncia me impresione demasiado. Incluso como modesto principio es muy poquita cosa. Además, ¿quién te dice que en este momento Hetty no flota en algún estanque iluminado por las estrellas y rodeada de lirios, como Ofelia?

-¡Eres insoportable, Harry! Te burlas de todo y acto seguido imaginas las tragedias más espantosas.

Siento habértelo contado. Me tiene sin cuidado lo que digas. Sé que he actuado bien. ¡Pobre Hetty!

„Vy jste hrozný člověk, Harry! Nesmíte říkat takovéhle příšerné věci. Hetty nemá zlomené srdce. Ovšemže plakala a tak podobně. Ale není poznamenána žádným zneuctěním. Může žít dál, jako Perdita, v té své zahrádce plné máty a měsíčků.“

„A plakat pro nevěrného Florizela,“ řekl lord Henry se smíchem, pohodlně se usazuje v židli. „Můj drahý Doriane, vy máte pozoruhodně dětinské nápady. Copak si myslíte, že teď se to děvče ještě někdy spokojí s někým ze své společenské vrstvy? Jednoho dne ji patrně provdají za nějakého surového povozníka nebo rozšklebeného pacholka. Jenže to, že se setkala s vámi a milovala vás, ji naučí opovrhovat vlastním manželem, a bude nešťastná. Nemohu říct, že bych se z mravního hlediska nějak zvlášť příznivě díval na to vaše veliké sebezapření. I na první pokus je to ubohé. Ostatně, jak můžete vědět, že právě teď nepluje Hetty v nějakém hvězdami ozářeném mlýnském náhonu, obklopena něžnými lekníny jako Ofélie?“

Cuando pasé a caballo esta mañana por delante de su granja, vi su rostro en la ventana, como un ramillete de jazmines. Vamos a no hablar más de ello, y no trates de convencerme de que mi primera buena acción en muchos años, el primer intento de autosacrificio de toda mi vida es en realidad otro pecado más.

Quiero ser mejor. Voy a ser mejor. Cuéntame algo sobre ti. ¿Qué está pasando en Londres? Hace días que no voy por el club.

-La gente sigue hablando de la desaparición del pobre Basil.

-Yo pensaba que ya se habrían cansado después de tanto tiempo -exclamó Dorian, sirviéndose un poco más de vino y frunciendo ligeramente el ceño.

„Tohle nesnáším, Harry. Nejdřív se všemu vysmíváte a pak naznačujete nejvážnější tragédie. Teď mě mrzí, že jsem vám to vyprávěl. Je mi úplně jedno, co vy tomu říkáte. Vím, že jsem jednal správně. Chudák Hetty! Když jsem dnes ráno jel kolem jejich statku, zahlédl jsem její bílou tvář v okně, vypadala jako snítka jasmínu. Už o tom nemluvme a nesnažte se mě přesvědčit, že první dobrý skutek, který jsem po letech vykonal, první troška sebeobětování, jaké jsem vůbec okusil, je vlastně hřích. Chci být lepší. Budu lepší. Povídejte mi o sobě. Co se děje v Londýně? Řadu dní jsem už nebyl v klubu.“

-Mi querido muchacho, sólo llevan seis semanas hablando de ello, y el público británico necesita tres meses para soportar la tensión mental que requiere un cambio de tema. De todos modos, ha tenido bastante suerte en estos últimos tiempos. Primero fue el caso de mi divorcio y el suicidio de Alan Campbell. Ahora se les ofrece la misteriosa desaparición de un artista. Scotland Yard sigue insistiendo en que la persona con un abrigo gris que el nueve de noviembre tomó el tren de medianoche camino de Francia era el pobre Basil, y la policía gala afirma que Hallward nunca llegó a París. Supongo que dentro de un par de semanas se nos dirá que lo han visto en San Francisco. Es una cosa extraña, pero de todas las personas que desaparecen acaba diciéndose que las han visto en San Francisco. Debe de ser una ciudad encantadora, y posee todos los atractivos del mundo venidero.

-¿Qué crees tú que le ha sucedido a Basil? -preguntó Dorian, colocando la copa de borgoña a contraluz, y preguntándose cómo era posible que hablara de aquel asunto con tanta calma.

„Lidé pořád přetřásají zmizení chudáka Basila.“ „Byl bych myslel, že tohle je brzy omrzí,“ řekl Dorian s lehkým zamračením a nalil si trochu vína.

„Můj drahý hochu, vždyť se o tom mluví teprve šest neděl, a britská veřejnost by nevydržela takové duševní vypětí, aby měnila náměty hovorů víckrát než jednou za tři měsíce. I tak měla v poslední době veliké štěstí. Byl tu můj rozvod a pak sebevražda Alana Campbella. A teď záhadné zmizení umělce. Scotland Yard vytrvale tvrdí, že ten muž v šedivém ulstru, který odjel devátého listopadu půlnočním vlakem do Paříže, byl chudák Basil, ale francouzská policie prohlašuje, že Basil vůbec do Paříže nedorazil. Asi tak do čtrnácti dnů se patrně dozvíme, že ho viděli v San Francisku. Je to zvláštní, ale o každém, kdo zmizí, se říká, že ho viděli v San Francisku. To musí být rozkošné město a musí mít všechnu přitažlivost onoho světa.“

-No tengo ni la más remota idea. Si Basil decide esconderse no es asunto mío. Si ha muerto, no quiero pensar en él. La muerte es la única cosa que de verdad me aterra. La aborrezco.

-¿Por qué? -preguntó el más joven con tono cansado.

„Co vy myslíte, že se stalo s Basilem?“ ptal se Dorian, zvedaje svou číši burgundského proti světlu a podivuje se v duchu, že o tom dokáže hovořit tak klidně.

-Porque -respondió lord Henry, llevándose a la nariz una vinagrera dorada y aspirando el olor- en la actualidad se puede sobrevivir a todo, pero no a eso. La muerte y la vulgaridad son los dos hechos del siglo XIX que carecen de explicación. El café lo tomaremos en la sala de música, Dorian. Has de tocar a Chopin en mi honor. El individuo con quien se escapó mi mujer tocaba Chopin de manera verdaderamente exquisita. ¡Pobre Victoria! Le tenía mucho cariño. La casa se ha quedado muy sola sin ella. Por supuesto la vida matrimonial no es más que una costumbre, una mala costumbre. Pero la verdad es que lamentamos la pérdida incluso de nuestras peores costumbres. Quizá sean las que más lamentamos. Son una parte demasiado esencial de nuestra personalidad.

„Nemám ani nejmenší tušení. Jestli si Basil vzal do hlavy, že se bude schovávat, mně po tom nic není. Jestli je mrtev, nechci na něho myslet. Smrt je to jediné, co mě vždycky děsí. Nenávidím ji.“

„Proč?“ řekl unaveně mladý muž.

„Protože,“ pravil lord Henry, zvedaje si k nosu zlaté mřížkování otevřené krabičky s vonnou solí, „dnes může člověk přežít všechno, jenom ne smrt. Smrt a vulgárnost, to jsou dvě jediné skutečnosti devatenáctého století, které nelze oddiskutovat. Vypijme si kávu v hudebním salónku, Doriane. Musíte mi zahrát Chopina. Muž, s kterým utekla moje žena, hrál Chopina znamenitě. Chudinka Victoria! Měl jsem ji moc rád. Bez ní je v domě dost pusto. Manželství je ovšem jenom návyk, špatný návyk. Jenomže člověk lituje i ztráty svých nejhorších návyků. Ba, po těch se mu stýská snad nejvíc. Vždyť jsou tak podstatnou součástí vlastní osobnosti!“

Dorian no dijo nada, pero se levantó de la mesa y, pasando a la habitación vecina, se sentó ante el piano y dejó que sus dedos se perdieran sobre el marfil blanco y negro de las teclas. Cuando trajeron el café dejó de tocar y, volviéndose hacia lord Henry, dijo: -Harry, ¿se te ha ocurrido pensar alguna vez que quizá Basil Hallward haya muerto asesinado?

Lord Henry bostezó.

Dorian neřekl nic, vstal od stolu a šel do vedlejšího pokoje. Tam usedl k pianu a těkal prsty po bílé a černé slonovině kláves. Když byla přinesena káva, přestal hrát, pohlédlna lorda Henryho a pravil: „Napadlo vás někdy, Harry, že byt Basil třeba zavražděn?“

-Basil era muy popular, y siempre llevaba un reloj Waterbury. ¿Por qué tendrían que haberlo asesinado? No era lo bastante inteligente como para hacerse enemigos. Es cierto que poseía un gran talento para la pintura. Pero una persona puede pintar como Velázquez y ser perfectamente aburrido.

Basil lo era. Sólo me interesó una vez, y fue cuando me dijo, hace años, que te adoraba locamente, y que eras el motivo dominante de su arte.

-Yo le tenía mucho cariño -dijo Dorian con una nota de tristeza en la voz-. Pero, ¿no dice la gente que lo han asesinado?

Lord Henry zívl. „Basil byl velmi oblíben a vždycky nosil laciné hodinky. Tak proč by ho byl někdo zavraždil? Nebyl dost chytrý, aby měl nepřátele. Měl ovšem podivuhodný malířský talent. Ale člověk může malovat jako Velázquez, a přitom být hloupý až hrůza. A Basil byl ve skutečnosti dost hloupý. Jen jednou probudil můj zájem, a to když mi před lety vyprávěl, jak bezúzdně vás zbožňuje a že jste převládajícím motivem jeho umění.“

-Lo dicen algunos periódicos, pero a mí no me parece nada probable. Sé que hay lugares terribles en París, pero Basil no era el tipo de persona que va a esos sitios. No tenía curiosidad. Era su principal defecto.

„Já jsem měl Basila velmi rád,“ řekl Dorian a v hlase mu zazněl smutek. „Ale copak se neříká mezi lidmi, že byl zavražděn?“

-¿Qué dirías, Harry, si te confesara que había asesinado a Basil? -dijo el más joven. Luego se lo quedó mirando fijamente.

„No, některé noviny to říkají. Ale mně se to vůbec nezdá pravděpodobné. Vím, že jsou v Paříži hrozná místa, ale Basil nepatřil k lidem, kteří tam chodí. Nebylo v něm ani trochu zvědavosti. To byla jeho největší chyba.“

-Diría, mi querido amigo, que tratas de representar un papel que no te va en absoluto. Todo delito es vulgar, de la misma manera que todo lo vulgar es delito. No está en tu naturaleza, Dorian, cometer un asesinato. Siento herir tu vanidad diciéndolo, pero te aseguro que es verdad. El crimen pertenece en exclusiva a las clases bajas. No se lo censuro ni por lo más remoto. Imagino que para ellos es como el arte para nosotros, una manera de procurarse sensaciones extraordinarias.

-¿Una manera de procurarse sensaciones? ¿Crees, entonces, que una persona que una vez ha cometido un asesinato podría reincidir en el mismo delito? No me digas que eso es cierto.

„Co byste řekl, Harry, kdybych se Vám přiznal, že jsem Basila zavraždil já?“ řekl mladší muž. A zahleděl se po těch slovech napjatě na lorda Henryho.

„Řekl bych, kamaráde, že se nutíte do role, která vám nesedí. Každý zločin je vulgární, stejně jako každá vulgárnost je zločin. Spáchat vraždu, k tomu vy nemáte předpoklady, Doriane. Je mi líto, jestli tímhle tvrzením zraňuji vaši ješitnost, ale ujišťuji vás, že je to pravda. Zločin patří výhradně k nižším vrstvám. Já je za to ani v nejmenším nekárám. Dovedu si představit, že zločin pro ně znamená to, co pro nás znamená umění, prostě způsob, jak si opatřit neobyčejné vzrušení.“

-Cualquier cosa se convierte en placer si se hace con suficiente frecuencia -exclamó lord Henry, riendo-. Ése es uno de los secretos más importantes de la vida. Pero me parece, de todos modos, que el asesinato es siempre una equivocación. Nunca se debe hacer nada de lo que no se pueda hablar después de cenar. Pero vamos a olvidarnos del pobre Basil. Me gustaría poder creer que ha terminado de una manera tan romántica como tú sugieres, pero no puedo. Mi opinión, más bien, es que se cayó en el Sena desde la victoria de un autobús, y que el conductor echó tierra sobre el asunto para evitar el escándalo.

„Způsob, jak si opatřit vzrušení? Tak vy si myslíte, že člověk, který jednou spáchal vraždu, může se třeba téhož zločinu dopustit znovu? To mi neříkejte.“

Sí; imagino que fue así como acabó. Lo veo tumbado de espaldas bajo esas aguas de color verde mate con las pesadas barcazas pasándole por encima y con las algas enganchadas en el pelo. ¿Sabes? No creo que hubiera hecho en el futuro nada que mereciera la pena. Durante los últimos diez años su pintura había caído mucho.

„Ach, cokoli se změní v rozkoš, když to děláme příliš často,“ zvolal se smíchem lord Henry. „To je jedno z nejzávažnějších tajemství života. Řekl bych však, že vražda je vždycky přehmat. Člověk by nikdy neměl dělat nic, o čem nemůže rozprávět po večeři. Ale nestarejme se už o chudáka Basila! Rád bych uvěřil, že vážně skončil tak romanticky, jak naznačujete; ale nemohu tomu uvěřit. Nejspíš vypadl z nějakého omnibusu do Seiny a průvodčí ten skandál ututlal. Ano, takový konec si u něho dovedu představit. Vidím ho, jak teď leží na zádech na dně té kalně zelené vody, nad ním plují lodi s nákladem a ve vlasech se mu zachycují dlouhé vodní řasy. Víte, nemyslím, že by byl ještě vytvořil víc dobrých věcí. V posledních deseti letech to šlo s jeho malováním hodně z kopce.“

Dorian dejó escapar un suspiro, y lord Henry cruzó la habitación y empezó a acariciar la cabeza de un curioso loro de Java, un ave de gran tamaño y plumaje gris, cresta y cola rojas, que se mantenía en equilibrio sobre una percha de bambú. Al tocarle aquellos dedos afilados, dejó caer la blanca espuma de sus párpados arrugados sobre ojos semejantes a cristales negros, y empezó a mecerse.

Dorian zhluboka vydechl a lord Henry přešel přes pokoj a začal hladit po hlavičce zvláštního javánského papouška; byl to veliký pták s šedým peřím a růžovým chocholem i ocasem a pohupoval se na bambusovém bidélku. Když se ho ty pěstěné prsty dotkly, spustil bílá, korovitě vrásčitá víčka přes černé, jakoby skleněné oči a začal se kolébat dopředu a dozadu.

-Sí -continuó lord Henry, volviéndose y sacando un pañuelo del bolsillo-, pintaba cada vez peor. Era como si hubiera perdido algo. Probablemente un ideal. Cuando dejasteis de ser grandes amigos, Basil dejó de ser un gran artista. ¿Qué fue lo que os separó? Imagino que te aburría soberanamente. Si es así, nunca te lo perdonó. Es una costumbre que tienen las personas aburridas. Por cierto, ¿qué ha sido de aquel maravilloso retrato que te hizo? No creo haber vuelto a verlo desde que lo terminó. ¡Sí, claro! Hace años me dijiste, ahora lo recuerdo, que lo habías enviado a Selby y que se perdió o lo robaron por el camino. ¿Nunca lo recuperaste? ¡Qué lástima! Era realmente una obra maestra. Recuerdo que quise comprarlo. Ojalá lo hubiera hecho. Pertenecía al mejor periodo de Basil. Desde entonces, su obra ha tenido esa mezcla curiosa de mala pintura y buenas intenciones que siempre da derecho a decir de alguien que es un artista británico representativo. ¿No publicaste anuncios para intentar recuperarlo?

Deberías haberlo hecho.

-No lo recuerdo -dijo Dorian-. Supongo que lo hice. Pero lo cierto es que nunca me gustó de verdad.

„Ano,“ pokračoval Henry, obraceje se a vytahuje z kapsy kapesník, „s jeho malováním to šlo tuze z kopce. Jako by bylo něco ztratilo. Ztratilo ideál. Když jste vy dva přestali být velkými přáteli, on přestal být velkým umělcem. Co vás vlastně rozloučilo? Asi vás nudil. Jestli to bylo takhle, pak vám nikdy neodpustil. Takoví bývají nudní lidé. Mimochodem, co se stalo s tím podivuhodným portrétem, který vám namaloval? Myslím, že jsem ho od té chvíle, kdy ho dokončil, už jakživ neviděl. Aha, už si vzpomínám; říkal jste mi před lety, že jste ho poslal do Selby a že ho cestou někam zašantročili nebo ukradli. Nikdy jste ho nedostal zpátky? To je škoda. Bylo to opravdu mistrovské dílo. Pamatuji se, že jsem je chtěl koupit. Škoda, že jsem to neudělal. Bylo z nejlepšího Basilova údobí. Pak už představovala jeho práce jenom tu pozoruhodnou směs špatné malby a dobrých úmyslů, jaká dává člověku vždycky právo na titul reprezentativního britského umělce. Pátral jste po tom obraze inzerátem? To jste měl.“

Siento haber posado para él. Su recuerdo me resulta odioso. ¿Por qué hablas de aquel retrato? Siempre me recordaba esos curiosos versos de alguna obra, creo que Hamlet... ¿cómo son, exactamente?

¿O eres como imagen de dolor, como un rostro sin alma?

Sí: eso es lo que era.

Lord Henry se echó a reír.

-Si una persona trata la vida artísticamente, su cerebro es su alma -respondió, hundiéndose en un sillón.

„Už ani nevím,“ řekl Dorian. „Asi ano. Ale já ho vlastně neměl nikdy rád. Lituji, že jsem Basilovi tehdy stál modelem. Vzpomínám na ten portrét s odporem. Proč o něm mluvíte? Připomínal mi ty zvláštní verše z jedné hry - z Hamleta tuším. Jak jenom zněly? ... jako obraz zármutku, tvář bez srdce. Ano, takový byl ten obraz.“

Dorian Gray movió la cabeza y extrajo del piano algunos acordes melancólicos.

-«Imagen de dolor» -repitió-, «rostro sin alma».

Lord Henry se zasmál. „Když člověk bere život umělecky, je jeho srdcem mozek,“ odpověděl a sklesl do lenošky.

Su amigo de más edad se recostó en el sillón y lo contempló con los ojos medio cerrados.

Dorian Gray potřásl hlavou a vyloudil z piana několik měkkých akordů. „Jako obraz zármutku,“ opakoval, „tvář bez srdce.“

-Por cierto, Dorian -dijo, después de una pausa-, «¿y qué aprovecha al hombre»..., ¿cómo acaba exactamente la cita?, «ganar todo el mundo y perder su alma?»

El piano dejó escapar una nota desafinada y Dorian Gray, sobresaltado, se volvió a mirar a lord Henry.

-¿Por qué me preguntas eso, Harry?

Starší muž se v lenošce opřel zády a hleděl na něho přivřenýma očima. „Mimochodem, Doriane,“ řekl po chvilce ticha, „jak to vlastně prospěje člověku, když celý svět získá, a na duši - jak zní ten citát? -. a na duši škodu utrpí?“

-Mi querido amigo -dijo lord Henry, alzando las cejas en un gesto de sorpresa-, te lo preguntaba porque te creía capaz de darme una respuesta. Eso es todo. Cuando iba por el Parque este último domingo, me encontré, cerca de Marble Arch, un grupito de gente mal vestida escuchando a un vulgar predicador callejero. Cuando pasaba por delante, oí cómo aquel hombre le gritaba esa pregunta a su público. Todo ello me pareció bastante dramático. En Londres abundan los efectos curiosos como ése.

Hudba skončila disharmonií a Dorian sebou trhl a vytřeštil na přítele oči. „Próč se mne na to ptáte, Harry?“

Un domingo lluvioso, un vulgar cristiano con un impermeable, un círculo de blancos rostros enfermizos bajo un techo desigual de paraguas goteantes, y una frase maravillosa lanzada al aire por unos labios histéricos y una voz chillona..., estuvo bastante bien, a su manera: toda una sugerencia. Se me ocurrió decirle al profeta que el Arte sí tiene un alma, pero no el ser humano. Mucho me temo, de todos modos, que no me hubiera entendido.

-No digas eso, Harry. El alma es una terrible realidad. Se puede comprar y vender, y hasta hacer trueques con ella. Se la puede envenenar o alcanzar la perfección. Todos y cada uno de nosotros tenemos un alma. Lo sé muy bien.

-¿Estás seguro, Dorian?

-Completamente seguro.

„Zeptal jsem se na to, kamaráde,“ řekl lord Henry, zvedaje udiveně obočí, „protože jsem se domníval, že mi na to můžete odpovědět. Jenom proto. Minulou neděli jsem kráčel Hyde Parkem a nedaleko Marble Arch stál hlouček ošuměle vyhlížejících lidí, kteří naslouchali jakémusi obyčejnému pouličnímu kazateli. Když jsem šel kolem, zaslechl jsem, jak se ten ječící člověk zrovna na tohle ptá svých posluchačů. Působilo to na mě dost dramaticky. Londýn je velmi bohatý na takovéhle prapodivné dojmy. Deštivá neděle, nerudný křesťan v gumáku, kroužek chorobně bílých tváří pod děravou střechou kapajících deštníků a taková podivuhodná věta, vypálená do vzduchu z vřískajících hysterických rtů - svým způsobem to bylo tuze pěkné, docela sugestivní. Napadlo mě, že bych měl tomu prorokovi říct, že duši má umění, a nikoli člověk. Ale asi by mi byl bohužel nerozuměl.“

„Nemluvte tak, Harry. Duše, to je strašlivá skutečnost. Dá se koupit, prodat, směnit. Dá se zahubit, nebo povznést k dokonalosti. Každý z nás má v sobě duši. Vím to.“

-¡Ah! entonces tiene que ser una ilusión. Las cosas de las que uno está completamente seguro nunca son verdad. Ésa es la fatalidad de la fe y la lección del romanticismo. ¡Qué aire más solemne! No te pongas tan serio. ¿Qué tenemos tú y yo que ver con las supersticiones de nuestra época? No; nosotros hemos renunciado a creer en el alma. Toca un nocturno para mí, Dorian, y, mientras tocas, dime, en voz baja, cómo has hecho para conservar la juventud. Has de tener algún secreto. Sólo te llevo diez años, pero tengo arrugas y estoy gastado y amarillo. Tú eres realmente admirable, Dorian. Nunca me has parecido tan encantador como esta noche. Haces que recuerde el día en que te conocí. Eras bastante impertinente, muy tímido y absolutamente extraordinario. Has cambiado, por supuesto, pero tu aspecto no. Me gustaría que me dijeras tu secreto. Haría cualquier cosa para recuperar la juventud, excepto ejercicio, levantarme pronto o ser respetable... ¡Juventud! No hay nada como la juventud. Es absurdo hablar de la ignorancia de la juventud. Las únicas personas cuyas opiniones escucho con respeto son las de personas mucho más jóvenes que yo. Parecen ir por delante de mí. La vida les ha revelado sus maravillas más recientes. En cuanto a las personas de edad, siempre les llevo la contraria. Lo hago por principio. Si les pides su opinión sobre algo que sucedió ayer, te dan con toda solemnidad las opiniones que corrían en 1820, cuando la gente llevaba medias altas, creía en todo y no sabían absolutamente nada.

¡Qué hermoso es eso que estás tocando! Me pregunto si Chopin lo escribió en Mallorca, con el mar llorando alrededor de la villa donde vivía, y con gotas de agua salada golpeando los cristales.

¡Maravillosamente romántico! ¡Es una bendición que todavía nos quede un arte no imitativo! No te detengas. Esta noche necesito música. Me pareces el joven Apolo, y yo soy Marsias, escuchándote.

Tengo mis propios sufrimientos, Dorian, de los que ni siquiera tú estás enterado. La tragedia de la ancianidad no es ser viejo, sino joven. A veces me sorprende mi propia sinceridad. ¡Ah, Dorian, qué feliz eres! ¡Qué vida tan exquisita la tuya! Has bebido hasta saciarte de todos los placeres. Has saboreado las uvas más maduras. Nada se te ha ocultado. Y todo ello no ha sido para ti más que unos compases musicales. Nada te ha echado a perder. Sigues siendo el mismo.

-No soy el mismo, Harry.

„A jste si tím docela jist, Doriane?“

„Docela.“

„Pak je to jistě pouhá iluze. Nic z toho, o čem jsme naprosto přesvědčeni, není nikdy pravda. To je neštěstí víry a lekce lásek. Tváříte se zamyšleně. Nebuďte tak vážný! Co je vám nebo mně do pověr těchto dob? Ne, my jsme se zřekli víry v duši. Zahrajte mi něco. Zahrajte mi nějaké nokturno, Doriane, a tiše mi při tom vypravujte, jak jste si uchoval mládí. Musíte znát nějaké tajemství. Jsem jen o deset let starší než vy, a už mám vrásky a jsem sešlý a žlutý. Vy jste opravdu podivuhodný člověk, Doriane. Jakživ jste nevypadal tak kouzelně jako dnešní noci. Připomínáte mi ten den, kdy jsem vás viděl poprvé. Byl jste dost neukázněný, velmi ostýchavý a naprosto výjimečný. Změnil jste se od té doby, ovšem, ale nikoli co do vzhledu. Přál bych si, abyste mi prozradil to své tajemství. Abych mohl získat zpátky mládí, udělal bych všechno na světě, jen kdybych nemusel cvičit, časně vstávat a chovat se důstojně. Mládí! Tomu se nevyrovná pranic. Jaký nesmysl mluvit o nevědomosti mládí! Jediní lidé, jejichž názorům teď naslouchám s úctou., jsou lidé mnohem mladší než já. Mám dojem, že jdou přede mnou. Život jim zjevil své nejnovější divy. Pokud jde o starce, těm vždycky odporuji. To dělám ze zásady. Když se jich zeptáte, jaký názor mají na něco, co se přihodilo včera, slavnostně pronesou názory běžné v roce osmnáct set dvacet, kdy lidé nosili vysoké nákrčníky, všemu věřili a naprosto nic nevěděli. To je líbezné, to, co hrajete! Rád bych věděl, jestli to Chopin opravdu skládal na ostrově Mallorca, když mu kolem vily kvílelo moře a na oknech se rozstřikovala slaná pěna. Je to nádherně romantické. Jaké je to požehnání, že ještě máme jedno umění, které nic nenapodobuje. Nepřestávejte hrát. Potřebuji dnes hudbu. Představuji si, že jste mladý Apollo a já že jsem Marsyas, který vám naslouchá. I já mám své smutky, Doriane, o nichž ani vy nic nevíte, Tragédie stáří není v tom, že je člověk starý, ale v tom, že je mladý. Někdy jsem tak upřímný, že mě to až ohromuje. Ach, Doriane, vy jste tak šťastný! Vy máte tak báječný život! Ze všeho jste se zhluboka napil. Vylisoval jste si hrozny přímo v ústech. Nic vám nezůstalo skryto. A všechno to pro vás neznamenalo víc než zvuky hudby. Neponičilo vás to. Stále jste to vy.“

-Sí que lo eres. Me pregunto cómo será el resto de tu vida. No la estropees con renunciaciones. En el momento presente eres la perfección misma. No te hagas voluntariamente incompleto. No te falta nada.

„Už to nejsem já, Harry.“

No muevas la cabeza: sabes que es así. Además, Dorian, no te engañes. La vida no se gobierna ni con la voluntad ni con la intención. La vida es una cuestión de nervios, de fibras, y de células lentamente elaboradas en las que el pensamiento se esconde y la pasión tiene sus sueños. Quizá te imaginas que estás a salvo y crees que eres fuerte. Pero un cambio casual de color en una habitación o en el color del cielo matutino, un determinado perfume que te gustó en una ocasión y que te trae recuerdos sutiles, un verso de un poema olvidado con el que te tropiezas de nuevo, una cadencia de una composición musical que has dejado de tocar... Te aseguro, Dorian, que la vida depende de cosas como ésas. Browning escribe acerca de ello en algún sitio, pero nuestros propios sentidos lo inventan para nosotros. Hay momentos en los que el olor a lilas blancas me domina de repente, y tengo que vivir de nuevo el mes más extraño de mi vida. Bien quisiera cambiarme contigo, Dorian. El mundo no se cansa de denunciarnos a los dos, pero a ti siempre te ha rendido culto. Y siempre lo hará. Eres el prototipo de lo que busca esta época nuestra y tiene miedo de haber encontrado. ¡Me alegro muchísimo de que nunca hayas hecho nada, de que nunca hayas tallado una estatua, ni pintado un cuadro, ni producido nada distinto de tu persona! La vida ha sido tu arte. Has hecho música de ti mismo. Tus días son tus sonetos.

„Ale ano, jste to vy. Rád bych věděl, jaký bude váš další život. Nezkazte si ho odříkáním. Zatím jste vzorně dokonalý. Nic z té dokonalosti neubírejte. Teď jste naprosto bez kazu. Nemusíte vrtět hlavou, víte sám, že jste bez kazu. Ostatně, neklamte se, Doriane. Život se nedá řídit vůli nebo předsevzetími. Život je otázka nervů, žilek a ponenáhlu budovaných komůrek, v nichž se ukrývá myšlenka a sní vášeň. Můžete si nakrásně představovat, že jste v bezpečí, a myslet si, že jste silný. Ale náhodný barevný odstín v pokoji nebo na jitřním nebi, zvláštní voňavka, kterou jste kdysi miloval a jež vyvolává prchavé vzpomínky, řádek ze zapomenuté básně, na který jste znova narazil, pár taktů z melodie, kterou už dávno nehrajete, - na takových věcech, to vám říkám, Doriane, závisí náš život. Kdesi o tom píše Browning; naše smysly si je pro nás vymýšlejí. Jsou chvíle, kdy mě zčistajasna ovane svou vůní Hlas blanc, a já musím znovu prožít nejpodivnější měsíc svého života. Kéž bych si mohl vyměnit místo s vámi, Doriane! Svět na nás oba reptal, ale vás stále zbožňuje. A stále vás bude zbožňovat. Jste symbolem toho, co tato doba hledá a co, jak se obává, našla. Jsem tak rád, že jste nikdy nic nevykonal, že jste jakživ nevytesal žádnou sochu, nenamaloval žádný obraz, že jste nevytvořil nic mimo okruh svého nitra. Vaším uměním je život. Sám sebe jste zhudebnil. Vašimi sonety jsou vaše dny.“

Dorian se levantó del piano y se pasó la mano por el cabello.

-Sí; la vida me ha dado placeres exquisitos -murmuró-, pero voy a cambiar, Harry. Y no debes hacerme esos elogios tan excesivos. No lo sabes todo. Creo que si lo supieras, también tú te alejarías de mí. Ríes. No debieras hacerlo.

Dorian vstal od piana a prohrábl si rukou vlasy. „Ano, mám báječný život,“ zašeptal, „ale už tak žít nebudu, Harry. A nesmíte mi skládat ty své přemrštěné poklony. Vždyť o mně nevíte všechno. Kdybyste to věděl, myslím, že i vy byste se ode mne odvrátil. Vy se tomu smějete. Nesmějte se!“

-¿Por qué has dejado de tocar, Dorian? Vuelve al piano y obséquiame otra vez con ese nocturno.

Contempla la enorme luna color de miel que cuelga en la oscuridad. Está esperando a que la encandiles, y si tocas se acercará más a la tierra. ¿No quieres? Vayámonos entonces al club. Ha sido una velada deliciosa y debemos acabarla de la misma manera. Hay alguien en el White que tiene un deseo inmenso de conocerte: se trata del joven lord Poole, el hijo mayor de Bournemouth. Ya te ha copiado las corbatas, y ahora me suplica que te lo presente. Es un muchacho encantador y me recuerda mucho a ti.

„Proč jste přestal hrát, Doriane? Vraťte se k pianu a zahrajte mi ještě jednou to nokturno. Podívejte se na tu medově zbarvenou lunu, jež visí v temném vzduchu. Čeká, abyste ji očaroval, a když budete hrát, sestoupí blíž k zemi. Nechcete? Pojďme tedy do klubu. Dnes je rozkošný večer a musíme ho rozkošně zakončit. U 'Whitea' je někdo, kdo si nesmírně přeje vás poznat, - mladý lord Poole, nejstarší syn Bournemouthův. Napodobuje už vaše vázanky a prosil mě, abych vám ho představil. Je tuze roztomilý a hodně mi připomíná vás.“

-Espero que no -dijo Dorian, con una expresión triste en los ojos-. Lo cierto es que esta noche estoy cansado, Harry. No voy a ir al club. Son casi las once y quiero acostarme pronto.

„To doufám ne,“ řekl Dorian se smutným pohledem. „Alc dneska jsem unaven, Harry. Nepůjdu už do klubu. Je skoro jedenáct, chci jít brzy spát.“

-Quédate, por favor. Nunca habías tocado tan bien como esta noche. Había algo maravilloso en tu estilo. Resultaba más expresivo que nunca.

„Nechoďte ještě. Jakživ jste nehrál tak dobře jako dnes večer. Ve vašem přednesu bylo cosi podivuhodného. Byl výrazově bohatší než kdy jindy.“

-Eso se debe a que voy a ser bueno -respondió él, sonriendo-. Ya he cambiado un poco.

„To proto, že se hodlám polepšit,“ odvětil Dorian s úsměvem. „Už teď jsem trošku jiný.“

-Para mí no puedes cambiar -dijo lord Henry-. Tú y yo siempre seremos amigos.

„Pro mě nemůžete být jiný, Doriane,“ řekl lord Henry. „My dva budeme vždy přáteli.“

-En una ocasión, sin embargo, me envenenaste con un libro. Eso no lo olvidaré. Harry, prométeme que nunca le prestarás ese libro a nadie. Hace daño.

„A přece jste mi kdysi otrávil duši jednou knihou. To bych vám neměl odpustit. Slibte mi, Harry, že tu knihu už nikdy nikomu nepůjčíte. Je škodlivá.“

-Mi querido muchacho, es cierto que estás empezando a moralizar. Muy pronto saldrás por ahí como los conversos y los evangelistas, poniendo a la gente en guardia contra todos los pecados de los que ya te has cansado. Eres demasiado encantador para hacer una cosa así. Además, no sirve de nada. Tú y yo somos lo que somos, y seremos lo que seremos. En cuanto a ser envenenado por un libro, no existe semejante cosa. El arte no tiene influencia sobre la acción. Aniquila el deseo de actuar. Es magníficamente estéril. Los libros que el mundo llama inmorales son libros que muestran al mundo su propia vergüenza. Eso es todo. Pero no vamos a discutir sobre literatura. Ven a verme mañana. Iré a montar a caballo a las once. Podemos hacerlo juntos y luego te llevaré a almorzar con lady Branksome.

Es una mujer encantadora, y quiere hacerte una consulta sobre ciertos tapices que piensa comprar. No te olvides de venir. ¿O te parece mejor que almorcemos con nuestra duquesita? Dice que ahora no te ve nunca. ¿Acaso te has cansado de Gladys? Ya pensaba yo que terminaría por sucederte. Esa lengua suya tan inteligente acaba por exasperar a cualquiera. De todos modos, no dejes de estar aquí a las once.

-¿Es necesario que venga, Harry?

„Vy začínáte opravdu moralizovat, drahý hochu. Brzy se budete chovat jako ti, co se obrátili na víru, a jako kazatelé Armády spásy a budete lidi varovat před všemi hříchy, kterých jste se sám už nabažil. To nedělejte, na to jste příliš půvabný. Nemá to ostatně žádný smysl. Vy a já jsme prostě to, co jsme, a budeme to, co budeme. A pokud jde o tu knihu otravující duše, nic takového neexistuje. Umění nemá na naše činy žádný vliv. Úplně rozkládá touhu po činnosti. Je velkolepě neplodné. Knihy, kterým svět říká nemorální, to jsou knihy, jež světu předvádějí jeho vlastní hanebnost. Toť vše. Ale o literatuře se bavit nebudeme. Přijďte ke mně zítra. Chci se v jedenáct trochu projet. Mohli bychom si vyjet spolu a potom vás vezmu na oběd k lady Branksomcové. Je to kouzelná žena a ráda by se s vámi poradila o nějakých gobelínech, které si chce koupit. Přijďte, prosím vás. Nebo půjdeme na oběd k naší malé vévodkyni? Říká, že vás teď ani nezahlédne. Snad vás Gladys už neomr/cla? Myslel jsem si, že to tak dopadne. Její chytrý jazýček dovede jít na nervy. Nu, tak jako tak tu buďte v jedenáct.“

-Por supuesto. Ahora el Parque está maravilloso. Creo que no ha habido nunca unas lilas tan hermosas desde el año en que te conocí.

„Opravdu musím přijít, Harry?“

„Ovšem. V parku je teď přelíbezně. Myslím, že takhle nekvctly šeříky od toho roku, kdy jsem vás poznal.“

-Muy bien. Estaré aquí a las once -dijo Dorian-. Buenas noches, Harry.

Al llegar a la puerta, vaciló un momento, como si tuviera algo más que decir. Luego dejó escapar un suspiro y abandonó la habitación.

„Tak dobra, budu u vás v jedenáct,“ řekl Dorian. „Dobrou noc, Harry.“ Když došel ke dveřím, na okamžik zaváhal, jako by chtěl ještě něco říct. Potom si povzdychl a odešel.