Read synchronized with Chinese English French German Russian Spanisch 
Pes baskervillský.    Arthur Conan Doyle
Kapitola 13. SÍTĚ SE ZATAHUJÍ
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font:
-
T
+
Select text to read:

Sir Jindřich byl více potěšen než překvapen, když spatřil Sherlocka Holmesa, o němž po několik dní již očekával, že poslední události ho z Londýna přivolají.

Podíval se však naň přec s ustrnutím, když zvěděl, že přítel nemá ani žádných zavazadel, a ani žádného vysvětlení pro jich nedostatek.

Posloužili jsme však Holmesovi brzy vším, co potřeboval, a při večeři sdělili jsme baronetovi ze zkušeností svých, co zdálo se nám žádoucím, aby věděl.

Nejprve jsem měl však za povinnost donésti zprávu o Seldenově smrti Barrymorovi a jeho ženě.

Pro něj bylo to snad úlevou konejšivou, choť jeho plakala však hořce, kryjíc oči do zástěry své.

Pro celý svět byl Seiden násilníkem polozvířecím a polodémonickým, pro ni zůstal však malým, svéhlavým hošíkem dívčího věku jejího, dítětem, kteréž věšívalo se na ruku její. Špatným zcela jest skutečně muž, kterýž nemá ženy, jež by ho oplakávala.

„Povaloval jsem se doma celý den, od té chvíle, kdy Watson z rána odešel,“ pravil baronet, „a myslím, že bych zasluhoval chvály, že jsem dostál slibu svému. Kdybych nebyl přísahal, že nevyjdu sám, byl bych měl velmi zajímavý večer, neboť Stapleton poslal mi vzkaz, abych k němu přišel.“

„Nepochybuji, že byste byl měl zajímavý večer,“ pravil Holmes prostě. „Mimochodem řečeno, netušíte však asi, že jsme oplakávali vás již, že jste si srazil vaz.“

Sir Jindřich pohlédl na nás s úžasem.

„Jak to míníte?“

„Nebožák onen oblečen byl ve váš šat. Obávám se, že služebník váš, jenž mu šaty ty dal, bude mít nepříjemnosti s policií.“

„To se mi nezdá. Nebylo žádné známky na oděvu tom, pokud vím.“

„To jest štěstí pro něj – skutečně. A štěstí pro vás všechny, neboť jste jednali v této věci proti zákonu. Nevím vlastně, nebylo-liž by první mojí povinností jako svědomitého detektiva zatknouti celý dům. Watsonovy zprávy jsou velmi přitěžujícími dokumenty.“

„Avšak, jak se to má vlastně s naším případem?“ tázal se baronet. „Podařilo se vám uzel trochu rozplésti? Nevím, že bychom byli Watson a já trochu z toho moudřejšími od té doby, co jsme sem přijeli.“

„Myslím, že budu moci záhy situaci vám více vyjasniti. Byl to úkol neobyčejně nesnadný a co nejsložitější. Jsou některé body, ve kterýchž potřebujeme ještě více jasna, ale také to bude zjednáno. Jednu zkušenost jsme již učinili, jak vám Watson již nepochybně sdělil. Slyšeli jsme psa na močálu, takže mohu přísahati, že není pouhou pověrou.“

„Měl jsem co činit se psy, když jsem byl na Západě, a slyším-li psa štěkati, vím, o jakého běží. Kdybyste tomuto dovedl nastrčiti náhubek a přivázati ho na řetěz, byl bych hotov odpřisáhnouti, že jste největší detektiv celé doby.“

„Doufám, že budu moci mu náhubek nastrčiti i jej na řetěz uvázati, poskytnete-li mně své pomoci.“

„Cokoliv řeknete, abych učinil, učiním.“

„Dobrá. I prosím vás též, abyste to učinil pak slepě, netázaje se po příčinách.“

„Učiním, jak si přejete.“

„Uděláte-li tak, doufám, bude pak malý problém náš brzy rozřešen. Nepochybuju.“

Holmes zamlčel se náhle a zíral upřeně přes moji hlavu do vzduchu.

Světlo lampy padalo na jeho tvář, a rysy její byly tak napjaty a tak pozorně upřeny, že podobaly se výrazem tváři klassické sochy, personifikaci bdělosti a dychtivého očekávání.

„Co jest vám?“ zvolali jsme oba.

Mohl jsem viděti, když Holmesův zrak se opět dolů smekl, že hledí přemoci vnitřní nějaké vzrušení. Tvář jeho zůstala sice klidná, avšak z očí jeho zářilo radostné vzrušení.

„Odpusťte obdivu znalce,“ pravil, ukázav rukou k obrysům podobizny, kteráž visela na protější stěně.

„Watson nechce přiznati, že rozumím poněkud umění, avšak to jest pouhá žárlivost, poněvadž názory naše ve věci té se liší! Totoť jest opravdu velmi pěkná řada podobizen.“

„Jsem potěšen, že tak slyším od vás,“ pravil sir Jindřich, podívav se však trochu udiven na mého přítele.

„Netvrdím, že bych rozuměl příliš těmto věcem, a uměl jsem vždy posouditi spíše koně nebo býka nežli obraz. Nevěděl jsem, že nalézáte dosti časti na takové věci.“

„Vím co jest dobré, vidím-li to, a nyní to vidím. Toť Kneller, přísahal bych, tato dáma v modrém hedvábí, a tam nahoře otylý onen gentleman s parukou jest nepochybně od Rynoldse. Jsou to, myslím, vesměs rodinné podobizny.“

„Ano, všechny.“

„Znáte jména jejich?“

„Barrymore mě jim učil, i myslím, že bych mohl úkol svůj dobře odříkati.

„Kdo jest onen gentleman s teleskopem?“

„To jest místoadmiral Baskerville, kterýž sloužil pod Rodneyem v Západní Indii. Muž v modrém kabátě a se závitkem papíru jest sir Vilém Baskerville, kterýž byl pod Pittem předsedou komisí dolní sněmovny.“

„A onen šlechtic naproti mně v černém, sametovém oděvu a se širokým límcem krajkovým?“

„Ach, máte pravdu, že přejete si o něm více věděti. On jest příčina všeho zla, jest to zlotřilý onen Hugo, od něhož pochází pes Baskervillský. Nezapomeneme mu toho nikdy.“

Díval jsem se se zájmem a poněkud překvapen na podobiznu.

„Božínku, vypadá na pohled jako měkký a pokojný člověk!“ pravil Holmes. „Avšak z očí jeho vyzírá cosi ďábelského. Představoval jsem si jej jako zjev statnější a divočejší.“ –

„Není však pochybnosti o tom, že jest to on, neboť jméno a datum 1647 jsou zaznamenány na zadní straně plátna.“

Holmes nemluvil již mnoho, neboť obraz starého prostopášníka působil, jak zdálo se, jakoby kouzlem na něj, a oči jeho upíraly se po celou dobu večeře stále na obraz. Teprve však, když sir Jindřich uchýlil se do své komnaty, byl jsem s to, abych sledoval nitku jeho myšlenek.

Holmes dovedl mne zpět do jídelny, vzav s sebou z ložnice své svíčku i držel tuto proti obrazu, ovšem zčernalému.

„Pozorujete na něm ještě něco jiného?“

Pohleděl jsem na klobouk s peřím a s okrajem širokým, na dlouhé zakudrnatělé kadeře, na bílý krajkový límec a na vytáhlou přísnou tvář, kteráž byla jimi vroubena.

– Pohled muže toho nebyl brutální, avšak výsměšný a krutý; rty tenké byly pevně sevřeny a zrak jeho měl výraz chladný a svárlivý.

„Poznáváte v něm něčí podobu?“

„Siru Jindřichu zdá se býti trochu podoben čelistí svou.“

„To si asi jen představujete.“

Holmes postavil se na stolici a drže světlo v levé ruce, zakryl ohnutou pravou rukou svou široký klobouk a dlouhé kadeře.

„Nebesa!“ zvolal jsem s úžasem.

Tvář Stapletonova vysvitla mně z plátna vstříc.

„Ej, vidíte nyní! Oči moje zvykly si zkoumati tvář a ne vnější úpravu. Jest to první vlastnost stihatele zlosynův, že musí vidět navzdor přestrojení.“

„Avšak toť obdivuhodné. Jakoby to byla vlastní jeho podobizna!“

„Ano, jest to zajímavý případ opakování se zjevu, opakování, kteréž tuto vtělilo se v duševním i v tělesném ohledu. Studium rodinných podobizen stačí věru vštípiti člověku víru ve znovuvtělování. Chlapík ten jest Baskervillem, – to jest zřejmo.“

„Baskervillem s nároky na dědictví.“

„Tak jest. Tento nahodilý objev na obrazu poskytl nám jeden z nejžádoucněji pohřešovaných článků. Máme jej, Watsone, máme jej, a troufám si přísahati, že před zejtřejší nocí bude se třepati v síti naší jako kterýkoli z vlastních jeho motýlů. Špendlík, kork a lístek a připojíme ho do sbírky své v Bakerské ulici!“

Holmes vybuchl v nečastý svůj smích, když se od obrazu odvrátil. Neslyšel jsem ho často se smáti, ale když se smál, bylo vždy zle s někým.

Já vstal časně ráno, ale Holmes byl ještě dříve na nohou, neboť, když jsem se oblékal, viděl jsem ho již přicházeti po cestě k zámku.

„Ano, budeme míti plno práce dnes,“ podotkl, a mnul si ruce radostí, radostí z práce, která mu kynula. Sítě jsou roztaženy, a lov může počíti. Nežli den bude u konce, budeme věděti, zdaliž jsme polapili velkou svou štiku s vyzáblou hlavicí, aneb zdaliž nám unikla okem sítě.“

„Vy jste byl již dnes na močálu?“

„Posílal jsem z Grimpenu zprávu Prince-Townské trestnici o smrti Soldenově. Myslím, že mohu slíbiti, že žádný z nás nebude míti k vůli tomu nesnáze. A musil jsem také dorozuměti se s věrným Cartwrightem, kterýž byl by zůstal ležeti jistě u dveří chýše mé jako pes u hrobu svého pána, kdybych nebyl ho upokojil, že jsem živ a zdráv.“

„Co třeba nám nejdříve činiti?“

„Mluviti se sirem Jindřichem. Ach, zde jest.“

„Dobré jitro, pane Holmesi!“ pravil baronet. „Vypadáte jako generál, když se chystá k bitvě s náčelníkem svého štábu.“

„Jest tomu věru tak na vlas, Watson tázal se mne právě po rozkazech mých.“

„Já táži se rovněž.“

„A je dobře tak. Jste pozván, pokud jsem porozuměl, abyste pojedl s našimi přáteli Stapletonovými dnes večer.“

„Doufám, že vy přijdete též. Jsou to lidé velmi pohostinní, a jsem jist, že budou velice rádi, že vás uvidí.“

„Žel, že Watson a já musíme do Londýna.“

„Do Londýna?“

„Ano, myslím, že tam za nynějších okolností více prospějeme.“

Tvář baronetova se očividně protáhla.

„Doufal jsem, že budete při mně po celou tuto aféru. Tento zámek i močál nejsou věru vábnými místy, je-li člověk zde sám.“

„Milý náš příteli, musíte vykonati slepě a přesně, co vám řeknu. Musíte vyprávěti přátelům svým, že by nás bylo velmi těšilo, kdybychom byli mohli přijíti s vámi, avšak že naléhavé záležitosti požadovaly, abychom odjeli do města. Že doufáme, že se brzy asi vrátíme. Neopomeňte vyříditi vzkaz ten.“

„Když to musí býti…“

„Není jiného vyhnutí, ujišťuji vás.“

Seznal jsem podle zachmuřeného čela baronetova, že jest velice vzrušen tím, co pokládal za deserci naši.

„Kdy přejete si odejeti?“ tázal se chladně.

„Ihned po snídaní. Pojedeme do Coombe-Traceye, avšak Watson nechá zde zavazadla svá jako záruku, že se vrátí k vám. Watsone, pošlete lístek Stapletonovi, že litujete, že nemůžete přijíti.“

„Mám sto chutí odebrati se do Londýna s vámi,“ pravil baronet. „Proč bych měl zde zůstati sám?“

„Poněvadž jest to místo, kam vás poutá povinnost. A poněvadž dal jste mi slovo své, že učiníte, co jsem vám řekl, a já vám říkám, byste zde zůstal.“

„Dobrá, tedy zůstanu.“

„Ještě jeden pokyn. Přeju si, abyste jel do Merripitského domu. Pošlete však zpět svůj kočárek, a řekněte Stapletonovým, že chcete jiti domů pěšky.“

„Pěšky přes močál?“

„Ano.“

„Avšak to jest právě věc, před kterou jste mne tak často varoval!“

„Tentokráte můžete si to však troufati bezpečně. Kdybych neměl veškerou důvěru ve vaše nervy a ve vaši odvahu, nevybízel bych vás k tomu, avšak jest věcí podstatnou, abyste tak učinil.“

„Učiním tak tedy.“

„A ceníte-li si život svůj, nepřecházejte močálem žádným jiným směrem mimo přímou stezku, která vede z Merripitského domu ke Grimpenské silnici, což ostatně jest nejpřirozenější cesta.“

„Učiním, jak pravíte.“

„Dobrá! Byl bych velmi rád, kdybych mohl odjeti již dopoledne, abych mohl dostihnouti Londýna již odpoledne.“

Podivil jsem se velice tomuto programu, ačkoliv jsem si vzpomněl, že Holmes byl řekl Stapletonovi v noci před tím, že návštěva jeho zakončena bude příštího dne.

Tušil jsem však, že chce vzíti mne s sebou, aniž jsem pochopil, proč máme býti my oba nepřítomni zrovna v okamžiku, kterýž on sám prohlásil za kritický.

Nezbývalo ovšem nic, nežli slepě poslechnouti; tak dali jsme „s Bohem“ svému rozmrzelému příteli, a několik hodin na to byli jsme na nádraží v Coombe-Traceyi a odeslali povoz zpět.

Hoch čekal na peronu.

„Poroučíte něco, pane?“

„Odjedete s tímto vlakem, Cartwrigthe, do města. Ihned, jak tam přijedete, pošlete depeši siru Jindřichu Baskervillu mým jménem podepsanou, depeši žádající ho, aby, nalezl-li zápisník, který jsem ztratil, poslal ho jako rekomandovanou zásilku do Bakerské ulice.“

„Ano, pane!“

„A otažte se v nádražní kanceláři, nepřišlo-li nic pro mne.“

Hoch vrátil se s telegramem, který mně Holmes podal.

Telegram zněl:

„Depeši jsem obdržel. Přijedu s nevyplněným zatykačem. Přibudu v pět hodin čtyřicet minut.

Lestrade.“

„To jest odpověď na ranní moji depeši. Lestrado jest, jak myslím, nejlepším z policistův, a budeme snad potřebovati jeho pomoci. A nyní, Watsone, myslím, že nemůžeme užiti lépe času svého, nežli když navštívíme vaši známou, paní Lauru Lyonsovou.“

Plán Holmesovy výpravy počal se mi nyní vyjasňovati. Chtěl použiti baroneta, aby přesvědčil Stapletonovy, že jsme opravdu odjeli, kdežto v pravdě se vrátíme v okamžiku, kdy bude nás asi nejvíce zapotřebí.

Onen telegram z Londýna, až zmíní se sir Jindřich o něm; Stapletonovým, musí vymýtiti poslední podezření z myslí jejich.

Viděl jsem již, jak stahuje se síť naše více a více kol ostré hlavice naší štiky!

Paní Laura Lyonsová byla ve své pracovně a Holmes zahájil rozhovor s ní s přímostí a řízností, která ji značně překvapila,

„Vyšetřuji okolnosti smrti Karla Baskervilla,“ pravil. „Přítel můj zde, dr. Watson, oznámil mi, co jste mu sdělila, a také okolnosti, jež jste zamlčela a jež souvisí s událostí onou.“

„Co jsem zamlčela?“ tázala se paní Laura Lyonsová vyzývavě.

„Přiznala jste se, že jste žádala sira Karla, aby byl u vrátek aleje v deset hodin večer. Víme, že bylo to místo a hodina smrti jeho. Zamlčela jste nám, jaká jest souvislost mezi těmito událostmi!“

„Není souvislosti mezi nimi.“

„V případě tom byla by shoda událostí skutečně neobyčejná. Avšak myslím, že se nám podaří souvislost onu přese vše zjistiti. Chci býti k vám, paní Lyonsová, úplně upřímným. Pokládáme případ tento za vraždu, a okolnosti svědčí nejenom proti vašemu příteli, panu Stapletonovi, nýbrž nepochybně i proti jeho ženě.“

Dáma vzchopila se prudce se své stolice.

„Proti jeho ženě!“ zvolala.

„Věc ta není již tajemstvím. Osoba, která pokládána byla za jeho sestru, jest pravdě jeho žena.“

Paní Lyonsová usedla opět.

Ruce její sevřely křečovitě postranní opěradlo křesla, i všiml jsem si, že růžové nehtíky její zbělely, jak křečovitě je do dřeva tiskla.

„Proti jeho ženě!“ opakovala, „proti jeho ženě! On není přece ženat!“

Sherlock Holmes pokrčil rameny.

„Dokažte mi to! Dokažte mi to! Dokážete-li mi to!“

Blesk v jejích očích pravil více, nežli slova byla by mohla říci.

„Přišel jsem již uchystán na to, abych to mohl dokázati,“ pravil Holmes, tahaje všeliké papíry z kapsy.

„Zde jest fotografie párku toho, provedená před několika lety v Yorku. Na rubu jest napsáno sice „Pan Vandeleur s paní“, avšak nebude vám nesnadno, poznati jej i ji, znáte-li i ji osobně. Jsou od věrohodných svědkův i popisy osoby páně Vandeleurovy i jeho choti, kteří té doby měli v St. Oliveru soukromou školu. Ctěte svědectví ta a uvidíte, můžete-liž pochybovati o totožnosti lidí těch.“

Paní Lyonsová pohlédla na doklady a po té pohlédla na nás s ustrnulým, vytřeštěným výrazem zoufalé ženy.

„Pane Holmesi,“ pravila, „tento muž nabídl mně sňatek s podmínkou, že vymohu rozvod od svého manžela. Přelhal mne však, lotr, přelhal v každém směru. Neřekl mně nikdy ni slova pravdy. A proč – proč? Myslila jsem, že vše se děje k vůli mně! Avšak nyní vidím, že nebyla jsem nikdy nežli nástrojem v jeho rukou. Proč měla bych mu zachovati já věrnost a oddanost, když on v pravdě nejevil jich nikdy vůči mně? Proč měla bych se snažiti chrániti ho před následky jeho vlastních škaredých skutkův? Tažte se mne, po čem chcete, a já vám věru ničeho nezatajím. Jednu věc přísahám vám však, a to jest, že když jsem psala onen dopis, ani ve snu jsem se nenadála, že by měl ublížiti starému pánu, kterýž byl nejlaskavějším mým přítelem!“

„Věřím vám úplně, madame,“ pravil Sherlok Holmes. „Líčení těchto událostí musilo by však býti velmi trapné pro vás a snad bude milejším a snazším pro vás, když budu já vyprávěti vám, co se sběhlo, vy můžete pak opraviti mne, zmýlím-li se. Byl to Stapleton, jenž vám pošeptal, byste poslala onen list?“

„Diktoval mně list ten.“

„Soudím, že uvedl jako důvod, že vám sir Karel pomůže hraditi výdaje spojené s rozvodem vaším.“

„Tak jest!“

„Avšak když jste byla již list odeslala, zrazoval vás před dostaveníčkem?“

„Řekl mi, že by to uráželo samolibost jeho, aby jiný muž poskytl peníze k takovému účelu, a že, ačkoliv on jest chudý, chce věnovati poslední groš, by odstranil překážky, jež nás dělí.“

„Ano, Stapleton zdá se býti skutečně velmi houževnatá a sebevědomá povaha. A potom neslyšela jste nic již, až jste četla zprávy o smrti sira Karla v novinách.“

„Nikoli!“

„A přiměl vás, byste přísahala, že neřeknete nic o své schůzce se sirem Karlem?“

„Ano. Pravil, že smrt jeho jest velice tajuplnou, a že byla bych jistě podezřívána, kdyby věc tato přišla na jevo. Zastrašil mne tak, jen abych zůstala mlčelivou.“

„To jsem předpokládal. Měla jste sama však nějaké podezření?“

Paní Lyonsová váhala a sklopila oči.

„Znala jsem jej,“ pravila potom. „Avšak kdyby mně byl stál v slovu, byla bych i já vůči němu tak učinila.“

„Myslím, že celkem můžete mluviti o štěstí, že jste vyvázla aspoň tak,“ pravil Sherlock Holmes. „Měla jste ho ve své moci, a on to věděl, a přece žijete ještě! Kráčela jste po měsíce na samém kraji propasti. Musíme se nyní s vámi, paní Lyonsová, rozloučiti, avšak jest možno, že záhy uslyšíte opět o nás.“

„Případ náš se zaokrouhluje a nesnáz za nesnází před námi mizí,“ pravil Holmes, když jsme stáli na nádraží, čekajíce londýnský rychlík. „Budu brzy s to, abych spojil v jediné souvislé vylíčení jeden z nejneobyčejnějších a nejsensačnějších zločinů moderní doby. Osoby, studující kriminologii, připamatují si snad podobný případ z roku šestašedesátého v Grodnu na Malé Rusi; ovšem cosi podobného provedli i vražedníci Andersonovi v Severní Karolíně, avšak tento případ skýtá některé rysy, jakéž vykazuje on jediný. I nyní nemáme ještě jasných důkazů proti tomuto neobyčejně vychytralému muži. Ale musili bychom býti velmi překvapeni, kdyby případ náš nebyl dost vyjasněn, dříve nežli odebereme se na lože.“

Londýnský rychlík vjel s hukotem do stanice, a malý muž, jako drátek, seskočil z oddělení první třídy.

Potřásli isme si všichni tři ruce, a já poznal z uctivého způsobu, s jakýmž Lestrade pohlíží na soudruha mého, že naučil se velmi mnohému od té doby, kdy poprvé pracovali spolu. Pamatuji se ještě dobře na posměšky, kteréž theorie hádavého a rozvažujícího přítele mého budívaly v muži pouhé praxe.

„Něco dobrého máte pro mne?“

„Nejznamenitější případ za celou řadu let,“ pravil Holmes. „Máme dvě hodiny před sebou, dříve nežli musíme se vydati na výpravu. Myslím, že bychom jich měli použiti, abychom něco pojedli, a potom, Lestrade, vyfoukneme londýnskou mlhu z plic vašich tím, že dopřejeme vám nadýchati se čistého, nočního vzduchu Dartského močálu! Nebyl jste tam nikdy ještě? Nu, myslím, že nezapomenete na tamní první svou návštěvu.“

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >