Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 9. kde se ukáže, že i senátor je jenom člověk
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Světlo veselého ohně ozařovalo krbovou předložku a koberec v útulném pokoji a třpytilo se na oblinách čajových šálků a jasně nablýskané konvice.

Senátor Bird si zouval boty a chystal se vklouznout do nových hezkých pantoflí, které mu manželka vyšila, mezitímco byl na své senátorské cestě. Paní Birdová, zrovna zosobněný obrázek radosti, dohlížela na prostírání stolu a co chvíli prohodila mezi příkazy nějaké napomenutí dětem, které v hloučku skotačily a jenom kypěly všemožným nesčetným rozpustilstvím a nezbednictvím, nad nímž matkám úžasem vstávají vlasy už od stvoření světa.

"Tome, dej pokoj s tou klikou - buď přece hodný! Mary, Mary! Netahej tu kočku za ocas - ubohá kočička! Jime, to nesmíš, lézt na tenhle stůl - ne, to nesmíš! Ani nevíš, můj milý, jaké je to pro nás dnes překvapení, že tě vidíme mezi sebou doma," řekla konečně, když našla chvíli, aby promluvila také na manžela.

"Ano, ano. Napadlo mě, že k vám zaskočím aspoň na noc a trochu si odpočinu v pohodlí doma. Jsem na smrt unavený a bolí mě hlava!"

Paní Birdová zavadila pohledem o lahvičku s kafrem, která stála v pootevřené skříni, a zřejmě uvažovala, má-li pro ni jít.

Manžel ji však zarazil:

"Ne, ne, Mary, žádnou medicínu! Šálek tvého dobrého horkého čaje a chvilka naší pěkné rodinné pohody - nic víc nepotřebuji. Tohle zákonodárství je na člověka těžká práce!"

A senátor se usmál - skorem jako by se mu docela líbil nápad vidět v sobě oběť pro blaho vlasti.

"Nu," promluvila manželka, když ruch čajování již notně utuchl, "co se vůbec v senátě teď dělá?"

Pro jemnou paní Birdovou bylo věru velmi neobvyklé, aby si lámala hlavu starostmi, co se děje ve státní sněmovně. Myslila si totiž velmi moudře, že má dost co dělat, aby zastala své.

Proto pan Bird otevřel překvapeně oči a odpověděl:

"Celkem nic zvlášť důležitého."

"Ale je to pravda, že se hlasovalo o zákoně, podle kterého nesmějí lidé poskytnout jídlo ani pití těm barevným chudákům, co se tady ukazují? Slyšela jsem, že se o takovém podobném zákoně debatuje, ale nešlo mi do hlavy, že by ho mohl nějaký křesťanský zákonodárný sbor schválit."

"No ne, Mary, vždyť se z tebe zčistajasna najednou stává politik!"

"Hlouposti, vůbec ne! Nedala bych obyčejně za celou tu vaši politiku ani pěťák, ale tohle je podle mého něco vysloveně krutého a nekřesťanského. Doufám, můj milý, že žádný takový zákon neprošel."

"Má milá, senát odhlasoval zákon, který zakazuje lidem pomáhat otrokům, co sem přejdou z Kentucky. Ti ztřeštění abolicionisté natropili po téhle stránce už tolik, že to naše bratry v Kentucky velmi silně znepokojuje. A proto se jeví nutné a nic víc než křesťanské a přátelské, aby náš stát něco podnikl, čím to znepokojení uklidnit."

"A co vlastně říká ten zákon? Nezakazuje nám poskytnout těm chudákům přístřeší na noc, že ne? Ani dát jim něco k jídlu na posilněnou nebo pár kousků staršího šatstva a poslat je potom klidně jejich cestou, že ne?"

"Arciže, má milá! To všechno se nesmí, to by bylo napomáhání a nadržování, víš?"

Paní Birdová byla plachá, ruměná, maličká žena, osůbka snad jen čtyři stopy velká, s mírnýma modrýma očima a s pletí broskvově nadýchnutou a s nejjemnějším, nejsladším hláskem na světě.

Pokud se týká odvahy, bylo známo, že ji celkem nevelký krocan hned prvním zahudrováním zahnal na bezhlavý útěk; a statný domácí hafan povšechně mírné povahy ji úplně odzbrojil, jen na ni vycenil zuby. Manžel a děti byli celý její svět a v tom vládla spíš prosbami a domluvami než poroučením nebo neústupností.

Pouze jediná věc ji dokázala pobouřit, a to proto, že měla tak neobyčejně něžnou a útlocitnou povahu - cokoli se podobalo krutosti, budilo v ní vášnivý hněv, který byl při povšechné mírnosti její povahy o to znepokojivější a nevysvětlitelnější.

Celkově byla nejshovívavější matkou pod sluncem a nebylo druhé, aby se dala snáze uprosit; ale přesto chovali její hoši ve velmi uctivé vzpomínce vskutku důrazný trest, který jim jednou uštědřila, když je přistihla, jak se spřáhli s několika nehodnými chlapci ze sousedství a společně s nimi házeli po bezbranném kotěti kamením.

Nyní paní Birdová rychle vstala a s tvářemi v jednom ohni (což jejímu obvyklému vzezření dodávalo jen ještě většího půvabu) přistoupila s velmi rozhodným výrazem k manželovi a důrazným tónem pravila:

"Poslyš, Jene, ráda bych věděla, pokládáš-li takový zákon za spravedlivý a křesťanský?"

"Nezastřelíš mě, Mary, na místě, když ti řeknu, že ano?"

"To bych si o tobě nebyla jaktěživo pomyslila, Jene! Snad jsi pro něj nehlasoval?"

"I to, můj sličný politiku!"

"Měl by ses stydět, Jene! Ti ubožáci bez přístřeší, bez domova! Je to hanebný, hříšný, hnusný zákon! A když nikdo jiný, tak ho přestoupím já, hned jak se mi naskytne první příležitost a - doufám, že se mi opravdu naskytne, to doufám! Dožili jsme se pěkných věcí, když žena nesmí dát teplou večeři a nocleh ubohému hladovému stvoření jenom proto, že to je otrok a že po celý život nepoznal nic než týrání a hrubost, nebožák!"

"Počkej, Mary, vyslechni mě aspoň. Tvé cítění je vesměs docela správné, má milá, a zajímavé, a jsi mi proto tím dražší. Ale nesmíme se nechat svým cítěním unášet tak, aby přehlušilo náš zdravý úsudek. Musíš povážit, že to není věc osobního cítění jednotlivců, nýbrž že se to značně dotýká veřejného zájmu. Vzrušení veřejnosti dosahuje tak vysokého stupně, že musíme osobní cítění odložit stranou."

"To je nesmysl, Jene! Mluv si třeba do rána, ale mne nepřesvědčíš. Odpověz mi na tohle, Jene: Dokázal bys tedy od svých dveří odehnat ubohého, promrzlého, hladového tvora jenom proto, že to je uprchlý otrok? Tak co, dokázal bys to?"

Nuže, musíme-li už přiznat barvu, byl náš senátor k svému neštěstí člověk, který měl povahu zvlášť lidskou a přístupnou a nikdy nevynikal tím, že by dokázal odehnat někoho, kdo je v nouzi. A v daném tísnivém okamžiku, když se totiž v rozpravě octl takto v úzkých, na tom byl o to hůř, že to jeho žena věděla a samozřejmě vedla útok právě na slabý bod těžce obhajitelný. Proto se uchýlil k obvyklým prostředkům, jak získat čas, jež se v takových případech nabízejí a osvědčují; řekl "hm", několikrát si odkašlal, vytáhl kapesník a začal si čistit brýle.

Paní Birdová viděla, že nepřátelské území není schopno obrany, a měla tak málo svědomí, že hned využila své výhody.

"Chtěla bych tě vidět, jak to děláš, Jene, věru chtěla! Například jak vyháníš nějakou ženu ze dveří ven do vánice. Nebo bys ji snad dal sebrat a strčil rovnou do vězení, to snad? S tím by sis přece věděl znamenitě rady!"

"To se rozumí, byla by to strašně trapná povinnost," začal pan Bird mírným tónem.

"Povinnost, Jene! Neužívej toho slova! Dobře víš, že to není povinnost - nemůže to být povinnost! Když lidé chtějí udržet své otroky, aby jim neutíkali, tak ať s nimi slušně zacházejí - to je moje učení. Kdybych měla otroky já (jakože doufám, že je nikdy mít nebudu), nijak bych se nebála, že by chtěli ode mne nebo i od tebe utíkat, Jene. Říkám ti, lidé nikam neutíkají, když jsou šťastni - a když už utečou, ubožáci, tak trpí dost zimou a hladem a strachem i bez toho, aby se ještě kdekdo proti nim obracel. A zákon nezákon, já nic takového jaktěživo neudělám!"

"Mary! Má drahá Mary, dej si to přece vysvětlit!"

"Nenávidím vysvětlování, Jene - zvlášť vysvětlování takovýchhle věcí. Vy politikové máte ve zyyku úplně jasnou a prostou věc tak kroutit a překrucovat, že jí potom ani sami nevěříte, když se má prakticky provádět. Znám tě až tuze dobře, Jene. Nevěříš o nic víc, že to je správné, než já - a taky bys to neudělal o nic spíš, než bych to udělala já."

V tomto kritickém okamžiku strčil do dveří hlavu děda Cudjoe, černý podomek, a vyslovil přání, aby "paní přišla laskavě do kuchyně".

Náš senátor, kterému se tím citelně ulevilo, hleděl za svou milou ženou s výrazem, v němž se rozmarně mísila záliba s rozmrzelostí. Posadil se do lenošky a pustil se do čtení novin.

Netrvalo okamžik a ode dveří se naléhavým a vážným tónem ozval hlas jeho ženy:

"Jene! Jene! Prosím tě, buď tak hodný, pojď na chviličku sem!"

Odložil noviny a odešel do kuchyně. Jen do ní vkročil, stanul celý užaslý nad podívanou, která se mu naskytla.

Přes dvě židle ležela naznak mladá štíhlá žena v rozedraných a zmrzlých šatech. Měla jenom jeden střevíc a punčochu z poraněné a krvácející nohy strženou. Byla v hlubokých mdlobách a její tvář jevila rysy opovrhovaného plemene, ale přesto nebylo vyhnutí, její smutná a dojemná krása musila zapůsobit na city každého. Kamenná ostrost její tváře, její studený, strnulý mrtvolný vzhled svou chladnou vážností senátora až mrazivě zarazil.

Zatajil dech a stál nad ní mlčky. Jeho žena a jejich jediná barevná služebná, stará teta Dina, se horlivě snažily omdlelou vzkřísit, kdežto děda Cudjoe si zatím posadil chlapce na koleno a chvatně mu svlékal botičky i punčošky a třel mu zkřehlé nožičky.

"No ne, jestli tohle není hrůza se na ni podívat!" zvolala účastně stará Dina. "Vypadá to, že omdlela z toho tepla. Byla dohromady čilá, když sem přišla, a ptala se, jestli by se tady směla chvilku ohřát. Zrovna jsem se jí chtěla zeptat, odkud jde, když vtom se mi poroučela na zem. Podle toho, jaké má ruce, myslím, že se moc hrubé práce v životě nenadělala."

"Chuděra!" vzdychla soucitně paní Birdová, když žena pomalu otvírala velké tmavé oči a nepřítomně se dívala na ni. Náhle jí tváří bleskl výraz hrozné úzkosti a žena vyskočila a vykřikla: "Ach můj Harry! Dostali ho?"

Tu chlapec ihned seskočil z kolena dědy Cudjoea, přiběhl k ní a objal ji.

"Ach, je tady! Je tady!" zvolala žena.

"Ach paní!" obrátila se divoce k paní Birdové. "Prosím vás, ochraňte nás! Nedovolte, aby mi ho vzali!"

"Tady vám nikdo neublíží, nebohá ženo," řekla paní Birdová povzbudivě. "Jste v bezpečí - nic se nebojte."

"Bůh vám žehnej!" odpověděla žena, zakryla si obličej a rozvzlykala se. Chlapec, když viděl matku plakat, snažil se jí vylézt na klín.

Po mnoha něžných a ryze ženských laskavostech, jaké by sotva kdo byl dovedl prokázat lépe než paní Birdová, se nebohá žena časem poněkud uklidnila. Ustlali jí prozatímní lůžko na lavici poblíž ohně a po krátké chvíli upadla žena do hlubokého spánku i s dítětem, které bylo zřejmě neméně unavené a usnulo jí tvrdě v náručí. Matka se totiž s podrážděnou úzkostlivostí bránila i sebelaskavějším pokusům od chlapce jí ulehčit; ba i ve spánku ho její paže objímala nepovolným stiskem, jako by se ani tehdy nechtěla nechat ošidit o své ostražité hlídání.

Manželé Birdovi se vrátili zase do pokoje, a ať se to zdá sebedivnější, ani jeden z nich se slovíčkem nezmínil o předešlém rozhovoru. Paní Birdová se pilně zabývala pletením a pan Bird se stavěl, že čte noviny.

"Jsem zvědavý, kdo a co ta žena je," prohodil konečně pan Bird a spustil noviny.

"Až se probudí a bude se cítit trochu odpočatá, pak uvidíme," odpověděla paní Birdová.

"Poslyš, ženo!" ozval se pan Bird, když si chvíli mlčky podumal nad novinami.

"Copak, můj milý?"

"Nemohla by obléknout nějaké tvoje šaty, co myslíš, kdyby se trochu popustily nebo povolily nebo co? Zdá se o hodně větší, než jsi ty."

Tváří paní Birdové se mihl zcela znatelný úsměv, když odpověděla:

"Uvidíme."

Další přestávka, a znovu ji přerušil pan Bird:

"Poslyš, ženo!"

"Nu, copak zase?"

"Je tady přece ta stará hedvábná pláštěnka, co schováváš jenom proto, abys mě měla čím přikrýt, když si po obědě zdřímnu. Tu bys jí mohla dát taky - potřebuje něco na sebe."

V tom okamžiku nahlédla do dveří Dina a oznámila, že se žena probudila a ráda by mluvila s paní.

Manželé Birdovi odešli do kuchyně a vzali s sebou dva nejstarší chlapce. Menší drobotina už tou dobou spolehlivě ležela v posteli.

Žena nyní seděla na lavici před krbem. Dívala se upřeně do plamenů s klidným, odevzdaným výrazem, velmi odlišným od jejího dřívějšího rozčilení a divokosti.

"Chtěla jste mi něco?" zeptala se paní Birdová něžným tónem. "Doufám, že se už cítíte líp, nebohá ženo!"

Táhlý, rozechvělý povzdech byl jedinou odpovědí. Žena však zdvihla tmavé oči a upřela je na ni s výrazem tak zoufalým a úpěnlivým, že se maličké paní až slzy vedraly do očí.

"Nemusíte se ničeho bát, nebohá ženo - jsme všichni vaši přátelé! Povězte mi, odkud jste přišla a co potřebujete," řekla.

"Přišla jsem z Kentucky," odpověděla žena.

"Kdy?" ujal se vyptávání pan Bird.

"Dnes večer."

"Jak jste se sem dostala?"

"Přešla jsem po ledě."

"Po ledě?" podivili se všichni přítomní.

"Ano," potvrdila žena zvolna, "po ledě. Přešla jsem po ledě. Byli mi totiž v patách - přímo za mnou - a jiná cesta nebyla!"

"Bože, paní," ozval se Cudjoe, "vždyť led je po celé šířce řeky na kusy a kry se v proudu houpou a válejí jedna přes druhou!"

"Já vím, bylo to tak - vím to!" potvrdila žena divoce. "Ale dokázala jsem to! Nikdy mě nenapadlo, že bych to dokázala - nemyslela jsem, že se dostanu přes -, ale bylo mi to jedno! Čekala mě jedině smrt, kdybych nepřešla."

"Byla jste otrokyně?" zeptal se pan Bird.

"Ano. Patřila jsem jednomu pánovi v Kentucky."

"Byl na vás zlý?"

"Ne. Byl to hodný pán."

"A co vaše paní, byla ta na vás zlá?"

"Ne, ne! Moje paní na mne byla vždycky hodná."

"Tak co vás tedy mohlo přimět, abyste opustila dobrý domov a utekla a podstoupila tolikeré nebezpečí?"

Žena zvedla oči a zadívala se bystrým, pátravým pohledem na paní Birdovou. Neušlo jí, že maličká paní je oblečena v hlubokém smutku.

"Paní," pravila žena náhle, "přišla jste snad někdy o dítě?"

Ta otázka přišla neočekávaně a jitřivě se dotkla čerstvé rány - neboť tomu bylo teprve měsíc, kdy uložili do hrobu malého miláčka rodiny.

Pan Bird se odvrátil a poodešel k oknu a paní Birdová propukla v pláč. Ale když ovládla hlas, odpověděla:

"Proč se na to ptáte? Ztratili jsme děťátko."

"Pak se mnou jistě cítíte. Já ztratila dvě, jedno po druhém - nechala jsem jejich hrobečky tam, odkud jsem odešla. Zbylo mi jenom tohle jedno. Nespala jsem bez něho jedinou noc - byl mi vším, co mám. Byl mým potěšením i pýchou, dnem i nocí - a oni se mi ho chystali vzít, paní - prodat ho - prodat ho dolů na Jih, paní! Měl jít docela sám - děťátko, které se v životě nehnulo ani na krok od matky! To jsem nemohla dopustit, paní. Věděla jsem, kdyby mi ho vzali, že už do mne jaktěživo nic nebude. A když jsem věděla najisto, že papíry jsou podepsané a můj chlapec je prodaný, popadla jsem ho a v noci jsem s ním utekla. A honili mě - ten člověk, co ho koupil, a několik pánových čeledínů - a dohnali mě, měla jsem je zrovna za zády a slyšela jsem je. Skočila jsem rovnou na led, a jak jsem se dostala přes, to vůbec nevím. První, co jsem si uvědomila, byl nějaký muž, jak mi pomáhá nahoru na břeh."

Žena nezavzlykala, nezaštkala. Zabloudila v místa, kde slzy vysychají. Ale všichni, kdo byli kolem ní, projevovali nějakým osobitým způsobem známky upřímné účasti.

Oba Birdovic hošíci se chvíli zoufale přehrabovali v kapsách a hledali kapesníky, o nichž maminky dobře vědí, že je tam nelze nikdy najít. Potom se bezútěšně zabořili matce do sukní a vzlykali a utírali si do nich oči i nos, co srdce ráčilo...

Paní Birdová měla skorem celý obličej schovaný v kapesníku a staré Dině se po černé poctivé tváři řinuly slzy proudem. Děda Cudjoe, který si zatím vší silou mnul spodkem rukávů oči a předváděl vskutku kromobyčejně různorodou přehlídku pitvorných tváří, se chvílemi s velkou vroucností přidával k hořekování tety Diny.

Náš senátor byl státník a nedalo se od něho ovšem očekávat, že by plakal jako ostatní smrtelníci. Obrátil se proto ke společnosti zády a díval se oknem ven. Zřejmě s obzvláštní horlivostí si odkašlával a utíral brýle, přičemž chvílemi smrkal tak, že by to bylo vzbudilo podezření, kdyby kdokoli byl býval schopen bystrého postřehu.

"Jak jste mi mohla vykládat, že jste měla hodného pána?" zvolal pojednou, když s velkou rozhodností polkl něco, co mu vázlo v hrdle, a nečekaně se obrátil tváří k uprchlici.

"Protože to hodný pán byl - to mu musím přes všechno přiznat. A moje paní byla taky hodná, ale nemohli jinak, neměli vyhnutí. Dluhovali peníze a nějak se stalo, nemohu povědět jak, že je ten člověk měl úplně v hrsti a oni mu museli povolit, co chtěl. Poslouchala jsem a slyšela jsem, jak to můj pán povídá mé paní. Ona za mne prosila a zastávala se mne, ale pán jí odpověděl, že není vyhnutí, nemůže prý jinak a všechny papíry jsou už napsané. A potom jsem tedy sebrala chlapce a odešla z domova a utekla jsem. Věděla jsem, že nemá smysl, abych se snažila žít, kdyby mi to dítě vzali - protože, jak se zdá, je to všechno, co na světě mám."

"Vy nemáte manžela?"

"Mám, ale ten patří jinému pánovi. Jeho pán je na něho doopravdy zlý a sotva mu kdy dovoloval, aby se za mnou přišel podívat. A byl na nás pořád horší a horší a hrozí nám, že muže prodá na Jih. Toho už nikdy neuvidím, jak to vypadá!"

Klidný tón, jímž žena tato slova pronesla, mohl povrchního pozorovatele přivést k domnění, že žena je citově úplně otupělá. Ale v jejích velkých tmavých očích tkvěla hluboká úzkost, která svědčila o něčem dojista jiném.

"A kam hodláte jít, moje nebohá?" zeptala se paní Birdová.

"Do Kanady, jen kdybych věděla, kde to je. Je to moc daleko, ta Kanada?" otázala se a vzhlédla s prostým, důvěřivým výrazem k tváři paní Birdové.

"Nešťastnice!" vyhrkla paní Birdová bezděčně.

"Myslíte, že je to hrozně moc daleko?" zeptala se žena velice vážně.

"Mnohem dál, než si myslíte, ubohé dítě!" odpověděla paní Birdová. "Ale zkusíme už něco vymyslet, jak bychom vám pomohli. Podívej, Dino, ustel jí na spaní ve svém pokojíku tady u kuchyně a já si rozmyslím, co pro ni uděláme ráno. A zatím se ničeho nebojte, moje nebohá."

Paní Birdová a její manžel se odebrali zase do pokoje. Paní se posadila do své houpací židličky před krbem a zamyšleně se na ní kývala dopředu a dozadu. Pan Bird rázoval po pokoji sem a tam a bručel si pod vousy: "Hm! Chm! Zatroleně trapná věc!"

Konečně přistoupil k manželce a řekl:

"Poslyš, ženo, musíme ji dostat z domu ještě dnes v noci. Ten chlap se pustí po její stopě hned časně ráno. Kdyby šlo jenom o ni, mohla by se u nás klidně schovat, dokud se to nepřežene. Ale toho klučinu neudrží zticha ani škadrona dragounů, za to ručím. Vystrčí někde z okna nebo ze dveří hlavu, a už to bude venku. Byla by to pro mne náramně pěkná šlamastyka, kdyby je oba dopadli u mne, a ke všemu zrovna teď! Ne, ne - musíme se jich zbavit ještě dnes v noci."

"Ještě v noci! Jak je to možné? A kam s nimi?"

"Copak o to, kam s nimi, to vím moc dobře," odpověděl senátor a začal si s přemítavým výrazem obouvat holínky.

Měl jednu nohu už napůl v botě, když vtom přestal, objal si oběma rukama koleno a zřejmě se pohroužil do hlubokého zamyšlení.

"Je to zatroleně trapná, ošklivá věc," promluvil konečně a znovu tahal za poutka holínky, "to mi nikdo nevyvrátí!" Když měl jednu botu konečně obutou, seděl senátor s druhou v ruce a bedlivě si prohlížel vzor na koberci. "Ale udělat se to musí, jiné východisko nevidím - sper všechno ďas!"

A starostlivě si natáhl druhou botu a podíval se z okna.

Jenže maličká paní Birdová byla ohleduplná žena - žena, která nikdy v životě nevyřkla: "No, nepovídala jsem ti to?" A v daném případě, třebaže náramně dobře věděla, jakým směrem manželovy úvahy spějí, velice moudře se zdržela jakéhokoli zasahování do nich. Pouze si zcela tiše seděla v židličce s výrazem pohotové ochoty vyslechnout úmysly svého pána a velitele, kdykoli uzná za vhodné je vyslovit.

"Víš," začal, "mám toho dávného klienta, Van Trompa, co sem přišel z Kentucky a propustil všechny své otroky na svobodu. Zakoupil se hluboko v lesích, tady u nás, sedm mil odtud proti potoku. Nikdo tam nepřijde, ledaže tam má opravdu co dělat. A je to usedlost, která se nedá hned tak lehce najít. Tam budou celkem v bezpečí - ovšem k zlosti na té věci je, že tam teď v noci nemůže jet s vozem nikdo než já."

"Proč ne? Cudjoe je přece skvělý kočí."

"Ba, ba, ale háček je v tomhle: je třeba dvakrát přebrodit potok a druhý brod je po čertech nebezpečný, když ho člověk nezná tak jako já. Projel jsem jím na koni snad stokrát a vím přesně, jak a kudy se brodit. A tak vidíš, že jiná pomoc není. Cudjoe musí kolem půlnoci zapřáhnout, jak tiše jen dokáže, a já ji tam odvezu. A potom, aby celá ta jízda nebyla nápadná, mě musí dovézt k nejbližší hospodě, kde staví dostavník do Columbusu. Chytnu ten, co přijíždí někdy mezi třetí a čtvrtou, a tak to bude vypadat, jako bych byl vytáhl vůz jenom proto. A hned časně zrána budu sedět u práce. Ale mám dojem, že se tam budu cítit jako nahý v trní po tom všem, co se mluvilo a udělalo - ale sper to ďas, není vyhnutí!"

"V tomhle případě máš lepší srdce než hlavu, Jene," pravila mu žena a spočinula bílou ručkou na jeho prstech. "Copak bych tě byla kdy mohla milovat, kdybych tě neznala líp, než znáš ty sám sebe?"

A maličká žena vypadala se slzným leskem v očích tak krásně, až si senátor pomyslil, že musí být náramně chytrý pašák, když v takové hezké osůbce dokáže vzbudit tak nadšený obdiv k sobě. A co mohl tedy dělat než rozšafně odejít a zařídit tu věc s vozem? U dveří se však na okamžik zastavil, vrátil se ještě k ženě a poněkud váhavě řekl:

"Mary, nevím, jak by ti to přišlo, ale máme tady tu zásuvku plnou věcí - po - po - po nebohém malém Henrym."

S těmi slovy se chvatně otočil a už se za ním zavřely dveře.

Jeho žena otevřela dveře ložničky přilehlé k jejímu pokoji, vzala si svíčku a postavila ji na desku prádelníku. Potom z malé přihrádky vylovila klíč, zamyšleně ho strčila do zámku jedné zásuvky a náhle se zarazila. Oba hoši, jak už to hoši tropívají, se jí připlížili těsně za záda a mlčky stáli a významnými pohledy se dívali na svou matku.

Ach matko, která tohle čteš, nemělas nikdy doma zásuvku nebo skříň, kterou jsi nesměla otevřít, aby ti nepřipadalo, že znovu otvíráš hrobeček? Ach jsi šťastná matka, jestliže jsi to nezažila.

Paní Birdová pomalu vytáhla zásuvku. Byly v ní kabátky mnoha střihů a vzorů, hromádky zástěrek a řady punčošek, ba ze záhybů papíru vykukovaly i jedny botičky, na špičkách okopané a odřené. Byl tam i dřevěný koník, vozíček a káča a míč - památky sesbírané s mnohou slzou a s mnohým sevřením u srdce! Posadila se k zásuvce, nachýlila nad ni hlavu, opřenou do dlaní, a plakala, až jí slzy mezi prsty kanuly do zásuvky.

Potom však rázně zdvihla hlavu, začala s netrpělivým chvatem vybírat nejjednodušší a nejpevnější kousky a skládala je do uzlíčku.

"Mami," ozval se jeden z chlapců a sáhl jí něžně na loket, "tyhle věci ty chceš někomu dát?"

"Mí zlatí hoši," odpověděla matka tiše a vážně, "jestli se náš drahý miláček Henry dívá z nebíčka, je jistě rád, že si tak počínáme. Nemohla bych to přenést přes srdce, kdybych je měla dát někomu, na kom nezáleží - někomu, kdo je šťastný. Ale dávám je matce mnohem nešťastnější a zarmoucenější, než jsem já."

Po chvíli otevřela paní Birdová šatník, vyndala z něho dvoje troje prosté trvanlivé šaty a posadila se čile k šicímu stolku. A s jehlou, nůžkami a náprstkem po ruce začala s tichou pílí "popouštět" šaty, jak jí to doporučil manžel, a pokračovala horlivě v práci, dokud staré hodiny v koutě neodbily dvanáct.

Vtom zaslechla tlumený rachot kol před domem.

"Mary," řekl jí manžel, když vešel s pláštěm přes ruku, "musíš ji teď probudit. Musíme už vyjet."

Paní Birdová uložila rychle rozličné kusy šatstva, jež vybrala, do prostého kufříku a zamkla jej a požádala manžela, aby se postaral o jeho uložení do vozu. Potom šla probudit nešťastnou ženu.

Ta se také vbrzku objevila u domovních dveří s dítětem v náručí, přistrojena v plášti, čepci a šátku, které patřívaly její dobrodějce.

Pan Bird jí kvapně pomohl do vozu a paní Birdová za ní vyběhla až ke stupátku kočáru.

Eliza se vyklonila z vozu a podala paní Birdové ruku stejně hebkou a krásnou jako ta, která ji stiskla. Upřela velké tmavé oči, plné výmluvné vážnosti, na obličej paní Birdové a zdálo se, že něco řekne. Rty se jí pohnuly, jednou dvakrát zkusila promluvit, ale nevydala ze sebe hlásku.

S pohledem, na jaký se do smrti nezapomíná, klesla zády na opěradlo sedadla a zakryla si obličej. Dvířka zabouchla a kočár vyjel.

Věru pěkná situace pro "vlasteneckého" senátora, jenž celý minulý týden horlivě podněcoval zákonodárný sbor svého rodného státu, aby odhlasoval přísnější opatření proti uprchlým otrokům, jejich přechovávačům a pomahačům!

Ale buď jak buď, byl-li už náš milý senátor politickým hříšníkem, byl na nejlepší cestě si svůj hřích nočním pokáním zčásti odpykat.

Donedávna vládlo dlouhé období nepřetržitých dešťů, a jak kdekdo ví, měkká, žírná půda Ohia je báječně způsobilá k tomu, aby se z ní dělalo bláto. A silnice byla pravá ohijská haťovka ze starých zlatých časů.

"A prosím vás, jaká to může být silnice?" zeptá se třebas nějaký cestující z Východu, zvyklý nespojovat s pojmem silnice nic jiného než představu hladkosti nebo rychlosti.

Věz tedy, nezkušený příteli z Východu, že v zaostalých západních oblastech, kde bláto dosahuje nezměrné a nepředstavitelné hloubky, cesty se stavějí z kulatých nepřitesaných kmenů naskládaných napříč těsně vedle sebe a pokrytých ve své prvotní svěžesti vrstvou hlíny, drnu a čímkoli, co zrovna náhodou přišlo pod ruku.

Takové dílo potom rozradovaný domorodec nazve silnicí a hned se po ní také zkusmo rozjede. Postupem času deště spláchnou všechen drn i trávu, rozvalí podemleté kmeny sem a tam do malebných poloh, takže trčí nahoru, dolů i napříč, a vymelou mezi nimi rozličné rozsedliny a jámy plné černého bahna.

Právě po takové silnici se kodrcá náš senátor a obírá se mravními úvahami tak nerušeně, jak se za daných okolností může očekávat. Kočár po ní totiž jede asi v podobném rytmu: hup! hup! hup! cák! bum do bláta! - a senátor, žena i dítě se kymácejí z místa na místo tak náhle, že se bez jakéhokoli zvlášť pečlivého ladu a skladu octnou vždy u okénka na té straně, na kterou se vůz kácí.

Vtom kočár uvázne jako přikovaný a zvenčí je slyšet dědu Cudjoea, jak pouští hrůzu na koně. Po rozličném neúčinném tahání a škubání, právě když senátor už ztrácí všechnu trpělivost, kočár nečekaně poskočí, narovná se a vzápětí se obě přední kola propadnou do jiné jámy.

A senátor, žena i dítě se všichni v jednom chumlu svalí na přední sedadlo; senátor má klobouk docela neobřadně naražený přes oči i nos a domnívá se, že jistě nadešla jeho poslední hodinka. Dítě pláče a Cudjoe venku šťavnatě povzbuzuje koně, kteří kopou a vyhazují a vzpínají se za vytrvalého práskání biče. Kočár znovu poskočí obloukem - tentokráte zapadnou do jámy zadní kola - a senátor, žena i dítě přeletí zase zpátky na zadní sedadlo. Senátorovy lokty jí srážejí čepec a žena trčí oběma nohama v jeho klobouku, který mu při nárazu spadl z hlavy. Za chviličku mají "mlaku" za sebou a koně se celí schvácení zarazí. Senátor si najde klobouk, žena si urovná čepec a ukonejší dítě a všichni se pevně a srdnatě odhodlávají přečkat, co ještě snad přijde.

Nějaký čas nadskakují pouze pravidelným hop! hop!, jen tak pro změnu prostřídaným rozličnými výkyvy do stran a složitějšími otřesy. Cestující si už začínají libovat, že na tom koneckonců nejsou ani tak zle. A tu se zčistajasna propadnou všemi čtyřmi koly najednou - tak prudce, že to všechny vyhodí napřed na nohy a potom s neuvěřitelnou rychlostí srazí zase zpátky na sedadlo. Kočár se zastavuje a po značném rozruchu se venku u dvířek objevuje Cudjoe.

"Prosím, pane, tohle tady je prachmizerný kus. Nevím, jak se z toho vymotáme. Mně se zdá, že si budeme muset sehnat dřeva."

Senátor pln zoufalství vystoupí a opatrně nohou šmátrá po kousku pevné půdy. Vtom se jednou nohou proboří do nezměrné hloubky. Snaží se ji vytáhnout, ztrácí rovnováhu a už se válí v bahně, odkud ho v značně neutěšeném stavu loví děda Cudjoe.

Upusťme však od dalšího líčení - čistě ze soucitu, aby našim čtenářům nebrněly kosti. Cestující po Západě, kteří si již zpříjemňovali půlnoční čas zábavnou kratochvílí, jakou je strhávání kládových ohrad podél cesty a páčení kočáru z bahnitých jam, jistě s uctivým a soucitným porozuměním politují našeho nešťastného hrdinu. Prosíme je, aby uronili tichou slzu, a pokračujeme ve vyprávění.

Byla nejhlubší noc, když se zablácený kočár, z něhož crčela voda, vynořil z potoka a zarazil u dveří velkého selského stavení. Notně vytrvale musili bouřit, než vyburcovali obyvatele ze sna; ale konečně se ctihodný hospodář ukázal a odsunul závory.

Byl to hranatý, drsný, ježatý chlap jako medvěd, jenž měl svých plných šest stop a několik palců i naboso, a přišel vyparáděný v lovecké košili z červeného flanelu. Velmi hustá houně ryšavých vlasů ve stavu vysloveně rozcuchaném a několikadenní strniště vousů dodávaly tomu znamenitému muži vzezření, abychom se vyjádřili co nejmírněji, nijak zvlášť půvabné.

Stál několik minut se svíčkou zdviženou nad hlavu a mžoural na naše poutníky s výrazem tak nešťastným a zmateným, že to bylo vskutku až směšné. Senátora stálo dost námahy, než se mu podařilo vysvětlit celý případ tak, aby jej muž plně pochopil.

A mezitímco se činí, jak nejlépe dovede, v krátkosti představíme hospodáře našim čtenářům.

Počestný otec John van Trompe býval kdysi nemalým statkářem ve státě Kentucky a vlastnil nemálo otroků. Protože "na sobě neměl medvědího nic než kůži" a protože ho příroda obdařila velkým, poctivým a spravedlivým srdcem, zcela úměrným jeho obří postavě, po několik let pozoroval s tutlaným neklidem činnost zřízení stejně zlého pro utlačovatele jako pro utlačované. Nakonec jednoho dne Johnovo velké srdce vzkypělo tak mohutně, že již déle nesneslo svá tísnivá pouta. Vytáhl tedy prostě ze stolu prkenici, přepravil se přes řeku do Ohia, koupil čtvrt sekce dobré živné půdy, vystavil propouštěcí listiny pro všechny své otroky, muže, ženy i děti, naložil je na vozy a poslal je, aby se svobodně usadili. Potom se počestný John otočil tváří proti proudu potoka, usadil se klidně na útulném odlehlém hospodářství a v ústraní se s čistým svědomím oddával svým úvahám.

"Jste ochoten poskytnout ubohé ženě a dítěti útočiště před lovci otroků?" zeptal se senátor jednoznačně.

"Baže, to bych řekl!" odpověděl počestný John s dost značným důrazem.

"Myslil jsem si to," prohodil senátor.

"Jen ať mi sem někdo páchne nohou," pravil náš dobrý muž a vypjal svou velkou svalnatou postavu do plné výše, "však já je už přivítám! A mých sedm synů, každý má šest stop, bude jim k službám taky. Vyřiďte jim naše poručení a řekněte jim, že na tom vůbec nezáleží, jak brzy nás navštíví, že nám to je docela jedno," dodal John, prohrábl si prsty houni vlasů, která mu kryla hlavu jako došky, a bouřlivě se rozřehtal.

Utrmácená, vyčerpaná a malomyslná Eliza se dovlekla ke dveřím. Dítě v hlubokém spánku nesla na ruce.

Ježatý muž si posvítil zblíž na její obličej a jaksi soucitně zavrčel. Potom otevřel dveře do světničky přilehlé k velké kuchyni, kde právě stáli, a pokynul jí, aby vešla. Podal si jinou svíci, rozžehl ji, postavil na stůl a pak oslovil Elizu:

"Jářku, poslouchejte, děvče, nemusíte se ani krapet strachovat, ať mi sem přijde kdo chce. Já si už s podobnými věcmi dovedu poradit," pravil a ukázal na dvě tři bytelné pušky nad krbovou římsou. "A většina lidí, co mě zná, taky ví, že by nikomu nebylo zdrávo, aby z mého domu zkoušel někoho vytáhnout proti mé vůli. Tak, a teď si tedy jen jděte hezky klidně spát, jako kdyby vás kolíbala sama vaše maminka," pobídl ji a zavřel za ní dveře.

"Jen co je pravda, ta je kromobyčejně hezká," prohodil potom tišeji k senátorovi.

Ten mu několika slovy stručně vylíčil Elizin příběh.

"Ach jejej, jejej! No ne, něco takového!" litoval poctivec soucitně. "To se ví, no, to se ví! To je přece příroda, chuděra malá! Takhle ji štvát jako zvěř - takhle ji štvát jenom proto, že cítí, jak jí káže příroda, a jedná, jak by musela jednat každá jiná pořádná matka na světě! To vám povím, tyhlety věci mě dokážou navztekat víc než co jiného, že bych hned klel jako pohan," řekl počestný John a přitom si hřbetem velké žluté a pihovaté ruky utíral oči. "To vám povím, brachu, trvalo léta a léta, než jsem přistoupil k církvi, protože v naší končině všichni kněží kázali, že bible tahle neřádstva schvaluje. To se ví, s tou jejich znalostí Nového i Starého zákona jsem na ně byl krátký, a tak jsem se postavil proti nim i proti bibli a všemu vůbec. K církvi jsem se přihlásil, teprve až jsem našel kněze, co se s nimi mohl v Novém zákoně a ve všem všudy měřit, a ten mluvil zrovna opačně," uzavřel John, jenž přes celou řeč zápolil se zátkou a nyní postavil na stůl otevřenou láhev jakéhosi silně šumivého moštu.

"Abyste tady snad raději zůstal do rána, ne?" zval návštěvníka srdečně. "Zavolám mámu, a než se nadějete, připraví vám spaní."

"Děkuji vám, dobrý příteli," odmítl senátor, "ale já musím jet, abych stihl noční dostavník do Columbusu."

"Hm, škoda! Když tedy musíte, tak půjdu kousek s vámi a ukážu vám zkratku, kudy se vám pojede líp než po té, co jste přijeli. Ta silnice je hrozně špatná."

John se ustrojil a brzy ho bylo vidět, jak s lucernou v ruce odvádí senátorův kočár k cestě, která vedla úžlabinou za humny jeho stavení. Když se loučili, senátor mu strčil do ruky desetidolarovou bankovku.

"Pro ni," řekl krátce.

"Ba, ba," přitakal John stejně stručně.

Potřásli si rukou a rozešli se.