Le Portrait de Dorian Gray.  Oscar Wilde
Chapitre 10. (Kapitola 10. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Quand le domestique entra, il l’observa attentivement, se demandant si cet homme avait eu la curiosité de regarder derrière le paravent. Le valet était parfaite-ment impassible et attendait ses ordres. Dorian alluma une cigarette et marcha vers la glace dans laquelle il regarda. Il y pouvait voir parfaitement la face de Victor qui s’y reflétait. C’était un masque placide de servilisme. Il n’y avait rien à craindre de ce côté. Cependant, il pensa qu’il était bon de se tenir sur ses gardes.

Když vstoupil sluha, Dorian se na něho upřeně zadíval; rád by byl věděl, zda Victora ráno nenapadlo nahlédnout za zástěnu. Ten člověk se tvářil naprosto lhostejně a čekal na jeho rozkazy. Dorian si zapálil cigaretu, přešel k zrcadlu a letmo se do něho podíval. Viděl zřetelně obraz Victorovy tváře. Podobala se masce klidné poníženosti. Odtud se nemusí ničeho bát. Nicméně, myslil si, udělá dobře, když se bude mít na pozoru.

Il lui dit, d’un ton très bas, de demander à la gouvernante de venir lui parler et d’aller ensuite chez l’encadreur le prier de lui envoyer immédiatement deux de ses hommes. Il lui sembla, lorsque le valet sortit, que ses yeux se dirigeaient vers le para-vent. Ou peut-être était-ce un simple effet de son imagination ?

Velmi klidně Victorovi přikázal, aby řekl hospodyni, že si s ní přeje mluvit, a pak aby došel k rámaři a požádal ho, ať k němu ihned pošle dva své zaměstnance. Zdálo se mu, že při odchodu z pokoje zabloudil sluha očima k zástěně. Či to způsobila jen jeho obrazotvornost?

Quelques instants après Mme Leaf, vêtue de sa robe de soie noire, ses mains ridées couvertes de mitaines à l’ancienne mode, entrait dans la bibliothèque. Il lui demanda la clef de la salle d’étude.

Za několik okamžiků se přihnala do knihovny paní Leafová; měla na sobě černé hedvábné šaty a na vrásčitých rukou staromódní nitěné rukavice bez prstů. Dorian ji požádal o klíč od učebny.

– La vieille salle d’étude Mr Dorian ? s’exclama-t-elle, mais elle est toute pleine de poussière ! Il faut que je la fasse mettre en ordre et nettoyer avant que vous y al-liez. Elle n’est pas présentable pour vous, monsieur, pas du tout présentable.

„Od staré učebny, pane Doriane?“ zvolala. „Vždyť tam je plno prachu! To tam musím uklidit a dát to do pořádku, než tam půjdete. Není to v takovém stavu, abyste tam mohl, pane. Opravdu ne.“

– Je n’ai pas besoin qu’elle soit en ordre, Leaf. Il me faut la clef, simplement...

„Nepotřebuji, aby to tam bylo v pořádku, paní Leafová. Potřebuji jenom klíč.“

– Mais, monsieur, vous serez couvert de toiles d’araignées si vous y allez. Comment ! On ne l’a pas ouverte depuis cinq ans, depuis que Sa Seigneurie est morte.

„Budete samá pavučina, pane, jestli tam půjdete. Vždyť tu místnost nikdo neotevřel už bezmála pět let, od té doby, co umřelo Jeho Lordstvo.“

Il tressaillit à cette mention de son grand-père. Il en avait gardé un souvenir détestable.

Při zmínce o dědovi sebou Dorian škubl. měl na něho ošklivé vzpomínky. „To nevadí,“ odpověděl, „chci se tam prostě podívat - nic víc. Dejte mi klíč.“

– Ça ne fait rien, dit-il, j’ai seulement besoin de voir cette pièce, et c’est tout. Donnez-moi la clef.

– Voici la clef, monsieur, dit la vieille dame cherchant dans son trousseau d’une main fiévreuse. Voici la clef. Je vais tout de suite l’avoir retirée du trousseau. Mais je ne pense pas que vous vous proposez d’habiter là-haut, monsieur, vous êtes ici si confortablement.

„Ten mám tady,“ řekla stará paní a probírala se třaslavýma, nejistýma rukama ve svazku klíčů. „Ten mám tady. Hned ho vyndám z toho svazku. Ale snad vás nenapadlo, že byste mohl bydlet tam nahoře, pane, když tady máte takové pohodlí?“

„Ne, ne,“ křikl nedůtklivě. „Děkuji vám, paní Leafová. To je všechno.“

– Non, non, s’écria-t-il avec impatience... Merci, Leaf. C’est très bien.

Elle s’attarda un moment, très loquace sur quelques détails du ménage. Il sou-pira et lui dit de faire pour le mieux suivant son idée. Elle se retira en minaudant.

Otálela ještě několik okamžiků a tlachala o nějaké podrobnosti v domácnosti. Povzdychl si a řekl jí, aby všechno zařídila, jak uzná za dobré. Odešla z pokoje s křečovitým úsměvem.

Lorsque la porte se fut refermée, Dorian mit la clef dans sa poche et regarda autour de lui. Ses regards s’arrêtèrent sur un grand couvre-lit de satin pourpre, char-gé de lourdes broderies d’or, un splendide travail vénitien du dix-septième siècle que son grand-père avait trouvé dans un couvent, près de Bologne. Oui, cela pourrait servir à envelopper l’horrible objet. Peut-être cette étoffe avait-elle déjà servi de drap mortuaire. Il s’agissait maintenant d’en couvrir une chose qui avait sa propre corrup-tion, pire même que la corruption de la mort, une chose capable d’engendrer l’horreur et qui cependant, ne mourrait jamais. Ce que les vers sont au cadavre, ses péchés le seraient à l’image peinte sur la toile. Ils détruiraient sa beauté, et ronge-raient sa grâce. Ils la souilleraient, la couvriraient de honte... Et cependant l’image durerait ; elle serait toujours vivante.

Když se zavřely dveře, vstrčil Dorian klíč do kapsy a rozhlédl se po pokoji. Jeho pohled padl na velikou pokrývku z purpurového atlasu, bohatě vyšívanou zlatem; byla to skvělá benátská práce z konce sedmnáctého století, jeho děd ji objevil v nějakém klášteře blízko Boloně. Ano, tou se dá ta strašná věc zahalit. Možná, že často posloužila jako smuteční rouška přes mrtvé. Teď skryje něco, co podléhá zvláštnímu rozkladu, horšímu, než je rozklad po smrti, - něco, co bude plodit hrůzy, a přesto samo nikdy nezemře. Co červ znamená pro mrtvolu, to budou Dorianovy hříchy znamenat pro namalovanou podobu na plátně. Zničí její krásu a rozežerou její půvab. Zhanobí ji a zostudí. A ta věc bude přesto žít dál. Stále bude živá.

Il rougit et regretta un moment de n’avoir pas dit à Basil la véritable raison pour laquelle il désirait cacher le tableau. Basil l’eût aidé à résister à l’influence de lord Henry et aux influences encore plus empoisonnées de son propre tempérament. L’amour qu’il lui portait – car c’était réellement de l’amour – n’avait rien que de no-ble et d’intellectuel. Ce n’était pas cette simple admiration physique de la beauté qui naît des sens et qui meurt avec la fatigue des sens. C’était un tel amour qu’avaient connu Michel Ange, et Montaigne, et Winckelmann, et Shakespeare lui-même. Oui, Basil eût pu le sauver. Mais il était trop tard, maintenant. Le passé pouvait être anéanti. Les regrets, les reniements, ou l’oubli pourrait faire cela. Mais le futur était inévitable. Il y avait en lui des passions qui trouveraient leur terrible issue, des rêves qui projetteraient sur lui l’ombre de leur perverse réalité.

Zachvěl se a na okamžik zalitoval, že nepověděl Basilovi pravý důvod, proč si přeje obraz ukrýt. Basil by mu pomohl odolávat vlivu lorda Henryho i těm ještě otravnějším vlivům, které se rodí v jeho vlastní povaze. V lásce, kterou mu přináší Basil - neboť je to vskutku láska -, není nic, co by nebylo ušlechtilé a duchovní. To není jen a jen fyzické obdivování krásy, jaké se rodí v smyslech a jaké umírá, když smysly začínají být nasyceny. To je taková láska, jakou poznal Michelangelo a Montaigne a Winckelmann, i sám Shakespeare. Ano, Basil by ho zachránil. Ale teď už je příliš pozdě. Minulost je vždycky možno sprovodit ze světa. Tím, že jí litujeme, že ji prostě popřeme nebo že na ni zapomeneme. Ale budoucnost je nevyhnutelná. Dorian věděl, že jsou v něm vášně, které si najdou cestu, aby se mohly strašlivě vybít, že jsou v něm sny, jež si vynutí uskutečnění svých přízračných špatností.

Il prit sur le lit de repos la grande draperie de soie et d’or qui le couvrait et la jetant sur son bras, passa derrière le paravent. Le portrait était-il plus affreux qu’avant ? Il lui sembla qu’il n’avait pas changé et son aversion pour lui en fut encore augmentée. Les cheveux d’or, les yeux bleus, et les roses rouges des lèvres, tout s’y trouvait. L’expression seulement était autre. Cela était horrible dans sa cruauté. En comparaison de tout ce qu’il y voyait de reproches et de censures, comme les remon-trances de Basil à propos de Sibyl Vane, lui semblaient futiles ! Combien futiles et de peu d’intérêt ! Sa propre âme le regardait de cette toile et le jugeait. Une expression de douleur couvrit ses traits et il jeta le riche linceul sur le tableau. Au même instant on frappa à la porte, il passait de l’autre côté du paravent au moment où son domes-tique entra.

Zvedl velikou purpurovou a zlatou tkaninu, jež pokrývala pohovku, a vstoupil s ní za zástěnu. Je tvář na platně ohyzdnější než před chvílí? Zdálo se mu, že se už nezménila, ale přesto k ní pociťoval ještě hlubší ošklivost. Zlaté vlasy, modré oči a rty rudé jako růže - to všechno tu je. Jenom výraz je jiný. Je hrůzně krutý. Jak mírné byly Basilovy výčitky kvůli Sibyle Vaneové ve srovnání s výtkou a odsudkem, jež hledí z obrazu! Jak byly mírné a jak neúčinné! Z plátna se na něho dívá jeho vlastní duše a volá ho před soud. S bolestným výrazem přehodil přes obraz bohatou roušku. Sotva to udělal, zaklepal někdo na dveře. Dorian vystoupil z úkrytu za zástěnou, než vešel jeho sluha.

„Ti lidé jsou tady, monsieur.“

– Les encadreurs sont là, monsieur.

Il lui sembla qu’il devait d’abord écarter cet homme. Il ne fallait pas qu’il sût où la peinture serait cachée. Il y avait en lui quelque chose de dissimulé, ses yeux étaient inquiets et perfides. S’asseyant à sa table il écrivit un mot à lord Henry, lui deman-dant de lui envoyer quelque chose à lire et lui rappelant qu’ils devaient se retrouver à huit heures un quart le soir.

Cítil, že toho člověka se musí ihned zbavit. Ten nesmí vědět, kam obraz odnesou! Vypadá tak nějak poťouchle a má hloubavé, proradné oči! Usedl k psacímu stolu a načmáral lístek pro lorda Henryho; žádal ho, aby mu poslal něco ke čtení, a připomněl mu, že se mají večer ve čtvrt na devět sejít.

„Počkejte na odpověď,“ řekl, podávaje lístek sluhovi.“A ty muže pošlete sem.“

– Attendez la réponse, dit-il en tendant le billet au domestique, et faites entrer ces hommes.

Deux minutes après, on frappa de nouveau à la porte et Mr Hubbard lui-même, le célèbre encadreur de South Audley Street, entra avec un jeune aide à l’aspect ré-barbatif. Mr Hubbard était un petit homme florissant aux favoris roux, dont l’admiration pour l’art était fortement atténuée par l’insuffisance pécuniaire des artis-tes qui avaient affaire à lui. D’habitude il ne quittait point sa boutique. Il attendait qu’on vînt à lui. Mais il faisait toujours une exception en faveur de Dorian Gray. Il y avait en Dorian quelque chose qui charmait tout le monde. Rien que le voir était une joie.

Za dvě či tři minuty se opět ozvalo zaklepání a vstoupil sám pan Hubbard, proslulý rámař ze South Audley Street, a za ním jeho mladý, poněkud drsně vypadající pomocník. Pan Hubbařd byl kvetoucí mužíček s ryšavými kníry, jehož obdiv k umění povážlivě ochlazovaly zatvrzele prázdné kapsy většiny umělců, s nimiž přicházel do styku. Zpravidla nevycházel nikdy ze svého krámu. Očekával, že lidé přijdou za ním. Ale kvůli Dorianu Grayovi vždycky udělal výjimku. Dorian Gray měl v sobě cosi, co každého okouzlovalo. Lidem působilo potěšení, už když ho jen viděli.

– Que puis-je faire pour vous, Mr Gray ? dit-il en frottant ses mains charnues et marquées de taches de rousseur ; j’ai cru devoir prendre pour moi l’honneur de vous le demander en personne ; j’ai justement un cadre de toute beauté, monsieur, une trouvaille faite dans une vente. Du vieux florentin. Cela vient je crois de Fon-thill... Conviendrait admirablement à un sujet religieux, Mr Gray.

„Čím vám mohu sloužit, pane Grayi?“ pravil a mnul si tlusté pihovaté ruce. „Řekl jsem si, že si dopřeju té cti a přijdu sem osobně. Mám tam zrovna překrásný rám, pane. Získal jsem ho z výprodeje. Stará Florencie. Pochází pravděpodobně z Fonthillu. Neobyčejně vhodný pro náměty náboženské, pane Grayi.“

– Je suis fâché que vous vous soyez donné le dérangement de monter, Mr Hubbard, j’irai voir le cadre, certainement, quoique je ne sois guère en ce moment amateur d’art religieux, mais aujourd’hui je voulais seulement faire monter un ta-bleau tout en haut de la maison. Il est assez lourd et je pensais à vous demander de me prêter deux de vos hommes.

„To mě velice mrzí, že jste se obtěžoval sám, pane Hubbarde. Rozhodně se u vás zastavím a podívám se na ten rám - ačkoli náboženskému umění se právě teď tuze nevěnuji -, ale dnes bych si jenom přál, aby mi někdo odnesl do nejvyššího patra jeden obraz. Je dost těžký, a tak jsem si myslel, že vás požádám, abyste mi půjčil dva své lidi.“

„Jaképak obtěžování, pane Grayi. Těší mě, že vám mohu nějak posloužit. Kterépak umělecké dílo to je, pane?“

– Aucun dérangement, Mr Gray. Toujours heureux de vous être agréable. Quelle est cette œuvre d’art ?

„Tohle!“ odvětil Dorian a odsunul zástěnu. „Můžete je odnést tak, jak je, s přikrývkou a se vším? Nerad bych, aby se cestou po schodech odřelo.“

– La voici, répondit Dorian en repliant le paravent. Pouvez-vous la transporter telle qu’elle est là, avec sa couverture. Je désire qu’elle ne soit pas abîmée en montant.

„To půjde docela snadno, pane,“ řekl bodrý rámař a jal se spolu se svým pomocníkem sundávat obraz z dlouhých mosazných řetězů, na nichž byl zavěšen.

– Cela est très facile, monsieur, dit l’illustre encadreur se mettant, avec l’aide de son apprenti, à détacher le tableau des longues chaînes de cuivre auxquelles il était suspendu. Et où devons-nous le porter, Mr Gray ?

„A kam to teď máme odnést, pane Grayi?“

– Je vais vous montrer le chemin, Mr Hubbard, si vous voulez bien me suivre. Ou peut-être feriez-vous mieux d’aller en avant. Je crains que ce ne soit bien haut, nous passerons par l’escalier du devant qui est plus large.

„Ukážu vám cestu, pane Hubbarde, když půjdete laskavě za mnou. Nebo snad abyste šli raději první. Je to bohužel až docela pod střechou. Půjdeme po hlavním schodišti, to je širší.“

Il leur ouvrit la porte, ils traversèrent le hall et ils commencèrent à monter. Les ornements du cadre rendaient le tableau très volumineux et de temps en temps, en dépit des obséquieuses protestations de Mr Hubbard, qui éprouvait comme tous les marchands un vif déplaisir à voir un homme du monde faire quelque chose d’utile, Dorian leur donnait un coup de main.

Otevřel dveře a podržel je, než vyšli do haly a začali vystupovat nahoru. S bohatě zdobeným rámem byl obraz neobyčejné objemný, a tak přes ponížené protesty pana Hubbarda, který jako správný obchodník z té duše nerad viděl gentlemana dělat cokoli užitečného, Dorian chvílemi sám přiložil ruku, aby jim pomohl.

„To je pořádný náklad, pane,“ lapal po dechu mužíček, když vylezli na hořejší chodbu. A otíral si lesklé čelo.

– C’est une vraie charge à monter, monsieur, dit le petit homme, haletant, lorsqu’ils arrivèrent au dernier palier. Il épongeait son front dénudé.

„Je to bohužel dost těžké,“ přiznával Dorian, když odmykal dveře vedoucí do místnosti, jež měla chovat podivné tajemství jeho života a skrývat před očima lidí jeho duši.

– Je crois que c’est en effet très lourd, murmura Dorian, ouvrant la porte de la chambre qui devait receler l’étrange secret de sa vie et dissimuler son âme aux yeux des hommes.

Il n’était pas entré dans cette pièce depuis plus de quatre ans, non, vraiment pas depuis qu’elle lui servait de salle de jeu lorsqu’il était enfant, et de salle d’étude un peu plus tard. C’était une grande pièce, bien proportionnée, que lord Kelso avait fait bâtir spécialement pour son petit-fils, pour cet enfant que sa grande ressemblance avec sa mère, et d’autres raisons lui avaient toujours fait haïr et tenir à distance. Il sembla à Dorian qu’elle avait peu changé. C’était bien la, la vaste cassone italienne avec ses moulures dorées et ternies, ses panneaux aux peintures fantastiques, dans laquelle il s’était si souvent caché étant enfant. C’étaient encore les rayons de bois vernis remplis des livres de classe aux pages cornées. Derrière, était tendue au mur la même tapisserie flamande déchirée, où un roi et une reine fanés jouaient aux échecs dans un jardin, tandis qu’une compagnie de fauconniers cavalcadaient au fond, te-nant leurs oiseaux chaperonnés au bout de leurs poings gantés. Comme tout cela revenait à sa mémoire ! Tous les instants de son enfance solitaire s’évoquait pendant qu’il regardait autour de lui. Il se rappela la pureté sans tache de sa vie d’enfant et il lui sembla horrible que le fatal portrait dût être caché dans ce lieu. Combien peu il eût imaginé, dans ces jours lointains, tout ce que sa vie lui réservait !

Nevkročil sem už přes čtyři roky - vlastně od těch dob, kdy si tu nejprve jako dítě hrával a pak se tu, když byl o něco starší, učíval. Byla to velká, dobře rozvržená místnost, kterou dal poslední lord Kelso zvlášť vybudovat, aby jí mohl používat jeho vnouček, k němuž pro jeho neobyčejnou podobnost s matkou a ještě z jiných důvodů cítil odjakživa nenávist a jehož si přál mít z dohledu. Dorianovi se zdálo, že se změnila jen nepatrně. Tady je ta ohromná italská cassone s podivuhodně pomalovanými vyplněmi a se zlacenými plastickými ozdobami, dnes už zašlými; do té se jako chlapec tak často schovával. Tamhle knihovnička z atlasového dřeva, plná jeho školních knížek s oslíma ušima. Za ní na stěně pořad visí ten rozedraný vlámský gobelín, na němž vybledlý král a vybledlá královna hrají v zahradě šachy, zatímco kolem jede skupina sokolníků, kterým sedí na manžetách rukavic ptáci se zakuklenými hlavami. Jak dobře se na tohle všechno pamatuje! Jak se rozhlížel, vyvstal mu před očima každičký okamžik jeho osamělého dětství. Připomínal si neposkvrněnou čistotu svého jinošského života a připadalo mu hrozné, že právě zde má byt ukryt ten neblahý portrét. To ho nenapadlo v těch dávno minulých dnech, co všechno ho čeká.

Mais il n’y avait pas dans la maison d’autre pièce aussi éloignée des regards in-discrets. Il en avait la clef, nul autre que lui n’y pourrait pénétrer. Sous son linceul de soie la face peinte sur la toile pourrait devenir bestiale, boursouflée, immonde. Qu’importait ? Nul ne la verrait. Lui-même ne voudrait pas la regarder... Pourquoi surveillerait-il la corruption hideuse de son âme ? Il conserverait sa jeunesse, c’était assez, Et, en somme, son caractère ne pouvait-il s’embellir ? Il n’y avait aucune raison pour que le futur fût aussi plein de honte... Quelque amour pouvait traverser sa vie, la purifier et la délivrer de ces péchés rampant déjà autour de lui en esprit et en chair, de ces péchés étranges et non décrits auxquels le mystère prête leur charme et leur subtilité. Peut-être un jour l’expression cruelle abandonnerait la bouche écarlate et sensitive, et il pourrait alors montrer au monde le chef-d’œuvre de Basil Hallward.

Ale v domě není žádné jiné místo tak bezpečné před všetečnýma očima jako toto. Má od něho klíč, a nikdo jiný sem nemůže vstoupit. Ať si je tvář namalovaná na plátně stále zvířečtější, tupější a nečistší pod tou purpurovou rouškou! Co na tom? Nikdo ji neuvidí. Ani on sám ji neuvidí. Proč by měl pozorovat, jaké ohyzdné zkáze propadá jeho duše? On si podrží své mládí - to stačí. Ostatně, což se jeho povaha nemůže konec konců zušlechtit? Není důvodu, proč by musel mít budoucnost tak hanebnou. Třeba vstoupí do jeho života nějaká láska a očistí ho a zaštítí před témi hříchy, jež se mu už teď, jak se zdá, bouří v duši i v těle, - před těmi podivnými nepředstavitelnými hříchy, kterým už jejich tajemnost propůjčuje rafinovanost a půvab. Možná, že se jednoho dne vytratí z rudých citlivých úst ten krutý výraz a on bude moci ukázat mistrovské dílo Basila Hallwarda světu.

Mais non, cela était impossible. Heure par heure, et semaine par semaine, l’image peinte vieillirait : elle pourrait échapper à la hideur du vice, mais la hideur de l’âge la guettait. Les joues deviendraient creuses et flasques. Des pattes d’oies jaunes cercleraient les yeux flétris, les marquant d’un stigmate horrible. Les cheveux per-draient leur brillant ; la bouche affaissée et entr’ouverte aurait cette expression gros-sière ou ridicule qu’ont les bouches des vieux. Elle aurait le cou ridé, les mains aux grosses veines bleues, le corps déjeté de ce grand-père qui avait été si dur pour lui, dans son enfance. Le tableau devait être caché aux regards. Il ne pouvait en être au-trement.

Ne, to není možné. Hodinu za hodinou a týden po týdnu bude postava na plátně stárnout. Unikne třeba ohyzdnosti hříchů, ale čekají ohyzdnost stáří. Líce se jí propadnou nebo uvadnou. Kolem pohaslých očí se jako můří nohy usadí žluté vrásky a s nimi budou ty oči hrůzné. Vlasy ztratí svůj lesk, ústa budou zet prázdnotou nebo ochabnou, budou slabomyslná nebo sprostá, jako bývají ústa starců. Objeví se svraštělý krk, studené, modře prokvetlé ruce, pokroucené tělo, jak to pamatoval u dédečka, který k němu v jeho chlapeckých letech býval tak přísný. Ten obraz je nutno ukrýt. Nedá se nic dělat.

– Faites-le rentrer, s’il vous plaît, Mr Hubbard, dit-il avec peine en se retour-nant, je regrette de vous tenir si longtemps, je pensais à autre chose.

„Prosím vás, pane Hubbarde, zaneste to dovnitř,“ řekl unaveně Dorian a otočil se. „Je mi líto, že jsem vás tak dlouho zdržel. Zamyslel jsem se nad něčím jiným.“

– Toujours heureux de se reposer, Mr Gray, dit l’encadreur qui soufflait en-core ; où le mettrons-nous ?

„Já si vždycky rád odpočinu, pane Grayi,“ odpověděl rámař, který pořád ještě nemohl popadnout dech. „Kam to máme dát, pane?“

– Oh ! n’importe où, ici... cela ira. Je n’ai pas besoin qu’il soit accroché. Posez-le simplement contre le mur ; merci.

„Ach, kamkoli. Semhle! To bude dobré. Nechci, aby to viselo. Jenom to opřete o zeď. Děkuji.“

– Peut-on regarder cette œuvre d’art, monsieur ?

„Bylo by možno se na to umělecké dílo podívat, pane?“

Dorian tressaillit...

– Cela ne vous intéresserait pas, Mr Hubbard, dit-il ne le quittant pas des yeux.

Il était prêt à bondir sur lui et à le terrasser s’il avait essayé de soulever le voile somptueux qui cachait le secret de sa vie.

– Je ne veux pas vous déranger plus longtemps. Je vous suis très obligé de la bonté que vous avez eue de venir ici.

Dorian sebou trhl. „To by vás nezajímalo, pane Hubbarde,“ řekl a nespouštěl z toho člověka oči. Byl připraven vrhnout se na něho a srazit ho k zemi, kdyby se odvážil nadzdvihnout nádherný přehoz, který skrýval tajemství jeho života. „Nechci vás už obtěžovat. Jsem vám velice vděčen, že jste sem laskavě přišel.“

– Pas du tout, pas du tout, Mr Gray. Toujours prêt à vous servir !

Et Mr Hubbard descendit vivement les escaliers, suivi de son aide qui regardait Dorian avec un étonnement craintif répandu sur ses traits grossiers et disgracieux. Jamais il n’avait vu personne d’aussi merveilleusement beau.

„Není zač, není zač, pane Grayi. Jsem vždycky ochoten cokoli pro vás udělat, pane.“ A pan Hubbard dupal se schodů a za ním jeho pomocník, který se ohlížel na Doriana s výrazem nesmělého obdivu v drsné, neladné tváři. Jakživ neviděl nikoho tak překrásného.

Lorsque le bruit de leurs pas se fut éteint, Dorian ferma la porte et mit la clef dans sa poche. Il était sauvé. Personne ne pourrait regarder l’horrible peinture. Nul œil que le sien ne pourrait voir sa honte.

Když zvuky jejich kroků dozněly, zamkl Dorian dveře a klíč vstrčil do kapsy. Teď se cítil v bezpečí. Nikdo už nikdy nepohlédne na tu hroznou věc. Ničí oko kromě jeho vlastního už nespatří jeho hanbu.

En regagnant sa bibliothèque il s’aperçut qu’il était cinq heures passées et que le thé était déjà servi. Sur une petite table de bois noir parfumé, délicatement incrus-tée de nacre – un cadeau de lady Radley, la femme de son tuteur, charmante malade professionnelle qui passait tous les hivers au Caire – se trouvait un mot de lord Henry avec un livre relié de jaune, à la couverture légèrement déchirée et aux tranches sa-lies. Un numéro de la troisième édition de la St-James-Gazette était déposé sur le plateau à thé. Victor était évidemment revenu. Il se demanda s’il n’avait pas ren-contré les hommes dans le hall alors qu’ils quittaient la maison et s’il ne s’était pas enquis auprès d’eux de ce qu’ils avaient fait. Il remarquerait sûrement l’absence du tableau, l’avait même sans doute déjà remarquée en apportant le thé. Le paravent n’était pas encore replacé et une place vide se montrait au mur. Peut-être le surpren-drait-il une nuit se glissant en haut de la maison et tâchant de forcer la porte de la chambre. Il était horrible d’avoir un espion dans sa propre maison. Il avait entendu parler de personnes riches exploitées toute leur vie par un domestique qui avait lu une lettre, surpris une conversation, ramassé une carte avec une adresse, ou trouvé sous un oreiller une fleur fanée ou un lambeau de dentelle.

Když vešel do knihovny zjistil, že je krátce po páté a že už mu přinesli čaj. Na malém stolku z tmavého vonného dřeva, bohatě vykládaném perletí, který mu darovala lady Radleyová, choť jeho poručníka, hezká, profesionálně churavá žena, jež strávila uplynulou zimu v Káhiře, leželo psaní od lorda Henryho a vedle něho kniha v žluté papírové vazbě s trochu potrhanou obálkou a ušpiněnými rohy. Na čajovém podnosu byl výtisk třetího vydání StJames's Gazette. Victor se tedy zřejmě už vrátil. Dorian by byl rád věděl, zda nepotkal v hale ty muže, když odcházeli z domu, a nevytáhl z nich, co tu dělali. Určitě si všimne, že ten obraz už tu není, - bezpochyby si toho již všiml, když prostíral k čaji. Zástěna zůstala odtažena a na zdi je vidět prázdné místo. Možná, že jednou v noci přistihne Victora, jak se plíží nahoru a jak se pokouší násilím otevřít dveře té místnosti. To je hrozné mít v domě špeha. Slyšel už o boháčích, jež celý život vydíral sluha, který si přečetl jeden dopis, nebo vyslechl nějaký rozhovor, nebo sebral vizitku s nějakou adresou, nebo našel pod polštářem zvadlý lístek či útržek zmuchlané krajky.

Il soupira et s’étant versé du thé, ouvrit la lettre de lord Henry. Celui-ci lui di-sait simplement qu’il lui envoyait le journal et un livre qui pourrait l’intéresser, et qu’il serait au club à huit heures un quart. Il ouvrit négligemment la St-James-Gazette et la parcourut. Une marque au crayon rouge frappa son regard à la cin-quième page. Il lut attentivement le paragraphe suivant :

Povzdychl si, nalil si trochu čaje a otevřel psaní. Lord Henry mu prostě oznamoval, že mu posílá večerní noviny a knihu, která by ho mohla zajímat, a že bude ve čtvrt na devět v klubu. Dorian unaveně rozložil noviny a nahlížel do nich. Na páté stránce upoutalo jeho pozornost znaménko červenou tužkou. Upozorňovalo na tento sloupeček:

SMRT HEREČKY VYŠETŘOVÁNA

« ENQUÊTE SUR UNE ACTRICE – Une enquête a été faite ce matin à Bell-Tavern, Hoxton Road, par Mr Danby, le Coroner du District, sur le décès de Sibyl Vane, une jeune actrice récemment engagée au Théâtre Royal, Holborn. On a conclu à la mort par accident. Une grande sympathie a été témoignée à la mère de la défunte qui se montra très affectée pendant qu’elle rendait son témoignage, et pourtant celui du Dr Birrell qui a dressé le bulletin de décès de la jeune fille... »

Dnes ráno konal pan Danby, okresní coroner v Bell Tavern na Hoxton Road šetření nad mrtvolou Sibyly Vaneová, mladé herečky, v poslední době členky Královského divadla v Holbornu. Byl vynesen nález, že smrt nastala nešťastnou náhodou. Matce zesnulé, jež podléhala mocnému dojetí jak při své vlastní výpovědi, tak při výpovědi dr. Birella, který provedl pitvu, se dostalo četných projevů soustrasti.

Il s’assombrit et déchirant la feuille en deux, se mit à marcher dans la chambre en piétinant les morceaux du journal. Comme tout cela était affreux ! Quelle horreur véritable créaient les choses ! Il en voulut un peu à lord Henry de lui avoir envoyé ce reportage. C’était stupide de sa part de l’avoir marqué au crayon rouge. Victor pouvait avoir lu. Cet homme savait assez d’anglais pour cela.

Dorian se zamračil, roztrhl noviny na dva kusy, přešel pokoj a oba cáry odhodil. Jak je to všechno ošklivé! A jak ošklivost mění všechno v hrůznou realitu! Byl trochu rozmrzen na lorda Henryho, že mu tu zprávu poslal. Rozhodně udělal hloupost, že ji zatrhl červenou tužkou. Vždyť si ji Victor mohl přečíst. Na to umí anglicky až dost.

Peut-être même l’avait-il lu et soupçonnait-il quelque chose ? Après tout, qu’est-ce que cela pouvait faire ? Quel rapport entre Dorian Gray et la mort de Sibyl Vane ? Il n’y avait rien à craindre. Dorian Gray ne l’avait pas tuée.

Snad si ji opravdu přečetl a má už nějaké podezření. Ale i kdyby, co na tom? Co má Dorian Gray společného se smrtí Sibyly Vaneová? Není se čeho bát. Dorian Gray ji nezabil.

Ses yeux tombèrent sur le livre jaune que lord Henry lui avait envoyé. Il se de-manda ce que c’était. Il s’approcha du petit support octogonal aux tons de perle qui lui paraissait toujours être l’œuvre de quelques étranges abeilles d’Égypte travaillant dans de l’argent ; et prenant le volume, il s’installa dans un fauteuil et commença à le feuilleter ; au bout d’un instant, il s’y absorba. C’était le livre le plus étrange qu’il eut jamais lu. Il lui sembla qu’aux sons délicats de flûtes, exquisément vêtus, les pêchés du monde passaient devant lui en un muet cortège. Ce qu’il avait obscurément rêvé prenait corps à ses yeux ; des choses qu’il n’avait jamais imaginées se révélaient à lui graduellement.

Jeho zrak padl na žlutou knihu, kterou mu lord Henry poslal. Byl zvědav, co to je. Zamířil k osmihrannému, perlově zbarvenému stojánku, který mu vždycky připadal jako dílo nějakých zvláštních egyptských včel, jež stavějí ze stříbra, zdvihl ten svazek, uvelebil se v lenošce a začal obracet listy. Už po několika minutách ho to zcela upoutalo. Byla to nejpodivnější kniha, jakou kdy četl. Zdálo se mu, že v nádherném odění a za jemného zvuku fléten defilují před ním v němé přehlídce všechny hříchy světa. To, o čem nejasně sníval, bylo pro něho náhle skutečné. To, o čem se mu nikdy ani nesnilo, se mu teď postupně zjevovalo.

C’était un roman sans intrigue, avec un seul personnage, la simple étude psy-chologique d’un jeune Parisien qui occupait sa vie en essayant de réaliser, au dix-neuvième siècle, toutes les passions et les modes de penser des autres siècles, et de résumer en lui les états d’esprit par lequel le monde avait passé, aimant pour leur simple artificialité ces renonciations que les hommes avaient follement appelées Vertus, aussi bien que ces révoltes naturelles que les hommes sages appellent encore Pêchés. Le style en était curieusement ciselé, vivant et obscur tout à la fois, plein d’argot et d’archaïsmes, d’expressions techniques et de phrases travaillées, comme celui qui caractérise les ouvrages de ces fins artistes de l’école française : les Symbo-listes. Il s’y trouvait des métaphores aussi monstrueuses que des orchidées et aussi subtiles de couleurs. La vie des sens y était décrite dans des termes de philosophie mystique. On ne savait plus par instants si on lisait les extases spirituelles d’un saint du moyen âge ou les confessions morbides d’un pécheur moderne. C’était un livre empoisonné. De lourdes vapeurs d’encens se dégageaient de ses pages, obscurcissant le cerveau. La simple cadence des phrases, l’étrange monotonie de leur musique toute pleine de refrains compliqués et de mouvements savamment répétés, évoquaient dans l’esprit du jeune homme, à mesure que les chapitres se succédaient, une sorte de rêverie, un songe maladif, le rendant inconscient de la chute du jour et de l’envahissement des ombres. Un ciel vert-de-grisé sans nuages, piqué d’une étoile solitaire, éclairait les fenêtres. Il lut à cette blême lumière tant qu’il lui fut possible de lire. Enfin, après que son domestique lui eut plusieurs fois rappelé l’heure tardive, il se leva, alla dans la chambre voisine déposer le livre sur la petite table florentine qu’il avait toujours près de son lit, et s’habilla pour dîner.

Byl to román bez zápletky a pouze s jedinou postavou, vlastně to byla jenom psychologická studie o jistém mladém Pařížanovi, který strávil život tím, že se v devatenáctém století snažil probudit k životu všechny vášně a způsoby myšlení, jež byly vlastní různým stoletím, jen ne tomu, v němž žil, a jaksi v sobě shrnout rozličné nálady, jimiž kdy prošly světové duchovní proudy, maje stejně v lásce, už pro její umělost, tu odříkavost, které lidé odjakživa nemoudře říkají ctnost, jako ty přirozené vzpoury, jimž moudří lidé dosud říkají hřích. Styl, kterým to bylo napsáno, byl ten zvláštní vyšperkovaný styl, živý a přitom zatemnělý, samá hantýrka a zastaralá rčení, samé odborné pojmy a složité opisy, styl, jaký je příznačný pro díla několika umělců z francouzské školy symbolistů. Byly tu metafory nestvůrné jako orchideje a stejně rafinované co do barev. Život smyslů byl tu popisován výrazivem mystické filozofie. Chvílemi člověk stěží poznal, zda čte projevy duchovního vytržení nějakého středověkého světce nebo morbidní zpověď moderního hříšníka. Byla to zhoubná kniha. Těžká vůně kadidla jako by lpěla na jejích stránkách a mátla mozek. Už jenom rytmus vět, rafinovaná jednotvárnost jejich melodie, tak bohaté na složité refrény a důmyslně opakované motivy, vyvolávaly v mysli mladého muže, jak postupoval od kapitoly ke kapitole, jakési blouznění, v němž si neuvědomoval, že dohasíná den a přikrádají se stíny.

Bezmračná a probodená jedinou osamělou hvězdou, zářila okny měděně zelená obloha. Dorian stále četl při jejím sinavém světle, až už dál číst nemohl. Teprve pak, když mu sluha už poněkolikáté připomněl, jak je pozdě, vstal, šel do vedlejšího pokoje, položil knihu na florentský stolek, stojící stále u jeho lože, a začal se převlékat k večeři.

Il était près de neuf heures lorsqu’il arriva au club, où il trouva lord Henry assis tout seul, dans le salon, paraissant très ennuyé.

Bylo už skoro devět hodin, když přišel do klubu, kde zastal lorda Henryho, jak sedí sám ve společenské místnosti a tváří se nesmírně znuděně.

– J’en suis bien fâché, Harry ! lui cria-t-il, mais c’est entièrement de votre faute. Le livre que vous m’avez envoyé m’a tellement intéressé que j’en ai oublié l’heure.

„Tuze se omlouvám, Harry,“ zvolal Dorian, „ale je to opravdu jen a jen vaše vina. Ta kniha, kterou jste mi poslal, mě tak uchvátila, že jsem zapomněl, jak čas utíká.“

– Oui, je pensais qu’il vous aurait plu, répliqua son hôte en se levant.

„Ovšem. Myslil jsem si, že se vám bude líbit,“ odvětil jeho hostitel, zvedaje se z křesla.

– Je ne dis pas qu’il m’a plu, je dis qu’il m’a intéressé, il y a une grande diffé-rence.

„Neřekl jsem, že se mi líbí, Harry. Řekl jsem, že mě uchvacuje. To je veliký rozdíl.“

– Ah ! vous avez découvert cela ! murmura lord Henry.

Et ils passèrent dans la salle à manger.

„Ach, tak už i na tohle jste přišel,“ zamumlal lord Henry. A odešli spolu do jídelny.