Read synchronized with  German  English  Spanisch  French  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Několik dní potom si Virginie a její kučeravý kavalír vyjeli na koních do brockleyských lučin a Virginie si tam tak ošklivě potrhala oblek, když se chtěla dostat skrze živý plot, že si na zpáteční cestě usmyslila jít po zadním schodišti, aby ji nikdo nespatřil. Když utíkala kolem Čalounové komnaty, jejíž dveře byly náhodou otevřeny, měla dojem, že tam někoho vidí, a v domnění, že je to komorná její matky, která si tam někdy brávala práci, nahlédla dovnitř; chtěla komornou poprosit, aby jí spravila oblek. Ale k jejímu svrchovanému údivu byl tam sám cantervillský duch. Seděl u okna a díval se, jak vzduchem poletuje zašlé zlato žloutnoucích stromů a po dlouhé aleji jak bláznivě tančí rudé listí. Hlavu si opíral o ruku a celé jeho vzezření vyjadřovalo nesmírnou sklíčenost. Věru, tak opuštěně a tak chatrně vypadal, že Virginie, ač její první myšlenkou bylo utéci a zamknout se ve svém pokoji, byla náhle plna soucitu a rozhodla se, že se pokusí ho utěšit. Tak lehký byl její krok a tak hluboká jeho melancholie, že dívku nevnímal, dokud na něj nepromluvila.

„Je mi vás tolik líto,“ řekla, „ale mí bratři se zítra vracejí do Etonu, a tak vás už nikdo nebude trápit, když budete způsobným..

„To je nesmysl chtít na mně, abych byl způsobný,“ odvětil, dívaje se ohromeně na hezkou dívenku, která se odvážila ho oslovit, „úplný nesmysl. Já musím chřestit řetězy a sténat do klíčových dírek a v noci chodit po domě, máte-li tohle na mysli. To je jediný důvod mé existence.“

„To není vůbec žádný důvod existence. Víte sám, že jste napáchal mnoho zlého. Paní Umneyová nám řekla hned první den, když jsme přijeli, že jste zavraždil svou ženu.“

„Ano, to plně doznávám,“ řekl duch vzdorně, „ale to byla záležitost čistě rodinná a nikomu jinému do ní nic nebylo.“

„Zabít kohokoli je velký hřích,“ řekla Virginie, jež časem projevovala rozkošnou puritánskou vážnost, zděděnou po nějakém starém předkovi z Nové Anglie.

„Jděte, téhle laciné přísnosti abstraktní etiky mám až po krk. Má žena nebyla vůbec hezká, nikdy mi pořádně nenaškrobila krejzlíky a neuměla vůbec vařit. No představte si: jednou jsem v hogleyském lese zastřelil srnce, skvostného vidláka, a víte, jak mi ho předložila k jídlu? Ale na tom už teď nezáleží, to je všecko to tam, jen si myslím, že od jejích bratří nebylo zrovna milé nechat mě umřít hladem, i když jsem ji zabil.“

„Vy jste umřel hladem? O, pane strašidlo, totiž sire Simone, vy máte hlad? Já mám v kabelce sendvič. Nemáte na něj chuť?“

„Ne, děkuji vám. Teď už nejím vůbec nic. Ale stejně je to od vás hezké. Vy jste vůbec mnohem milejší než ti ostatní z té vaší hrozné, nevychované, neotesané a nepoctivé rodiny.“

„Tak dost!“ křikla Virginie a dupla si. „To vy jste nevychovaný a hrozný a neotesaný, a co se té nepoctivosti týče, víte dobře, že jste mi kradl ze skříňky barvičky a že jste jimi maloval tu legrační krvavou skvrnu v knihovně. Nejdřív jste mi vzal všechny červené i s rumělkou, takže jsem nemohla dělat západy slunce, pak jste mi vzal smaragdovou zeleň a chromovou žluť a nakonec mi zbylo jen indigo s čínskou bělobou, takže jsem mohla dělat jen krajinky v měsíčním světle, a ty člověka vždycky skličují a ještě ke všemu je těžké je namalovat. Nikdy jsem to na vás neřekla, ačkoli mě to moc mrzelo. A vůbec, všecko to bylo náramně směšné; smaragdově zelená krev, kdopak to kdy slyšel?“

„No já vím,“ řekl duch dosti pokorně. „Ale co jsem měl dělat? Dneska je hrozně nesnadné sehnat pravou krev. A když váš bratr začal s tím NEDOSTIŽNÝM CÍDIČEM, tak jsem vážně neviděl pražádný důvod, proč bych si neměl vzít vaše barvičky. A co se toho odstínu týče, to je vždycky věc vkusu: Cantervillové například mají krev modrou, nejmodřejší v Anglii, ale já vím, že vy Američané na takovéhle věci nic nedáte.“

„Nic o Americe nevíte a udělal byste nejlíp, kdybyste se tam vystěhoval a své mínění o ní si opravil. Můj tatíček vás tam milerád zdarma dopraví. Naše úřady mají sice dojem, že se bez ducha klidně obejdeme, ale tatíček je jistě přesvědčí, aby vás k nám pustili. A jak se jednou octnete v New Yorku, budete mít určitě ohromný úspěch. Tam znám spousty lidí, kteří by rádi dali sto tisíc dolarů, jen aby měli dědečka, takže za rodinné strašidlo určitě dají ještě mnohem víc.“

„Mně by se asi v Americe nelíbilo.“

„To patrně proto, že tam nemáme žádné zříceniny a žádné starožitnosti,“ řekla Virginie kousavě.

„Že nemáte zříceniny? Že nemáte starožitnosti?“ odvětil duch. „A co vaše loďstvo a vaše způsoby?“

„Dobrou noc. Půjdu říct tatíčkovi, aby dvojčatům dopřál další týden prázdnin.“

„Prosím vás, nechoďte pryč, slečno Virginie,“ zvolal duch. „Jsem tak opuštěný a nešťastný, že už vážně nevím, co si počít. Chtěl bych jít spát, ale to nemohu.“

„Co je to za nesmysl? Stačí si lehnout do postele a sfouknout svíčku. Neusnout, to dá někdy velkou práci, zvláště v kostele, ale usnout, to není vůbec nic těžkého. Vždyť to dovedou i batolátka, a ta přece nejsou moc chytrá.“

„Já nespím už tři sta let,“ řekl duch smutně a Virginii se úžasem široce rozevřely krásné modré oči. „Tři sta let už nespím a jsem už hrozně unavený.“

Virginie docela zvážněla a rtíky se jí zachvěly jako plátky růže. Přistoupila k němu, poklekla a zahleděla se mu do staré zvadlé tváře.

„Chudáčku! Chudáčku strašidlo!“ šeptala. „Vy nemáte kde spát?“

„Daleko za borovými lesy,“ odvětil duch tichým zasněným hlasem, „je malá zahrádka. Roste tam vysoká a hustá tráva, kvetou tam bílé hvězdičky bolehlavu a celé noci tam zpívá slavík. Zpívá tam celé noci a celé noci se tam dívá chladný křišťálový měsíc a nad spáči tam rozpřahuje své obrovské paže tis.“

Virginii se zamžily oči slzami a skryla tvář do dlaní.

„To mluvíte o zahradě smrti,“ zašeptala.

„Ach, smrt! Smrt musí být překrásná. Ležet v měkké, hnědé hlíně, nad hlavou mít vlnící se trávu a naslouchat tichu. Být bez včerejška a bez zítřka. Zapomenout na vše, odpustit životu, poznat mír a klid. Jen vy mi můžete pomoci. Vy mi můžete otevřít bránu domu smrti, neboť s vámi je stále láska a láska je silnější než smrt.“

Virginie se zachvěla, tělem jí proběhlo zamrazení a nějakou chvíli bylo ticho. Měla dojem, že se octla v příšerném snu. Pak duch znovu promluvil a jeho hlas zněl jako šelestění větru.

„Četla jste někdy to staré proroctví na okně v knihovně?“

„Ó, často,“ zvolala dívenka a vzhlédla. „Dokonce je dost dobře umím. Je napsáno podivným černým písmem a dá se moc těžko přečíst. Má jen šest řádek:

Až zlatovláska jako květ

k modlitbám pohne hříšný ret,

až suchá mandloň rozkvete,

zalita slzou dítěte,

pak přijde doba šťastných chvil

a klidný bude Canterville.

Nevím ale, co to znamená.“

„To znamená,“ řekl duch smutně, „že vy musíte oplakat za mě mé hříchy, protože já nemám žádné slzy, že vy se musíte místo mě pomodlit za mou duši, protože já jsem bez víry, a jestli jste byla vždycky milá a hodná a laskavá, tak se anděl smrti nade mnou smiluje. Uvidíte v temnotách děsivé postavy a do ucha vám budou šeptat zlé hlasy, ale nic vám neublíží, neboť čistotu dítěte mocnosti pekelné nepřemohou.“

Virginie neodpověděla a duch, shlížeje na její skloněnou zlatou hlavu, zalomil rukama v divé beznaději. Ale Virginie náhle vstala, velmi bledá a s nezvyklým jasem v očích.

„Já se nebojím,“ řekla pevně, „a poprosím anděla, aby se nad vámi smiloval.“

Duch se s tichým radostným výkřikem zvedl z křesla, uchopil dívčinu ruku, se starosvětskou dvorností se k ní sklonil a políbil ji. Prsty měl studené jako led a jeho rty pálily jako oheň, ale Virginie se ani nezajíkla, když ji vedl šerým pokojem. Na vyrudlém zeleném čalounu byli vyšiti malí lovci. Ti zatroubili na své rohy, ozdobené střapci, a drobnýma ručkama na ni mávali, aby se vrátila.

„Vraťse, Virginie!“ volali, „Vraťse!“, ale duch sevřel ještě pevněji její ruku a Virginie zavřela oči, aby lovce neviděla. Z vytesané krbové římsy na ni mžourala strašidelná zvířátka s ještěrčími ocásky a vypoulenýma očima a šeptala: „Měj se na pozoru, Virginie, měj se na pozoru! Třeba už tě nikdy neuvidíme,“ ale duch vykročil ještě hbitěji a

Virginie neposlouchala. Když došli na konec pokoje, duch se zastavil a zamumlal pár slov, jimž dívka nerozuměla. Otevřela oči a viděla, že stěna se rozplývá jako mlha, a před sebou měla velikou černou jeskyni. Ovanul je drsně studený vítr a dívka cítila, že ji něco tahá za šaty. „Rychle, rychle,“ zvolal duch, „nebo bude pozdě!“ a ostění se za nimi v mžiku zavřelo a Čalounová komnata byla prázdná.