Read synchronized with  English  German  Russian 
BRUCE – PARTINGTONOVY DOKUMENTY.  Arthur Conan Doyle
Kniha. BRUCE – PARTINGTONOVY DOKUMENTY
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

V třetím listopadovém týdnu roku 1895 dolehla na Londýn hustá žlutá mlha. Pochybuji, že jsme z našich oken na Baker Street od pondělka do čtvrtka jedinkrát zahlédli frontu protějších domů. První den strávil Holmes tím, že zařazoval různorodé materiály do svých objemných kartoték. Druhý a třetí se věnoval soustředěně zájmu, který se nedávno stal jeho koníčkem – totiž středověké hudbě. Avšak když jsme počtvrté vstali od snídaně a zjistili, že se venku stále ještě převaluje tučná, těžká nahnědlá kaše a sráží se v olejnatých kapkách na okenních rámech, přítel se svou netrpělivou a činorodou povahou nemohl takové fádní živoření už déle vystát. Přecházel neklidně po obývacím pokoji sem a tam, jako by ho nevybitá energie rozpalovala horečkou, kousal si nehty, bubnoval prsty na nábytek a žehral na tu nečinnost.

„Nestojí v novinách nic zajímavého, Watsone?“ zeptal se.

Věděl jsem dobře, že pod pojmem zajímavé míní Holmes cokoli, co by mohlo zajímat kriminalistu. Psalo se tu o jednom převratu, o hrozící válce a o nadcházejících změnách ve vládě, ale nic z toho nepatřilo do okruhu pozornosti mého přítele. V souvislosti se zločinem jsem neviděl mezi zprávami nic, co by nebylo všední a nudné. Holmes si z hloubi duše povzdechl a jal se opět bezcílně přecházet.

„Londýnské podsvětí je líheň tupohlavců,“ stěžoval si rozčarovaně jako myslivec, kterého zklamala lovná zvěř. „Vyhlédněte tady z okna, Watsone. Uvidíte, jak lidské postavy vyvstávají z mlhy, nezřetelně se vám ukáží a hned se opět rozplynou v příšeří. Zloděj nebo vrah by se za takového dne mohl toulat po Londýně jako tygr po džungli, nikým nezpozorován, leda svou obětí v té vteřině, kdy po ní skočí.“

„Došlo k řadě drobných krádeží,“ řekl jsem.

Holmes dal hlasitě najevo své opovržení.

„Tak velkolepá a dramatická scéna je hodná důstojnějšího výstupu,“ řekl. „Londýn má štěstí, že nejsem zločinec.“

„To má,“ přitakal jsem z plna srdce.

„Představte si, že bych byl Brooks nebo Woodhouse nebo kterýkoli z těch padesáti chlapů, co mají dobrý důvod usilovat o mé bezžití – jak dlouho bych se ubránil před vlastním pronásledováním? Výzva, fingovaná schůzka, a bylo by po všem. Ještě že nemají takové mlhavé dny v románských zemích – v zemích, kde je vražda domovem. Prokristapána, konečně snad něco protrhne tu smrtelnou nudu.“

Byla to služka s telegramem. Holmes jej roztrhl a rozesmál se.

„I to se podívejme!“ zvolal. „Kdo by se toho nadál? Bratr Mycroft přijde na návštěvu.“

„Co je na tom tak překvapujícího?“

„Překvapujícího? To je asi totéž, jako kdybyste potkal vůz pouliční dráhy uhánějící pěšinou mezi lukami za vsí. Mycroft má svoje vyježděné koleje, a z těch nevybočuje. Jeho byt na Pall Mallu, klub Diogenes, kancelář na ministerstvu – to tvoří jeho okruh. Tady u mne byl jen jednou jedinkrát. Jaké pozdvižení ho asi vykolejilo?“

„Nenaznačuje to v telegramu?“

Holmes mi podal zprávu od bratra.

Musím s Tebou mluvit ohledně Cadogana Westa.

Jedu k Tobě.

Mycroft

„Cadogan West? To jméno je mi povědomé.“

„Mně nic neříká. Ale že se k nám Mycroft tak zbrkle rozběhne! To jako by planeta vybočila ze své nebeské dráhy. Mimochodem, víte, co Mycroft dělá?“

Vzpomínal jsem si matně, že se o tom jednou zmínil v souvislosti s případem řeckého tlumočníka.

„Říkal jste mi, že je řadovým vládním úředníkem.“

Holmes se zasmál.

„Tehdy jsem vás ještě tak dobře neznal. Člověk musí být opatrný, když hovoří o důležitých státních záležitostech. Právem se však domníváte, že pracuje pro britskou vládu. V jistém smyslu byste mohl i oprávněně říci, že je britská vláda sama.“

„Ale, milý Holmesi!“

„Tušil jsem, že vás to překvapí. Mycroft si vydělává čtyři sta padesát liber ročně, má podřadné postavení, není ani v nejmenším ctižádostivý, nikdy se mu nedostane ani čestných uznání, ani titulů, ale přesto je nejnepostradatelnějším mužem v zemi.“

„V jakém smyslu?“

„Zaujímá jedinečnou pozici. Sám si ji vytvořil. Něco takového nikdy předtím neexistovalo a nebude existovat po něm. Jeho mozek pracuje mimořádně přesně a systematicky a dokáže uchovat větší počet faktických informací než kdokoli na světě. Stejné vynikající schopnosti, které já věnuji odhalování zločinu, věnuje on své práci. K jeho rukám se sbíhají výsledky ze všech oddělení a on je taková ústřední centrála, informační banka, která udržuje rovnováhu. Všichni ostatní pracovníci jsou specialisté v určitých oborech, zatímco jeho oborem je vševědoucnost. Předpokládejme, že se některý ministr potřebuje informovat o záležitosti, která se týká námořnictví, Indie, Kanady a zlatého krytí měny: mohl by dostat z jednotlivých oddělení informaci o každém z těchto problémů, ale pouze u Mycrofta se všechny soustředí a jen on může spatra říci, jak každý faktor ovlivní ty ostatní. Začalo to tím, že ho používali pro zjednodušení agendy; nyní se prosadil tak, že by se bez něho neobešli. Jeho velkolepý mozek má všechno dokonale utříděné a v několika vteřinách je příslušná informace k dispozici. Již častokráte ovlivnilo jeho dobrozdání rozhodujícím způsobem britskou politiku. On tím žije. Na nic jiného nemyslí, ledaže se dá vyrušit mou návštěvou a na procvičení svých rozumových schopností mi vypomůže radou při řešení některého z mých problémečků. Dnes však sestoupí Jupiter z nebes. Co to pro všechno na světě může znamenat? Co je to zač, ten Cadogan West, a v jakém vztahu může být k bratru Mycroftovi?“

„Už to mám!“ zvolal jsem a začal jsem přehrabovat stoh novin na pohovce. „Ano, tady, já to věděl! Cadogan West je ten mladý muž, kterého našli v úterý ráno v podzemní dráze mrtvého.“

Holmes se vztyčil pln zájmu: ruka s dýmkou mu poklesla od úst.

„To bude něco vážného, Watsone. Pakliže můj bratr opustil ustálené zvyklosti, jde jistě o smrt za neobvyklých okolností. Co s tím probůh může mít Mycroft společného? Pokud si vzpomínám, nebyl to nijak mimořádný případ. Ten mladík očividně vypadl z vlaku a zabil se. Nebyl oloupen a nic nenasvědčovalo tomu, že se stal obětí cizí zvůle. Bylo to tak, že?“

„Soudní ohledání se už konalo,“ řekl jsem, „a při něm vyšla najevo řada nových faktů. Když se nad nimi člověk zamyslí, neubrání se dojmu, že je to zvláštní případ.“

„Podle toho, jak zapůsobil na mého bratra, bych soudil, že jde o něco zcela výjimečného.“ Uvelebil se pohodlně v křesle. „Prosím vás, Watsone, seznamte mne s okolnostmi.“

„Ten člověk se jmenoval Arthur Cadogan West. Sedmadvacet let, svobodný, úředník ve Woolwichské královské zbrojnici.“

„Státní zaměstnanec. Vizte, co ho váže k bratru Mycroftovi!“

„Odjel z Woolwiche náhle v pondělí večer. Poslední osoba, která ho viděla, je jeho snoubenka, jistá slečna Violet Westburyová: zčistajasna ji nechal stát v mlze na ulici a odešel; to se stalo kolem půl osmé večer. Nepohádali se a ona si jeho počínání nedovede vysvětlit. Pak už neví nikdo nic, až ho traťový dělník jménem Mason nalezl mrtvého hned za stanicí Aldgate v londýnské podzemní dráze.“

„Kdy?“

„Mrtvý byl objeven v šest hodin v úterý ráno. Ležel nedaleko zastávky dost daleko od kolejí po levé straně trati, když směřujeme k východu, v místech, kde vlaky vyjíždějí z podzemního tunelu. Měl rozdrcenou lebku – k čemuž mohlo dojít pádem z vlaku. Nebožtík se jinak než z vlaku na trať nemohl dostat. Kdyby ho byl někdo přinesl zvenčí, byl by musel projít staničním turniketem, kde vždycky stává zřízenec. Tento bod je zřejmě bezpečně ověřen.“

„Prosím. Zmíněná okolnost se jeví dosti jednoznačně. Ten muž, ať už živý či mrtvý, buď vypadl anebo byl shozen z některého vlaku. To je mi jasné. Pokračujte.“

„Trať, u níž byl mrtvý nalezen, vede od západu k východu a jezdí po ní jak vozy metropolitní linky, tak vlaky z Willesdenu a předměstských přípojů. Lze předpokládat, že mladík, než přišel o život, cestoval tímto směrem někdy pozdě v noci, ale kde nastoupil, to se určit nedá.“

„Mohlo by se to přece zjistit podle jeho jízdenky.“

„Neměl u sebe žádnou jízdenku.“

„Že neměl jízdenku? Propána, Watsone, to je vskutku velmi podivné. Pokud je mi známo, nedostane se člověk na nástupiště k metropolitnímu vlaku, aniž předloží jízdenku. Dá se tedy předpokládat, že ji ten mladík měl. Vzal mu ji pachatel, aby nikdo nepoznal, kde nastoupil? Je to možné. Aneb ji sám pohodil ve vlaku? Ani to není vyloučeno. Tento bod však vzbuzuje zvědavost a zájem. Říkal jste, že to nevypadá na loupežné přepadení?“

„Zřejmě ne. Tady uvádějí soupis věcí, které měl u sebe. Jeho peněženka obsahovala dvě libry a patnáct šilinků. Měl také šekovou knížku, vydanou woolwichskou odbočkou Centrální a provinční banky. Podle ní zjistili jeho totožnost. Dále dva lístky do woolwichského divadla, na první balkón, právě na osudný večer. Také několik technických listin.“

Holmes vyjádřil hlasitě své zadostiučinění.

„A jsme doma, Watsone! Britská vláda – Woolwich. Zbrojnice – technické listiny – bratr Mycroft – řetěz se uzavírá. Ale tu přichází, pokud se nemýlím, a poví nám to sám.“

Krátce nato uvedla hospodyně do místnosti vysokého, důstojného pána – Mycrofta Holmese. Jeho silná, statná postava působila až humpolácky a neohrabaně, ale na tomto málo ladném podstavci seděla hlava s tak imperátorským čelem, tak bystrýma ocelově šedýma zapadlýma očima, s tak energickými rty a s tak citlivě proměnlivým výrazem, že člověk zakrátko přestal vnímat hřmotné tělo a uvědomoval si jen úchvatný intelekt.

A jemu v patách přicházel náš dobrý známý, hubený a přísný detektiv Lestrade ze Scotland Yardu. Tvářili se oba tak vážně, že už to samo napovídalo, v jak důležité záležitosti přicházejí. Detektiv nám beze slova stiskl ruce. Mycroft Holmes se vysoukal z převlečníku a sklesl do křesla.

„Jde o nesmírně nepříjemnou záležitost, Sherlocku,“ začal. „Je mi velice proti mysli opustit ustálené zvyklosti, ale situace je taková, že se člověk musí podřídit. Vzhledem k stávajícím poměrům v Siamu je nanejvýš nepříhodné, že jsem se musel vzdálit z kanceláře. Ale tohle je vážná krize. Nikdy jsem dosud neviděl ministerského předsedu tak rozrušeného. A což teprve admiralita – tam to bzučí jak v překoceném úle. Informoval ses o tom případu?“

„Právě jsme pročítali noviny. Co to bylo za technické listiny?“

„To je ten kámen úrazu. Naštěstí nevyšlo nic najevo. Noviny by pěkně řádily, kdyby to vyšťouraly. Technické listiny, které měl ten nešťastný mladík v kapse, patřily k dokumentaci Bruce-Partingtonovy ponorky.“

Mycroft Holmes pronesl tu větu slavnostním hlasem, jímž dával najevo, jak dokonale si uvědomuje závažnost celé věci. Jeho bratr a já jsme seděli v napjatém očekávání.

„Přece jsi o ní už slyšel? Domníval jsem se, že není človíčka, aby o ní nevěděl.“

„Znám pouze to jméno.“

„Neumíš si ani představit, jakou to má důležitost. Mezi všemi vládními tajemstvími je tohle střeženo nejpřísněji. Můžeš mi věřit na slovo, když ti řeknu, že tahle ponorka dokáže znemožnit jakékoli námořní válečné operace ve svém akčním rádiu. Před dvěma lety se podařilo propašovat do státního rozpočtu velmi vysokou částku a ta byla použita na patenty tohoto vynálezu. Pro utajení se nešetřilo prostředky ani silami. Dokumentace je nesmírně složitá, obsahuje kolem třicítky zvláštních patentů, které jsou všechny nezbytné pro funkci celku. Je uložena v důmyslném trezoru v utajené kanceláři, sousedící se zbrojnicí, kde dveře i okna mají bezpečnostní zařízení proti vloupání. Ty výkresy se nesmějí za žádných okolností odnést z kanceláře. I když si hlavní konstruktér válečného námořnictva na nich potřeboval cosi ověřit, musel zajít do oné woohwichské kanceláře. A teď se najednou najdou v kapse mrtvého mladého úředníka uprostřed Londýna. Z hlediska vyšších zájmů je to prostě katastrofa.“

„Dostali jste je přece zpátky, ne?“

„Kdepak, Sherlocku, kdepak! V tom je ten háček. Nedostali jsme je. Z kanceláře zmizelo deset výkresů. Sedm jich měl u sebe Cadogan West. Tři nejdůležitější zmizely – byly ukradeny, jsou pryč. Musíš všeho nechat, Sherlocku. Na těch tvých běžných policajtských hlavolamech teď nesejde. Jsi pověřen rozřešením životně důležitého mezinárodního problému. Proč vzal Cadogan West ty výkresy, kde jsou ty tři, co chybí, jak přišel o život, jak se jeho mrtvé tělo dostalo tam, kde se našlo, a kterak se to neštěstí dá napravit? Odpověz na všechny tyto otázky a prokážeš své vlasti dobrou službu.“

„Proč to nerozřešíš sám, Mycrofte? Vidíš do toho právě tak jako já.“

„To je možné, Sherlocku. Ale předně jde o získávání podrobnějších informací. Obstarej mi všechny údaje a já ti tady z křesla k tomu dodám platný konečný názor odborníka. Abych však pobíhal sem a tam, tahal rozumy z nádražních zřízenců a ležel někde na břiše s lupou u oka – na to já nejsem. Ne, tys ten pravý, kdo do té věci dokáže vnést jasno. A pakliže by tě potěšilo číst svoje jméno na příštím seznamu nositelů řádů –“

Přítel se usmál a zavrtěl hlavou.

„Budu hrát s sebou, protože mne ta hra baví,“ řekl. „Tento problém má několik zajímavých bodů a já se do něho s velkou radostí zahloubám. Další fakta, prosím.“

„Poznamenal jsem ti ta nejdůležitější na tento list spolu s několika adresami, které by ti mohly posloužit. Oficiální strážce oněch listin je proslulý vládní odborník sir James Walter, jehož vyznamenání a čestné tituly vyplňují v encyklopedii dva odstavečky. Působí ve státních službách celý život, pochází z urozené rodiny, je vítaným hostem v nejvznešenějších domech a především je to člověk, o jehož vlasteneckém zápalu nelze pochybovat. Pouze on a ještě jeden úředník mají od sejfu klíč. Měl bych ještě dodat, že v pondělí během pracovní doby byly výkresy zcela určitě ještě na místě a že sir James odjel do Londýna kolem třetí hodiny a klíč vzal s sebou. Celý večer, kdy k této události došlo, strávil v domě admirála Sinclaira na Barclay Square.“

„Ověřovali jste tuto výpověď?“

„Ano; jeho bratr plukovník Valentine Walter dosvědčil, kdy odjel z Woolwiche, a admirál Sinclair, kdy přibyl do Londýna, takže už není třeba zabývat se v souvislosti s daným problémem sirem Jamesem.“

„Kdo je ten druhý strážce klíčů?“

„Přednosta kanceláře a kreslič jménem Sidney Johnson. Je to asi čtyřicátník, ženatý, otec pěti dětí. Povahy je zamlklé a spíše nerudné, ve službě si získal za ta dlouhá léta výbornou pověst. U kolegů není oblíben, ale je to pracant. Vypověděl, že byl v pondělí večer doma a od chvíle, kdy přišel z práce, že měl klíč stále na řetízku od hodinek, kde ho nosívá. Mohla mu to dosvědčit pouze manželka.“

„Pověz mi něco o Cadoganu Westovi.“

„Byl ve vládních službách deset let a pracoval dobře. Měl pověst člověka horkokrevného a prudkého, ale poctivého a upřímného. Nic špatného o něm nevíme. Sidney Johnson byl jeho přímým nadřízeným. V rámci svých povinností měl s těmi výkresy denně co činit. Nikdo jiný k nim nepřišel.“

„Kdo zamykal večer sejf s dokumentací?“

„Pan Sidney Johnson, přednosta kanceláře.“

„Hm, vždyť je nabíledni, kdo je vzal. Našly se přece u toho subalterního úředníka Cadogana Westa. Tenhle bod bychom měli vyřešený, nemyslíš?“

„Jeví se to tak, ale přitom zůstává celá řada věcí neobjasněných. Předně: proč je vlastně odnesl?“

„Předpokládám, že měly značnou cenu.“

„Byl by za ně mohl lehce dostat několik tisíc.“

„Napadá tě nějaký jiný důvod, proč by vezl ty výkresy do Londýna, než aby je prodal?“

„Ne, nenapadá.“

„Pak tedy musíme přijmout tuto domněnku jako pracovní hypotézu. Mladý West vzal výkresy. Na to si ovšem musel opatřit falešný klíč –“

„Několik falešných klíčů. Potřeboval odemknout i budovu a kancelář.“

„Měl tedy několik falešných klíčů. Vezl výkresy do Londýna, aby prodal jejich tajemství, přičemž bezpochyby zamýšlel vrátit výkresy do sejfu dříve, než by je nazítří začal někdo postrádat. Zatímco v Londýně uskutečňoval své vlastizrádné poslání, přišel o život.“

„A jak?“

„Předpokládejme, že ho na zpáteční cestě do Woolwiche někdo zabil a vyhodil z vagónu.“

„Stanice Aldgate, kde byl mrtvý nalezen, je hezký kus za stanicí London Bridge, kudy vede trať do Woolwiche.“

„Umím si představit řadu důvodů, proč třeba přejel London Bridge. Možná že se živě bavil se spolucestujícím. Rozhovor přešel v rozepři, která stála Westa život. Snad se pokoušel vyskočit z vlaku, spadl na koleje a to mu bylo osudné. Ten druhý zavřel dveře. Byla hustá mlha, kdy není na krok vidět.“

„Z toho co zatím víme, nemůže vzejít lepší vysvětlení, ale považ, Sherlocku, kolik okolností nezahrnuje. Předpokládejme prozatím, že se mladý West rozhodl odvézt tyto listiny do Londýna. Pochopitelně by měl sjednanou schůzku s cizím agentem a nic jiného by si na ten večer nenaplánoval. Namísto toho koupí dva lístky do divadla, doprovodí snoubenku na půl cesty a pak zničehonic zmizí.“

„Chtěl mít alibi,“ řekl Lestrade, který dosud jen netrpělivě naslouchal našemu rozhovoru.

„Moc divné alibi. To je námitka číslo jedna. Námitka číslo dvě: Předpokládejme, že dojede do Londýna a sejde se s cizím agentem. Musí výkresy do rána vrátit, jinak vyjde najevo, že zmizely. Vzal jich deset. Ale v kapse má pouze sedm. Co se stalo se zbývajícími třemi? Dobrovolně je určitě nikde nenechal. A dále: kde je odměna za jeho zradu? Dalo by se očekávat, že se u něho najde pěkná suma.“

„Já to mám jasně před očima,“ řekl Lestrade. „A vůbec nepochybuji, že se to tak zběhlo. Vzal ty výkresy s úmyslem je prodat. Sešel se s agentem. Nedohodli se na ceně. Rozjel se zpátky domů a agent s ním. Ve vlaku ho agent zavraždil, vzal mu ty nejdůležitější listiny a mrtvého vyhodil z vlaku. To by vysvětlovalo všechno, nemyslíte?“

„Proč neměl jízdenku?“

„Jízdenka by prozradila, která stanice je nejblíže agentova obydlí. Proto ji vzal zavražděnému z kapsy.“

„Bravo, Lestrade, bravo,“ řekl Holmes. „Vaše teorie má logické souvislosti. Jestliže se to ale takhle událo, pak je případ u konce. Na jedné straně je zrádce mrtev. Na druhé straně jsou výkresy Bruce-Partingtonovy ponorky jistě už na kontinentě. Co bychom tedy ještě mohli dělat?“

„Jednat, Sherlocku – jednat!“ zvolal Mycroft a vyskočil. „Všechno se ve mně instinktivně vzpouzí přijmout tento výklad. Využij svých schopností! Navštiv dějiště zločinu! Promluv si se zúčastněnými! Zobracej všechno naruby! Za celý život jsi ještě neměl příležitost prokázat své vlasti tak velkou službu.“

„No dobrá, dobrá!“ řekl Holmes a pokrčil rameny. „Pojďte, Watsone! A vy, Lestrade, mohl byste nám laskavě věnovat hodinku či dvě? Zahájíme pátrání na stanici Aldgate. Sbohem, Mycrofte. Pošlu ti do večera zprávu, ale upozorňuji tě předem, aby sis nedělal velké naděje.“

O hodinu později jsme s Holmesem a Lestradem stáli na kolejích podzemní dráhy v místech, kde se těsně před stanicí Aldgate vynořují z tunelu. Jakýsi úslužný brunátný starý pán zastupoval dopravní společnost.

„Tady ležel ten mrtvý mládenec,“ řekl a ukázal na místo asi tři stopy od ocelových pásů. „Nemohl spadnout shora, jelikož tyto zdi nikam nevedou, jak sami vidíte. Proto se sem mohl dostat jedině z některého vlaku, a pokud to můžeme posoudit, tedy z vlaku, který tudy projížděl v pondělí kolem půlnoci.“

„Prohlédli jste vozy, nejsou-li někde stopy násilí?“

„Nikde takové stopy nebyly a rovněž jsme nenašli žádnou jízdenku.“

„Nedošlo hlášení, že někde zůstaly otevřené dveře?“

„Ne, nic takového.“

„Dnes ráno jsme získali novou informaci,“ řekl Lestrade. „Jeden cestující, který projížděl stanicí Aldgate na normální metropolitní lince v 23.40, prohlašuje, že slyšel dutou ránu, asi jako kdyby tělo dopadlo na trať, těsně předtím, než vlak zastavil ve stanici. Byla však hustá mlha, a proto nic neviděl. Nenapadlo ho, aby to hned na místě ohlásil. Ale propána, co je vám, pane Holmesi?“

Přítel stál a na tváři se mu zračilo usilovné soustředění: hleděl na kovové kolejnice, které v oblouku vybíhaly z tunelu. V Aldgate se kříží tratě, takže je tam hotová síť kolejnic. A právě na ni upíral Holmes dychtivě zvídavý pohled a já opět uzřel na jeho bystrém, energickém obličeji ty pevně stisknuté rty, to zachvívající se chřípí a soustředění vyzařující z bohatého košatého obočí – výraz, který jsem tak dobře znal.

„Ta křižovatka kolejnic,“ zahučel, „ta křižovatka.“

„Co s ní má být? Oč vám jde?“

„V celé podzemní dráze asi nebude mnoho takových velkých železničních uzlů, že?“

„Ne, je jich jen pár.“

„A ještě k tomu zatáčka. Křižovatka a zatáčka. U všech všudy, jen aby to tak bylo.“

„Co je, pane Holmesi? Napadá vás nějaké řešení?“

„Není to než domněnka – pouhý náznak, nic víc. Případ tím však zajisté získává na zajímavosti. Ojedinělé, zcela ojedinělé, a přitom – proč ne? Nevidím tu na kolejích nikde stopy po krvácení.“

„Žádná krev tu ani moc nebyla.“

„Vždyť jsem slyšel, že utržil velkou ránu.“

„Měl proraženou lebku, ale zvenčí nedošlo k většímu poranění.“

„Stejně by člověk čekal, že bude krvácet. Mohl bych si prohlédnout vlak, v němž jel ten cestující, co zaslechl v mlze dunivý pád?“

„Obávám se, že to nepůjde, pane Holmesi. Vlak už byl rozpojen a jednotlivé vagóny zařazeny do provozu.“

„Ujišťuji vás, pane Holmesi,“ řekl Lestrade, „že jsme každý vagón pečlivě prozkoumali. Sám jsem na to dohlížel.“

Jednou z nejočividnějších povahových nedostatků mého přítele je netrpělivost, kterou projevuje vůči méně bystrým hlavám, než je sám.

„Rád věřím,“ řekl a odvrátil se. „Nechtěl jsem však v tomto případě prozkoumávat vagóny. Watsone, naše práce zde skončila. Nemusíme vás už déle obtěžovat, pane Lestrade. Myslím, že budeme teď v pátrání pokračovat ve Woolwichi.“

Na stanici London Bridge napsal Holmes bratrovi telegram, a než jej odeslal, dal mi ho přečíst. Zněl:

Spatřil paprsek světla v tmách, může však pohasnout. Zatím pošli po zřízenci, tak aby na mne při návratu do Baker Street čekal, úplný seznam všech špiónů a mezinárodních agentů, kteří se toho času zdržují v Anglii, s adresou jejich bydliště.

Sherlock

„To by nám mohlo přijít vhod, Watsone,“ poznamenal, když jsme zaujali místa ve vlaku do Woolwiche. „Cítím se bratru Mycroftovi skutečně zavázán za to, že nás pověřil pátráním, které slibuje vyústit v opravdu pozoruhodný případ.“

Na jeho dychtivé tváři se stále ještě zračil onen výraz soustředěné a napjaté energie, který mi napovídal, že nějaký významný zážitek dal nedávno podnět k plodnému zamyšlení. Vzpomeňte si, jak vypadá lovecký pes, když se s ušima svěšenýma a ochablým ohonem potuluje kolem psince, a porovnejte ho s týmž psem, když zachytí pach a s planoucími zraky a všemi svaly napjatými se řítí za kořistí – a stejně se od rána změnil i Holmes. Byl to docela jiný člověk než ta malátná postava v šedém županu, která před několika málo hodinami spočívala v křesle či bloumala neklidně po pokoji utopeném v mlze.

„Je tu zajímavý materiál. Je tu prostor,“ řekl. „Jaký jsem to byl hlupák, že jsem podceňoval jeho možnosti.“

„Já je nevidím ani teď.“

„Ani já nevidím ještě konečné řešení, ale držím se jedné myšlenky, která by nás mohla přivést daleko. Ten člověk přišel o život jinde a jeho mrtvé tělo leželo na střeše vagónu.“

„Na střeše!“

„Pozoruhodné, není-liž pravda? Uvažte však fakta. Je to náhoda, že se mrtvý našel v místech, kde se vlak kymácí a drkotá, jak přejíždí křižující se koleje? Nedá se snad předpokládat, že předmět ležící na střeše, by spadl právě zde? Výhybka nepůsobí na věci uvnitř vagónů. Buď se tělo svezlo ze střechy, anebo došlo k velmi zvláštní shodě okolností. A teď si vezměte otázku krvácení. Ovšemže na kolejích nebyla krev, když tělo krvácelo jinde. Všechny tyto jednotlivé skutečnosti jsou výmluvné. A dohromady ještě nabývají na přesvědčivosti.“

„I ta jízdenka!“ zvolal jsem.

„Správně. Nemohli jsme pochopit, jak to, že neměl jízdenku. Tohle by to vysvětlovalo. Všechno nám tu hraje.“

„Ale i kdyby se to tak bylo udalo, nepokročili bychom o nic blíže k odhalení tajemství jeho smrti. Případ se tím nezjednodušuje, ale naopak se jeví čím dál tím podivnější.“

„Snad,“ řekl Holmes zamyšleně. „Snad.“ Zadumal se a nepromluvil už do té doby, než zastávkový vlak konečně vjel do nádraží ve Woolwichi. Tam si vzal drožku a vytáhl z kapsy adresář od Mycrofta.

„Musíme za dnešní odpoledne vykonat plno návštěv,“ řekl. „Sir James Walter si myslím zaslouží, abychom mu věnovali pozornost jako prvnímu.“

Domovem oné proslulé osobnosti byla krásná vila obklopená zelenými trávníky, jež se táhly až dolů k Temži. Když jsme k ní dojeli, mlha nad řekou se začala zvedat a první tenké, matné sluneční paprsky si prorážely cestu. Zazvonili jsme a ve dveřích se ukázal lokaj.

„Sir James, pánové!“ řekl důstojně. „Sir James dnes ráno zemřel.“

„Proboha!“ zvolal Holmes užasle. „Co se stalo?“

„Račte dál, pánové, a jestli si přejete, můžete mluvit s jeho bratrem plukovníkem Valentinem.“

„Ano, to by snad bylo nejmoudřejší.“

Lokaj nás uvedl do salónu tonoucího v přítmí, kde se k nám zanedlouho přidružil muž asi padesátiletý, mimořádně vysoké postavy a přitažlivého zevnějšku, mladší bratr zesnulého vědce. Divoký pohled v očích, tváře poseté skvrnami a rozcuchané vlasy vypovídaly o těžké ráně, která tak zčistajasna dopadla na rodinu. Sotva se dokázal souvisle vyjadřovat, když o tom mluvil.

„Všechno zavinil ten strašlivý skandál,“ řekl. „Bratr byl člověk velmi citlivý na svou čest, a takovouhle věc nemohl přežít. Zlomilo mu to srdce. Vždycky si zakládal na výkonnosti svého oddělení, a tohle pro něho byla drtivá rána.“

„Doufali jsme, že by nám třeba byl s to poskytnout nějaké údaje, které by pomohly záležitost objasnit.“

„Ujišťuji vás, že to pro něho byla stejná záhada, jako je to pro vás a pro všechny. Co věděl, sdělil už policii. Pochopitelně že nepochyboval o vině Cadogana Westa. Ale ostatní okolnosti se mu zdály nepředstavitelné.“

„Nemůžete nám o té záležitosti povědět nic nového?“

„Já sám nevím nic než to, co jsem četl nebo slyšel. Nechci se chovat nezdvořile, ale jistě chápete, pane Holmesi, že jsme v této chvíli velice rozrušeni, a tak vás žádám, abyste náš rozhovor co nejvíce zkrátil.“

„Tohle je opravdu nečekaný obrat,“ řekl přítel, když jsme se opět ocitli v drožce. „Jen bych rád věděl, zemřel-li přirozenou smrtí, anebo jestli ten chudák stará spáchal sebevraždu. A v tom druhém případě, zda byly pohnutkou činu výčitky svědomí kvůli zanedbání povinnosti? Musíme tuto otázku odložit do budoucna. Nyní zajedeme k Westovým.“

Vzorně udržovaný domek na předměstí skýtal útočiště zdrcené matce. Stará paní byla příliš ohlušena žalem, než aby nám dokázala být co platná, avšak dlela u ní bledá slečna, která se představila jako Violet Westburyová, snoubenka zesnulého: ona ho viděla toho osudného večera naživu poslední.

„Neumím si to vysvětlit, pane Holmesi,“ řekla. „Nezamhouřila jsem oka od té tragédie a stále přemýšlím a přemýšlím a přemýšlím, jak to ve skutečnosti asi bylo. Arthur byl cílevědomý a statečný muž a vřele miloval svou vlast. Byl by si radši dal useknout pravou ruku, než by byl prodal státní tajemství, které mu bylo svěřeno. Každý, kdo ho znal, vám potvrdí, že něco takového u něho bylo vyloučené, nemožné, absurdní.“

„Ale co fakta, slečno Westburyová?“

„Ano, vím; připouštím, že je neumím vysvětlit.“

„Potřeboval naléhavě peníze?“

„Ne, žil skromně a měl pěkný plat. Ušetřil si pár set liber a na Nový rok jsme se měli brát.“

„Projevoval nějaké známky duševního rozrušení? Podívejte, slečno Westburyová, mluvte s námi naprosto upřímně.“

Pronikavý zrak mého přítele zaznamenal u dívky jistou změnu. Zrudla a zaváhala.

„Ano,“ přitakala, „měla jsem takový dojem, jako by mu něco leželo v hlavě.“

„Už dlouho?“

„Jen asi ten poslední týden. Býval zamyšlený a jakoby znepokojený. Jednou jsem se ho přímo zeptala. Doznal, že mu něco nejde z mysli a že to souvisí s jeho prací. ‚Je to tak závažná věc, že o tom nemohu mluvit, ani s tebou ne,‘ pravil. Víc jsem se od něho nedozvěděla.“

Holmes se tvářil vážně.

„Pokračujte, slečno Westburyová. I kdyby to zdánlivě hovořilo proti němu, pokračujte. Nemůžeme vědět, k čemu nás to třeba nedovede.“

„Já ale doopravdy už nic dalšího nevím. Párkrát se mi zdálo, jako by se užuž chystal mi něco říci. Jednou večer podotkl, jak důležité je to tajemství, a vzpomínám si, že říkal něco v tom smyslu, že by cizí vyzvědači dali velké peníze, aby se ho zmocnili.“

Přítelův obličej zvážněl ještě víc.

„A dál?“

„Říkal, že jsme v těchto záležitostech lehkomyslní – že by se nějaký zrádce mohl těch dokumentů lehce zmocnit.“

„Hovořil o těchto věcech nedávno?“

„Ano, zcela nedávno.“

„Povězte nám, jak to bylo v pondělí večer.“

„Měli jsme jít do divadla. Byla tak hustá mlha, že se nedalo jet drožkou. Šli jsme tedy pěšky a cestou jsme se dostali až do blízkosti jeho kanceláře. Najednou se vrhl do mlhy.“

„Beze slova?“

„Vzkřikl, a víc nic. Čekala jsem, ale on se nevrátil. Tak jsem šla domů. Druhý den ráno přišli, hned jak začínají úřadovat, a poptávali se. Kolem poledne nám sdělili tu strašnou zvěst. Ach, pane Holmesi, kéž byste očistil jeho památku! Tolik si zakládal na své cti!“

Holmes smutně pokýval hlavou.

„Pojďte, Watsone,“ řekl, „musíme se odebrat zas jinam. Teď se zastavíme v kanceláři, odkud byly listiny ukradeny.“

„Už předtím mluvilo leccos proti tomu mladému muži, ale při našem vyšetřování vycházejí najevo věci, které mu ještě přitížily,“ poznamenal, když drožka kodrcala dál. „Nadcházející sňatek byl motivem zločinu. Přirozeně že potřeboval peníze. Přemílal ten nápad v hlavě – vždyť o něm přece mluvil. Málem by byl z toho děvčete učinil svou spoluvinici, kdyby se jí byl svěřil, co zamýšlí. Je to velmi zlé.“

„Ale povahové vlastnosti přece také něco platí, nemyslíte, Holmesi? A proč by pak nechal to děvče stát na ulici a běžel spáchat těžký zločin?“

„Správně! Je možno vznést jisté námitky. Ale stojíme před zapeklitým podezřením.“

Přednosta kanceláře pan Sidney Johnson nás přijal a uvítal s respektem, jaký navštívenka mého přítele vždy vzbuzovala. Byl to hubený, obrýlený, mrzutý člověk středních let s propadlými tvářemi; ruce se mu chvěly po nervovém napětí, jemuž byl vystaven.

„To je hrozné, pane Holmesi, skutečně hrozné! Slyšel jste, že šéf je po smrti?“

„Přicházím právě z jeho vily.“

„Celé oddělení je v rozkladu. Šéf je mrtev, Cadogan West je mrtev, naše dokumentace ukradena. A ještě v pondělí večer, když jsme za sebou zavírali, běželo všechno jako na drátkách. Bože na nebesích, hrůza pomyslet! Že ze všech lidí právě West spáchá takovou věc!“

„Jste tedy přesvědčen o jeho vině?“

„Nevidím žádnou jinou možnost. A přitom bych mu byl důvěřoval jako sám sobě.“

„V kolik hodin se v pondělí kancelář zavírala?“

„V pět.“

„Zavíral jste tu vy?“

„Já odcházím vždycky poslední.“

„V budově není hlídač?“

„Je, ale má na starosti i ostatní oddělení. Je to starý voják, naprosto důvěryhodný. Nikoho ten večer neviděl. Byla ovšem hustá mlha.“

„Kdyby se Cadogan West byl chtěl dostat sem do budovy po úředních hodinách, potřeboval by tři klíče, než by se mohl zmocnit těch výkresů, viďte?“

„Ano. Potřeboval by klíč od hlavního vchodu, klíč od kanceláře a klíč od sejfu.“

„A ty klíče měl pouze sir James Walter a vy?“

„Já nemám klíče ode dveří – pouze od sejfu.“

„Byl sir James z těch, kdo zachovávají pravidelný řád a ustálené zvyky?“

„Ano, myslím, že ano. Pokud jde o ty tři klíče, vím, že je míval na jednom kroužku. Často jsem je u něho vídal.“

„A ten kroužek brával s sebou do Londýna?“

„Prohlašoval to.“

„A vy jste svůj klíč nikdy nedal z ruky?“

„Nikdy.“

„V tom případě West, pokud to byl on, musel mít duplikát. A přitom se u něho nic takového nenašlo. Další bod: kdyby pracovník tohoto oddělení chtěl ty výkresy prodat, nebylo by pro něho jednodušší okopírovat je, než odcizit originály, jak se stalo?“

„Vyžadovalo by to značné technické znalosti, pokud by se měly okopírovat tak, aby se daly použít.“

„Předpokládám však, že jak sir James, tak vy i West byste k tomu byli technické předpoklady měli.“

„To bezesporu ano, ale žádal bych vás, abyste do té záležitosti nezatahoval mne, pane Holmesi. Co to má za cenu, zaobírat se takovými úvahami, když se původní výkresy přece našly u Westa?“

„Hm, je to ale zvláštní, že za cenu značného rizika vzal původní výkresy, když si mohl bez nebezpečí pořídit kopie, které by mu byly posloužily stejně dobře.“

„Zvláštní to bezesporu je – nicméně tak učinil.“

„Každý problém, který při pátrání v tomto případě sledujeme, nám vyjeví něco nepochopitelného. Teď ještě tři dokumenty chybějí. Pokud vím, jsou to ty nejdůležitější.“

„Ano, to je pravda.“

„Znamená to, že ten, kdo má ty tři výkresy, by se už obešel bez ostatních a mohl by sestrojit Bruce-Partingtonovu ponorku?“

„Zastával jsem tento názor v dobrozdání, které si vyžádala admiralita, ale dnes jsem ty výkresy znovu studoval, a už si tím nejsem tak jist. Na jednom z těch navrácených výkresů jsou dvojité záklopky s automaticky se uzavírajícími štěrbinami. Dokud by si to ti cizinci sami nevynalezli, nemohli by ponorku sestrojit. Je ovšem možné, že by tuto nesnáz brzy překonali.“

„Ty tři chybějící výkresy však jsou nejdůležitější?“

„To jistě.“

„Dovolíte-li, rád bych se zde trochu poohlédl. Nenapadá mne nic, nač bych se vás ještě potřeboval zeptat.“

Prohlédl si zámek sejfu, dveře do místnosti i kovové žaluzie na oknech. Avšak teprve když jsme stanuli venku na trávníku, jsem viděl, že zpozorněl a projevil zájem. Pod oknem rostl rododendron a několik jeho větviček bylo ohnuto nebo ulomeno. Prozkoumal je pečlivě lupou a po nich i nezřetelné a matné šlápoty v půdě pod keřem. Nakonec požádal přednostu kanceláře, aby spustil žaluzie, a upozornil mne, že ve středu přesně nedoléhají, takže kdokoli může zvenčí pozorovat, co se děje v místnosti.

„Ty tři dny, které mezitím uplynuly, zmařily všechny průvodní jevy. Možná že něco znamenají, a možná také, že nic. Nemyslím, Watsone, že bychom měli ve Woolwichi ještě co pohledávat. Sklidili jsme tu chabou úrodu. Zkusíme to, zda nám štěstí nebude více přát v Londýně.“

Přidali jsme přece jen ještě jeden snop k zmíněné sklizni, a to na woolwichském nádraží. Pokladník byl s to napevno potvrdit, že v pondělí večer viděl Cadogana Westa – jehož znal dobře od vidění – odjet vlakem ve 20.15 na Londýn. Byl sám a bral si jízdenku třetí třídy do stanice London Bridge. Pokladníkovi bylo nápadné, jak rozrušeně a nervózně si počíná. Ruce se mu tak chvěly, že ani nemohl sesbírat drobné, a pokladník mu s tím musel pomoci. Zjistili jsme podle jízdního řádu, že vlak ve 20.15 je první, který mohl West stihnout poté, co opustil svou slečnu v půl osmé.

„Pokusme se zrekonstruovat průběh jeho počínání, Watsone,“ řekl Holmes, když půl hodiny mlčky přemýšlel. „Nevzpomínám si, že bychom mezi všemi svými společnými případy byli narazili na problém, do něhož bychom byli pronikali obtížněji. Každý krok, o nějž se nám podaří postoupit, odhalí další horský předěl. A přitom jsme přece dosáhli docela slušného pokroku.

Výsledek našeho šetření ve Woolwichi svědčil celkově proti mladému Westovi, ale stopy pod oknem by ukazovaly na příznivější hypotézu. Předpokládejme například, že se na něho obrátil některý zahraniční agent. Mohl tak učinit za okolností, které Westovi zabránily, aby to oznámil, ale stále mu to vrtalo hlavou, jak napovídají narážky, které pronesl před snoubenkou. No dobrá. A nyní předpokládejme, že ve chvíli, kdy doprovázel svou slečnu do divadla, se před ním náhle v mlze mihne týž agent a zmizí směrem ke kanceláři. West byl temperamentní muž, rychle se rozhodoval. Vědomí povinnosti převážilo nad vším ostatním. Sledoval toho člověka, zůstal stát pod oknem, viděl, jak ukradl dokumenty, a jal se pronásledovat zloděje. Takový výklad vyvrací námitku, že by nikdo nekradl originály, když měl možnost je okopírovat. Nezasvěcenec se však musel zmocnit originálů. Až sem to má svou logiku.“

„A jak se události vyvíjely dál?“

„Dál už narážíme na nesnáze. Člověk by čekal, že za těchto okolností mladý West především zadrží zloducha a zburcuje policii. Proč tak neučinil? Snad proto, že ty listiny bral někdo z jeho nadřízených? To by vysvětlovalo Westovo počínání. Anebo šéf Westovi v mlze unikl a West se okamžitě rozjel do Londýna, aby ho zaskočil v jeho domě, pokud ovšem věděl, kde šéf bydlí? Rozhodně muselo jít o mimořádně naléhavou věc, když nechal své děvče stát v mlze a ani se nepokusil jí něco vysvětlit. Zde naše stopa končí a mezi tou či onou hypotézou a mrtvým Westem, ležícím na střeše metropolitního vlaku se sedmi výkresy v kapse, se otvírá široká propast. Tuším, že bychom teď měli začít z opačného konce. Jestli nám Mycroft obstaral seznam adres, možná že bychom mezi nimi našli svého člověka a sledovali dvě nitky místo jediné.“

A skutečně na nás v Baker Street už čekal list. Doručil jej okamžitě vládní posel. Holmes jej přelétl očima a pak mi ho podal.

Spousta potěru, ale málokdo by si troufl na tak velkou akci. Za úvahu stojí pouze Adolph Meyer, Great George Street č. 13, Westminster; Louis La Rothiére, Campden Mansions, Notting Hill; a Hugo Oberstein, Caulfield Gardens č. 13, Kensington. Ten posledně jmenovaný byl prý v pondělí v Londýně a podle hlášení pak odjel. S potěšením kvituji, že jsi spatřil paprsek světla. Ve vládě se očekává konečná zpráva s vrcholnou netrpělivostí. Naléhavé výzvy zaznívají z nejvyšších míst. Ozbrojené složky jsou Ti k dispozici, kdyby bylo třeba.

Mycroft

„Obávám se,“ usmál se Holmes, „že v tomto případě by nám ani celá královská armáda nebyla mnoho co platná.“ Rozprostřel velikánský plán Londýna a dychtivě se nad něj naklonil. „Vida,“ prohlásil po chvíli se zadostiučiněním, „konečně se nám to začíná vyvíjet trochu příznivěji. Víte, Watsone, začínám být přesvědčen, že to nakonec přece jen dokážeme.“ A s nečekanou bujarostí mne plácl po zádech. „Teď se vypravím ven. Jdu pouze obhlédnout terén. Nepustil bych se do ničeho závažného bez svého věrného druha a memoáristy. Vy setrvejte zatím zde; pravděpodobně mne za hodinku za dvě opět uvidíte. Kdyby vám byla dlouhá chvíle, vezměte papír a pero a začněte spisovat, jak jsme zachránili vlast.“

Něco z jeho rozjaření se přeneslo i na mne, neboť jsem dobře věděl, že by se natolik neodchýlil od svého obvyklého střízlivého počínání, kdyby neměl dobrý důvod k spokojenosti. Celý dlouhý listopadový večer jsem netrpělivě očekával jeho návrat. Konečně přibyl krátce po deváté poslíček se vzkazem:

Večeřím v restauraci U Goldiniho na Gloucester Road v Kensingtonu. Buďte tak laskav a neprodleně se za mnou sem vypravte. Vezměte s sebou páčidlo, zatemněnou lucernu, dláto a pistoli.

S. H.

Pro řádného občana bylo věru zvláštní vykročit takto vybaven do temné mlhy zahalující ulice. Skryl jsem vyžádané nástroje v kapsách svrchníku a drožka mne zavezla přímo na danou adresu. Přítel seděl hned za dveřmi této barvité italské restaurace u kulatého stolku.

„Večeřel jste už? Pak si tedy dejte se mnou kávu a curacao. Okuste majitelovy doutníky. Nejsou tak vražedné, jak by člověk čekal. Máte všechno?“

„Zde ve svrchníku.“

„Výborně. Když dovolíte, seznámím vás krátce s tím, co jsem dělal, a naznačím, do čeho se za chvíli pustíme. Jistě jste už poznal, Watsone, že mrtvého mladíka musel někdo na střechu toho vagónu položit. To bylo jasné od okamžiku, kdy jsem pochopil, že sklouzl ze střechy, a nevypadl z vlaku.“

„Nemohli ho shodit z mostu?“

„Soudím, že je to vyloučeno. Prohlédnete-li si střechu vagónu, zjistíte, že je lehce zaoblená a že nemá kolem dokola žádné zábradlí. Proto můžeme bezpečně tvrdit, že na ni mladého Westa někdo položil.“

„Jak by ho tam mohl položit?“

„Na tuto otázku jsme hledali odpověď. Bylo to možné pouze jediným způsobem. Uvědomte si, že podzemní dráha se ve West Endu na několika místech vynořuje na povrch. Matně jsem se rozpomínal, že jsem občas vídal okna nad hlavou, když jsem cestoval podzemní drahou. Co kdyby vlaky pod takovým oknem stavěly? Pak by nebylo těžké umístit tělo na střechu.“

„Mně to připadá velmi nepravděpodobné.“

„Musíme se řídit podle staré zásady, že v případě, kdy se vyloučí všechny ostatní možnosti, ta jež zbývá, ať jakkoli nepravděpodobná, musí odpovídat skutečnosti. Zde přece selhaly všechny ostatní možnosti. Když jsem zjistil, že proslulý mezinárodní vyzvědač, který právě odjel z Londýna, bydlí v bloku překlenujícím podzemní dráhu, rozjařilo mne to do té míry, až vás moje náhlá frivolita trošinku pobouřila.“

„Z toho důvodu tedy?“

„Ano, z tohoto důvodu. Soustředil jsem se na pana Hugo Obersteina z Caulfield Gardens č. 13. Zahájil jsem akci na stanici Gloucester Road, odkud mne jeden ochotný úředník doprovodil podél trati; jeho zásluhou jsem se přesvědčil nejen o tom, že okna zadního schodiště v Caulfield Gardens vedou na trať, ale o jedné ještě výmluvnější skutečnosti: v těch místech kříží koleje jedna z hlavních tratí, takže vlaky podzemní dráhy musí často právě zde na pár minut zastavit.“

„Skvělé, Holmesi. Vy jste na to přišel!“

„Prozatím to hraje, Watsone, prozatím. Pokročili jsme, ale cíl je ještě v dálce. Když jsem si tedy prohlédl zadní trakt na Caulfield Gardens, zavítal jsem i k přednímu vchodu a přesvědčil jsem se, že ptáček skutečně uletěl. Je to rozlehlý dům, a pokud jsem mohl posoudit, nemá hořejšek zařízený. Oberstein tam žil pouze s jediným komorníkem, což byl pravděpodobně jeho spolupracovník a důvěrník. Nesmíme zapomínat, že Oberstein odjel na kontinent, aby doručil kořist, ale že nezamýšlí uprchnout: nemá důvodu obávat se zatčení a jistě mu ani na mysl nepřijde, že by ho zatím mohli doma navštívit nějací amatéři. A právě k tomu se nyní chystáme.“

„Nemohli bychom si obstarat povolení a vniknout tam úředně?“

„Při stávajících důkazech zatím asi těžko.“

„Co bychom tam mohli objevit?“

„Kdož ví, co tam třeba nebude za korespondenci.“

„Mně se tohle nezamlouvá, Holmesi.“

„Budete tedy hlídkovat na ulici, milý kamaráde. Přestupku proti zákonům se dopustím já. Teď není čas na úzkoprsé ohledy. Vzpomeňte si na Mycroftův list, na admiralitu, na vládu, na onu vysoce postavenou osobnost, která čeká na zprávu. Musíme tam vniknout.“

Místo odpovědi jsem vstal.

„Máte pravdu, Holmesi. Musíme tam vniknout.“

Vyskočil a stiskl mi ruku.

„Věděl jsem, že se toho nakonec nezaleknete,“ řekl a na okamžik se mu v očích objevil výraz, který víc než cokoli jiného připomínal něhu. V příštím okamžiku to však už opět byl ten energický, praktický chlapík jako vždy.

„Je to téměř půl míle, ale nemáme naspěch. Pojďme pěšky,“ řekl. „Jen probůh neupusťte ty nástroje. Kdyby vás zatkli jako podezřelé individuum, byla by to velice nepříhodná komplikace.“

Caulfield Gardens byl fádní blok se sloupovím před každým vchodem, tedy jeden z těch typických výplodů středoviktoriánského údobí, jaké se tak zhusta vyskytují v londýnském West Endu. U sousedů se zřejmě konala nějaká dětská oslava, neboť se odtud rozléhal do noci veselý šum mladých hlasů a klinkot fortepiána. Nad ulicemi stále ještě visel mlžný závoj a poskytoval nám přátelskou ochranu. Holmes rozžal lucernu a osvítil masivní domovní dveře.

„Tohle by nám způsobilo vážnou nesnáz,“ pravil. „Mají určitě nejen zámek, ale i závoru. Bude moudřejší uchýlit se na dvůr. Je tam příhodný průchod – pro případ, že by se do toho vložil některý přehorlivý strážník. Podržte mne, Watsone, a já vám to hned oplatím.“

Za okamžik už jsme oba stanuli na dvorku. Sotva jsme stačili uchýlit se do temného stínu, když jsme zvenčí zaslechli v mlze kroky policejní hlídky. Jakmile jejich tlumený rytmus odumřel, pustil se Holmes do suterénních dveří. Viděl jsem, jak se sehnutý namáhá, až se s pronikavým zapraskáním rozlétly. Vběhli jsme do tmavé chodbičky a dvířka na dvorek za sebou zabouchli. Holmes vystupoval přede mnou po holém točitém schodišti. Malá výseč jeho žlutavé svítilny ozářila nízké okno.

„Jsme na místě, Watsone – musí to být zde.“ Otevřel okno, a jak tak učinil, zaslechli jsme tichý dunivý hukot, který nepřetržitě sílil, až se pod námi přehnal s hlasitým lomozem vlak a zmizel ve tmě. Holmes přejel světelným paprskem po okenní římse. Byla hustě zanesena sazemi od projíždějících lokomotiv, ale černý povrch byl na několika místech rozmazán a setřen.

„Je znát, kde si opřeli tělo. Hej, Watsone, copak to tu máme? Zcela nepochybně skvrnu od krve.“ Ukazoval na slabé zabarvení podél okenního rámu. „A zde na kamenném schodišti je další. Dokonalá názorná ukázka. Zůstaneme tu, až některý vlak zastaví.“

Nemuseli jsme čekat dlouho. Příští vlak se vyřítil z tunelu stejně hlučně jako předchozí, ale pod širým nebem zpomalil, nato zaskřípěly brzdy a vlak bezprostředně pod námi zastavil. Z okenního parapetu nebylo ke střeše vagónu ani čtyři stopy. Holmes tiše zavřel okno.

„Zatím nám skutečnost dává za pravdu,“ řekl. „Co o tom soudíte, Watsone?“

„Mistrný kousek. Povznesl jste se k novým výšinám.“

„V tom s vámi nemohu souhlasit. Jakmile mne napadlo vysvětlení s tělem na střeše, což jisté nebyla hádanka zvlášť obtížná, vyplynulo z toho vše ostatní zcela logicky. Kdyby nebyly ve hře tak závažné zájmy, byla by to až do této chvíle pouhá lapálie. Skutečné nesnáze nás teprve čekají. Ale snad tu objevíme něco, co nám náš úkol ulehčí.“

Vystoupili jsme po schodech do kuchyně a prošli několik pokojů v přízemí. První byla střízlivě zařízená jídelna, kde jsme nenašli nic pozoruhodného. Následovala ložnice, a tam jsme nepořídili o nic lépe. Zbývající místnost vypadala slibněji, a proto se tam přítel zdržel a zahájil systematickou prohlídku. Vršilo se tu plno listin a knih, neboť zřejmě sloužila jako pracovna. Holmes hbitě a metodicky probíral jednu zásuvku a skřínku za druhou, ale žádný náznak úspěchu mu nerozzářil přísnou tvář. Uplynula hodina a my dosud nepokročili ani o píď.

„Ten darebák lstivý za sebou zametl všechny stopy,“ řekl Holmes. „Nezanechal tu nic, co by mohlo svědčit proti němu. Nebezpečné dopisy zničil nebo odstranil. Tohle je naše poslední šance.“

Poslední šancí byla nevelká kovová pokladna, která stála na psacím stole. Holmes ji vypáčil dlátem. Bylo v ní několik roliček papíru popsaných číslicemi a výpočty, bez údajů, které by naznačovaly, k čemu se vztahují. Opakovaně se vyskytující slova „tlak vody“ a „tlak na čtvereční centimetr“ napovídaly, že souvislost s ponorkou není vyloučená. Holmes je všechny netrpělivě odsunul stranou. Zbyla tam jediná obálka s několika malými novinovými výstřižky. Vyklepal je na stůl a já rázem poznal z jeho zaujatého výrazu, že mu opět svitla naděje.

„Co je tohle, Watsone? Hm? Co je tohle? Výstřižky, které tvoří sérii zpráv v novinových inzerátech. Podle tisku a papíru je to ze společenské rubriky Daily Telegraphu. V pravém rohu nahoře. Datum chybí, ale sdělení se logicky řadí za sebou. Tohle musí být první:

Počítal se zprávou dříve. Podmínky přijatelné. Sdělte podrobnosti na adresu uvedenou na navštívence.

Pierrot

A dále:

Odklady nežádoucí. Nabídka pozbude platnosti, nebudou-li dodrženy smluvní podmínky. Stanovte písemně schůzku. Potvrdím inzerátem.

Pierrot

Pak přijde:

Příliš složité, popis nestačí. Podrobná zpráva nutná. Kompenzace po dodání zboží.

Pierrot

Nakonec:

Pondělí večer po deváté. Klepat dvakrát. Jen my dva. Nebuďte tak nedůvěřivý. Dodané zboží okamžité proplaceno v hotovosti.

Pierrot

Dostačující záznam, Watsone! Myslím, že bychom měli zajet do budovy Daily Telegraphu a tam dovršit záslužnou celodenní práci.

 

Mycroft Holmes s Lestradem přišli nazítří po snídani, jak bylo domluveno, a Sherlock Holmes jim vylíčil náš postup z předchozího dne. Kriminalista se ošíval, když jsme se doznali k vloupání.

„Něco takového si my od policie dovolit nemůžeme, pane Holmesi,“ řekl. „Není divu, že dokážete věci, jaké se nám nepodaří. Ale jednoho krásného dne zajdete příliš daleko a pak se i se svým přítelem ocitnete v nesnázích.“

„Pro vlast, domov a krásu – viďte, Watsone? Obětujeme se na oltář rodné země. A co o tom soudíš ty, Mycrofte?“

„Vynikající práce, Sherlocku! Obdivuhodná! Ale k čemu jí využiješ?“

Holmes zvedl ze stolu výtisk Daily Telegraphu.

„Viděli jste dnešní Pierrotův inzerát?“

„Cože? Další?“

„Ano; zde je:

Dnes večer. Na témž místě, v stejnou dobu. Klepat dvakrát. Mimořádně důležité! Jde o vaši bezpečnost.

Pierrot

„U všech rohatých!“ zvolal Lestrade. „Jestli se na to chytí, je náš!“

„Z toho důvodu jsem také ten inzerát zadal. Kdyby se vám to hodilo a přišli jste oba s námi hlídkovat do Caulfield Gardens, podařilo by se nám možná přiblížit se řešení.“

 

Mezi nejpozoruhodnější vlastnosti Sherlocka Holmese patřila schopnost vyřadit mozek z činností a zaobírat se pouze nenáročnými věcmi, kdykoli se přesvědčil, že další práce by byla už zbytečná. Vzpomínám si, že se na celý ten pamětihodný den ponořil do monografie o polyfonních motetech Orlanda di Lasso, jejímž byl autorem. Já za svou osobu se nemohu chlubit takovou schopností uvolnění, a v důsledku toho se pro mne čas nekonečně vlekl. Celostátní důležitost tohoto případu, napjaté očekávání ve vysokých kruzích a bezprostřední experiment, jejž jsme hodlali podniknout – všechno to dohromady mi jitřilo nervy. Uvítal jsem s úlevou, když jsme se konečně po lehké večeři vydali na smluvenou výpravu. Lestrade a Mycroft se s námi sešli, jak jsme se dohodli, před stanicí Gloucester Road. Minulé noci jsme nechali u Obersteina otevřená dvířka na dvorek, a jelikož Mycroft Holmes velmi určitě a rozhořčeně odmítl lézt přes plot, musel jsem já projít dovnitř a otevřít hlavní vchod. V devět jsme už všichni seděli v pracovně a trpělivě čekali na našeho muže.

Minula hodina a po ní další. Když odbíjela jedenáctá, připadalo mi, že odměřené údery velkých kostelních hodin vyzvánějí umíráčkem našim nadějím. Lestrade a Mycroft neklidně poposedávali a dvakrát za minutu se dívali na hodinky. Holmes seděl mlčky a klidně, oči přivřené, ale všechny smysly zbystřeně napjaté. Náhle zvedl prudce hlavu.

„Přichází,“ řekl.

Domovní dveře míjely pokradmé kroky. Pak se vrátily. Slyšeli jsme, jak u vchodu kdosi přešlápl a hned nato dvakrát dopadlo klepátko. Holmes vstal a nám ostatním pokynul, abychom zůstali sedět. Plynová lampa v hale nebyla víc než světelný bod. Holmes otevřel domovní dveře, a když kolem něho proklouzla temná postava, zavřel je a zamkl. „Tudy!“ zaslechli jsme jeho hlas a za okamžik už náš člověk stanul před námi. Holmes mu kráčel těsně v patách, a když se příchozí s poplašeným výkřikem v panice otočil, chytil ho za límec a mrštil jím zpátky do místnosti. Než získal muž ztracenou rovnováhu, byly už dveře zavřené a Holmes se o ně opíral zády. Muž se rozhlédl, klopýtl a skácel se smyslů zbavený na zem. Přitom mu spadl z hlavy široký klobouk, šála se mu svezla z úst a objevil se dlouhý plavý plnovous a měkká, jemná, přitažlivá tvář plukovníka Valentina Waltera.

Holmes překvapeně hvízdl.

„Tentokrát mne můžete nazvat hlupákem, Watsone,“ řekl. „Očekával jsem jiného ptáčka.“

„Kdo je to?“ vyptával se Mycroft dychtivě.

„Mladší bratr nebožtíka sira Jamese Waltera, ředitele oddělení pro podmořské válečné operace. Ano, ano: už vidím, jak se karty zamíchaly. Přichází k sobě. Myslím, že byste měli výslech přenechat mně.“

Odnesli jsme nehybnou postavu na pohovku. Vtom se náš vězeň posadil, s hrůzou ve tváři se kolem sebe rozhlédl a přejel si rukou čelo, jako by nevěřil vlastním očím.

„Co to má znamenat?“ zeptal se. „Přišel jsem navštívit pana Obersteina.“

„Všechno je prozrazeno, plukovníku,“ řekl Holmes. „Jak se může něčeho takového dopustit anglický gentleman, to nikdy nepochopím. Víme o vaší korespondenci a transakcích s Obersteinem. Známe také okolnosti, za jakých zahynul mladý Cadogan West. Mohu-li vám radit, získejte aspoň tu polehčující okolnost, že projevíte lítost a ke všemu se doznáte, neboť některé podrobnosti se můžeme dozvědět pouze od vás.“

Muž zaúpěl a zabořil obličej do dlaní. Vyčkávali jsme, on však mlčel.

„Ujišťuji vás,“ pravil Holmes, „že všechno podstatné je nám už známo. Víme, že jste potřeboval peníze; že jste si pořídil otisky klíčů, které byly svěřeny vašemu bratrovi; že jste vešel v písemný styk s Obersteinem, jenž odpovídal na vaše dopisy inzeráty v Daily Telegraphu. Je nám známo, že jste se vydal v pondělí večer v mlze do kanceláře, ale že vás zahlédl a sledoval mladý Cadogan West, který vás už patrně začal z nějakého důvodu podezírat dříve. Viděl, jak jste výkresy ukradl, ale nemohl ztropit poplach, protože zbývala možnost, že je vezete bratrovi do Londýna. Jako uvědomělý občan a vlastenec pominul v té chvíli své soukromé záležitosti, držel se vám v patách a sledoval vás mlhou, dokud jste nedospěl do tohoto domu. Tady zasáhl, a nato jste vy, plukovníku, k vlastizradě přidal ještě horší zločin vraždy.“

„Já to nebyl! Já to nebyl! Přísahám před bohem, že jsem to nebyl já!“ volal náš zajatec zděšeně.

„Povězte nám tedy, jak přišel Cadogan West o život, než jste ho položili na střechu vagónu podzemní dráhy.“

„Povím. Přísahám vám, že všechno povím. Ostatní souhlasí. Přiznávám se. Bylo to, jak říkáte. Potřeboval jsem zaplatit dluh na burze. Musel jsem si ty peníze opatřit. Oberstein mi nabídl pět tisíc. Chtěl jsem se zachránit před neštěstím. Ale co se té vraždy týká, jsem stejně nevinen jako vy.“

„Co se tedy přihodilo?“

„Pojal podezření už dříve a sledoval mne, jak líčíte. Nezpozoroval jsem nic, dokud jsem nestál před oněmi dveřmi dole. Zaklepal jsem dvakrát a Oberstein přišel otevřít. Ten mladík vběhl dovnitř a dotazoval se, co hodlám s těmi výkresy učinit. Oberstein držel v ruce krátkou hůlku s olověnou rukojetí. Nosil ji všude s sebou. Když si West vynutil přístup do domu, Oberstein ho tou hůlkou udeřil do hlavy. Byla to osudná rána. West do pěti minut skonal. Ležel v hale a my nad ním bezradně stáli. Pak Obersteina napadly ty vlaky, které mu stavějí pod oknem. Nejprve si však prohlédl výkresy, které jsem přinesl. Řekl, že tři jsou nejdůležitější a ty že si musí nechat. ‚Nechat si je nemůžete,‘ odporoval jsem. ‚Ve Woolwichi by vypukla hrozná aféra, kdybych je nevrátil.‘ ‚Musím si je nechat,‘ řekl, ‚neboť jsou tak složité, že bych v daném čase nedokázal pořídit kopie.‘ ‚Musím je všechny ještě dnes v noci vrátit,‘ povídám. Chvíli přemýšlel a pak zvolal, že už na to přišel. ‚Tři si nechám,‘ řekl, ‚a ostatní strčím do kapsy tomuto mladíkovi. Až ho najdou, jistě to všechno připíší jemu.‘ Nenapadlo mne žádné jiné řešení, a tak jsme učinili, co navrhoval. Čekali jsme u okna půl hodiny, než jeden vlak zastavil. Pro hustou mlhu nebylo nic vidět, a tak jsme bez nesnází spustili Westovo tělo na střechu. Tím skončila má úloha v celé té věci.“

„A co pan bratr?“

„Neříkal nic, ale kdysi mne přistihl se svými klíči a myslím, že mne podezíral. Viděl jsem mu to na očích. Jak víte, už se z toho otřesu nevzpamatoval.“

V místnosti zavládlo mlčení. První je přerušil Mycroft Holmes.

„Nemůžete svou vinu aspoň trochu napravit? Ulevilo by se vám na duši a možná že by to zmírnilo trest, který vás čeká.“

„Co bych mohl napravit?“

„Kde je Oberstein s těmi dokumenty?“

„Nevím.“

„Nedal vám žádnou adresu?“

„Řekl, že dopisy adresované do hotelu du Louvre v Paříži mu s jistým zpožděním dojdou.“

„Pak je náprava ve vaší moci,“ řekl Sherlock Holmes.

„Udělám všechno, co je v mých silách. Nedlužím tomu chlapovi žádné ohledy. Uvrhl mne do bídné zkázy.“

„Zde máte papír a pero. Sedněte si k psacímu stolu a pište, co vám budu diktovat. Napište na obálku danou adresu. Dobře. A nyní vlastní dopis:

Vážený pane!

Bezpochyby jste již postřehl, že při naší transakci byl opomenut jeden důležitý detail. Mám kopii, která celek doplní. Na její obstarání jsem vynaložil mimořádné úsilí a musím Vás proto požádat o další zálohu ve výši pěti set liber. Nehodlám zásilku svěřit poště, a rovněž nepřijmu nic než zlato nebo bankovky. Zajel bych za Vámi do ciziny, ale mohlo by to vyvolat různé úvahy, kdybych v této době opustil vlast. Budu Vás proto očekávat v kuřáckém salónku hotelu Charing Cross příští sobotu kolem dvanácté. Znovu opakuji, že přijmu pouze anglické bankovky nebo zlato.

To zcela postačí. Velice by mne překvapilo, kdyby to onoho pána nepřilákalo.“

A měl pravdu. Historie nám praví – tajná historie národa, která bývá často mnohem přízemnější a zajímavější než její podoba určená veřejnosti – že Oberstein dychtiv dovršit svůj životní úspěch, sedl na vějičku a jedna britská věznice před ním zabezpečila svět na patnáct let. V jeho zavazadlech se našly nedocenitelné Bruce – Partingtonovy dokumenty, které vydražoval ve všech evropských námořních ústředích.

Plukovník Walter zemřel koncem druhého roku ve vězení, kde si odpykával trest. Holmes se vrátil osvěžen ke své monografii o polyfonních motetech Orlanda di Lasso, která mezitím vyšla jako soukromý tisk a podle názorů odborníků je posledním slovem v tomto oboru. Pár neděl nato jsem se náhodou dozvěděl, že přítel strávil den ve Windsoru, odkud se vrátil s překrásnou smaragdovou jehlicí do kravaty. Když jsem se ho ptal, zda si ji koupil, odvětil, že je to dárek jisté urozené dámy, z jejíhož pověření měl kdysi tu čest zařídit nějakou maličkost. Víc mi neřekl, ale já se domnívám, že bych mohl uhádnout jméno té vznešené osobnosti, a nepochybuji o tom, že smaragdová jehlice bude příteli navždy připomínat dobrodružství s Bruce – Partingtonovými dokumenty.

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >