Das Bildnis des Dorian Gray.  Oscar Wilde
Kapitel 7. (Kapitola 7. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Aus dem oder jenem Grunde war das Haus an diesem Abend gepfropft voll, und der fette jüdische Direktor, den sie am Tore trafen, strahlte übers ganze Gesicht mit einem öligen, hin und her zuckenden Lächeln. Er geleitete sie mit einer Art prahlerischer Unterwürfigkeit bis zu ihrer Loge, bewegte die fetten, juwelenglänzenden Hände eifrig hin und her und sprach in seinen höchsten Tönen. Dorian Gray empfand mehr als je Widerwillen gegen ihn. Er hatte ein Gefühl, als sei er gekommen, Miranda zu besuchen, und sei von Kaliban in Empfang genommen worden. Lord Henry anderseits gefiel er beinahe. Wenigstens erklärte er, er gefalle ihm, bestand darauf, ihm die Hand zu schütteln, und versicherte ihn, er sei stolz darauf, einen Mann kennen zu lernen, der ein wahrhaftes Genie entdeckt habe und über einem Dichter bankrott geworden sei. Hallward amüsierte sich damit, die Gestalten auf dem Stehplatz zu betrachten. Es war eine drückende Hitze, und der riesige Sonnenbrenner flammte wie eine ungeheure Dahlie mit Blättern aus gelbem Feuer. Die jungen Leute auf der Galerie hatten ihre Röcke und Westen ausgezogen und über die Brüstung gehängt. Sie riefen einander über den Zuschauerraum weg zu und regalierten die aufgeputzten Mädchen, die neben ihnen saßen, mit Orangen. Ein paar Weiber auf dem Stehplatz lachten. Ihre Stimmen waren schrecklich schrill und mißtönend. Vom Schanktische her hörte man Pfropfen knallen.

Z toho či onoho důvodu bylo toho večera v divadle plno a tlustý židovský ředitel, který je uvítal u dveří, zářil mastným třaslavým úsměvem od ucha k uchu. S jakousi nabubřelou ponížeností je doprovodil do lóže, rozkládaje tlustýma ošperkovanýma rukama a mluvě vysokým hlasem. Dorianu Grayovi se hnusil víc než kdy jindy; měl pocit, jako kdyby byl přišel hledat Mirandu, a narazil na Kalibána. Ale lordu Henrymu se naopak dost líbil. Prohlašoval aspoň, že se mu líbí, a trval na tom, že mu musí potřást rukou a ujistit ho, jak je pyšný, že poznává muže, který objevil skutečný talent a který udělal úpadek kvůli básníkovi. Hallward se bavil tím, že pozoroval tváře v parteru. Bylo strašně vyčerpávající vedro a velikánská lampa zářila jako obrovská jiřina s ohnivě žlutými plátky. Mladíci na balkóně odložili kabáty a vesty a přehodili si je přes zábradlí. Bavili se přes celé hlediště a dělili se o pomeranče s vyparáděnými děvčaty, která seděla s nimi. V přízemí se smály nějaké ženy. Měly hrozně pronikavé a nelibozvučná hlasy. Od výčepu se ozýval zvuk vytahovaných zátek.

„V jakém to místě muže člověk objevit bohyni!“ řekl lord Henry.

»An einem solchen Ort soll einer seine Göttin finden!« sagte Lord Henry.

»Ja!« antwortete Dorian Gray. »Hier habe ich sie gefunden, und sie ist göttlicher als alles Lebendige, das ich kenne. Wenn sie spricht, wirst du alles vergessen. Die gemeinen, rohen Menschen mit ihren plumpen Gesichtern und brutalen Bewegungen werden ganz anders, wenn sie auf der Bühne ist. Sie sitzen stumm da und blicken auf sie. Sie lachen und weinen, wie sie es begehrt. Sie stimmt sie, wie man eine Geige stimmt. Sie vergeistigt sie, und man fühlt, daß sie vom selben Fleisch und Blut sind, wie man selbst.«

„Ano!“ odvětil Dorian Gray. „Tady jsem ji objevil a mezi všemi živými bytostmi je to vskutku bohyně. Až bude hrál, zapomenete na všechno. Tihle obyčejní drsní lidé s hrubými tvářemi a neurvalými gesty se docela změní, když ona je na jevišti. Sedí tiše a dívají se na ni. Pláčou a smějí se, jak si ona přeje. Její zásluhou jsou citliví jako housle. Její zásluhou mají najednou ducha a člověk cítí, že jsou ze stejného masa a ze stejné krve jako my.“

»Vom selben Fleisch und Blut, wie man selbst? Oh, ich hoffe nicht,« rief Lord Henry, der die Insassen der Galerie durch sein Opernglas studierte.

„Ze stejného masa a ze stejné krve jako my? Ale to snad ne!“ zvolal lord Henry, prohlížející si divadelním kukátkem osazenstvo na balkóně.

»Kümmere dich nicht um ihn, Dorian,« sagte der Maler. »Ich verstehe, was du meinst, und ich glaube an das Mädchen. Ein Mensch, den du liebst, muß wunderbar sein, und jedes Mädchen, das die Wirkung ausübt, die du schilderst, muß erlesen und edel sein. Seine Zeitgenossen vergeistigen – das zu tun, lohnt der Mühe. Wenn dieses Mädchen Menschen, die ohne Seele gelebt haben, beseelen kann, wenn sie in Men schen, deren Leben schmutzig und häßlich gewesen ist, den Sinn für Schönheit erwecken kann, wenn sie sie aus ihrer Selbstsucht herausziehen kann und ihnen Tränen um Schmerzen entpressen kann, die nicht ihre eigenen sind, dann verdient sie deine Verehrung, dann verdient sie die Verehrung der Welt. Diese Ehe ist ganz das Rechte. Ich dachte erst nicht so, aber ich sehe es jetzt ein. Die Götter haben Sibyl Vane für dich geschaffen. Ohne sie wärst du nicht vollständig gewesen.«

„Nevšímejte si ho, Doriane,“ řekl malíř. „Já chápu, jak to myslíte, a věřím v to děvče. Každý, koho milujete vy, musí být skvělý, a každé děvče, jež působí na lidi tak, jak to popisujete, musí být jemné a ušlechtilé. Dávat ducha své době, to je záslužná činnost. Jestli to děvče dovede vnuknout duši těm, kteří žijí bez duše, jestli dovede vzbudit smysl pro krásu v lidech, jichž život je ubohý a ošklivý, jestli je dovede vysvléci z jejich sobectví a propůjčit jim slzy pro zármutky, jež nejsou jejich vlastními zármutky, pak je hodná všeho vašeho zbožňovaní, pak je hodná, aby ji zbožňoval celý svět. To manželství je docela v pořádku. Zprvu jsem si to nemyslel, ale teď to připouštím. Bozi stvořili Sibylu Vaneovou pro vás. Bez ní byste byl neúplný.“

»Danke, Basil,« antwortete Dorian Gray und drückte ihm die Hand. »Ich wußte, du würdest mich verstehn. Harry ist so zynisch, er erschreckt mich. – Da haben wir das Orchester. Es ist fürchterlich, aber es dauert nur etwa fünf Minuten. Dann geht der Vorhang auf, und du siehst das Mädchen, dem ich all mein Leben geben will, dem ich alles gegeben habe, was gut in mir ist.«

„Díky, Basile,“ odpověděl Dorian Gray a stiskl mu ruku. „Já věděl, že vy mi porozumíte. Harry je takový cynik, že mě až děsí. Ale už spustil orchestr. Ten je příšerný, hraje však jenom asi pět minut. Pak se zvedne opona a uvidíte dívku, které dám celý svůj život, které dávám všechno, co je ve mne dobré.“

Eine Viertelstunde nachher betrat unter einem Sturm des Beifalls Sibyl Vane die Bühne. Ja, sie sah allerdings entzückend aus – eines der schönsten Menschenkinder, dachte Lord Henry, die er je gesehen. Ihre scheue Lieblichkeit und ihre erstaunten Augen konnten einen an ein junges Reh gemahnen. Ein schwaches Erröten, wie das Bild einer Rose in einem silbernen Spiegel, stieg in ihre Wangen, als sie das überfüllte, begeisterte Haus sah. Sie trat ein paar Schritte zurück, und ihre Lippen schienen zu zittern. Basil Hallward sprang auf und klatschte in die Hände. Regungslos, wie ein Mensch, der tief vom Traum umfangen ist, saß Dorian Gray da und sah auf sie. Lord Henry brachte das Glas nicht von den Augen und rief leise: »Reizend! Reizend!«

Po čtvrthodince, za neobyčejné bouře potlesku, vkročila na jeviště Sibyla Vaneová. Ano, na pohled je jistě rozkošná, je to jedno z nejrozkošnějších stvoření, jaké jsem kdy videi, pomyslil si lord Henry. Její plachý půvab a její žasnoucí oči měly v sobě něco, co připomínalo mladou laňku. Slabý ruměnec, jako odraz růže ve stříbrném zrcadle, se jí rozlil po licích, když pohlédla na přeplněné, nadšené hlediště. Ustoupila o několik krůčků dozadu a rty jako by se jí pozachvěly. Basil Hallward vyskočil a začal tleskat.

Die Szene war der Saal in Capulets Hause, und Romeo war in seinem Pilgergewand mit Mercutio und seinen andern Freunden eingetreten. Die Musik spielte jämmerlich genug ein paar Takte, und dann fing der Tanz an. In der Schar der plumpen, schäbig gekleideten Schauspieler bewegte sich Sibyl Vane wie ein Wesen aus einer schöneren Welt. Ihr Körper neigte sich beim Tanzen wie eine Pflanze im Wasser. Die Linie ihres Halses war wie die einer weißen Lilie. Ihre Hände schienen aus kühlem Elfenbein geschaffen.

Aber sie machte einen seltsam abwesenden Eindruck. Sie zeigte keinerlei Freude, als ihr Auge auf Romeo ruhte. Die wenigen Worte, die sie zu sprechen hatte:

Dorian Gray seděl bez hnutí jako člověk ponořený do snu a zíral na ni. Lord Henry ji pozoroval kukátkem a pobrukoval si: „Půvabná! Půvabná!“ Na scéně byla síň domu Capuletů a vstoupil do ní Romeo v poutníčkém převleku, s Mercutiem a ostatními svými přáteli. To, co představovalo kapelu, zahrálo několik taktů a započal tanec. Zástupem neohrabaných, uboze oblečených herců proplouvala Sibyla Vaneová jako stvoření z dokonalejšího světa. Jak tančila, její postava se kolébala, jako se kolébá rostlina na vodě. Křivky jejího hrdla, to byly křivky bílé lilie. Její ruce budily dojem, že jsou z chladné slonoviny.

Nein, Pilger, lege nichts der Hand zuschulden
Für ihren sittsam-andachtsvollen Gruß;
Der Heil'gen Rechte darf Berührung dulden,
Und Hand in Hand ist frommer Waller Kuß –

Přesto však byla podivně netečná. Neprojevila žádnou známku radosti, když její oči spočinuly na Romeovi. Těch pár slov, jež měla říct:

mit dem kurzen Dialog, der folgt, sagte sie in einem völlig gemachten Tone. Die Stimme war wundervoll, aber der Ton war gänzlich verfehlt. Er traf die Farbe nicht. Er nahm dem Vers alles Leben. Er machte die Sprache der Leidenschaft unwahr.

Poutniče milý, křivdíš velice

té ruce své; v tom pravá zbožnost její:

Když poutník tkne se ruky světice,

tak ruka s rukou líbati se smějí...,

Dorian Gray erblaßte, als er zuhörte. Er war wie vor den Kopf gestoßen und voller Angst. Seine Freunde wagten kein Wort zu ihm zu sagen. Es schien ihr schlechtweg jedes Talent zu fehlen. Sie waren schrecklich enttäuscht.

s krátkým dialogem, který po nich následuje, odmluvila naprosto vyumělkovaně. Hlas sám zněl výtečně, ale v odstínu byl zcela falešný. Byl špatně zabarven. Bral veršům všechnu životnost. Vášeň zbavoval pravdivosti.

Indessen wußten sie, der wahre Prüfstein für jede Julia war die Balkonszene des zweiten Aktes. Darauf warteten sie. Wenn sie die verfehlte, war nichts an ihr.

Dorian Gray ji pozoroval a bledl. Byl zmaten a probouzela se v něm úzkost. Ani jeden z jeho přátel se neodvážil nic říct. Dívka jim připadala úplně neschopná. Byli hrozně zklamáni.

Sie sah reizend aus, als sie im Mondlicht heraustrat. Das war nicht zu leugnen. Aber ihr theatralisches Spiel war unerträglich und wurde im Verlauf der Szene immer schlimmer. Ihre Gesten wurden immer gemachter, und es war fast zum Lachen. Sie sprach alles, was sie zu sagen hatte, mit übertriebenem Pathos. Die schöne Stelle –

Ale dobře věděli, že skutečným zkušebním kamenem každé Julie je balkónová scéna v druhém dějství. A na tu čekali. Zklame-li dívka tam, není v ní pranic.

Du weißt, die Nacht verschleiert mein Gesicht,
Sonst färbte Mädchenröte meine Wangen
Um das, was du vorhin mich sagen hörtest –

Vypadala půvabně, když vystoupila do měsíčního světla. To se popřít nedalo. Ale její projev byl nesnesitelně teatrální, a to čím dál tím víc. Gesta měla už nemožné vyumělkovaná. Na všechno, co říkala, dávala přehnaný důraz. Tu krátkou pasáž:

wurde mit der qualvollen Genauigkeit eines Schulmädchens deklamiert, dem ein Sprachlehrer den schönen Vortrag beigebracht hat. Als sie sich über den Balkon bog und zu den wundervollen Versen kam –

Ty víš, že maska noci tvář mi kryje,

sic panenský by polil ruměnec

Obwohl ich dein mich freue,
Freu ich mich nicht des Bundes dieser Nacht:
Er ist zu rasch, zu unbedacht, zu plötzlich,
Gleicht allzusehr dem Blitz, der schon vorbei,
Noch eh man sagen kann: Es blitzt. – Schlaf süß!
Die Liebesknospe mag der Sommerhauch,
Bis wir uns wiedersehn, zur Blum' entfalten –

mé líce pro to, co jsi uslyšel

mne mluvit dnes...

deklamovala s lopotnou pečlivostí Školačky, kterou učil recitovat podřadný profesor přednesu. Když se skláněla z balkónu a došla k těm nádherným řádkům:

sprach sie die Worte, als ob sie keinen Sinn für sie hätten. Es war nicht Befangenheit. Sie schien durchaus nicht befangen, sondern völlig ruhig. Es war einfach schlechte Kunst, es war ein völliges Fiasko.

Ač se raduji, tak z tebe, nemám žádné radosti z té dnešní shody; příliš kvapná je a neprozřetelná a unáhlená; tak příliš jako blesk, jenž zanikne, než člověk říci maže: Blýsklo se! Můj drahý, dobrou noc. To poupě lásky snad, dechem léta zrajíc, rozpučí v květ spanilý, až příště sejdem se...,

Selbst die gewöhnlichen, ungebildeten Zuhörer auf der Galerie und dem Stehplatz verloren ihr Interesse an dem Stück. Sie wurden unruhig und fingen an, laut zu sprechen und zu pfeifen. Der jüdische Direktor, der im Hintergrund des ersten Ranges stand, stampfte wütend mit dem Fuß auf und fluchte. Einzig und allein unbewegt war das Mädchen selbst.

odříkávala slova, jako kdyby pro ni neměla žádný význam. A nebylo to z nervózy. Nebyla dokonce ani zdaleka nervózní, ovládala se dokonale. Byl to prostě špatný výkon. Naprosto zklamala.

Als der zweite Akt vorüber war, wurde heftig gezischt und Lord Henry stand auf und zog seinen Überrock an.

»Sie ist sehr schön,« sagte er, »aber sie ist keine Schauspielerin. Wir wollen gehen.«

I ti prostí, nevzdělaní diváci v parteru a na balkóně ztratili o hru zájem. Zneklidněli, začali mluvit nahlas a pískali. Židovský ředitel, který stál za lóžemi v prvním poradí, přešlapoval a vztekle klel. Jediný, kdo zůstal nevzrušen, byla sama dívka.

»Ich will das Stück zu Ende hören,« antwortete der Jüngling mit harter, bitterer Stimme. »Es tut mir furchtbar leid, daß du durch meine Schuld einen Abend vergeudet hast, Harry. Ihr müßt beide entschuldigen.«

»Lieber Dorian, ich sollte meinen, Fräulein Vane muß krank sein,« versetzte Hallward. »Wir wollen an einem andern Abend wiederkommen.«

Když skončilo druhé dějství, propukla bouře syčení a lord Henry se zvedl ze židle a oblékl si plášť. „Je tuze krásná, Doriane,“ řekl, „ale hrát neumí. Pojďme.“

»Ich wollte, sie wäre krank,« erwiderte er. »Aber mir scheint, daß sie lediglich kalt und gefühllos ist. Sie ist völlig umgewandelt. Gestern abend war sie eine große Künstlerin. Heute ist sie nichts als eine gewöhnliche schlechte Schauspielerin.«

„Chci vidět celé představení,“ odvětil chlapec tvrdým, hořkým hlasem. „Je mi hrozně líto, že jste kvůli mně promarnil večer, Harry. Omlouvám se vám oběma.“

„Já myslím, milý Doriane, že slečně Vaneové dnes není dobře,“ přerušil ho Hallward. „Půjdeme sem některý jiný večer.“

»Sprich nicht so über jemanden, den du liebst, Dorian. Liebe ist etwas Wunderbareres als Kunst.«

„Kež by jí nebylo dobře!“ odpověděl Dorian. „Ale mně se zdá, že je prostě studená a že nic necítí. Úplně se změnila. Včera večer to byla veliká umělkyně. Dnes je to jen obyčejná podprůměrná herečka.“

»Beide sind nichts als Formen der Nachahmung,« bemerkte Lord Henry. »Aber gehen wir. Dorian, du darfst hier nicht länger bleiben. Es ist nicht gut für die Moral eines Menschen, schlecht spielen zu sehen. Außerdem, denke ich, wirst du nicht wollen, daß deine Frau auftritt. Was liegt also daran, ob sie die Julia wie eine Holzpuppe spielt? Sie ist ganz bezaubernd, und wenn sie so wenig vom Leben weiß wie von der Kunst, wird sie ein könstliches Erlebnis sein. Es gibt nur zwei Arten Menschen, die wahrhaft anziehend sind. Menschen, die ganz und gar alles wissen, und Menschen, die ganz und gar nichts wissen. Mein Himmel, lieber Junge, blick nicht so tragisch drein! Das Geheimnis, wie man jung bleibt, besteht darin, nie eine Erregung zu haben, die nicht zuträglich ist. Komm mit Basil und mir in den Klub. Wir wollen Zigaretten rauchen und auf die Schönheit Sibyl Vanes anstoßen. Sie ist schön. Was willst du mehr?«

»Verlaß mich, Harry!« rief der Jüngling. »Ich will allein sein. Basil, geh! Ah! könnt ihr nicht sehn, daß mir das Herz bricht?« Heiße Tränen traten ihm in die Augen. Seine Lippen bebten, er suchte den Hintergrund der Loge, lehnte sich an die Wand und verbarg sein Gesicht in den Händen.

„Takhle nemluvte o nikom, koho milujete, Doriane. Láska je podivuhodnější než umění.“

„Obojí je jenom jistou formou napodobení,“ poznamenal lord Henry. „Ale pojďme, Doriane, tady už nesmíte zůstat. To neprospívá morálce, vidět Špatný herecký výkon. Myslím ostatně, že si stejně nebudete přát, aby vaše žena zůstala u divadla. Tak co na tom, jestli hraje Julii jako dřevěná panenka? Je velmi roztomilá, a jestli ví o životě zrovna tak málo jako o herectví, bude to rozkošný zážitek. Jen dva druhy lidí jsou opravdu okouzlující - lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic. Pane na nebi, netvařte se tak tragicky, milý hochu! Tajemství, jak zůstat mladý, záleží v tom, abychom nikdy nepodlehli vzrušení, které nám nesluší. Pojďte se mnou a s Basilem do klubu. Zakouříme si a budeme pít na krásu Sibyly Vaneové. Krásná je. Co více si můžete přát?“

»Wir wollen gehen, Basil,« sagte Lord Henry mit seltsamer Zärtlichkeit in der Stimme; und die beiden jungen Leute gingen zusammen hinaus.

„Jděte pryč, Harry,“ vykřikl chlapec. „Chci být sám. Basile, musíte jít pryč. Ach, copak nevidíte, že mi puká srdce?“ Oči se mu zalily horkými slzami. Rty se mu třásly. Vrhl se do kouta lóže, opřel se o zeď a zakryl si rukama tvář.

Ein paar Augenblicke später wurde die Rampe wieder hell, und der Vorhang hob sich zum dritten Akt. Dorian Gray setzte sich wieder. Er sah blaß und abwesend und gleichgültig aus. Das Stück zog sich in die Länge und schien nicht enden zu wollen. Die Hälfte der Zuhörer ging mit ihren schweren Stiefeln stampfend und lachend hinaus. Es war ein furchtbarer Durchfall. Der letzte Akt wurde fast vor leeren Bänken gespielt. Der Vorhang fiel unter Kichern und etlichem unzufriedenen Grunzen.

„Pojďme, Basile,“ řekl lord Henry nezvykle něžným hlasem; a oba mladí muži vyšli spolu ven.

Sowie es vorbei war, eilte Dorian Gray hinter die Kulissen ins Ankleidezimmer. Das Mädchen stand allein da, ein sieghafter Ausdruck lag auf ihren Zügen. Ihre Augen leuchteten in sonderbarem Feuer. Es war wie ein Glanz um sie. Ihre halb offenen Lippen lächelten wie über ein Geheimnis, das nur sie wußte.

O několik okamžiků později zazářila světla na rampě a opona se zvedla před třetím dějstvím. Dorian Gray se vrátil na sedadlo. Byl bledý a tvářil se hrdě a lhostejně. Hra se vlekla dál a zdálo se, že nikdy neskončí. Diváci z poloviny odešli, dupajíce těžkými botami a smějíce se. Všecko to skončilo fiaskem. Poslední dějství se hrálo před skoro prázdnými řadami. Opona spadla za chechotu a reptání.

Als er eintrat, blickte sie ihn an, und ein Ausdruck unendlichen Glückes kam über sie. »Wie schlecht ich heute spielte, Dorian!« rief sie.

»Entsetzlich!« antwortete er und blickte sie in höchstem Staunen an – »entsetzlich! Es war fürchterlich. Bist du krank? Du hast keine Vorstellung, wie es war. Du hast keine Vorstellung, was ich durchgemacht habe.«

Jakmile bylo po všem, spěchal Dorian Gray za scénu do šatny. Dívka tam stála sama a tvářila se vítězoslavně. Oči jí svítily úžasným ohněm. Celá zářila. Její pootevřené rty se usmívaly nějakému tajemství, o němž věděla jen ona.

Das Mädchen lächelte. »Dorian,« antwortete sie und zog seinen Namen melodisch in die Länge, als wäre er ihr süßer als Honig der roten Blüte ihres Mundes – »Dorian, du hättest es verstehen sollen. Aber jetzt verstehst du, nicht wahr?«

»Was verstehe ich?« fragte er heftig.

Když Dorian vešel, pohlédla na něho s výrazem nekonečné radosti. „To jsem dnes hrála špatně, Doriane!“ zvolala.

„Strašně!“ odvětil a zíral na ni ohromeně. „Strašně! Bylo to děsné! Není ti dobře? Nemáš ani ponětí, jaké to bylo. Nemáš ani ponétí, co jsem vytrpěl.“

»Warum ich heute abend so schlecht spielte. Warum ich immer schlecht spielen werde. Warum ich nie wieder gut spielen werde.«

Er zuckte die Achseln. »Du bist krank, vermutlich. Wenn du krank bist, solltest du nicht auftreten. Du machst dich lächerlich. Meine Freunde langweilten sich gräßlich. Ich auch.«

Dívka se usmála. „Doriane,“ odpověděla a její hlas prodléval pomalou melodií na jeho jménu, jako by bylo rudým plátkům jejích úst sladší než med. „Doriane, měl jsi to pochopit. Ale teď už chápeš, viď?“

„Co mám chápat?“ ptal se hněvivě.

Sie schien nicht auf ihn zu hören. Sie war wie von Glück verklärt. Eine Ekstase der Freude erfüllte sie.

„Proč jsem dnes byla tak špatná. Proč už budu vždycky špatná. Proč už nikdy nebudu dobře hrát.“

»Dorian, Dorian,« rief sie, »eh ich dich kannte, war Spielen die einzige Wirklichkeit meines Lebens. Nur auf der Bühne lebte ich. Ich hielt alles für wahr. An einem Abend war ich Rosalinde und Porzia am andern. Das Glück der Beatrice war mein Glück, und das Leid der Cordelia war auch das meine. Ich glaubte an alles. Das gemeine Volk, das mit mir zusammen spielte, schien mir göttlich zu sein. Die gemalten Kulissen waren meine Welt. Ich kannte nichts als Schatten, und ich nahm sie für wirklich. Da kamst du – oh, mein schöner Geliebter! – und erlöstest meine Seele aus dem Kerker. Du lehrtest mich, was wirkliche Wirklichkeit ist. Heute sah ich zum erstenmal die Hohlheit, die Erbärmlichkeit, die Albernheit des öden, verlogenen Flitters, zwischen dem ich immer gespielt hatte. Heute wurde es mir zum erstenmal bewußt, daß der Romeo gräßlich und alt und geschminkt ist, daß das Mondlicht im Garten falsch ist, daß die Szenerie gemein ist und daß die Worte, die ich zu sprechen habe, unwirklich sind, nicht meine Worte, nicht was es mich zu sagen drängt. Du hast mir etwas Höheres gebracht, etwas, wovon alle Kunst nur ein Abglanz ist. Du hast mich dazu gebracht, daß ich verstehe, was die Liebe in Wirklichkeit ist. Mein Geliebter! Mein Geliebter! Prinz Wunderhold! Prinz meines Lebens! Ich mag die Schatten nicht mehr. Du bist mir mehr, als alle Kunst je sein kann. Was habe ich mit den Puppen eines Spieles zu schaffen? Als ich heute abend auftrat, konnte ich nicht verstehen, wie es kam, daß alles wie fort war. Ich hatte gedacht, ich würde wundervoll sein. Ich merkte, daß ich nichts mehr konnte. Plötzlich schwante es meiner Seele, was alles dies bedeutete. Das war ein köstliches Verstehen. Ich hörte sie zischen und lächelte. Was konnten sie von einer Liebe wie der unsern wissen. Nimm mich mit dir, Dorian – nimm mich, wo wir allein sein können! Ich hasse das Theater. Ich könnte eine Leidenschaft spielen, die ich nicht fühle; aber ich kann nicht ein Empfinden spielen, das mich brennt wie Feuer. Oh, Dorian, Dorian, verstehst du jetzt, was es bedeutet? Selbst wenn ich es zuwege brächte, es wäre Entweihung für mich, die Liebe zu spielen. Du hast mich gelehrt, das zu erkennen.«

Er warf sich auf das Sofa und wandte das Gesicht weg. »Du hast meine Liebe getötet,« murmelte er.

Sie blickte ihn staunend an und lachte. Er gab keine Antwort. Sie ging zu ihm und streichelte mit ihren kleinen Fingern sein Haar. Sie kniete nieder und drückte seine Hände an ihre Lippen. Er zog sie weg, und ein Schaudern überlief ihn.

Pokrčil rameny. „Zřejmě ti není dobře. A když ti není dobře, tak jsi neměla hrát. Zesměšňuješ se. Moji přátelé se nudili. I já jsem se nudil.“

Zdálo se, že ho neposlouchá. Radost ji celou proměnila. Byla u vytržení štěstím.

„Doriane, Doriane,“ zvolala, „než jsem poznala tebe, jedinou životní skutečnosti bylo pro mě divadlo. Jediné na jevišti jsem žila. Myslela jsem si, že všechno na něm je pravdivé. Jednou večer jsem byla Rosalinda a jindy zase Portia. Radost Beatricina byla mou radostí a zármutek Corelliin byl i mým zármutkem. Všemu jsem věřila. Ti obyčejní lidé, kteří se mnou hráli, mi připadali jako bozi. Malované kulisy znamenaly pro mě svět. Neznala jsem nic, jen přeludy, a myslela jsem, že je to skutečnost. Pak jsi přišel ty, miláčku můj krásný, a vysvobodil jsi mou duši z vězení. Poučil jsi mě, co je to skutečná skutečnost. Dnes večer jsem poprvé v životě prohlédla prázdnotu, falešnost, bláhovost té nicotné maškarády, v které jsem pořád hrála. Dnes večer jsem si poprvé uvědomila, že Romeo je ohyzdný a starý a zmalovaný, že měsíční svit v sadě není pravý, že kulisy jsou laciné a slova, která musím říkat, neskutečná, že to nejsou moje slova, že to není to, co chci říkat já. Tys mi přinesl cosi vyššího, cosi, čeho je umění pouhým odrazem. Tvou zásluhou chápu, co je to doopravdy láska. Můj miláčku! Můj miláčku! Princi z pohádky! Princi ze života! Mám už dost přeludů. Ty pro mě znamenáš víc, než pro mě může znamenat všechno umění. Co mám společného s loutkami z nějaké hry? Když jsem dnes večer vyšla na scénu, nemohla jsem pochopit, jak to, že všechno ze mne vyprchalo. Myslela jsem, že budu báječná. A zjistila jsem, že nemohu dělat nic. Najednou se mi v duši rozbřesklo, čím to všechno je. To poznání bylo pro mě nádherné. Slyšela jsem, jak lidé syčí, a usmívala jsem se. Co mohou vědět o lásce, jako je naše? Odveď mě odtud, Doriane, odveď mě s sebou někam, kde můžeme být docela sami. Divadlo se mi hnusí. Mohla bych napodobit vášeň, kterou necítím, ale tu, která mě spaluje jako oheň, napodobovat nemohu. Ach Doriane, Doriane, chápeš už, co to znamená? I kdybych to dovedla, považovala bych za znesvěcení, kdybych hrála, že jsem zamilovaná. Tvou zásluhou jsem to poznala.“

Dann sprang er auf und näherte sich der Tür. »Ja,« rief er, »du hast meine Liebe getötet! Du hattest meine Phantasie entfesselt. Jetzt fesselst du nicht einmal meine Neugier. Du bringst einfach keine Wirkung hervor. Ich liebte dich, weil du wie ein Wunder warst, weil du Genie und Geist hattest, weil du die Träume großer Dichter verwirklichtest und den Schatten der Kunst Körper und Gestalt gabst. Du hast das alles weggeworfen. Du bist seicht und stumpf. Mein Gott! was für ein Wahnsinn war es, dich zu lieben! Was für ein Narr bin ich gewesen! Du bist mir jetzt nichts. Ich will dich nie wiedersehn. Ich will nie an dich denken. Ich will nie deinen Namen nennen. Du weißt nicht, was du einmal für mich warst. Ja gewiß, einmal ... Oh, ich ertrage es nicht, daran zu denken! Ich wollte, ich hätte dich nie gesehn! Du hast das Gedicht meines Lebens vernichtet. Wie wenig mußt du von der Liebe wissen, wenn du sagst, sie löscht deine Kunst aus! Ohne deine Kunst bist du nichts. Ich hätte dich berühmt, von Glanz umstrahlt, herrlich gemacht. Die Welt hätte dich angebetet, und du hättest meinen Namen getragen. Was bist du jetzt? Eine Schauspielerin dritten Ranges mit einer hübschen Larve.«

Das Mädchen war totenblaß geworden und zitterte. Sie rang die Hände, und die Stimme schien ihr in der Kehle stecken zu bleiben. »Du sprichst nicht im Ernst, Dorian!« flüsterte sie. »Du verstellst dich!«

»Verstellen! Das überlasse ich dir. Du verstehst dich so gut auf diese Kunst,« antwortete er in bitterstem Tone.

Sie erhob sich und trat mit einem jammervollen Ausdruck der Qual im Gesicht auf ihn zu. Sie legte ihm die Hand auf den Arm und blickte ihm in die Augen. Er stieß sie zurück. »Rühr mich nicht an!« schrie er.

Vrhl se na pohovku a odvrátil obličej. „Zabilas mou lásku,“ zahučel.

Udiveně na něho pohlédla a dala se do smíchu. Neodpovídal. Šla k němu a pohladila ho drobnými prstíky po vlasech. Poklekla a přitiskla si ke rtům jeho ruce. Odtáhl je a celý se otřásl.

Pak vyskočil a zamířil ke dveřím. „Ano,“ křičel, „zabilas mou lásku. Dosud jsi ve mne vzněcovala obrazotvornost. Teď ve mně nevzněcuješ ani zvědavost. Prostě nepůsobíš už nijak. Miloval jsem tě, protože jsi byla skvělá, protože jsi měla nadání a ducha, protože jsi uskutečňovala sny velikých básníků a dávala podobu a obsah uměleckým dílům. To všechno jsi odhodila. Jsi mělká a hloupá. Bože, jak jsem mohl tak šílet, že jsem tě miloval ? Jaký jsem to byl blázen ! Teď už pro mě neznamenáš nic. Nechci tě už nikdy vidět. Nechci už na tebe myslet. Nechci už ani vyslovit tvé jméno. Nevíš, čím jsi mi byla, kdysi. Vždyť kdysi... Ne, ne, nesnesu to pomyšlení. Kéž bych na tobě nebyl spočinul pohledem! Zničila jsi mou největší milostnou idylu. Jak málo asi víš o lásce, když říkáš, že maří tvé umění. Bez svého umění nejsi nic. Byl bych tě proslavil, mohlas být skvělá, úžasná. Svět by tě byl zbožňoval a byla bys nosila moje jméno. A co jsi teď? Herečka třetího řádu s hezkou tvářičkou.“

Ein leises Stöhnen entrang sich ihr, und sie warf sich ihm zu Füßen und lag da wie eine zertretene Blume. »Dorian, Dorian, verlaß mich nicht!« flüsterte sie. »Es tut mir so leid, daß ich nicht gut gespielt habe. Ich dachte immer an dich. Aber ich will es versuchen – wahrhaftig, ich will es versuchen. So plötzlich kam das über mich, meine Liebe zu dir. Ich glaube, ich hätte nie darum gewußt, wenn du mich nicht geküßt hättest – wenn wir uns nicht geküßt hätten. Küsse mich, Geliebter! Geh nicht von mir! Ich könnte es nicht aushalten. Oh, geh nicht von mir! Mein Bruder ... nein, nichts davon. Er sprach nicht im Ernst. Er scherzte ... Aber du, oh! Kannst du mir das von heute abend nicht verzeihen? Ich will so sehr arbeiten und besser zu werden suchen. Sei nicht grausam zu mir, weil ich dich mehr liebe als alles in der Welt. Schließlich, ich habe dir ein einziges Mal nicht gefallen. Aber du hast schon recht, Dorian. Ich hätte mehr von einer Künstlerin in mir haben sollen. Es war närrisch von mir; und doch konnte ich nicht anders. Oh, verlaß mich nicht, verlaß mich nicht!« Krampfhaftes Schluchzen erstickte ihre Stimme. Sie duckte sich wie ein wundes Tier zu Boden, und Dorian Gray sah mit seinen schönen Augen auf sie herunter, und seine scharf geschnittenen Lippen kräuselten sich in höchster Verachtung. Die Gefühle und Erregungen der Menschen, die man nicht mehr liebt, haben immer etwas Lächerliches an sich. Sibyl Vane schien ihm bis zum Komischen melodramatisch zu sein. Ihre Tränen und Seufzer ermüdeten ihn.

Dívka zbledla a třásla se. Sepjala křečovité ruce a hlas jako by se jí zadrhl v hrdle. „To nemyslíš vážně, Doriane,“ zašeptala. „ Hraješ divadlo.“

„Hraju divadlo ! To přenechám tobě. Ty to tak dobře umíš,“ odpověděl trpce.

Vstala a šla přes šatnu k němu a v tváři měla žalostný výraz bolesti. Položila mu ruku na rameno a pohlédla mu do očí. Odstrčil ji. „Nedotýkej se mne!“ křikl.

Tiše zasténala, vrhla se mu k nohám a ležela tam jako pošlapaný květ. „Doriane, Doriane, neopouštěj mě!“ šeptala. „Je mi tolik líto, že jsem nehrála dobře. Po celý ten čas jsem myslela na tebe. Ale budu se snažit opravdu, budu se snažit. Zachvátilo mě to tak znenadání, ta má láska

k tobě. Myslím, že bych ji byla nikdy nepocítila, kdybys mě nebyl políbil. 0      kdybychom se nebyli políbili. Líbej mne zase, miláčku. Nechoď ode mne

pryč. Můj bratr... Ne, to nic. On to tak nemyslel. Žertoval jenom... Ale ty...

Prosím, prosím, nemůžeš mi to pro dnešek odpustit? Budu hrozně pilně

pracovat a vynasnažím se, abych se zlepšila. Nebuď ke mně krutý za to, že

tě miluji víc než cokoli na světě. Konec konců, vždyťje to poprvé, co jsem

se ti nezavděčila. Ale máš docela pravdu, Doriane. Měla jsem se projevit

víc jako umělkyně. Bylo to ode mne hloupé; ale když já jsem si nemohla

»Ich gehe,« sagte er schließlich mit seiner hellen, ruhigen Stimme. »Ich möchte nicht unfreundlich sein, aber ich kann dich nicht mehr sehen. Du hast mich enttäuscht.«

pomoci. Ach, neopouštěj mě, neopouštěj mě.“ Dusila se v záchvatu vášnivého vzlykání. Choulila se na podlaze jako raněné zvířátko a Dorian Gray

Sie weinte still weiter und gab keine Antwort, sondern kroch näher. Ihre kleinen Hände streckten sich in die Luft und schienen ihn zu suchen. Er drehte sich auf dem Absatz um und verließ das Zimmer. In wenigen Augenblicken hatte er das Theater hinter sich.

k ní shlížel svýma krásnýma očima a sličně vykrojené rty se mu křivily

nesmírným pohrdáním. Vždycky je cosi směšného v citových výlevech

těch, jež jsme přestali milovat. Sibyla Vaneová mu připadala nemožně

Wohin er ging, wußte er kaum. Er erinnerte sich, daß er durch schlecht erleuchtete Gassen gegangen, an elenden, in Schwarz getauchten Torwegen und verdächtig aussehenden Häusern vorbeigekommen war. Weiber mit heisern Stimmen und grellem Gelächter hatten ihn angerufen. Betrunkene waren fluchend und mit sich selbst redend wie gräßliche Affen an ihm vorbeigetaumelt. Er hatte unglaublich verwahrloste Kinder auf der Schwelle beisammen hocken sehen und hatte aus düstern Höfen Kreischen und Fluchen gehört.

melodramatická. Její slzy a vzlyky ho rozčilovaly.

„Odcházím,“ řekl posléze klidným, jasným hlasem. „Nechci ti ublížit, ale nemůžeme se už vidět. Zklamalas mě.“

Tiše plakala a neodpovídala, ale plazila se k němu. Slepě vztáhla drobné ruce, jako by ho hledala. Otočil se na podpatku a vyšel z místnosti. V několika okamžicích byl z divadla venku.

Als der Morgen graute, befand er sich in der Nähe von Covent Garden. Die Dunkelheit hob sich hinweg, der Himmel färbte sich mit mattem Feuer und wölbte sich zu einer vollendeten Perle. Große Wagen voll nickender Lilien rasselten langsam durch die leere Straße. Die Luft war schwer vom Duft der Blumen, und ihre Schönheit schien seinem Schmerz Linderung zu bringen. Er ging in die Markthalle hinein und sah zu, wie die Männer ihre Wagen ausluden. Ein Fuhrmann in weißem Kittel bot ihm einige Kirschen an. Er dankte ihm, wunderte sich, warum er kein Geld dafür annehmen wollte, und begann sie, ohne recht dabei zu sein, zu essen. Sie waren um Mitternacht gepflückt worden, und die Kühle des Mondes wohnte in ihnen. Burschen, die Körbe mit rotgestreiften Tulpen und gelben und roten Rosen trugen, zogen in langer Reihe an ihm vorbei und wanden sich durch die riesigen, graugrünen Gemüsehaufen durch. In der Vorhalle mit ihren grauen, von der Sonne gebleichten Säulen wartete eine Schar Mädchen, untätig, mit beschmutzten Rocksäumen und ohne Hut, bis die Versteigerung vorüber war. Andere drängten sich um die unaufhörlich auf und zu gehenden Türen des Kaffeehauses an der Piazza. Die schweren Lastpferde strauchelten und stampften auf den holperigen Steinen und schüttelten ihr Geschirr und ihre Glocken. Etliche Fuhrleute lagen schlafend auf einem Haufen Säcke. Mit regenbogenfarbenem Hals und rosigen Füßen liefen die Tauben herum und pickten die Körner auf.

Nach einer Weile rief er eine Droschke an und fuhr nach Hause. Ein paar Augenblicke zögerte er auf der Schwelle und blickte über den schweigsam daliegenden Platz und auf die Häuser mit den festverschlossenen Fenstern und den grellen Gardinen. Der Himmel war jetzt ein reiner Opal, und die Dächer der Häuser glänzten ihm wie Silber entgegen. Aus einem Schornstein ihm gegenüber ringelte sich dünner Rauch in die Höhe. Er kräuselte sich wie ein violettes Band durch die perlmutterfarbene Luft.

Sotva poznával, kudy jde. Vzpomínal si pak, že bloudil nejasně osvětlenými ulicemi, že míjel ponurě klenuté, průchody, plné černých stínů, a ošklivě vyhlížející domy. Volaly za ním ženy s ochraptělými hlasy a drsným smíchem. Motali se tam opilci, kteří kleli a povídali si sami pro sebe, podobni obrovským opicím. Viděl pitvorné děti, přikrčené na schůdcích před domovními dveřmi, a z pochmurných dvorů slyšel křik a nadávky.

Když se začínalo rozednívat, uvědomil si, že je nedaleko Covent Garden. Temnota se zvedla a obloha, uzardělá matnými plameny, se vydula jako dokonalá perla. Lesknoucí se prázdnou ulicí pomalu rachotily ohromné káry, plné kývajících se lilií. Ve vzduchu byla těžká vůně květin a Dorian měl pocit, jako by mu jejich krása podávala lék utišující bolest. Šel dále na tržiště a pozoroval muže skládající náklad z vozů. Jeden povozník v bílé haleně mu nabídl třešně. Poděkoval mu, podivil se, proč za ně povozník nechce peníze, a začal je netečně jíst. Byly natrhány o půlnoci a zachytil se v nich chlad luny. Defilovala před nim dlouhá řada hochů, kteří nesli koše pruhovaných tulipánů a žlutých i rudých růží a razili si cestu mezi ohromnými kupami zeleniny, zelenými jako nefrit. V podloubí s šedými, sluncem vybělenými sloupy lelkovala skupina otrhaných prostovlasých děvčat, čekajících, až bude po dražbě. Jiná děvčata se shlukla u létacích dveří kavárny na náměstí. Těžcí tažní valaši dupali a smekali se po nerovných kamenech a jejich rolničky a postroje cinkaly. Někteří kočí leželi na hromadě pytlů a spali. Všude pobíhali holubi s duhovými náprsenkami a růžovými nožkami a zobali zrní.

In der großen, vergoldeten venezianischen Laterne, die aus der Barke eines Dogen stammte und die von der Decke des großen eichengetäfelten Vorraums herabhing, brannten noch drei flackernde Gasflaschen: dünne blaue Flammenblüten schienen sie, von weißem Feuer umsäumt. Er drehte sie aus, warf Hut und Mantel auf den Tisch und ging durch das Bücherzimmer auf die Tür seines Schlafzimmers zu. Das war ein großes, achteckiges Gemach im Erdgeschoß, das er in seinem neuerwachten Gefühl für Üppigkeit vor kurzem sich selbst eingerichtet und mit einigen alten Renaissanceteppichen behangen hatte, die in einer nicht mehr benutzten Dachkammer in Selby gelagert hatten und jetzt zum Vorschein gekommen waren. Als er nach der Klinke griff, fiel sein Auge auf das Porträt, das Basil Hallward von ihm gemalt hatte. Er trat betreten zurück. Dann ging er in sein Schlafzimmer. Er sah nachdenklich aus, als ob ihm etwas im Kopfe herumginge. Er nahm die Blume aus seinem Knopfloch und schien dann zu zögern. Schließlich ging er zurück, trat vor das Bild und schaute es prüfend an. In dem schwachen, verhaltenen Licht, das durch die hellgelben Seidenvorhänge drang, erschien ihm das Gesicht etwas anders als sonst. Es war ein anderer Ausdruck. Man hätte sagen mögen, um den Mund liege ein Zug von Grausamkeit. Es war seltsam.

Er drehte sich um, ging zum Fenster und zog den Vorhang hoch. Der helle Tag flutete in das Zimmer und fegte die gespenstischen Schatten in düstere Ecken, wo sie zitternd liegen blieben. Aber der seltsame Ausdruck, den er im Gesicht des Bildes bemerkt hatte, schien dableiben zu wollen, schien sogar noch verstärkt zu sein. Das vibrierende, strahlende Sonnenlicht zeigte ihm die Linien der Grausamkeit um den Mund so deutlich, als ob er, nachdem er etwas Furchtbares getan, in den Spiegel gesehen hätte.

Po chvilce si Dorian najal drožku a jel domů. Několik okamžiků otálel na prahu domovních dveří a rozhlížel se po mlčícím náměstí, z jehož osleplých, těsně uzavřených oken civěly stažené záclony. Nebe teď bylo čistě opálové a střechy domů se proti němu leskly jako stříbro. Z nějakého komínu naproti stoupal tenký pletenec kouře. Vlnil se perleťovým vzduchem jako fialová stužka.

V ohromné zlaté benátské lampě, ukořistěné z nějakého dlecího korábu, jež visela ze stropu velkolepé, dubem vykládané vstupní haly, zářila dosud ze tří hořáků plápolavá světla; podobala se modrým plátkům plamenného květu, lemovaným bílým ohněm. Dorian je zhasil, odhodil klobouk a pláštěnku na stůl a prošel knihovnou ke dveřím své ložnice, rozlehlé osmistěnné přízemní komnaty, kterou si teprve nedávno, když se v něm zrodila záliba v přepychu, sám vyzdobil a ověsil několika podivnými renesančními gobelíny, jež, jak objevil, byly uloženy v neužívaném podkroví v Selby Royal. Když bral za kliku, padl jeho pohled na portrét, který mu namaloval Basil Hallward. Prudce ucouvl, jako by ho něco překvapilo. Pak s trochu zmateným výrazem vstoupil do ložnice. Když vyňal květinu z klopy, zaváhal. Posléze se vrátil do knihovny, zamířil k obrazu a prohlížel si jej. V matném světle, jež se prodíralo skrze smetanově hedvábné závěsy, se mu zdálo, že obličej portrétu je trochu změněn. Má jiný výraz. Dalo by se říct, že v těch ústech je najednou cosi krutého. Rozhodné je to podivné.

Er fuhr zusammen; dann nahm er einen ovalen Spiegel vom Tisch, den elfenbeinerne Liebesgötter umrahmten – eins der vielen Geschenke, die Lord Henry ihm gemacht hatte – und blickte eilig in seine glänzenden Tiefen. Keine Linie der Art verzerrte seine roten Lippen. Was bedeutete das?

Otočil se, šel k oknu a vytáhl záclonu. Místnost zaplavil jasný úsvit a zahnal fantastické stíny do šerých koutů, kde se zděšené schoulily. Ale ten podivný výraz, kterého si Dorian všiml na obličeji portrétu, ten nezmizel, dokonce byl ještě výraznější. Chvějivé, oslňující světlo sluneční mu ukazovalo kruté rýhy kolem úst tak zřetelně, jako kdyby se po nějakém hrůzném činu díval do zrcadla.

Er rieb sich die Augen und trat ganz nahe an das Bild, um es noch einmal genau zu betrachten. Es waren keine Spuren irgendeiner Änderung zu bemerken, wenn er das Technische des Bildes ins Auge faßte, und doch war kein Zweifel daran, daß der ganze Ausdruck anders geworden war. Es war keine bloße Einbildung von ihm. Die Sache war schrecklich deutlich.

Trhl sebou, zvedl ze stolu oválné zrcadlo, orámované amorky ze slonoviny, jeden z četných darů lorda Henryho, a kvapně pohlédl do jeho lesklých hlubin. Žádná taková rýha mu nezkreslila rudé rty. Co to znamená?

Er warf sich in einen Stuhl und fing an nachzudenken. Plötzlich fielen ihm wie ein Blitz die Worte ein, die er am Tage, wo das Bild fertig geworden war, in Basil Hallwards Atelier gesagt hatte. Ja, er erinnerte sich genau. Er hatte den wahnsinnigen Wunsch geäußert, er selbst möchte jung bleiben und das Bild alt werden; seine eigene Schönheit sollte nie befleckt werden und das Gesicht auf der Leinwand die Last seiner Leidenschaften und seiner Sünden tragen; das gemalte Bild sollte von den Linien des Leidens und des Denkens verrunzelt werden, und er selbst wollte allen zarten Schmelz und alle Anmut seiner Jugend bewahren, deren er sich eben damals bewußt geworden war. Sein Wunsch war doch nicht in Erfüllung gegangen? Solche Dinge waren unmöglich. Es schien ungeheuerlich, auch nur daran zu denken. Und doch, da stand das Bild vor ihm und hatte den Zug der Grausamkeit um den Mund.

Protřel si oči a přistoupil těsné k obrazu a znovu ho zkoumal. Když se zadíval na samu malbu, neviděl tam žádnou známku nějaké změny, a přece nebylo pochyby, že tvář má zcela jiný výraz. To už není jen jeho představa. Je to děsivě zjevné.

Vrhl se do křesla a zamyslil se. Zčistajasna mu blesklo hlavou, co říkal v ateliéru Basila Hallwarda toho dne, kdy byl obraz domalován. Ano, vzpomíná si na to jasně. Vyslovil šílené přáni, aby sám zůstal mladý a portrét aby stárnul; aby jeho vlastní krásu nic neposkvrnilo a tíhu jeho vášní a hříchů aby nesla tvář na plátně; aby utrpení a myšlení vypálilo vrásky do namalované podoby a on aby si uchoval všechen ten jemný pel a půvab jinošství, jež si tehdy zrovna uvědomil. To jeho přání se přece nevyplnilo něco takového se stát nemůže. Už samo pomyšlení na to je obludné. A přece tu má před sebou portrét s rysy krutosti kolem úst.

Grausamkeit! War er grausam gewesen? Es war die Schuld des Mädchens, nicht seine. Er hatte von ihr als einer großen Künstlerin geträumt, hatte ihr seine Liebe geschenkt, weil er sie groß geglaubt hatte. Dann hatte sie ihn enttäuscht. Sie war seicht und erbärmlich gewesen. Und doch kam ein Gefühl unendlichen Bedauerns über ihn, wenn er daran dachte, wie sie zu seinen Füßen gelegen und wie ein kleines Kind geschluchzt hatte. Er erinnerte sich, mit welcher Gefühllosigkeit er auf sie geblickt hatte. Warum war er so geschaffen worden? Warum war ihm so eine Seele gegeben worden? Aber er hatte auch gelitten. Während der drei schrecklichen Stunden, die das Stück gedauert hatte, hatte er Jahrhunderte des Schmerzes gelebt, unendliche Zeiten der Qualen. Sein Leben war so viel wert wie ihres. Sie hatte ihn für einen Augenblick vernichtet, wenn er sie für immer verwundet hatte. Überdies wären Frauen besser geeignet, Leiden zu ertragen, als Männer. Sie lebten in ihren Empfindungen, sie dächten nur an ihre Empfindungen. Wenn sie einen Geliebten hätten, so sei es nur, um einen Menschen zu haben, mit dem sie Szenen aufführen könnten. Lord Henry hatte ihm das gesagt, und Lord Henry wußte, was an den Frauen war. Warum sollte er sich wegen Sibyl Vane beunruhigen? Sie war ihm jetzt nichts mehr.

Krutost! Cožpak se zachoval krutě? Vinu nese to děvče, ne on. Snil o ní jako o úžasné umělkyni, věnoval jí svou lásku, protože si myslil, že je úžasná. A ona ho zklamala. Je mělká a bezcenná. A přece jím projel pocit nekonečné lítosti, když na ni pomyslil, jak mu ležela u nohou a vzlykala jako děcko. Vzpomínal, jak necitelně ji pozoroval. Proč jen je takový? Proč jen dostal takovouhle duši? Ale vždyť on sám trpěl rovněž. Za ty tři strašlivé hodiny, co trvala hra, prožil staletí bolesti, věky a věky muk. Jeho život má stejnou cenu jako její. Snad ji na celá léta poranil, ale ona mu za okamžik zničila život úplně. Ostatně, ženy jsou lépe způsobilé snášet zármutek než muži. Žijí jen ze svých vznětů. Myslí jen na své vzněty. Když si opatřují milence, dělají to jen proto, aby měly někoho, komu by mohly dělat scény. To mu řekl lord Henry, a lord Henry ví, jaké ženy jsou. Proč by se trápil kvůli Sibyle Vaneová? Teď už pro něj nic neznamená.

Aber das Bild? Was sollte er dazu sagen? Es barg das Geheimnis seines Lebens und erzählte seine Geschichte. Es hatte ihn gelehrt, seine eigene Schönheit zu lieben. Sollte es ihn lehren, sich vor seiner eigenen Seele zu ekeln? Konnte er es je wieder ansehn?

Ale co ten obraz? Co o tom si má myslet? V tom je tajemství jeho života, ten o něm vypráví. Ten ho naučil lásce k vlastní kráse. Bude ho snad teď učit ošklivosti k vlastní duši? Má se na něj ještě někdy podívat?

Nein; es war nur eine Täuschung, die die gestörten Sinne gewoben hatten. Die furchtbare Nacht, die er hinter sich hatte, hatte Gespenster zurückgelassen. Plötzlich war auf sein Hirn der kleine rote Fleck gekommen, der die Menschen wahnsinnig macht. Das Bild hatte sich nicht verändert. Es war Verrücktheit, es zu glauben.

Ne, všechno je jen přelud rozbouřených smyslů. Po té strašné noci, kterou prožil, tu zbyly přízraky. To se mu v mozku zčistajasna usadilo to drobounké rudé smítko, které způsobuje, že lidé zešílí. Obraz se nezměnil. Je bláznovství myslit si něco takového.

Aber es sah nach ihm hin mit seinem schönen, entstellten Gesicht und seinem grausamen Lächeln. Sein leuchtendes Haar glänzte im Schein der Frühsonne. Seine blauen Augen blickten in die seinigen. Ein Gefühl unendlichen Mitleids, nicht mit sich selbst, sondern mit seinem gemalten Abbild überkam ihn. Es hatte sich schon verändert und würde sich noch mehr verändern. Sein Gold würde zu welkem Grau werden, seine roten und weißen Rosen würden sterben. Für jede Sünde, die er beginge, würde ein Mal seine Schönheit beflecken und verderben. Aber er wollte nicht sündigen. Das Bild, ob verändert oder unverändert, sollte ihm das sichtbare Wahrzeichen des Gewissens sein. Er wollte der Versuchung widerstehen. Er wollte Lord Henry nicht mehr sehn – wollte jedenfalls nicht mehr auf die feinen vergifteten Theorien hören, die in Basil Hallwards Garten zuerst in ihm die Leidenschaft für Dinge, die nicht möglich sind, erregt hatten. Er wollte zu Sibyl Vane zurückgehen, ihre Fehler verbessern, sie heiraten und versuchen, sie wieder zu lieben. Ja, es war seine Pflicht, das zu tun. Sie mußte mehr als er gelitten haben. Armes Kind! Er war selbstsüchtig und grausam gegen sie gewesen. Der Zauber, den sie auf ihn ausgeübt hatte, würde zurückkehren. Sie wollten glücklich beisammen sein. Sein Leben mit ihr sollte schön und rein sein.

A přece na něho z toho portrétu zírá krásná poničená tvář a krutý úsměv. Světlé vlasy září v časném slunci. Modré oči se setkávají s jeho pohledem. Dorian náhle pocítil nekonečnou lítost, ne nad sebou, ale nad svou namalovanou podobou. Změnila se a bude se měnit dál. Její zlato uvadne a zešedne. Její rudé a bílé růže odumřou. Po každém hříchu, jehož on se dopustí, nějaký kaz naruší a zhyzdí sličnost té podoby. Jenže on nebude hřešit. Ten obraz, ať už se změnil nebo ne, bude pro něho viditelným symbolem svědomí. A on odolá pokušení. Už nikdy se nesejde s lordem Henrym - nebo aspoň nebude naslouchat takovým šalebným, zhoubným teoriím, jaké v něm v zahradě Basila Hallwarda poprvé zburcovaly touhu po nemožnostech. Vrátí se k Sibyle Vaneové, všechno jí vynahradí, ožení se s ní a bude se snažit znovu ji milovat. Ano, to je jeho povinnost. Jistě trpěla víc než on. Ubohé dítě! Byl k ní sobecký a krutý. To okouzlení, které v něm vyvolávala, se zase vrátí. Budou spolu šťastni. Bude s ní žit krásný a čistý život.

Er stand vom Stuhl auf und schob einen großen Wandschirm vor das Porträt. Es schauderte ihn, als er darauf blickte. »Wie furchtbar!« murmelte er. Dann ging er an die Balkontür und öffnete sie. Als er in das Gras hinaustrat, holte er tief Atem. Die frische Morgenluft schien all seine düstern Leidenschaften zu verjagen. Er dachte nur an Sibyl. Ein schwacher Schimmer seiner Liebe kam wieder zu ihm. Er wiederholte ihren Namen immer und immer wieder. Die Vögel, die in dem taugetränkten Garten sangen, schienen den Blumen von ihr zu erzählen.

Zvedl se z křesla, zachvěl se při pohledu na portrét a přisunul těsně před něj širokou zástěnu. „Hrůza!“ zamumlal; šel k francouzskému oknu a otevřel je. Když vkročil venku do trávy, zhluboka se nadechl. Svěží ranní vzduch jako by z něho vypudil všechny chmurné vášně. Myslil jen na Sibylu. Slabounkou ozvěnou se do ného vrátila láska. Opakoval si zas a zas dívčino jméno. Zdálo se mu, že ptáci zpívající ve zrosené zahradě vyprávějí květům o ní.