Das Bildnis des Dorian Gray.  Oscar Wilde
Kapitel 4. (Kapitola 4. )
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Eines Nachmittags, einen Monat später, saß Dorian Gray zurückgelehnt in einem üppigen Lehnstuhl in dem kleinen Bibliothekzimmer im Hause Lord Henrys in Mayfair. Es war in seiner Art ein entzückendes Zimmer mit seiner hohen, getäfelten Wandverkleidung aus olivenfarbenem Eichenholz, mit seiner mattgelben Decke und dem Fries mit Stuckverzierungen und dem ziegelmehlfarbenen Filzteppich, auf dem seidene, langbefranste persische Decken herumlagen. Auf einem zierlichen Tischchen aus Satinholz stand eine Statuette von Clodion, und daneben lag ein Exemplar der Cent Nouvelles, das Clovis Eve für Margarete von Valois gebunden hatte und in das vergoldete Gänseblümchen geprägt waren, die diese Königin als ihr Wahrzeichen erwählt hatte. Ein paar große blaue Porzellankrüge und Papageientulpen standen auf dem Kaminsims, und durch die kleinen, mit Blei eingefaßten Scheiben der Fenster floß das aprikosenfarbene Licht eines Londoner Sommertags.

Lord Henry war noch nicht gekommen. Er verspätete sich immer aus Prinzip, da es sein Prinzip war, daß Pünktlichkeit einem die Zeit stiehlt. So sah der junge Mann recht verdrießlich drein, wie er lässig eine reich illustrierte Ausgabe der Manon Lescaut durchblätterte, die er in einem der Bücherschränke gefunden hatte. Das regelmäßige, eintönige Ticken der Louis-Quatorze-Uhr quälte ihn. Ein- oder zweimal dachte er daran fortzugehn. Endlich hörte er einen Schritt draußen, und die Tür öffnete sich. »Wie spät du kommst, Harry!« sagte er mit leisem Vorwurf.

Jednou odpoledne, o měsíc později, si Dorian Gray hověl v přepychové lenošce v malé knihovně lorda Henryho v Mayfairu. Byla to svým způsobem přerozkošná místnost s vysokým dubovým obložením olivové barvy, s krémovým vlyscm a krémovými štukaturami na stropě a s plstěným cihlovým kobercem, po němž byly rozházeny hedvábné perské předložky s dlouhými třásněmi. Na malém stolku z atlasového dřeva stála soška od Clodiona a vedle ní ležel výtisk knížky Les Cent Nouvellcs, ktcrý svázal Clovis Evc pro Markétu z Valois; byly na něm erb ze zlatého prášku sedmikrásky, jež si královna zvolila za svůj znak. Na římse krbu bylo rozestaveno několik velkých džbánů z modrého porcelánu s pestrobarevnými tulipány a skrze malé okenní tabulky, zasazené do olova, proudilo dovnitř meruňkové světlo letního londýnského dne. Lord Henry se dosud nevrátil domů. Chodil vždycky pozdě, ze zásady; jeho zásadou bylo, že přesnost je zloděj času. A tak se chlapec tvářil dost mrzutě, když lhostejnými prsty listoval v bohatě ilustrovaném vydání Manon Lescaut, jež objevil v jedné z přihrádek knihovny. Pravidelné, jednotvárné tikání hodin ho rozčilovalo. Jednou či dvakrát už pomyslil na odchod.

Posléze zaslechl kroky z chodby a otevřely se dveře. „Vy ale jdete pozdě, Harry!“ zabručel.

»Ich fürchte, es ist nicht Harry, Herr Gray,« antwortete eine scharfe Stimme.

„To bohužel není Harry, pane Grayi,“ odpověděl mu pronikavý hlas.

Er blickte sich schnell um und sprang auf die Füße.

Rychle se ohlédl a vyskočil. „Prosím za prominutí. Myslel jsem...“

»Ich bitte um Entschuldigung. Ich dachte ...«

»Sie dachten, es sei mein Mann. Es ist nur seine Frau. Sie müssen gestatten, daß ich mich selbst vorstelle. Ich kenne Sie ganz gut von Ihren Photographien her. Ich glaube, mein Mann hat siebzehn.«

„Myslel jste, že je to můj manžel. Ale je to jen jeho žena. Musíte dovolit, abych se vám představila sama. Vás už znám docela dobře z fotografií. Manžel jich má, tuším, sedmnáct.“

„Sedmnáct snad ne, lady Wottonová.“

»Doch nicht siebzehn, Lady Henry.«

»Nun denn also achtzehn. Und ich sah Sie gestern abend mit ihm in der Oper.« Sie lachte nervös, während sie sprach, und beobachtete ihn mit ihren verschwommenen Vergißmeinnichtaugen. Sie war eine absonderliche Frau, die fast immer in jemanden verliebt war und die, da ihr Gefühl nie erwidert wurde, sich alle ihre Illusionen bewahrt hatte. Sie versuchte, malerisch auszusehn. Es gelang ihr aber nur, unordentlich gekleidet zu sein. Sie hieß Viktoria und hatte eine krankhafte Neigung, in die Kirche zu gehn:

»Das war im ›Lohengrin‹, Lady Henry, nicht wahr?«

„No tak tedy osmnáct. A tuhle večer jsem vás s ním viděla v opeře.“ Když mluvila, nervózně se smála a dívala se na něho těkavýma pomněnkovýma očima. Byla to zvláštní žena; její šaty vždycky vypadaly, jako by byly navrženy v záchvatu zuřivosti a oblečeny za bouře. Pořád byla do někoho zamilována, a poněvadž její lásky nebyly nikdy opětovány, zachovala si všechny iluze. Snažila se vypadat malebně, ale dokázala vždycky jenom to, že byla neupravená. Jmenovala se Victoria a pořád chodila do kostela; to byla u ní úplná mánie.

»Ja, es war im herrlichen ›Lohengrin‹. Ich liebe Wagners Musik mehr als irgendeine andre. Sie ist so laut, daß man sich die ganze Zeit unterhalten kann, ohne daß andre Menschen hören, was man sagt. Das ist ein großer Vorteil; meinen Sie nicht auch, Herr Gray?«

Dasselbe nervöse, kurz abgebrochene Lachen kam von ihren dünnen Lippen, und ihre Finger fingen an, mit einem langen Schildpattpapiermesser zu spielen.

„To asi na 'Lohengrinovi' že, lady Wottonová?“

„Ano. Na miloučkém 'Lohengrinovi'. Já mám Wagnerovu hudbu raději než kteroukoli jinou. Je tak hlasitá, že si člověk při ní může pořád povídat, a ostatní lidé nemohou slyšet, co se říká. To je velikánská výhoda, nemyslíte, pane Grayi?“

Dorian lächelte und schüttelte den Kopf. »Ich fürchte, ich meine es nicht, Lady Henry. Ich spreche nie während der Musik – wenigstens nicht während guter Musik. Wenn man schlechte Musik hört, hat man die Pflicht, sie im Gespräch zu ertränken.«

Zase jí vyrazil z tenkých rtů ten nervózní, přerývaný smích, a její prsty si začaly hrát s dlouhým želvovinovým nožem na papír.

Dorian se usmál a zavrtěl hlavou. „To si bohužel nemyslím, lady Wottonová. Já při hudbě nikdy nemluvím - aspoň ne při dobré hudbě. Když slyšíme špatnou hudbu, pak ovšem máme povinnost přehlušit ji hovorem.“

»Oh! das ist einer von Harrys Sätzen, nicht wahr, Herr Gray? Ich höre Harrys Sätze immer aus dem Munde seiner Freunde. Es ist die einzige Art, auf die ich sie erfahre. Aber Sie dürfen nicht denken, daß ich gute Musik nicht liebe. Ich verehre sie, aber ich habe Angst davor. Sie macht mich zu romantisch. Ich habe Pianisten geradezu angebetet – manchmal zwei zu gleicher Zeit, behauptet Harry. Ich weiß nicht, was das mit ihnen ist. Vielleicht kommt es daher, daß sie Ausländer sind. Sie sind es alle, nicht wahr? Selbst die, die in England geboren sind, werden nach einiger Zeit Ausländer, nicht wahr? Das ist so klug von ihnen und für die Kunst so schmeichelhaft. Das macht sie kosmopolitisch, nicht wahr? Sie sind nie bei einer meiner Gesellschaften gewesen, nicht wahr, Herr Gray? Sie müssen kommen. Orchideen kann ich mir nicht leisten, aber für Ausländer ist mir nichts zu teuer. Sie machen ein Haus so malerisch. Aber hier ist Harry! – Harry, ich kam, um nach dir zu sehn, ich wollte dich etwas fragen – ich weiß nicht mehr was –, und ich fand Herrn Gray hier. Wir haben so reizend über Musik geplaudert. Wir denken ganz gleich darüber. Nein, ich glaube, wir denken ganz verschieden darüber. Aber er ist sehr scharmant gewesen. Ich freue mich so sehr, daß ich ihn gesehn habe.«

„A, to je Harryho názor, viďte, pane Grayi? Vždycky slýchám Harryho názory od jeho přátel. To je taky jediná možnost, jak se je dovím. Ale nesmíte si myslet, že nemám ráda dobrou hudbu. Mám ji strašně ráda, ale mám z ní strach. Probouzí ve mně příliš romantické nálady. Zbožňuji prostě pianisty - někdy dva současně, jak říká Harry. Nevím, co to v nich je. Třeba je to tím, že jsou to cizinci. Všichni jsou cizinci, viďte? I z těch, co se narodili v Anglii, se po čase stanou cizinci, viďte? To je od nich tuze chytré a je to taková poklona pro umění. Tím právě je tak světové, viďte? Vy jste ještě nebyl na žádném mém večírku, že ne, pane Grayi? Musíte někdy přijít. Nemohu si dovolit orchideje, ale zato nešetřím na cizincích. Ti vám vnesou do pokoje takovou malebnost. Ale už je tu Harry! Harry, hledala jsem tě, protože jsem se tě chtěla na něco zeptat - už nevím, co to bylo - a našla jsem tu pana Graye. Moc příjemně jsme si popovídali o hudbě. Máme na ni docela stejné názory. Ne, spíš myslím, že na ni máme názory úplně opačné. Ale pan Gray je ohromně milý. Jsem tak ráda, že jsem ho poznala.“

»Das ist recht, meine Liebe, ganz recht,« sagte Lord Henry, zog seine dunklen, sichelförmigen Brauen hoch und blickte die beiden mit vergnügtem Lächeln an. »Es tut mir so leid, daß ich mich verspätet habe, Dorian. Ich sah mich in Wardour Street nach einem Stück alten Brokat um und mußte stundenlang darum handeln. Heutzutage kennen die Menschen den Preis von allen Dingen und den Wert von keinem.«

„To mě těší, miláčku, to mě tuze těší,“ řekl lord Henry, zvedaje temné půlměsíčkové obočí a hlede na oba dva s pobaveným úsměvem. „Je mi moc líto, že jsem se opozdil, Doriane. Šel jsem se poohlédnout po kousku starého brokátu do Wardour Street a musel jsem kvůli němu celé hodiny smlouvat. Dneska vědí lidé o všem, jakou to má cenu, ale o ničem, jakou to má hodnotu.“

»Ich fürchte, ich muß gehn,« rief Lady Henry und brach ein unangenehmes Schweigen mit ihrem albernen unmotivierten Lachen. »Ich habe versprochen, mit der Herzogin auszufahren. Adieu, Herr Gray! Adieu, Harry! Du ißt nicht zu Hause, nicht wahr? Ich auch nicht. Vielleicht sehe ich dich bei Lady Thornbury.«

„Já musím bohužel jít,“ zvolala lady Wottonová a vpadla do trapného mlčení svým nenadálým bláznivým smíchem. „Slíbila jsem vévodkyni, že se s ní projedu. Sbohem, pane Grayi. Sbohem, Harry. Večeříš bezpochyby mimo dům. Já taky. Snad se uvidíme u lady Thornburyové.“

»Sehr wahrscheinlich, meine Liebe,« sagte Lord Henry und schloß die Tür hinter ihr, als sie, anzusehn wie ein Paradiesvogel, der die ganze Nacht im Regen gewesen, wie auf der Flucht das Zimmer verlassen hatte. Sie hinterließ einen leichten Duft von Jasminparfüm. Lord Harry steckte eine Zigarette an und machte sich's auf dem Sofa bequem.

»Heirate nie eine Frau mit strohfarbenem Haar, Dorian,« sagte er nach einigen Zügen.

»Warum nicht, Harry?«

»Weil sie so sentimental sind.«

»Aber ich liebe sentimentale Menschen.«

„Patrně, drahoušku,“ řekl lord Henry, zavíraje za ní dveře, když, podobna rajce, která byla celou noc někde na dešti, vyběhla z pokoje a zůstala po ní jen slabounká vůně červeného jasmínu. Pak si zapálil cigaretu a uvelebil se na pohovce. „Nikdy si neberte ženu se slámovými vlasy, Doriane,“ řekl, když několikrát vyfoukl kouř.

»Heirate überhaupt nie, Dorian. Männer heiraten, weil sie müde sind; Frauen, weil sie neugierig sind: beide werden enttäuscht.«

„Proč ne, Harry?“

„Protože ty jsou hrozně sentimentální.“

„Ale já mám rád sentimentální lidi.“

»Ich glaube nicht, daß ich heiraten werde, Harry. Ich bin zu sehr verliebt. Das ist eins deiner Aphorismen. Ich setze es in Praxis um, wie alles, was du sagst.«

„Nežeňte se vůbec, Doriane. Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“

»In wen bist du verliebt?« fragte Lord Henry nach einer Pause.

»In eine Schauspielerin,« sagte Dorian Gray errötend.

Lord Henry zuckte die Achseln. »Das ist ein recht gewöhnliches Debüt.«

„Já se asi neožením, Harry. Jsem totiž přespříliš zamilován. To je přece jeden z vašich aforismů. Já ho provádím v praxi, jako všecko, co říkáte.“

»Das sagtest du nicht, wenn du sie sähest, Harry.«

„Do kohopak jste zamilován?“ ptal se lord Henry po chvilce ticha.

»Wer ist es?«

»Sie heißt Sibyl Vane.«

„Do jedné herečky,“ řekl Dorian Gray a začervenal se.

»Habe nie von ihr gehört.«

»Niemand kennt sie. Aber die Menschen werden eines Tages von ihr hören. Sie ist ein Genie!«

Lord Henry pokrčil rameny. „To je dost otřepaný debut.“

„Kdybyste ji viděl, tak byste to neříkal, Harry.“

»Mein lieber Junge, kein Weib ist ein Genie. Die Weiber sind das dekorative Geschlecht. Sie haben nie etwas zu sagen, aber sie sagen es entzückend. Die Weiber verkörpern den Triumph der Materie über den Geist, so wie die Männer den Triumph des Geistes über die Moral vorstellen.«

„Kdo je to?“

„Jmenuje se Sibyla Vaneová.“

„O té jsem jakživ neslyšel.“

„Nikdo o ní neslyšel. Ale jednou se o ní doví celý svět. Je geniální.“

»Harry, wie kannst du!«

„Milý hochu, žádná žena není geniální. Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile. Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak jako muži představuji vítězství ducha nad morálkou.“

»Lieber Dorian, das ist sehr wahr. Ich bin gerade mit einer Analyse der Weiber beschäftigt, daher muß ich es wissen. Der Gegenstand ist nicht so verworren, wie ich dachte. Ich finde, es gibt schließlich nur zwei Arten von Frauen, die schlichten und die geschminkten. Die schlichten sind sehr nützlich. Wenn du in den Ruf der Ehrbarkeit kommen willst, mußt du nur mit einer von ihnen zu Abend essen gehn. Die andern Frauen sind sehr reizend. Einen Fehler jedoch begehen sie: sie gebrauchen Farbe in der Absicht, jung auszusehn. Unsre Großmütter gebrauchten Farbe, um glänzend zu plaudern. Rouge und Esprit gingen gewöhnlich zusammen. Das ist jetzt alles vorbei. Solange eine Frau zehn Jahre jünger aussehn kann als ihre Tochter, ist sie völlig zufriedengestellt. Was die Unterhaltung angeht, so gibt es nur fünf Frauen in London, mit denen es sich zu reden lohnt, und zwei davon sind in anständiger Gesellschaft unmöglich. Indessen, erzähle mir von deinem Genie! Seit wann kennst du sie?«

»Ach, Harry, deine Worte entsetzen mich!«

»Kümmere dich nicht darum. Seit wann kennst du sie?«

»Seit ungefähr drei Wochen.«

»Und wie kamst du mit ihr zusammen?«

„Harry, jak můžete takhle mluvit?“

„To je čirá pravda, milý Doriane. Zabývám se právě rozborem žen, a tak bych to snad měl vědět. Není to tak neprobadatelný námět, jak jsem myslel. Přicházím na to, že konec konců existují jen dva druhy žen: bezbarvé a kolorované. Ty bezbarvé jsou velmi užitečné. Chcete-li získat úctyhodnou povést, jdete s nimi prostě na večeři. Ty druhé jsou velmi půvabné. Ale dělají jednu chybu: malují se, když chtějí vypadat mladě. Naše babičky se malovaly, když chtěly mluvit duchaplně. Rouge a esprit chodívaly ruku v ruce. To je teď dávno to tam. Dneska stačí ženě ke spokojenosti, když dokáže vypadat o deset let mladší než její vlastní dcera. Co se zábavnosti týče, je v Londýně jenom pět žen, s kterými stojí za to mluvit, a dvě z nich nelze pustit do slušné společnosti. Ale povezte mi něco o tom svém géniovi. Jak dlouho už ho znáte?“

»Ich will es dir erzählen, Harry; aber du darfst es nicht leichthin nehmen. Schließlich wäre es nie dazu gekommen, wenn ich dich nicht gefunden hätte. Du fülltest mich mit einem wilden Verlangen, alles im Leben kennen zu lernen. Viele Tage, nachdem ich dich kennen gelernt hatte, schien etwas in meinen Adern zu pochen. Wenn ich im Park spazierte oder nach Piccadilly schlenderte, schaute ich jeden an, der mir begegnete, und wollte mit wilder Neugier herausbekommen, was für ein Leben sie alle führten. Einige von ihnen zogen mich an, andere füllten mich mit Schauder. Es lag ein verführerisches Gift in der Luft. Meine Sinne dürsteten nach Erlebnissen ... Nun, eines Abends gegen sieben Uhr beschloß ich auszugehn, auf die Suche nach einem Abenteuer. Ich empfand, unser graues, ungeheures London mit seinen vielen Hunderttausenden, seinen schmutzigen Sündern und seinen glänzenden Sünden, wie du dich einmal ausdrücktest, müsse etwas für mich in Bereitschaft halten. Ich träumte von tausend Dingen. Schon die bloße Gefahr machte mir Genuß. Ich erinnerte mich an die Worte, die du an dem wundervollen Abend zu mir sprachst, als wir zuerst zusammen speisten, von dem Suchen nach der Schönheit, die das wahre Geheimnis des Lebens ist. Ich weiß nicht, was ich erwartete, aber ich ging los und wanderte in den Osten, wo ich bald in einem Gewirr von rußigen Gassen und schwarzen Plätzen, die kein Fleckchen Grün hatten, meinen Weg verlor. Gegen halb acht Uhr kam ich an einem komischen kleinen Theater mit großen flackernden Gasflammen und grellen Ankündigungen vorbei. Ein scheußlicher Jude, der das absonderlichste Wams trug, das ich in meinem Leben gesehen habe, stand am Eingang und rauchte eine stinkende Zigarre. Er hatte fettige Ringellöckchen, und ein riesiger Diamant blitzte auf seiner schmutzigen Hemdenbrust. ›Bilett gefällig, Herr Baron?‹ fragte er, als er mich sah, und nahm mit einer Miene großartiger Unterwürfigkeit den Hut ab. Es war so erlesen scheußlich. Du wirst mich natürlich auslachen, aber ich trat tatsächlich ein und zahlte zwanzig Mark für die Proszeniumsloge. Noch heute weiß ich nicht, warum ich das tat; und doch, wenn es nicht geschehen wäre – liebster Harry, wenn es nicht geschehen wäre, würde mir das größte Ereignis meines Lebens entgangen sein. Ich sehe, du lachst. Es ist abscheulich von dir!«

»Ich lache nicht, Dorian; wenigstens lache ich nicht über dich. Aber du solltest es nicht das größte Ereignis deines Lebens nennen. Es wäre eher das erste Ereignis deines Lebens zu nennen. Du wirst immer geliebt werden, und du wirst immer in die Liebe verliebt sein. Eine grande passion ist das Vorrecht der Menschen, die nichts zu tun haben. Das ist der einzige Nutzen der Faulenzerklasse eines Landes. Sei nicht zaghaft! Köstliche Dinge warten auf dich. Das ist nur der Anfang.«

„Harry! Vaše názory mě děsí.“

„Z toho si nic nedělejte. Jak dlouho ji už znáte?“

„Asi tři neděle.“

„A kde jste ji objevil?“

„Budu vám to vypravovat, Harry, ale musíte se snažit mě pochopit. Však by se to všechno stejně nebylo stalo, kdybych se nebyl seznámil s vámi. Vy jste mě naplnil divokou touhou poznat život. V těch dnech po našem seznámení jsem měl dojem, že mi cosi buší v žilách. Když jsem se potuloval po Hyde Parku nebo se loudal po Piccadilly, pořád jsem si prohlížel každého, kdo šel kolem, a s šílenou zvědavostí jsem se dohadoval, jaký asi vede život. Někteří z těch lidí mě okouzlovali. Jiní ve mne probouzeli hrůzu. Ve vzduchu byl jakýsi úžasný jed. A já dychtil po nějakém vzrušení... Zkrátka jednou večer, asi v sedm hodin, jsem se rozhodl, že se vydám za nějakým dobrodružstvím. Cítil jsem, že v tom našem šedivém, nestvůrném Londýně s těmi myriádami lidí, s těmi ubohými hříšníky a s těmi skvělými hříchy, jak jste to jednou vyjádřil, musí na mě někde něco čekat. V duchu jsem si maloval tisíce možností. Už pouhá představa nebezpečí ve mně vyvolávala pocit blaha. Vzpomínal jsem si, jak jste mi toho podivuhodného večera, kdy jsme spolu poprvé večeřeli, říkal, že to pravé tajemství života je v hledání krásy. Nevím, co jsem očekával, ale vyšel jsem z domu a zamířil na východ k periférii. Brzy jsem začal bloudit v labyrintu špinavých uliček a ponurých náměstí bez kousku zeleně. Asi v půl deváté jsem šel kolem jakéhosi nemožného divadélka s velkými plápolavými světly a křiklavými plakáty. Před vchodem stál ohyzdný žid v tak ohromující vestě, že jsem takovou jakživ neviděl, a kouřil sprostý doutník. Měl mastné, kudrnaté vlasy a ve špinavé náprsence mu zářil obrovský diamant. „Přejete si lóži, mylorde?' ptal se, když mě uviděl, a s úžasně podlízavým výrazem smekl klobouk. Měl v sobě něco, Harry, co mě pobavilo. Byla to hrozná obluda. Vysmějete se mi, ale já šel vážně dovnitř a zaplatil jsem celou guineu za proscéniovou lóži. Dodnes si nedovedu vysvětlit, proč jsem to udělal; ale kdybych to byl neudělal - milý Harry, kdybych to byl neudělal, bylo by mě minulo mé největší milostné dobrodružství v životě. Vidím, že se smějete. To není od vás hezké.“

»Hältst du meine Natur für so oberflächlich?« rief Dorian zornig.

»Nein, ich halte sie für so tief.«

»Wie verstehst du das?«

„Nesměji se, Doriane. Totiž nesměji se vám. Ale neměl byste říkat mé největší milostné dobrodružství v životě. Měl byste říct mé první milostné dobrodružství v životě. Vás bude vždycky někdo milovat a vy budete vždycky zamilován do lásky. Grande passion je výsadou lidí, kteří nemají co dělat. Jedině k tomu jsou na světě Zahálčivé třídy. Nebojte se. Čekají vás báječné zážitky. Tohle je jenom začátek.“

»Mein lieber Sohn, die Menschen, die nur einmal im Leben lieben, sind in Wahrheit die Oberflächlichen. Was sie ihre Treue nennen, nenne ich entweder die Trägheit der Gewohnheit oder ihren Mangel an Phantasie. Treue ist für das Gefühls- und Triebleben, was die Konsequenz für das geistige Leben ist – weiter nichts als ein Eingeständnis der Schwäche. Treue! Ich muß mich einmal daran machen, sie zu analysieren. Es liegt Besitzgier in ihr. Wie viele Dinge würden wir wegwerfen, wenn wir nicht fürchteten, andre würden sie aufheben. Aber ich will dich nicht unterbrechen. Erzähle weiter!«

„To si myslíte, že mám tak mělkou povahu?“ ohradil se hněvivě Dorian Gray.

„Ne. Myslím, že máte povahu tak hlubokou.“

„Jak tomu mám rozumět?“

»Also, ich saß in einer schauderhaften kleinen verhängten Loge und hatte den gemeinen Vorhang direkt vor den Augen. Ich blickte hinter der Gardine vor und sah mich im Hause um. Es war alles lächerlich ausgeputzt, lauter Kupidos und Füllhörner, wie auf einem Hochzeitskuchen schlimmster Sorte. Die Galerie und der Stehplatz waren ziemlich voll, aber die beiden Reihen schmutziger Sperrsitze waren ganz leer, und kaum ein Mensch war auf dem Platz, den sie vermutlich den ersten Rang nannten. Frauen liefen mit Orangen und Ingwerbier herum, und schrecklich viele Haselnüsse wurden aufgeknackt.«

»Es muß genau wie in der Blütezeit des englischen Dramas gewesen sein.«

»Genau so, glaube ich, und sehr deprimierend. Ich hatte angefangen, mir zu überlegen, was in aller Welt ich tun sollte, als mein Blick auf den Theaterzettel fiel. Was glaubst du, das sie spielten, Harry?«

„Drahýv hochu, doopravdy mělcí lidé jsou ti, kteří milují jen jednou v životě. Čemu říkají stálost a věrnost, tomu já říkám buď otupělost získaná zvykem, nebo nedostatek obrazotvornosti. Věrnost je pro citový život tím, čím je důslednost pro život rozumový - prostě přiznáním neúspěchů! Jednou ji musím rozebrat. Je v ní vášeň majetnická. Leccos bychom odhodili, kdybychom se nebáli, že to třeba někdo jiný zvedne. Ale nechci vás přerušovat. Vypravujte dál.“

„Nu, najednou jsem seděl v příšerně soukromé lóžičce a do tváře mi civěla sprostá opona. Vykukoval jsem z úkrytu za závěsy a prohlížel si sál. Výzdoba tam byla křiklavá, samý amórek a roh hojnosti, jako na laciném svatebním dortu. Na balkóne a v parteru bylo poměrně plno, ale dvě ošumělé řady křesel byly docela prázdné a na místech, kterým asi říkají první pořadí, nebyla skoro ani noha. Po sále chodily ženské s pomeranči a zázvorovou limonádou a pořád tam šly na odbyt ořechy.“

»Ich sollte meinen: ›Der arme Kretin oder Blödsinn und Unschuld‹. Unsre Väter liebten diese Art Stücke, glaube ich. Je länger ich lebe, Dorian, um so stärker fühle ich, daß alles, was für unsere Väter gut genug war, für uns nicht gut genug ist. In der Kunst wie in der Politik les grand-pères ont toujours tort.«

„To muselo vypadat zrovna tak jako za zlatých časů britského dramatu.“

„Zrovna tak, pokud já to mohu posoudit; a bylo to velmi skličující. Už jsem se v duchu ptal, co si proboha počnu, když jsem si všiml programu. Co myslíte, Harry, že se hrálo?“

»Das Stück, das da gespielt wurde, war gut genug für uns, Harry. Es war ›Romeo und Julia‹. Ich muß gestehn, ich war bei dem Gedanken, Shakespeare in so einem elenden Loche spielen zu sehen, ziemlich niedergeschlagen. Und doch war ich in gewisser Weise interessiert. Jedenfalls beschloß ich, den ersten Akt abzuwarten. Es spielte ein schreckliches Orchester, das ein junger Hebräer leitete. Er saß an einem schetterigen Klavier, das mich beinahe vertrieben hätte; aber endlich ging der Vorhang auf, und das Stück begann. Romeo war ein vierschrötiger älterer Herr mit geschwärzten Brauen, einer heisern Komödiantenstimme und einer Gestalt wie ein Bierfaß. Mercutio war fast ebenso schlimm. Er wurde vom Komiker gespielt, der neue Stellen von sich aus improvisiert hatte und mit der Galerie auf bestem Fuße stand. Sie waren beide so grotesk wie die Dekoration, und die sah aus, als käme sie aus einer Jahrmarktsbude. Aber Julia! Harry, stell dir ein Mädchen vor, kaum siebzehn Jahre alt, mit kleinem blumenhaften Gesicht, schmalem griechischen Kopf mit dunkelbraunen Zöpfen, mit Augen wie blaue Brunnen der Glut, mit Lippen, die wie Rosenblätter waren. Ich habe nie etwas Schöneres im Leben gesehn. Du sagtest einmal zu mir, Pathos lasse dich ungerührt, aber Schönheit, reine Schönheit an sich könne deine Augen mit Tränen füllen. Ich sage dir, Harry, ich konnte dieses Mädchen vor dem Tränenschleier, der mein Auge verdunkelte, kaum sehen. Und ihre Stimme – ich habe nie eine solche Stimme gehört. Sie war zuerst sehr leise, mit tiefen, vollen Tönen, die einem jeder für sich ins Ohr zu fallen schienen. Dann wurde sie ein wenig lauter und klang wie eine Flöte oder eine entfernte Hoboe. In der Gartenszene hatte sie all die zitternde Inbrunst, die man hört, wenn die Nachtigallen vor Morgengrauen singen. Es gab im weitern Augenblicke, wo die Stimme die glühende Wildheit der Geige hatte. Du weißt, wie eine Stimme einen erschüttern kann. Deine Stimme und die Stimme Sibyl Vanes, die beiden werde ich niemals vergessen. Wenn ich die Augen schließe, höre ich sie, und jede von ihnen sagt etwas andres. Ich weiß nicht, welcher ich folgen soll. Warum sollte ich sie nicht lieben? Harry, ich liebe sie! Sie ist mir alles im Leben. Abend für Abend gehe ich hin, um sie spielen zu sehen. An einem Abend ist sie Rosalinde, am nächsten Imogen. Ich habe sie im Dunkel eines italienischen Grabgewölbes gesehn, wie sie das Gift von den Lippen ihres Geliebten küßte und starb. Ich habe gesehen, wie sie durch die Ardennen wanderte, als hübscher Knabe verkleidet, in kurzen Hosen und im Wams und mit kecker Mütze. Sie ist wahnsinnig gewesen und ist vor einen schuldvollen König getreten und gab ihm Raute zu tragen und bittere Kräuter zu kosten. Sie ist unschuldig gewesen, und die schwarzen Hände der Eifersucht würgten ihren zarten Hals. Ich sah sie in jedem Jahrhundert und in jeder Tracht. Gewöhnliche Frauen erwecken einem nie die Phantasie. Sie bleiben in ihrem Jahrhundert. Kein Zauber verklärt sie und gibt ihnen neue Gestalt. Man erkennt ihren Geist so leicht wie ihre Hüte. Man findet sie immer heraus. Nichts Geheimes ist in ihnen. Sie reiten morgens in den Park und schnattern nachmittags beim Tee. Sie haben ihr stereotypes Lächeln und ihr Benehmen nach der Mode. Sie liegen völlig auf der Hand. Aber eine Schauspielerin! Wie anders ist es mit einer Schauspielerin! Harry! Warum sagtest du mir nicht, daß nichts wert ist, geliebt zu werden, als eine Schauspielerin?«

»Weil ich ihrer so viele geliebt habe, Dorian.«

»Oh! gewiß gräßliche Personen mit gefärbtem Haar und geschminkten Gesichtern.«

»Mach nur gefärbtes Haar und geschminkte Gesichter nicht schlecht. Es liegt manchmal etwas überaus Reizvolles in ihnen.«

„Nu asi 'Malý blbeček aneb Němý, avšak nevinný'. Takové kousky mívali tuším rádi naši otcové. Čím déle jsem živ, Doriane, tím jasněji cítím, že všechno, co bylo dost dobré pro naše otce, není dost dobré pro nás. V umění jako v politice les grand-péres oni toujours tort..“

„Tahle hra byla i pro nás dost dobrá, Harry. Dávali 'Romea a Julii'. Musím doznat, že mi bylo dost divně při představě, že uvidím Shakespeara v takové žalostné díře. Ale přitom mě to svým způsobem zajímalo. Rozhodl jsem se, že si počkám aspoň na první jednám'. Spustil děsný orchestr, řídil ho mladý Hebrej, který seděl u rozkřapaného piana; to mě málem vyhnalo, ale konečně vytáhli oponu a začali hrát. Romeo byl tlustý starší pán s obočím načerněným korkem, měl chraptivý tragédský hlas a postavu jako pivní sud. Mercutio byl skoro zrovna tak špatný. Toho hrál podřadný komik, který si extemporoval po svém a výborně si rozuměl s parterem. Oba byli stejně groteskní jako scéna, a ta vypadala jako z pouťové boudy. Ale zato Julie! Harry, představte si dívenku, které je sotva sedmnáct, drobný obličejíček jako kvítek, malou řeckou hlavinku s tmavohnědými vlasy spletenými do vrkočů, oči jako fialové studnice vášně, rty jako plátky růže. Byla to nejrozkošnější bytost, jakou jsem kdy v živote viděl. Jednou jste mi řekl, že dojímavost vás nedojímá, ale krása, pouhá krása, že vám může vehnat do očí slzy. Věřte, Harry, já to děvče sotva viděl, tak se mi oči zamžily slzami. A její hlas - jakživ jsem takový hlas neslyšel. Zpočátku byl velmi tichý, s hlubokými hebkými tóny, které jako by jednotlivě zalétaly k sluchu. Pak trochu zesílil a zněl jako flétna nebo vzdálený hoboj. V zahradní scéně v něm znělo všechno to rozechvělé vytrženi, jaké člověk slyší těsně před úsvitem, když zpivajíslavíci. Později zas byly okamžiky, kdy v sobě měl divokou vášnivost houslí. Víte sám, jak hlas dovede vzrušit. Váš hlas a hlas Sibyly Vaneové, na ty dva nikdy nezapomenu. Slyším je, když zavřu oči, a každý říká něco jiného. Nevím, za kterým z nich jít. Jak bych ji mohl nemilovat? Ano, Harry, já ji miluji. Znamená pro mě všechno v živote. Večer co večer se na ni chodím dívat, jak hraje. Jednou večer je to Rosalinda a příště je to Imogena. Vídám ji umírat v přítmí italské hrobky a sát jed ze rtů milencových. Hledívám na ni, jak se potuluje Ardenským lesem, převlečena za hezkého hocha v nohavicích, těsné kazajce a s pěknou čapkou. Bývá šílená a předstupuje před provinilého krále, zdobí ho routou a dává mu ochutnat hořké byliny. Bývá nevinná a žárlivé černé ruce drtí její krk, útlý jako třtina. Už jsem ji viděl ve všech dobách a ve všech kostýmech. Obyčejné ženy nikdy nepůsobí na naši obrazotvornost. Jsou odkázány na své století. Žádným kouzlem se nikdy nepromění. Vyznáme se v jejich myšlení stejně snadno, jako se vyznáme v jejich kloboučcích. Vždycky víme, kde jsou. V žádné z nich není pranic záhadného. Ráno se projíždějí parkem a odpoledne tlachají u čaje. Mají své neměnné úsměvy a své elegantní způsoby. Jsou jedním slovem pochopitelné. Ale herečka! Herečka je docela jiná! Harry, proč jste mi neřekl, že jedině herečka je hodna lásky?“

„Protože jsem jich už tolik miloval, Doriane.“

»Ich wollte, ich hätte dir nicht von Sibyl Vane gesprochen.«

„Ano, ano, já vím, ta hrůzná stvoření s obarvenými vlasy a zmalovanými tvářemi!“

»Du mußtest mir davon sprechen, Dorian. Dein ganzes Leben lang wirst du mir alles sagen, was du tust.«

„Neohrnujte nos nad obarvenými vlasy a zmalovanými tvářemi. někdy mají neobyčejný půvab,“ řekl lord Henry.

»Ja, Harry, ich glaube, das ist wahr. Ich muß dir alles sagen. Du hast einen seltsamen Einfluß auf mich. Wenn ich je ein Verbrechen beginge, käme ich zu dir und beichtete es. Du verstündest mich.«

„Teď mě mrzí, že jsem vám o Sibyle Vaneové vypravoval.“

„Musel jste mi o ní vypravovat, Doriane. Po celý život mi budete vždycky vypravovat o všem, co děláte.“

»Menschen wie du – die kecken Sonnenstrahlen des Lebens – begehen keine Verbrechen, Dorian. Aber trotzdem verbindlichsten Dank für das Kompliment. Und nun sage mir – gib mir Feuer, sei so gut; danke schön! – in was für einem Verhältnis stehst du jetzt zu Sibyl Vane?«

„Ano, Harry, myslím, že máte pravdu. Prostě se vám musím svěřovat. Podivně na mě působíte. Kdybych někdy spáchal zločin, přišel bych se k vám vyzpovídat. Vy byste mě pochopil.“

Dorian Gray sprang errötend und mit blitzenden Augen auf. »Harry! Sibyl Vane ist mir heilig!«

„Lidé jako vy - zjevně životadárné sluneční paprsky - nepáchají zločiny, Doriane. Ale i tak jsem vám velice vděčen za tu poklonu. A teď mi povězte - podejte mi sirky, buďte tak hodný, děkuji - v jakém poméru jste už k Sibyle Vaneové.“

»Nur heilige Dinge verlohnt es sich anzurühren, Dorian,« sagte Lord Henry, und ein seltsamer Anflug von Pathos war in seine Stimme gekommen. »Aber warum willst du böse sein? Ich vermute, sie wird dir eines Tages gehören. Wenn man verliebt ist, betrügt man immer anfangs sich selbst und am Ende die andern. Das nennt die Welt einen Liebesroman. Du hast sie doch jedenfalls kennen gelernt, denke ich?«

Dorian Gray vyskočil se zardělými lícemi a s planoucíma očima. „Harry! Sibyla Vaneová je pro mě posvátná.“

»Natürlich kenne ich sie. Als ich am ersten Abend im Theater war, kam der gräßliche alte Jude nach der Vorstellung an meine Loge und bot mir an, er wolle mich hinter die Kulissen führen und mich ihr vorstellen. Ich war wütend und sagte zu ihm, Julia sei seit ein paar hundert Jahren tot und ihr Leichnam sei in einem marmornen Grab in Verona bestattet. Nach seinem bestürzten Blick zu schließen hatte er den Eindruck, ich hätte zu viel Champagner getrunken oder etwas der Art.«

„Jenom posvátných věcí stojí za to se dotýkat, Doriane,“ řekl lord Henry a v hlase se mu ozval nezvykle tklivý tdn. „Ale pro to se netrapte. Jednoho dne vám patrně patřit bude. Když je člověk zamilován, vždycky klame, zpočátku sám sebe a nakonec vždycky klame ty druhé. Tomu se říká milostný románek. Ale snad jste se s ní alespoň seznámil?“

»Durchaus zu begreifen.«

»Dann fragte er mich, ob ich für irgendeine Zeitung schriebe. Ich antwortete, daß ich nicht einmal eine läse. Er schien darüber furchtbar enttäuscht und vertraute mir an, alle Theaterkritiker hätten sich gegen ihn verschworen, und sie wären einer wie der andre zu kaufen.«

„Ovšemže jsem se s ní seznámil. Hned první večer, kdy jsem byl v divadle, přišel ten hrůzný starý žid po představení za mnou do lóže a nabízel mi, že mě zavede do zákulisí a představí mi ji. Rozzuřil jsem se na něho a řekl jsem mu, že Julie je už stovky let mrtva a její tělo že leží v mramorové hrobce ve Veroně. Měl myslím dojem, podle toho, jak se tupé a ohromeně tvářil, že jsem vypil příliš mnoho šampaňského nebo něčeho takového.“

»Es sollte mich nicht wundern, wenn er damit ganz recht hätte. Aber anderseits, nach ihrem Äußern zu urteilen, können die meisten von ihnen nicht sehr teuer sein.«

„To mě nepřekvapuje.“

»Immerhin schien er zu glauben, sie gingen über seine Verhältnisse,« lachte Dorian. »Mittlerweile waren aber die Lichter im Theater ausgedreht worden, und ich mußte gehn. Er bat mich, ein paar Zigarren zu versuchen, die er mir lebhaft empfahl. Ich dankte. Am nächsten Abend war ich natürlich wieder da. Als er mich sah, verbeugte er sich tief vor mir und versicherte mich, ich sei ein edelmütiger Gönner der Kunst. Er war ein sehr abstoßender Kerl, obwohl er eine ungewöhnliche Leidenschaft für Shakespeare hatte. Er erzählte mir einmal mit stolzer Miene, seine fünf Bankrotte verdanke er ausschließlich ›dem Barden‹, wie er ihn hartnäckig nannte. Er schien das für eine Ehre zu halten.«

»Es ist eine Ehre, lieber Dorian – eine große Ehre. Die meisten Leute werden bankrott, weil sie zuviel in der Prosa des Lebens angelegt haben. Sich durch Poesie zugrunde gerichtet zu haben, ist ein auszeichnender Vorzug. Aber wann sprachst du zum erstenmal mit Fräulein Sibyl Vane?«

„Pak se mne ptal, jestli píši do nějakých novin. Řekl jsem mu, že je ani nikdy nečtu. Vypadal hrozně zklamaně a svěřil se mi, že všichni divadelní kritici se proti němu spikli a že každý z nich se da koupit.“

„Nedivil bych se, kdyby měl v té věci docela pravdu. Ale podle toho, jak vypadají, soudím, že většinou nemohou přijít nijak draho.“

„Nu, on si zřejmě myslel, že by byli nad jeho prostředky,“ smál se Dorian. „Ale to už v divadle zhasínali svétla a já musel jít. Chtěl, abych ochutnal jakýsi doutník, který rozhodně doporučoval. Odmítl jsem. Nazítří večer jsem tam ovšem přišel zase. Když mě uviděl, udělal hlubokou poklonu a ujišťoval mě, že jsem přeštědrý mecenáš umění. Je to nanejvýš odporná kreatura, ale neobyčejně miluje Shakespeara. Jednou mi řekl, a to s velikou hrdostí, že už pětkrát udělal úpadek, a vždycky jen kvůli tomu bardovi, jak ho vytrvale nazývá. Zřejmě si myslí, že se tím nějak vyznamenal.“

»Am dritten Abend. Sie hatte die Rosalinde gespielt. Ich mußte zu ihr gehn. Ich hatte ihr einige Blumen zugeworfen, und sie hatte mich angesehn, wenigstens bildete ich es mir ein. Der alte Jude war hartnäckig. Er schien entschlossen, mich mit nach hinten zu nehmen, und so willigte ich ein. Es war seltsam, daß ich sie nicht kennen lernen wollte, nicht?«

„Ovšemže se tím vyznamenal, drahý Doriane, velice se tím vyznamenal. Většina lidí udělá úpadek, protože investovala spoustu peněz do životní prózy. Zruinovat se kvůli poezii - to mu slouží ke cti. Ale kdy jste poprvé mluvil se Sibylou Vaneovou?“

»Nein, ich glaube nicht.«

»Lieber Harry, warum?«

»Ich sage es dir ein andermal. Jetzt möchte ich von dem Mädchen hören.«

„Třetí večer. Hrála Rosalindu. Musel jsem tam jít, nemohl jsem si pomoct. Hodil jsem jí květiny a ona se na mě podívala; představoval jsem si aspoň, že se na mě podívala. Ten starý žid byl neodbytný. Byl zřejmé rozhodnut zavést mě dozadu, a tak jsem svolil. To je divné, že jsem se s ní nechtěl seznámit, viďte?“

»Von Sibyl? Oh, sie war so schüchtern und so freundlich. Sie ist noch fast wie ein Kind. Sie machte in reizendem Staunen große Augen, als ich ihr sagte, was ich von ihrer Darstellung hielt, und sie schien von ihrem Können gar nichts zu wissen. Ich glaube, wir waren beide recht nervös. Der alte Jude stand grinsend an der Tür des staubigen Ankleidezimmers und hielt große Reden über uns beide, während wir einander wie zwei Kinder ansahen. Er bestand darauf, mich ›Herr Baron‹ zu nennen, und so mußte ich Sibyl sagen, daß ich nichts der Art sei. Sie sagte ganz schlicht zu mir: ›Sie sehen mehr wie ein Prinz aus. Ich muß Sie Prinz Wunderhold nennen‹.«

„Ne, myslím, že není.“

„Proč, milý Harry?“

„To vám povím až někdy jindy. Teď chci slyšet o té dívce.“

»Auf mein Wort, Dorian, Fräulein Sibyl versteht sich aufs Schmeicheln.«

»Du verstehst sie nicht, Harry. Sie betrachtete mich nur so wie eine Gestalt in einem Stück. Sie weiß nichts vom Leben. Sie lebt bei ihrer Mutter, die eine verblühte ältliche Frau ist. Am ersten Abend spielte sie in einer Art türkischem Morgenrock die Lady Capulet, und sie sieht aus, als ob sie bessere Tage gesehen hätte.«

„O Sibyle? Ach, byla tak nesmělá a tak laskavá. Má v sobě něco dětského. Oči se jí široce rozevřely ohromným údivem, když jsem jí řekl, co si myslím o tom, jak hraje. Neměla zřejmě ani tušení, jaké má schopnosti. Myslím, že jsme byli oba dost nevózní. Starý žid se šklebil ve dveřích té zaprášené šatny a řečnil o nás obou páté přes deváté, zatímco my stáli a dívali se jeden na druhého jako děti. Umíněně mi říkal mylorde, takže jsem musel Sibylu přesvědčovat, že nic takového nejsem. A ona mi docela prostě řekla: 'Vypadáte spíš jako princ. Musím vám říkat Princ z pohádky. „

„Na mou čest, Doriane, slečna Sibyla umí dělat poklony.“

»Ich kenne dieses Aussehen; es ist mir peinlich,« sagte Lord Henry mit unterdrückter Stimme und spielte mit seinen Ringen.

»Der Jude wollte mir ihre Geschichte erzählen, aber ich sagte, sie interessiere mich nicht.«

»Da hattest du recht. Andrer Leute Tragödien haben immer etwas unsäglich Gemeines.«

„Vy ji nechápete, Harry. Dívala se na mě jenom jako na postavu v nějaké hře. O životě neví nic. Žije se svou matkou, uvadlou, unavenou ženou, která tehdy prvního večera hrála v jakémsi ostře červeném župánku lady Capuletovou a která budí dojem, že zažila lepší časy.“

»Ich kümmere mich um nichts als um Sibyl. Was bedeutet es mir, woher sie stammt? Von ihrem kleinen Kopf bis zu ihren kleinen Füßen ist sie ganz und gar ein himmlisches Geschöpf. Jeden Abend meines Lebens gehe ich hin und sehe sie spielen, und jeden Abend ist sie wunderbarer.«

„Ten dojem znám. Skličuje mě,“ zabručel lord Henry, prohlížeje si své prsteny.

„Žiď mi chtěl vypravovat celou její historii, ale já mu řekl, že mě to nezajímá.“

»Das ist vermutlich der Grund, warum du nie mehr mit mir zusammen ißt. Ich dachte mir, daß da ein absonderlicher Roman im Gange sei. Es ist so, aber nicht ganz, was ich erwartet habe.«

„A dobře jste udělal. V tragédiích druhých lidí je vždycky něco nekonečně ubohého.“

„Jde mi jen a jen o Sibylu. Co na tom, odkud pochází? Od hlavinky až k nožkám je celá dokonale božská. Každý večer se chodím dívat, jak hraje, a ona je každý večer úžasnější.“

»Lieber Harry, jeden Tag sind wir beim Frühstück oder Nachtessen zusammen, und ich bin ein paarmal mit dir in der Oper gewesen,« sagte Dorian und schaute ihn mit seinen blauen Augen erstaunt an.

»Du kommst immer schrecklich spät.«

„Tak proto teď se mnou nikdy nevečeříte. Já tušil, že za tím vězí nějaký zvláštní románek. Taky že ano. Jenže to není zrovna to, co jsem očekával.“

»Aber ich muß Sibyl spielen sehn,« rief er, »und wenn es nur einen Akt lang ist. Ich hungere nach ihrer Gegenwart; und wenn ich an die herrliche Seele denke, die in diesem kleinen Elfenbeinleib verborgen ist, erfaßt mich Ehrfurcht.«

„Můj milý Harry, vždyť spolu buď obědváme, nebo večeříme den co den a byl jsem s vámi několikrát v opeře,“ řekl Dorian, udiveně otvíraje modré oči.

»Heute abend kannst du mit mir essen, Dorian, nicht wahr?«

„Jenže vždycky přijdete hrozně pozdě.“

Er schüttelte den Kopf. »Heute abend ist sie Imogen,« antwortete er, »und morgen wird sie Julia sein.«

»Wann ist sie Sibyl Vane?«

»Nie.«

»Ich gratuliere.«

„Inu, nemohu si pomoct, musím vidět Sibylu hrát,“ zvolal Dorian, „byť jen v jediném dějství. Hladovím po ní. A když pomyslím na tu nádhernou duši, která se skrývá v tom drobném tělíčku ze slonoviny, naplní mě posvátná úcta.“

»Wie gräßlich du bist! Sie ist all die großen Frauengestalten der Welt in einer. Sie ist mehr als ein Individuum. Du lachst, aber ich sage dir, sie hat Genie. Ich liebe sie, und ich muß es erreichen, daß sie mich auch liebt. Du kennst alle Geheimnisse des Lebens, du mußt mir sagen, wie ich Sibyl Vane so entzücken kann, daß sie mich liebt! Ich muß Romeo eifersüchtig machen. Die toten Liebhaber der Welt sollen unsre lachenden Stimmen hören und sich grämen. Unsre strahlende Glut soll ihrem Staub Leben geben, soll ihre Asche zum Schmerz erwecken. O Gott, Harry, ich bete sie an!«

„Ale dneska se mnou můžete jít na večeři, Doriane, či ne?“

Dorian zavrtěl hlavou. „Dnes večer je z ní Imogena,“ odpověděl, „a zítra večer Julie.“

„A kdypak je z ní Sibyla Vaneová?“

 „Nikdy.“

„To vám blahopřeji.“

Er ging im Zimmer auf und ab, während er sprach. Fieberhafte rote Flecke brannten auf seinen Wangen. Er war furchtbar erregt.

Lord Henry beobachtete ihn mit stillem Wohlgefallen. Wie anders war er jetzt als der schüchterne, ängstliche Knabe, den er in Basil Hallwards Atelier getroffen hatte! Seine Natur hatte sie wie eine Blume entfaltet und trug Blüten von flammendem Scharlach. Die Seele war aus ihrem Versteck gekrochen, und die Wollust war ihr auf ihrem Wege begegnet.

»Und was hast du nun vor?« fragte Lord Henry schließlich.

„Vy jste hrozný člověk. V ní jsou všechny veliké hrdinky světa zároveň. Ona je víc než jeden člověk. Vy se smějete, ale říkám vám, že má nadání. Já ji miluji a musím dokázat, aby ona milovala mne. Vy znáte všechna tajemství života, poučte mě tedy, jak mám očarovat Sibylu Vaneovou, aby mě milovala. Chci rozžárlit Romea. Chci, aby mrtví milenci z celého světa slyšeli náš smích a zesmutněli. Chci, aby dech naší lásky vzbouřil k vědomí jejich prach a v jejich popelu aby probudil bolest. Můj Bože, Harry, já ji tolik zbožňuji!“ Když mluvil, chodil sem a tam po pokoji. Na lících mu plály horečně Červené skvrny. Byl strašně vzrušen.

»Ich habe den Wunsch, daß du und Basil mich eines Abends begleitet und sie spielen seht. Ich fürchte mich nicht im geringsten davor. Ihr müßt sicher ihr Genie erkennen. Dann müssen wir sie den Händen des Juden entreißen. Sie ist für drei Jahre an ihn gebunden – wenigstens für zwei Jahre und acht Monate, von heute an gerechnet. Natürlich werde ich ihm etwas zahlen müssen. Wenn all das erledigt ist, suche ich mir ein Theater im Westend und werde sie da erst richtig zum erstenmal auftreten lassen. Sie wird die Welt so toll machen wie mich.«

Lord Henry ho pozoroval s pronikavým pocitem rozkoše. Jak se teď liší od toho plachého polekaného hocha, s kterým se setkal v ateliéru Basila Hallwarda! Jeho povaha prodělává vývoj jako rostlina a teď nese plamenně rudé květy. Jeho duše se vyplížila ze své tajné skrýše a v ústrety jí vyšla touha.

„A co chcete dělat?“ řekl posléze lord Henry.

»Das wird wohl unmöglich sein, lieber Junge.«

»Doch, das wird sie. Sie hat nicht nur Kunst, vollendeten Kunstinstinkt in sich, sondern sie hat auch Persönlichkeit; und du hast mir oft gesagt, daß die Persönlichkeiten, nicht die Prinzipien die Welt regieren.«

»Nun schön, an welchem Abend wollen wir hingehn?«

»Warte mal. Heute ist Dienstag. Setzen wir morgen fest. Morgen spielt sie die Julia.«

„Chci, abyste vy a Basil šli jednou večer se mnou a podívali se, jak hraje. Nemám nejmenší obavy, jak to dopadne. Jistě uznáte, že má nadání. A pak ji musíme dostat z rukou toho žida. Podle smlouvy má u něho zůstat tři roky - totiž od této chvíle dva roky a osm mésíců. Budu mu muset něco zaplatit, to je samozřejmé. A až bude tohle všechno vyřízeno, najmu nějaké divadlo ve West Endu a poskytnu jí možnost, jakou si zaslouží. A ona poblázní celý svět, zrovna tak jako pobláznila mne.“

»Schön! Morgen um acht Uhr im Bristol. Ich werde Basil bestellen.«

„To by snad ani nešlo, drahý hochu.“

»Bitte, Harry, nicht acht Uhr. Halb sieben Uhr. Wir müssen da sein, ehe der Vorhang aufgeht. Du mußt sie im ersten Akt sehen, wenn sie Romeo begegnet.«

„Ó ano, poblázní ho. Má nejen umělecké schopnosti, dokonalý umělecký smysl, ale je také krásná. A vy mi často říkáte, že nikoli myšlenky, ale krásní lidé hýbají stoletím.“

»Halb sieben Uhr! Was das für eine Stunde ist! Das ist gerade so, als gäbe man ein Philisterabendbrot oder läse einen englischen Roman. Vor sieben Uhr geht es nicht. Kein Gentleman ißt vor sieben. Siehst du Basil in der Zwischenzeit? Oder soll ich ihm schreiben?«

„Tak který večer tam půjdeme?“

„Počkejte... Dnes je čtvrtek. Smluvme to na zítřek. Zítra hraje Julii.“

„Dobrá. V osm hodin v hotelu Bristol. A já se stavím pro Basila.“

»Der liebe Basil! Ich habe mich seit einer Woche nicht bei ihm sehen lassen. Das ist recht häßlich von mir, denn er hat mir mein Bild in einem überaus herrlichen Rahmen, den er selbst entworfen hat, geschickt, und obwohl ich ein bißchen eifersüchtig auf das Bild bin, weil es einen ganzen Monat jünger ist als ich, muß ich zugeben, daß ich glücklich darüber bin. Vielleicht ist es besser, du schreibst ihm. Ich mag ihn nicht allein sehn. Er sagt Dinge, die mich ärgern. Er gibt mir gute Ratschläge.«

„Prosím vás, Harry, v osm ne. V půl sedmé. Musíme tam být, než se zvedne opona. Musíte ji vidět v prvním dějství, když se setkává s Romeem.“

„V půl sedmé! To je nemožná hodina! To můžeme rovnou jít na studenou svačinu nebo si číst nějaký anglický román. Musíme se sejít až v sedm. Žádný gentleman nevečeří před sedmou. Uvidíte do té doby Basila? Nebo mu mám napsat?“

Lord Henry lächelte. »Die Menschen lieben es sehr, wegzugeben, was sie selbst am nötigsten hätten. Das nenne ich den Gipfel der Großherzigkeit.«

»Oh, Basil ist der beste Mensch, aber er scheint mir ein ganz klein bißchen Philister zu sein. Seit ich dich kennen gelernt habe, bin ich dahinter gekommen.«

„Drahý Basil! Celý týden jsem ho ani nezahlédl. Je to ode mne hrozné, protože mi poslal můj portrét v úžasně nádherném rámu, který sám zvlášť navrhl, a i když na ten obraz trochu žárlím, že je o celý měsíc mladší než já, musím přiznat, že z něho mám radost. Snad abyste mu raději napsal. Nechci k němu jít, když je sám. Říká věci, které mě rozčilují: dává mi dobré rady.

»Basil, lieber Junge, legt alle Grazie, die er hat, in sein Werk hinein. Daraus ergibt sich, daß ihm fürs Leben nichts übrig geblieben ist als seine Vorurteile, seine Prinzipien und sein gesunder Menschenverstand. Die einzigen persönlich anziehenden Künstler, die ich je kennen gelernt habe, waren schlechte Künstler. Gute Künstler existieren lediglich in ihren Werken und sind darum im Leben völlig uninteressant. Ein großer Dichter, ein wahrhaft großer Poet ist das unpoetischste aller Menschenkinder. Aber Dichter untergeordneter Art sind ganz bezaubernd. Je schlechter ihre Reime sind, um so malerischer sehn sie aus. Schon die Tatsache, eine mittelmäßige Sonettensammlung herausgegeben zu haben, macht einen Mann ganz unwiderstehlich. Er lebt die Poesie, die er nicht schreiben kann. Die andern schreiben die Poesie, die sie nicht zu verwirklichen wagen.«

»Ich möchte wissen, ob das wirklich so ist, Harry,« sagte Dorian Gray, der von einer großen Flasche, die auf dem Tische stand, inzwischen den goldenen Knopf gehoben und sich das Taschentuch mit Parfüm besprengt hatte. »Es muß wohl so sein, wenn du es sagst. Und jetzt gehe ich. Imogen wartet auf mich. Vergiß nicht morgen! Adieu!«

Lord Henry se usmál. „Lidé se velmi rádi zbavují toho, co sami nejvíc  potřebují. Tomu říkám vrchol velkomyslnosti.“

„Ne, ne, Basil je báječný člověk, ale připadá mi teď trochu jako sosák. Uvědomuji si to od té doby, co jsem poznal vás, Harry.“

„Milý hochu, Basil vkládá všechno, co je v něm okouzlujícího, do svého díla. V důsledku toho mu pro život nezbývá nic než předsudky, zásady a zdravý rozum. Jediní umělci, které znám jako lidi osobné roztomilé, jsou špatní umělci. Dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou ovšem dokonale nezajímaví v životě. Veliký poeta, doopravdy veliký poeta, to je to nejnepoetičtější stvoření na světe. Ale podprůměrní básníci jsou naprosto okouzlující. Čím horší jsou jejich verše, tím malebnéji vypadají sami. Stačí vydat knížku podprůměrných sonetu, a pro ten pouhý fakt je člověk hned naprosto neodolatelný. Žije totiž poezii, kterou nedovede í napsat. Ti druzí píší poezii, kterou si netroufají prožívat.“

Als er das Zimmer verlassen hatte, schlossen sich die schweren Augenlider Lord Henrys, und er fing an nachzudenken. Gewiß hatten ihn wenig Menschen je so interessiert wie Dorian Gray, und doch verursachte die wilde Leidenschaft des Jünglings für eine andre Person ihm nicht den leichtesten Schmerz oder Ärger oder Eifersucht. Die Sache gefiel ihm. Der junge Mann wurde dadurch noch interessanter. Er war immer für die Methoden der Naturwissenschaft eingenommen gewesen, aber der gewöhnliche Gegenstand dieser Wissenschaft war ihm kleinlich und unbedeutend vorgekommen. Und so hatte er damit angefangen, sich selbst zu vivisezieren, und war schließlich dazu gekommen, andre zu vivisezieren. Das Menschenleben – das schien ihm das einzige Ding, das zu erforschen sich verlohnte. Im Vergleich zu ihm war alles andre unbedeutend. Allerdings, wenn man das Leben in dem seltsamen Tiegel des Schmerzes und der Lust beobachtete, konnte man keine Glasmaske über seinem Gesicht tragen und konnte sich vor den Schwefeldämpfen nicht wahren, die einem das Hirn verwirrten und die Phantasie mit wilden Ausgeburten und verzerrten Träumen in Aufruhr brachten. Es gab so feine Gifte, daß, wer ihre Eigenschaften kennen lernen wollte, selbst von ihnen krank werden mußte. Es gab so seltsame Krankheiten, daß man sie durchmachen mußte, um ihr Wesen zu verstehn. Aber was empfing man auch für einen Lohn! Wie wundervoll verwandelte sich einem die ganze Welt! Die seltsame strenge Logik der Leidenschaft und das farbige Empfindungs- und Triebleben des Geistes aufzuzeichnen – zu beobachten, wo sie zusammenkamen und wo sie auseinandergingen, an welchem Punkte sie in Eintracht waren und wo sie sich befehdeten –, das war ein Genuß! Was tats, was er einen kostete? Für ein Sinnenerlebnis konnte man nie zu hohen Preis zahlen.

Er war sich bewußt – und der Gedanke ließ seine braunen Achataugen freudig aufglänzen –, daß es durch gewisse Worte, die er gesprochen hatte, musikalische Worte in melodischem Tonfall, dahin gekommen war, daß die Seele Dorian Grays sich diesem weißen Mädchen zugewandt hatte und sich in Verehrung vor ihr beugte. In weitem Maße war der Jüngling sein Geschöpf. Er hatte ihn vor der Zeit reif gemacht. Das war etwas. Gewöhnliche Menschen warteten, bis das Leben ihnen sein Geheimnis enthüllte, aber den wenigen, den Erlesenen wurden die Mysterien des Lebens enthüllt, ehe der Schleier weggezogen war. Manchmal war das die Wirkung der Kunst, und hauptsächlich der Kunstgattung der Literatur, die unmittelbar die Leidenschaften und den Geist behandelt. Aber hie und da trat dafür eine komplizierte Persönlichkeit ein und übte das Amt der Kunst, war führwahr in ihrer Weise ein richtiges Kunstwerk, denn das Leben hatte seine vollendeten Meisterwerke, gerade wie die Dichtung oder die Plastik oder die Malerei sie hat.

„Rád bych věděl, je-li to doopravdy tak, Harry,“ řekl Dorian Gray a z veliké láhve se zlatou zátkou, jež stála na stole, si nakapal na kapesník trochu voňavky. „Asi ano, když to říkáte. Ale teď musím jít. Čeká na mě Imogena. Nezapomeňte na ten zítřek. Sbohem.“

Když odešel z pokoje, sklesla lordu Henrymu těžká vička a jal se přemýšlet. Jistě jen o málo lidí měl kdy takový zájem jako o Doriana Graye, a přece mu nepůsobí ani sebemenší muka nelibosti nebo žárlivosti, že ten chlapec tak šíleně zbožňuje někoho jiného. Naopak, těší ho to. Teď bude Dorian ještě zajímavějším námětem ke studiu. Odjakživa uchvacovaly lorda Henryho metody přírodních věd, ale běžný pokusný materiál těchto véd se mu zdál všední a bezúčelný. A tak začal pitvat za živa sám sebe a nakonec se pustil do pitváni ostatních lidí. Lidský život - připadalo mu, že jedině ten stojí za zkoumání. Ve srovnání s ním je všechno ostatní bezcenné. Je ovšem pravda, že když člověk pozoruje život v té podivné zkumavce bolesti a rozkoše, nemůže si dávat před obličej skleněnou masku ani se nemůže nijak chránit, aby mu sirné výpary nezmátly mozek a nezkalily mu obrazotvornost obludnými představami a nestvůrnými sny. Jsou jedy tak záludné, že z nich musíme sami onemocnět, Chceme-li poznat jejich vlastnosti. Jsou choroby tak neobvyklé, že je musíme sami prodělat, toužíme-li pochopit jejich povahu. Ale jaká odměna nás za to čeká! Jak podivuhodný je pak pro nás celý svět! Zjišťovat podivně bezcitnou logiku vášně a citově pestrý život ducha - pozorovat, kde se stýkají a kde se rozcházejí, v kterém bodě jsou zajedno a v kterém bodě je mezi nimi nesoulad , kolik v tom je rozkoše! Co na tom, co nás to stoji! Žádná cena, kterou zaplatíme za jakýkoli pocit vzrušeni, není přemrštěná. Uvědomoval si - a při té myšlence se mu hnědé, achátové oči rozzářily potěšením -, že jen pod vlivem jistých jeho slov, melodických slov melodicky pronesených, se duše Doriana Graye vydala k té bělostné dívce a zbožně se před ní sklonila. Do značné míry je ten chlapec jeho vlastním výtvorem. To on mu dopomohl k předčasné zralosti. A to už něco znamená. Obyčejní lidé čekají, až jim život sám odhalí svá tajemství, ale několika nemnohým, vyvoleným, se záhady života zjeví dřív, než se vznese závoj. Někdy má takový účinek umění, především uméní literární, jež se přímo obírá vášněmi a intelektem. Ale tu a tam zaujme místo umění a převezme jeho posláni nějaká složitá osobnost; taková osobnost je vlastně svým způsobem sama uměleckým dílem, vždyť i život má své, promyšlené mistrovské výtvory, jako je má poezie nebo sochařství nebo malířství.

Jawohl, der Jüngling war vor der Zeit reif. Er sammelte seine Ernte, während noch Frühling war. Der Puls und die Leidenschaft der Jugend waren in ihm, und er fing an, bewußt zu werden. Es war ein Entzücken, ihn zu beobachten. Mit seinem schönen Antlitz und seiner schönen Seele war er ein erstaunliches Stück Leben. Es kam nichts darauf an, wie all das endete. Er war wie eine der zierlichen Gestalten auf einer gestickten Tapete oder in einem Spiel, deren Freuden einem fremd zu sein scheinen, aber deren Schmerzen den Schönheitssinn erschüttern und deren Wunden wie rote Rosen sind.

Ano, ten hoch předčasně dozrál. Sklízí svou úrodu, ačkoli je teprve jaro. Je v něm tep a vášeň mládí, ale už si začíná uvědomovat své možnosti. Je rozkošné ho pozorovat! S tou krásnou tváří a krásnou duší je něčím, nad čím lze žasnout. Vůbec nezáleží na tom, jak všechno skončí či jak je psáno, aby to skončilo. Je jako jedna z téch ladných figur v maškarádě nebo v divadelní hře, jejichž radosti nám připadají odlehlé, ale jejichž zármutky vzrušuji náš smysl pro krásu a jejichž rány jsou jako rudé růže.

Seele und Körper, Körper und Seele – wie voller Geheimnis war das alles! Es war Animalisches in der Seele, und der Körper hatte seine spirituellen Momente. Die Sinne konnten geläutert werden, und der Geist konnte versinken. Wer konnte sagen, wo der fleischliche Trieb aufhörte und der psychische anfing? Wie seicht waren die willkürlichen Definitionen der gewöhnlichen Psychologen! Und wie schwer war es doch, zwischen den Aufstellungen der verschiedenen Schulen eine Entscheidung zu treffen! War die Seele ein Schatten, der im Haus der Sünde saß? Oder war der Körper in Wahrheit in der Seele, wie Giordano Bruno gemeint hatte? Die Trennung des Geistes und der Materie war ein Geheimnis, und die Vereinigung des Geistes mit der Materie war wiederum ein Geheimnis.

Duše a tělo, tělo a duše - jaká záhada je v nich! Duše má v sobě i cosi smyslného a tělo má okamžiky zduchovění. Smysly se mohou povznést a intelekt se může zvrhnout. Kdo může říct, kde končí tělesné popudy či kde začínají popudy duchovní? Jak mělké jsou ty svévolné definice obyčejných psychologů! A jak je přitom těžké rozhodnout se mezi názory různých škol! Je duše stín sídlící v dome hříchu? Nebo je tělo vlastně obsaženo v duši, jak soudil Giordano Bruno? Odluka ducha od hmoty je záhada, ale spojení ducha s hmotou, to je rovněž záhada.

Er fing an, darüber zu sinnen, ob wir wohl je die Psychologie zu einer so absoluten Wissenschaft machen könnten, daß jedes kleine Triebrad des Lebens uns seinen Sinn offenbarte. Wie es heute darum stand, mißverstanden wir uns selbst immer und verstanden nur selten andre. Die Erfahrung hatte keine ethische Bedeutung. Sie war nichts als der Name, den die Menschen ihren Irrwegen gaben. Die Moralisten hatten sie in der Regel als eine Art Warnung betrachtet, hatten für sie eine gewisse ethische Wirksamkeit für die Charakterbildung beansprucht, hatten sie als ein Mittel gepriesen, das uns lehrte, welche Wege wir einschlagen und was wir vermeiden sollten. Aber es lag keine bewegende Kraft in der Erfahrung. Sie war so wenig eine aktive Ursache wie das Gewissen. Alles, was sie in Wirklichkeit dartat, war, daß unsere Zukunft die nämliche sein würde wie unsere Vergangenheit, und daß wir die Sünde, die wir einmal und damals mit Abscheu getan hatten, viele Male tun würden, und dann mit Freuden.

Lord Henry začínal být zvědav, zda se kdy podaří udělat z psychologie vědu tak dokonalou, že se nám zjeví každý drobný výhonek života. Zatím sami sebe chápeme špatně a ty druhé chápeme jen zřídka. Zkušenost je po stránce mravní bezcenná. Je to jen název, který lidé dávají svým omylům. Moralisté ji zpravidla považovali za druh výstrahy, tvrdili o ní, že mravně působí na utvářeni charakteru, velebili ji jako něco, co nás učí, čím se řídit, a co nám ukazuje, čeho se vyvarovat. Ale vždyť ve zkušenosti není ani trochu hybné síly. Činnou pohnutkou je právě tak málo jako samo svědomí. Předvádí názorně jenom to, že naše budoucnost bude stejná jako minulost a že hřích, který jsme spáchali jednou, a s ošklivostí, spácháme ješté mnohokrát, a s potěšením.

Es stand ihm fest, daß die experimentelle Methode die einzige sei, durch die man zu irgendeiner wissenschaftlichen Analyse der Leidenschaften gelangen könnte; und sicher war Dorian Gray ein Objekt, das wie für ihn geschaffen war und reiche und wertvolle Resultate erwarten ließ. Seine plötzliche wilde Liebe zu Sibyl Vane war eine psychologische Tatsache von nicht geringem Interesse. Kein Zweifel, die Neugier hatte viel damit zu tun, Neugier und das Verlangen nach neuen Erlebnissen; aber es war keine einfache, sondern eher eine komplizierte Leidenschaft. Was von dem rein sinnlichen Trieb des Knaben-Jünglings darin lag, war durch das Eingreifen der Phantasie umgeformt worden, zu etwas gewandelt, das dem Jüngling selbst frei von Sinnlichkeit schien und gerade darum um so gefährlicher war. Die Leidenschaften, über deren Ursprung wir uns selbst täuschen, beherrschten uns gerade am heftigsten. Unsere schwächsten Motive waren die, deren Natur uns bewußt war. Es kam oft vor, daß, wenn wir an andern zu experimentieren gedachten, wir in Wahrheit an uns selbst experimentierten.

Bylo mu jasné, že metoda experimentální je jediná metoda, kterou dojdeme k nějakému vědeckému rozboru vášně; a Dorian Gray je studijní předmět podle jeho přání a zřejmě slibuje bohaté a plodné, výsledky. Jeho náhlá šílená láska k Sibyle Vaneové je psychologický úkaz nemalé zajímavosti. Není pochyby, že se na něm značnou měrou podílí zvídavost a touha po nových zkušenostech; ale není to vášeň jednoduchá, je naopak velmi složitá. Co v ní má původ v čistě smyslném pudu jinošství, to přetvořila a změnila obrazotvornost v něco, o čem se chlapec sám domnívá, že to nemá se smysly nic společného, a co je tedy právč proto tím nebezpečnější. Vždyť nejsilněji nás tyranizují vášně, jejichž původ si vykládáme klamně. Nejchatrnější naše pohnutky jsou ty, jejichž povaha je nám jasná. Často si myslíme, že děláme pokusy na druhých lidech, a zatím děláme pokusy sami na sobě.

Während Lord Henry noch dasaß und diesen Dingen nachsann, klopfte es an die Tür; ein Bedienter trat ein und erinnerte ihn, daß es Zeit war, sich zu Tisch umzukleiden. Er stand auf und blickte auf die Straße hinab. Der Sonnenuntergang hatte die oberen Fenster der Häuser auf der andern Seite in rotglühendes Gold getaucht. Die Scheiben glühten wie erhitzte Metallplatten. Der Himmel über ihm war wie eine verwelkte Rose. Es gemahnte ihn an das ganze feuerfarbene Leben seines Freundes, und die Frage kam ihm: Wie würde das alles enden?

Lord Henry seděl a snil o tom všem, když tu se ozvalo zaklepání na dveře; vstoupil sluha a pňpomněl mu, že je čas převléknout se k večeři. Lord Henry vstal a vyhlédl do ulice. Zapadající slunce se rudozlatě opíralo do hořejších oken protějších domů. Tabule žhnuly jako pláty rozpáleného kovu. Nebe nad nimi bylo jako uvadlá růže. Lord Henry myslil na mladý, ohnivě zbarvený život svého přítele a ptal se v duchu, jak to asi všechno skončí.

Als er etwa um halb ein Uhr nachts nach Hause kam, fand er auf dem Tisch des Vorraums ein Telegramm liegen. Er öffnete es und sah, daß es von Dorian Gray kam. Sein Inhalt war, daß sich Dorian mit Sibyl Vane verlobt hatte.

Když se asi v půl jedné v noci vrátil domů, uviděl na stolku v hale telegram. Otevřel jej a zjistil, že je od Doriana Graye. Dorian mu oznamoval, že se zasnoubil se Sibylou Vaneovou.