Read synchronized with  German  English  Spanisch  French  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Asi deset minut poté zval zvonek k čaji, a poněvadž Virginie nesešla dolů, paní Otisová pro ni poslala jednoho ze sluhů. Ten se za chvíli vrátil a řekl, že slečnu Virginii nemůže nikde najít. Ježto měla ve zvyku zajít každý večer do zahrady pro květiny na jídelní stůl, paní Otisová se zprvu nijak neznepokojovala, ale když tlouklo šest a Virginie se neobjevila, zmocnilo se jí už rozčilení a poslala ven chlapce, aby se po ní podívali; sama zatím s panem Otisem prohledávala kdejaký pokoj v domě. O půl sedmé se chlapci vrátili a prohlásili, že po sestře nenašli nikde ani stopu. Teď už byli všichni velice rozrušeni a nevěděli, co počít, když tu si pan

Otis náhle vzpomněl, že před několika dny povolil tlupě cikánů, aby se utábořila v parku. Vydal se tudíž spolu s nejstarším synem a se dvěma čeledíny do blackfellské úžlabiny, kde, jak věděl, cikáni pobývali. Mladý vévoda z Cheshiru, dočista šílený úzkostí, naléhavě prosil, aby směl jet také, ale pan Otis mu to nedovolil, protože se bál, že by mohlo dojít k rvačce. Ale když dojeli na místo, viděli, že cikáni jsou už pryč a že odjeli zřejmě z náhlého popudu, neboť ohniště bylo ještě žhavé a v trávě leželo několik misek. Pan Otis poslal Washingtona a oba muže, aby prohledali celý okres, a sám jel domů a všem policejním inspektorům v hrabství odeslal telegram s žádostí, aby pátrali po děvčátku, které unesli vandráci nebo cikáni. Pak poručil, aby mu přivedli koně, a když na jeho naléhání zasedla jeho žena se všemi třemi chlapci k večeři, odcválal s podkoním po ascotské silnici. Ale sotva urazil několik mil, zaslechl, že se někdo žene tryskem za ním, a když se ohlédl, spatřil mladého vévodu, jak s velice rozpálenou tváří a bez klobouku přijíždí na svém poníku.

„Moc se omlouvám, pane Otisi,“ lapal hoch po dechu, „ale já nedokážu sníst večeři, dokud je Virginie bůhvíkde. Prosím vás, nezlobte se na mě; kdybyste nám byl loni dovolil, abychom se zasnoubili, nebylo by k těmhle starostem vůbec došlo. Viďte, že mě nepošlete zpátky? Já se nemohu vrátit. A nevrátím se!“

Vyslanec se chtě nechtě musel na toho sličného mladého darebáčka usmát; ta jeho oddanost k Virginii ho náramně dojala, sklonil se tedy z koně, poklepal chlapci vlídně na rameno a řekl: „Inu, Cecile, když se nemíníte vrátit, budete asi muset jet se mnou. Ale musím vám v Ascotu sehnat klobouk.“

„Čert vem klobouk! Já chci Virginii!“ zvolal malý vévoda se smíchem a oba se tryskem rozjeli k železniční stanici. Tam se pan Otis vyptával přednosty, jestli někdo neviděl na nástupišti děvče, na které by se hodil popis Virginie, ale pranic se o ní nedověděl. Přednosta nicméně telegrafoval po celé trati a ujistil pana Otise, že budou po dívce dávat pečlivě pozor. Pan Otis nejdříve koupil mladému vévodovi u pláteníka, který zrovna zavíral krám, klobouk, a pak se rozjeli do Bexley, vesnice vzdálené asi čtyři míle, kde, jak mu bylo řečeno, bylo známé shromaždiště cikánů, protože hned vedle byla rozlehlá obecní louka. Tam zburcovali venkovského strážníka, ale ten jim nemohl dát žádné zprávy; projezdili tedy křížem krážem celou louku, pak obrátili koně k domovu a asi v jedenáct hodin dorazili do zámku, k smrti znaveni a se srdci div ne zlomenými. Washington a dvojčata na ně čekali ve vrátnici s lucernami, protože alej byla temná.

Ani zde nikdo neobjevil sebemenší stopu po Virginii. Cikány zatím dopadli v brockleyských lukách, ale dívka s nimi nebyla a na vysvětlenou svého náhlého odjezdu prohlásili, že si popletli datum trhu v Chortonu a odtáhli tedy ve spěchu, protože se báli, že by tam mohli dorazit pozdě. Zpráva, že Virginie zmizela, je dokonce tuze sklíčila, protože byli velmi vděčni panu Otisovi, že jim dovolil tábořit ve svém parku, a čtyři z nich se sami od sebe vrátili, aby pomohli v pátrání.

Byl vypuštěn i rybníček a celé panství bylo pečlivě prohledáno, ale bezvýsledně. Viděli už, že Virginii nenajdou, aspoň ne této noci. Pan Otis a chlapci kráčeli tedy k domovu v hlubokém zoufalství a za nimi šel podkoní s oběma koňmi a poníkem. Ve dvoraně našli skupinu poděšených sloužících a na pohovce v knihovně ležela ubohá paní Otisová, téměř šílená strachem a úzkostí, a stará hospodyně jí svlažovala čelo eau de Cologne. Pan Otis trval na tom, že jeho choť musí okamžitě něco sníst, a i pro celou družinu poručil večeři. Bylo to melancholické jídlo, ježto nikdo skoro nepromluvil, ba i dvojčata zkrotla a oněměla hrůzou, protože měla sestru velmi ráda.

Když dojedli, pan Otis, přes naléhavé žadonění malého vévody, nařídil, aby šli všichni spát; prohlásil, že teď v noci se už nedá nic dělat a ráno že zatelegrafuje do Scotland Yardu, aby sem okamžitě poslali několik detektivů. Právě když vycházeli z jídelny, začala na věžních hodinách odbíjet půlnoc, a když dozněl poslední úder, slyšeli třesk a náhlý pronikavý výkřik; domem otřásl děsivý rachot hromu, vzduchem prochvěl akord nadpozemské hudby, na vrcholu schodiště vypadla s hlasitým lomozem jedna výplň a ze stěny vystoupila Virginie, velmi bledá, až bílá, a v ruce držela malou skříňku. V mžiku vyběhli všichni k ní. Paní Otisová ji vášnivě sevřela do náručí, vévoda ji div nezadusil prudkými polibky a dvojčata se kolem té skupinky dala do divokého válečného tance.

„Dobré nebe! Dítě! Kde jsi byla?“ zvolal pan Otis skoro hněvivě, protože si myslel, že jim schválně vyvedla nějaký bláznivý kousek. „Cecil a já jsme projezdili celý kraj, jak jsme tě hledali, a tvá matka se vyděsila k smrti. Takovéhle žerty si nesmíš už nikdy tropit.“ ,,

„Leda ze strašidla! Leda ze strašidla!“ ječela dvojčata, jak křepčila kolem nich.

„Díky Bohu, že jsi zase tady, můj drahoušku! Jakživa se už nesmíš ode mne hnout,“ šeptala paní Otisová a líbala chvějící se dítě a hladila je po rozcuchaných zlatých vlasech.

„Tatíčku,“ řekla klidně Virginie, „byla jsem se strašidlem. Už umřelo a musíš se jít na ně podívat. Napáchalo mnoho zlého, ale doopravdy litovalo všeho, co udělalo, a než umřelo, darovalo mi tuhle skříňku s krásnými klenoty.“

Celá rodina na ni zírala v němém ohromení, ale dívka se tvářila naprosto vážně a slavnostně; otočila se a vedla je otvorem v ostění do svažující se tajné chodby a za ní šel Washington s rozžatou svící, kterou sebral se stolu. Posléze došli k velikým dubovým dveřím, pobitým rezavými hřeby. Když se jich Virginie dotkla, rozlétly se na těžkých stěžejích a všichni se octli v nízké světničce s klenutým stropem a s jedním malinkým zamřížovaným okénkem. Do zdi byl zasazen veliký železný kruh a k němu byl řetězy připoután vyzáblý kostlivec, který ležel jak široký tak dlouhý na kamenné podlaze; vypadal, jako by se snažil dlouhými bezmasými prsty uchopit starodávnou misku a starodávnou konvici, jež někdo postavil těsně mimo jeho dosah. Džbán byl kdysi zřejmě naplněn vodou, neboť byl uvnitř pokryt zelenou plísní. Na misce nebylo nic, jen kupička prachu. Virginie poklekla vedle kostry, sepjala ručky a počala se tiše modlit, zatímco ostatní hleděli s úžasem na strašlivou tragédii, jejíž tajemství jim teď bylo objasněno.

„Hele!“ vzkřiklo náhle jedno z dvojčat, jež se dívalo ven z okna a pokoušelo se zjistit, v kterém zámeckém křídle je ta světnička umístěna.

„Hele! Ta stará uschlá mandloň rozkvetla! Vidím ty květy docela zřetelně, když na ně svítí měsíček.“

„Bůh mu odpustil!“ řekla vážně Virginie a vstala; a vypadala, jako by jí obličej ozářilo nádherné světlo.

„Ach, vy jste anděl!“ zvolal mladý vévoda, vzal ji kolem krku a políbil ji.