Přesně ve tři hodiny jsem se dostavil do Baker Street, ale Holmes se ještě nevrátil. Hospodyně mi oznámila, že odešel krátce po osmé ráno. Přesto jsem se však usadil u krbu, rozhodnut vyčkat, i kdyby se zdržel sebedéle. Již teď mě jeho pátrání nesmírně zajímalo, neboť případ nebyl sice zdaleka obestřen takovou zlověstností a záhadností jako dva zločiny, o nichž jsem psal při jiné příležitosti, ale již sama jeho povaha a vysoké postavení klientovo mu dodávaly zvláštní osobitosti. I kdybych si však byl odmyslel, o jaký případ jde, bylo v mistrovském uchopení a pronikavém uvažování, s jakým se ho můj přítel ujal, cosi tak jedinečného, že jsem přímo s potěšením studoval systém jeho práce a rychlé, sotva postižitelné metody, jimiž dokázal rozuzlit i nejsložitější záhady. A natolik jsem byl zvyklý, že se mu vždycky všechno podaří, až mi ani na mysl nepřišlo, že by se mohl setkat s nezdarem. Byly už skoro čtyři, když se dveře otevřely a do pokoje vstoupil očividně opilý, zanedbaný a zarostlý vozka, celý brunátný v obličeji a oblečený do jakýchsi podivných hadrů. Zvykl jsem si už sice, jak obdivuhodně se můj přítel dokáže převlékat, ale přece jen jsem se na něj třikrát musel podívat, než jsem skutečně uvěřil, že je to on. Kývl na mě a zmizel v ložnici, odkud se za chvíli vynořil v tvídovém obleku a upravený jak vždy. Zastrčil ruce do kapes, natáhl nohy ke krbu a chvíli se od srdce smál. „Je to všechno vážně k popukání,“ zvolal, div se nezalkl, a smál se dál, až se musel opřít v křesle a chvíli tam bezvládné a bezmocně ležel. „Co se děje?“ „Ani nevíte, jak je to všechno k smíchu. Určitě byste neuhodl, jak jsem strávil dnešní dopoledne a co z toho vzešlo.“ „Nemám představu. Ale řekl bych, že jste se snažil vysledovat zvyklosti slečny Ireny Adlerové a snad i pozoroval její dům.“ „Přesně tak, jen v trochu neobvyklém pořadí. Ale hned vám všechno vypovím. Z domu jsem odešel ráno chvíli po osmé přestrojen za nezaměstnaného vozku. Kočí jsou k sobě ohromně solidární a přátelští. Jak jste jedním z nich, povědí vám všechno na světě. Briony Lodge jsem našel brzy. Je to překrásná jednopatrová vilka vzadu se zahradou, ale s průčelím postaveným přímo do ulice. Na dveřích má speciální zámek. Po pravé straně velký, pěkně zařízený pokoj s širokými okny sahajícími skoro až k podlaze a zajištěnými těmi nesmyslnými anglickými záklopkami, které otevře i malé dítě. Dál už tam nebylo nic zvláštního, až na to, že po střeše kočárovny se dalo přelézt až k okénku do chodby. Chvíli jsem kolem ní chodil a prohlížel si ji ze všech stran, ale na nic pozoruhodného jsem nepřišel. Toulal jsem se pak ulicí a zjistil, jak jsem ostatně také předpokládal, že kolem jedné zahradní zdi vede cesta k několika stájím. Pomohl jsem podkoním vyhřebelcovat koně a výměnou jsem dostal dvoupenci, sklenici piva říznutého rumem, trochu řezaného tabáku - sotva tak dvakrát do dýmky - a všechny informace o slečně Adlerové, co jsem si jenom mohl přát, nemluvě již o šesti dalších lidech ze sousedství, kteří mě ani za mák nezajímali, ale stejně jsem musel vyslechnout jejich životopisy.“ „Ale co Irena Adlerová?“ zeptal jsem se. „Popletla hlavu všem mužským v okolí. Je to nejkrásnější ženské stvoření pod sluncem. Tak mi to aspoň prozradili chlapi z koníren na Serpentine Avenue. Žije docela klidně, zpívá na koncertech a den co den si v pět odpoledne vyjíždí kočárem a vrací se k večeři přesně v sedm. Jinak opouští dům málokdy, ledaže by někde zpívala. Navštěvuje ji pouze jeden muž, ale zato hodně často. Je tmavovlasý, velmi hezký, okouzlujícího vystupování a přichází alespoň jednou, někdy i dvakrát denně. Je to pan Godfrey Norton z Inner Temple. Aspoň vidíte, co je to za výhodu, když člověk pořádně vyzpovídá kočí. Kolikrát ho prý už vezli domů a vědí o něm první poslední. Nejdřív jsem vyposlechl všechno, co mi jen mohli povědět, a pak jsem se prošel ještě jednou kolem Briony Lodge a přemýšlel, jak postupovat. Ten Godfrey Norton hraje v celé záležitosti jistě významnou roli. Je to advokát. A již to zní hrozivě. Jaký je mezi nimi vztah a proč ji asi denně navštěvuje? Je slečna Adlerová jeho klientka, přítelkyně anebo milenka? Je-li Godfrey Norton jejím zástupcem, svěřila mu pravděpodobně fotografii do úschovy. Jsou-li však milenci, není to příliš pravděpodobné. Na řešení této otázky záviselo mé rozhodnutí, mám-li se soustředit dále na Briony Lodge, nebo se trochu věnovat pokojům dotyčného pána v Temple. Byl to choulostivý problém a ještě více rozšiřoval pole mého pátrání. Obávám se, že vás těmi podrobnostmi nudím, ale rád bych, abyste poznal všechny mé drobné nesnáze a pochopil tak celou situaci.“ „Poslouchám vás velmi pozorně,“ řekl jsem. Pořád ještě jsem o tom uvažoval, když tu k Briony Lodge zabočil fiakr a z něj vyskočil jakýsi gentleman. Byl nápadně hezký, tmavovlasý, s orlím nosem a vousky a bezpochyby šlo o pána, o němž jsem už tolik slyšel. Zřejmě měl velice naspěch, křikl na drožkáře, ať počká, a kolem služebné, která mu otevřela, se přehnal s takovou samozřejmostí, že bylo vidět, jak je tu úplně doma. Zdržel se v domě asi půl hodiny a chvílemi jsem ho zahlédl okny obývacího pokoje, jak rázuje sem a tam po místnosti, vzrušeně cosi říká a gestikuluje. Za chvíli vyběhl a vypadal ještě uspěchaněji než předtím. Když nastupoval do drožky, vytáhl z kapsy zlaté hodinky a ustaraně se na ně zadíval. ,Jeďte jako blázen,’ zvolal, ,nejdřív ke Grossovi a Henkeymu na Regent Street a potom do kostela svaté Moniky na Edgware Road. Jestli to stačíte za dvacet minut, dostanete půl guineje.’ Odjeli a já právě uvažoval, jestli bych se neměl pustit za nimi, když tu na cestu před vilou vyrazil pěkný krytý landaur s kočím, který měl ještě nedopnutý kabát, kravatu za uchem a všechny řemeny od postrojů mu volně visely v přezkách. Ještě nestačil ani zastavit a vtom už Irena Adlerová vyběhla z haly a naskočila rovnou do kočáru. Sotva jsem ji v té chvíli zahlédl, ale vypadala skutečně velkolepě a obličej měla tak krásný, že by pro něj leckterý muž byl ochoten zemřít. ,Do kostela svaté Moniky, Johne,’ zvolala, ,a jestli to stačíš za dvacet minut, dostaneš půl sovereignu.’ „Něco tak lákavého jsem si nemohl nechat ujít, Watsone. Právě jsem se rozmýšlel, mám-li se do kostela rozběhnout po svých, nebo se přikrčit za jejím laudaurem, když tu do ulice vjela drožka. Drožkář se sice podíval na tak otrhaného zákazníka trochu pochybovačně, ale než stačil něco namítnout, už jsem naskočil. ,Do kostela svaté Moniky,’ řekl jsem mu, ,a jestli to stihnete za dvacet minut, dostanete půl sovereignu.’ Bylo za pětadvacet minut dvanáct a samozřejmě jsem už chápal, co se chystá. Má drožka ujížděla jako o závod. V životě jsem se asi tak neštval, ale stejně tam ti dva dorazili přede mnou. Když jsem dojel ke kostelu, stál fiakr i landaur se zpěněnými koňmi před vchodem. Zaplatil jsem drožkáři a vběhl dovnitř. V kostele nebylo ani živé duše, až na dvojici, za níž jsem se sem tak hnal, a slavnostně oděného kněze, který se s nimi zřejmě o něčem dohadoval. Stáli všichni tři v jedné skupince před oltářem. Procházel jsem pomalu chrámovou lodí jak člověk, který nemá právě co dělat a zašel si jen tak do kostela. Pojednou se ke mně k mému překvapení ti tři u oltáře otočili a Godfrey Norton se ke mně rozběhl, co mu jen nohy stačily. ,Sláva bohu!‘ zvolal. ,Vás jsme tu právě potřebovali! Pojďte! Honem!´“ ,O co jde? ‘ zeptal jsem se. ,Pospěšte si, člověče, máme ještě tři minuty, jinak to nebude legální. ‘ Skoro mě dovlekl k oltáři, a než jsem si stačil uvědomit, kde jsem, už jsem odpovídal na otázky, jak mi Norton šeptem napovídal, a zaručoval se za něco, o čem jsem neměl ani ponětí - prostě pomáhal jsem k právnímu spojení slečny Ireny Adlerové a pana Godfreyho Nortona. Než jsem se nadál, bylo už po všem, a z jedné strany mi děkoval ten gentleman, z druhé dáma a zepředu se na mě blahovolně usmíval kněz. Jakživ jsem se neoctl v nemožnější situaci a ještě před chvilkou jsem se div neusmál, když jsem si to všechno vybavil. Sňatku bránil zřejmě nějaký formální háček a kněz naprosto odmítal dvojici oddat, dokud si neopatří svědka, takže jsem přišel jako na zavolanou a ženich si nemusel shánět svědka po ulicích. Nevěsta mi dala sovereign a budu ho nosit na památku téhle události na svém řetízku od hodinek. „Zdá se, že všechno vzalo jakýsi nečekaný obrat,“ řekl jsem. „A co bylo dál?“ „Uvědomil jsem si, že mé plány jsou vážně ohroženy. Manželé se zřejmě chystali neprodleně odjet, takže jsem musel jednat velmi energicky. Nakonec se však u dveří kostela rozešli, pan Norton se rozjel k Temple a paní ke svému domu. ,V pět si vyjedu jako obvykle do parku, ‘ řekla paní Irena manželovi a odjela. Nic víc jsem neslyšel. Rozjeli jsme se každý jinam a já si šel vyřídit vlastní záležitosti.“ „Ale jaké?“ zeptal jsem se. „Sníst kus studeného hovězího a vypít sklenici piva,“ odpověděl Holmes a zazvonil na hospodyni. „Měl jsem tolik co dělat, že jsem ani nestačil pomyslet na jídlo, a večer mě zřejmě čeká práce ještě víc. Mimochodem, doktore, potřeboval bych vaši pomoc.“ „Nesmírně rád vám budu nápomocen.“ „A nebude vám vadit, když trochu překročíme zákon?“ „Ani v nejmenším.“ „A když budeme riskovat, že nás zatknou?“ „Jde-li o dobrou věc, pak ne.“ „Jde přímo o báječnou věc!“ „Pak jsem váš člověk.“ „Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout.“ „Ale co ode mne chcete?“ „Až paní Turnerová přinese podnos, všechno vám vysvětlím. A teď,“ řekl, když se hladově vrhl na prostou krmi, kterou mu naše hospodyně připravila, „vám musím všechno vysvětlit při jídle, protože mám strašně naspěch. Je skoro pět hodin. Za dvě hodiny musíme být na scéně celé události. Slečna, či lépe řečeno paní Irena, se vrací z vyjížďky v sedm. A to už musíme být u Briony Lodge a čekat na ni.“ „Ale co potom?“ „To už nechtě na mně. Všechno, co se tam má zběhnout, jsem zařídil. Od vás musím vyžadovat jen jedno - abyste do ničeho nezasahoval, ať se děje co se děje. Chápete?“ „Mám snad být neutrální?“ „Nesmíte vůbec nic podniknout. Dojde pravděpodobně k menší nepříjemnosti. Vy se do ničeho nepleťte. Skončí to tím, že mě pustí do domu. Asi za čtyři pět minut nato se otevře okno obývacího pokoje. A vy se postavíte těsně k tomu otevřenému oknu.“ „Dobře.“ „Uvidíte na mě a budete mě sledovat.“ „Ano.“ „Až zvednu ruku, hodíte do pokoje něco, co vám dám, a současně začnete křičet, že hoří. Rozumíte mi dobře?“ „Naprosto.“ „Nejde o nic zvlášť nebezpečného,“ pokračoval Holmes a vyndal z kapsy podlouhlou trubičku doutníkového tvaru. „Je to prachobyčejný doutnák, uzavřený po obou stranách záklopkou, a sám se zapaluje. V tom je celý váš úkol. Až spustíte poprask, že hoří, přidá se k vám plno lidí. Pak zajdete za roh ulice a já se k vám za deset minut připojím. Vysvětlil jsem vám to doufám dost jasně.“ „Mám se zachovat neutrálně, postavit se k oknu, dívat se na vás, a až mi dáte znamení, hodit dovnitř tento předmět, pak spustit poprask, že hoří, a počkat na vás na rohu ulice.“ „Přesně tak.“ „Pak se na mne můžete naprosto spolehnout.“ „Výtečně. A teď je zřejmě už téměř načase, abych se připravil na svou další roli.“ Zmizel ve své ložnici a za chvíli se vrátil přestrojen za přívětivého, leč trochu prostomyslného anglikánského kněze. Měl široký černý klobouk, plandavé kalhoty, bílou vázanku a laskavý úsměv a z celého jeho vzezření vyzařovalo tolik všetečné a zároveň dobrosrdečné zvědavosti, že by se mu byl vyrovnal jedině pan John Hare. Nedalo se však říci, že by se Holmes byl jen převlékl. S každou novou rolí, kterou na sebe vzal, jako by se změnil i jeho výraz, chování, celá jeho duše. Divadlo skutečně přišlo o výtečného herec, stejně tak jako věda ztratila pronikavého myslitele, když se začal zabývat zločinem. Z Baker Street jsme vyjeli ve čtvrt na sedm, a když jsme dorazili na Serpentine Avenue, zbývalo do sedmé ještě deset minut. Stmívalo se již, a jak jsme se tak procházeli dolů a nahoru přes Briony Lodge a čekali na příjezd paní domu, zažehovali právě zřízenci lampy. Dům vypadal přesně, jak jsem si jej ze stručného popisu Sherlocka Holmese představoval, ale okolí zdaleka nebylo tak klidné, jak jsem čekal. Naopak, na tak malou uličku v tiché čtvrti tu bylo až překvapivě rušno. Na rohu stála skupinka chatrně oblečených mužů, kteří kouřili a něčemu se smáli, brusič nůžek se svým kolem, dva strážní, kteří žertovali s jakousi ošetřovatelkou, a několik elegantních mladíků, procházejících se sem a tam s doutníky v ústech. „Víte, to manželství všechno usnadňuje,“ poznamenal Holmes, jak jsme tak chodili před domem. „Z fotografie se najednou stala dvojsečná zbraň. Paní Irena stojí pravděpodobně stejně málo o to, aby ji spatřil pan Godfrey Norton, jako si přeje náš klient, aby ji viděla princezna. Ale teď jde o to - kde tu fotografii najít?“ „Opravdu, kde?“ „Je zcela nepravděpodobné, že by ji nosila u sebe. Na to je fotografie přece jen příliš velká. Moc velká, než aby se dala schovat v dámských šatech. Paní Irena dobře ví, že král by ji mohl dát přepadnout a prohledat. Dvakrát se o to už přece pokusil. Můžeme tedy předpokládat, že ji u sebe nenosí.“ „Ale kde by ji potom měla?“ „U svého bankéře nebo právního zástupce. Obě tyto možnosti přicházejí sice v úvahu, ale ani jedna se mi moc nezdá. Ženy jsou většinou tajnůstkářky a nerady se o svá tajemství s někým dělí. Proč by tu fotografii vůbec k někomu dávala? V bezpečí ji má jedině pod svou vlastní ochranou, protože nikdy neví, jakému nepřímému či politickému nátlaku může být vystaven její zástupce. A kromě toho nezapomeňte, že se rozhodla, jak ji v několika dnech použije. Určitě ji má někde na dosah ruky. A jistě ve vlastním domě.“ „Ale vždyť se k ní už dvakrát vloupali.“ „Pchá! Nevěděli, kde hledat.“ „A vy to víte?“ „Já ji hledat nebudu.“ „Ale jak se k ní tedy dostanete?“ „Přiměji paní Irenu, aby mi ji ukázala.“ „To ona určitě odmítne.“ „Nebude mi to moci odmítnout. Ale už slyším rachot kol. Přijíždí její kočár. A teď proveďte do písmene všechny mé rozkazy.“ Ještě to ani nedořekl a za rohem ulice už zazářila boční světla povozu. Byl to elegantní nevelký krytý landaur a zamířil přímo ke vchodu Briony Lodge. Jak zastavoval, vrhl se k němu jeden z tuláků, kteří se potloukali na rohu. Zřejmě doufal, že si vyslouží měďák, a chtěl už otvírat dveře, ale vtom ho odstrčil druhý tulák, který se sem rozběhl se stejným úmyslem. Rázem se strhla rvačka a ještě se přiostřila, když se k jednomu z tuláků přidali dva strážníci a brusič se stejně vášnivě začal zastávat druhého. To už padla první rána a dáma, jež právě vystupovala z vozu, se octla uprostřed klubka rozohněných zápasníků, kteří se zuřivě mlátili pěstmi i holemi. Holmes přiskočil k davu, aby dámu ochránil. Avšak ve chvíli, kdy stál již téměř u ní, vykřikl a padl se zakrváceným obličejem na zem. Jak se tak skácel, uprchli strážní jedním směrem a tuláci druhým a lépe oblečení lidé, kteří až dosud rvačku jen nezúčastněně pozorovali, se shlukli kolem dámy a začali pomáhat raněnému. Irena Adlerová, jak jí budu pořád ještě říkat, vyběhla po schodech, ale nahoře se zastavila, až se její překrásná postava rýsovala ve světle dopadajícím sem z haly, a zeptala se: „Je ten ubohý pán vážně zraněn?“ „Je mrtev,“ křičelo několik lidí. „Ne, ještě žije,“ zvolal kdosi. „Ale než se dostane do nemocnice, určitě zemře.“ „Ten měl ale kuráž,“ ozvala se jakási žena. „Nebýt jeho, přišla jste, paní, určitě o peněženku i o hodinky. Vždyť tu byla celá banda, a jakých rošťáků. Ale podívejte, on dýchá!“ „Přece tu nemůže ležet na ulici. Nemohli bychom ho zanést dovnitř, paní?“ „Ale ovšem. Odneste ho do mého obývacího pokoje. Je tam pohodlný divan. Tudy, prosím.“ Pomalu a vážně odnesli Holmese do Briony Lodge a uložili ho do hlavního pokoje, zatímco já stále ještě vše pozoroval ze svého místa pod oknem. Lampy v pokoji již svítily, ale žaluzie nebyly stažené, takže jsem jasně viděl Holmese, jak leží na divanu. Dodnes nevím, zda ho v té chvíli trýznily výčitky svědomí, jaké tu hraje divadlo, ale pamatuji se, že sám jsem se hanbou div nepropadl, když jsem viděl tu překrásnou ženu, proti níž jsme se spikli, s jakým půvabem a laskavostí pečuje o raněného. Byl bych se však dopustil na Holmesovi nejčernější zrady, kdybych teď nesplnil úkol, který mi svěřil. Obrnil jsem se tedy proti všem citům a vytáhl zpod pláště kouřový doutnák. Vždyť jí tím nijak neublížíme, pomyslel jsem si. Spíš jí zabráníme, aby ublížila někomu jinému. Holmes se posadil na divanu a viděl jsem, jak sebou najednou trhl, jako by lapal po dechu. Služebná rychle přiskočila k oknu a dokořán je otevřela. Vzápětí jsem již zahlédl, jak přítel zvedá ruku, hodil jsem na jeho znamení dovnitř doutnák a vykřikl: „Hoří!“ Můj výkřik ještě ani nedozněl a celý zástup shromážděných diváků, dobře i chudě oblečených, pánů, podkoní i služek, se přidal v strašlivém jeku: „Hoří!“ Pokojem se valil hustý dým a proudil ven otevřeným oknem. Zahlédl jsem, jak se k domu rozběhlo několik postav, a vzápětí jsem zaslechl zevnitř Holmese, jak uklidňuje ostatní, že je to všechno jen planý poplach. Proklouzl jsem povykujícím zástupem a dostal se až na roh ulice, kde se do mne k mé velké úlevě za deset minut zavěsil Holmes a odváděl mě od toho zmatku. Kráčel rychle a mlčky, dokud jsme po chvíli nezabočili za roh do jedné z tichých uliček, které vedou na Edgware Road. „Udělal jste to výborně, doktore,“ poznamenal. „Lepší to ani být nemohlo. Všechno se povedlo.“ „Máte tedy tu fotografii!“ „Vím, kde je.“ „Ale jak jste to zjistil?“ „Sama mi k ní ukázala cestu, přesně, jak jsem předvídal.“ „Pořád ještě nic nechápu.“ „Nechci z toho dělat záhadu,“ řekl se smíchem. „Bylo to úplně jednoduché. Jistě jste pochopil, že všichni ti lidé v ulici pracovali pro nás. Najal jsem si je na ten večer.“ „To jsem uhodl.“ „Když vypukla vřava, měl jsem už připravenu v dlani trochu tekuté červené barvy. Vrhl jsem se ke kočáru, upadl, chytil se za obličej a rázem ze mne byl chudák k politováni. Je to starý trik.“ „I to jsem pochopil.“ „Pak mě zanesli dovnitř. Skutečně jí nezbývalo než mě pustit do domu. Co mohla jiného dělat? A zrovna do obývacího pokoje, kde jsem ji podezíral, že má tu fotografii. Buď tam, anebo v ložnici, a to jsem chtěl za každou cenu vědět najisto. Položili mě na divan a já předstíral, že se dusím, takže museli otevřít okno a vám se naskytla příležitost.“ „Ale co vám to bylo platné?“ „To bylo přece nejdůležitější. Když žena myslí, že v domě hoří, vrhne se z náhlého popudu k něčemu, čeho si nejvíc cení. Je to impuls nade vše silnější a kolikrát jsem ho už využil. Pomohl mi v případě darlingtonského skandálu a také v té záhadě na arnsworthském zámku. Vdaná žena popadne do náruče dítě, svobodná se rozběhne ke skříňce s klenoty. Bylo mi jasné, že dáma, kterou jsme dnes navštívili, nemá v domě nic cennějšího než věc, po níž pátráme. A věděl jsem, že se rozběhne přímo k ní. Ten poprask s ohněm byl proveden obdivuhodné. Tolik kouře a křiku by otřáslo i ocelovými nervy. Reagovala báječně. Fotografie je ve skříňce za posuvnou destičkou těsně nad šňůrou pravého zvonku. Přiskočila k ní jak laňka, a dokonce jsem zahlédl i obrázek, když ho napůl povytáhla. Vtom jsem vykřikl, že jde jen o planý poplach, ona fotografii zase zastrčila, pohlédla na doutnák a vyběhla z pokoje tak rychle, jak jsem to u ní ještě neviděl. Vstal jsem a nějak se vymluvil a rychle jsem hleděl zmizet z domu. Byl bych si fotografii nejraději vzal hned, ale do pokoje přišel její vozka a bedlivě mě pozoroval, takže jsem usoudil, že bude moudřejší vyčkat. Sebemenší ukvapenost by všechno jenom pokazila.“ „A co teď?“ zeptal jsem se. „Náš úkol je prakticky splněn. Zítra zajdu do Briony Lodge s králem, a budete-li chtít jít s sebou, i s vámi. Budeme jistě uvedeni do pokoje, abychom posečkali, než dáma přijde, ale je víc než pravděpodobné, že než se dostaví, nenajde už nás ani fotografii. Pro Jeho Veličenstvo bude snad zadostiučiněním, vyzvedne-li si obraz vlastnoručně.“ „A kdy tam chcete jít?“ „V osm ráno. Paní Irena určitě nebude ještě vzhůru, takže nám nechá volné pole. A kromě toho si musíme pospíšit, neboť je dost možné, že se tím sňatkem její život i zvyky dočista zpřevrátí. Musím neprodleně zatelegrafovat králi.“ Došli jsme na Baker Street a můj přítel se zastavil u dveří. Hledal po kapsách klíč a tu na něj pojednou kdosi z kolemjdoucích zavolal: „Dobrou noc, pane Sherlocku Holmesi.“ Na chodníku bylo v té chvíli několik lidí, ale nám oběma se zdálo, že ho pozdravil štíhlý mládenec, který zahalen do pláště spěšně přešel kolem. „Ten hlas mi připadal nějak povědomý,“ řekl Holmes a zamyšleně se zadíval do spoře osvětlené ulice. „U všech ďasů, to bych rád věděl, kdo to jen mohl být.“ |