Read synchronized with Chinese English French German Russian Spanisch 
Pes baskervillský.    Arthur Conan Doyle
Kapitola 7. STAPLETONOVI Z MERRIPITSKÉHO DVORCE
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font:
-
T
+
Select text to read:

Svěží krása následujícího jitra zaplašila poněkud trudné a šedé dojmy, kteréž zanechal v nás první vstup náš do Baskervillského zámku.

Když sir Jindřich a já seděli jsme u snídaně, teplo sluneční proudilo dovnitř vysokými, lomenými okny, i vrhalo pestré odrazy barev znakův, kteréž do malovaných oken byly zasazeny, na stěny a podlahu.

Temné desky, jimiž stěny byly vykládány, zářily jak bronz v zlatých paprscích, a nesnadno bylo uvěřiti, že byla to táž komnata, kteráž vzbudila v duších našich včera tak smutné dojmy.

„Myslím, že bychom měli kárati sami sebe, a nikoliv tento dům,“ pravil baronet. „Byli jsme znaveni cestou a skřehlí jízdou, a proto pojali jsme o místě tomto tak temné názory. Nyní, kdy jsme opět při plné síle, vypadá sídlo to zcela přívětivě.“

„A přece neměla tu roli jen fantasie naše,“ odpověděl jsem. „Neslyšel jste na příklad náhodou někoho – myslím, že to byla žena – plakati v noci?“

„Toť skutečně zvláštní, neboť když jsem již podřimoval, zdálo se mi, jako bych slyšel též něco takového. Čekal jsem dosti dlouho, avšak neozvalo se nic již podobného, takže jsem soudil, že to byl sen.“

„Slyšel jsem zvuk ten jasně a jsem jist, že to byl skutečně pláč ženy.“

„Musíme se ihned přeptati.“

Sir Jindřich zazvonil, a tázal se Barrymora, jak může vysvětliti, co jsme slyšeli.

Zdálo se mi, že bledý obličej komorníka, když slyšel otázku pánovu, zbledl ještě o odstín.

„Jsou jen dvě ženy v domě, sire Jindřichu,“ odpověděl. „Jedna z nich, služka, spí v druhém křídle zámku. Druhá žena jest manželka má, i mohu ručiti za to, že zvuky ty nepocházely od nich.“

A přece lhal, když tak pravil, neboť po snídaní potkal jsem náhodou paní Barrymorovou na dlouhé chodbě, když sluneční zář padala jí přímo do tváře.

Byla to žena statné postavy, lhostejného na pohled výrazu a hrubších rysů ve tváři, ač s vážným a přímým výrazem úst. Oči její pak mluvily samy: byly červené a zíraly, zkalené, spod víček oteklých. Ona to byla jistě, jež plakala této noci a muž její musil to věděti. On však přece vydal se v nebezpečí, že bude přistižen snadno při lži, když to popřel.

Proč tak učinil?

A proč ona plakala tak hořce?

Již tedy obklopovalo muže toho, úhledného zevnějšku, s bledou však tváří a černým vousem, ovzduší tajemství a trudu …

„On byl první, který nalezl mrtvolu sira Karla, a o bezprostředních okolnostech, kteréž vedly ke smrti tohoto, měli jsme toliko zprávy od jeho komorníka.

Byl to snad přece Barrymore, kterého jsme viděli v drožce v třídě Regentské? Vous byl opravdu stejný.

Drožkář popisoval nám sice muže menšího. Avšak takový dojem jeho mohl býti též mylný.

Jak mohl bych věc tu nadobro vyjasniti? Jak zřejmo, nutno bylo obrátiti se nejprve na poštmistra Grimpenského a zjistiti, zdaž londýnský telegram byl skutečně dodán Barrymorovi přímo do rukou.

Avšak, ať již odpověď dopadne jakkoli, měl jsem aspoň něco již, o čem jsem podati mohl zprávu Sherlocku Holmesovi.

Sir Jindřich musil prozkoumati četné papíry po snídani, takže byl to vhodný pro mne čas vyjiti si.

Byla to rozkošná procházka čtyři míle podél okraje močálu, jež vedla mne na konec k osadě z omšelých stavení, v nichž dvě budovy větší, z nichž, jak zvěděl jsem, byla jedna hospodou a druhá domem doktora Mortimera, zvedaly se vysoko nad ostatními.

Poštmistr, který měl zároveň kupecký krám, pamatoval se jasně ještě na telegram.

„Ovšem, pane, dodal jsem telegram přesně tak, jak bylo přikázáno, panu Barrymorovi.“

„Kdo ho doručil?“

„Můj hoch zde! Jakube, dodal jsi předešlý týden telegram panu Barrymorovi na zámku, není-liž pravda?“

„Ano, tatínku,“ odpověděl.

„Do vlastních rukou?“ tázal jsem se.

„Nu, byl právě v čase tom na půdě, i nemohl jsem ho tudíž dodati jemu přímo do rukou jeho, ale dal jsem ho paní Barrymorové, a ona slíbila, že ho ihned dodá muži.“

„Viděl jste však pana Barrymora?“

„Nikoli, pane! Řekl jsem už, že byl na půdě.“

„Když jste ho neviděl, jak můžete věděti, že byl na půdě?“

„Vlastní žena jeho musila přece věděti, kde jest,“ pravil poštmistr rozmrzele. „Či neobdržel snad telegramu? Byla-li nějaká závada, jest na panu Barrymorovi samém, by si stěžoval.“

Zdálo se mi beznadějným vyslýchali poštmistra dále, avšak bylo jasno, že přes lest Holmesovu neměli jsme důkazu, že Barrymore po celý onen čas nebyl v Londýně.

Dejme tomu, že tam skutečně byl, dejme tomu, že muž ten byl posledním, kterýž viděl sira Karla na živu, a že byl prvním, kterýž stopoval nového pána, když vrátil se do Anglie. Co plynulo však z toho? Byl nástrojem jiných, aneb měl sám vlastní nějaký záměr příšerný? Jaký zájem mohl míti on na tom, by pronásledoval rodinu Baskervillův?

Vzpomněl jsem si na podivnou výstrahu, vystřiženou z úvodníku „Timesů“. Bylo to dílo Barrymorovo, aneb učinil tak snad někdo, kdož chtěl zkřížovati jeho záměry?

Jediným pochopitelným důvodem mohlo býti to, co prohodil sir Jindřich, totiž, že kdyby rodina Baskervillův byla zastrašováním vypuzena ze zámku, že Barrymorovým pojištěno by bylo bezpečné, pohodlné sídlo.

Avšak taký výklad zajisté byl nepoměrným, aby stačil vysvětliti hluboce promyšlené a bystře prováděné plány, jimiž obestřen byl, jak zdálo se, mladý baronet!

Holmes sám byl pravil, že po celou řadu sensačních jeho pátrání nenaskytl se mu případ tak složitý.

Prosil jsem, když jsem se vracel po šedé, pusté cestě, Pána Boha sama, aby přítel můj zbaven byl záhy jiných svých starostí, a aby mohl přijiti sem, aby sňal těžké toto břímě zodpovědnosti s plecí mých.

Náhle myšlenky mé přerušeny byly zvukem krokův, pádících za mnou, a hlasem, jenž mne volal jménem.

Obrátil jsem se mysle, že spatřím doktora Mortimera, avšak ku překvapení mému byl to cizí člověk, který spěchal za mnou.

Malý, hubený muž to byl, hladce oholený, s vlasy jak len světlými a s tvářemi zapadlými.

Stár byl asi mezi třiceti až čtyřiceti lety. Oděn byl v šedý šat a na hlavě měl šedý slaměný klobouk. Krabice na rostliny visela mu s ramen, a v jedné ruce držel zelenou síť na rostliny.

„Odpustíte, doufám, smělost mou, doktore Watsone,“ pravil, když přikvapil udýchán k místu, kde jsem stál. „Zde na močálu žijeme po sousedsku a nečekáme, až jsme formálně představeni. Možná, že jste slyšel již jméno mé od společného přítele našeho, Mortimera. Jsem Stapleton z Merripitského dvorce.“

„Síť vaše a krabice vaše byly by mně to pověděly,“ pravil jsem, neboť věděl jsem již, že pan Stapleton jest přírodozpytcem. „Avšak, jak znáte vy mne?“

„Byl jsem návštěvou u Mortimera, a on ukázal mně vás z okna svého, když jste kolem kráčel. Jelikož musili jsme jíti stejnou cestou, napadlo mne, že vás dohoním, a že se vám představím sám. Doufám, že cesta siru Jindřichu neuškodila?“

„Děkuji, jest zcela zdráv.“

„Byli jsme velice poděšeni tím, že snad po trudném skonu sira Karla nový baronet odepře zde žíti. Mnoho věru žádá se od bohatého muže, aby sem k nám zavítal, a aby pohřbil se na místě takovémto. Avšak nemusím snad říkati vám, že pro krajinu pobyt jeho velmi mnoho značí. Myslím však, že sir Jindřich nechová v příčině té žádných pověrečných obav.“

„Nepokládám to za pravděpodobné.“

„Jistě však znáte legendu o psu strašlivém, kterýž pronásleduje rodinu tu?“

„Slyšel jsem o tom.“

„Jest neuvěřitelné, jak pověrečni jsou rolníci zde v okolí. Všichni jsou hned hotovi přísahati, že viděli takového netvora na bařině.“

Stapleton prohodil tak s úsměvem, ale já četl v jeho očích, jakoby věc tu pojímal vážněji.

„Historie ta účinkovala velice na obrazotvornost sira Karla i nepochybuji, že vedla k tragickému jeho konci.“

„Jak to?“

„Jeho nervy byly tak rozrušeny, že zjev psa mohl míti osudný účinek na jeho choré srdce. Soudím, že skutečně viděl něco podobného v poslední noci v oné tisové aleji. Obával jsem se dříve již, že nějaké neštěstí může se přihoditi, neboť byl jsem velice zamilován do starého pána toho, a věděl jsem, že má srdce ochablé!“

„Jak jste to věděl?“

„Přítel můj Mortimer mně to řekl.“

„Myslíte tedy, že nějaký pes pronásledoval sira Karla, a že tento zemřel proto děsem před ním?“

„Máte-liž vy lepší vysvětlení?“

„Nečiním si o tom úsudku.“

„A co soudí o tom pan Sherlock Holmes?“

Při slovech těch zarazil se ve mně na okamžik dech, avšak pohled na klidnou tvář a na pevný výraz očí mého soudruha dokázal mi, že nezamýšlel nijakého překvapení.

„Jest zbytečno zapírati, že vás známe, doktore Watsone,“ pravil. „Pověst o výkonech vašeho přítele detektiva pronikla až k nám, a vy nemohl jste ho oslavovati, aniž byste neučinil známým i sebe sama. Když Mortimer řekl mně vaše jméno, nemohl popříti vaši totožnost. Jste-li zde, plyne z toho, že pan Sherlock Holmes zajímá se sám o věc tu, i jsem přirozeně zvědav, jaký úsudek si učinil.“

„Jest mi líto, že nemohu zodpověděti tuto otázku.“

„Smím se však tázati, poctí-li nás sám svojí návštěvou?“

„Nemůže nyní město opustiti. Jiné případy vyžadují jeho pozornosti.“

„Jaká škoda! On zjednal by jistě trochu světla v případě tomto, který jest i pro nás tak temným. Pokud však běží o vlastní vaše pátrání, je-li možno, abych vám přispěl, potřebujete jen poručiti. Budu-li míti vědomí jen nějaké ve směru vašeho podezření, aneb o tom, jak míníte v pátrání svém postupovati, mohl bych vám snad přispět! radou svou, neb i jinak.“

„Ujišťuji vás, že jsem zde na návštěvě u svého přítele sira Jindřicha, a že tudíž nepotřebuji žádné pomoci.“

„Výtečně!“ děl Stapleton. „Máte úplně pravdu, že jste mlčenlivým a opatrným. Pokáral jste mne právem za to, že jsem se, jak cítím nyní sám, neoprávněně vtíral, i slibuji vám, že se již o věci té nikdy nezmíním.“

Přišli jsme na místo, kdež travou porostlá stezka odbočovala od stezky, vinoucí se močálem.

Příkrý, balvany posetý pahrbek vztyčoval se po pravé straně naší, a pahrbek ten byl zřejmě v dobách minulých vyhloubán lámáním žuly. Strana jeho, jež byla obrácena k nám, tvořila temný útes, z jehož rozsedlin vyrůstalo kapradí a ostružiník.

Nahoře v jisté výši vznášel se dým, podobný šedivému vlajícímu péru.

„Nedlouhá procházka po této stezce přivede nás močálem k Merripitskému dvorci,“ pravil Stapleton. „Snad máte ještě hodinu času, abych měl potěšení, představiti vás své sestře?“

První myšlenka moje byla, že bych měl býti po boku sira Jindřicha. Avšak vzpomněl jsem si na hromadu papírů a účtů, kteréž byly nakupeny na jeho psacím stole. A bylo jisto, že v těchto věcech nemohu mu pomáhati. Nad to Holmes výslovně mně řekl, že mám studovati sousedy naše na močále. Přijal jsem tudíž pozvání Stapletonovo, i dali jsme se oba onou stezkou.

„Jest to obdivuhodné místo, tento močál,“ pravil Stapleton, rozhlížeje se kolem po vlnité pláni, po dlouhých, zelených pahrbcích s rozeklanými hřebeny žulovými, rozčeřenými ve fantastické vlny. „Močálu se nikdy nenabažíte. Nemůžete si ani představiti podivuhodná tajemství, jakáž skrývá. Jest tak rozsáhlý, tak pustý a tak tajuplný!“

„Znáte vy močál dobře?“

„Jsem zde teprve dvě léta. Starousedlíci pokládají mne stále ještě zde jen za hosta. Přišli jsme sem krátce na to, když sir Karel zde se usadil. Avšak moje záliby vedly mne k tomu, že jsem poznal každé místo kraje kolem kol, i myslím, že jest tu málo lidí, kteří by ho znali tak, jako já.“

„Jest tak nesnadno ho poznati?“

„Velmi nesnadno. Vidíte na příklad tuto velikou pláň tam na severu s podivnými pahrbky zvedajícími se z ní – pozorujete něco nápadného na místech těch?“

„Bylo by to roztomilé místo k potulkám.“

„Jest přirozeno, že tak soudíte. Avšak toto pomyšlení stálo už mnoho lidí před námi život. Pozorujete též jasně zelená místa, hustě tam rozsetá?“

„Ano. Zdají se mně býti úrodnější, nežli ostatní.“ Stapleton se zasmál:

„Toť jest veliká Grimpenská bařina. Bludný jeden krok znamená smrt pro člověka i zvíře. Včera teprve viděl jsem zapadnouti do ní jednoho z koníků na močále chovaných. Nevyhrabal se z ní již. Viděl jsem hlavu jeho dlouho vyčnívati z jámy bahenní, avšak na konec bahno stáhlo ho přece dolů. I za suchého počasí jest nebezpečno přecházeli bařinou, avšak po nynějších deštích podzimních jest to místo přímo strašlivé. Avšak já přece dovedu nalézti cestu až ku pravému středu jeho, i vrátiti se zpátky živ a zdráv. Při sám svatý Jiří, již zase uvízl tam jeden z neblahých těch koníků!“

Cosi hnědého válelo se a zmítalo se mezi zeleným rákosím. Potom dlouhý, škubající se krk vyrazil v smrtelném zápasu vzhůru, a strašlivý ryk zazněl močálem.

Mráz zděšení proběhl mi tělem, avšak nervy soudruha mého zdály se býti pevnější, nežli nervy moje.

„Jest veta po něm,“ pravil. „Močál ho již lapil. Dva ve dvou dnech! A snad i mnohé jiné, neboť potulují se za suchého počasí rádi po bařině, a neumějí nikdy rozeznávati půdy a její růzností, až je močál pohltí. Jest to škaredé místo, tato Grimpenská bařina.“

„A vy pravíte, že můžete tam proniknouti?“

„Ano, jsou tam jedna neb dvě cesty, po nichž čiperný člověk může se odvážiti. Já je objevil.“

„Co vás však vábí na místo tak strašlivé?“

„Nuže, vidíte ony pahrbky vzadu, toť jsou pravé ostrovy, obklopené se všech stran nepřístupným močálem, kterýž rozpliznul se kol nich během let. Tam jest to místo, kde lze nalézti vzácné rostliny i motýle, dovede-li jen člověk míst těch dosíci.“

„Zkusím tam tedy jednou své štěstí.“

Pohlédl na mne s tváří překvapenou.

„Pro Boha, zapuďte jen myšlenku takou! Krev vaše padla by na hlavu moji. Ujišťuji vás, že byste neměl nejmenší naděje vrátiti se živ nazpět. Jen tím, že jsem si zapamatoval znamení velmi nesnadno zpozorovatelná, dovedu to.“

„Halo, co jest to?“ zvolal jsem.

Dlouhý stlumený ryk, nevýslovně smutný, ozval se s bařiny.

Naplňoval celý vzduch, a přece bylo nemožno říci, s kterého místa určitého přicházel.

Nejprve bylo to temné, stlumené mručení, jež zvedalo se v pronikavý ryk, aby zaniklo opět v mručení, chvějící se a melancholické.

Stapleton podíval se na mne se zvláštním výrazem.

„Podivné to místo, tento močál,“ pravil. „Avšak co to bylo?“

„Venkované říkají, že jest to Baskervillský pes, jenž volá po své oběti … Slyšel jsem ho jednou neb dvakrát před tím, avšak nikdy tak hlasitě, jako dnes.“

Rozhlédl jsem se, zatím co srdce chvělo se mi hrůzou, po obrovské vlnící se pláni, poseté zelenými ostrůvky rákosí.

Nic nepohnulo se na rozsáhlé prostoře té mimo pár havranů, již krákorali hlasitě se skalního útesu za námi.

„Jste vzdělaný muž,“ pravil jsem. „Nevěříte přece takovému nesmyslu. Co soudíte tudíž o příčině tak zvláštního zvuku?“

„Bahenní prohlubně vyluzují někdy tak zvláštní zvuky, sesedá-li se bahno, aneb voda-li stoupá. Něco takového jest asi příčinou.“

„Ne, ne, to byl hlas živého tvora.“

„Budiž. Snad byl. Slyšel jste někdy již zvuk bukače?“

„Nikoli, nikdy. Jest to pták velmi řídký a v Anglii v pravdě již vymřelý.“

„Avšak na bařině jest všechno možné. Ano nedivil bych se, kdybychom slyšeli tuto posledního ptáka rodu toho!“

„Jest to nejpříšernější a nejneobyčejnější, co jsem kdy v životě svém slyšel. Ano, jest to věru nehostinné místo.“

„Pohlédněte na onen svah pahrbku tam v pozadí. Co soudíte o tom?“

Celý příkrý svah pokryt byl šedými, kulatými kamennými ohradami – na nejméně dvaceti.

„Co jest to? Ohrady pro ovce?“

„Nikoli, jsou to sídla našich ctihodných předků. Předhistoričtí lidé sídlili hustě na bařině, a poněvadž nikdo od té doby tam nesídlil, shledáváme skromné jich domovy tak, jak je byli opustili. Jsou to jejich wigwamy bez střech. Můžete viděti tam ještě jejich ohniště i jejich lože, jestliže zvědavost vás tam zavede.“

„Jest to skutečné město. Kdy bylo obýváno?“

„Za nové kamenné doby – přesnějšího data nelze uvésti.“

„A co činil zde člověk té doby?“

„Pásl svůj dobytek na těchto místech i učil se hledati dolováním cín, když tu pak počal bronzový meč zatlačovati kamennou sekeru. Podívejte se na veliký příkop na opačném pahrbku. To jest jeho stopa. Ano, naleznete některé velmi podivné věci na tomto močále, doktore Watsone. A omluvte mne na okamžik. Jest to zajisté cyclopides.“

Malý jakýs okřídlený hmyz přelétl přes stezku naši a v okamžiku Stapleton s neobyčejnou čiperností a rychlostí rozběhl se za ním.

K mému politování malinký tvor letěl přímo k velikému močálu, avšak můj nový známý nerozmýšlel se ani na okamžik, i skákal od zeleného chomáče trav k chomáči, a zelená jeho síť poletovala vesele ve vzduchu.

Jeho šedý šat a jeho skákavý, nepravidelný běh sem a tam činily jej sama podobným velikému jakémusi motýli.

Stál jsem, sleduje jeho lov, i obdivoval jsem se neobyčejné jeho obratnosti, a zároveň obával jsem se, že by mohl nohy své nechati ve zrádném močále, když tu slyšel jsem zvuk kročejů, a obrátiv se, shlédl jsem ženu jakous za sebou na stezce.

Přišla směrem od místa, kdež dým podobný vlajícímu péru naznačoval polohu Merripitského domu, avšak výšina močálu mně ji zakrývala, až ocitla se přímo u mne.

Nemohl jsem pochybovati o tom, že to byla miss Stapletonová, o níž byl jsem již slyšel, zvláště když dámy byly vůbec řídkým zjevem na močále, i vzpomněl jsem si také, že jsem byl slyšel kohosi líčiti ji jako krásku.

Žena, která se přiblížila ke mně, byla kráskou dozajista, a to rázu zcela nezvyklého.

Nemohlo býti většího kontrastu mezi bratrem a sestrou, neboť Stapleton byl jen jakés takés pleti neurčité, s vlasem světlým a očima šedýma, kdežto sestra jeho byla brunetkou temnější nežli kterákoli, již jsem kdy viděl v Anglii – štíhlá, elegantní a vysoké postavy.

Tvář její byla hrdá, avšak jemných rysů a tak pravidelná, že byla by se zdála málem bezvýraznou, nebýti sensitivních rysů úst a krásných tmavých, živých očí.

Při bezvadném zjevu svém a elegantním oděvu byla dívka ta úkazem na odlehlé stezce močálu opravdu neobyčejným.

Oči její upřeny byly na bratra jejího, když jsem se obrátil, po té však zamířila ihned ke mně.

Smekl jsem klobouk a chtěl jsem pronésti nyní několik slov na vysvětlenou, když tu slova její obrátila myšlenky mé úplně jiným směrem.

„Odcestujte!“ pravila. „Odjeďte přímo do Londýna a to ihned!“

Podíval jsem se na ni s největším úžasem.

Oči její zasvítily mně vstříc i dupla netrpělivě nožkou.

„Proč měl bych odjeti?“ tázal jsem se.

„To nemohu říci.“ Mluvila rychlým, stlumeným hlasem a jistý sykot v její výřečnosti mne překvapoval.

„Avšak,“ dodala, „učiňte probůh, oč vás žádám. Odjeďte a nevraťte se nikdy již na močál tento.“

„Vždyť jsem zrovna teprve přijel.“

„Ó, muži!“ zvolala. „Nechcete dbáti výstrahy, když jest ve váš prospěch? Odjeďte do Londýna! Ještě dnes večer! Opusťte toto místo děj se co děj … Pst! … můj bratr přichází. Ani slova o tom, co jsem vám řekla. Utrhl byste mi laskavě onu orchidej? Na močálu máme hojně orchidejí, ačkoli jste vy ovšem přišel příliš pozdě, než abyste seznal všechny krásy našeho kraje.“

Stapleton zanechal lovu svého a vrátil se k nám, oddychuje těžce námahou a celý jsa zardělý.

„Hleďme, Berylka!“ pravil, zdálo se mi však, že přízvuk pozdravu jeho nebyl nijak vlídným.

„Jsi celý uhřát, Jacku!“

„Ó ano, honil jsem cyclopida. Jest velice vzácný a zvláště v tak pozdním podzimku.“

Mluvil na pohled lhostejně, avšak malé, pichlavé oči jeho obracely se neustále od dívky ke mně a opět naopak.

„Představili jste se již sami, jak vidím!“

„Ano! Řekla jsem siru Jindřichu, že přibyl trochu pozdě, by viděl pravé krásy močálu.“

„Jak? Za koho máš pána toho?“

„Soudím, že jest to sir Jindřich Baskerville, kdo jiný?“

„Ó, nikoli, nikoli,“ pravil jsem. „Jsem jen pouhý skromný občan, avšak jeho přítel. Moje jméno jest doktor Watson.“

Výrazná tvář dívčina zarděla se hněvem.

„Hovořili jsme tedy z nedorozumění,“ prohodila dívka.

„K hovoru neměli jste asi příliš mnoho času,“ přerušil ji bratr její, upíraje na ni stále pátravý zrak svůj.

„Hovořila jsem s doktorem Watsonem, jako kdyby mínil se usaditi v kraji našem na místě pouhé zde návštěvy,“ pravila. „Nezáleží mu tedy asi na tom, je-li brzy nebo pozdě pro orchideje. Ale půjdete jistě s námi, abyste se podíval na Merripitský dům?“

Krátká procházka přivedla nás k němu, skromnému to domu při bařině; byl to dvorec někdejšího pěstitele dobytka ze starých, dobrých časů, kterýž však nyní byl opravami přeměněn v moderní byt. Ovocná zahrada obklopovala ho, avšak stromy, jak obyčejně bývá na močálu, byly zakrnělé a dojem celého místa byl trudný a nemilý.

Dům otevřel nám podivínský, ošuměle a chatrně oděný starý sluha, kterýž zdál se náležeti zcela dobře do celého rámce domu.

Uvnitř však byly prostorné komnaty, zařízené s elegancí, v níž poznával jsem vkus dámy.

Když jsem se podíval z okna na nekonečnou bařinu, žulovými balvany posetou, mohl jsem se jen diviti, co mohlo pohnouti tohoto vysoce vzdělaného muže a krásnou dámu žiti na takovém místě.

„Zvláštní sídlo jsme si to vybrali, není-liž pravda,“ pravil Stapleton, jakoby odpovídal na myšlenku moji. „A přece hospodaříme zde tak, že cítíme se zde šťastnými, není-liž pravda?“

„Docela šťastnými,“ odtušila dáma, avšak hlas její nezněl upřímně.

„Míval jsem školu,“ pravil Stapleton. „Bývalo to na severu. Práce ta byla sice muži mého temperamentu mechanickou a nezajímavou, avšak výhoda, žíti s mládeží, pomáhati vytvořovati mladé mysli a vštěpovati jim vlastní povahu a ideály, byla mně velmi drahou. Avšak osud byl proti nám. Vážná epidemie vypukla ve škole a tři z hochů i zemřeli. Ústav nezvedl se již z rány této, a kapitál můj byl nenahraditelně ztracen. A přece nebýti ztráty roztomilého styku s hochy, mohl bych se skorém těšiti z neštěstí svého, neboť pro svoji vážnou zálibu pro botaniku a zoologii, pro bádání své nalézám zde neobmezené pole a sestra moje jest přírodě oddána jako já. Všechno to, doktore Watsone, musil jsem vám vysypati, tak říkaje, na hlavu, pohnut výrazem vaším, když jste se díval oknem na močál.“

„Skutečně napadlo mne, že musí zde býti trochu teskno, ani tak ne pro vás, jako pro sestru vaši.“

„Ne, ne, mně tu není nikdy teskno,“ odvětila tato rychle.

„Máme své knihy, své studie, a máme zajímavé sousedy. Doktor Mortimer jest velmi vzdělaný muž ve svém oboru. Ubohý sir Karel byl taktéž obdivuhodný společník. Znali jsme ho velmi dobře, a pohřešujeme ho více, nežli vám mohu říci. Myslíte, že by to bylo pokládáno za vtíravost, kdybych se dnes již vybral na návštěvu a hleděl se se sirem Jindřichem seznámiti?“

„Jsem jist, že by byl velmi potěšen.“

„Snad budete tedy tak laskav a sdělíte mu tento můj úmysl. Můžeme snad skromnými prostředky svými přispěti poněkud, aby se mu pobyt zdál příjemnějším, nežli si zvykne na nové své okolí. Chtěl byste se podívati nahoru, doktore Watsone, a prohlédnouti si moji sbírku motýlů? Myslím, že jest nejúplnější na jihozápadu anglickém. Zatím, nežli si ji prohlédnete, bude připraven zákusek.“

Já však toužil vrátiti se k svěřenci svému. Melancholie močálu, smrt nešťastného koníka, příšerný ryk, kterýž uváděn byl ve spojení se strašlivou legendou Baskervillův – všechny věci ty obestřely smutkem mysl moji. A k tomu, aby dovršeny byly tyto více méně neurčité dojmy, připojila se rozhodná a jasná výstraha slečny Stapletonové, pronesená s tak důtklivou vážností, že nemohl jsem pochybovati, že vážná a hluboká byla příčina její!

Odolal jsem tudíž všemu naléhání, bych se Stapletonovými pojedl, a vydal jsem se ihned na zpáteční cestu, ubíraje se cestou, travou porostlou, kudy jsme byli přišli.

Zdá se však, že musila býti kratší ještě nějaká stezka než ta, kterou já znal, neboť, dříve ještě, nežli dostihl jsem silnice, spatřil jsem ke svému překvapení slečnu Stapletonovu seděti na balvanu u stezky. Tvář její byla zardělá spěšnou chůzí a ruku svou tiskla slečna k srdci svému.

„Běžela jsem celou cestu, abych vám nadběhla, doktore Watsone,“ pravila. „Neměla jsem ani času, vsaditi si klobouk na hlavu. Nesmím otáleti, sice bratr můj mne pohřeší. Přála jsem si vám říci, jak mrzí mne bláhový omyl, že pokládala jsem vás za sira Jindřicha. Prosím, zapomeňte slova, jež jsem byla řekla, a jež se v á s nijak netýkají.“

„Avšak nemohu již zapomenouti jich, slečno Stapletonová,“ pravil jsem. „Jsem přítelem sira Jindřicha, a blaho jeho jest těsně sdruženo se štěstím mým vlastním. Řekněte mi, proč jste tolik naléhala, aby sir Jindřich vrátil se do Londýna?“

„Byl to jen rozmar ženský, doktore Watsone. Kdybyste znal mne lépe, pochopil byste, že nedovedu vždycky podati důvod pro to, co mluvím nebo co dělám.“

„Ne, ne! Pamatuji se dobře na chvění hlasu vašeho. Pamatuji se na výraz očí vašich! Prosím vás snažně, slečno Stapletonová, buďte upřímná ke mně, neboť od té chvíle, co jsem zde, jsem si vědom samých stínů kolem kol. Život zde jeví se mi sám jakoby velikým Grimpenským močálem s malými zelenými místy záludnými, do nichž náhle se může člověk propadnouti a z nichž nikdo „nedovede ukázati cestu. Rcete mi, co jste mínila slovy svými, a já slíbím vám, že sdělím výstrahu vaši siru Jindřichu.“

Výraz nerozhodnosti kmitl se na chvíli tváří dámy, avšak oči její nabyly opět chladného výrazu, když mně odpověděla.

„Přikládáte tomu příliš mnoho váhy,“ řekla. „Bratr můj i já byli jsme velice dotčeni smrtí sira Karla. Znali jsme ho velmi důvěrně, neboť zamilovaná jeho procházka vodívala ho přes močál k našemu domu. Byl hluboce rozrušen kletbou, kteráž lpěla na jeho rodině, a když stihl jej tragický osud, já cítila, jakoby byl skutečně důvod nějaký pro obavy, kteréž vyslovoval. Byla jsem tudíž postrašena, že opět jeden člen rodiny přišel, by zde žil, i soudila jsem, že musí býti varován před nebezpečím, do něhož se řítí. To bylo vše, co chtěla jsem říci.“

„Avšak, jaké jest to nebezpečí?“

„Znáte přece historii o psu?“

„Nevěřím v takové nesmysly!“

„Já však ano. Máte-li nějaký vliv na sira Jindřicha, hleďte ho dostati s místa, jež bylo tak osudné pro rodinu jeho. Svět jest veliký. Proč by chtěl žíti na místě tak nebezpečném?“

„Právě proto, že jest to místo nebezpečné. To jest tak povaha sira Jindřicha. Bojím se, ačli nemůžete mně dáti určitější informace, že nebude možno, pohnouti ho, aby odejel.“

„Nemohu říci ničeho určitého, protože nevím nic určitého.“

„Chci se vás ještě na něco otázati, slečno Stapletonová. Nemínila-li jste nic více, nežli co jste řekla prvými svými slovy, proč jste si přála, aby bratr váš neslyšel, co jste pravila? Není přece v slovech těch, co by on neb kdokoli jiný mohl vytýkati.“

„Bratr můj bojí se velice, že by zámek zůstal neobýván. Neboť myslí na dobro ubohých obyvatel na močálu. Byl by velice rozmrzen, kdyby zvěděl, že jsem řekla něco, co by snad pohnulo sira Jindřicha, aby odjel. Avšak vykonala jsem nyní povinnost svou, a neřeknu ničeho více. Musím se vrátiti, sice mě on pohřeší a bude mne podezřívati, proč jsem se hleděla setkati s vámi. S Bohem!“

Miss Stapletonová obrátila se a zmizela v několika minutách mezi balvany po pláni rozmetenými, kdežto já, duši maje naplněnu nejasnými obavami, pokračoval v cestě své k Baskervillskému zámku.

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >