Píseň Grisostomova

Jestliže chceš, ty krutá, aby kolovalo z úst k ústům, z krajů v kraje, že nad tvou nelítostnou pýchu není, tu způsobím, by peklo samo vlilo v má umučená prsa zvuků taje, jež hlas můj známý zcela změní. A k touze vášnivé pak mého chtění, bych řekl, jak mě čin tvůj žalem dusí, hlas mého hněvu strašlivý se přidá, a žal tvůj aby větší byl, i běda srdce zmučeného tebe samu zhnusí. Nuž, naslouchej, jak zní můj zpěv: ó, nijak lahodně, spíš hřmí jak řev, neb z hloubek hořkosti a hněvu tryská, hnán strašnou silou mého pomatení mně k úlevě; však pro tebe ať klidu není!

Řev lva a příšerné slyš vytí,
jímž divoký vlk zuří, zasykání,
s nímž had svou hlavu tyčí,
jak draka, který všechno' ničí žití,
a zlověstný vran krákat, pokřik kání,
větru svist, jenž s mořem v bouři syčí
neb s mečem v šíji poslední hlas býčí,
hrdličky smutné cukrování, nářek sovy,
hýkání běsů z říše Satanovy
a celé jeho společnosti černé;
to vše nechť s žalem duše mojí
v hlas nejstrašnější, jediný, se spojí,
až všichni smyslové se zmatou.
Vždyť krutý žal, jejž v sobě dusím, lze vykřičet jen písní klatou.
Mých rozháraných zpěvů zvuky ialné
nezazní, kde Tajo proud svůj volí
a bétiská kde oliva se chvěje.
Ať zahučí jen v strmé štíty skalné
a v propastech mé kruté žaly,
jež mrtvý jazyk živým slovem pěje,

a v dolinách, kde hluchá houšť jen že je,
a na březích, kam nikdo nepřichází,
kam nikdy nezasvítí slunce zlaté
uprostřed dravců tlupy jedovaté,
jež v jílu bahnitém se líně plazí.
Když v pustinách má píseň slabě zazní,
jak chvěla by se děsnou bázní,
tu lítost nad mým srdcem sirým
přec rozlétne se v dálky světem širým.
Mne vraždí odmítnutí, podezření,

ať skutečné, či klamné, marná naděje,
a žárlivost mě jistě ve hrob sklátí;
můj život ničí dlouhé odloučení
a víra, že se štěstí na mne zasměje,
hned v bázni o tebe se tratí.
Smrt neodbytnou na mých rysech znáti,
jen zázrakem snad doposud jsem živ,
ač žárlím, odloučený, odmítnutý,
ač pravdou domněnky jsou, osud krutý,
a v strašných mukách, v kterých zvolna hynu,
já na klid naděje již neuvidím stínu,
již nehledám ji ani ve své trýzni.
Nejhlouběj kdybych rozerval své rány,
tu přisahám: chci po ní Txmřít žízní.

Možno-li muži v téže chvíli mít strach a doufat spolu, zří-li, že příčinu svou úzkost měla? Když žárlivostí krutou mozek šílí, je možno oči uzavříti bolu,

když zří i tak, že duše zkrvavěla f Kdo nevíře by brány neotevřel zcela, když pro důvěru není v srdci místa, jen pohrdání zří a podezření, ó, smutná změna, vše Se mění, v lež hroutí se i pravda čistá. O tyranko mé divé vášně, hrot meče žárlivosti pálí strašně a smyčku zhrzená má láska chystá. Však běda! vítězí v té chvíli jen na tě vzpomínka zas čistá.

V mém životě až k smrti jisté
tak málo bylo štěstí;
já ve snu žil jsem a dál žiji,
a dím: víc lásky čisté,
vždyť volně duše může jenom kvésti
pod sladkou lásky tyranií.
Jak obavy své o zrádkyni skryji,
když zřím v tom těle krásnou duši,
jež zbloudila jen mojí vinou;
a vím, že mnozí na lásku tak hynou,
neb lásce vládnout věčně sluší.
Tím uklidněn svou hlavu v smyčku kladu,
vstříc hledím klidně smrti chladu,
již připravil mi zázrak její krásy,
a tělo zatratím i duši svoji,
vavřínů zřeknu se i věčné slávy.

Ty, která bezpráví jen množíš stále, by příčina mi k smrti byla dána, svůj zatratit a zničit život lichý, slyš, jak mé srdce, k smrti zrale, tak mučí palčivá ta rána, že dím, že rád jsem obětí tvé pýchy. Však kdyby přec tě dojal smutek tichý pro moji smrt a v chvíli rozechvění by se ti v krásné oko slza drala, ne, neplač, nechci, abys litovala, že duše má se v nic už mění.

Spíš usmípej se v truchlivou tu chvíli a projev, že ti okamžik ten milý! Je zbytečná však říkati to tobě, vždyť vím, že ukojím tvou pýchu jen, až zmizím v chladném hrobě.

Čas nadešel! Z propasti se hrouží Tantal, jejž žízně muka tíží, již Sisyf valí hrozné břímě skály, nad Ticiem sup dravý krouží a Ixion se ke mně blíží, i sestry, které v mrákot únavy se halí. Ať muka všech se v jednu trýzeň spojí a vniknou společně do hrudi mojí (vždyť zoufalci se v přízracích svět jeví), ať zazní nad mým mrtvým tělem žalozpěvy, jež lidé v rubáš odít odpírají. A pekelných bran hlídač trojí líce, i jiných příšer na tisíce ať jekem hromovým vše drtí, vždyť jiné oslavy milenec nezaslouží, jejž láska usoužila k smrti.

Ó netkej, písni chmurná, usedavá, že druh tvůj tobě nyní sbohem dává, vždyť ona, která dala vzniknout tobě, mým neštěstím se šťastnější jen stává. O písni, nelkej ani v hrobě!

Všem posluchačům se Grisostomova píseň líbila; ale ten, který ji předčítal, řekl, že podle jeho mínění píseň nesouhlasí s tím, co slyšel o počestnosti a dobrotě Marcelině, neboť Grisostomo si v ní naříká na žárlivost, podezření a odloučení a to je na úkor dobré pověsti a dobrého jména Marcelina. Nato odpověděl Ambrosio, který znal i nejskrytější myšlenky svého přítele: "Abyste se, pane, zbavil pochybností, vězte, že když nešťastník psal tuto píseň, byl vzdálen Marcely, od níž odešel z vlastní vůle, aby viděl, zda odloučení naň bude působit svým obvyklým způsobem, a poněvadž zamilovaného všecko trápí a souží ho nejrůznější obavy, týraly i Grisostoma smyšlené žárlivosti a podezření, jako by byly skutečné. Proto zůstává ještě prav-

divo, co se vypráví o dobrotě Marcelině. Ač je krutá, trochu pyšná a velmi pohrdavá, závist sama nesmí a nemůže jí přikládat nějakou vadu."

"To je pravda," řekl Vivaldo a chystal se číst další list, který zachránil z ohně, když ho vyrušilo báječné zjevení (nebo alespoň se tak zdálo), jež se nenadále objevilo před jeho zrakem: nad skalou, do níž se kopal hrob, objevila se pastýřka Marcela tak krásná, že její krása předčila i svou slávu. Ti, kdo ji dosud neviděli, hleděli na ni

. v obdivu a mlčky, a ti, kdo byli zvyklí patřiti na ni, nebyli méně překvapeni. Ale jakmile ji spatřil Ambrosio, pravil s hněvivou tváří:

; Jdeš se snad podívat, divoký bazilišku těchto hor, zda v tvé přítomnosti počnou zase krváceti rány ubožáka, jehož tvá krutost připravila

; o život, nebo se jdeš pyšnit krutými výkony své povahy, či snad pohlédnout, jako druhý nelítostný Nero, z této skály na požár svého

' Říma, nebo pošlapat tuto nešťastnou mrtvolu, jako učinila nevděčná dcera svému otci Tarquiniovi? Řekni nám rychle, proč přicházíš, nebo co bys nejraději, a poněvadž vím, že mysl Grisostomova nikdy neustala být tě poslušná zaživa, budu hledět, aby, ač on ze-

, mřel, poslechla tě i vůle těch, kteří se zvali jeho přáteli."

V "Nepřicházím, Ambrosio, z žádného z těch důvodů/' odpověděla

; Marcela; "ale pouze sama kvůli sobě, abych ukázala, jak nerozumně si vedou ti, kdo mě viní ze svých bolestí a ze smrti Grisostomovy. A proto prosím všechny přítomné, by mě pozorně poslouchali, ne-

;' boť nebude potřebí mnoho času ani mnoha slov, abych přesvědčila o své pravdě rozumné. Nebesa mě stvořila krásnou, jak vy pravíte, a takovou, že vás krása moje nutí k lásce, aniž jí můžete odolat, a pro

, lásku, kterou mi projevujete, pravíte a požadujete, abych i já vás milovala. Vím, dík přirozenému rozumu, který mi Bůh dal, že všecko

' krásné je lásky hodno; ale nechápu, že to, co je milováno, má i samo

,., milovat toho, kdo je miluje, jen proto, že je předmětem jeho lásky;

j ba mohlo by se státi, že milující byl by sám ošklivý, a proto hodný od-mí tnutí, a tu by divně znělo: miluji tě, protože jsi krásná, i musíš mě milovat, ač jsem ošklivý. Kde stojí, že krása má být .krok za krokem

i sledována vášní? Každá krása lásku neprobouzí, některá se líbí jen zraku, však srdce nepoutá. Kdyby každá krása působila lásku a vázala srdce, byl by svět změtí bloudících tužeb, nevědoucích, kde stanout, neboť, ježto jsou bezpočtu krásné předměty, byly by bezpočtu i tužby a žádosti: však, jak jsem slyšela, pravá láska se nedělí a má být dobrovolná, ne vynucená. Je-li tomu tak, a já myslím, že jest, proč

. chcete, abych svou vůli vázala násilím, jen proto, že říkáte, že mě mi-

lujete? Ne-li, povězte mi: kdyby mě nebesa byla stvořila ošklivou, jako mě stvořila krásnou, byla bych oprávněna stěžovat si na vás proto, že mne nemilujete? Mimoto musíte uvážit, že jsem si nezvolila svoji krásu, ale nebesa mi ji udělila takovou, jaká je, dobrovolně, bez proseb a žádostí. A jako zmije nezaslouží výtek pro svůj jed, ač jím zabíjí, z toho důvodů že jí jej dala příroda, stejně já nezasloužím káráni za to, že jsem krásná, protože krása počestné ženy je jako ohrazený oheň nebo ostrý meč, které nepálí ani nezraní toho, kdo se jim nepřiblíží."

"Čest a ctnosti jsou ozdobou duše a bez nich tělo nemá se zdát hezkým, i když jím je. Aje-li počestnost jednou z těch ctností, jež tělo i duši zdobí a okrašlují, proč má počestnost ztratit ta, která je milována pro svou krásu, aby vyhověla touze toho, kdo jen pro svou libost usiluje vší svou mocí a důmyslem, aby jí pozbyla? Narodila jsem se svobodna a chtějíc svobodně žít zvolila jsem samotu polí. Stromy těchto hor jsou mou společností, jasné vody bystřin mým zrcadlem, stromům a vodám sděluji své myšlení a svou krásu. Jsem ohrazeným ohněm a mečem bezpečně uloženým. Ty, kdo se do mne pouhým pohledem zamilují, odmítám slovy. Ajestliže se touhy živí nadějí, a já žádnou naději přece Grisostomovi ani komu jinému nedala, může se směle říci, že ho zabila spíše jeho umíněnost než moje krutost. A vy-týká-li se mi, že jeho úmysly byly počestné, a že jsem proto byla povinna je sdíleti, pravím, že když na tomto samém místě, kde se nyní kope jeho hrob, mi projevil svoje dobré přání, odpověděla jsem mu, že mým přáním jest žít v ustavičné samotě a věnovat jen zemi plod své zdrženlivosti a kořist své krásy. Ajestliže on přes toto odmítnutí chtěl vzdorovat vší naději a plouti proti větru, není divu, že utonul v hloubce své pošetilosti. Kdybych ho udržovala v naději, byla bych falešnicí; kdybych mu byla učinila po vůli, jednala bych proti svým nejlepším úmyslům a předsevzetím. Vzdoroval odmítnutí, zoufal si, ač nebyl nenáviděn. Hleďte nyní, je-li rozumné dávat mi vinu za jeho neštěstí? Ať si stěžuje ten, kdo byl oklamán, ať zoufá, komu nebyly dodrženy sliby a vyplněny naděje, ať důvěřuje, koho jsem vyzvala, ať se vychloubá ten, jejž jsem přijala; ale ať mne nenazývá ukrutnicí ani vražednicí ten, komu neslibuji, koho neklamu, nevolám a nepřijímám. Nebesa dosud nechtěla, abych se zamilovala z rozkazu osudu, a je zbytečno se domnívat, že se zamiluji z vlastní vůle."

"Toto všeobecné odmítnutí ať slouží všem, kdo se o mne, každý pro sebe, ucházejí; a od nynějška ať platí, že umře-li kdo pro mne, neumírá ze žárlivosti a neštěstí, neboť ta, která nikoho nemiluje, ni-

koho nemůže činit žárlivým, a odmítnutí nelze pokládat za opovržení. Kdo mě nazývá dravcem a baziliškem, ať si mne nevšímájakožto bytosti škodlivé a špatné; kdo mě zve nevděčnicí, ať mi neslouží, kdo neuznalou, ať mne nezná, kdo krutou, ať mne nesleduje; neboť tento dravec a bazilišek, tato nevděčnice, krutá a neuznalá, sama nikoho hledat, znát, sledovat a obsluhovat nebude. Zabila-li Grisostoma jeho netrpělivost a nezřízená touha, proč obviňovat tedy mé počestné jednání a poctivost? Chráním-li svou čistotu ve společností stromů, proč ten, kdo chce, abych ji uchovala i ve společnosti jiných lidí, žádá, abych ji ztratila ve společnosti jeho? Jak víte, jsem sama bohatá a nepotřebuji bohatství cizího; miluji svobodu a nehodlám se podrobiti; nemiluji nikoho a neopovrhuji nikým, neklamu tohoto, nevolám po onom, nevysmívám se jednomu, nebavím se s druhým. Počestná roz-mluva s děvčaty těchto vsí a péče o mé kozy, toť má zábava. Moje touhy mají za hranice tyto hory, a opouštějí-li je, je to jen, aby pozo-i rovaly krásu nebes; toť kroky, jimiž směřuje duše do své pravlasti."

Po těch slovech, nečekajíc na odpověď, obrátila se zády a zmizelav nejužší soutěsce blízké hory, nechávajíc všechny přítomné v údivunad svým důvtipem i krásou. Někteří z těch, kdo byli raněni mocnou střelou jejích zářících, krásných očí, ji chtěli, zdálo se, následovati, i nedbajíce zřejmého odmítnutí, jež vyslechli. Když to spatřil don Quijote, uznal, že zde sluší konati rytířskou povinnost pomáhati dívkám v nesnázi, i řekl hlasitě a srozumitelně, klada ruku na rukojeť svého meče: "Ať se nikdo, budiž jakéhokoliv stavu a povolání, neodváží následovati krásnou Marcelu, sice se naň obrátí zuřivý můj hněv. Ukázala jasně a dostatečně svoji malou či žádnou vinu na smrti Grisostomově, i jak je vzdálena toho, vyhovět vášni nějakého svého milence. A proto je spravedlivé, aby ji, místo následování a pronásledování, všichni dobří lidé na světě ctili a vážili si jí, ježto dokázala, že na světě onajediná žije s tak počestnými úmysly." Buď z obavy před hrozbami dona Quijota, buď proto, že jim

' Ambrosio řekl, aby skončili to, čím byli povinni příteli, pastýři nehnuli se z místa, až ukončivše kopání a spálivše listiny Grisostomovy vložili tělo do hrobu za pláče okolostojících. Hrob zavřeli velkým balvanem, do té doby, než bý byl dokončen náhrobek, který Ambrosio pomýšlel dáti zhotoviti s tímto nápisem:

Zde pochován je jinoch mladý, jejž usmrtily srdce touhy. On pastýř byl jen pouhý,

a pro lásku teď leží tady. Jej zahubila krutost zrady a hrubý nevděk pyšné'krásky! Jak strašné otroctví je lásky a svět se nevymaní z její vlády!

Pak zasypali hrob květy a větvemi, a projevivše všichni soustrast příteli Ambrosiovi, rozloučili se s ním. Rovněž tak učinili Vivaldo ajeho druh i don Quijote dal sbohem svým hostitelům a cestujícím, kteří ho prosili, aby jel s nimi do Sevilly, poněvadž je to místo vhodné pro dobrodružství, jichž lze tam na každé ulici a za každým rohem nalézt více než kde jinde. Don Quijote jim poděkoval za radu a dobrou vůli zachovati se mu a řekl, že tentokrát nechce a nemůže do Sevilly, dokud nezbaví všechny okolní hory ničemných lupičů, kterými se prý hemží. Vidouce jeho chvályhodné rozhodnutí, cestující naň už nenaléhali, ale rozloučili se s ním znovu a jali se pokračovat ve své cestě, na níž jim dlouhá chvíle nebyla, neboť vyprávěli o Marcele a Grisostomovi i o bláznovství dona Quijota, jenž se rozhodl vyhledat pastýřku Marcelu a nabídnout jí všechnu svou službu. Ale nestalo se, jak myslil, což se líčí dále v této pravdivé historii, jejíž druhá část tuto končí.