El Retrato de Dorian Gray.  Oscar Wilde
Capítulo 1. (Kapitola 1. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

El intenso perfume de las rosas embalsamaba el estudio y, cuando la ligera brisa agitaba los árboles del jardín, entraba, por la puerta abierta, un intenso olor a lilas o el aroma más delicado de las flores rosadas de los espinos.

Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu.

Lord Henry Wotton, que había consumido ya, según su costumbre, innumerables cigarrillos, vislumbraba, desde el extremo del sofá donde estaba tumbado -tapizado al estilo de las alfombras persas- , el resplandor de las floraciones de un codeso, de dulzura y color de miel, cuyas ramas estremecidas apenas parecían capaces de soportar el peso de una belleza tan deslumbrante como la suya; y, de cuando en cuando, las sombras fantásticas de pájaros en vuelo se deslizaban sobre las largas cortinas de seda india colgadas delante de las inmensas ventanas, produciendo algo así como un efecto japonés, lo que le hacía pensar en los pintores de Tokyo, de rostros tan pálidos como el jade, que, por medio de un arte necesariamente inmóvil, tratan de transmitir la sensación de velocidad y de movimiento. El zumbido obstinado de las abejas, abriéndose camino entre el alto césped sin segar, o dando vueltas con monótona insistencia en torno a los polvorientos cuernos dorados de las desordenadas madreselvas, parecían hacer más opresiva la quietud, mientras los ruidos confusos de Londres eran como las notas graves de un órgano lejano.

Z kouta na divanu z perských houní, na kterém ležel a kouřil nespočetné cigarety, jak měl ve zvyku, viděl lord Henry Wotton na medově sladké a medově zbarvené květy čilimníku, jehož chvějící se větve zřejmě stěží unesly to břímě krásy tak podobné plamenům. A přes dlouhé záclony z hrubého indického hedvábí, zavěšené před ohromným oknem, mihly se co chvíli fantastické stíny poletujících ptáků a vytvářely jakési prchavé japonské obrazy, takže lord Henry musel myslet na ty bledé malíře z Tokia, s tvářemi jako z nefritu, kteří se snaží uměleckým dílem, jež je nezbytně nehybné, vyvolat dojem hbitého pohybu. Mrzoutský bzukot včel, prodírajících se vysokou neposečenou trávou či kroužících s tvrdošíjnou vytrvalostí kolem matně zlatých tykadel divoce rozrostlého kozího listu, zdánlivě ještě zvyšoval tísnivost ticha. Temné hřmění Londýna znělo jako basové tóny vzdálených varhan.

Uprostřed místnosti stál, připevněn na svislém malířském stojanu, portrét neobyčejně krásného mladého muže v životní velikosti a před ním, o trochu dál, seděl sám umělec, Basil Hallward, jehož pozdější nenadálé zmizení vzbudilo takový veřejný rozruch a dalo podnět k tolika podivným domněnkám.

En el centro de la pieza, sobre un caballete recto, descansaba el retrato de cuerpo entero de un joven de extraordinaria belleza; y, delante, a cierta distancia, estaba sentado el artista en persona, el Basil Hallward cuya repentina desaparición, hace algunos años, tanto conmoviera a la sociedad y diera origen a tan extrañas suposiciones.

Jak se malíř díval na spanilé a půvabné rysy, které tak dovedně zobrazil svým uměním, rozlil se mu po tváři radostný úsměv a už se zdálo, že nezmizí. Ale tu malíř vstal, zavřel oči a přitiskl si prsty na víčka, jako kdyby se pokoušel uvěznit v mozku nějaký zvláštní sen, z něhož by nerad procitl.

Al contemplar la figura apuesta y elegante que con tanta habilidad había reflejado gracias a su arte, una sonrisa de satisfacción, que quizá hubiera podido prolongarse, iluminó su rostro. Pero el artista se incorporó bruscamente y, cerrando los ojos, se cubrió los párpados con los dedos, como si tratara de aprisionar en su cerebro algún extraño sueño del que temiese despertar.

„To je tvoje nejlepší dílo, Basile, to je to nejlepší, cos kdy vytvořil,“ řekl ospale lord Henry. „To rozhodně musíš napřesrok poslat do Grosvenoru. V Akademii je to příliš veliké a příliš lidové. Kdykoli tam zajdu, je tam buď tolik lidí, že se nemohu dívat na obrazy, a to je strašné, nebo je tam tolik obrazů, že se nemohu dívat na lidi, a to je ještě horší. Tohle se opravdu hodí jenom do Grosvenoru.“

-Es tu mejor obra, Basil -dijo lord Henry con entonación lánguida-, lo mejor que has hecho. No dejes de mandarla el año que viene a la galería Grosvenor. La Academia es demasiado grande y demasiado vulgar. Cada vez que voy allí, o hay tanta gente que no puedo ver los cuadros, lo que es horrible, o hay tantos cuadros que no puedo ver a la gente, lo que todavía es peor. La galería Grosvenor es el sitio indicado.

„Asi to nepošlu nikam,“ odvětil malíř a potřásl zakloněnou hlavou. Pro ten charakteristicky pohyb se mu přátelé smávali už v Oxfordu. „Ne, nikam to nepošlu.“

-No creo que lo mande a ningún sitio -respondió el artista, echando la cabeza hacia atrás de la curiosa manera que siempre hacía reír a sus amigos de Oxford-. No; no mandaré el retrato a ningún sitio.

Lord Henry alzó las cejas y lo miró con asombro a través de las delgadas volutas de humo que, al salir de su cigarrillo con mezcla de opio, se retorcían adoptando extrañas formas.

Lord Henry povytáhl obočí a skrze tenké modré závity dýmu, které se v tak podivuhodných pletencích vznášely od jeho těžké cigarety s příměsí opia, se s úžasem zahleděl na umělce. „Že to nikam nepošleš? A proč, kamaráde? Jaký k tomu můžeš mít důvod? Vy malíři jste ale podivná cháska! Děláte všechno možné, abyste si získali pověst, a jen ji máte, už ji zřejmě chcete zase odhodit. A to je od vás veliká hloupost, protože na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec. Takovýhle portrét by té vynesl vysoko nad celou mladou anglickou generaci a tu starou by naplnil žárlivostí, jsou-li ovšem starci vůbec schopni nějakého citového vzrušení.“

-¿No lo vas a enviar a ningún sitio? ¿Por qué, mi querido amigo? ¿Qué razón podrías aducir? ¿Por qué sois unas gentes tan raras los pintores? Hacéis cualquier cosa para ganaros una reputación, pero, tan pronto como la tenéis, se diría que os sobra. Es una tontería, porque en el mundo sólo hay algo peor que ser la persona de la que se habla y es ser alguien de quien no se habla. Un retrato como ése te colocaría muy por encima de todos los pintores ingleses jóvenes y despertaría los celos de los viejos, si es que los viejos son aún susceptibles de emociones.

„Vím, že se mi vysměješ,“ odpověděl malíř, „ale opravdu to nemohu vystavit. Příliš jsem v tom zobrazil sám sebe.“

Lord Henry se natáhl na divan a rozesmál se.

„No ovšem, já věděl, že se budeš smát. Ale stejně je to pravda.“

-Sé que te vas a reír de mí -replicó Hallward-, pero no me es posible exponer ese retrato. He puesto en él demasiado de mí mismo.

Lord Henry, estirándose sobre el sofá, dejó escapar una carcajada.

-Sí, Harry, sabía que te ibas a reír, pero, de todos modos, no es más que la verdad.

-¡Demasiado de ti mismo! A fe mía, Basil, no sabía que fueras tan vanidoso; no advierto la menor semejanza entre ti, con tus facciones bien marcadas y un poco duras y tu pelo negro como el carbón, y ese joven adonis, que parece estar hecho de marfil y pétalos de rosa. Vamos, mi querido Basil, ese muchacho es un narciso, y tú..., bueno, tienes, por supuesto, un aire intelectual y todo eso. Pero la belleza, la belleza auténtica, termina donde empieza el aire intelectual. El intelecto es, por sí mismo, un modo de exageración, y destruye la armonía de cualquier rostro. En el momento en que alguien se sienta a pensar, todo él se convierte en nariz o en frente o en algo espantoso. Repara en quienes triunfan en cualquier profesión docta. Son absolutamente imposibles. Con la excepción, por supuesto, de la Iglesia.

„Tak tys v tom zobrazil sám sebe! To jsem na mou čest nevěděl, Basile, že jsi tak domýšlivý. Já věru nevidím žádnou podobnost mezi tebou, tím tvým drsným mohutným obličejem a těmi tvými vlasy, černými jako uhel, a mezi tímhle mladým Adónisem, který vypadá, jako by byl stvořen ze slonové kosti a z plátků růží. Vždyť tohle je Narcis, milý Basile, a ty... inu, máš ovšem intelektuální výraz a tak dále... Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobe jistý druh prohnanosti a ruší harmonii každé tváfe. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví! S výjimkou stavu duchovního, ovšem. Jenomže v duchovním stavu se nemyslí. Biskup povídá v osmdesáti letech pořád totéž, co mu řekli, aby povídal, když mu bylo osmnáct, a přirozeným důsledkem toho je, že neustále vypadá naprosto roztomile. Ten tvůj tajuplný mladý přítel, jehož jméno jsi mi neprozradil, ale jehož podobizna mě vskutku uchvacuje, ten taky nikdy nemyslí. To vím docela jistě. Je to krásné stvoření bez mozečku, které by mělo být vždycky po ruce v zimě, když nemáme v dohledu květiny, a taky v létě, když potřebujeme něco, co by dalo studenou sprchu naší duchaplnosti. Nelichoťsi, Basile, ty se mu ani v nejmenším nepodobáš.“

Pero sucede que en la Iglesia no se piensa. Un obispo sigue diciendo a los ochenta años lo que a los dieciocho le contaron que tenía que decir, y la consecuencia lógica es que siempre tiene un aspecto delicioso. Tu misterioso joven amigo, cuyo nombre nunca me has revelado, pero cuyo retrato me fascina de verdad, nunca piensa. Estoy completamente seguro de ello. Es una hermosa criatura, descerebrada, que debería estar siempre aquí en invierno, cuando no tenemos flores que mirar, y también en verano, cuando buscamos algo que nos enfríe la inteligencia. No te hagas ilusiones, Basil: no eres en absoluto como él.

-No me entiendes, Harry -respondió el artista-. No soy como él, por supuesto. Lo sé perfectamente. De hecho, lamentaría parecerme a él. ¿Te encoges de hombros? Te digo la verdad. Hay un destino adverso ligado a la superioridad corporal o intelectual, el destino adverso que persigue por toda la historia los pasos vacilantes de los reyes. Es mucho mejor no ser diferente de la mayoría. Los feos y los estúpidos son quienes mejor lo pasan en el mundo. Se pueden sentar a sus anchas y ver la función con la boca abierta. Aunque no sepan nada de triunfar, se ahorran al menos los desengaños de la derrota. Viven como todos deberíamos vivir, tranquilos, despreocupados, impasibles. Ni provocan la ruina de otros, ni la reciben de manos ajenas. Tu situación social y tu riqueza, Harry; mi cerebro, el que sea; mi arte, cualquiera que sea su valor; la apostura de Dorian Gray: todos vamos a sufrir por lo que los dioses nos han dado, y a sufrir terriblemente.

„Ty mi nerozumíš, Harry,“ odvětil umělec. „Ovšemže se mu nepodobám. Toho jsem si naprosto vědom. Dokonce by mě mrzelo, kdybych se mu podobal. Nekrč rameny, řikám ti pravdu. Každá tělesná a duševní výjimečnost s sebou nese neblahý osud. Takový osud, jaký se v historii věši na paty klopytajicím králům. Líp je nelišit se od svých bližních... Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti'. Ani nepřivedou nikoho do neštěstí, ani do něho sami neupadnou cizím přičiněním. Ale tvoje společenské postavení a bohatství, Harry, moje schopnosti, ať už jsou jakékoli, moje určení, ať už má jakoukoli cenu, pěkný vzhled Doriana Graye - to všechno, co nám věnovali bozi, nám přinese jen utrpení, hrozné utrpení.“

„Dorian Gray? Tak se tedy jmenuje?“ řekl lord Henry a zamířil přes ateliér k Basilu Hallwardovi.

„Ano, tak se jmenuje. Neměl jsem v úmyslu ti to říct.“

„Ale proč ne?“

-¿Dorian Gray? ¿Es así como se llama? -preguntó lord Henry, atravesando el estudio en dirección a Basil Hallward.

-Sí; así es como se llama. No tenía intención de decírtelo.

-Pero, ¿por qué no?

-No te lo puedo explicar. Cuando alguien me gusta muchísimo nunca le digo su nombre a nadie. Es como entregar una parte de esa persona. Con el tiempo he llegado a amar el secreto. Parece ser lo único capaz de hacer misteriosa o maravillosa la vida moderna. Basta esconder la cosa más corriente para hacerla deliciosa. Cuando ahora me marcho de Londres, nunca le digo a mi gente adónde voy. Si lo hiciera, dejaría de resultarme placentero. Es una costumbre tonta, lo reconozco, pero por alguna razón parece dotar de romanticismo a la vida. Imagino que te resulto terriblemente ridículo, ¿no es cierto?

„To ani nedovedu vysvětlit. Když se mi někdo nesmírně líbí, nikomu nikdy neřeknu, jak se jmenuje. To jako bych se něčeho na něm vzdával. Čím dál tím víc miluji tajnůstkářství. Mám dojem, že je to to jediné, co nám mění moderní život v něco tajuplného nebo zázračného. I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš. Když odjíždím z města, nikdy neřeknu svým příbuzným, kam mám namířeno. Kdybych to řekl, připravil bych se o všechno potěšení. Je to asi hloupý návyk, ale mně se tak nějak zdá, že člověku vnáší do života velkou dávku romantiky. Ty si o mně nejspíš myslíš, že jsem v téhle věci hrozný blázen.“

-En absoluto -respondió lord Henry-; nada de eso, mi querido Basil. Pareces olvidar que estoy casado, y el único encanto del matrimonio es que exige de ambas partes practicar asiduamente el engaño. Nunca sé dónde está mi esposa, y mi esposa nunca sabe lo que yo hago. Cuando coincidimos, cosa que sucede a veces, porque salimos juntos a cenar o vamos a casa del Duque, nos contamos con tremenda seriedad las historias más absurdas sobre nuestras respectivas actividades. Mi mujer lo hace muy bien; mucho mejor que yo, de hecho. Nunca se equivoca en cuestión de fechas y yo lo hago siempre. Pero cuando me descubre, no se enfada. A veces me gustaría que lo hiciera, pero se limita a reírse de mí.

„Vůbec ne,“ odpověděl lord Henry. „vůbec ne, milý Basile. Zřejmě zapomínáš, že jsem ženat, a manželství má jen jediný půvab: obě strany v něm musí naprosto nevyhnutelně vést život plny šalby. Já nikdy nevím, kde je má žena, a má žena nikdy neví, co dělám já. Když se setkáme - a tu a tam se přece jen setkáváme, třeba když spolu večeříme mimo dům nebo když jdeme k vévodovi - vypravujeme si s nejvážnější tváří nejnesmyslnější historky. Má žena se v tom vyzná znamenitě, dokonce mnohem líp než já. Nikdy si nepopletc své časové údaje; to zas já vždycky. Ale i když mi na něco přijde, nedělá žádné scény. Někdy bych si skoro přál, aby udělala scénu; ale ona se mi jen směje.“

„Nelíbí se mi, jak mluvíš o svém manželství, Harry,“ řekl Basil Hallward a vykročil ke dveřím do zahrady. „věřím, že jsi ve skutečnosti znamenitý manžel, ale že se za své vlastní ctnosti stydíš. Ty jsi prapodivný člověk. Jakživ neřekneš nic mravného, a přitom jakživ neuděláš nic špatného. Ten tvůj cynismus, to je jen a jen póza.“

-No me gusta nada cómo hablas de tu vida de casado, Harry -dijo Basil Hallward, dirigiéndose hacia la puerta que llevaba al jardín-. Creo que eres en realidad un marido excelente, pero que te avergüenzas de tus virtudes. Eres una persona extraordinaria. Nunca das lecciones de moralidad y nunca haces nada malo. Tu cinismo no es más que afectación.

-La naturalidad también es afectación, y la más irritante que conozco -exclamó lord Henry, echándose a reír.

„Být přirozený, to je vskutku jen a jen póza, a to ta nejprotivnější, jakou znám,“ řekl lord Henry se smíchem. A oba mladí muži vyšli spolu do zahrady a uvelebili se na dlouhé bambusové lavičce, která stála ve stínu vysokého vavřínového keře. Sluneční svit klouzal po lesklých listech. V tráve se chvěly bílé sedmikrásky.

Los dos jóvenes salieron juntos al jardín, acomodándose en un amplio banco de bambú colocado a la sombra de un laurel. La luz del sol resbalaba sobre las hojas enceradas. Sobre la hierba temblaban margaritas blancas.

Po chvíli mlčení vytáhl lord Henry hodinky. „Budu už bohužel muset jít, Basile,“ řekl, „a než půjdu, musíš mi odpovědět na otázku, kterou jsem ti dal před chvílí.“

„Co to bylo?“ řekl malíř a nepřestal upírat pohled k zemi.

Después de un silencio, lord Henry sacó su reloj de bolsillo.

„Víš to docela dobře.“

-Mucho me temo que he de marcharme, Basil -murmuró-, pero antes de irme, insisto en que me respondas a la pregunta que te he hecho hace un rato.

„Nevím, Harry.“

„Tak já ti řeknu, co to bylo. Musíš mi vysvětlit, proč nemíníš vystavit obraz Doriana Graye. A chci znát ten pravý důvod.“

-¿Cuál era? -dijo el pintor, sin levantar los ojos del suelo.

„Řekl jsem ti ten pravý důvod.“

-Lo sabes perfectamente. -No lo sé, Harry.

„Neřekl. Povídals, že ho nevystavíš, protožes v něm příliš zobrazil sám sebe. A to je přece dětinské.“

-Bueno, pues te lo diré. Quiero que me expliques por qué no vas a exponer el retrato de Dorian Gray.

Quiero la verdadera razón.

-Te la he dado.

-No, no lo has hecho. Me has dicho que hay demasiado de ti en ese retrato. Y eso es una chiquillada. - Harry-dijo Basil Hallward, mirándolo directamente a los ojos-, todo retrato que se pinta de corazón es un retrato del artista, no de la persona que posa. El modelo no es más que un accidente, la ocasión. No es a él a quien revela el pintor; es más bien el pintor quien, sobre el lienzo coloreado, se revela. La razón de que no exponga el cuadro es que tengo miedo de haber mostrado el secreto de mi alma.

„Harry,“ pravil Basil Hallward a zahleděl se lordu Henrymu zpříma do tváře, „každý portrét, který namaloval cit, je portrétem umělce, a ne modelu. Model je jen náhodný podnět. Malíř neodhaluje nitro toho, kdo stál modelem. Spíš své vlastní nitro odhaluje malíř na pomalovaném platně. A já nechci ten obraz vystavit, protože se bojím, že jsem v něm prozradil tajemství vlastní duše.“

Lord Henry se zasmál. „A jaképak tajemství to je?“ zeptal se.

„Povím ti to,“ řekl Hallward; ale tváří mu přelétl rozpačitý výraz.

„Jsem nedočkavost sama, Basile,“ pravil jeho druh, dívaje se na něho.

Lord Henry rió.

- Y, ¿cuál es ...? -preguntó.

-Te lo voy a decir -respondió Hallward; pero lo que apareció en su rostro fue una expresión de perplejidad. -Soy todo oídos, Basil -insistió su acompañante, mirándolo de reojo.

„Vlastně je toho tuze málo k povídání, Harry,“ odpověděl malíř. „A ty to bohužel sotva pochopíš. Možná, že tomu sotva uvěříš.“

-En realidad es muy poco lo que hay que contar, Harry -respondió el pintor-, y mucho me temo que apenas lo entenderías. Quizá tampoco te lo creas.

Lord Henry sonrió y, agachándose, arrancó de entre el césped una margarita de pétalos rosados y se puso a examinarla.

Lord Henry se usmál; shýbl se, utrhl v trávě chudobku s narůžovělými plátky a prohlížel si ji. „Že to pochopím, to vím docela jistě,“ řekl, hledě soustředéně na ten zlatý terčík s bílými paprsky,“ a pokud jde o to uvěření, já uvěřím čemukoli, ovšem za předpokladu, že je to naprosto neuvěřitelné.

-Estoy seguro de que lo entenderé -replicó, contemplando fijamente el pequeño disco dorado con plumas blancas-; y en cuanto a creer cosas, me puedo creer cualquiera con tal de que sea totalmente increíble.

Vánek setřásl se stromů několik květů a těžké hrozny šeříku s hustě stésnanými hvězdičkami se v ospalém vzduchu kývaly sem a tam. U zdi začala vrzat luční kobylka a jako útržek modré nitky přelétlo nad nimi na hnědavých průsvitných křídlech dlouhé štíhlé sídlo. Lord Henry měl dojem, že slyší tlouci srdce Basila Hallwarda, a byl zvědav, co přijde.

El aire arrancó algunas flores de los árboles, y las pesadas floraciones de lilas, con sus pléyades de estrellas, se balancearon lánguidamente. Un saltamontes empezó a cantar junto a la valla, y una libélula, larga y delgada como un hilo azul, pasó flotando sobre sus alas de gasa marrón. Lord Henry tuvo la impresión de oír los latidos del corazón de Basil Hallward, y se preguntó qué iba a suceder.

-Es una historia muy sencilla -dijo el pintor después de algún tiempo-. Hace dos meses asistí a una de esas fiestas de lady Brandon a las que va tanta gente. Ya sabes que nosotros, los pobres artistas, tenemos que aparecer en sociedad de cuando en cuando para recordar al público que no somos salvajes. Vestidos de etiqueta y con corbata blanca, como una vez me dijiste, cualquiera, hasta un corredor de Bolsa, puede ganarse reputación de civilizado. Bien; cuando llevaba unos diez minutos en el salón, charlando con imponentes viudas demasiado enjoyadas y tediosos académicos, noté de pronto que alguien me miraba.

„Přihodilo se prostě tohle,“ řekl malíř po chvíli. „Přede dvěma měsíci jsem šel do té tlačenice, co se schází u lady Brandonové. To víš, my chudáci umělci se čas od času musíme ukázat ve společnosti, abychom veřejnosti připomněli, že nejsme divoši. A ve fraku, s bílou vázankou, může kdokoli, jak jsi mi jednou řekl, dokonce i burzián, vzbudit dojem, že je civilizovaný. Nu, a když jsem byl v tom pokoji už asi deset minut a rozmlouval jsem s rozložitými, nastrojenými matrónami a s nudnými akademiky, uvědomil jsem si najednou, že se na mé někdo dívá. Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu. Proběhl mnou zvláštní pocit hrůzy. Poznal jsem, že jsem se tváří v tvář setkal s někým, jehož pouhý zjev je tak podmanivý, že kdybych ho nechal na sebe působit, zmocnil by se celé mé povahy, celého mého nitra, dokonce i mého umění.

Al darme la vuelta vi a Dorian Gray por vez primera. Cuando nuestros ojos se encontraron, me noté palidecer. Una extraña sensación de terror se apoderó de mí. Supe que tenía delante a alguien con una personalidad tan fascinante que, si yo se lo permitía, iba a absorber toda mi existencia, el alma entera, incluso mi arte. Yo no deseaba ninguna influencia exterior en mi vida. Tú sabes perfectamente lo independiente que soy por naturaleza. Siempre he hecho lo que he querido; al menos, hasta que conocí a Dorian Gray. Luego..., aunque no sé cómo explicártelo. Algo parecía decirme que me encontraba al borde de una crisis terrible. Tenía la extraña sensación de que el Destino me reservaba exquisitas alegrías y terribles sufrimientos. Me asusté y me di la vuelta para abandonar el salón. No fue la conciencia lo que me impulsó a hacerlo: más bien algo parecido a la cobardía. No me atribuyo ningún mérito por haber tratado de escapar.

-Conciencia y cobardía son en realidad lo mismo, Basil. La conciencia es la marca registrada de la empresa. Eso es todo.

A já jsem si nepřál, aby byl můj život zvenčí nějak ovlivněn. Sám víš, Harry, jak bytostně jsem nezávislý. Odjakživa jsem svým vlastním pánem - totiž byl jsem jím do té doby, než jsem se setkal s Dorianem Grayem. V té

chvíli... ani nevím, jak ti to vysvětlit... Něco jako by mi bylo říkalo, že

stojím na pokraji strašlivé životní krize. Měl jsem podivné tušení, že mi

osud chystá vybraná potěšení a zároveň vybrané zármutky. Polekal jsem

se a obrátil se k odchodu. To jsem neudělal pro klid svědomí, ale z jakési

zbabělosti. Nikterak si nepřipisuji k dobru, že jsem se snažil uniknout.“

„Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemn název toho podniku. To je všechno.“

„Tomu nevěřím, Harry, a neveřím ani, že tomu věříš ty. Ale ať už byly mé pohnutky jakékoli - taky to mohla být hrdost, já přece býval velmi hrdý - dral jsem se zkrátka ke dveřím. A tam jsem se samozřejmé srazil s lady

Brandonovou. ,Snad nám nechcete takhle brzy utéci, pane Hallwarde?'

-No lo creo, Harry, y me parece que tampoco lo crees tú. Fuera cual fuese mi motivo, y quizá se tratara orgullo, porque he sido siempre muy orgulloso, conseguí llegar a duras penas hasta la puerta. Pero allí, por supuesto, me tropecé con lady Brandon. «¿No irá usted a marcharse tan pronto, señor Hallward?», me gritó. ¿Recuerdas la voz tan peculiarmente estridente que tiene?

zapištěla. Znáš přece ten její podivně vřískavý hlas.“

„Ovšem. Ona se ve všem podobá pávu, až na tu krásu,“ řekl lord Henry, trhaje svými dlouhými, nervózními prsty sedmikrásku na kousky.

-Sí; es un pavo real en todo menos en la belleza -dijo lord Henry, deshaciendo la margarita con sus largos dedos nerviosos.

-No me pude librar de ella. Me presentó a altezas reales, a militares y aristócratas, y a señoras mayores con gigantescas diademas y narices de loro. Habló de mí como de su amigo más querido. Sólo había estado una vez con ella, pero se le metió en la cabeza convertirme en la celebridad de la velada. Creo que por entonces algún cuadro mío tuvo un gran éxito o al menos se habló de él en los periódicos sensacionalistas, que son el criterio de la inmoralidad del siglo XIX. De repente, me encontré cara a cara con el joven cuya personalidad me había afectado de manera tan extraña. Estábamos muy cerca, casi nos tocábamos. Nuestras miradas se cruzaron de nuevo. Fue una imprudencia por mi parte, pero pedí a lady Brandon que nos presentara. Quizá no fuese imprudencia, sino algo sencillamente inevitable. Nos hubiésemos hablado sin necesidad de presentación. Estoy seguro de ello. Dorian me lo confirmó después.

„Nemohl jsem se jí zbavit. Zavedla mě k různým výsostem a k rytířům podvazkových a jiných řádů a k postarším dámám s gigantickými čelenkami a papouščími nosy. Mluvila o mne jako o svém nejdražším příteli. Já se s předtím setkal jenom jednou, ale ona si vzala do hlavy, že ze mne udělá zlatý hřeb večera. Myslím, že některé mé obrazy měly v té dobé značný úspěch, aspoň se o nich tlachalo v šestákových plátcích, což je v devatenáctém století kritérium nesmrtelnosti. A najednou jsem zjistil, že stojím tváří v tvář tomu mladíkovi, jehož zjev mé prve tak vzrušil. Stáli jsme docela těsně proti sobě, skoro jsme se jeden druhého dotýkali. Naše pohledy se znovu setkaly. Bylo to ode mne neprozřetelné, ale požádal jsem lady Brandonovou, aby mě představila. Ale možná, že to koneckonců ani nebylo tak neprozřetelné. Bylo to prostě nevyhnutelné. Byli bychom se spolu dali do řeči i bez představování. To vím jistě. Dorian mi to ppzdéji řekl. I on měl pocit, že je nám osudem určeno, abychom se poznali.“

También él sintió que estábamos destinados a conocernos.

-Y, ¿cómo describió lady Brandon a ese joven maravilloso? -preguntó su amigo-. Sé que le gusta dar un rápido resumen de todos sus invitados. Recuerdo que me llevó a conocer a un anciano caballero de rostro colorado, cubierto con todas las condecoraciones imaginables, y me confió al oído, en un trágico susurro que debieron oír perfectamente todos los presentes, los detalles más asombrosos. Sencillamente huí. Prefiero desenmascarar a las personas yo mismo. Pero lady Brandon trata a sus invitados exactamente como un subastador trata a sus mercancías. O los explica completamente del revés, o cuenta todo excepto lo que uno quiere saber.

„A jak ti lady Brandonová představila toho báječného mladého muže?“ ptal se jeho druh. „Vím, že s velikou oblibou podává hbité précis o všech svých hostech. Vzpomínám si, jak mé jednou přivedla k sveřepému červenolícímu starému pánovi, ověšenému od hlavy až k patě řády a stužkami, a tragickým šepotem, který kdekdo v pokoji musel naprosto zřetelně slyšet, syčela mi o něm do ucha velice ohromující podrobnosti. Já prostě prchl. Rád si prokouknu lidi sám. Ale lady Brandonová jedná se svými hosty přesně tak jako vyvolavač se zbožím, které vydražuje. Buď ti všecky jejich vady nadobro vymluví, nebo ti o nich poví všecko, až na to, co bys rád věděl.“

„Chudák lady Brandonová! Jsi na ni zlý, Harry,“ řekl Hallward lhostejně.

-¡Pobre lady Brandon! ¡Eres muy duro con ella, Harry! -dijo Hallward lánguidamente.

„Milý kamaráde, snažila se založit salón, ale podařilo se jí jenom otevřít restauraci. Jak se jí tedy mohu obdivovat? Ale povez mi, co řekla o panu Dorianu Grayovi.“

-Mi querido amigo, esa buena señora trataba de fundar un salón, pero sólo ha conseguido abrir un restaurante. ¿Cómo quieres que la admire? Pero, dime, ¿qué te contó del señor Dorian Gray?

„Ach, něco jako: Roztomilý chlapeček - chudáček jeho matinka a já jsme byli naprosto nerozluční.  Docela jsem zapomněla, co dělá - bojím se, že... nedělá nic - ó ano, hraje na piano - či na housle, milý pane Grayi?' Oba jsme se museli zasmát a rázem z nás byli přátelé.“

-Algo así como «muchacho encantador, su pobre madre y yo absolutamente inseparables. He olvidado por completo a qué se dedica, me temo que..., no hace nada... Sí, sí, toca el piano, ¿o es el violín, mi querido señor Gray?» Ninguno de los dos pudimos evitar la risa, y nos hicimos amigos al instante.

„Smích není špatný začátek přátelství a určité je to pro ne daleko nejlepší zakončení,“ řekl mladý lord a utrhl si jinou sedmikrásku.

-La risa no es un mal principio para una amistad y, desde luego, es la mejor manera de terminarla -dijo el joven lord, arrancando otra margarita.

Hallward potřásl hlavou: „Ty nechápeš, co je to přátelství, Harry,“ zašeptal, „ani co je nepřátelství, když už o tom mluvíme. Ty máš rád kdekoho - totiž kdekdo je ti lhostejný.“

Hallward negó con la cabeza.

-No entiendes lo que es la amistad, Harry -murmuró-; ni tampoco la enemistad, si vamos a eso. Te gusta todo el mundo; es decir, todo el mundo te deja indiferente.

-¡Qué horriblemente injusto eres conmigo! -exclamó lord Henry, echándose el sombrero hacia atrás para mirar a las nubecillas que, como madejas enmarañadas de brillante seda blanca, vagaban por la oquedad turquesa del cielo veraniego-. Sí; horriblemente injusto. Ya lo creo que distingo entre la gente.

Elijo a mis amigos por su apostura, a mis conocidos por su buena reputación y a mis enemigos por su inteligencia. No es posible excederse en el cuidado al elegir a los enemigos. No tengo ni uno solo que sea estúpido. Todos son personas de cierta talla intelectual y, en consecuencia, me aprecian. ¿Te parece demasiada vanidad por mi parte? Creo que lo es.

„To je od tebe hrozně nespravedlivé!“ zvolal lord Henry, posunuje si klobouk do týla a vzhlížeje k malým obláčkům, které jako zmuchlaná přadena leskle bílého hedvábí letěly po tyrkysové hlubině letního nebe. „Ano, hrozně nespravedlivé je to od tebe. Já dělám mezi lidmi velikánské rozdíly. Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný ve volbé svých nepřátel. Mezi těmi mými není ani jediný hlupák. Všechno jsou to lidé jistých duševných schopností, a tak mě samozřejmě všichni dovedou ocenit. Je to ode mne veliká domýšlivost? Myslím, že je to dost domýšlivé."

„Také bych řekl, Harry. Ale podle toho tvého rozdělení musím já být tvůj pouhý známý.“

-Coincido en eso contigo. Pero según tus categorías yo no debo de ser más que un conocido.

„Můj milý zlatý Basile, ty jsi mnohem víc než známý.“

„A mnohem míň než přítel. Asi něco jako bratr, viď?“

-Mi querido Basil: eres mucho más que un conocido. -Y mucho menos que un amigo. Algo así como un hermano, ¿no es cierto?

„Bratři! Ale jdi! O bratry vůbec nestojím. Můj starší bratr ne a ne umřít, a moji mladší bratři zase nedělají nic jiného.“

-¡Ah, los hermanos! No me gustan los hermanos. Mi hermano mayor no se muere, y los menores nunca hacen otra cosa.

„Harry!“ okřikl ho Hallward zamračeně.

-¡Harry! -exclamó Hallward, frunciendo el ceño.

-No hablo del todo en serio. Pero me es imposible no detestar a mi familia. Imagino que se debe a que nadie soporta a las personas que tienen sus mismos defectos. Entiendo perfectamente la indignación de la democracia inglesa ante lo que llama los vicios de las clases altas. Las masas consideran que embriaguez, estupidez e inmoralidad deben ser exclusivo patrimonio suyo, y cuando alguno de nosotros se pone en ridículo nos ven como cazadores furtivos en sus tierras. Cuando el pobre Southwark tuvo que presentarse en el Tribunal de Divorcios, la indignación de las masas fue realmente magnífica. Y, sin embargo, no creo que el diez por ciento del proletariado viva correctamente.

„Neber mě tak vážně, kamaráde. Ale nemohu si pomoci, k příbuzným mám odpor. To asi proto, že nikdo z nás nesnáší lidi, kteří mají stejné chyby jako my. Mám plné pochopení pro anglické demokraty, když se vztekají na to, čemu říkají neřesti vyšších kruhů. Lid vyciťuje, že opilství, omezenost a nemorálnost by měly zůstat jedině jeho majetkem a že když ze sebe dělá hovado někdo z nás, pytláci vlastně v jeho revíru. Když se chudák Southwark dostal před rozvodový soud, rozhořčení lidu bylo prostě skvělé. A přitom mám za to, že ani deset procent proletariátu nežije řádně.“

„Nesouhlasím ani s jediným tvým slovem, ba co víc, Harry, vím jistě, že ty sám taky ne.“

-No estoy de acuerdo con una sola palabra de lo que has dicho y, lo que es más, estoy seguro de que a ti te sucede lo mismo.

Lord Henry se acarició la afilada barba castaña y se golpeó la punta de una bota de charol con el bastón de caoba.

-¡Qué inglés eres, Basil! Es la segunda vez que haces hoy esa observación. Si se presenta una idea a un inglés auténtico (lo que siempre es una imprudencia), nunca se le ocurre ni por lo más remoto pararse a pensar si la idea es verdadera o falsa. Lo único que considera importante es si el interesado cree lo que dice. Ahora bien, el valor de una idea no tiene nada que ver con la sinceridad de la persona que la expone. En realidad, es probable que cuanto más insincera sea la persona, más puramente intelectual sea la idea, ya que en ese caso no estará coloreada ni por sus necesidades, ni por sus deseos, ni por sus prejuicios. No pretendo, sin embargo, discutir contigo ni de política, ni de sociología, ni de metafísica.

Lord Henry si pohladil špičatou hnědou bradku a poklepal si ebenovou hůlkou s bambulkami na špičku lakýrky. „Ty jsi vážně dokonalý Angličan, Basile! To už je podruhé, co tohle říkáš. Když člověk přednese správnému Angličanovi nějakou myšlenku - a to je vždycky ukvapené - tu toho Angličana ani nenapadne uvažovat, je-li ta myšlenka dobrá, nebo špatná. Jen jedno považuje za důležité: jestli tomu člověk sám věří. Vždyť přece hodnota nějaké myšlenky nemá naprosto nic společného s upřímností člověka, který tu myšlenku vyslovuje. Je dokonce pravděpodobné, že čím je člověk neupřímnější, tím spíše bude ta myšlenka jen a jen rozumová, protože v tom případě nebude zabarvena ani jeho potřebami, ani jeho touhami, ani jeho předsudky. Ale nemíním se s tebou bavit o politice, sociologii nebo metafyzice. Mám raději lidi než zásady a jedince bez zásad mám raději než cokoli jiného. Pověz mi ještě něco o panu Dorianu Grayovi. Jak často se s ním vídáš?“

Las personas me gustan más que los principios, y las personas sin principios me gustan más que nada en el mundo. Cuéntame más cosas acerca de Dorian Gray. ¿Lo ves con frecuencia?

„Denně. Byl bych nešťastný, kdybych ho denně neviděl. Je pro mě naprosto nepostradatelný.“

„To je pozoruhodné. Myslel jsem, že se jakživ nebudeš zajímat o nic jiného než o své umění.“

-Todos los días. No sería feliz si no lo viera todos los días. Me es absolutamente necesario.

-¡Extraordinario! Creía que sólo te interesaba el arte. -Dorian es todo mi arte -dijo el pintor gravemente-. A veces pienso, Harry, que la historia del mundo sólo ha conocido dos eras importantes. La primera es la que ve la aparición de una nueva técnica artística. La segunda, la que asiste a la aparición de una nueva personalidad, también para el arte. Lo que fue la invención de la pintura al óleo para los venecianos, o el rostro de Antinoo para los últimos escultores griegos, lo será algún día para mí el rostro de Dorian Gray. No es sólo que lo utilice como modelo para pintar, para dibujar, para hacer apuntes. He hecho todo eso, por supuesto. Pero para mí es mucho más que un modelo o un tema. No te voy a decir que esté insatisfecho con lo que he conseguido, ni que su belleza sea tal que el arte no pueda expresarla.

No hay nada que el arte no pueda expresar, y sé que lo que he hecho desde que conocí a Dorian Gray es bueno, es lo mejor que he hecho nunca. Pero, de alguna manera curiosa (no sé si me entenderás), su personalidad me ha sugerido una manera completamente nueva, un nuevo estilo. Veo las cosas de manera distinta, las pienso de forma diferente. Ahora soy capaz de recrear la vida de una manera que antes desconocía. «Un sueño de belleza en días de meditación». ¿Quién ha dicho eso? No me acuerdo; pero eso ha sido para mí Dorian Gray. La simple presencia de ese muchacho, porque me parece poco más que un adolescente, aunque pasa de los veinte, su simple presencia... ¡Ah! Me pregunto si puedes darte cuenta de lo que significa. De manera inconsciente define para mí los trazos de una nueva escuela, una escuela que tiene toda la pasión del espíritu romántico y toda la perfección de lo griego. La armonía del alma y del cuerpo, ¡qué maravilla! En nuestra locura hemos separado las dos cosas, y hemos inventado un realismo que es vulgar, y un idealismo hueco. ¡Harry! ¡Si supieras lo que Dorian es para mí!

¿Recuerdas aquel paisaje mío, por el que Agnew me ofreció tanto dinero, pero del que no quise desprenderme? Es una de las mejores cosas que he hecho nunca. Y, ¿por qué? Porque mientras lo pintaba Dorian Gray estaba a mi lado. Me transmitía alguna influencia sutil y por primera vez en mi vida vi en un simple bosque la maravilla que siempre había buscado y que siempre se me había escapado.

„Teď on pro mě znamená všechno mé umění,“ řekl malíř vážně. „Někdy si myslím, Harry, že jenom dvojí údobí mívá nějaký význam v historii světa: když se v umění objeví nové výrazové prostředky, nebo když se objeví nová osobnost, rovněž v umění. Čím byl pro Benátčany objev olejomalby, tím byla pozdnímu řeckému sochařství tvář Antinoova a tím bude jednoho dne pro mě tvář Doriana Graye. Nejen proto, že si ho maluji, že si ho kreslím, že si ho skicuji. To všechno samozřejmě dělám. Ale on pro mě znamená mnohem víc než předlohu nebo model. Nechci říct, že bych byl nespokojen s tím, co jsem podle něho udělal, nebo že oplývá takovou krásou, že ji umění nedovede vyjádřit. Není nic, co by umění nedovedlo vyjádřit, a já vím, že práce, kterou dělám od té doby, co jsem se seznámil s Dorianem Grayem, je dobrá práce, že je to nejlepší práce v mém životě. Ale jeho osobnost na mě tak nějak pozoruhodně působí - jsem zvědav, jestli mi porozumíš, - inspiruje mě k zcela nové umělecké technice, k zcela novému stylu. Vidím všechno jinak, o všem jinak přemýšlím. Umím teď přetvářet život způsobem, který mi předtím zůstával utajen. ,Sen o krásných tvarech ve dnech přemýšlení o obsahu,' kdo jen to řekl? Už ani nevím... Ale to je pro mě Dorian Gray. Pouhá viditelná přítomnost toho hocha - připadá mi totiž o málo starší než hoch, ačkoli je mu ve skutečnosti dvacet pryč -, jeho pouhá viditelná přítomnost... ach, rád bych věděl, jestli si dovedeš představit všechno, co to znamená. Nevědomky mi vyvolává před očima obrysy nějaké nové svěží školy, školy, jež by v sobě měla mít všechnu vášnivost romantického ducha, všechnu dokonalost ducha řeckého. Soulad duše a těla - co je v tom všechno skryto! My jsme v tom svém šílenství ty dva pojmy od sebe oddělili a vynalezli jsme realismus, který je vulgární, a ideály, které jsou prázdné. Harry, kdybys jen věděl, co pro mě znamená Dorian Gray! Vzpomínáš si na tu mou krajinku, za kterou mi Agnew nabízel tak ohromnou částku, ale kterou bych nedal ani za nic? Je to jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy vytvořil. A proč je taková? Protože když jsem ji maloval, seděl vedle mne Dorian Gray. Vyzařoval z něho jakýsi pronikavý vliv, a já jsem poprvé viděl v obyčejné lesní scenérii zázrak, který jsem v ní vždycky hledal, ale nikdy nenacházel.“

„Basile, to je úžasné! Musím Doriana Graye vidět.“

-¡Eso que cuentas es extraordinario! He de ver a Dorian Gray.

Hallward se levantó del asiento y empezó a pasear por el jardín. Al cabo de unos momentos regresó.

-Harry -dijo-, Dorian Gray no es para mí más que un motivo artístico. Quizá tú no veas nada en él. Yo lo veo todo. Nunca está más presente en mi trabajo que cuando no aparece en lo que pinto. Es la sugerencia, como he dicho, de una nueva manera. Lo encuentro en las curvas de ciertas líneas, en el encanto y sutileza de ciertos colores. Eso es todo.

Hallward se zvedl z lavičky a začal se procházet sem a tam po zahradě. Za chvilku se vrátil. „Harry,“ řekl, „Dorian Gray je pro mě pouze umělecký námět. Ty bys v něm třeba neviděl pranic. Já v něm vidím všecko. Nikdy není v mém díle přítomen víc, než když v něm není žádná z jeho podob. Je, jak říkám, spíš podnětem k nové umělecké technice. Objevuji ho v křivkách jistých linií, v líbeznosti a v jemných odstínech jistých barev. To je všechno.“

-Entonces, ¿por qué te niegas a exponer su retrato? -preguntó lord Henry.

„Tak proč nedáš jeho portrét na výstavu?“ ptal se lord Henry.

-Porque, sin pretenderlo, he puesto en ese cuadro la expresión de mi extraña idolatría de artista, de la que, por supuesto, nunca he querido hablar con él. Nada sabe. No lo sabrá nunca. Pero quizá el mundo lo adivine; y no quiero desnudar mi alma ante su mirada entrometida y superficial. Nunca pondré mi corazón bajo su microscopio. Hay demasiado de mí mismo en ese cuadro, Harry, ¡demasiado de mí mismo!

„Protože, aniž jsem to měl v úmyslu, jsem do něho tak trochu vložil výraz všeho toho zvláštního uměleckého zbožňování, o němž Dorianovi nemíním samozřejmě nic říct. Neví o něm nic. A nikdy se o něm nic nedoví. Ale lidé by to mohli vytušit. A já nehodlám obnažit své nitro před jejich mělkými, slídivými zraky. Nikdy jim nedám srdce pod drobnohled. V tom portrétu jsem příliš zobrazil sám sebe, Harry, příliš sám sebe.“

-Los poetas no son tan escrupulosos como tú. Saben lo útil que es la pasión cuando piensan en publicar. En nuestros días un corazón roto da para muchas ediciones.

„ Básníci nejsou tak úzkostliví jako ty. Ti vědí, jak se da vášeň výhodně zveřejnit. Zlomené srdce dosáhne dneska mnoha vydání.“

-Los detesto por eso -exclamó Hallward-. Un artista debe crear cosas hermosas, pero sin poner en ellas nada de su propia existencia. Vivimos en una época en la que se trata el arte como si fuese una forma de autobiografía. Hemos perdido el sentido abstracto de la belleza. Algún día mostraré al mundo lo que es eso; y ésa es la razón de que el mundo no deba ver nunca mi retrato de Dorian Gray.

„Proto taky nemám básníky rád,“ řekl Hallward. „Umělec má tvořit krásné věci, ale neměl by do nich vkládat nic ze svého vlastního života. Žijeme ve věku, kdy se lidé dívají na umění, jako kdyby bylo stvořeno jen pro jistou formu autobiografie. Vytratil se nám abstraktní smysl krásy. Jednoho dne ukážu světu, jaký ten smysl je. A proto ncsmí svět nikdy vidět portrét Doriana Graye.“

-Creo que estás equivocado, pero no voy a discutir contigo. Sólo discuten los que están perdidos intelectualmente. Dime, Dorian Gray te tiene mucho afecto?

El pintor reflexionó durante unos instantes.

„Myslím, že děláš chybu, Basile, ale nebudu o tom s tebou diskutovat. Jenom lidé, kteří jsou s rozumem v koncích, pořád o něčem diskutují. Ale pověz mi, má tě Dorian Gray hodně rád?“

-Me tiene afecto -respondió, después de una pausa-; sé que me tiene afecto. Es cierto, por otra parte, que lo halago terriblemente. Hallo un extraño placer en decirle cosas de las que sé que después voy a arrepentirme. Por regla general es encantador conmigo, y nos sentamos en el estudio y hablamos de mil cosas. De cuando en cuando, sin embargo, es terriblemente desconsiderado, y parece disfrutar haciéndome sufrir. Entonces siento que he entregado toda mi alma a alguien que la trata como si fuera una flor que se pone en el ojal, una condecoración que deleita su vanidad, un adorno para un día de verano.

Malíř několik okamžiků uvažoval. „Rád mě má,“ odpověděl po chvíli, „vím, že mě má rád. Strašně mu ovšem lichotím. Působí mi zvláštní radost říkat mu věci, o kterých vím, že jich budu jednou litovat. Zpravidla je ke mně velmi milý. Sedáváme v ateliéru a povídáme si o tisícerých věcech. Tu a tam však bývá hrozně bezohledný a s velikým potěšením, jak se zdá, mi ubližuje. A to pak cítím, Harry, že jsem celou svou duši věnoval člověku, který s ní jedná, jako by to byla květina na klopu, drobná ozdoba, která lahodí jeho sebelásce, okrasa pro jeden letní den.“

-En verano los días suelen ser largos, Basil -murmuró lord Henry-. Quizá te canses tú antes que él. Es triste pensarlo, pero sin duda el genio dura más que la belleza. Eso explica que nos esforcemos tanto por cultivarnos. En la lucha feroz por la existencia queremos tener algo que dure, y nos llenamos la cabeza de basura y de datos, con la tonta esperanza de conservar nuestro puesto. La persona que lo sabe todo: ése es el ideal moderno. Y la mente de esa persona que todo lo sabe es una cosa terrible, un almacén de baratillo, todo monstruos y polvo, y siempre con precios por encima de su valor verdadero. Creo que tú te cansarás primero, de todos modos. Algún día mirarás a tu amigo, y te parecerá que está un poco desdibujado, o no te gustará la tonalidad de su tez, o cualquier otra cosa. Se lo reprocharás con amargura, y pensarás, muy seriamente, que se ha portado mal contigo. La siguiente vez que te visite, te mostrarás perfectamente frío e indiferente. Será una pena, porque te cambiará. Lo que me has contado es una historia de amor, habría que llamarla historia de amor estético, y lo peor de toda historia de amor es que después tino se siente muy poco romántico.

-Harry, no hables así. Mientras viva, la personalidad de Dorian Gray me dominará. No puedes sentir lo que yo siento. Tú cambias con demasiada frecuencia.

„V létě dny tak rychle nepíchají, Basile,“ řekl lord Henry. „Možná, že on tebe omrzí dřív než ty jeho. Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk - to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitnický krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu. Ale ať tak či onak, já myslím, že on tebe omrzí první. Jednoho krásného dne se na svého přítele zadíváš, a najednou ti bude připadat tak nějak špatně nakreslený, nebo se ti nebude líbit některý jeho barevný odstín nebo něco takového. A zahrneš ho v duchu trpkými výčitkami a budeš si vážně myslet, že se k tobě zachoval velmi špatně. Až přijde příště, budeš naprosto chladný a lhostejný. A to bude velká škoda, protože tě to změní. To, cos mi vyprávěl, je učiněný románek, umělecký románek, dalo by se říct, ale to nejhorší na románcích jakéhokoli druhu je, že jsme po nich tak neromantičtí.“

-¡Ah, mi querido Basil, precisamente por eso soy capaz de sentirlo! Los que son fieles sólo conocen el lado trivial del amor: es el infiel quien sabe de sus tragedias.

„Nemluv tak, Harry. Dorian Gray mě bude ovládat, dokud budu živ. Ty se nemůžeš vcítit do toho, co cítím já, ty jsi příliš přelétavý.“

Lord Henry frotó una cerilla sobre un delicado estuche de plata y empezó a fumar un cigarrillo con un aire tan pagado de sí mismo y tan satisfecho como si hubiera resumido el mundo en una frase.

Los gorriones alborotaban entre las hojas lacadas de la enredadera y las sombras azules de las nubes se perseguían sobre el césped como golondrinas. ¡Qué agradable era estar en el jardín! ¡Y cuán deliciosas las emociones de otras personas! Mucho más que sus ideas, en opinión de lord Henry. Nuestra alma y las pasiones de nuestros amigos: ésas son las cosas fascinantes de la vida. Le divirtió recordar en silencio el tedioso almuerzo que se había perdido al quedarse tanto tiempo con Basil Hallward. Si hubiera ido a casa de su tía, se habría encontrado sin duda con lord Goodboy, y sólo habrían hablado de alimentar a los pobres y de la necesidad de construir alojamientos modelo. Todos los comensales habrían destacado la importancia de las virtudes que su situación en la vida les dispensaba de ejercitar. Los ricos hablarían del valor del ahorro, y los ociosos se extenderían elocuentemente sobre la dignidad del trabajo. ¡Era delicioso haber escapado a todo aquello! Mientras pensaba en su tía, algo pareció sorprenderlo.

Volviéndose hacia Hallward, dijo: -Acabo de acordarme.

-¿Acordarte de qué, Harry?

„Ach, můj milý Basile, právě proto se do toho mohu vcítit. Věrní znají jen ty otřepané stránky lásky. Ale milostné tragédie, ty znají právě nevěrnici. A lord Harry rozškrtl zápalku o úhlednou stříbrnou krabičku a začal kouřit cigaretu se sebevědomým a spokojeným výrazem, jako kdyby byl shrnul celý svět do jediné věty. V zeleně nalakovaném listí břečťanu harašili švitořící vrabci a modré stíny obláčků se honily v travé jako vlaštovky. Jak příjemně je v té zahradé! A jak rozkošná jsou citová vzrušení druhých lidí! Mnohem rozkošnější než jejich myšlenky, napadlo lorda Henryho. Vlastní nitro a vášně přátel - to je to, co nás v životě okouzluje. S tichým obveselením si představoval tu nudnou svačinu, kterou zmeškal, že se tak dlouho zdržel u Basila Hallwarda. Kdyby byl šel k tetě, byl by se tam určitě setkal s lordem Goodbodym a bylo by se hovořilo jen a jen o vykrmování chudiny a o nezbytnosti vzorných činžáků. Příslušníci každé třídy by byli kázali o důležitosti ctnosti, jež ve svém vlastním životě nemají zapotřebí pěstovat; bohatí by byli mluvili o hodnotách spořivosti a leniví by se byli rozplývali výmluvností o důstojnosti práce. Je příjemné, že tomu všemu unikl. A jak myslil na tetu, najednou ho něco napadlo. Otočil se k Hallwardovi a řekl: „Milý příteli, teď jsem si zrovna vzpomněl.“

-De dónde he oído el nombre de Dorian Gray.

„Nač, Harry?“

-¿Dónde? -preguntó Hallward, frunciendo levemente el ceño.

„Kde jsem slyšel jméno Doriana Graye.“

„Kde to bylo?“ ptal se Hallward a trochu se zakabonil.

-No es necesario que te enfades. Fue en casa de mi tía, lady Agatha. Me dijo que había descubierto a un joven maravilloso que iba a ayudarla en el East End y que se llamaba Dorian Gray. Tengo que confesar que nunca me contó que fuese bien parecido. Las mujeres no aprecian la belleza; al menos, las mujeres honestas. Me dijo que era muy serio y con muy buena disposición. Al instante me imaginé una criatura con gafas y de pelo lacio, horriblemente cubierto de pecas y con enormes pies planos. Ojalá hubiera sabido que se trataba de tu amigo.

-Me alegro mucho de que no fuese así, Harry.

„Netvař se tak rozzlobeně, Basile. Bylo to u mé tety, u lady Agáty. Povídala mi, že objevila báječného mladého muže, který jí bude pomáhat ve čtvrtích chudiny, a že se jmenuje Dorian Gray. Musím však konstatovat, že mi vůbec neřekla, jak je vzhledný. Ženy nedovedou ocenit dobrý vzhled, aspoň počestné ženy to nedovedou. Teta mi řekla, že je velmi vážný a že má krásnou povahu. A tak jsem hned v duchu viděl obrýlené stvoření se zplihlými vlasy, hrozně pihovaté a ťapající na ohromných nohou. To jsem mel vědět, že je to tvůj přítel!“

-¿Por qué?

-No quiero que lo conozcas.

„Jsem velmi rád, žes to nevěděl, Harry.“

-¿No quieres que lo conozca?

„Proč?“

-No.

„Nechci, aby ses s ním setkal.“

-El señor Dorian Gray está en el estudio -anunció el mayordomo, entrando en el jardín.

„Ty nechceš, abych se s ním setkal?“

„Ne.“

-Ahora tienes que presentármelo -exclamó lord Henry, riendo.

„Pan Dorian Gray je v ateliéru, pane,“ pravil komorník, vstupující do zahrady.

El pintor se volvió hacia su criado, a quien la luz del sol obligaba a parpadear.

„Teď mě představit musíš,“ řekl lord Henry se smíchem.

-Dígale al señor Gray que espere, Parker. Me reuniré con él dentro de un momento.

El mayordomo hizo una inclinación y se retiró.

Hallward se volvió después hacia lord Henry.

Malíř se obrátil k sluhovi, který tu stál a pomrkával ve slunečním světle. „Požádejte pana Graye, aby počkal, Parkere. Že přijdu za okamžik.“ Sluha se uklonil a vracel se po pěšině.

-Dorian Gray es mi amigo más querido -dijo-. Es una persona sencilla y bondadosa. Tu tía estaba en lo cierto al describirlo. No lo eches a perder. No trates de influir en él. Tu influencia sería mala. El mundo es muy grande y encierra mucha gente maravillosa. No me arrebates la única persona que da a mi arte todo el encanto que posee: mi vida de artista depende de él. Tenlo en cuenta, Harry, confío en ti -hablaba muy despacio, y las palabras parecían salirle de la boca casi contra su voluntad.

Basil se zahleděl na lorda Henryho. „Dorian Gray je můj nejdražší přítel,“ řekl. „Má prostou a krásnou povahu. Tvoje teta ti o něm řekla pravdu. Nezkaz ho. Nesnaž se ho ovlivnit. Tvůj vliv by byl špatný. Svět je veliký a je v něm plno skvělých lidí. Neodveď mi tedy jedinou bytost, které moje umění vděčí za veškeré kouzlo, co v něm je. Závisí na něm můj život umělce. Na to nezapomeň, Harry, důvěřuji ti.“ Mluvil velmi zvolna a zdálo se, že se ta slova z něho derou téměř proti jeho vůli.

-¡Qué tonterías dices! -respondió lord Henry, con una sonrisa.

Luego, tomando a Hallward del brazo, casi lo condujo hacia la casa.

„Co to říkáš za nesmysl!“ řekl lord Henry s úsměvem, a uchopiv Hallwarda pod paží, téměř ho vlekl do domu.