Le Portrait de Dorian Gray.  Oscar Wilde
Chapitre 1. (Kapitola 1. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

L’atelier était plein de l’odeur puissante des roses, et quand une légère brise d’été souffla parmi les arbres du jardin, il vint par la porte ouverte, la senteur lourde des lilas et le parfum plus subtil des églantiers.

Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu.

D’un coin du divan fait de sacs persans sur lequel il était étendu, fumant, selon sa coutume, d’innombrables cigarettes, lord Henry Wotton pouvait tout juste apercevoir le rayonne-ment des douces fleurs couleur de miel d’un aubour dont les tremblantes branches semblaient à peine pouvoir supporter le poids d’une aussi flamboyante splendeur ; et de temps à autre, les ombres fantastiques des oiseaux fuyants passaient sur les longs rideaux de tussor tendus devant la large fenêtre, produi-sant une sorte d’effet japonais momentané, le faisant penser à ces peintres de Tokyo à la figure de jade pallide, qui, par le moyen d’un art nécessairement immobile, tentent d’exprimer le sens de la vitesse et du mouvement. Le murmure monotone des abeilles cherchant leur chemin dans les longues herbes non fau-chées ou voltigeant autour des poudreuses baies dorées d’un chèvrefeuille isolé, faisait plus oppressant encore ce grand calme. Le sourd grondement de Londres semblait comme la note bourdonnante d’un orgue éloigné.

Z kouta na divanu z perských houní, na kterém ležel a kouřil nespočetné cigarety, jak měl ve zvyku, viděl lord Henry Wotton na medově sladké a medově zbarvené květy čilimníku, jehož chvějící se větve zřejmě stěží unesly to břímě krásy tak podobné plamenům. A přes dlouhé záclony z hrubého indického hedvábí, zavěšené před ohromným oknem, mihly se co chvíli fantastické stíny poletujících ptáků a vytvářely jakési prchavé japonské obrazy, takže lord Henry musel myslet na ty bledé malíře z Tokia, s tvářemi jako z nefritu, kteří se snaží uměleckým dílem, jež je nezbytně nehybné, vyvolat dojem hbitého pohybu. Mrzoutský bzukot včel, prodírajících se vysokou neposečenou trávou či kroužících s tvrdošíjnou vytrvalostí kolem matně zlatých tykadel divoce rozrostlého kozího listu, zdánlivě ještě zvyšoval tísnivost ticha. Temné hřmění Londýna znělo jako basové tóny vzdálených varhan.

Au milieu de la chambre sur un chevalet droit, s’érigeait le portrait grandeur naturelle d’un jeune homme d’une extraordi-naire beauté, et en face, était assis, un peu plus loin, le peintre lui-même, Basil Hallward, dont la disparition soudaine quel-ques années auparavant, avait causé un grand émoi public et donné naissance à tant de conjectures.

Uprostřed místnosti stál, připevněn na svislém malířském stojanu, portrét neobyčejně krásného mladého muže v životní velikosti a před ním, o trochu dál, seděl sám umělec, Basil Hallward, jehož pozdější nenadálé zmizení vzbudilo takový veřejný rozruch a dalo podnět k tolika podivným domněnkám.

Comme le peintre regardait la gracieuse et charmante fi-gure que son art avait si subtilement reproduite, un sourire de plaisir passa sur sa face et parut s’y attarder. Mais il tressaillit soudain, et fermant les yeux, mit les doigts sur ses paupières comme s’il eût voulu emprisonner dans son cerveau quelque étrange rêve dont il eût craint de se réveiller.

Jak se malíř díval na spanilé a půvabné rysy, které tak dovedně zobrazil svým uměním, rozlil se mu po tváři radostný úsměv a už se zdálo, že nezmizí. Ale tu malíř vstal, zavřel oči a přitiskl si prsty na víčka, jako kdyby se pokoušel uvěznit v mozku nějaký zvláštní sen, z něhož by nerad procitl.

– Ceci est votre meilleure œuvre, Basil, la meilleure chose que vous ayez jamais faite, dit lord Henry languissamment. Il faut l’envoyer l’année prochaine à l’exposition Grosvenor. L’Académie est trop grande et trop vulgaire. Chaque fois que j’y suis allé, il y avait là tant de monde qu’il m’a été impossible de voir les tableaux, ce qui était épouvantable, ou tant de tableaux que je n’ai pu y voir le monde, ce qui était encore plus horrible. Grosvenor est encore le seul endroit convenable...

„To je tvoje nejlepší dílo, Basile, to je to nejlepší, cos kdy vytvořil,“ řekl ospale lord Henry. „To rozhodně musíš napřesrok poslat do Grosvenoru. V Akademii je to příliš veliké a příliš lidové. Kdykoli tam zajdu, je tam buď tolik lidí, že se nemohu dívat na obrazy, a to je strašné, nebo je tam tolik obrazů, že se nemohu dívat na lidi, a to je ještě horší. Tohle se opravdu hodí jenom do Grosvenoru.“

– Je ne crois pas que j’enverrai ceci quelque part, répondit le peintre en rejetant la tête de cette singulière façon qui faisait se moquer de lui ses amis d’Oxford. Non, je n’enverrai ceci nulle part.

„Asi to nepošlu nikam,“ odvětil malíř a potřásl zakloněnou hlavou. Pro ten charakteristicky pohyb se mu přátelé smávali už v Oxfordu. „Ne, nikam to nepošlu.“

Lord Henry leva les yeux, le regardant avec étonnement à travers les minces spirales de fumée bleue qui s’entrelaçaient fantaisistement au bout de sa cigarette opiacée.

– Vous n’enverrez cela nulle part ? Et pourquoi mon cher ami ? Quelle raison donnez-vous ? Quels singuliers bonshom-mes vous êtes, vous autres peintres ? Vous remuez le monde pour acquérir de la réputation ; aussitôt que vous l’avez, vous semblez vouloir vous en débarrasser. C’est ridicule de votre part, car s’il n’y a qu’une chose au monde pire que la renommée, c’est de n’en pas avoir. Un portrait comme celui-ci vous mettrait au-dessus de tous les jeunes gens de l’Angleterre, et rendrait les vieux jaloux, si les vieux pouvaient encore ressentir quelque émotion.

Lord Henry povytáhl obočí a skrze tenké modré závity dýmu, které se v tak podivuhodných pletencích vznášely od jeho těžké cigarety s příměsí opia, se s úžasem zahleděl na umělce. „Že to nikam nepošleš? A proč, kamaráde? Jaký k tomu můžeš mít důvod? Vy malíři jste ale podivná cháska! Děláte všechno možné, abyste si získali pověst, a jen ji máte, už ji zřejmě chcete zase odhodit. A to je od vás veliká hloupost, protože na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec. Takovýhle portrét by té vynesl vysoko nad celou mladou anglickou generaci a tu starou by naplnil žárlivostí, jsou-li ovšem starci vůbec schopni nějakého citového vzrušení.“

– Je sais que vous rirez de moi, répliqua-t-il, mais je ne puis réellement l’exposer. J’ai mis trop de moi-même là-dedans.

„Vím, že se mi vysměješ,“ odpověděl malíř, „ale opravdu to nemohu vystavit. Příliš jsem v tom zobrazil sám sebe.“

Lord Henry se natáhl na divan a rozesmál se.

Lord Henry s’étendit sur le divan en riant...

– Je savais que vous ririez, mais c’est tout à fait la même chose.

„No ovšem, já věděl, že se budeš smát. Ale stejně je to pravda.“

– Trop de vous-même !... Sur ma parole, Basil, je ne vous savais pas si vain ; je ne vois vraiment pas de ressemblance en-tre vous, avec votre rude et forte figure, votre chevelure noire comme du charbon et ce jeune Adonis qui a l’air fait d’ivoire et de feuilles de roses. Car, mon cher, c’est Narcisse lui-même, tandis que vous !... Il est évident que votre face respire l’intelligence et le reste... Mais la beauté, la réelle beauté finit où commence l’expression intellectuelle. L’intellectualité est en elle-même un mode d’exagération, et détruit l’harmonie de n’importe quelle face. Au moment où l’on s’assoit pour penser, on devient tout nez, ou tout front, ou quelque chose d’horrible. Voyez les hommes ayant réussi dans une profession savante, combien ils sont parfaitement hideux ! Excepté, naturellement, dans l’Église. Mais dans l’Église, ils ne pensent point. Un évêque dit à l’âge de quatre-vingts ans ce qu’on lui apprit à dire à dix-huit et la conséquence naturelle en est qu’il a toujours l’air charmant. Votre mystérieux jeune ami dont vous ne m’avez ja-mais dit le nom, mais dont le portrait me fascine réellement, n’a jamais pensé. Je suis sûr de cela. C’est une admirable créature sans cervelle qui pourrait toujours ici nous remplacer en hiver les fleurs absentes, et nous rafraîchir l’intelligence en été. Ne vous flattez pas, Basil : vous ne lui ressemblez pas le moins du monde.

„Tak tys v tom zobrazil sám sebe! To jsem na mou čest nevěděl, Basile, že jsi tak domýšlivý. Já věru nevidím žádnou podobnost mezi tebou, tím tvým drsným mohutným obličejem a těmi tvými vlasy, černými jako uhel, a mezi tímhle mladým Adónisem, který vypadá, jako by byl stvořen ze slonové kosti a z plátků růží. Vždyť tohle je Narcis, milý Basile, a ty... inu, máš ovšem intelektuální výraz a tak dále... Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobe jistý druh prohnanosti a ruší harmonii každé tváfe. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví! S výjimkou stavu duchovního, ovšem. Jenomže v duchovním stavu se nemyslí. Biskup povídá v osmdesáti letech pořád totéž, co mu řekli, aby povídal, když mu bylo osmnáct, a přirozeným důsledkem toho je, že neustále vypadá naprosto roztomile. Ten tvůj tajuplný mladý přítel, jehož jméno jsi mi neprozradil, ale jehož podobizna mě vskutku uchvacuje, ten taky nikdy nemyslí. To vím docela jistě. Je to krásné stvoření bez mozečku, které by mělo být vždycky po ruce v zimě, když nemáme v dohledu květiny, a taky v létě, když potřebujeme něco, co by dalo studenou sprchu naší duchaplnosti. Nelichoťsi, Basile, ty se mu ani v nejmenším nepodobáš.“

– Vous ne me comprenez point, Harry, répondit l’artiste. Je sais bien que je ne lui ressemble pas ; je le sais parfaitement bien. Je serais même fâché de lui ressembler. Vous levez les épaules ?... Je vous dis la vérité. Une fatalité pèse sur les distinc-tions physiques et intellectuelles, cette sorte de fatalité qui suit à la piste à travers l’histoire les faux pas des rois. Il vaut mieux ne pas être différent de ses contemporains. Les laids et les sots sont les mieux partagés sous ce rapport dans ce monde. Ils peuvent s’asseoir à leur aise et bâiller au spectacle. S’ils ne savent rien de la victoire, la connaissance de la défaite leur est épargnée. Ils vivent comme nous voudrions vivre, sans être troublés, indiffé-rents et tranquilles. Ils n’importunent personne, ni ne sont im-portunés. Mais vous, avec votre rang et votre fortune, Harry, moi, avec mon cerveau tel qu’il est, mon art aussi imparfait qu’il puisse être, Dorian Gray avec sa beauté, nous souffrirons tous pour ce que les dieux nous ont donné, nous souffrirons terri-blement...

– Dorian Gray ? Est-ce son nom, demanda lord Henry, en allant vers Basil Hallward.

– Oui, c’est son nom. Je n’avais pas l’intention de vous le dire.

„Ty mi nerozumíš, Harry,“ odvětil umělec. „Ovšemže se mu nepodobám. Toho jsem si naprosto vědom. Dokonce by mě mrzelo, kdybych se mu podobal. Nekrč rameny, řikám ti pravdu. Každá tělesná a duševní výjimečnost s sebou nese neblahý osud. Takový osud, jaký se v historii věši na paty klopytajicím králům. Líp je nelišit se od svých bližních... Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti'. Ani nepřivedou nikoho do neštěstí, ani do něho sami neupadnou cizím přičiněním. Ale tvoje společenské postavení a bohatství, Harry, moje schopnosti, ať už jsou jakékoli, moje určení, ať už má jakoukoli cenu, pěkný vzhled Doriana Graye - to všechno, co nám věnovali bozi, nám přinese jen utrpení, hrozné utrpení.“

– Et pourquoi ?

„Dorian Gray? Tak se tedy jmenuje?“ řekl lord Henry a zamířil přes ateliér k Basilu Hallwardovi.

– Oh ! je ne puis vous l’expliquer. Quand j’aime quelqu’un intensément, je ne dis son nom à personne. C’est presque une trahison. J’ai appris à aimer le secret. Il me semble que c’est la seule chose qui puisse nous faire la vie moderne mystérieuse ou merveilleuse. La plus commune des choses nous paraît exquise si quelqu’un nous la cache. Quand je quitte cette ville, je ne dis à personne où je vais : en le faisant, je perdrais tout mon plaisir. C’est une mauvaise habitude, je l’avoue, mais en quelque sorte, elle apporte dans la vie une part de romanesque... Je suis sûr que vous devez me croire fou à m’entendre parler ainsi ?...

„Ano, tak se jmenuje. Neměl jsem v úmyslu ti to říct.“

„Ale proč ne?“

„To ani nedovedu vysvětlit. Když se mi někdo nesmírně líbí, nikomu nikdy neřeknu, jak se jmenuje. To jako bych se něčeho na něm vzdával. Čím dál tím víc miluji tajnůstkářství. Mám dojem, že je to to jediné, co nám mění moderní život v něco tajuplného nebo zázračného. I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš. Když odjíždím z města, nikdy neřeknu svým příbuzným, kam mám namířeno. Kdybych to řekl, připravil bych se o všechno potěšení. Je to asi hloupý návyk, ale mně se tak nějak zdá, že člověku vnáší do života velkou dávku romantiky. Ty si o mně nejspíš myslíš, že jsem v téhle věci hrozný blázen.“

– Pas du tout, répondit lord Henry, pas du tout, mon cher Basil. Vous semblez oublier que je suis marié et que le seul charme du mariage est qu’il fait une vie de déception absolu-ment nécessaire aux deux parties. Je ne sais jamais où est ma femme, et ma femme ne sait jamais ce que je fais. Quand nous nous rencontrons – et nous nous rencontrons, de temps à autre, quand nous dînons ensemble dehors, ou que nous allons chez le duc – nous nous contons les plus absurdes histoires de l’air le plus sérieux du monde. Dans cet ordre d’idées, ma femme m’est supérieure. Elle n’est jamais embarrassée pour les dates, et je le suis toujours ; quand elle s’en rend compte, elle ne me fait point de scène ; parfois je désirerais qu’elle m’en fît ; mais elle se contente de me rire au nez.

– Je n’aime pas cette façon de parler de votre vie conjugale, Harry, dit Basil Hallward en allant vers la porte conduisant au jardin. Je vous crois un très bon mari honteux de ses propres vertus. Vous êtes un être vraiment extraordinaire. Vous ne dites jamais une chose morale, et jamais vous ne faites une chose mauvaise. Votre cynisme est simplement une pose.

„Vůbec ne,“ odpověděl lord Henry. „vůbec ne, milý Basile. Zřejmě zapomínáš, že jsem ženat, a manželství má jen jediný půvab: obě strany v něm musí naprosto nevyhnutelně vést život plny šalby. Já nikdy nevím, kde je má žena, a má žena nikdy neví, co dělám já. Když se setkáme - a tu a tam se přece jen setkáváme, třeba když spolu večeříme mimo dům nebo když jdeme k vévodovi - vypravujeme si s nejvážnější tváří nejnesmyslnější historky. Má žena se v tom vyzná znamenitě, dokonce mnohem líp než já. Nikdy si nepopletc své časové údaje; to zas já vždycky. Ale i když mi na něco přijde, nedělá žádné scény. Někdy bych si skoro přál, aby udělala scénu; ale ona se mi jen směje.“

– Être naturel est aussi une pose, et la plus irritante que je connaisse, s’exclama en riant lord Henry.

Les deux jeunes gens s’en allèrent ensemble dans le jardin et s’assirent sur un long siège de bambou posé à l’ombre d’un buisson de lauriers. Le soleil glissait sur les feuilles polies ; de blanches marguerites tremblaient sur le gazon.

„Nelíbí se mi, jak mluvíš o svém manželství, Harry,“ řekl Basil Hallward a vykročil ke dveřím do zahrady. „věřím, že jsi ve skutečnosti znamenitý manžel, ale že se za své vlastní ctnosti stydíš. Ty jsi prapodivný člověk. Jakživ neřekneš nic mravného, a přitom jakživ neuděláš nic špatného. Ten tvůj cynismus, to je jen a jen póza.“

Après un silence, lord Henry tira sa montre.

– Je dois m’en aller, Basil, murmura-t-il, mais avant de partir, j’aimerais avoir une réponse à la question que je vous ai posée tout à l’heure.

– Quelle question ? dit le peintre, restant les yeux fixés à terre.

– Vous la savez...

– Mais non, Harry.

„Být přirozený, to je vskutku jen a jen póza, a to ta nejprotivnější, jakou znám,“ řekl lord Henry se smíchem. A oba mladí muži vyšli spolu do zahrady a uvelebili se na dlouhé bambusové lavičce, která stála ve stínu vysokého vavřínového keře. Sluneční svit klouzal po lesklých listech. V tráve se chvěly bílé sedmikrásky.

– Bien, je vais vous la redire. J’ai besoin que vous m’expliquiez pourquoi vous ne voulez pas exposer le portrait de Dorian Gray. Je désire en connaître la vraie raison.

– Je vous l’ai dite.

Po chvíli mlčení vytáhl lord Henry hodinky. „Budu už bohužel muset jít, Basile,“ řekl, „a než půjdu, musíš mi odpovědět na otázku, kterou jsem ti dal před chvílí.“

– Non pas. Vous m’avez dit que c’était parce qu’il y avait beaucoup trop de vous-même dans ce portrait. Cela est enfan-tin...

„Co to bylo?“ řekl malíř a nepřestal upírat pohled k zemi.

„Víš to docela dobře.“

– Harry, dit Basil Hallward, le regardant droit dans les yeux, tout portrait peint compréhensivement est un portrait de l’artiste, non du modèle. Le modèle est purement l’accident, l’occasion. Ce n’est pas lui qui est révélé par le peintre ; c’est plutôt le peintre qui, sur la toile colorée, se révèle lui-même. La raison pour laquelle je n’exhiberai pas ce portrait consiste dans la terreur que j’ai de montrer par lui le secret de mon âme !

„Nevím, Harry.“

„Tak já ti řeknu, co to bylo. Musíš mi vysvětlit, proč nemíníš vystavit obraz Doriana Graye. A chci znát ten pravý důvod.“

„Řekl jsem ti ten pravý důvod.“

„Neřekl. Povídals, že ho nevystavíš, protožes v něm příliš zobrazil sám sebe. A to je přece dětinské.“

Lord Henry se mit à rire...

– Et quel est-il ?

– Je vous le dirai, répondit Hallward, la figure assombrie.

– Je suis tout oreilles, Basil, continua son compagnon.

– Oh ! c’est vraiment peu de chose, Harry, repartit le pein-tre et je crois bien que vous ne le comprendrez point. Peut-être à peine le croirez-vous...

„Harry,“ pravil Basil Hallward a zahleděl se lordu Henrymu zpříma do tváře, „každý portrét, který namaloval cit, je portrétem umělce, a ne modelu. Model je jen náhodný podnět. Malíř neodhaluje nitro toho, kdo stál modelem. Spíš své vlastní nitro odhaluje malíř na pomalovaném platně. A já nechci ten obraz vystavit, protože se bojím, že jsem v něm prozradil tajemství vlastní duše.“

Lord Henry sourit ; se baissant, il cueillit dans le gazon une marguerite aux pétales rosés et l’examinant :

Lord Henry se zasmál. „A jaképak tajemství to je?“ zeptal se.

„Povím ti to,“ řekl Hallward; ale tváří mu přelétl rozpačitý výraz.

– Je suis tout à fait sûr que je comprendrai cela, dit-il, en regardant attentivement le petit disque doré, aux pétales blancs, et quant à croire aux choses, je les crois toutes, pourvu qu’elles soient incroyables.

„Jsem nedočkavost sama, Basile,“ pravil jeho druh, dívaje se na něho.

„Vlastně je toho tuze málo k povídání, Harry,“ odpověděl malíř. „A ty to bohužel sotva pochopíš. Možná, že tomu sotva uvěříš.“

Le vent détacha quelques fleurs des arbustes et les lourdes grappes de lilas se balancèrent dans l’air languide. Une cigale stridula près du mur, et, comme un fil bleu, passa une longue et mince libellule dont on entendit frémir les brunes ailes de gaze. Lord Henry restait silencieux comme s’il avait voulu percevoir les battements du cœur de Basil Hallward, se demandant ce qui allait se passer.

Lord Henry se usmál; shýbl se, utrhl v trávě chudobku s narůžovělými plátky a prohlížel si ji. „Že to pochopím, to vím docela jistě,“ řekl, hledě soustředéně na ten zlatý terčík s bílými paprsky,“ a pokud jde o to uvěření, já uvěřím čemukoli, ovšem za předpokladu, že je to naprosto neuvěřitelné.

– Voici l’histoire, dit le peintre après un temps. Il y a deux mois, j’allais en soirée chez Lady Brandon. Vous savez que nous autres, pauvres artistes, nous avons à nous montrer dans le monde de temps à autre, juste assez pour prouver que nous ne sommes pas des sauvages. Avec un habit et une cravate blanche, tout le monde, même un agent de change, peut en arriver à avoir la réputation d’un être civilisé. J’étais donc dans le salon depuis une dizaine de minutes, causant avec des douairières lourdement parées ou de fastidieux académiciens, quand sou-dain je perçus obscurément que quelqu’un m’observait. Je me tournai à demi et pour la première loi, je vis Dorian Gray. Nos yeux se rencontrèrent et je me sentis pâlir. Une singulière ter-reur me poignit... Je compris que j’étais en face de quelqu’un dont la simple personnalité était si fascinante que, si je me lais-sais faire, elle m’absorberait en entier, moi, ma nature, mon âme et mon talent même. Je ne veux aucune ingérence exté-rieure dans mon existence. Vous savez, Harry, combien ma vie est indépendante. J’ai toujours été mon maître, je l’avais, tout au moins toujours été, jusqu’au jour de ma rencontre avec Do-rian Gray. Alors... mais je ne sais comment vous expliquer ceci... Quelque chose semblait me dire que ma vie allait traverser une crise terrible. J’eus l’étrange sensation que le destin me réser-vait d’exquises joies et des chagrins exquis. Je m’effrayai et me disposai à quitter le salon. Ce n’est pas ma conscience qui me faisait agir ainsi, il y avait une sorte de lâcheté dans mon action. Je ne vis point d’autre issue pour m’échapper.

Vánek setřásl se stromů několik květů a těžké hrozny šeříku s hustě stésnanými hvězdičkami se v ospalém vzduchu kývaly sem a tam. U zdi začala vrzat luční kobylka a jako útržek modré nitky přelétlo nad nimi na hnědavých průsvitných křídlech dlouhé štíhlé sídlo. Lord Henry měl dojem, že slyší tlouci srdce Basila Hallwarda, a byl zvědav, co přijde.

„Přihodilo se prostě tohle,“ řekl malíř po chvíli. „Přede dvěma měsíci jsem šel do té tlačenice, co se schází u lady Brandonové. To víš, my chudáci umělci se čas od času musíme ukázat ve společnosti, abychom veřejnosti připomněli, že nejsme divoši. A ve fraku, s bílou vázankou, může kdokoli, jak jsi mi jednou řekl, dokonce i burzián, vzbudit dojem, že je civilizovaný. Nu, a když jsem byl v tom pokoji už asi deset minut a rozmlouval jsem s rozložitými, nastrojenými matrónami a s nudnými akademiky, uvědomil jsem si najednou, že se na mé někdo dívá. Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu. Proběhl mnou zvláštní pocit hrůzy. Poznal jsem, že jsem se tváří v tvář setkal s někým, jehož pouhý zjev je tak podmanivý, že kdybych ho nechal na sebe působit, zmocnil by se celé mé povahy, celého mého nitra, dokonce i mého umění.

A já jsem si nepřál, aby byl můj život zvenčí nějak ovlivněn. Sám víš, Harry, jak bytostně jsem nezávislý. Odjakživa jsem svým vlastním pánem - totiž byl jsem jím do té doby, než jsem se setkal s Dorianem Grayem. V té

– La conscience et la lâcheté sont réellement les mêmes choses, Basil. La conscience est le surnom de la fermeté. C’est tout.

chvíli... ani nevím, jak ti to vysvětlit... Něco jako by mi bylo říkalo, že

– Je ne crois pas cela, Harry, et je pense que vous ne le croyez pas non plus. Cependant, quel qu’en fut alors le motif – c’était peut-être l’orgueil, car je suis très orgueilleux – je me précipitai vers la porte. Là, naturellement, je me heurtai contre lady Brandon. « Vous n’avez pas l’intention de partir si vite, Mr Hallward » s’écria-t-elle... Vous connaissez le timbre aigu de sa voix ?...

stojím na pokraji strašlivé životní krize. Měl jsem podivné tušení, že mi

osud chystá vybraná potěšení a zároveň vybrané zármutky. Polekal jsem

se a obrátil se k odchodu. To jsem neudělal pro klid svědomí, ale z jakési

zbabělosti. Nikterak si nepřipisuji k dobru, že jsem se snažil uniknout.“

„Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemn název toho podniku. To je všechno.“

– Oui, elle me fait l’effet d’être un paon en toutes choses, excepté en beauté, dit lord Henry, effeuillant la marguerite de ses longs doigts nerveux...

„Tomu nevěřím, Harry, a neveřím ani, že tomu věříš ty. Ale ať už byly mé pohnutky jakékoli - taky to mohla být hrdost, já přece býval velmi hrdý - dral jsem se zkrátka ke dveřím. A tam jsem se samozřejmé srazil s lady

– Je ne pus me débarrasser d’elle. Elle me présenta à des Altesses, et à des personnes portant Étoiles et Jarretières, à des dames mûres, affublées de tiares gigantesques et de nez de per-roquets... Elle parla de moi comme de son meilleur ami. Je l’avais seulement rencontrée une fois auparavant, mais elle s’était mise en tête de me lancer. Je crois que l’un de mes ta-bleaux avait alors un grand succès et qu’on en parlait dans les journaux de deux sous qui sont, comme vous le savez, les éten-dards d’immortalité du dix-neuvième siècle. Soudain, je me trouvai face à face avec le jeune homme dont la personnalité m’avait si singulièrement intrigué ; nous nous touchions pres-que ; de nouveau nos regards se rencontrèrent. Ce fut indépen-dant de ma volonté, mais je demandai à Lady Brandon de nous présenter l’un à l’autre. Peut-être après tout, n’était-ce pas si téméraire, mais simplement inévitable. Il est certain que nous nous serions parlé sans présentation préalable ; j’en suis sûr pour ma part, et Dorian plus tard me dit la même chose ; il avait senti, lui aussi, que nous étions destinés à nous connaître.

– Et comment lady Brandon vous parla-t-elle de ce mer-veilleux jeune homme, demanda l’ami. Je sais qu’elle a la ma-rotte de donner un précis rapide de chacun de ses invités. Je me souviens qu’elle me présenta une fois à un apoplectique et tru-culent gentleman, couvert d’ordres et de rubans et sur lui, me souffla à l’oreille, sur un mode tragique, les plus abasourdis-sants détails, qui durent être perçus de chaque personne alors dans le salon. Cela me mit en fuite ; j’aime connaître les gens par moi-même... Lady Brandon traite exactement ses invités comme un commissaire-priseur ses marchandises. Elle explique les manies et coutumes de chacun, mais oublie naturellement tout ce qui pourrait vous intéresser au personnage.

Brandonovou. ,Snad nám nechcete takhle brzy utéci, pane Hallwarde?'

zapištěla. Znáš přece ten její podivně vřískavý hlas.“

„Ovšem. Ona se ve všem podobá pávu, až na tu krásu,“ řekl lord Henry, trhaje svými dlouhými, nervózními prsty sedmikrásku na kousky.

„Nemohl jsem se jí zbavit. Zavedla mě k různým výsostem a k rytířům podvazkových a jiných řádů a k postarším dámám s gigantickými čelenkami a papouščími nosy. Mluvila o mne jako o svém nejdražším příteli. Já se s předtím setkal jenom jednou, ale ona si vzala do hlavy, že ze mne udělá zlatý hřeb večera. Myslím, že některé mé obrazy měly v té dobé značný úspěch, aspoň se o nich tlachalo v šestákových plátcích, což je v devatenáctém století kritérium nesmrtelnosti. A najednou jsem zjistil, že stojím tváří v tvář tomu mladíkovi, jehož zjev mé prve tak vzrušil. Stáli jsme docela těsně proti sobě, skoro jsme se jeden druhého dotýkali. Naše pohledy se znovu setkaly. Bylo to ode mne neprozřetelné, ale požádal jsem lady Brandonovou, aby mě představila. Ale možná, že to koneckonců ani nebylo tak neprozřetelné. Bylo to prostě nevyhnutelné. Byli bychom se spolu dali do řeči i bez představování. To vím jistě. Dorian mi to ppzdéji řekl. I on měl pocit, že je nám osudem určeno, abychom se poznali.“

– Pauvre lady Brandon ! Vous êtes dur pour elle, observa nonchalamment Hallward.

– Mon cher ami, elle essaya de fonder un salon et elle ne réussit qu’à ouvrir un restaurant. Comment pourrais-je l’admirer ?... Mais, dites-moi, que vous confia-t-elle sur Mr Do-rian Gray ?

– Oh ! quelque chose de très vague dans ce genre : « Char-mant garçon ! Sa pauvre chère mère et moi, étions inséparables. Tout à fait oublié ce qu’il fait, ou plutôt, je crains... qu’il ne fasse rien ! Ah ! si, il joue du piano... Ne serait-ce pas plutôt du vio-lon, mon cher Mr Gray ? »

„A jak ti lady Brandonová představila toho báječného mladého muže?“ ptal se jeho druh. „Vím, že s velikou oblibou podává hbité précis o všech svých hostech. Vzpomínám si, jak mé jednou přivedla k sveřepému červenolícímu starému pánovi, ověšenému od hlavy až k patě řády a stužkami, a tragickým šepotem, který kdekdo v pokoji musel naprosto zřetelně slyšet, syčela mi o něm do ucha velice ohromující podrobnosti. Já prostě prchl. Rád si prokouknu lidi sám. Ale lady Brandonová jedná se svými hosty přesně tak jako vyvolavač se zbožím, které vydražuje. Buď ti všecky jejich vady nadobro vymluví, nebo ti o nich poví všecko, až na to, co bys rád věděl.“

„Chudák lady Brandonová! Jsi na ni zlý, Harry,“ řekl Hallward lhostejně.

Nous ne pûmes tous deux nous empêcher de rire et du coup nous devînmes amis.

– L’hilarité n’est pas du tout un mauvais commencement d’amitié, et c’est loin d’en être une mauvaise fin, dit le jeune lord en cueillant une autre marguerite.

„Milý kamaráde, snažila se založit salón, ale podařilo se jí jenom otevřít restauraci. Jak se jí tedy mohu obdivovat? Ale povez mi, co řekla o panu Dorianu Grayovi.“

Hallward secoua la tête...

– Vous ne pouvez comprendre, Harry, murmura-t-il, quelle sorte d’amitié ou quelle sorte de haine cela peut devenir, dans ce cas particulier. Vous n’aimez personne, ou, si vous le préférez, personne ne vous intéresse.

„Ach, něco jako: Roztomilý chlapeček - chudáček jeho matinka a já jsme byli naprosto nerozluční.  Docela jsem zapomněla, co dělá - bojím se, že... nedělá nic - ó ano, hraje na piano - či na housle, milý pane Grayi?' Oba jsme se museli zasmát a rázem z nás byli přátelé.“

– Comme vous êtes injuste ! s’écria lord Henry, mettant en arrière son chapeau et regardant au ciel les petits nuages, qui, comme les floches d’écheveau d’une blanche soie luisante, fuyaient dans le bleu profond de turquoise de ce ciel d’été.

„Smích není špatný začátek přátelství a určité je to pro ne daleko nejlepší zakončení,“ řekl mladý lord a utrhl si jinou sedmikrásku.

« Oui, horriblement injuste !... J’établis une grande diffé-rence entre les gens. Je choisis mes amis pour leur bonne mine, mes simples camarades pour leur caractère, et mes ennemis pour leur intelligence ; un homme ne saurait trop attacher d’importance au choix de ses ennemis ; je n’en ai point un seul qui soit un sot ; ce sont tous hommes d’une certaine puissance intellectuelle et, par conséquent, ils m’apprécient. Est-ce très vain de ma part d’agir ainsi ! Je crois que c’est plutôt... vain.

Hallward potřásl hlavou: „Ty nechápeš, co je to přátelství, Harry,“ zašeptal, „ani co je nepřátelství, když už o tom mluvíme. Ty máš rád kdekoho - totiž kdekdo je ti lhostejný.“

– Je pense que ça l’est aussi Harry. Mais m’en référant à votre manière de sélection, je dois être pour vous un simple ca-marade.

– Mon bon et cher Basil, vous m’êtes mieux qu’un cama-rade...

– Et moins qu’un ami : Une sorte de... frère, je suppose !

– Un frère !... Je me moque pas mal des frères !... Mon frère aîné ne veut pas mourir, et mes plus jeunes semblent vou-loir l’imiter.

„To je od tebe hrozně nespravedlivé!“ zvolal lord Henry, posunuje si klobouk do týla a vzhlížeje k malým obláčkům, které jako zmuchlaná přadena leskle bílého hedvábí letěly po tyrkysové hlubině letního nebe. „Ano, hrozně nespravedlivé je to od tebe. Já dělám mezi lidmi velikánské rozdíly. Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný ve volbé svých nepřátel. Mezi těmi mými není ani jediný hlupák. Všechno jsou to lidé jistých duševných schopností, a tak mě samozřejmě všichni dovedou ocenit. Je to ode mne veliká domýšlivost? Myslím, že je to dost domýšlivé."

– Harry ! protesta Hallward sur un ton chagrin.

„Také bych řekl, Harry. Ale podle toho tvého rozdělení musím já být tvůj pouhý známý.“

– Mon bon, je ne suis pas tout à fait sérieux. Mais je ne puis m’empêcher de détester mes parents ; je suppose que cela vient de ce que chacun de nous ne peut supporter de voir d’autres personnes ayant les mêmes défauts que soi-même. Je sympathise tout à fait avec la démocratie anglaise dans sa rage contre ce qu’elle appelle les vices du grand monde. La masse sent que l’ivrognerie, la stupidité et l’immoralité sont sa pro-priété, et si quelqu’un d’entre nous assume l’un de ces défauts, il paraît braconner sur ses chasses... Quand ce pauvre Southwark vint devant la « Cour du Divorce » l’indignation de cette même masse fut absolument magnifique, et je suis parfaitement convaincu que le dixième du peuple ne vit pas comme il conviendrait.

– Je n’approuve pas une seule des paroles que vous venez de prononcer, et, je sens, Harry, que vous ne les approuvez pas plus que moi.

Lord Henry caressa sa longue barbe brune taillée en pointe, et tapotant avec sa canne d’ébène ornée de glands sa bottine de cuir fin :

„Můj milý zlatý Basile, ty jsi mnohem víc než známý.“

„A mnohem míň než přítel. Asi něco jako bratr, viď?“

„Bratři! Ale jdi! O bratry vůbec nestojím. Můj starší bratr ne a ne umřít, a moji mladší bratři zase nedělají nic jiného.“

„Harry!“ okřikl ho Hallward zamračeně.

„Neber mě tak vážně, kamaráde. Ale nemohu si pomoci, k příbuzným mám odpor. To asi proto, že nikdo z nás nesnáší lidi, kteří mají stejné chyby jako my. Mám plné pochopení pro anglické demokraty, když se vztekají na to, čemu říkají neřesti vyšších kruhů. Lid vyciťuje, že opilství, omezenost a nemorálnost by měly zůstat jedině jeho majetkem a že když ze sebe dělá hovado někdo z nás, pytláci vlastně v jeho revíru. Když se chudák Southwark dostal před rozvodový soud, rozhořčení lidu bylo prostě skvělé. A přitom mám za to, že ani deset procent proletariátu nežije řádně.“

– Comme vous êtes bien anglais Basil ! Voici la seconde fois que vous me faites cette observation. Si l’on fait part d’une idée à un véritable Anglais – ce qui est toujours une chose témé-raire – il ne cherche jamais à savoir si l’idée est bonne ou mau-vaise ; la seule chose à laquelle il attache quelque importance est de découvrir ce que l’on en pense soi-même. D’ailleurs la valeur d’une idée n’a rien à voir avec la sincérité de l’homme qui l’exprime. À la vérité, il y a de fortes chances pour que l’idée soit intéressante en proportion directe du caractère insincère du personnage, car, dans ce cas elle ne sera colorée par aucun des besoins, des désirs ou des préjugés de ce dernier. Cependant, je ne me propose pas d’aborder les questions politiques, sociologi-ques ou métaphysiques avec vous. J’aime mieux les personnes que leurs principes, et j’aime encore mieux les personnes sans principes que n’importe quoi au monde. Parlons encore de Mr Dorian Gray. L’avez-vous vu souvent ?

– Tous les jours. Je ne saurais être heureux si je ne le voyais chaque jour. Il m’est absolument nécessaire.

– Vraiment curieux ! Je pensais que vous ne vous souciez d’autre chose que de votre art...

„Nesouhlasím ani s jediným tvým slovem, ba co víc, Harry, vím jistě, že ty sám taky ne.“

Lord Henry si pohladil špičatou hnědou bradku a poklepal si ebenovou hůlkou s bambulkami na špičku lakýrky. „Ty jsi vážně dokonalý Angličan, Basile! To už je podruhé, co tohle říkáš. Když člověk přednese správnému Angličanovi nějakou myšlenku - a to je vždycky ukvapené - tu toho Angličana ani nenapadne uvažovat, je-li ta myšlenka dobrá, nebo špatná. Jen jedno považuje za důležité: jestli tomu člověk sám věří. Vždyť přece hodnota nějaké myšlenky nemá naprosto nic společného s upřímností člověka, který tu myšlenku vyslovuje. Je dokonce pravděpodobné, že čím je člověk neupřímnější, tím spíše bude ta myšlenka jen a jen rozumová, protože v tom případě nebude zabarvena ani jeho potřebami, ani jeho touhami, ani jeho předsudky. Ale nemíním se s tebou bavit o politice, sociologii nebo metafyzice. Mám raději lidi než zásady a jedince bez zásad mám raději než cokoli jiného. Pověz mi ještě něco o panu Dorianu Grayovi. Jak často se s ním vídáš?“

– Il est tout mon art, maintenant, répliqua le peintre, gra-vement ; je pense quelquefois, Harry, qu’il n’y a que deux ères de quelque importance dans l’histoire du monde. La première est l’apparition d’un nouveau moyen d’art, et la seconde l’avènement d’une nouvelle personnalité artistique. Ce que la découverte de la peinture fut pour les Vénitiens, la face d’Antinoüs pour l’art grec antique, Dorian Gray me le sera quel-que jour. Ce n’est pas simplement parce que je le peins, que je le dessine ou que j’en prends des esquisses ; j’ai fait tout cela d’abord. Il m’est beaucoup plus qu’un modèle. Cela ne veut point dire que je sois peu satisfait de ce que j’ai fait d’après lui ou que sa beauté soit telle que l’Art ne la puisse rendre. Il n’est rien que l’Art ne puisse rendre, et je sais fort bien que l’œuvre que j’ai faite depuis ma rencontre avec Dorian Gray est une belle œuvre, la meilleure de ma vie. Mais, d’une manière indécise et curieuse – je m’étonnerais que vous puissiez me comprendre – sa personne m’a suggéré une manière d’art entièrement nou-velle, un mode d’expression entièrement nouveau. Je vois les choses différemment ; je les pense différemment. Je puis main-tenant vivre une existence qui m’était cachée auparavant. « Une forme rêvée en des jours de pensée » qui a dit cela ? Je ne m’en souviens plus ; mais c’est exactement ce que Dorian Gray m’a été. La simple présence visible de cet adolescent – car il ne me semble guère qu’un adolescent, bien qu’il ait plus de vingt ans – la simple présence visible de cet adolescent !... Ah ! je m’étonnerais que vous puissiez vous rendre compte de ce que cela signifie ! Inconsciemment, il définit pour moi les lignes d’une école nouvelle, d’une école qui unirait la passion de l’esprit romantique à la perfection de l’esprit grec. L’harmonie du corps et de l’âme, quel rêve !... Nous, dans notre aveugle-ment, nous avons séparé ces deux choses et avons inventé un réalisme qui est vulgaire, une idéalité qui est vide ! Harry ! Ah ! si vous pouviez savoir ce que m’est Dorian Gray !... Vous vous souvenez de ce paysage, pour lequel Agnew m’offrit une somme si considérable, mais dont je ne voulus me séparer. C’est une des meilleures choses que j’aie jamais faites. Et savez-vous pourquoi ? Parce que, tandis que je le peignais, Dorian Gray était assis à côté de moi. Quelque subtile influence passa de lui en moi-même, et pour la première fois de ma vie, je surpris dans le paysage ce je ne sais quoi que j’avais toujours cherché... et toujours manqué.

– Basil, cela est stupéfiant ! Il faut que je voie ce Dorian Gray !...

Hallward se leva de son siège et marcha de long en large dans le jardin... Il revint un instant après...

„Denně. Byl bych nešťastný, kdybych ho denně neviděl. Je pro mě naprosto nepostradatelný.“

„To je pozoruhodné. Myslel jsem, že se jakživ nebudeš zajímat o nic jiného než o své umění.“

„Teď on pro mě znamená všechno mé umění,“ řekl malíř vážně. „Někdy si myslím, Harry, že jenom dvojí údobí mívá nějaký význam v historii světa: když se v umění objeví nové výrazové prostředky, nebo když se objeví nová osobnost, rovněž v umění. Čím byl pro Benátčany objev olejomalby, tím byla pozdnímu řeckému sochařství tvář Antinoova a tím bude jednoho dne pro mě tvář Doriana Graye. Nejen proto, že si ho maluji, že si ho kreslím, že si ho skicuji. To všechno samozřejmě dělám. Ale on pro mě znamená mnohem víc než předlohu nebo model. Nechci říct, že bych byl nespokojen s tím, co jsem podle něho udělal, nebo že oplývá takovou krásou, že ji umění nedovede vyjádřit. Není nic, co by umění nedovedlo vyjádřit, a já vím, že práce, kterou dělám od té doby, co jsem se seznámil s Dorianem Grayem, je dobrá práce, že je to nejlepší práce v mém životě. Ale jeho osobnost na mě tak nějak pozoruhodně působí - jsem zvědav, jestli mi porozumíš, - inspiruje mě k zcela nové umělecké technice, k zcela novému stylu. Vidím všechno jinak, o všem jinak přemýšlím. Umím teď přetvářet život způsobem, který mi předtím zůstával utajen. ,Sen o krásných tvarech ve dnech přemýšlení o obsahu,' kdo jen to řekl? Už ani nevím... Ale to je pro mě Dorian Gray. Pouhá viditelná přítomnost toho hocha - připadá mi totiž o málo starší než hoch, ačkoli je mu ve skutečnosti dvacet pryč -, jeho pouhá viditelná přítomnost... ach, rád bych věděl, jestli si dovedeš představit všechno, co to znamená. Nevědomky mi vyvolává před očima obrysy nějaké nové svěží školy, školy, jež by v sobě měla mít všechnu vášnivost romantického ducha, všechnu dokonalost ducha řeckého. Soulad duše a těla - co je v tom všechno skryto! My jsme v tom svém šílenství ty dva pojmy od sebe oddělili a vynalezli jsme realismus, který je vulgární, a ideály, které jsou prázdné. Harry, kdybys jen věděl, co pro mě znamená Dorian Gray! Vzpomínáš si na tu mou krajinku, za kterou mi Agnew nabízel tak ohromnou částku, ale kterou bych nedal ani za nic? Je to jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy vytvořil. A proč je taková? Protože když jsem ji maloval, seděl vedle mne Dorian Gray. Vyzařoval z něho jakýsi pronikavý vliv, a já jsem poprvé viděl v obyčejné lesní scenérii zázrak, který jsem v ní vždycky hledal, ale nikdy nenacházel.“

– Harry, dit-il, Dorian Gray m’est simplement un motif d’art ; vous, vous ne verriez rien en lui ; moi, j’y vois tout. Il n’est jamais plus présent dans ma pensée que quand je ne vois rien de lui me le rappelant. Il est une suggestion comme je vous l’ai dit, d’une nouvelle manière. Je le trouve dans les courbes de certaines lignes, dans l’adorable et le subtil de certaines nuan-ces. C’est tout.

– Alors, pourquoi ne voulez-vous point exposer son por-trait, demanda de nouveau lord Henry.

„Basile, to je úžasné! Musím Doriana Graye vidět.“

Hallward se zvedl z lavičky a začal se procházet sem a tam po zahradě. Za chvilku se vrátil. „Harry,“ řekl, „Dorian Gray je pro mě pouze umělecký námět. Ty bys v něm třeba neviděl pranic. Já v něm vidím všecko. Nikdy není v mém díle přítomen víc, než když v něm není žádná z jeho podob. Je, jak říkám, spíš podnětem k nové umělecké technice. Objevuji ho v křivkách jistých linií, v líbeznosti a v jemných odstínech jistých barev. To je všechno.“

– Parce que, sans le vouloir, j’ai mis dans cela quelque ex-pression de toute cette étrange idolâtrie artistique dont je ne lui ai jamais parlé. Il n’en sait rien ; il l’ignorera toujours. Mais le monde peut la deviner, et je ne veux découvrir mon âme aux bas regards quêteurs ; mon cœur ne sera jamais mis sous un mi-croscope... Il y a trop de moi-même dans cette chose, Harry, trop de moi-même !...

„Tak proč nedáš jeho portrét na výstavu?“ ptal se lord Henry.

– Les poètes ne sont pas aussi scrupuleux que vous l’êtes ; Ils savent combien la passion utilement divulguée aide à la vente. Aujourd’hui un cœur brisé se tire à plusieurs éditions.

„Protože, aniž jsem to měl v úmyslu, jsem do něho tak trochu vložil výraz všeho toho zvláštního uměleckého zbožňování, o němž Dorianovi nemíním samozřejmě nic říct. Neví o něm nic. A nikdy se o něm nic nedoví. Ale lidé by to mohli vytušit. A já nehodlám obnažit své nitro před jejich mělkými, slídivými zraky. Nikdy jim nedám srdce pod drobnohled. V tom portrétu jsem příliš zobrazil sám sebe, Harry, příliš sám sebe.“

– Je les hais pour cela, clama Hallward... Un artiste doit créer de belles choses, mais ne doit rien mettre de lui-même en elles. Nous vivons dans un âge où les hommes ne voient l’art que sous un aspect autobiographique. Nous avons perdu le sens abstrait de la beauté. Quelque jour je montrerai au monde ce que c’est et pour cette raison le monde ne verra jamais mon por-trait de Dorian Gray.

„ Básníci nejsou tak úzkostliví jako ty. Ti vědí, jak se da vášeň výhodně zveřejnit. Zlomené srdce dosáhne dneska mnoha vydání.“

– Je pense que vous avez tort, Basil, mais je ne veux pas discuter avec vous. Je ne m’occupe que de la perte intellec-tuelle... Dites-moi, Dorian Gray vous aime-t-il ?...

Le peintre sembla réfléchir quelques instants.

„Proto taky nemám básníky rád,“ řekl Hallward. „Umělec má tvořit krásné věci, ale neměl by do nich vkládat nic ze svého vlastního života. Žijeme ve věku, kdy se lidé dívají na umění, jako kdyby bylo stvořeno jen pro jistou formu autobiografie. Vytratil se nám abstraktní smysl krásy. Jednoho dne ukážu světu, jaký ten smysl je. A proto ncsmí svět nikdy vidět portrét Doriana Graye.“

– Il m’aime, répondit-il après une pause, je sais qu’il m’aime... Je le flatte beaucoup, cela se comprend. Je trouve un étrange plaisir à lui dire des choses que certes je serais désolé d’avoir dites. D’ordinaire, il est tout à fait charmant avec moi, et nous passons des journées dans l’atelier à parler de mille cho-ses. De temps à autre, il est horriblement étourdi et semble trouver un réel plaisir à me faire de la peine. Je sens, Harry, que j’ai donné mon âme entière à un être qui la traite comme une fleur à mettre à son habit, comme un bout de ruban pour sa va-nité, comme la parure d’un jour d’été...

„Myslím, že děláš chybu, Basile, ale nebudu o tom s tebou diskutovat. Jenom lidé, kteří jsou s rozumem v koncích, pořád o něčem diskutují. Ale pověz mi, má tě Dorian Gray hodně rád?“

– Les jours d’été sont bien longs, souffla lord Henry... Peut-être vous fatiguerez-vous de lui plutôt qu’il ne le voudra. C’est une triste chose à penser, mais on ne saurait douter que l’esprit dure plus longtemps que la beauté. Cela explique pourquoi nous prenons tant de peine à nous instruire. Nous avons besoin, pour la lutte effrayante de la vie, de quelque chose qui demeure, et nous nous emplissons l’esprit de ruines et de faits, dans l’espérance niaise de garder notre place. L’homme bien infor-mé : voilà le moderne idéal... Le cerveau de cet homme bien in-formé est une chose étonnante. C’est comme la boutique d’un bric-à-brac, où l’on trouverait des monstres et... de la poussière, et toute chose cotée au-dessus de sa réelle valeur.

Malíř několik okamžiků uvažoval. „Rád mě má,“ odpověděl po chvíli, „vím, že mě má rád. Strašně mu ovšem lichotím. Působí mi zvláštní radost říkat mu věci, o kterých vím, že jich budu jednou litovat. Zpravidla je ke mně velmi milý. Sedáváme v ateliéru a povídáme si o tisícerých věcech. Tu a tam však bývá hrozně bezohledný a s velikým potěšením, jak se zdá, mi ubližuje. A to pak cítím, Harry, že jsem celou svou duši věnoval člověku, který s ní jedná, jako by to byla květina na klopu, drobná ozdoba, která lahodí jeho sebelásce, okrasa pro jeden letní den.“

« Je pense que vous vous fatiguerez le premier, tout de même... Quelque jour, vous regarderez votre ami et il vous sem-blera que « ça n’est plus ça » ; vous n’aimerez plus son teint, ou toute autre chose... Vous le lui reprocherez au fond de vous-même et finirez par penser qu’il s’est mal conduit envers vous. Le jour suivant, vous serez parfaitement calme et indifférent. C’est regrettable, car cela vous changera... Ce que vous m’avez dit est tout à fait un roman, un roman d’art, l’appellerai-je, et le désolant de cette manière de roman est qu’il vous laisse un sou-venir peu romanesque...

– Harry, ne parlez pas comme cela. Aussi longtemps que Dorian Gray existera, je serai dominé par sa personnalité. Vous ne pouvez sentir de la même façon que moi. Vous changez trop souvent.

– Eh mon cher Basil, c’est justement à cause de cela que je sens. Ceux qui sont fidèles connaissent seulement le côté trivial de l’amour ; c’est la trahison qui en connaît les tragédies.

„V létě dny tak rychle nepíchají, Basile,“ řekl lord Henry. „Možná, že on tebe omrzí dřív než ty jeho. Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk - to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitnický krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu. Ale ať tak či onak, já myslím, že on tebe omrzí první. Jednoho krásného dne se na svého přítele zadíváš, a najednou ti bude připadat tak nějak špatně nakreslený, nebo se ti nebude líbit některý jeho barevný odstín nebo něco takového. A zahrneš ho v duchu trpkými výčitkami a budeš si vážně myslet, že se k tobě zachoval velmi špatně. Až přijde příště, budeš naprosto chladný a lhostejný. A to bude velká škoda, protože tě to změní. To, cos mi vyprávěl, je učiněný románek, umělecký románek, dalo by se říct, ale to nejhorší na románcích jakéhokoli druhu je, že jsme po nich tak neromantičtí.“

Et lord Henry frottant une allumette sur une jolie boîte d’argent, commença à fumer avec la placidité d’une conscience tranquille et un air satisfait, comme s’il avait défini le monde en une phrase.

„Nemluv tak, Harry. Dorian Gray mě bude ovládat, dokud budu živ. Ty se nemůžeš vcítit do toho, co cítím já, ty jsi příliš přelétavý.“

Un vol piaillant de passereaux s’abattit dans le vert profond des lierres... Comme une troupe d’hirondelles, l’ombre bleue des nuages passa sur le gazon... Quel charme s’émanait de ce jar-din ! Combien, pensait lord Henry, étaient délicieuses les émo-tions des autres ! beaucoup plus délicieuses que leurs idées, lui semblait-il. Le soin de sa propre âme et les passions de ses amis, telles lui paraissaient être les choses notables de la vie. Il se re-présentait, en s’amusant à cette pensée, le lunch assommant que lui avait évité sa visite chez Hallward ; s’il était allé chez sa tante, il eût été sûr d’y rencontrer lord Goodbody, et la conver-sation entière aurait roulé sur l’entretien des pauvres, et la né-cessité d’établir des maisons de secours modèles. Il aurait en-tendu chaque classe prêcher l’importance des différentes vertus, dont, bien entendu, l’exercice ne s’imposait point à elles-mêmes. Le riche aurait parlé sur la nécessité de l’épargne, et le fainéant éloquemment vaticiné sur la dignité du travail... Quel inappréciable bonheur d’avoir échappé à tout cela ! Soudain, comme il pensait à sa tante, une idée lui vint. Il se tourna vers Hallward...

– Mon cher ami, je me souviens.

– Vous vous souvenez de quoi, Harry ?

– Où j’entendis le nom de Dorian Gray.

– Où était-ce ? demanda Hallward, avec un léger fronce-ment de sourcils...

„Ach, můj milý Basile, právě proto se do toho mohu vcítit. Věrní znají jen ty otřepané stránky lásky. Ale milostné tragédie, ty znají právě nevěrnici. A lord Harry rozškrtl zápalku o úhlednou stříbrnou krabičku a začal kouřit cigaretu se sebevědomým a spokojeným výrazem, jako kdyby byl shrnul celý svět do jediné věty. V zeleně nalakovaném listí břečťanu harašili švitořící vrabci a modré stíny obláčků se honily v travé jako vlaštovky. Jak příjemně je v té zahradé! A jak rozkošná jsou citová vzrušení druhých lidí! Mnohem rozkošnější než jejich myšlenky, napadlo lorda Henryho. Vlastní nitro a vášně přátel - to je to, co nás v životě okouzluje. S tichým obveselením si představoval tu nudnou svačinu, kterou zmeškal, že se tak dlouho zdržel u Basila Hallwarda. Kdyby byl šel k tetě, byl by se tam určitě setkal s lordem Goodbodym a bylo by se hovořilo jen a jen o vykrmování chudiny a o nezbytnosti vzorných činžáků. Příslušníci každé třídy by byli kázali o důležitosti ctnosti, jež ve svém vlastním životě nemají zapotřebí pěstovat; bohatí by byli mluvili o hodnotách spořivosti a leniví by se byli rozplývali výmluvností o důstojnosti práce. Je příjemné, že tomu všemu unikl. A jak myslil na tetu, najednou ho něco napadlo. Otočil se k Hallwardovi a řekl: „Milý příteli, teď jsem si zrovna vzpomněl.“

– Ne me regardez pas d’un air si furieux, Basil... C’était chez ma tante, Lady Agathe. Elle me dit qu’elle avait fait la connaissance d’un « merveilleux jeune homme qui voulait bien l’accompagner dans le East End et qu’il s’appelait Dorian Gray ». Je puis assurer qu’elle ne me parla jamais de lui comme d’un beau jeune homme. Les femmes ne se rendent pas un compte exact de ce que peut être un beau jeune homme ; les braves femmes tout au moins... Elle me dit qu’il était très sé-rieux et qu’il avait un bon caractère. Je m’étais du coup repré-senté un individu avec des lunettes et des cheveux plats, des taches de rousseur, se dandinant sur d’énormes pieds... J’aurais aimé savoir que c’était votre ami.

– Je suis heureux que vous ne l’ayez point su.

– Et pourquoi ?

– Je ne désire pas que vous le connaissiez.

„Nač, Harry?“

„Kde jsem slyšel jméno Doriana Graye.“

„Kde to bylo?“ ptal se Hallward a trochu se zakabonil.

„Netvař se tak rozzlobeně, Basile. Bylo to u mé tety, u lady Agáty. Povídala mi, že objevila báječného mladého muže, který jí bude pomáhat ve čtvrtích chudiny, a že se jmenuje Dorian Gray. Musím však konstatovat, že mi vůbec neřekla, jak je vzhledný. Ženy nedovedou ocenit dobrý vzhled, aspoň počestné ženy to nedovedou. Teta mi řekla, že je velmi vážný a že má krásnou povahu. A tak jsem hned v duchu viděl obrýlené stvoření se zplihlými vlasy, hrozně pihovaté a ťapající na ohromných nohou. To jsem mel vědět, že je to tvůj přítel!“

– Vous ne désirez pas que je le connaisse ?...

„Jsem velmi rád, žes to nevěděl, Harry.“

„Proč?“

– Non...

„Nechci, aby ses s ním setkal.“

– Mr Dorian Gray est dans l’atelier, monsieur, dit le major-dome en entrant dans le jardin.

„Ty nechceš, abych se s ním setkal?“

„Ne.“

– Vous allez bien être forcé de me le présenter, maintenant, s’écria en riant lord Henry.

„Pan Dorian Gray je v ateliéru, pane,“ pravil komorník, vstupující do zahrady.

Le peintre se tourna vers le serviteur qui restait au soleil, les yeux clignotants :

„Teď mě představit musíš,“ řekl lord Henry se smíchem.

– Dites à Mr Gray d’attendre, Parker ; je suis à lui dans un moment.

L’homme s’inclina et retourna sur ses pas.

Hallward regarda lord Henry...

Malíř se obrátil k sluhovi, který tu stál a pomrkával ve slunečním světle. „Požádejte pana Graye, aby počkal, Parkere. Že přijdu za okamžik.“ Sluha se uklonil a vracel se po pěšině.

– Dorian Gray est mon plus cher ami, dit-il. C’est une sim-ple et belle nature. Votre tante a eu parfaitement raison de dire de lui ce que vous m’avez rapporté... Ne me le gâtez pas ; n’essayez point de l’influencer ; votre influence lui serait perni-cieuse. Le monde est grand et ne manque pas de gens intéres-sants. Ne m’enlevez pas la seule personne qui donne à mon art le charme qu’il peut posséder ; ma vie d’artiste dépend de lui. Faites attention, Harry, je vous en conjure...

Il parlait à voix basse et les mots semblaient jaillir de ses lèvres malgré sa volonté...

Basil se zahleděl na lorda Henryho. „Dorian Gray je můj nejdražší přítel,“ řekl. „Má prostou a krásnou povahu. Tvoje teta ti o něm řekla pravdu. Nezkaz ho. Nesnaž se ho ovlivnit. Tvůj vliv by byl špatný. Svět je veliký a je v něm plno skvělých lidí. Neodveď mi tedy jedinou bytost, které moje umění vděčí za veškeré kouzlo, co v něm je. Závisí na něm můj život umělce. Na to nezapomeň, Harry, důvěřuji ti.“ Mluvil velmi zvolna a zdálo se, že se ta slova z něho derou téměř proti jeho vůli.

– Quelle bêtise me dites-vous, dit lord Henry souriant, et prenant Hallward par le bras, il le conduisit presque malgré lui dans la maison.

„Co to říkáš za nesmysl!“ řekl lord Henry s úsměvem, a uchopiv Hallwarda pod paží, téměř ho vlekl do domu.