Le Portrait de Dorian Gray.  Oscar Wilde
Chapitre 7. (Kapitola 7. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Par hasard, il se trouva que la salle, ce soir-là, était pleine de monde, et le gras manager juif, qui les reçut à la porte du théâtre rayonnait d’une oreille à l’autre d’un onctueux et tremblotant sourire. Il les escorta jusqu’à leur loge avec une sorte d’humilité pompeuse, en agitant ses grasses mains chargées de bijoux et parlant de sa voix la plus aiguë.

Dorian Gray se sentit pour lui une aversion plus prononcée que jamais ; il ve-nait voir Miranda, pensait-il, et il rencontrait Caliban...

Il paraissait, d’un autre côté, plaire à lord Henry ; ce dernier même se décida à lui témoigner sa sympathie d’une façon formelle en lui serrant la main et l’affirmant qu’il était heureux d’avoir rencontré un homme qui avait découvert un réel talent et faisait banqueroute pour un poète.

Hallward s’amusa à observer les personnes du parterre... La chaleur était suf-focante et le lustre énorme avait l’air, tout flambant, d’un monstrueux dahlia aux pétales de feu jaune. Les jeunes gens des galeries avaient retiré leurs jaquettes et leurs gilets et se penchaient sur les balustrades. Ils échangeaient des paroles d’un bout à l’autre du théâtre et partageaient des oranges avec des filles habillées de couleurs voyantes, assises à côté d’eux. Quelques femmes riaient au parterre. Leurs voix étaient horriblement perçantes et discordantes. Un bruit de bouchons sautant arrivait du bar.

Z toho či onoho důvodu bylo toho večera v divadle plno a tlustý židovský ředitel, který je uvítal u dveří, zářil mastným třaslavým úsměvem od ucha k uchu. S jakousi nabubřelou ponížeností je doprovodil do lóže, rozkládaje tlustýma ošperkovanýma rukama a mluvě vysokým hlasem. Dorianu Grayovi se hnusil víc než kdy jindy; měl pocit, jako kdyby byl přišel hledat Mirandu, a narazil na Kalibána. Ale lordu Henrymu se naopak dost líbil. Prohlašoval aspoň, že se mu líbí, a trval na tom, že mu musí potřást rukou a ujistit ho, jak je pyšný, že poznává muže, který objevil skutečný talent a který udělal úpadek kvůli básníkovi. Hallward se bavil tím, že pozoroval tváře v parteru. Bylo strašně vyčerpávající vedro a velikánská lampa zářila jako obrovská jiřina s ohnivě žlutými plátky. Mladíci na balkóně odložili kabáty a vesty a přehodili si je přes zábradlí. Bavili se přes celé hlediště a dělili se o pomeranče s vyparáděnými děvčaty, která seděla s nimi. V přízemí se smály nějaké ženy. Měly hrozně pronikavé a nelibozvučná hlasy. Od výčepu se ozýval zvuk vytahovaných zátek.

„V jakém to místě muže člověk objevit bohyni!“ řekl lord Henry.

– Quel endroit pour y rencontrer sa divinité, dit lord Henry.

– Oui, répondit Dorian Gray. C’est ici que je la rencontrai, et elle est divine au-delà de tout ce qu’on peut concevoir. Vous oublierez toute chose quand elle jouera. On ne fait plus attention à cette populace rude et commune, aux figures grossières et aux gestes brutaux dès qu’elle entre en scène ; ces gens demeurent silencieux et la regardent ; ils pleurent, et rient comme elle le veut ; elle joue sur eux comme sur un violon ; elle les spiritualise, en quelque sorte, et l’on sent qu’ils ont la même chair et le même sang que soi-même.

„Ano!“ odvětil Dorian Gray. „Tady jsem ji objevil a mezi všemi živými bytostmi je to vskutku bohyně. Až bude hrál, zapomenete na všechno. Tihle obyčejní drsní lidé s hrubými tvářemi a neurvalými gesty se docela změní, když ona je na jevišti. Sedí tiše a dívají se na ni. Pláčou a smějí se, jak si ona přeje. Její zásluhou jsou citliví jako housle. Její zásluhou mají najednou ducha a člověk cítí, že jsou ze stejného masa a ze stejné krve jako my.“

– La même chair et le même sang que soi-même ! Oh ! je ne crois pas, s’exclama lord Henry qui passait en revue les spectateurs de la galerie avec sa lor-gnette.

„Ze stejného masa a ze stejné krve jako my? Ale to snad ne!“ zvolal lord Henry, prohlížející si divadelním kukátkem osazenstvo na balkóně.

– Ne faites pas attention à lui, Dorian, dit le peintre. Je sais, moi, ce que vous voulez dire et je crois en cette jeune fille. Quiconque vous aimez doit le mériter et la personne qui a produit sur vous l’effet que vous nous avez décrit doit être noble et intelligente. Spiritualiser ses contemporains, c’est quelque chose d’appréciable... Si cette jeune fille peut donner une âme à ceux qui jusqu’alors ont vécu sans en avoir une, si elle peut révéler le sens de la Beauté aux gens dont les vies furent sordides et laides, si elle peut les dépouiller de leur égoïsme, leur prêter des larmes de tristesse qui ne sont pas leurs, elle est digne de toute votre admiration, digne de l’adoration du monde. Ce mariage est normal ; je ne le pensai pas d’abord, mais maintenant je l’admets. Les dieux ont fait Sibyl Vane pour vous ; sans elle vous auriez été incomplet.

„Nevšímejte si ho, Doriane,“ řekl malíř. „Já chápu, jak to myslíte, a věřím v to děvče. Každý, koho milujete vy, musí být skvělý, a každé děvče, jež působí na lidi tak, jak to popisujete, musí být jemné a ušlechtilé. Dávat ducha své době, to je záslužná činnost. Jestli to děvče dovede vnuknout duši těm, kteří žijí bez duše, jestli dovede vzbudit smysl pro krásu v lidech, jichž život je ubohý a ošklivý, jestli je dovede vysvléci z jejich sobectví a propůjčit jim slzy pro zármutky, jež nejsou jejich vlastními zármutky, pak je hodná všeho vašeho zbožňovaní, pak je hodná, aby ji zbožňoval celý svět. To manželství je docela v pořádku. Zprvu jsem si to nemyslel, ale teď to připouštím. Bozi stvořili Sibylu Vaneovou pro vás. Bez ní byste byl neúplný.“

– Merci, Basil, répondit Dorian Gray en lui pressant la main. Je savais que vous me comprendriez. Harry est tellement cynique qu’il me terrifie parfois... Ah ! voici l’orchestre ; il est épouvantable, mais ça ne dure que cinq minutes. Alors le ri-deau se lèvera et vous verrez la jeune fille à laquelle je vais donner ma vie, à laquelle j’ai donné tout ce qu’il y a de bon en moi...

„Díky, Basile,“ odpověděl Dorian Gray a stiskl mu ruku. „Já věděl, že vy mi porozumíte. Harry je takový cynik, že mě až děsí. Ale už spustil orchestr. Ten je příšerný, hraje však jenom asi pět minut. Pak se zvedne opona a uvidíte dívku, které dám celý svůj život, které dávám všechno, co je ve mne dobré.“

Un quart d’heure après, parmi une tempête extraordinaire d’applaudissements, Sibyl Vane s’avança sur la scène... Certes, elle était adorable à voir, une des plus ado-rables créatures même, pensait lord Henry, qu’il eut jamais vues. Il y avait quelque chose d’animal dans sa grâce farouche et ses yeux frémissants. Un sourire abattu, comme l’ombre d’une rose dans un miroir d’argent, vint à ses lèvres en regardant la foule enthousiaste emplissant le théâtre. Elle recula de quelques pas, et ses lèvres semblèrent trembler.

Basil Hallward se dressa et commença à l’applaudir. Sans mouvement, comme dans un rêve, Dorian Gray la regardait ; Lord Henry la lorgnant à l’aide de sa jumelle murmurait : « Charmante ! Charmante ! »

Po čtvrthodince, za neobyčejné bouře potlesku, vkročila na jeviště Sibyla Vaneová. Ano, na pohled je jistě rozkošná, je to jedno z nejrozkošnějších stvoření, jaké jsem kdy videi, pomyslil si lord Henry. Její plachý půvab a její žasnoucí oči měly v sobě něco, co připomínalo mladou laňku. Slabý ruměnec, jako odraz růže ve stříbrném zrcadle, se jí rozlil po licích, když pohlédla na přeplněné, nadšené hlediště. Ustoupila o několik krůčků dozadu a rty jako by se jí pozachvěly. Basil Hallward vyskočil a začal tleskat.

La scène représentait la salle du palais de Capulet, et Roméo, dans ses habits de pèlerin, entrait avec Mercutio et ses autres amis. L’orchestre attaqua quelques mesures de musique, et la danse commença...

Au milieu de la foule des figurants gauches aux costumes râpés, Sibyl Vane se mouvait comme un être d’essence supérieure. Son corps s’inclinait, pendant qu’elle dansait, comme dans l’eau s’incline un roseau. Les courbes de sa poitrine semblaient les courbes d’un blanc lys. Ses mains étaient faites d’un pur ivoire.

Cependant, elle était curieusement insouciante ; elle ne montrait aucun signe de joie quand ses yeux se posaient sur Roméo. Le peu de mots qu’elle avait à dire :

Dorian Gray seděl bez hnutí jako člověk ponořený do snu a zíral na ni. Lord Henry ji pozoroval kukátkem a pobrukoval si: „Půvabná! Půvabná!“ Na scéně byla síň domu Capuletů a vstoupil do ní Romeo v poutníčkém převleku, s Mercutiem a ostatními svými přáteli. To, co představovalo kapelu, zahrálo několik taktů a započal tanec. Zástupem neohrabaných, uboze oblečených herců proplouvala Sibyla Vaneová jako stvoření z dokonalejšího světa. Jak tančila, její postava se kolébala, jako se kolébá rostlina na vodě. Křivky jejího hrdla, to byly křivky bílé lilie. Její ruce budily dojem, že jsou z chladné slonoviny.

Good pilgrim, you de wrong your hand too much
Which mannerly dévotion shows in this;
For saints have bands that pilgrims’ hands de touch
And palm to palm is holy palmers’ kiss... *

Přesto však byla podivně netečná. Neprojevila žádnou známku radosti, když její oči spočinuly na Romeovi. Těch pár slov, jež měla říct:

*Bon pèlerin, vous êtes trop sévère pour votre main – Qui n’a fait preuve en ceci que d’une respectueuse dévotion ; – Les saintes mêmes ont des mains que peuvent toucher les mains des pèlerins – Et cette étreinte est un pieu baiser...

Poutniče milý, křivdíš velice

té ruce své; v tom pravá zbožnost její:

Když poutník tkne se ruky světice,

tak ruka s rukou líbati se smějí...,

et le bref dialogue qui suit, furent dits d’une manière plutôt artificielle... Sa voix était exquise, mais au point de vue de l’intonation, c’était absolument faux. La couleur n’y était pas. Toute la vie du vers était enlevée ; on n’y sentait pas la réalité de la pas-sion.

s krátkým dialogem, který po nich následuje, odmluvila naprosto vyumělkovaně. Hlas sám zněl výtečně, ale v odstínu byl zcela falešný. Byl špatně zabarven. Bral veršům všechnu životnost. Vášeň zbavoval pravdivosti.

Dorian pâlit en l’observant, étonné, anxieux... Aucun de ses amis n’osait lui parler ; elle leur semblait sans aucun talent ; ils étaient tout à fait désappointés.

Dorian Gray ji pozoroval a bledl. Byl zmaten a probouzela se v něm úzkost. Ani jeden z jeho přátel se neodvážil nic říct. Dívka jim připadala úplně neschopná. Byli hrozně zklamáni.

Ils savaient que la scène du balcon du second acte était l’épreuve décisive des actrices abordant le rôle de Juliette ; ils l’attendaient tous deux ; si elle y échouait, elle n’était bonne à rien.

Ale dobře věděli, že skutečným zkušebním kamenem každé Julie je balkónová scéna v druhém dějství. A na tu čekali. Zklame-li dívka tam, není v ní pranic.

Elle fut vraiment charmante quand elle surgit dans le clair de lune ; c’était vrai ; mais l’hésitation de son jeu était insupportable et il devenait de plus en plus mauvais à mesure qu’elle avançait dans son rôle. Ses gestes étaient absurdement artificiels. Elle emphatisait au-delà des limites permises ce qu’elle avait à dire. Le beau passage :

Vypadala půvabně, když vystoupila do měsíčního světla. To se popřít nedalo. Ale její projev byl nesnesitelně teatrální, a to čím dál tím víc. Gesta měla už nemožné vyumělkovaná. Na všechno, co říkala, dávala přehnaný důraz. Tu krátkou pasáž:

Ty víš, že maska noci tvář mi kryje,

sic panenský by polil ruměnec

Thou knowest tho mask of night is on my face,
Else would a maiden blush bepaint my cheek
For’ that which thou hast heard me speak to-night...*

mé líce pro to, co jsi uslyšel

mne mluvit dnes...

*Tu sais que le masque de la nuit est sur mon visage, – Sans cela tu verrais une virginale rougeur colorer ma joue – Quand je songe aux paroles que tu m’as entendu dire cette nuit...

deklamovala s lopotnou pečlivostí Školačky, kterou učil recitovat podřadný profesor přednesu. Když se skláněla z balkónu a došla k těm nádherným řádkům:

fut déclamé avec la pitoyable précision d’une écolière instruite dans la récita-tion par un professeur de deuxième ordre. Quand elle s’inclina sur le balcon et qu’elle eut à dire les admirables vers :

Ač se raduji, tak z tebe, nemám žádné radosti z té dnešní shody; příliš kvapná je a neprozřetelná a unáhlená; tak příliš jako blesk, jenž zanikne, než člověk říci maže: Blýsklo se! Můj drahý, dobrou noc. To poupě lásky snad, dechem léta zrajíc, rozpučí v květ spanilý, až příště sejdem se...,

Although I joy in thee,
I have no joy of this contract to-night:
It is too rash, too unadvised, too sudden;
Too like the lightning, which doth cease to be
Eve one can say: « It lightens! Sweet, good-night!
This bud of love by summer’s ripening breath
May prove a beauteous flower when nest we meet...*

odříkávala slova, jako kdyby pro ni neměla žádný význam. A nebylo to z nervózy. Nebyla dokonce ani zdaleka nervózní, ovládala se dokonale. Byl to prostě špatný výkon. Naprosto zklamala.

*Quoique tu fasse ma joie, – Je ne puis goûter cette nuit toutes les joies de notre rapprochement : – Il est trop brusque, trop imprévu, trop soudain, – Trop semblable à l’éclair qui a cessé d’être – Avant qu’on ait pu dire : « Il brille ! Doux ami, bonne nuit ! – Ce bouton d’amour, mûri par l’haleine de l’été – Pourra devenir une belle fleur, à notre prochaine entrevue...

I ti prostí, nevzdělaní diváci v parteru a na balkóně ztratili o hru zájem. Zneklidněli, začali mluvit nahlas a pískali. Židovský ředitel, který stál za lóžemi v prvním poradí, přešlapoval a vztekle klel. Jediný, kdo zůstal nevzrušen, byla sama dívka.

Elle les dit comme s’ils ne comportaient pour elle aucune espèce de significa-tion ; ce n’était pas nervosité, bien au contraire ; elle paraissait absolument cons-ciente de ce qu’elle faisait. C’était simplement du mauvais art ; l’échec était parfait.

Když skončilo druhé dějství, propukla bouře syčení a lord Henry se zvedl ze židle a oblékl si plášť. „Je tuze krásná, Doriane,“ řekl, „ale hrát neumí. Pojďme.“

Même les auditeurs vulgaires et dépourvus de toute éducation, du parterre et des galeries, perdaient tout intérêt à la pièce. Ils commencèrent à s’agiter, à parler haut, à siffler... Le manager israélite, debout au fond du parterre, frappait du pied et jurait de rage. L’on eût dit que la seule personne calme était la jeune fille.

„Chci vidět celé představení,“ odvětil chlapec tvrdým, hořkým hlasem. „Je mi hrozně líto, že jste kvůli mně promarnil večer, Harry. Omlouvám se vám oběma.“

„Já myslím, milý Doriane, že slečně Vaneové dnes není dobře,“ přerušil ho Hallward. „Půjdeme sem některý jiný večer.“

Un tonnerre de sifflets suivit la chute du rideau... Lord Henry se leva et mit son pardessus...

– Elle est très belle, Dorian, dit-il, mais elle ne sait pas jouer. Allons-nous-en...

„Kež by jí nebylo dobře!“ odpověděl Dorian. „Ale mně se zdá, že je prostě studená a že nic necítí. Úplně se změnila. Včera večer to byla veliká umělkyně. Dnes je to jen obyčejná podprůměrná herečka.“

– Je veux voir entièrement la pièce, répondit le jeune homme d’une voix rau-que et amère. Je suis désespéré de vous avoir fait perdre votre soirée, Harry. Je vous fais mes excuses à tous deux.

„Takhle nemluvte o nikom, koho milujete, Doriane. Láska je podivuhodnější než umění.“

– Mon cher Dorian, miss Vane devait être indisposée. Nous viendrons la voir quelque autre soir.

– Je désire qu’elle l’ait été, continua-t-il ; mais elle me semble, à moi, insensi-ble et froide. Elle est entièrement changée. Hier, ce fut une grande artiste ; ce soir, c’est une actrice médiocre et commune.

– Ne parlez pas ainsi de ce que vous aimez, Dorian. L’amour est une plus mer-veilleuse chose que l’art.

– Ce sont tous deux de simples formes d’imitation, remarqua lord Henry... Mais allons-nous-en !... Dorian, vous ne pouvez rester ici davantage. Ce n’est pas bon pour l’esprit de voir jouer mal. D’ailleurs, je suppose que vous ne désirez point que votre femme joue ; par conséquent, qu’est-ce que cela peut vous faire qu’elle joue Juliette comme une poupée de bois... Elle est vraiment adorable, et si elle connaît aussi peu la vie que... l’art, elle fera le sujet d’une expérience délicieuse. Il n’y a que deux sortes de gens vraiment intéressants : ceux qui savent absolument tout et ceux qui ne savent absolument rien... Par le ciel ! mon cher ami, n’ayez pas l’air si tragi-que ! Le secret de rester jeune est de ne jamais avoir une émotion malséante. Venez au club avec Basil et moi, nous fumerons des cigarettes en buvant à la beauté de Sibyl Vane ; elle est certainement belle : que désirez-vous de plus ?

„Obojí je jenom jistou formou napodobení,“ poznamenal lord Henry. „Ale pojďme, Doriane, tady už nesmíte zůstat. To neprospívá morálce, vidět Špatný herecký výkon. Myslím ostatně, že si stejně nebudete přát, aby vaše žena zůstala u divadla. Tak co na tom, jestli hraje Julii jako dřevěná panenka? Je velmi roztomilá, a jestli ví o životě zrovna tak málo jako o herectví, bude to rozkošný zážitek. Jen dva druhy lidí jsou opravdu okouzlující - lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic. Pane na nebi, netvařte se tak tragicky, milý hochu! Tajemství, jak zůstat mladý, záleží v tom, abychom nikdy nepodlehli vzrušení, které nám nesluší. Pojďte se mnou a s Basilem do klubu. Zakouříme si a budeme pít na krásu Sibyly Vaneové. Krásná je. Co více si můžete přát?“

„Jděte pryč, Harry,“ vykřikl chlapec. „Chci být sám. Basile, musíte jít pryč. Ach, copak nevidíte, že mi puká srdce?“ Oči se mu zalily horkými slzami. Rty se mu třásly. Vrhl se do kouta lóže, opřel se o zeď a zakryl si rukama tvář.

„Pojďme, Basile,“ řekl lord Henry nezvykle něžným hlasem; a oba mladí muži vyšli spolu ven.

– Allez-vous-en, Harry ! cria l’enfant. J’ai besoin d’être seul. Basil, vous aussi, allez-vous-en ! Ah ! ne voyez-vous que mon cœur éclate !

Des larmes brûlantes lui emplirent les yeux ; ses lèvres tremblèrent et se préci-pitant au fond de la loge, il s’appuya contre la cloison et cacha sa face dans ses mains...

– Allons-nous-en, Basil, dit lord Henry d’une voix étrangement tendre.

Et les deux jeunes gens sortirent ensemble.

O několik okamžiků později zazářila světla na rampě a opona se zvedla před třetím dějstvím. Dorian Gray se vrátil na sedadlo. Byl bledý a tvářil se hrdě a lhostejně. Hra se vlekla dál a zdálo se, že nikdy neskončí. Diváci z poloviny odešli, dupajíce těžkými botami a smějíce se. Všecko to skončilo fiaskem. Poslední dějství se hrálo před skoro prázdnými řadami. Opona spadla za chechotu a reptání.

Quelques instants plus tard, la rampe s’illumina, et le rideau se leva sur le troi-sième acte. Dorian Gray reprit son siège ; il était pâle, mais dédaigneux et indifférent. L’action se traînait, interminable. La moitié de l’auditoire était sortie, en faisant un bruit grossier de lourds souliers, et en riant. Le fiasco était complet. Le dernier acte fut joué devant les banquettes. Le rideau s’abaissa sur des murmures ou des grogne-ments.

Jakmile bylo po všem, spěchal Dorian Gray za scénu do šatny. Dívka tam stála sama a tvářila se vítězoslavně. Oči jí svítily úžasným ohněm. Celá zářila. Její pootevřené rty se usmívaly nějakému tajemství, o němž věděla jen ona.

Když Dorian vešel, pohlédla na něho s výrazem nekonečné radosti. „To jsem dnes hrála špatně, Doriane!“ zvolala.

Aussitôt que ce fut fini, Dorian Gray se précipita par les coulisses vers le foyer... Il y trouva la jeune fille seule ; un regard de triomphe éclairait sa face. Dans ses yeux brillait une flamme exquise ; une sorte de rayonnement semblait l’entourer. Ses lè-vres demi ouvertes souriaient à quelque mystérieux secret connu d’elle seule.

Quand il entra, elle le regarda, et sembla soudainement possédée d’une joie in-finie.

– Ai-je assez mal joué, ce soir, Dorian ? cria-t-elle.

„Strašně!“ odvětil a zíral na ni ohromeně. „Strašně! Bylo to děsné! Není ti dobře? Nemáš ani ponětí, jaké to bylo. Nemáš ani ponétí, co jsem vytrpěl.“

Dívka se usmála. „Doriane,“ odpověděla a její hlas prodléval pomalou melodií na jeho jménu, jako by bylo rudým plátkům jejích úst sladší než med. „Doriane, měl jsi to pochopit. Ale teď už chápeš, viď?“

– Horriblement ! répondit-il, la considérant avec stupéfaction... Horriblement ! Ce fut affreux ! Vous étiez malade, n’est-ce pas ? Vous ne vous doutez point de ce que cela fut !... Vous n’avez pas idée de ce que j’ai souffert !

„Co mám chápat?“ ptal se hněvivě.

„Proč jsem dnes byla tak špatná. Proč už budu vždycky špatná. Proč už nikdy nebudu dobře hrát.“

La jeune fille sourit...

Pokrčil rameny. „Zřejmě ti není dobře. A když ti není dobře, tak jsi neměla hrát. Zesměšňuješ se. Moji přátelé se nudili. I já jsem se nudil.“

– Dorian, répondit-elle, appuyant sur son prénom d’une voix traînante et mu-sicale, comme s’il eût été plus doux que miel aux rouges pétales de sa bouche, Dorian, vous auriez dû comprendre, mais vous comprenez maintenant, n’est-ce pas ?

Zdálo se, že ho neposlouchá. Radost ji celou proměnila. Byla u vytržení štěstím.

– Comprendre quoi ? demanda-t-il, rageur...

– Pourquoi je fus si mauvaise ce soir ! Pourquoi je serai toujours mauvaise !... Pourquoi je ne jouerai plus jamais bien !...

Il leva les épaules.

– Vous êtes malade, je crois ; quand vous êtes malade, vous ne pouvez jouer : vous paraissez absolument ridicule. Vous nous avez navrés, mes amis et moi.

Elle ne semblait plus l’écouter ; transfigurée de joie, elle paraissait en proie à une extase de bonheur !...

– Dorian ! Dorian, s’écria-t-elle, avant de vous connaître, je croyais que la seule réalité de la vie était le théâtre : c’était seulement pour le théâtre que je vivais ; je pensais que tout cela était vrai ; j’étais une nuit Rosalinde, et l’autre, Portia : la joie de Béatrice était ma joie, et les tristesses de Cordelia furent miennes !... Je croyais en tout !... Les gens grossiers qui jouaient avec moi me semblaient pareils à des dieux ! J’errais parmi les décors comme dans un monde à moi : je ne connaissais que des ombres, et je les croyais réelles ! Vous vîntes, ô mon bel amour ! et vous délivrâtes mon âme emprisonnée... Vous m’avez appris ce qu’était réellement la réalité ! Ce soir, pour la première fois de ma vie, je perçus le vide, la honte, la vilenie de ce que j’avais joué jusqu’alors. Ce soir, pour la première fois, j’eus la conscience que Roméo était hideux, et vieux, et grimé, que faux était le clair de lune du verger, que les décors étaient odieux, que les mots que je devais dire étaient menteurs, qu’ils n’étaient pas mes mots, que ce n’était pas ce que je devais dire !... Vous m’avez élevée dans quelque chose de plus haut, dans quelque chose dont tout l’art n’est qu’une réflexion. Vous m’avez fait comprendre ce qu’était véritablement l’amour ! Mon amour ! Mon amour ! Prince Charmant ! Prince de ma vie ! Je suis écœurée des ombres ! Vous m’êtes plus que tout ce que l’art pourra jamais être ! Que puis-je avoir de commun avec les fantoches d’un drame ? Quand j’arrivai ce soir, je ne pus comprendre com-ment cela m’avait quittée. Je pensais que j’allais être merveilleuse et je m’aperçus que je ne pouvais rien faire. Soudain, la lumière se fit en moi, et la connaissance m’en fut exquise... Je les entendis siffler, et je me mis à sourire... Pourraient-ils comprendre un amour tel que le nôtre ? Emmène-moi, Dorian, emmène-moi, quelque part où nous puissions être seuls. Je hais la scène ! Je puis mimer une passion que je ne res-sens pas, mais je ne puis mimer ce quelque chose qui me brûle comme le feu ! Oh ! Dorian ! Dorian, tu comprends maintenant ce que cela signifie. Même si je parvenais à le faire, ce serait une profanation, car pour moi, désormais, jouer, c’est d’être amou-reuse ! Voilà ce que tu m’as faite !...

„Doriane, Doriane,“ zvolala, „než jsem poznala tebe, jedinou životní skutečnosti bylo pro mě divadlo. Jediné na jevišti jsem žila. Myslela jsem si, že všechno na něm je pravdivé. Jednou večer jsem byla Rosalinda a jindy zase Portia. Radost Beatricina byla mou radostí a zármutek Corelliin byl i mým zármutkem. Všemu jsem věřila. Ti obyčejní lidé, kteří se mnou hráli, mi připadali jako bozi. Malované kulisy znamenaly pro mě svět. Neznala jsem nic, jen přeludy, a myslela jsem, že je to skutečnost. Pak jsi přišel ty, miláčku můj krásný, a vysvobodil jsi mou duši z vězení. Poučil jsi mě, co je to skutečná skutečnost. Dnes večer jsem poprvé v životě prohlédla prázdnotu, falešnost, bláhovost té nicotné maškarády, v které jsem pořád hrála. Dnes večer jsem si poprvé uvědomila, že Romeo je ohyzdný a starý a zmalovaný, že měsíční svit v sadě není pravý, že kulisy jsou laciné a slova, která musím říkat, neskutečná, že to nejsou moje slova, že to není to, co chci říkat já. Tys mi přinesl cosi vyššího, cosi, čeho je umění pouhým odrazem. Tvou zásluhou chápu, co je to doopravdy láska. Můj miláčku! Můj miláčku! Princi z pohádky! Princi ze života! Mám už dost přeludů. Ty pro mě znamenáš víc, než pro mě může znamenat všechno umění. Co mám společného s loutkami z nějaké hry? Když jsem dnes večer vyšla na scénu, nemohla jsem pochopit, jak to, že všechno ze mne vyprchalo. Myslela jsem, že budu báječná. A zjistila jsem, že nemohu dělat nic. Najednou se mi v duši rozbřesklo, čím to všechno je. To poznání bylo pro mě nádherné. Slyšela jsem, jak lidé syčí, a usmívala jsem se. Co mohou vědět o lásce, jako je naše? Odveď mě odtud, Doriane, odveď mě s sebou někam, kde můžeme být docela sami. Divadlo se mi hnusí. Mohla bych napodobit vášeň, kterou necítím, ale tu, která mě spaluje jako oheň, napodobovat nemohu. Ach Doriane, Doriane, chápeš už, co to znamená? I kdybych to dovedla, považovala bych za znesvěcení, kdybych hrála, že jsem zamilovaná. Tvou zásluhou jsem to poznala.“

Vrhl se na pohovku a odvrátil obličej. „Zabilas mou lásku,“ zahučel.

Udiveně na něho pohlédla a dala se do smíchu. Neodpovídal. Šla k němu a pohladila ho drobnými prstíky po vlasech. Poklekla a přitiskla si ke rtům jeho ruce. Odtáhl je a celý se otřásl.

Il tomba sur le sofa et détourna la tête.

– Vous avez tué mon amour ! murmura-t-il.

Elle le regarda avec admiration et se mit à rire...

Il ne dit rien. Elle vint près de lui et de ses petits doigts lui caressa les cheveux. Elle s’agenouilla, lui baisant les mains... Il les retira, pris d’un frémissement. Il se dressa soudain et marcha vers la porte.

– Oui, clama-t-il, vous avez tué mon amour ! Vous avez dérouté mon esprit ! Maintenant vous ne pouvez même exciter ma curiosité ! Vous n’avez plus aucun effet sur moi ! Je vous aimais parce que vous étiez admirable, parce que vous étiez intelli-gente et géniale, parce que vous réalisiez les rêves des grands poètes et que vous don-niez une forme, un corps, aux ombres de l’Art ! Vous avez jeté tout cela ! vous êtes stupide et bornée !... Mon Dieu ! Combien je fus fou de vous aimer ! Quel insensé je fus !... Vous ne m’êtes plus rien ! Je ne veux plus vous voir ! Je ne veux plus penser à vous ! Je ne veux plus me rappeler votre nom ! Vous ne pouvez vous douter ce que vous étiez pour moi, autrefois... Autrefois !... Ah ! je ne veux plus penser à cela ! Je désirerais ne vous avoir jamais vue... Vous avez brisé le roman de ma vie ! Comme vous connaissez peu l’amour, pour penser qu’il eût pu gâter votre art !... Vous n’êtes rien sans votre art... Je vous aurais faite splendide, fameuse, magnifique ! le monde vous aurait admirée et vous eussiez porté mon nom !... Qu’êtes-vous maintenant ?... Une jolie actrice de troisième ordre !

Pak vyskočil a zamířil ke dveřím. „Ano,“ křičel, „zabilas mou lásku. Dosud jsi ve mne vzněcovala obrazotvornost. Teď ve mně nevzněcuješ ani zvědavost. Prostě nepůsobíš už nijak. Miloval jsem tě, protože jsi byla skvělá, protože jsi měla nadání a ducha, protože jsi uskutečňovala sny velikých básníků a dávala podobu a obsah uměleckým dílům. To všechno jsi odhodila. Jsi mělká a hloupá. Bože, jak jsem mohl tak šílet, že jsem tě miloval ? Jaký jsem to byl blázen ! Teď už pro mě neznamenáš nic. Nechci tě už nikdy vidět. Nechci už na tebe myslet. Nechci už ani vyslovit tvé jméno. Nevíš, čím jsi mi byla, kdysi. Vždyť kdysi... Ne, ne, nesnesu to pomyšlení. Kéž bych na tobě nebyl spočinul pohledem! Zničila jsi mou největší milostnou idylu. Jak málo asi víš o lásce, když říkáš, že maří tvé umění. Bez svého umění nejsi nic. Byl bych tě proslavil, mohlas být skvělá, úžasná. Svět by tě byl zbožňoval a byla bys nosila moje jméno. A co jsi teď? Herečka třetího řádu s hezkou tvářičkou.“

Dívka zbledla a třásla se. Sepjala křečovité ruce a hlas jako by se jí zadrhl v hrdle. „To nemyslíš vážně, Doriane,“ zašeptala. „ Hraješ divadlo.“

„Hraju divadlo ! To přenechám tobě. Ty to tak dobře umíš,“ odpověděl trpce.

La jeune fille pâlissait et tremblait. Elle joignit les mains, et d’une voix qui s’arrêta dans la gorge :

Vstala a šla přes šatnu k němu a v tváři měla žalostný výraz bolesti. Položila mu ruku na rameno a pohlédla mu do očí. Odstrčil ji. „Nedotýkej se mne!“ křikl.

– Vous n’êtes pas sérieux, Dorian, murmura-t-elle ; vous jouez !...

– Je joue !... C’est bon pour vous, cela ; vous y réussissez si bien, répondit-il amèrement.

Elle se releva, et une expression pitoyable de douleur sur la figure, elle traversa le foyer et vint vers lui. Elle mit la main sur son bras et le regarda dans les yeux. Il l’éloigna...

– Ne me touchez pas, cria-t-il.

Tiše zasténala, vrhla se mu k nohám a ležela tam jako pošlapaný květ. „Doriane, Doriane, neopouštěj mě!“ šeptala. „Je mi tolik líto, že jsem nehrála dobře. Po celý ten čas jsem myslela na tebe. Ale budu se snažit opravdu, budu se snažit. Zachvátilo mě to tak znenadání, ta má láska

Elle poussa un gémissement triste, et s’écroulant à ses pieds, elle resta sans mouvement, comme une fleur piétinée.

k tobě. Myslím, že bych ji byla nikdy nepocítila, kdybys mě nebyl políbil. 0      kdybychom se nebyli políbili. Líbej mne zase, miláčku. Nechoď ode mne

– Dorian, Dorian, ne m’abandonnez pas, souffla-t-elle. Je suis désolée d’avoir si mal joué ; je pensais à vous tout le temps ; mais j’essaierai... oui, j’essaierai... Cela me vint si vite, cet amour pour vous... Je pense que je l’eusse toujours ignoré si vous ne m’aviez pas embrassé... Si nous ne nous étions pas embrassés... Embrasse-moi encore, mon amour... Ne t’en va pas ! Je ne pourrais le supporter ! Oh ! ne t’en va pas !... Mon frère... Non, ça ne fait rien ! Il ne voulait pas dire cela... il plaisantait !... Mais vous, pouvez-vous m’oublier à cause de ce soir ? Je veux tant travailler et es-sayer de faire des progrès. Ne me sois pas cruel parce que je t’aime mieux que tout au monde ! Après tout, c’est la seule fois que je t’ai déplu... Tu as raison. Dorian... J’aurais dû me montrer mieux qu’une artiste... C’était fou de ma part... et cependant, je n’ai pu faire autrement... Oh ! ne me quitte pas ! ne m’abandonne pas !...

pryč. Můj bratr... Ne, to nic. On to tak nemyslel. Žertoval jenom... Ale ty...

Prosím, prosím, nemůžeš mi to pro dnešek odpustit? Budu hrozně pilně

pracovat a vynasnažím se, abych se zlepšila. Nebuď ke mně krutý za to, že

tě miluji víc než cokoli na světě. Konec konců, vždyťje to poprvé, co jsem

se ti nezavděčila. Ale máš docela pravdu, Doriane. Měla jsem se projevit

víc jako umělkyně. Bylo to ode mne hloupé; ale když já jsem si nemohla

pomoci. Ach, neopouštěj mě, neopouštěj mě.“ Dusila se v záchvatu vášnivého vzlykání. Choulila se na podlaze jako raněné zvířátko a Dorian Gray

k ní shlížel svýma krásnýma očima a sličně vykrojené rty se mu křivily

nesmírným pohrdáním. Vždycky je cosi směšného v citových výlevech

Une rafale de sanglots passionnés la courba... Elle s’écrasa sur le plancher comme une chose blessée. Dorian Gray la regardait à terre, ses lèvres fines retrous-sées en un suprême dédain. Il y a toujours quelque chose de ridicule dans les émo-tions des personnes que l’on a cessé d’aimer ; Sibyl Vane lui semblait absurdement mélodramatique. Ses larmes et ses sanglots l’ennuyaient...

– Je m’en vais, dit-il, d’une calme voix claire. Je ne veux pas être cruel davan-tage, mais je ne puis vous revoir. Vous m’avez dépouillé de toutes mes illusions...

těch, jež jsme přestali milovat. Sibyla Vaneová mu připadala nemožně

melodramatická. Její slzy a vzlyky ho rozčilovaly.

„Odcházím,“ řekl posléze klidným, jasným hlasem. „Nechci ti ublížit, ale nemůžeme se už vidět. Zklamalas mě.“

Tiše plakala a neodpovídala, ale plazila se k němu. Slepě vztáhla drobné ruce, jako by ho hledala. Otočil se na podpatku a vyšel z místnosti. V několika okamžicích byl z divadla venku.

Elle pleurait silencieusement, et ne fit point de réponse ; rampante, elle se rap-procha ; ses petites mains se tendirent comme celles d’un aveugle et semblèrent le chercher... Il tourna sur ses talons et quitta le foyer. Quelques instants après, il était dehors...

Sotva poznával, kudy jde. Vzpomínal si pak, že bloudil nejasně osvětlenými ulicemi, že míjel ponurě klenuté, průchody, plné černých stínů, a ošklivě vyhlížející domy. Volaly za ním ženy s ochraptělými hlasy a drsným smíchem. Motali se tam opilci, kteří kleli a povídali si sami pro sebe, podobni obrovským opicím. Viděl pitvorné děti, přikrčené na schůdcích před domovními dveřmi, a z pochmurných dvorů slyšel křik a nadávky.

Où il alla ?... il ne s’en souvint. Il se rappela vaguement avoir vagabondé par des rues mal éclairées, passé sous des voûtes sombres et devant des maisons aux façades hostiles... Des femmes, avec des voix enrouées et des rires éraillés l’avaient appelé. Il avait rencontré de chancelants ivrognes jurant, se grommelant à eux-mêmes des choses comme des singes monstrueux. Des enfants grotesques se pres-saient devant des seuils ; des cris, des jurons, partaient des cours obscures.

À l’aube, il se trouva devant Covent Garden... Les ténèbres se dissipaient, et co-loré de feux affaiblis, le ciel prit des teintes perlées... De lourdes charrettes remplies de lys vacillants roulèrent doucement sur les pavés des rues désertes... L’air était plein du parfum des fleurs, et leur beauté sembla apporter un réconfort à sa peine. Il entra dans un marché et observa les hommes déchargeant les voitures... Un charre-tier en blouse blanche lui offrit des cerises ; il le remercia, s’étonnant qu’il ne voulût accepter aucun argent, et les mangea distraitement. Elles avaient été cueillies dans la nuit ; et la fraîcheur de la lune les avaient pénétrées. Une bande de garçons portant des corbeilles de tulipes rayées, de jaunes et rouges roses, défila devant lui, à travers les monceaux de légumes d’un vert de jade. Sous le portique aux piliers grisâtres, musait une troupe de filles têtes nues attendant la fin des enchères... D’autres, s’ébattaient aux alentours des portes sans cesse ouvertes des bars de la Piazza. Les énormes chevaux de camions glissaient ou frappaient du pied sur les pavés raboteux, faisant sonner leurs cloches et leurs harnais... Quelques conducteurs gisaient endor-mis sur des piles de sacs. Des pigeons, aux cous irisés, aux pattes rosés, voltigeaient, picorant des graines...

Když se začínalo rozednívat, uvědomil si, že je nedaleko Covent Garden. Temnota se zvedla a obloha, uzardělá matnými plameny, se vydula jako dokonalá perla. Lesknoucí se prázdnou ulicí pomalu rachotily ohromné káry, plné kývajících se lilií. Ve vzduchu byla těžká vůně květin a Dorian měl pocit, jako by mu jejich krása podávala lék utišující bolest. Šel dále na tržiště a pozoroval muže skládající náklad z vozů. Jeden povozník v bílé haleně mu nabídl třešně. Poděkoval mu, podivil se, proč za ně povozník nechce peníze, a začal je netečně jíst. Byly natrhány o půlnoci a zachytil se v nich chlad luny. Defilovala před nim dlouhá řada hochů, kteří nesli koše pruhovaných tulipánů a žlutých i rudých růží a razili si cestu mezi ohromnými kupami zeleniny, zelenými jako nefrit. V podloubí s šedými, sluncem vybělenými sloupy lelkovala skupina otrhaných prostovlasých děvčat, čekajících, až bude po dražbě. Jiná děvčata se shlukla u létacích dveří kavárny na náměstí. Těžcí tažní valaši dupali a smekali se po nerovných kamenech a jejich rolničky a postroje cinkaly. Někteří kočí leželi na hromadě pytlů a spali. Všude pobíhali holubi s duhovými náprsenkami a růžovými nožkami a zobali zrní.

Au bout de quelques instants, il héla un hansom et se fit conduire chez lui... Un moment, il s’attarda sur le seuil, regardant devant lui le square silencieux, les fenêtres fermées, les persiennes claires... Le ciel s’opalisait maintenant, et les toits des mai-sons luisaient comme de l’argent... D’une cheminée en face, un fin filet de fumée s’élevait ; il ondula, comme un ruban violet à travers l’atmosphère couleur de nacre...

Po chvilce si Dorian najal drožku a jel domů. Několik okamžiků otálel na prahu domovních dveří a rozhlížel se po mlčícím náměstí, z jehož osleplých, těsně uzavřených oken civěly stažené záclony. Nebe teď bylo čistě opálové a střechy domů se proti němu leskly jako stříbro. Z nějakého komínu naproti stoupal tenký pletenec kouře. Vlnil se perleťovým vzduchem jako fialová stužka.

Dans la grosse lanterne dorée vénitienne, dépouille de quelque gondole dogale, qui pendait au plafond du grand hall d’entrée aux panneaux de chêne, trois jets vacil-lants de lumière brillaient encore ; ils semblaient de minces pétales de flamme, bleus et blancs. Il les éteignit, et après avoir jeté son chapeau et son manteau sur une table, traversant la bibliothèque, il poussa la porte de sa chambre à coucher, une grande pièce octogone située au rez-de-chaussée que, dans son goût naissant de luxe, il avait fait décorer et garnir de curieuses tapisseries Renaissance qu’il avait découvertes dans une mansarde délabrée de Selby Royal où elles s’étaient conservées.

Comme il tournait la poignée de la porte, ses yeux tombèrent sur son portrait peint par Basil Hallward ; il tressaillit d’étonnement !... Il entra dans sa chambre, vaguement surpris... Après avoir défait le premier bouton de sa redingote, il parut hésiter ; finalement il revint sur ses pas, s’arrêta devant le portrait et l’examina... Dans le peu de lumière traversant les rideaux de soie crème, la face lui parut un peu changée... L’expression semblait différente. On eût dit qu’il y avait comme une touche de cruauté dans la bouche... C’était vraiment étrange !...

V ohromné zlaté benátské lampě, ukořistěné z nějakého dlecího korábu, jež visela ze stropu velkolepé, dubem vykládané vstupní haly, zářila dosud ze tří hořáků plápolavá světla; podobala se modrým plátkům plamenného květu, lemovaným bílým ohněm. Dorian je zhasil, odhodil klobouk a pláštěnku na stůl a prošel knihovnou ke dveřím své ložnice, rozlehlé osmistěnné přízemní komnaty, kterou si teprve nedávno, když se v něm zrodila záliba v přepychu, sám vyzdobil a ověsil několika podivnými renesančními gobelíny, jež, jak objevil, byly uloženy v neužívaném podkroví v Selby Royal. Když bral za kliku, padl jeho pohled na portrét, který mu namaloval Basil Hallward. Prudce ucouvl, jako by ho něco překvapilo. Pak s trochu zmateným výrazem vstoupil do ložnice. Když vyňal květinu z klopy, zaváhal. Posléze se vrátil do knihovny, zamířil k obrazu a prohlížel si jej. V matném světle, jež se prodíralo skrze smetanově hedvábné závěsy, se mu zdálo, že obličej portrétu je trochu změněn. Má jiný výraz. Dalo by se říct, že v těch ústech je najednou cosi krutého. Rozhodné je to podivné.

Il se tourna, et, marchant vers la fenêtre, tira les rideaux... Une brillante clarté emplit la chambre et balaya les ombres fantastiques des coins obscurs où elles flot-taient. L’étrange expression qu’il avait surprise dans la face y demeurait, plus percep-tible encore... La palpitante lumière montrait des lignes de cruauté autour de la bou-che comme si lui-même, après avoir fait quelque horrible chose, les surprenait sur sa face dans un miroir.

Otočil se, šel k oknu a vytáhl záclonu. Místnost zaplavil jasný úsvit a zahnal fantastické stíny do šerých koutů, kde se zděšené schoulily. Ale ten podivný výraz, kterého si Dorian všiml na obličeji portrétu, ten nezmizel, dokonce byl ještě výraznější. Chvějivé, oslňující světlo sluneční mu ukazovalo kruté rýhy kolem úst tak zřetelně, jako kdyby se po nějakém hrůzném činu díval do zrcadla.

Il recula, et prenant sur la table une glace ovale entourée de petits amours d’ivoire, un des nombreux présents de lord Henry, se hâta de se regarder dans ses profondeurs polies... Nulle ligne comme celle-là ne tourmentait l’écarlate de ses lè-vres... Qu’est-ce que cela voulait dire ?

Trhl sebou, zvedl ze stolu oválné zrcadlo, orámované amorky ze slonoviny, jeden z četných darů lorda Henryho, a kvapně pohlédl do jeho lesklých hlubin. Žádná taková rýha mu nezkreslila rudé rty. Co to znamená?

Il frotta ses yeux, s’approcha plus encore du tableau et l’examina de nouveau... Personne n’y avait touché, certes, et cependant, il était hors de doute que quelque chose y avait été changé... Il ne rêvait pas ! La chose était horriblement apparente...

Protřel si oči a přistoupil těsné k obrazu a znovu ho zkoumal. Když se zadíval na samu malbu, neviděl tam žádnou známku nějaké změny, a přece nebylo pochyby, že tvář má zcela jiný výraz. To už není jen jeho představa. Je to děsivě zjevné.

Il se jeta dans un fauteuil et rappela ses esprits... Soudainement, lui revint ce qu’il avait dit dans l’atelier de Basil le jour même où le portrait avait été terminé. Oui, il s’en souvenait parfaitement. Il avait énoncé le désir fou de rester jeune alors que vieillirait ce tableau... Ah ! si sa beauté pouvait ne pas se ternir et qu’il fut donné à ce portrait peint sur cette toile de porter le poids de ses passions, de ses péchés !... Cette peinture ne pouvait-elle donc être marquée des lignes de souffrance et de doute, alors que lui-même garderait l’épanouissement délicat et la joliesse de son adolescence !

Son vœu, pardieu ! ne pouvait être exaucé ! De telles choses sont impossibles ! C’était même monstrueux de les évoquer... Et, cependant, le portrait était devant lui portant à la bouche une moue de cruauté !

Vrhl se do křesla a zamyslil se. Zčistajasna mu blesklo hlavou, co říkal v ateliéru Basila Hallwarda toho dne, kdy byl obraz domalován. Ano, vzpomíná si na to jasně. Vyslovil šílené přáni, aby sám zůstal mladý a portrét aby stárnul; aby jeho vlastní krásu nic neposkvrnilo a tíhu jeho vášní a hříchů aby nesla tvář na plátně; aby utrpení a myšlení vypálilo vrásky do namalované podoby a on aby si uchoval všechen ten jemný pel a půvab jinošství, jež si tehdy zrovna uvědomil. To jeho přání se přece nevyplnilo něco takového se stát nemůže. Už samo pomyšlení na to je obludné. A přece tu má před sebou portrét s rysy krutosti kolem úst.

Cruauté ! Avait-il été cruel ? C’était la faute de cette enfant, non la sienne... Il l’avait rêvée une grande artiste, lui avait donné son amour parce qu’il l’avait crue géniale... Elle l’avait désappointé. Elle s’était montrée quelconque, indigne... Tout de même, un sentiment de regret infini l’envahit, en la revoyant dans son esprit, prostrée à ses pieds, sanglotant comme un petit enfant !... Il se rappela avec quelle insensibili-té il l’avait regardée alors... Pourquoi avait-il été fait ainsi ? Pourquoi une pareille âme lui avait-elle été donnée ? Mais n’avait-il pas souffert aussi ? Pendant les trois heures qu’avait duré la pièce, il avait vécu des siècles de douleur, des éternités sur des éterni-tés de torture !... Sa vie valait bien la sienne... S’il l’avait blessée, n’avait-elle pas, de son côté, enlaidi son existence ?... D’ailleurs, les femmes sont mieux organisées que les hommes pour supporter les chagrins... Elles vivent d’émotions ; elles ne pensent qu’à cela... Quand elles prennent des amants, c’est simplement pour avoir quelqu’un à qui elles puissent faire des scènes. Lord Henry le lui avait dit et lord Henry connais-sait les femmes. Pourquoi s’inquiéterait-il de Sibyl Vane ? Elle ne lui était rien.

Krutost! Cožpak se zachoval krutě? Vinu nese to děvče, ne on. Snil o ní jako o úžasné umělkyni, věnoval jí svou lásku, protože si myslil, že je úžasná. A ona ho zklamala. Je mělká a bezcenná. A přece jím projel pocit nekonečné lítosti, když na ni pomyslil, jak mu ležela u nohou a vzlykala jako děcko. Vzpomínal, jak necitelně ji pozoroval. Proč jen je takový? Proč jen dostal takovouhle duši? Ale vždyť on sám trpěl rovněž. Za ty tři strašlivé hodiny, co trvala hra, prožil staletí bolesti, věky a věky muk. Jeho život má stejnou cenu jako její. Snad ji na celá léta poranil, ale ona mu za okamžik zničila život úplně. Ostatně, ženy jsou lépe způsobilé snášet zármutek než muži. Žijí jen ze svých vznětů. Myslí jen na své vzněty. Když si opatřují milence, dělají to jen proto, aby měly někoho, komu by mohly dělat scény. To mu řekl lord Henry, a lord Henry ví, jaké ženy jsou. Proč by se trápil kvůli Sibyle Vaneová? Teď už pro něj nic neznamená.

Mais le portrait ?... Que dire de cela ? Il possédait le secret de sa vie, en révélait l’histoire ; il lui avait appris à aimer sa propre beauté. Lui apprendrait-il à haïr son âme ?... Devait-il le regarder encore ?

Ale co ten obraz? Co o tom si má myslet? V tom je tajemství jeho života, ten o něm vypráví. Ten ho naučil lásce k vlastní kráse. Bude ho snad teď učit ošklivosti k vlastní duši? Má se na něj ještě někdy podívat?

Non ! c’était purement une illusion de ses sens troublés ; l’horrible nuit qu’il venait de passer avait suscité des fantômes !... Tout d’un coup, cette même tache écarlate qui rend les hommes déments s’était étendue dans son esprit... Le portrait n’avait pas changé. C’était folie d’y songer...

Ne, všechno je jen přelud rozbouřených smyslů. Po té strašné noci, kterou prožil, tu zbyly přízraky. To se mu v mozku zčistajasna usadilo to drobounké rudé smítko, které způsobuje, že lidé zešílí. Obraz se nezměnil. Je bláznovství myslit si něco takového.

Cependant, il le regardait avec sa belle figure ravagée, son cruel sourire... Sa brillante chevelure rayonnait dans le soleil du matin. Ses yeux d’azur rencontrèrent les siens. Un sentiment d’infinie pitié, non pour lui-même, mais pour son image peinte, le saisit. Elle était déjà changée, et elle s’altérerait encore. L’or se ternirait... Les rouges et blanches roses de son teint se flétriraient. Pour chaque péché qu’il commettrait, une tache s’ajouterait aux autres taches, recouvrant peu à peu sa beau-té... Mais il ne pécherait pas !...

Le portrait, changé ou non, lui serait le visible emblème de sa conscience. Il ré-sisterait aux tentations. Il ne verrait jamais plus lord Henry, il n’écouterait plus, de toute façon, les subtiles théories empoisonnées qui avaient, pour la première fois, dans le jardin de Basil, insufflé en lui la passion d’impossibles choses.

Il retournerait à Sibyl Vane, lui présenterait ses repentirs, l’épouserait, essaie-rait de l’aimer encore. Oui, c’était son devoir. Elle avait souffert plus que lui. Pauvre enfant ! Il avait été égoïste et cruel envers elle. Elle reprendrait sur lui la fascination de jadis ; ils seraient heureux ensemble. La vie, à côté d’elle, serait belle et pure.

A přece na něho z toho portrétu zírá krásná poničená tvář a krutý úsměv. Světlé vlasy září v časném slunci. Modré oči se setkávají s jeho pohledem. Dorian náhle pocítil nekonečnou lítost, ne nad sebou, ale nad svou namalovanou podobou. Změnila se a bude se měnit dál. Její zlato uvadne a zešedne. Její rudé a bílé růže odumřou. Po každém hříchu, jehož on se dopustí, nějaký kaz naruší a zhyzdí sličnost té podoby. Jenže on nebude hřešit. Ten obraz, ať už se změnil nebo ne, bude pro něho viditelným symbolem svědomí. A on odolá pokušení. Už nikdy se nesejde s lordem Henrym - nebo aspoň nebude naslouchat takovým šalebným, zhoubným teoriím, jaké v něm v zahradě Basila Hallwarda poprvé zburcovaly touhu po nemožnostech. Vrátí se k Sibyle Vaneové, všechno jí vynahradí, ožení se s ní a bude se snažit znovu ji milovat. Ano, to je jeho povinnost. Jistě trpěla víc než on. Ubohé dítě! Byl k ní sobecký a krutý. To okouzlení, které v něm vyvolávala, se zase vrátí. Budou spolu šťastni. Bude s ní žit krásný a čistý život.

Il se leva du fauteuil, tira un haut et large paravent devant le portrait, frisson-nant encore pendant qu’il le regardait... « Quelle horreur ! » pensait-il, en allant ou-vrir la porte-fenêtre... Quand il fut sur le gazon, il poussa un profond soupir. L’air frais du matin parut dissiper toutes ses noires pensées, il songeait seulement à Sibyl. Un écho affaibli de son amour lui revint. Il répéta son nom, et le répéta encore. Les oiseaux qui chantaient dans le jardin plein de rosée, semblaient parler d’elle aux fleurs...

Zvedl se z křesla, zachvěl se při pohledu na portrét a přisunul těsně před něj širokou zástěnu. „Hrůza!“ zamumlal; šel k francouzskému oknu a otevřel je. Když vkročil venku do trávy, zhluboka se nadechl. Svěží ranní vzduch jako by z něho vypudil všechny chmurné vášně. Myslil jen na Sibylu. Slabounkou ozvěnou se do ného vrátila láska. Opakoval si zas a zas dívčino jméno. Zdálo se mu, že ptáci zpívající ve zrosené zahradě vyprávějí květům o ní.