Read synchronized with Chinese English French German Russian Spanisch 
Pes baskervillský.    Arthur Conan Doyle
Kapitola 15. POHLED NAZPĚT
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font:
-
T
+
Select text to read:

Nadešel konec listopadu, a Holmes i já seděli jsme za deštivého a mlhavého večera každý po jedné straně plápolajícího ohně v našem salonku v Bakerské ulici.

Od tragického zakončení naší návštěvy v Devonském hrabství Holmes zapředen byl do dvou affér, nesmírně důležitých; v první z nich musil zjistiti tajemné chování se plukovníka Upwooda v souvislosti s pověstným skandálem karbanickým v klubu Nonpareille, kdežto v afféře druhé musil sprostiti nešťastnou paní Montpensierovou podezření z vraždy, kteréž uvaleno bylo na ni domnělou smrtí nevlastní dcery její, slečny Carrierovy, mladé to dámy, kteráž vypátrána byla šest měsíců později, jak se pamatujete, živá a provdaná v New Yorku.

Přítel můj byl ve výtečné náladě, díky úspěchům, jež provázely řadu nesnadných a důležitých případů, takže se mně podařilo pohnouti ho k rozhovoru o podrobnostech tajemství Baskervillského.

Trpělivě jsem čekal na tuto příležitost, maje na zřeteli, že on nikdy nedovoluje, aby se přeskakovalo z případu na případ, by jeden s druhým se splétal, a že jasná, logická mysl jeho nechce býti odvábena od případu nynějšího, aby se zabývala vzpomínkami na minulost.

Sir Jindřich a dr. Mortimer dleli však v Londýně, vypravivše se právě na zmíněnou cestu kol světa, kteráž byla doporučena mladému muži, aby zotavil otřesené svoje nervy.

Oba dleli u nás odpoledne návštěvou, takže bylo přirozeno, že bylo o předmětu tom jednáno.

„Celý ten průběh událostí,“ pravil Holmes, „byl se stanoviska muže, jenž sám se přezval Stapletonem, zcela prostý a přímý, ačkoliv nám, kteří na počátku neměli jsme prostředků poznati pohnutky jeho jednání, a kteří mohli jsme seznati jen některé kroky z jeho postupu, případ jevil se všem velmi složitým. Výhodný pro mne byly zvláště dva rozhovory s paní Stapletonovou, a tím případ je nyní vyjasněn tak úplně, že nemyslím, že by něco v něm bylo zůstalo pro nás tajemstvím. Naleznete několik poznámek o věci té pod známkou B. v rejstříku případů mých.“

„Snad byste mohl načrtnuti laskavě z paměti, jak se události vyvíjely.“

„Zajisté, ačkoliv nemohu se zaručili, že chovám všechna fakta v paměti. Usilovné soustředění pozornosti duševní mívá zvláštní následek v zápětí, totiž, že, když případ náleží minulosti, vše vytratí se z paměti.

Právník, kterýž má případ svůj přímo pod rukou, a jenž je s to, aby přel se důkladně i se znalcem o všech stránkách jeho, za týden neb dva po přelíčení shledá, že se mu vše z hlavy vytratilo. Tak také u mne jeden případ zatlačuje druhý, a afféra slečny Carrierovy vymazala z paměti mé vzpomínky na Baskervillský zámek. Zítra snad nový nějaký drobný problém bude mně předložen, a rázem jistě budou krásná dáma francouzská i zlověstný Upwood zapomenuti.

Pokud však běží o aféru se psem, chci vám vylíčiti souvislost událostí tak zevrubně, jak jen budu moci, a vy připomenete mně, kdybych něco zapomněl.

Pátrání moje dokázalo nade vši pochybnost, že rodinná podobizna nelhala, a že chlapík onen byl skutečně Baskervillem. Byl to syn Rodgera Baskervilla, mladšího bratra sira Karla, kterýž, zanechávaje špatnou pověst za sebou, prchl do Jižní Ameriky, kdež se o něm tvrdilo, že zemřel neženat. V pravdě však oženil se a měl dítě, onoho chlapíka našeho, jehož jméno skutečně zní stejně jako jméno jeho otce. Muž tento oženil se s Berrylkou Garciovou, kráskou to z Costa-Ricy a zpronevěřiv značnou část veřejných peněz, dal si nepravé jméno Vandeleur a uprchl do Anglie, kdež zařídil si školu ve východní části Yorkského hrabství. Příčinou, proč pokusil se o tento obor zaměstnání, bylo, že na cestě do vlasti učinil si známost s jistým souchotinářským učitelem a že použil svých schopností, aby se pokusil – úspěšně – v podniku takovém.

Učitel však zemřel, a škola nabyla nevalné a pak i hanebné pověsti.

A Vandeleurovi uznali vhodným změniti jméno v „Stapleton“, a manžel přenesl zbytky svého jmění, své plány pro budoucnost a svou zálibu v motýlech na jih anglický. Zvěděl jsem v Britském museu, že byl uznáván skutečně za autoritu v tomto oboru, a jméno Vandeleur sdruženo jest pro vždy s označením jisté můry, kterouž byl on za svého pobytu v Yorkském hrabství popsal.

Přicházíme nyní k té části života jeho, která vzbudila v nás tak silný zájem.

Chlapík ten nepochybně zavedl pátrání o příbuzenstvu svém, a shledal, že jen dva životy stojí mezi ním a mezi obrovským jměním.

Když odebral se do Devonshiru, plány jeho byly, myslím, velmi ještě mlhavy, avšak že osnoval něco zlého od počátku, zřejmo jest z toho, že ženu svoji vydával za sestru svoji. Myšlenka, že použije ji za vějičku, byla již u něho jasně vznikla, ačkoliv nebyl si snad ještě jist podrobnostmi svých piklů.

Chtěl míti jmění a byl hotov užiti každého prostředku a vydati se v každé nebezpečí pro cíl ten. Prvním činem jeho bylo, že usadil se tak blízko, jak jen mohl, u sídla předků svých, a skutkem druhým, že pěstoval přátelství se sirem Karlem Baskervillem a se sousedy.

Baronet sám vyprávěl mu o psu Baskervillského rodu a razil tak sám cestu ke své smrti. Stapleton, tak chci ho nadále zváti, věděl, že srdce starého muže jest choré, a že prudký otřes musil by je usmrtiti. To zvěděl od doktora Mortimera. Slyšel také, že sir Karel jest pověrečný, a že pojímá vážně chmurnou onu legendu. Důvtipná mysl Stapletonova ihned vystihla prostředek, jak by mohl býti baronet k smrti uštván, při čemž by stěží však bylo možno usvědčiti jej, Stapletona, že jest on skutečně vrahem.

Jakmile pojal svou myšlenku, přikročil k provedení jejímu s největší obratností. Obyčejný zločinec byl by se spokojil s pouhým zlým psem. Ze použil umělých prostředků, aby psu dodal podoby ďábelské, svědčilo o záblesku genia u Stapletona. Psa koupil v Londýně od Rossa a Manglesa, obchodníků v třídě Fulhamské. Byl to nejstatnější a nejdivočejší pes, jakéhož obchodníci měli.

Stapleton přivezl ho po severodevonské železnici, vedl ho na velikou dálku přes močál domů, aby nevzbudil pozornost. Na svých výpravách za hmyzem byl už seznal, jak proniknouti lze do samého středu Grimpenského močálu, i nalezl tak bezpečnou skrýši pro netvora toho. Zřídil zde doupě pro něj, a čekal, až naskytne se příležitost.

Trvalo to však nějakou dobu. Starý šlechtic nedal se vylákati za noci ze svého sídla. Několikráte číhal Stapleton sc svým psem na něj, avšak marně. Za těchto bezvýsledných číhaných bylo to, že on, či lépe řečeno čtvernohý pomocník jeho spatřen byl venkovany, a tak legenda o démonickém psu byla poznovu utvrzena.

Doufal, že žena jeho vláká sira Karla do zkázy, avšak ona projevila se netušené neodvislou. Nesnažila se nikterak zapřísti starého muže do milostného poměru, kterýž byl by ho vydal v šanc nepříteli jeho.

Hrozby a bohužel, že musím tak říci, i rány ženou jeho nepohnuly. Nechtěla s ním nic míti a nějaký čas ocitl se Stapleton na mrtvém bodu. Nalezl snad východiště z nesnáze, když sir Karel, kterýž byl pojal přátelství pro ženu, učinil ho prostředníkem dobročinnosti své vůči nešťastné paní Lauře Lyonsové.

Představiv se jí jako svobodný muž, Stapleton nabyl úplného vlivu nad paní Lyonsovou, i dal jí na jevo, že kdyby dosáhla rozvodu od manžela svého, on sám oženil by se s ní.

Plány jeho dospěly k rozhodnutí konečnému, když zvěděl, že sir Karel chystá se opustiti zámek na radu doktora Mortimera, s jehož názorem on sám na oko souhlasil. Musil však jednati na ráz, jinak oběť jeho byla by se ocitla mimo dosah jeho.

I přemluvil paní Lyonsovu, aby psala známý vám již dopis, i aby poprosila starého muže, aby setkal se s ní večer před svým odjezdem do Londýna. A potom pěkně vymyšleným důvodem odradil ji opět, aby se tam odebrala – a tak konečně zjednal si příležitost, na kterou čekal.

Vrátiv se u večer ten z Coombe-Traceye, měl dosti ještě času, aby zašel pro psa svého, aby natřel ho ďábelskou onou směsí, a aby přivedl bestii k laťkovým vrátkám, kdež, jak doufal, starý pán bude na dámu čekati, jak se také skutečně stalo.

Pes, poštvaný pánem svým, přeskočil laťková vrátka a pronásledoval nešťastného baroneta, kterýž křiče zoufale, prchal tisovou alejí. Pod temnou klenbou tou musil to býti skutečně strašlivý pohled, jakýž skýtal, pádě za obětí svou, obrovský, černý netvor ten se svítícími tesáky a s planoucíma očima.

Sir Karel klesl mrtev k zemi na konci aleje. Záchvat srdeční choroby jeho a hrůza usmrtily jej. Pes běžel po pruhu trávníkovém, kdežto baronet prchal po stezce, takže nebylo lze nalézti žádných stop jiných, nežli jen stopy sira Karla. Spatřivši ho ležeti, zvíře nepochybně přiblížilo se přece ještě k němu, aby ho očmuchalo, avšak shledavši, že jest mrtev, vrátilo se. Tím stalo se, že zanechalo i ono na konec několik stop po sobě, které skutečně pozoroval dr. Mortimer.

Pes byl odvolán a odveden pánem svým opět do svého doupěte na Grimpenském močálu, a tak způsobena záhada, jež pomátla úřady, jež pobouřila kraj a jež na konec přivedla případ i v obzor náš.

Tolik, pokud se týče smrti sira Karla! Pochopíte ďábelskou schytralost plánu toho, neboť opravdu bylo tak skorém nemožno zakročiti proti skutečnému vrahu. Jediný jeho spoluvinník nemohl Stapletona nikterak zraditi a groteskní, nepochopitelný způsob úkladu přispěl jen k tím většímu zdaru úkladu toho.

Obě však ženy, zapředené do případu toho, paní Stapletonová i paní Laura Lyonsová, měly silné podezření proti Stapletonovi. Paní Stapletonová věděla, že kul pikle proti starému muži, a věděla také o existenci psa. Paní Lyonsová nevěděla nic o těchto věcech, avšak na ni učinila silný dojem smrt sira Karla, jež nadešla právě v okamžiku nedodrženého dostaveníčka, o němž věděla jenom ona sama.

Obě ženy však podléhaly silně vlivu jeho, a on od nich nemusil se ničeho obávati. První polovice úkolu jeho byla dokonána, avšak zbýval ještě úkol mnohem nesnadnější.

Jest možno, že Stapleton nevěděl o existenci dědice nějakého, v každém případě však musil se tak záhy dověděti od dr. Mortimera, jenž mu sdělil i veškeré podrobnosti o příjezdu sira Jindřicha.

První myšlenkou Stapletonovou bylo, že tento mladý cizinec z Kanady mohl by býti usmrcen již v Londýně dříve, než by přišel do hrabství Devonského. Nevěřil ženě své od té chvíle, kdy odepřela položiti léčku starému pánu, a neodvážil se vzdá-liti se na dlouho ze strachu, že by pozbyl vlivu svého nad ní. Proto vzal ji do Londýna s sebou.

Ubytovali se, jak jsem shledal v Nexboroughském privátním hotelu v Cravenské třídě, kterýž skutečně byl jedním z těch, jež měl pomocník můj míti na dozoru.

Zde uvěznil ženu svou v komnatce, zatím co on, přestrojen falešným vousem, následoval doktora Mortimera do Bakerské ulice a potom ke stanici a k Northumberlandskému hotelu.

Žena jeho měla jakési tušení o jeho plánech, avšak měla takový strach před manželem svým – strach to vyplývající z brutálního jeho jednání, že neodvážila se psáti muži, o němž věděla, že jest v nebezpečí. Kdyby psaní bylo padlo do rukou Stapletonových, vlastní život její byl by býval ohrožen.

Užila tedy, jak víme, prostředku, že vystříhala slova, jež měla tvořiti poselství, z novin, a že adresu napsala rukou změněnou. Dopis došel baroneta, a byl mu první výstrahou.

Hlavním pro Stapletona bylo, aby obdržel nějaký předmět z výstroje sira Jindřicha, tak aby, až by chtěl použiti psa, měl prostředek nějaký poštvati ho na stopu jeho. S charakteristickou pro něj rychlostí a odvážností rozhodl se ihned, a není pochyby, že cídič bot nebo panská hotelu byli podplaceni, aby mu pomohli k tomuto cíli.

Náhodou však první botka, kterou si opatřil, byla nová, a tudíž málo platná pro účely jeho.

Vrátil ji tedy, i dostalo se mu jiné – příhoda to velmi poučná, neboť ukázala mně určitě, že máme co činiti se skutečným psem, neboť žádná jiná okolnost nebyla by mohla vysvětliti snahu jeho, dostati starou botku a lhostejnost jeho k botce nové. Nejnezvyklejší a nejpitvornější příhoda zasluhuje právě, aby byla zkoumána co nejpečlivěji, a zrovna okolnost, kteráž zdá se komplikovati případ, když se hloupě pojme, přispívá k tomu, aby případ vysvětlila, když se rozebere vědecky.

Potom příštího jitra následovala návštěva přátel našich, stopovaných Stapletonem ve voze. Z jeho znalosti mé osoby, a vůbec z celého jeho chování soudím, že jeho karriera zločinecká nebyla obmezena pouze na případ Baskervillský. Nápadným jest mi, že v posledních třech letech spáchány byly na Západě čtyři veliké loupeže, aniž však zločinec byl by kdy zatčen.

Poslední z nich ve Folkestone, v Courtu, v květnu, vzbudila pozornost tím, že chladnokrevně zastřelen byl služebník, kterýž překvapil maskovaného a samojediného lupiče. Nepochybuji, že Stapleton hleděl si opatřovati takto znovu prostředky životní, již ubývající, a že tudíž od let již byl nebezpečným zoufalcem.

Příklad o jeho obratnosti a čipernosti poskytlo nám ono jitro, kdy tak povedeně nám unikl, a příkladem jeho odvážnosti mohlo nám býti, jak vzkázal nám po drožkáři vlastní moje jméno. Od okamžiku toho byl pochopil, že jsem já přejmul na starost afféru tu v Londýně, a že tudíž není tam pro něj žádných již čák.

Vrátil se na Dartský močál a čekal na příjezd baronetův.

„Počkejte okamžik,“ pravil jsem. „Vylíčil jste zajisté dobře souvislost událostí těch, avšak jednu věc jste nechal nevysvětlenu. Co dělo se se psem, když pán jeho byl v Londýně?“

„Věnoval jsem jistou pozornost i této věci, a není pochyby, že jest důležitou. Jest zřejmo, že Stapleton měl důvěrníka, ačkoliv jest pravdě nepodobno, že by se byl vydal v moc jeho tím, že byl by s ním sdílel všechny svoje plány.

Důvěrníkem tím byl starý sluha v Merripitském domě, jenž slul Antonín. Jeho styky se Stapletonem mohou býti sledovány několik let nazpět, ano, až do dnův učitelování Stapletonova, takže musil věděti, že pán jeho a paní jeho jsou skutečně manžely.

Muž ten zmizel a vytratil se z kraje. Nápadno jest, že Antonín není jménem obvyklým v Anglii, kdežto jméno to – Antonio – vyskytá se často ve španělsko-amerických zemích. Muž tento, jako i paní Stapletonova, mluvil dobře anglicky, avšak s podivným sykavým přízvukem. Viděl jsem sám starého muže toho, jak kráčí Grimpenským močálem po stezce, kterou byl Stapleton označil.

Jest proto velmi pravděpodobno, že za nepřítomnosti pána svého byl to on, kterýž se staral o psa, ačkoliv nepochybně neznal účel, k němuž pán jeho zvířete toho užíval.

Stapletonovi odebrali se potom do hrabství Devonského, kamž byli následováni sirem Jindřichem a vámi.

Slůvko nyní o tom, jak jsem hleděl já sám na věc v době oné. Snad si vzpomenete, že, když jsem zkoumal papír, na kterémž nalepena byla tištěná slova, hleděl jsem zvláště důkladně vyzkoumati tak zvané vodní znamení na něm. Za účelem tím držel jsem papír několik palců před očima, i povšiml jsem si slabé vůně, připomínající vůni bílého jasmínu. Jest pětasedmdesát různých druhů voňavek, i jest velice potřebno, aby detektiv dovedl rozeznati je od sebe, a nejednou za vlastních zkušeností mých rozřešení mnohého případu záviselo od takového rychlého rozpoznání. Voňavka ukazovala na účast ženy, a tu již v myšlénkách svých počal jsem se zabývati Stapletonovými.

Tak jsem zjistil existenci psa, a pojal jsem podezření proti zločinci dříve ještě, nežli jsme se odebrali na Západ.

Bylo úkolem mým, střežiti Stapletona. Bylo však zřejmo, že nemohu tak činiti, kdybych byl s vámi, neboť on byl by tak býval se měl velice na pozoru. Oklamal jsem tudíž každého, vás nevyjímaje, a přišel jsem potají do kraje onoho, když každý věřil, že nalézám se v Londýně.

Námaha moje nebyla tak veliká, jak jste si myslil, ačkoliv takové malé podrobnosti nemohou nikdy padati na váhu při vyšetřování nějakého případu.

Bydlil jsem po většině v Coombe-Traceyi, a používal jsem chýše na močálu, jen když bylo zapotřebí, abych byl na blízku dějiště.

Carthwrighta vzal jsem s sebou, a on ve svém přestrojení jako venkovský hoch prokázal mně veliké služby. Závisel jsem od něho pokud se týče potravin a čistého prádla. Když jsem střežil Stapletona, Carthwright často sledoval vás, takže jsem měl každým okamžikem všechny nitky v ruce.

Řekl jsem vám již, že vaše zprávy docházely mne rychle, neboť byly posílány z Bakerské ulice okamžitě za mnou do Coombe-Traceye. Byly mně velice na prospěch a zvláště ona zpráva, jež obsahovala nahodile získaný, věrný kus životopisu Stapletonova.

Bylo mně tak možno zjistiti totožnost muže a ženy, a věděl jsem aspoň nyní již bezpečně, jak v tom jsem.

Případ byl značně komplikován příhodou uprchlého vězně, a jeho styky s Barrymorovými. To jste rovněž velmi důkladně vyjasnil, ačkoliv já sám dospěl již k témže závěrkům vlastním svým pozorováním.

V době, kdy jste vypátral mne na močálu, znal jsem již úplně celou afféru ale nebyla zralá ještě tak, abych byl mohl předstoupiti s ní před soud. Ani onen Stapletonův úklad proti siru Jindřichu, který skončil smrtí nešťastného trestance, nepomohl nám valně k důkazům, že muž onen jest vrahem. Bylo zjevno, že nezbývá nám nic, nežli vlákati ho do pasti, a nežli jednati tak, jak jsme i potom skutečně učinili, totiž použiti sira Jindřicha samotného a na pohled nechráněného jako vějičku.

Učinili jsme tak, a za cenu mocného ovšem rozechvění nebohého klienta svého doplnili jsme skutečně úspěšné důkazy své proti muži tomu, a vehnali jsme Stapletona do zkázy. Že sir Jindřich musil býti vydán všemu tomu, jest, doznávám, výčitkou, kterouž lze činiti provedení mých plánů, avšak nemohli jsme předvídati strašlivý a ohromující pohled, kterýž zvíře, skýtalo, aniž mohli jsme předvídati mlhu, která dovolila psu vyraziti proti nám jen na tak krátkou vzdálenost.

Dostihli jsme svého cíle za cenu otřesu, o němž i specialista i dr. Mortimer mě ujišťují, že jest jenom přechodním a dočasným.

Delší cesta nejen uklidní otřesené nervy přítele našeho, nýbrž zahojí také zraněné srdce jeho. Láska jeho k oné ženě byla hluboká a upřímná, a nejsmutnějším údělem jeho v celé této chmurné afféře bylo právě to, že byl jí oklamán. Zbývá jen vysvětliti úkol, kterýž žena ta měla v celé afféře. Není pochyby, že Stapleton měl vliv na ni, který plynul snad z lásky, snad ze strachu, snad z obou,– zvláště když jsou to city, kteréž sobě nijak neodporují. Rozhodně však vliv ten byl velmi účinný.

Na jeho rozkaz svolila vydávati se za sestru jeho, ale moc jeho nad ní nalezla přece meze, když snažil se učiniti ji přímou pomocnicí při vraždě. Byla hotova varovati sira Jindřicha, pokud mohla učiniti tak, aniž by uvedla manžela svého v nebezpečí, a skutečně pokusila se o to opět a opět.

Stapleton, jak se zdá, byl nakloněn žárlivosti, a když viděl baroneta dvořiti se paní, nedovedl, ačkoliv náleželo to ke plánům jeho, odolati prudkému výbuchu, kterýž odhalil vášnivou duši jeho, již byl dotud chladným a zdrželivým vystupováním svým tak obratně zakrýval.

Povzbuzuje však potom důvěrný poměr obou, byl si Stapleton jist, že sir Jindřich bude častěji docházeti do Merripitského domu, a že tak dříve nebo později poskytne mu příležitost, po které toužil.

V kritický den však žena jeho obrátila se náhle proti němu. Zvěděla cosi o smrti trestance, a věděla, že pes přiveden byl do vedlejšího stavení v týž večer, kdy sir Jindřich byl pozván na hostinu. Kárala manžela svého pro zamýšlený zločin jeho, i následovala strašlivá scéna, ve kteréž Stapleton projevil jí poprvé, že má soupeřku v lásce. Věrnost její změnila se v okamžiku v trpkou zášť, a manžel viděl, že jest s to, zraditi jej. Připoutal ji proto, aby nemohla sira Jindřicha varovat a doufal bezpochyby, když celý kraj bude přičítati smrt baroneta kletbě rodinné, jak by jistě byl přičítal, – že podaří se mu pohnouti i ženu svou, aby smířila se se skutkem hotovým, a aby mlčela o všem, co ví.

V této věci myslím však, klamal se, a soudím rovněž, že osud jeho byl by býval zpečetěn, i kdyby nás nebylo tam bývalo. Žena krve španělské nezapomíná tak snadno pohany takové.

A teď, milý Watsone, nemohu vám, aniž bych se uchýlil k zápiskům svým, sděliti již žádných podrobností o zvláštním tomto případě. Avšak myslím, že nic podstatného nebylo ponecháno mnou nevysvětleno.“

„Stapleton však nemohl doufati, že by vyděsil i sira Jindřicha až k smrti, jako se mu to podařilo u strýce příšerným jeho psem?“

„Pes byl velice divoký a zpola vyhladovělý. Třeba by zjev jeho nebyl býval s to, aby poděsil oběť až na smrt, přece aspoň musil ochromiti odpor její.“

„O tom nepochybuji,“ děl jsem. „Zbývá jen jedno ještě nejasné. Když Stapleton měl nastoupiti dědictví, jak byl by mohl vysvětliti okolnost že on, dědic, žil neohlášen a pod jiným jménem v samém sousedství statku? Jak mohl vznésti nárok na dědictví, aniž by byl vyvolal podezření proti sobě, aniž by byl dal podnět k vyšetřování?“

„Toť ovšem velmi obtížno vysvětliti, i bojím se, že žádáte přiliš mnoho, když očekáváte ode mne, abych záhadu tu rozluštil. Minulost a přítomnost jsou polem pro mé pátrání, avšak co muž některý míní učiniti v budoucnosti, jest věru nesnadno pověděti. Paní Stapletonova slyšela však manžela svého mluviti několikrát o tomto problému.

Bylo možné trojí rozluštění.

Mohl vznésti nárok na dědictví z Jižní Ameriky, mohl totožnost svoji dáti zjistiti tamními zástupci britskými a nabyti tak jmění, aniž by do Anglie vůbec přišel; aneb mohl opatřiti si dokonalé přestrojení na krátkou dobu, po kterou by musil býti v Londýně, aneb mohl konečně postoupiti nějakému spoluvinníku své důkazy a své listiny, i dosadili jej tak za dědice, a vyhraditi sobě určitou část důchodu.

Dle toho, co o něm víme, nemůžeme o něm pochybovati, že by byl nalezl nějaké východiště z nesnáze této.

A nyní, můj milý Watsone, myslím, když po několik týdnů měli jsme tak tuhou práci, že pro jeden večer můžeme myšlénky své věnovati předmětům zábavnějším. Koupil jsem loži na „Hugenotty“. Slyšel jste již de Reszkese? Nebylo by vám nemilo, abyste se v půlhodince přistrojil?

„Mohli bychom se cestou u Marcinia zastaviti ještě na malou večeři!“

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >