Le Portrait de Dorian Gray.  Oscar Wilde
Chapitre 14. (Kapitola 14. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Le lendemain matin à neuf heures, son domestique entra avec une tasse de chocolat sur un plateau et tira les jalousies. Dorian dormait paisiblement sur le côté droit, la joue appuyée sur une main. On eût dit un adolescent fatigué par le jeu ou l’étude.

Ráno v devět hodin vstoupil do pokoje sluha s šálkem čokolády na podnosu a otevřel okenice. Dorian spal zcela pokojně, na pravém boku a s rukou pod tváří. Vypadal jako chlapec, který usnul únavou ze hry nebo z učení.

Le valet dut lui toucher deux fois l’épaule avant qu’il ne s’éveillât, et quand il ouvrit les yeux, un faible sourire parut sur ses lèvres, comme s’il sortait de quelque rêve délicieux. Cependant il n’avait nullement rêvé. Sa nuit n’avait été troublée par aucune image de plaisir ou de peine ; mais la jeunesse sourit sans raisons : c’est le plus charmant de ses privilèges.

Sluha mu musel dvakrát poklepat na rameno, než se probudil, a když otevřel oči, mihl se mu na rtech lehký úsměv, jako kdyby byl býval pohřížen do nějakého rozkošného snu. Leč nezdálo se mu vůbec nic. Žádné představy rozkoší ani bolesti ho v noci neznepokojovaly. Ale mládí se usmívá bez jakékoliv příčiny. V tom je jeho největší půvab.

Il se retourna, et s’appuyant sur son coude, se mit à boire à petits coups son chocolat. Le pâle soleil de novembre inondait la chambre. Le ciel était pur et il y avait une douce chaleur dans l’air. C’était presque une matinée de mai. Peu à peu les évé-nements de la nuit précédente envahirent sa mémoire, marchant sans bruit de leurs pas ensanglantés !... Ils se reconstituèrent d’eux-mêmes avec une terrible précision. Il tressaillit au souvenir de tout ce qu’il avait souffert et un instant, le même étrange sentiment de haine contre Basil Hallward qui l’avait poussé à le tuer lorsqu’il était assis dans le fauteuil, l’envahit et le glaça d’un frisson. Le mort était encore là-haut lui aussi, et dans la pleine lumière du soleil, maintenant. Cela était horrible ! D’aussi hideuses choses sont faites pour les ténèbres, non pour le grand jour...

Obrátil se, opřel se o loket a začal upíjet čokoládu. Do pokoje proudilo měkké listopadové slunce. Nebe bylo jasné a vzduch byl mírně teplý. Skoro jako za májového jitra.

Události uplynulé noci se mu postupně plížily na tichých, krví potřísněných nohou do mysli a se strašlivou přesností se tam znovu seskupovaly. Otřásl se při vzpomínce na vše, co vytrpěl, a na okamžik v něm opět vzplanul týž podivný pocit nenávisti, který ho přiměl, aby zabil Basila Hallwarda, když seděl v noci na té židli; zamrazilo ho vztekem. Ten mrtvý tam dosud sedí, a teď dokonce v slunečním světle. To je příšerné! Něco tak odporného patří do tmy, ne do bílého dne.

Il sentit que s’il poursuivait cette songerie, il en deviendrait malade ou fou. Il y avait des péchés dont le charme était plus grand par le souvenir que par l’acte lui-même, d’étranges triomphes qui récompensaient l’orgueil bien plus que les passions et donnaient à l’esprit un raffinement de joie bien plus grand que le plaisir qu’ils apportaient ou pouvaient jamais apporter aux sens. Mais celui-ci n’était pas de ceux-là. C’était un souvenir à chasser de son esprit ; il fallait l’endormir de pavots, l’étrangler enfin de peur qu’il ne l’étranglât lui-même...

Cítil, že kdyby se v myšlenkách obíral tím, co prožil, buď by onemocněl, nebo zešílel. Jsou hříchy, jež okouzlují spíš při vzpomínce než ve chvíli, kdy se jich dopouštíme; podivné triumfy, jež uspokojují spíš hrdost než chtíče a rozumů poskytují s věží pocit radosti, radosti silnější, než je kterákoli z těch, jež přinášejí nebo mohou přinášet smyslům. Ale tento zážitek takový není. Ten musí být vypuzen z vědomí, uspán makovým odvarem, zardoušen, aby sám člověka nezardousil.

Quand la demie sonna, il passa sa main sur son front, et se leva en hâte ; il s’habilla avec plus de soin encore que d’habitude, choisissant longuement sa cravate et son épingle et changeant plusieurs fois de bagues. Il mit aussi beaucoup de temps à déjeuner, goûtant aux divers plats, parlant à son domestique d’une nouvelle livrée qu’il voulait faire faire pour ses serviteurs à Selby, tout en décachetant son courrier. Une des lettres le fit sourire, trois autres l’ennuyèrent. Il relut plusieurs fois la même, puis la déchira avec une légère expression de lassitude : « Quelle terrible chose, qu’une mémoire de femme ! comme dit lord Henry... » murmura-il...

Když odbila půlhodina, přejel si rukou čelo a pak kvapně vstal; oblékal se dokonce ještě pečlivěji než obvykle, velice pozorně si vybíral vázanku a jehlici do ní a nejednou si převlékl prsteny. Strávil rovněž dlouhou dobu u přesnídávky, ochutnávaje z rozmanitých nádob, rozmlouvaje s komorníkem o nových livrejích, jež zamýšlel dát ušít pro služebnictvo v Selby, a probíraje se v došlé korespondenci. Nad některými dopisy se usmíval. Tři ho znudily. Jeden pročetl několikrát a pak ho s prchavým výrazem rozmrzelosti roztrhal. To je něco strašného, tahle ženská paměť! jak jednou řekl lord Henry.

Když dopil šálek černé kávy, zvolna si osušil ubrouskem rty, kývl na sluhu, aby počkal, a pak šel ke stolu, usedl a napsal dva dopisy. Jeden schoval do kapsy, druhý podal komorníkovi.

Après qu’il eut bu sa tasse de café noir, il s’essuya les lèvres avec une serviette, fit signe à son domestique d’attendre et s’assit à sa table pour écrire deux lettres. Il en mit une dans sa poche et tendit l’autre au valet :

„Tohle doneste do čísla 152 na Hertford Street, Francisi, a není-li pan Campbell v Londýně, opatřte mi jeho adresu.“

– Portez ceci 152, Hertford Street, Francis, et si Mr Campbell est absent de Londres, demandez son adresse.

Dès qu’il fut seul, il alluma une cigarette et se mit à faire des croquis sur une feuille de papier, dessinant des fleurs, des motifs d’architecture, puis des figures hu-maines. Il remarqua tout à coup que chaque figure qu’il avait tracée avait une fantas-tique ressemblance avec Basil Hallward. Il tressaillit et se levant, alla à sa bibliothè-que où il prit un volume au hasard. Il était déterminé à ne pas penser aux derniers événements tant que cela ne deviendrait pas absolument nécessaire.

Jakmile osaměl, zapálil si cigaretu a začal črtat na kus papíru. Nejprve si kreslil květiny a architektonické detaily, potom lidské tváře. Najednou si. všiml, že každá tvář, kterou nakreslil, se nějak fantasticky podobá Basilu Hallwardovi. Svraštil čelo, vstal, přistoupil ke knihovně a namátkou vytáhl jeden svazek. Byl rozhodnut nemyslit na to, co se stalo, dokud to nebude naprosto nezbytné.

Une fois allongé sur le divan, il regarda le titre du livre. C’était une édition Charpentier sur Japon des « Émaux et Camées » de Gautier, ornée d’une eau-forte de Jacquemart. La reliure était de cuir jaune citron, estampée d’un treillis d’or et d’un semis de grenades ; ce livre lui avait été offert par Adrien Singleton. Comme il tour-nait les pages, ses yeux tombèrent sur le poème de la main de Lacenaire, la main froide et jaune « du supplice encore mal lavée » aux poils roux et aux « doigts de faune ». Il regarda ses propres doigts blancs et fuselés et frissonna légèrement malgré lui... Il continua à feuilleter le volume et s’arrêta à ces délicieuses stances sur Venise :

Když se natáhl na pohovku, podíval se na titulní list knihy. Byly to Gautierovy „Emaux et Cámées“ v Charpentierově vydání na japanu s lepty od Jacquemarta. Vazba byla z citrónově žluté kůže a vzor na ní tvořilo zlaté mřížkování s vytečkovanými granátovými jablky. Byl to dárek od Adriena Singletona. Když obracel stránky, padl jeho pohled na báseň o ruce Lacenairově, o té studené žluté ruce du supplice encore mal lavée, s jemnými ryšavými chloupky a s doigts de faune. Pohlédl na vlastní bílé, útlé prsty a proti své vůli se otřásl. Pak listoval dál, až došel k těm půvabným slokám o Benátkách:

Sur une gamme chromaúque,

Le sein deperles ruisselant,

La Vénus de rAdriatique

Sort de Veau son corps rose et blanc.

Sur une gamme chromatique.
Le sein de perles ruisselant,
La Vénus de l’Adriatique
Sort de l’eau son corps rosé et blanc.

Les dómes, sur V azur des ondes Suivant la phrase au pur contour, S 'enflent comme des gorges rondes Que soulěve un soupir ďamour.

Les dômes, sur l’azur des ondes,
Suivant la phrase au pur contour,
S’enflent comme des gorges rondes
Que soulève un soupir d’amour.

L'esquifaborde et mé dépose, Jetant son amarre au pilier, Devant une fasade rose, Sur le marbre ďun escalier.

L’esquif aborde et me dépose,
Jetant son amarre au pilier,
Devant une façade rose,
Sur le marbre d’un escalier.

Comme cela était exquis ! Il semblait en le lisant qu’on descendait les vertes la-gunes de la cité couleur de rose et de perle, assis dans une gondole noire à la proue d’argent et aux rideaux traînants. Ces simples vers lui rappelaient ces longues bandes bleu turquoise se succédant lentement à l’horizon du Lido. L’éclat soudain des cou-leurs évoquait ces oiseaux à la gorge d’iris et d’opale qui voltigent autour du haut campanile fouillé comme un rayon de miel, ou se promènent avec tant de grâce sous les sombres et poussiéreuses arcades. Il se renversa les yeux mi-clos, se répétant à lui même :

Jak jsou skvostné! Když je člověk čte, má dojem, že se plaví v černé gondole se stříbrnou přídí a spuštěnými záclonkami po zelených kanálech toho růžového a perleťového města. Samy ty řádky jsou jako přímé pruhy tyrkysové modři, jaké se za námi táhnou, plujeme-li k Lidu. Náhlé záblesky barev připomínaly Dorianovi třpyt opálových a duhových náprsenek ptáků, kteří poletují kolem vysoké, jako z medových pláství vystavěné Kampanily, nebo si tak vznešeně a ladně vykračují šerými prašnými arkádami. Zvrátil hlavu a s přivřenýma očima si znovu a znovu odříkával:

Devant unefa$ade rose, Sur le marbre ďun escalier.“

Devant une façade rose,
Sur le marbre d’un escalier...

Toute Venise était dans ces deux vers... Il se remémora l’automne qu’il y avait vécu et le prestigieux amour qui l’avait poussé à de délicieuses et délirantes folies. Il y a des romans partout. Mais Venise, comme Oxford, était demeuré le véritable cadre de tout roman, et pour le vrai romantique, le cadre est tout ou presque tout. Basil l’avait accompagné une partie du temps et s’était féru du Tintoret. Pauvre Basil ! quelle horrible mort !...

V těch dvou řádcích se tají celé Benátky. Vzpomínal na podzim, který tam strávil, a na jednu podivuhodnou lásku, pro kterou se dopustil ztřeštěných a rozkošných bláhovostí. V každém městě lze prožít milostný románek. Ale Benátky, stejně jako Oxford, poskytují takovým románkům pravé prostředí, a pro povahu doopravdy romantickou znamená prostředí všechno, nebo skoro všechno. Nějaký čas tam s ním byl tehdy Basil a blouznil nad Tintorettem. Ubohý Basil! To je hrozné, takhle umřít!

Il frissonna de nouveau et reprit le volume s’efforçant d’oublier. Il lut ces vers délicieux sur les hirondelles du petit café de Smyrne entrant et sortant, tandis que les Hadjis assis tout autour comptent les grains d’ambre de leurs chapelets et que les marchands enturbannés fument leurs longues pipes à glands, et se parlent grave-ment ; ceux sur l’Obélisque de la place de la Concorde qui pleure des larmes de granit sur son exil sans soleil, languissant de ne pouvoir retourner près du Nil brûlant et couvert de lotus où sont des sphinx, et des ibis roses et rouges, des vautours blancs aux griffes d’or, des crocodiles aux petits yeux de béryl qui rampent dans la boue verte et fumeuse ; il se mit à rêver sur ces vers, qui chantent un marbre souillé de baisers et nous parlent de cette curieuse statue que Gautier compare à une voix de contralto, le « monstre charmant couché dans la salle de porphyre du Louvre ». Bien-tôt le livre lui tomba des mains... Il s’énervait, une terreur l’envahissait. Si Alan Campbell allait être absent d’Angleterre ! Des jours passeraient avant son retour. Peut-être refuserait-il de venir. Que faire alors ? Chaque moment avait une impor-tance vitale. Ils avaient été grands amis, cinq ans auparavant, presque inséparables, en vérité. Puis leur intimité s’était tout à coup interrompue. Quand ils se ren-contraient maintenant dans le monde, Dorian Gray seul souriait, mais jamais Alan Campbell.

S povzdechem opět zvedl knížku a pokoušel se zapomenout. Četl o vlaštovkách, jež vletují do smyrenské kavárničky a zase z ní vyletují, zatímco tam hadžiové odpočítávají jantarové korálky a kupci v turbanech pokuřují z dlouhých dýmek se střapci a vážně rokují; četl o obelisku na Place de la Concorde, který v osamělém vyhnanství bez slunce roní granitové slzy a touží se vrátit k horkému, lotosy kvetoucímu Nilu, kde jsou sfingy a ibisi rudí jako růže a bílí supi s pozlacenými drápy a krokodýlové s malýma očima z berylů, kteří se plazí zeleným, parnatým bahnem; zamyslil se nad verši, jež načerpaly svou melodii z olíbaného mramoru a vypravují o té podivné soše, kterou Gautier přirovnává ke kontraaltu,

0   tom monstre charmant z portýrové síně Louvrů. Ale po chvíli mu kniha

vypadla z ruky. Znervózněl a zachvátila ho příšerná hrůza. Což není - li

Alan Campbell v Anglii? Týdny mohou uplynout, než se vrátí. Nebo třeba

odmítne přijít. Co by si počal pak? Každý okamžik je životně důležitý.

Kdysi, před pěti lety, bývali dobrými, dokonce skoro nerozlučnými přáteli. Pak bylo náhle po důvěrnosti. Když se teď setkají ve společnosti, usmívá se pouze Dorian Gray, Alan Campbell se už neusměje nikdy.

C’était un jeune homme très intelligent, quoiqu’il n’appréciât guère les arts plastiques malgré une certaine compréhension de la beauté poétique qu’il tenait en-tièrement de Dorian. Sa passion dominante était la science. À Cambridge, il avait dépensé la plus grande partie de son temps à travailler au Laboratoire, et conquis un bon rang de sortie pour les sciences naturelles. Il était encore très adonné à l’étude de la chimie et avait un laboratoire à lui, dans lequel il s’enfermait tout le jour, au grand désespoir de sa mère qui avait rêvé pour lui un siège au Parlement et conservait une vague idée qu’un chimiste était un homme qui faisait des ordonnances. Il était très bon musicien, en outre, et jouait du violon et du piano, mieux que la plupart des amateurs. En fait, c’était la musique qui les avait rapprochés, Dorian et lui ; la musi-que, et aussi cette indéfinissable attraction que Dorian semblait pouvoir exercer cha-que fois qu’il le voulait et qu’il exerçait souvent même inconsciemment. Ils s’étaient rencontrés chez lady Berkshire le soir où Rubinstein y avait joué et depuis on les avait toujours vus ensemble à l’Opéra et partout où l’on faisait de bonne musique. Cette intimité se continua pendant dix-huit mois. Campbell était constamment ou à Selby Royal ou à Grosvenor Square. Pour lui, comme pour bien d’autres, Dorian Gray était le parangon de tout ce qui est merveilleux et séduisant dans la vie. Une querelle était-elle survenue entre eux, nul ne le savait... Mais on remarqua tout à coup qu’ils se parlaient à peine lorsqu’ils se rencontraient, et que Campbell partait toujours de bonne heure des réunions où Dorian Gray était présent. De plus, il avait changé ; il avait d’étranges mélancolies, semblait presque détester la musique, ne voulait plus jouer lui-même, alléguant pour excuse, quand on l’en priait, que ses études scientifi-ques l’absorbaient tellement qu’il ne lui restait plus le temps de s’exercer. Et cela était vrai. Chaque jour la biologie l’intéressait davantage et son nom fut prononcé plu-sieurs fois dans des revues de science à propos de curieuses expériences.

Je to neobyčejně bystrý mladý muž, i když nedovede správně oceňovat výtvarné umění a tu trochu smyslu pro krásu poezie, kterou má, získal jen a jen od Doriana. Jeho rozum nalézá zalíbení především ve vědě. V Cambridgi strávil spoustu času prací v laboratoři a při bakalářských zkouškách v tom roce získal výbornou známku z přírodních věd. Dokonce i           teď se ještě věnuje studiu chemie a má také vlastní laboratoř, v níž se

často na celý den zavírá, k veliké nelibosti své matky, která z celého srdce toužila po tom, aby byl poslancem, a měla nejasnou představu, že chemik je člověk, který zhotovuje léky podle receptů. Ale je to rovněž výtečný hudebník a na housle i na piano hraje lépe než většina amatérů.

Však ho s Dorianem Grayem poprvé svedla dohromady hudba - hudba a ta nepopsatelná přitažlivost, kterou byl Dorian zřejmě schopen vyzařovat, kdykoli se mu zachtělo, a která z něho dokonce často vyzařovala i bez jeho vědomí. Seznámili se u lady Berkshirové toho večera, kdy tam hrál Rubinstein, a pak je lidé vídali vždycky spolu v opeře a všude, kde bylo možno slyšet dobrou hudbu. Osmnáct měsíců trvalo mezi nimi důvěrné přátelství. Campbell byl neustále buď v Selby Royal, nebo na Grosvenor Square. Jako pro mnoho jiných lidí byl Dorian Gray i pro něho vzorem všeho, co je v životě podivuhodné a okouzlující. Nikdo se nikdy nedověděl, jestli snad mezi nimi došlo k nějaké hádce. Ale pojednou si lidé všimli, že ti dva spolu sotva promluví, když se potkají, že Campbell vždycky odejde záhy z každého večírku, kde je Dorian Gray. Kromě toho se změnil - býval teď nezvykle melancholický, hudba v něm teď probouzela div ne odpor a sám už nikdy nehrál; když ho k tomu vybídli, omlouval se tím, že je tak pohřížen do vědy, že mu nezbývá čas na cvičení. A to bylo dozajista pravda. Zdálo se, že se den ze dne víc a víc zajímá o biologii, a jednou či dvakrát se jeho jméno objevilo ve vědeckých časopisech ve spojitosti s jistými pozoruhodnými pokusy.

C’était là l’homme que Dorian Gray attendait. À tout moment il regardait la pendule. À mesure que les minutes s’écoulaient, il devenait horriblement agité. Enfin il se leva, arpenta la chambre comme un oiseau prisonnier ; sa marche était saccadée, ses mains étrangement froides.

Takový byl muž, kterého očekával Dorian Gray. Každou vteřinu se díval na hodiny. Jak ubíhaly minuty, zmocňovalo se ho strašlivé rozčilení. Posléze vstal a začal přecházet po pokoji. Vypadal jako krásná šelma, uvězněná v kleci. Chodil dlouhými, neslyšnými kroky. Ruce měl podivně studené.

L’attente devenait intolérable. Le temps lui semblait marcher avec des pieds de plomb, et lui, il se sentait emporter par une monstrueuse rafale au-dessus des bords de quelque précipice béant : il savait ce qui l’attendait, il le voyait, et frémissant, il pressait de ses mains moites ses paupières brûlantes comme pour anéantir sa vue, ou renfoncer à jamais dans leurs orbites les globes de ses yeux. C’était en vain... Son cerveau avait sa propre nourriture dont il se sustentait et la vision, rendue grotesque par la terreur, se déroulait en contorsions, défigurée douloureusement, dansant de-vant lui comme un mannequin immonde et grimaçant sous des masques changeants. Alors, soudain, le temps s’arrêta pour lui, et cette force aveugle, à la respiration lente, cessa son grouillement... D’horribles pensées, dans cette mort du temps, coururent devant lui, lui montrant un hideux avenir... L’ayant contemplé, l’horreur le pétrifia...

Enfin la porte s’ouvrit, et son domestique entra. Il tourna vers lui ses yeux effa-rés...

Napětí bylo už nesnesitelné. Měl dojem, že čas se plouží na olověných nohou a jeho že zatím žene obrovský vichr ke klikatému okraji jícnu nějaké černé propasti. Věděl, co ho tam čeká; dokonce to jasně viděl, zachvěl se a přitiskl si vlhké ruce na pálící víčka, jako by chtěl sám mozek zbavit zraku a zatlačit oči hluboko do důlků. Nepomohlo to. Mozek se sytil vlastní potravou a obrazotvornost, zpitvořená hrůzou, se svíjela a kroutila bořestí jako živá bytost, tančila jako jakási ohyzdná loutka na pódiu a šklebila se za proměnlivými maskami. Pak se čas pro něho náhle zastavil. Ano: to slepé, těžce oddychující zvíře se už přestalo ploužit, a když tedy čas skonal, příšerné myšlenky se hbitě, o překot nahrnuly do popředí, vyhrabaly z hrobu ohyzdnou budoucnost a začaly mu ji předvádět. Třeštil na ni oči. Už hrůza z ní ho proměnila v kámen.

– Mr Campbell, monsieur, dit l’homme.

Konečně se otevřely dveře a vstoupil sluha. Dorian na něho upřel skelný zrak.

Un soupir de soulagement s’échappa de ses lèvres desséchées et la couleur re-vint à ses joues.

„Pan Campbell, pane,“ řekl sluha.

– Dites-lui d’entrer, Francis.

Dorianovi se vydral z vyschlých rtů úlevný vzdech a do lící se mu vrátila barva.

Il sentit qu’il se ressaisissait. Son accès de lâcheté avait disparu.

„Hned ho uveďte, Francisi.“ Cítil, že je zas ve své kůži. Záchvat zbabělosti už přešel.

L’homme s’inclina et sortit... Un instant après, Alan Campbell entra, pâle et sé-vère, sa pâleur augmentée par le noir accusé de ses cheveux et de ses sourcils.

– Alan ! que c’est aimable à vous !... je vous remercie d’être venu.

Sluha se uklonil a vzdálil se. Za několik okamžiků vešel Alan Campbell. Tvářil se velmi nepřístupně a byl poněkud bledý, a tu bledost ještě zdůrazňovaly vlasy černé jako uhel a temné obočí.

– J’étais résolu à ne plus jamais mettre les pieds chez vous, Gray. Mais comme vous disiez que c’était une question de vie ou de mort...

„Alane! To je od vás hezké. Děkuji vám, že jste přišel.“

Sa voix était dure et froide. Il parlait lentement. Il y avait une nuance de mépris dans son regard assuré et scrutateur posé sur Dorian. Il gardait ses mains dans les poches de son pardessus d’astrakan et paraissait ne pas remarquer l’accueil qui lui était fait...

– Oui, c’est une question de vie ou de mort, Alan, et pour plus d’une personne. Asseyez-vous.

„Měl jsem v úmyslu nikdy už nevkročit do vašeho domu, Grayi. Ale napsal jste mi, že jde o otázku života a smrti.“

Měl tvrdý a chladný hlas. Mluvil pomalu a rozvážně. Zkoumavý pohled, který upíral na Doriana, vyjadřoval opovržení. Ruce nevytáhl z kapes astrachánového kožichu a zdálo se, že přehlédl gesto, kterým byl přivítán.

Campbell prit une chaise près de la table et Dorian s’assit en face de lui. Les yeux des deux hommes se rencontrèrent. Une infinie compassion se lisait dans ceux de Dorian. Il savait que ce qu’il allait faire était affreux !...

„Ano. Je to otázka života a smrti, Alane, a to pro nejednoho člověka. Posaďte se.“

Campbell usedl na židli u stolu a Dorian se posadil proti němu. Pohledy obou mužů se setkaly. V Dorianových očích se zračila nekonečná lítost. Věděl, že to, k čemu se chystá, je hrozné.

Après un pénible silence, il se pencha sur la table et dit tranquillement, épiant l’effet de chaque mot sur le visage de celui qu’il avait fait demander :

– Alan, dans une chambre fermée à clef, tout en haut de cette maison, une chambre où nul autre que moi ne pénètre, un homme mort est assis près d’une table. Il est mort, il y a maintenant dix heures. Ne bronchez pas et ne me regardez pas ain-si... Qui est cet homme, pourquoi et comment il est mort, sont des choses qui ne vous concernent pas. Ce que vous avez à faire est ceci...

Po chvíli napjatého mlčení se naklonil přes stůl a promluvil velice klidně, upřeně však pozoroval tvář muže, pro kterého poslal, aby viděl účinek každého svého slova: „Alane, v zamčené místnosti v podkroví tohoto domu, v místnosti, do které mám přístup jenom já sám, sedí u stolu mrtvý muž. Je mrtev už deset hodin. Zůstaňte sedět a nedívejte se tak na mě. Kdo je ten muž, proč zemřel a jak zemřel, to všechno se vás netýká. Vy musíte udělat jen jedno...“

– Arrêtez, Gray !... Je ne veux rien savoir de plus... Que ce que vous venez de me dire soit vrai ou non, cela ne me regarde pas... Je refuse absolument d’être mêlé à votre vie. Gardez pour vous vos horribles secrets. Ils ne m’intéressent plus désor-mais...

„Mlčte, Grayi. Nic víc už nechci vědět. Jestli to, co jste mi řekl, je nebo není pravda, to je mi jedno. Nechci, abyste mě zatahoval do svého života, to rozhodně odmítám. Nechte si svá příšerná tajemství pro sebe. Já už se o ně nezajímám.“

– Alan, ils auront à vous intéresser... Celui-ci vous intéressera. J’en suis cruel-lement fâché pour vous, Alan. Mais je n’y puis rien moi-même. Vous êtes le seul homme qui puisse me sauver. Je suis forcé de vous mettre dans cette affaire ; je n’ai pas à choisir... Alan, vous êtes un savant. Vous connaissez la chimie et tout ce qui s’y rapporte. Vous avez fait des expériences. Ce que vous avez à faire maintenant, c’est de détruire ce corps qui est là-haut, de le détruire pour qu’il n’en demeure aucun vestige. Personne n’a vu cet homme entrer dans ma maison. On le croit en ce moment à Paris. On ne remarquera pas son absence avant des mois. Lorsqu’on la remarquera, aucune trace ne restera de sa présence ici. Quant à vous, Alan, il faut que vous le transfor-miez, avec tout ce qui est à lui, en une poignée de cendres que je pourrai jeter au vent.

– Vous êtes fou, Dorian !

„Budete se o ně muset zajímat, Alane. Aspoň o tohle se budete muset zajímat. Je mi vás hrozně líto, Alane. Ale nemohu si pomoci. Jedině vy mě můžete zachránit. Jsem nucen vás do toho případu zasvětit. Nemám na vybranou. Jste vědec, Alane. Vyznáte se v chemii a v takových věcech. Děláte různé pokusy. Musíte sprovodit ze světa to, co je nahoře, sprovodit to ze světa tak, aby po tom pranic nezbylo. Nikdo toho člověka neviděl vstupovat do domu. V této chvíli se dokonce všichni domnívají, že je v Paříži. Měsíce nebude pohřešován. Až začne být pohřešován, nesmí tu být po něm nalezena ani stopa. Musíte ho proměnit, Alane, jeho a všechno, co k němu patří, v hrstku popela, který bych mohl rozfouknout do vzduchu.“

– Ah ! j’attendais que vous m’appeliez Dorian !

„Vy jste zešílel, Doriane.“

– Vous êtes fou, vous dis-je, fou d’imaginer que je puisse lever un doigt pour vous aider, fou de me faire une pareille confession !... Je ne veux rien avoir à démêler avec cette histoire quelle qu’elle soit. Croyez-vous que je veuille risquer ma réputation pour vous ?... Que m’importe cette œuvre diabolique que vous faites ?...

– Il s’est suicidé, Alan...

– J’aime mieux cela !...Mais qui l’a conduit là ? Vous, j’imagine ?

„Čekal jsem, kdy mi řeknete Doriane.“

„Říkám vám, že jste zešílel, zešílel jste, jestli si představujete, že bych hnul prstem, abych vám pomohl, zešílel jste, že jste se rozhodl k téhle obludné zpovědí. Nechci mít s tou věcí pranic společného, ať už se za ní skrývá cokoli. Myslíte si, že kvůli vám ohrozím svou pověst? Co je mi po tom, jaký ďábelský skutek máte za sebou?“

– Refusez-vous encore de faire cela pour moi ?

„Byla to sebevražda, Alane.“

– Certes, je refuse. Je ne veux absolument pas m’en occuper. Je ne me soucie guère de la honte qui vous attend. Vous les méritez toutes. Je ne serai pas fâché de vous voir compromis, publiquement compromis. Comment osez-vous me demander à moi, parmi tous les hommes, de me mêler à cette horreur ? J’aurais cru que vous connaissiez mieux les caractères. Votre ami lord Henry Wotton aurait pu vous mieux instruire en psychologie, entre autre choses qu’il vous enseigna... Rien ne pourra me décider à faire un pas pour vous sauver. Vous vous êtes mal adressé. Voyez quel-qu’autre de vos amis ; ne vous adressez pas à moi...

„To mě těší. Ale kdo ho k ní dohnal? Vy, to si dovedu představit.“

„Tak vy to odmítáte pro mě udělat?“

„Ovšemže odmítám. S tím nechci mít naprosto nic společného. Nezáleží mi na tom, jaká hanba vás stihne. Všechno to zasluhujete. Nelitoval bych vás, kdybyste byl zneuctěn, veřejně zneuctěn. Jak se opovažujete žádat mne, ze všech lidí právě mne, abych se zapletl do téhle hrůzy? Byl bych myslel, že se líp vyznáte v lidské povaze. Váš přítel lord Henry Wotton vás toho asi moc nenaučil z psychologie, i když vás naučil lecčemus jinému. Nic mě nepřinutí, abych vám jen krůčkem vyšel na pomoc. To jste se obrátil na toho nepravého. Jděte si k někomu ze svých přátel. Ke mně nechoďte.“

– Alan, c’est un meurtre !... Je l’ai tué... Vous ne savez pas tout ce qu’il m’avait fait souffrir. Quelle qu’ait été mon existence, il a plus contribué à la faire ce qu’elle fut et à la perdre que ce pauvre Harry. Il se peut qu’il ne l’ait pas voulu, le résultat est le même.

„Alane, byla to vražda. Já ho zabil. Nevíte, co jsem kvůli němu vytrpěl. Ať žiju jakkoli, on je víc než chudák Harry zodpovědný za to, jak jsem si život zařídil, nebo zničil. Možná, že to neměl v úmyslu, ale to na výsledku nic nemění.“

– Un meurtre, juste ciel ! Dorian, c’est à cela que vous en êtes venu ? Je ne vous dénoncerai pas, ça n’est pas mon affaire... Cependant, même sans mon intervention, vous serez sûrement arrêté. Nul ne commet un crime sans y joindre quelque mala-dresse. Mais je ne veux rien avoir à faire avec ceci...

„Vražda! Panebože! Doriane, až tam jste už došel? Neudám vás. Mně po tom nic není. Stejně budete zatčen, i když já nic nepodniknu. Nikdo se nikdy nedopustí zločinu, aby pří tom neudělal nějakou hloupost. Ale já v tom nechci hrát žádnou roli.“

– Il faut que vous ayez quelque chose à faire avec ceci... Attendez, attendez un moment, écoutez-moi... Écoutez seulement, Alan... Tout ce que je vous demande, c’est de faire une expérience scientifique. Vous allez dans les hôpitaux et dans les morgues et les horreurs que vous y faites ne vous émeuvent point. Si dans un de ces laboratoires fétides ou une de ces salles de dissection, vous trouviez cet homme cou-ché sur une table de plomb sillonnée de gouttières qui laissent couler le sang, vous le regarderiez simplement comme un admirable sujet. Pas un cheveu ne se dresserait sur votre tête. Vous ne croiriez pas faire quelque chose de mal. Au contraire, vous penseriez probablement travailler pour le bien de l’humanité, ou augmenter le trésor scientifique du monde, satisfaire une curiosité intellectuelle ou quelque chose de ce genre... Ce que je vous demande, c’est ce que vous avez déjà fait souvent. En vérité, détruire un cadavre doit être beaucoup moins horrible que ce que vous êtes habitué à faire. Et, songez-y, ce cadavre est l’unique preuve qu’il y ait contre moi. S’il est décou-vert, je suis perdu ; et il sera sûrement découvert si vous ne m’aidez pas !...

„Musíte v tom hrát roli. Počkejte! Počkejte chvilku! Vyslechněte mě! Jenom mě vyslechněte, Alane! Žádám od vás jen jedno: abyste provedl jistý vědecký pokus. Chodíte po nemocnicích a márnicích a všechno to hrůzné, co tam děláte, vámi nepohne. Kdybyste toho muže našel v nějaké ohavné pitevně nebo páchnoucí laboratoří, jak tam leží na olověném stole s rudými vyhloubenými žlábky na odtékající krev, díval byste se na něj jenom jako na úžasný vědecký materiál. Ani brvou byste nepohnul. Nenapadlo by vás, že děláte něco špatného. Naopak, měl byste patrně pocit, že pracujete pro dobro lidstva nebo že přispíváte k světovým znalostem nebo že ukojujete zvědavost rozumu nebo něco takového. Chci od vás pouze to, co jste provedl už často. Odstranit nějaké tělo, to přece musí být méně hrozné než to, co děláte obvykle. A nezapomeňte, že je to jediný důkaz proti mně. Bude-li objeven, já budu ztracen. A jistě objeven bude, když vy mi nepomůžete.“

– Je n’ai aucun désir de vous aider. Vous oubliez cela. Je suis simplement in-différent à toute l’affaire. Elle ne m’intéresse pas...

„Jenže já ani trochu netoužím vám pomoci. Na to zapomínáte. Celý ten případ je mi prostě lhostejný. Mne se nikterak netýká.“

– Alan, je vous en conjure ! Songez quelle position est la mienne ! Juste au moment où vous arriviez, je défaillais de terreur. Vous connaîtrez peut-être un jour vous-même cette terreur... Non ! ne pensez pas à cela. Considérez la chose unique-ment au point de vue scientifique. Vous ne vous informez point d’où viennent les cadavres qui servent à vos expériences ?... Ne vous informez point de celui-ci. Je vous en ai trop dit là-dessus. Mais je vous supplie de faire cela. Nous fûmes amis, Alan !

„Alane, snažně vás prosím. Pomyslete, v jakém jsem postavení. Zrovna než jste přišel, div jsem neomdlel hrůzou. Třeba i vy jednoho dne poznáte, co je to hrůza. Ne! Na to nemyslete. Dívejte se na tu věc čistě z vědeckého stanoviska. Nepátráte přece, odkud jsou ta mrtvá těla, na nichž provádíte své pokusy. Nepátrejte ani teď. Beztak jsem vám řekl až příliš mnoho. Ale prosím vás, udělejte to. Kdysi jsme byli přátelé, Alane.“

– Ne parlez pas de ces jours-là, Dorian, ils sont morts.

„O těch dnech nemluvte, Doriane. Ty jsou mrtvé.“

– Les morts s’attardent quelquefois... L’homme qui est là-haut ne s’en ira pas. Il est assis contre la table, la tête inclinée et les bras étendus. Alan ! Alan ! si vous ne venez pas à mon secours, je suis perdu !... Quoi ! mais ils me pendront, Alan ! Ne comprenez-vous pas ? Ils me pendront pour ce que j’ai fait !...

„Někdy tu zůstává i to, co je mrtvé. Ten muž nahoře ne a ne odejít. Sedí u stolu se skloněnou hlavou a nataženými pažemi. Alane! Alane, jestli mi neposkytnete pomoc, budu zničen. Vždyť budu viset, Alane! Copak to nechápete? Budu viset za to, co jsem provedl.“

– Il est inutile de prolonger cette scène. Je refuse absolument de me mêler à tout cela. C’est de la folie de votre part de me le demander.

„Nemá smysl protahovat tuhle scénu. Rozhodně odmítám cokoli v té věci udělat. Nemáte zdravý rozum, jestli to ode mne žádáte.“

„Tak tedy odmítáte ?“

– Vous refusez ?

„Ano.“

– Oui.

– Je vous en supplie, Alan !

„Snažně vás prosím, Alane.“

– C’est inutile.

„To je zby tečné!“

Le même regard de compassion se montra dans les yeux de Dorian Gray. Il étendit la main, prit une feuille de papier et traça quelques mots. Il relut ce billet deux fois, le plia soigneusement et le poussa sur la table. Cela fait, il se leva et alla à la fenêtre.

Dorianu Grayovi se opět objevil v očích ten výraz politování. Pak vztáhl ruku, uchopil kus papíru a něco na něj napsal. Dvakrát si to přečetl, pečlivě papír složil a odstrčil ho na druhou stranu stolu. Potom se zvedl a odešel k oknu.

Campbell le regarda avec surprise, puis il prit le papier et l’ouvrit. À mesure qu’il lisait, une pâleur affreuse décomposait ses traits, il se renversa sur sa chaise. Son cœur battait à se rompre.

Après deux ou trois minutes de terrible silence, Dorian se retourna et vint se poser derrière lui, la main appuyée sur son épaule.

Campbell se na něj překvapeně díval a pak zvedl ten papír a rozložil jej. Když ho četl, zbledly mu smrtelně tváře a sklesl v židli nazad. Přepadl ho hrozný pocit nevolnosti. Měl dojem, jako by se jeho srdce ubíjelo k smrti v jakési prázdné dutině.

– Je le regrette pour vous, Alan, murmura-t-il, mais vous ne m’avez laissé au-cune alternative. J’avais une lettre toute prête, la voici. Vous voyez l’adresse. Si vous ne m’aidez pas, il faudra que je l’envoie ; si vous ne m’aidez pas, je l’enverrai... Vous savez ce qui en résultera... Mais vous allez m’aider. Il est impossible que vous me refusiez maintenant. J’ai essayé de vous épargner. Vous me rendrez la justice de le reconnaître... Vous fûtes sévère, dur, offensant. Vous m’avez traité comme nul homme n’osa jamais le faire, nul homme vivant, tout au moins. J’ai tout supporté. Maintenant c’est à moi à dicter les conditions.

Campbell cacha sa tête entre ses mains ; un frisson le parcourut...

Po dvou či třech minutách strašného mlčení se Dorian otočil, šel k němu, stanul mu za zády a položil mu ruku na rameno.

„Je mi vás tolik líto, Alane,“ zašeptal, „ale nedáváte mi jinou možnost. Ten dopis jsem už napsal. Tady je. Vidíte, komu je adresován. Když mi nepomůžete, tak ho odešlu. Víte, jaké to bude mít následky. Ale vy mi pomůžete. Teď už nemůžete odmítnout. Snažil jsem se vás ušetřit. To mi musíte spravedlivě přiznat. A vy jste byl nelítostný, hrubý a urážel jste mě. Jednal jste se mnou tak, jak se jakživ nikdo se mnou jednat neopovážil - aspoň nikdo z těch, kdo jsou naživu. Všechno jsem snesl. Ale teď je na mně, abych diktoval podmínky.“

– Oui, c’est à mon tour à dicter mes conditions, Alan. Vous les connaissez. La chose est très simple. Venez, ne vous mettez pas ainsi en fièvre. Il faut que la chose soit faite. Envisagez-la et faites-la...

Campbell skryl obličej do dlaní a zamrazilo ho.

„Ano, teď jsem já na řadě, teď budu já diktovat podmínky, Alane. Znáte je. Všechno je docela jednoduché. No tak, nepoddávejte se takovému rozčilení. Udělat to musíte. Smiřte se s tím a udělejte to.“

Un gémissement sortit des lèvres de Campbell qui se mit à trembler de tout son corps. Le tic-tac de l’horloge sur la cheminée lui parut diviser le temps en atomes successifs d’agonie, dont chacun était trop lourd pour être porté. Il lui sembla qu’un cercle de fer enserrait lentement son front, et que la honte dont il était menacé l’avait atteint déjà. La main posée sur son épaule lui pesait comme une main de plomb, intolérablement. Elle semblait le broyer.

– Eh bien !... Alan ! il faut vous décider.

Campbellovi se vydralo ze rtů zasténání. Celý se chvěl. Zdálo se mu, že tikání hodin na římse krbu rozděluje čas na samostatné úseky muk, a každý ten úsek byl příliš strašlivý, aby se dal snést. Měl pocit, jako by mu kolem čela pomalu utahovali železnou obruč, jako by zneuctění, které mu hrozilo, už na něho dopadlo. Ruka na jeho rameni byla těžká jako ruka z olova. Tížila nesnesitelně. Campbell měl dojem, že ho drtí.

– Je ne peux pas, dit-il machinalement, comme si ces mots avaient pu changer la situation...

„No tak, Alane, musíte se rozhodnout okamžitě.“

– Il le faut. Vous n’avez pas le choix... N’attendez plus.

Il hésita un instant.

„Nemohu to udělat,“ řekl Campbell mechanicky, jako by se slovy dalo něco změnit.

– Y a-t-il du feu dans cette chambre haute ?

„Musíte. Nemáte na vybranou. Tak to neodkládejte.“

– Oui, il y a un appareil au gaz avec de l’amiante.

– Il faut que j’aille chez moi prendre des instruments au laboratoire.

Campbell chvilku váhal. „Je možno v tom pokoji nahoře rozdělat oheň?“

„Ano, jsou tam plynová kamínka s asbestem.“

– Non, Alan, vous ne sortirez pas d’ici. Écrivez ce qu’il vous faut sur une feuille de papier et mon domestique prendra un cab, et ira vous le chercher.

„Budu muset zajít domů a vzít si nějaké věci z laboratoře.“

Campbell griffonna quelques lignes, y passa le buvard et écrivit sur une enve-loppe l’adresse de son aide. Dorian prit le billet et le lut attentivement ; puis il sonna et le donna à son domestique avec l’ordre de revenir aussitôt que possible et de rap-porter les objets demandés.

„Ne, Alane, odtud nesmíte odejít. Napište na kousek papíru, co potřebujete, a můj sluha si vezme drožku a ty věci vám přiveze.“

Campbell načrtl pár řádek, osušil je a na obálku napsal adresu svého asistenta. Dorian vzal lístek a pozorně jej pročetl. Pak zazvonil, dal lístek komorníkovi a nařídil mu, aby se vrátil co nejdříve a aby všechno přinesl.

Quand la porte de la rue se fut refermée, Campbell se leva nerveusement et s’approcha de la cheminée. Il semblait grelotter d’une sorte de fièvre. Pendant près de vingt minutes aucun des deux hommes ne parla. Une mouche bourdonnait bruyam-ment dans la pièce et le tic-tac de l’horloge résonnait comme des coups de marteau...

Když se v hale zavřely dveře, Campbell sebou nervózně trhl, vstal ze židle a šel ke krbu. Třásl se jako v zimnici. Bezmála dvacet minut ani jeden z mužů nepromluvil. V pokoji hlučně bzučela moucha a tikání hodin znělo jako bušení kladiva.

Le timbre sonna une heure... Campbell se retourna et regardant Dorian, vit que ses yeux étaient baignés de larmes. Il y avait dans cette face désespérée une pureté et une distinction qui le mirent hors de lui.

– Vous êtes infâme, absolument infâme, murmura-t-il.

Když se hodiny ozvaly jediným úderem, obrátil se Campbell a pohlédl na Doriana Graye. Viděl, že Dorian má oči plné slz. V čistotě a ušlechtilosti toho smutného obličeje bylo cosi, co ho zřejmě rozzuřilo. „Jste ničema, úplný ničema!“ zahučel.

– Fi ! Alan, vous m’avez sauvé la vie, dit Dorian.

„Pst, Alane! Zachraňujete mi život,“ řekl Dorian.

– Votre vie, juste ciel ! quelle vie ! Vous êtes allé de corruptions en corruptions jusqu’au crime. En faisant ce que je vais faire, ce que vous me forcez à faire, ce n’est pas à votre vie que je songe...

– Ah ! Alan ! murmura Dorian avec un soupir. Je vous souhaite d’avoir pour moi la millième partie de la pitié que j’ai pour vous.

„Váš život! Pane na nebi! Takový život! Jdete z jednoho mravního bahna do druhého a teď to dovršujete zločinem. Když se pustím do toho, co mám udělat, do toho, co mě nutíte udělat, nebudu při tom mít na mysli váš život.“

Il lui tourna le dos en parlant ainsi et alla regarder à la fenêtre du jardin.

„Ach, Alane,“ zašeptal s povzdechem Dorian, „kéž byste ke mně cítil aspoň tisícinu lítosti, jakou já pociťuji k vám!“

Campbell ne répondit rien...

Při těch slovech se odvrátil a stál s pohledem upřeným do zahrady. Campbell neodpověděl.

Après une dizaine de minutes, on frappa à la porte et le domestique entra, por-tant avec une grande boîte d’acajou pleine de drogues, un long rouleau de fil d’acier et de platine et deux crampons de fer d’une forme étrange.

– Faut-il laisser cela ici, monsieur, demanda-t-il à Campbell.

Asi po deseti minutách se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil sluha s objemnou mahagonovou truhlicí chemikálií, velikým kotoučem ocelového a platinového drátu a dvěma železnými svěráky podivného tvaru.

– Oui, dit Dorian. Je crois, Francis, que j’ai encore une commission à vous donner. Quel est le nom de cet homme de Richmond qui fournit les orchidées à Sel-by ?

– Harden, monsieur.

„Mám ty věci nechat tady, pane?“ ptal se Campbella.

„Ano,“ řekl Dorian. „A mám pro vás, Francisi, bohužel ještě jeden úkol. Jak se jmenuje ten člověk v Richmondu, který zásobuje Selby orchidejemi?“

– Oui, Harden... Vous allez aller à Richmond voir Harden lui-même, et vous lui direz de m’envoyer deux fois plus d’orchidées que je n’en avais commandé, et d’en mettre aussi peu de blanches que possible... Non, pas de blanches du tout... Le temps est délicieux, Francis, et Richmond est un endroit charmant ; autrement je ne vou-drais pas vous ennuyer avec cela.

– Pas du tout, monsieur. À quelle heure faudra-t-il que je revienne ?

„Harden, pane.“

„Ano - Harden. Musíte hned zajet do Richmondu, osobně vyhledat Hardena a říct mu, aby poslal dvakrát tolik orchidejí, než jsem objednal, a aby mezi nimi bylo co nejméně bílých. Vlastně, bílé nechci vůbec. Dnes je hezky, Francisi, a v Richmondu je velice příjemně, jinak bych vás tím neobtěžoval.“

Dorian regarda Campbell.

„To nic, pane. A kdy se mám vrátit?“

– Combien de temps demandera votre expérience, Alan ? dit-il d’une voix calme et indifférente, comme si la présence d’un tiers lui donnait un courage inatten-du.

Campbell tressaillit et se mordit les lèvres...

Dorian pohlédl na Campbella. „Kolik času vám zabere ten pokus, Alane?“ řekl klidným, lhostejným hlasem. Přítomnost třetí osoby v pokoji jako by mu dodávala neobyčejné odvahy.

– Environ cinq heures, répondit-il.

Campbell se mračil a kousal se do rtů. „Bude to trvat asi pět hodin,“ odpověděl.

– Il sera donc temps que vous rentriez vers sept heures et demie, Francis. Ou plutôt, attendez, préparez-moi ce qu’il faudra pour m’habiller. Vous aurez votre soirée pour vous. Je ne dîne pas ici, de sorte que je n’aurai plus besoin de vous.

– Merci, monsieur, répondit le valet en se retirant.

„Dost času tedy, když se vrátíte o půl osmé, Francisi. Nebo, počkejte: jenom mi připravte všechno, co si chci vzít na sebe, a můžete mít celý večer volno. Nevečeřím doma, a tak vás nebudu potřebovat.“

– Maintenant, Alan, ne perdons pas un instant... Comme cette caisse est lourde !... Je vais la monter, prenez les autres objets.

„Děkuji vám, pane,“ řekl sluha a vyšel z pokoje.

Il parlait vite, d’un ton de commandement. Campbell se sentit dominé. Ils sor-tirent ensemble.

„Tak, Alane, teď nesmíte ztratit ani okamžik. Ta truhlice je ale těžká! Ponesu vám ji. Vy vezmete ty druhé věci.“ Mluvil rychle a velitelsky. Campbell cítil, jak mu podléhá. Společně vyšli z pokoje.

Arrivés au palier du dernier étage, Dorian sortit sa clef et la mit dans la serrure. Puis il s’arrêta, les yeux troublés, frissonnant...

– Je crois que je ne pourrai pas entrer, Alan ! murmura-t-il.

– Ça m’est égal, je n’ai pas besoin de vous, dit Campbell froidement.

Když vystoupili na hořejší chodbu, vyňal Dorian klíč a otočil jím v zámku. Pak se zarazil a do očí se mu vloudil neklidný výraz. Zachvěl se. „Nemohu tam vkročit, Alane,“ zašeptal.

Dorian entr’ouvrit la porte... À ce moment il aperçut en plein soleil les yeux du portrait qui semblaient le regarder. Devant lui, sur le parquet, le rideau déchiré était étendu. Il se rappela que la nuit précédente il avait oublié pour la première fois de sa vie, de cacher le tableau fatal ; il eut envie de fuir, mais il se retint en frémissant.

„To mi nevadí. Nepotřebuji vás,“ řekl chladně Campbell.

Dorian pootevřel dveře. Sotva to udělal, spatřil tvář vlastního portrétu, jak se šklebí v slunečním světle. Před ním na podlaze ležel stržený závěs.

Dorian si vzpomněl, že minulé noci poprvé v životě zapomněl zakrýt to osudné plátno, a už se chtěl k němu vrhnout, když tu se zachvěl a ucouvl.

Quelle était cette odieuse tache rouge, humide et brillante qu’il voyait sur une des mains comme si la toile eût suinté du sang ? Quelle chose horrible, plus horrible, lui parut-il sur le moment, que ce paquet immobile et silencieux affaissé contre la table, cette masse informe et grotesque dont l’ombre se projetait sur le tapis souillé, lui montrant qu’elle n’avait pas bougé et était toujours la, telle qu’il l’avait laissée...

Co je to, ty odporné rudé krůpěje, jež vlhce a třpytivě planou na jedné ruce, jako by se plátno potilo krví? To je příšerné! Na okamžik mu připadalo, že je to ještě příšernější než ta tichá postava, o níž věděl, že je natažena přes stůl, postava, jež mu svým nepřirozeným, nestvůrným stínem na potřísněném koberci dokazovala, že se nepohnula, že je tu dosud, tak, jak od ní odešel.

Il poussa un profond soupir, ouvrit la porte un peu plus grande et les yeux à demi fermés, détournant la tête, il entra vivement, résolu à ne pas jeter même un regard vers le cadavre... Puis, s’arrêtant et ramassant le rideau de pourpre et d’or, il le jeta sur le cadre...

Zhluboka vydechl, otevřel dveře o něco víc a s přivřenýma očima a odvrácenou hlavou vkročil rychle do místnosti, rozhodnut, že se ani jednou nepodívá na mrtvého muže. Pak se shýbl, zvedl zlatý a purpurový přehoz a hodil jej rovnou přes obraz.

Alors il resta immobile, craignant de se retourner, les yeux fixés sur les arabes-ques de la broderie qu’il avait devant lui. Il entendit Campbell qui rentrait la lourde caisse et les objets métalliques nécessaires à son horrible travail. Il se demanda si Campbell et Basil Hallward s’étaient jamais rencontrés, et dans ce cas ce qu’ils avaient pu penser l’un de l’autre.

Potom zůstal stát, bál se obrátit a upíral oči na spletitý vzorek před sebou. Slyšel, jak Campbell nese dovnitř těžkou truhlici, železné svěráky a vše ostatní, co si vyžádal k své hrůzné práci. Napadlo ho, zda se Alan někdy setkal s Basilem Hallwardem, a jestli ano, co si jeden o druhém asi myslili.

– Laissez-moi maintenant, dit une voix dure derrière lui.

Il se retourna et sortit en hâte, ayant confusément entrevu le cadavre renversé sur le dos du fauteuil et Campbell contemplant sa face jaune et luisante. En descen-dant il entendit le bruit de la clef dans la serrure... Alan s’enfermait...

„Teď mě tu nechte samotného,“ promluvil za ním nelítostný hlas. Dorian se otočil a vyběhl ven. Zahlédl jen, že mrtvý je už v židli zvrácen nazad a že Campbell zírá do té lesklé žluté tváře. Když šel dolů po schodech, slyšel, jak se v zámku otáčí klíč.

Il était beaucoup plus de sept heures lorsque Campbell rentra dans la biblio-thèque. Il était pâle, mais parfaitement calme.

– J’ai fait ce que vous m’avez demandé, murmura-t-il. Et maintenant, adieu ! Ne nous revoyons plus jamais !

Bylo dávno po sedmé, když se Campbell vrátil do knihovny. Byl bledý, ale naprosto klidný. „Udělal jsem, oč jste mě žádal,“ zahučel. „A teď sbohem. Ať se už nikdy nesetkáme!“

– Vous m’avez sauvé, Alan, je ne pourrai jamais l’oublier, dit Dorian, simple-ment.

„Zachránil jste mě před zkázou, Alane. Nikdy vám to nezapomenu,“ řekl prostě Dorian.

Dès que Campbell fut sorti, il monta... Une odeur horrible d’acide nitrique em-plissait la chambre. Mais la chose assise ce matin devant la table avait disparu...

Jakmile Campbell odešel, vystoupil Dorian nahoru. V místnosti byl hrozný pach po kyselině dusičné. Ale to, co dříve sedělo u stolu, už tu nebylo.