Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Eliza se vypjala k svému zoufalému úniku za řeku právě za šera soumraku. Když zmizela na protějším vysokém břehu, zahalila ji šedá mlha večera, zvolna stoupající z řeky, a vzdutý proud a valivé spousty ledu tvořily mezi ní a jejím pronásledovatelem nepřekonatelnou přehradu.

Haley se proto pomalu a rozmrzele vrátil do hospůdky, aby si rozvážil, co počít dále. Hostinská ho uvedla do malého lokálu s podlahou pokrytou hadrovým kobercem, kde stál stůl s velice lesklým černým voskovaným plátnem a rozličné tvrdé vyčouhlé židle s vysokým lenochem. Na krbové římse nad velmi skomíravým ohněm bylo několik křiklavě barevných sádrových sošek a před krbem se ve své nepohodlné délce táhla dlouhá lavice z tvrdého dřeva. A na tu se Haley posadil k povšechné úvaze o vratkosti lidských nadějí a štěstí.

"Na co jsem vlastně toho mrňavého neřáda potřeboval," ptal se v duchu, "že jsem se musel nechat zahnat do takovéhle kaše, v jaké právě jsem?" A Haley si ulevil několikerým opakováním nijak tuze vybrané litanie nadávek sobě samému. Nechceme se však prohřešit proti dobrému vkusu, a proto je zde neuvedeme, ač byly velmi pádné důvody k domněnce, že si je plně zaslouží.

Vyrušil ho hlasitý a skřípavý hlas člověka, který zřejmě přede dveřmi sestupoval z koně.

Chvatně přistoupil k oknu.

"I šlaka! Ať visím, jestli tohle není skoro nachlup to, čemu jsem slyšel lidi říkat ruka boží!" zvolal tiše Haley. "Namoutě, to je přece Tomáš Loker!"

Haley vyběhl z lokálu.

O výčepní pult v koutě nálevny se opíral statný hřmotný muž, plných šest stop vysoký a úměrně rozložitý. Měl na sobě kabát z buvolí kůže obrácené srstí navrch a ten mu dodával drsného a divokého vzezření, jež bylo v dokonalém souladu s celým výrazem jeho tvářnosti. Každý orgán i tah jeho hlavy i obličeje, svědčící o surovém a bezohledném násilnictví, byl vyvinut v nejvyšší možné míře. Věru že kdyby si náš čtenář dovedl představit buldoka, který se převtělil v lidskou podobu a chodí si v klobouku a v kabátě, měl by tak nikoli nevhodnou představu o celkovém rázu i vzhledu jeho tělesné konstituce.

Společník, který ho na cestě provázel, byl po mnohé stránce jeho přímý protiklad. Byl to malý, štíhlý mužíček mrštných, skoro kočičích pohybů. V bystrých černých očích měl pronikavý číhavý výraz a kdekterý rys jeho obličeje se zdál zbystřený v souladu s ním. Dlouhý tenký nos mu vyčníval, jako by chtěl vrtat do jádra všech věcí vůbec; ulízané, řídké černé vlasy mu trčely chtivě dopředu a každý jeho pohyb i obrat vyjadřoval chladnokrevnou, obezřelou bystrost.

Hromotluk si nalil do půli velké sklenice čisté pálenky a beze slova ji zhltl na jeden lok. Mužíček stál na špičkách, natáčel hlavu nejdříve na jednu stranu a pak na druhou, odhadovačně větřil nosem k rozličným lahvím nad pultem a nakonec si tenkým a třaslavým hlasem a s velmi obezřelým výrazem objednal peprmintový likér. Když dostal nalito, vzal si kalíšek do ruky a prohlédl si ho s bystrým a spokojeným výrazem člověka, který si myslí, že učinil snad to nejsprávnější a uhodil hřebíček na hlavičku; teprve potom z něho začal usrkávat krátkými a rozvážnými doušky.

"No ne, kdo by si byl pomyslel, že mě potká takové štěstí? Hej, Lokere, jak se vede?" zvolal Haley, zamířil k hromotlukovi a podával mu ruku.

"Kýho ďasa!" ozvala se zdvořilá odpověď. "Kde se tady berete, Haley?"

Číhavý mužíček, který se jmenoval Marks, přestal okamžitě srkat likér, natáhl hlavu kupředu a čenichavě si prohlížel nového známého, jako někdy kočka pozoruje suchý list v pohybu nebo jakýkoli jiný předmět, na který by se dalo skočit.

"Jářku, Tomáši, tohle je štěstí, že to svět neviděl. Jsem v pekelné bryndě a musíte mi pomoci."

"Hm! Ja! To jistě!" zavrčel jeho vlídný známý. "Na to může člověk vzít jed, když dokonce vy jste rád, že ho vidíte - když z někoho můžete něco vytlouct! Tak o co tedy jde!?"

"Vy tady máte přítele?" zeptal se Halye a mrkl podezíravě po Marksovi. "Nebo snad společníka?"

"Jo, to mám. Koukejte, Marksi! Tohle je ten chlapík, co jsem s ním v Natchezu pracoval na holport."

"Těší mě, že ho poznávám," řekl Marks a vystřelil dlouhou tenkou ruku jako havraní pařát. "Pan Haley, nemýlím se?"

"Tak jest, pane," odpověděl Haley. "A teď, pánové, když jsme se tak šťastně sešli, myslím, že tamhle v lokále dám k dobru krapet pohoštění. Hni sebou, starochu," zavolal na muže za pultem, "a přines nám horkou vodu a cukr a doutníky a pořádnou míru nepančovaného elixíru! Uděláme si flám."

A hle, hned se rozsvítily svíčky, oheň v krbu se rozhořel plápolem a naši tři výtečníci se usadili kolem stolu, hojně prostřeného všemi potřebami k družné náladě, svrchu vyjmenovanými.

Haley se pustil do tklivého líčení osobních potíží. Loker chmurně mlčel a nevraživě, ale pozorně ho poslouchal. Marks, který si pečlivě a s mnohými ciráty míchal sklenici punče podle vlastní osobité chuti, zdvihl co chvíli od tohoto zaměstnání oči, strčil svůj ostrý nos a bradu málem až Haleymu do obličeje a věnoval celému vyprávění mimořádně vážnou pozornost. Závěr příhody ho zřejmě nesmírně pobavil, protože se mlčky natřásal v ramenou i v bocích a vyšpuloval tenké rty s výrazem velkého vnitřního potěšení.

"Tak jste z toho celý paf, vidte?" prohodil. "Hi, hi, hi! A byla to věru čistá práce."

"Tyhlety handle s mrňaty nadělají v kšefte vždycky spoustu svízelů," vzdychl si Haley smutně.

"Kdybychom mohli vypěstovat plemeno ženských, kterým by nezáleželo na mrňatech," pravil Marks, "to vám povídám, to by podle mého bylo snad největší moderní zlepšení, co znám." Tento svůj vtip podpořil Marks ještě úvodním zachichtáním pod kůží.

"Tak, tak," přisvědčil Haley. "Tohle mi jaktěživo nešlo na rozum. Mrňata pro ně znamenají fůru trápení a člověk by si myslel, že se jich rády zbaví - ale ony ne. A čím větší trápení je takový harant a čím je větší budižkničemu, tím víc na něm obyčejně máma visí."

"Hm, pane Haley," řekl Marks, "podejte mi tu horkou vodu! Ano, pane, vyjádřil jste právě to, co cítím a co jsem cítil odjakživa. Víte, když jsem byl ještě u fochu, koupil jsem vám jednou ženskou - byla to zdravá, pohledná holka a docela mimořádně chytrá - a ta vám měla haranta, že mu smrt koukala z očí. Měl hrbatá záda či co a já ho jednoduše dal jednomu člověku, co si myslel, že zkusí něco na něm trhnout, když ho dostal jen tak zadarmo. Ani mě nenapadlo, víte, že by si to holka brala k srdci - ale to jste měl vidět, jak vyváděla! Namouvěru mi to připadalo, že si to dítě cení o to víc, že je takový nedomrlý a protivný spratek a že ji trápí. A to se nijak nepřetvařovala - plakala vám pro něj a chytala se stropu, jako by byla přišla o posledního přítelíčka na světě. Bylo to věru k smíchu, když na to člověk pomyslí. Bože, ty ženské vrtochy, těch není nikdy konec!"

"No, se mnou zrovna tak," pravil Haley. "Loni v létě jsem dostal dole na Červené řece ke koupi jednu holku s děckem. Klouček vypadal celkem k světu a oči měl jasné jako vy - ale když jsem se náhodou podíval zblíž, tak jsem viděl, že je nadobro slepý. Fakt - byl nadobro slepý. Tak mě napadlo, víme, že se nic nestane, když ho prostě dám dál a nikomu o tom nic neřeknu. A už jsem vám ho nádherně vyhandloval za soudek whisky, ale jen si vám ho jdu od té holky vzít, spustí najednou jako tygřice. Bylo to krátce před odjezdem, ale já neměl svou tlupu ještě v řetězech, tak co vám neudělala? Skočila jako kočka na žok bavlny, vyrvala jednomu lodníkovi nůž, a co vám nepovím, minutu se s nim rozháněla, že se k ní nikdo nemohl přiblížit. Ale když viděla, že to není nic platné, jen se vám otočila a vrhla se po hlavě do řeky - sakumprásk i s tím mrnětem - a potopila se a už nevyplavala."

"Chm!" ozval se Tomáš Loker, který poslouchal jejich historky se špatně tajenou nechutí. "Šťourové jste oba dva! Moje holky mi takový tanec neudělají ani jedna, to si pamatujte!"

"Ale jděte! A jak si pomáháte?" zeptal se Marks živě.

"Jak si pomáhám? No, když koupím holku a ta má haranta, co se dá prodat, tak jdu prostě k ní a strčím jí pěst pod nos a řeknu: ,Koukej, dávej pozor! Jestli mi cekneš jenom slovíčko, tak ti rozbiju hubu. Nechci slyšet ani slovíčko - ani začátek slovíčka.' Povídám: ,Tenhle harant je můj, a ne tvůj, a tobě do něho nic není. Při první příležitosti ho prodám. Dej si pozor a nezačni mi kvůli tomu žádnej tanec, nebo se postarám, abys litovala, že ses vůbec narodila.' Povídám vám, holky hned vidí, že se mnou nejsou žádné špásy, když je mám v rukou já. Umlčím je, že jsou kuš jako rybičky. A když některá z nich začne ječet, pak -"

A pan Loker udeřil pěstí do stolu dunivou ranou, která plně vysvětlila, co smlčel.

"Tohle je, jak by se řeklo, přece důraz," poznamenal Marks, dloubl Haleyho do boku a znovu se slabě uchichtl. "Není Tomáš kabrňák? Hi, hi, hi! Povídám, Tomáši, podle mého to už negrům dokážete vytmavit, i když mají v hlavě otruby, co? Jaktěživo nejsou na rozpacích, co tím myslíte, Tomáši. Jestli už nejste sám ďábel, Tomáši, tak jste jeho bratr, to vám musím přiznat."

Tomáš přijal tuto poklonu s patřičnou skromností a Marks se ihned obrátil na Haleyho:

"Ale nechme řečí, kšeft především. O co vám tedy jde, pane Haley? Chcete od nás, abychom se za tou vaší holkou pustili a chytili vám ji?"

"Do té holky mi nic není - ta je Shelbyho. Jde mi jen o kluka. Já blázen, že jsem tu opici kupoval!"

"Vy jste obyčejně blázen!" prohodil nevrle Tomáš.

"Podívejte, Lokere, nechte toho čertění," napomenul ho Marks a olízl si rty. "Počítám, víte, že nám pan Haley nabízí celkem slušný meloušek. Držte chvíli jazyk za zuby - tohle sjednávání, to je moje silná stránka. Tedy ta holka, pane Haley. Jaká je? Co je zač?"

"No! Bílá a hezká - dobře vychovaná. Byl bych za ni dal Shelbymu osm stovek i tisíc, a ještě bych na ní slušně vydělal."

"Bílá a hezká - dobře vychovaná!" opakoval Marks a ostré oči, nos i ústa mu dychtivostí jenom hrály. "Podívejte, Lokere, tohle je náramný počinek. Přihřejeme se při tom kšeftíčku sami. Chytíme je oba, kluka dáme samo sebou panu Haleymu, ale tu holku si odvezeme do Orleansu na spekulaci. Není to báječné?"

Tomáš, který při té řeči civěl s velkými hrubými ústy dokořán, nyní náhle ústa sklapl, jako když velký hafan rafne kus masa, a začal zjevně Marksův nápad pomaloučku přemílat v hlavě.

"Abyste věděl," řekl Marks Haleymu a míchal si přitom svůj punč, "abyste věděl, máme všude po celém břehu své šikovné soudce, co nám docela rozumně vyřídí všechny drobné formality našeho fochu. Tomáš obstarává hrubou práci a tak podobně, ale když je třeba něco odpřisáhnout, na to jsem tady já. Přijdu k soudu celý vyparáděný - nablýskané boty - všechno prima jakost. No, měl byste mě vidět," zvolal Marks, rozohněný odbornickou pýchou, "jak to dovedu sehrát. Jeden den jsem panem Twickem z Nového Orleansu, jindy jsem právě přijel ze své plantáže na Perlové řece, kde mi dělá sedm set negrů. Nebo zase vystoupím jako vzdálený příbuzný Henryho Claye nebo nějakého jiného velkého zvířete v Kentucky. Víte, není nadání jako nadání. Tuhle Tomáš, to je eso, když jde o nějaké hromování nebo mlácení, ale lhát - na to Tomáš není - nějak mu to neleží v povaze, víte? Ale jestli je v celé zemi člověk, co dokáže odpřisáhnout všechno možné i nemožné a přidat všechny podrobnosti a kudrlinky s nevinnějším obličejem a ve všem všudy si vůbec vést líp než já, no, moc rád bych ho viděl, víc neříkám! Namouduši bych si troufal vymotat se a proplíst, i kdyby soudci byli opatrnější, než jsou. Někdy si skoro přeju, aby byli opravdu opatrnější - byl by to o moc větší požitek - větší legrace, víte?"

Tomáš Loker, člověk pomalý v myšlení i v pohybech, jak jsme tu už naznačili, zde náhle přerušil Markse úderem těžké pěsti do stolu, až se všechno znovu rozřinčelo.

"Platí!" řekl.

"Proboha, Tomáši, nemusíte přece rozbít všechny sklenice," napomenul ho Marks. "Šetřete si pěst, až ji budete potřebovat."

"Ale pánové, nepřijdu si snad na nějaký podíl na zisku taky já?" zeptal se Haley.

"Nestačí vám snad, když vám chytíme toho kloučka?" opáčil Loker. "Co byste ještě chtěl?"

"Hm," namítl Haley, "když vám tu práci svěřím, tak si to musíte nechat něco stát - řekněme deset procent z čistého zisku, po odečtení výloh."

"Heleme se!" zvolal Loker, pustě zaklel a udeřil těžkou pěstí do stolu. "Copak vás neznám, Dane Haley? Nemyslete si, že mě oblafnete! Myslíte si snad, že jsme se s Marksem hodili na tohle chytání negrů jen pro krásné oči takových pánů, jako jste vy, a abychom z toho sami vyšli naprázdno? Ba ne, ani zdaleka ne! Ta holka bude naše celičká a vy budete hezky kušovat, nebo si necháme oba, víme? Kdo nám to může překazit? Neukázal jste nám své karty? Máme stejně volnou ruku jako vy, doufám. Kdybyste nás vy nebo Shelby chtěli honit, hledejte si, kde byli loni zajíci; jestli najdete je nebo nás, račte si prosím posloužit."

"No dobrá, dobrá, nechme to tedy při tom," přivolil polekaný Haley. "Za ten melouch mi chytnete toho kluka. Vždycky jste se mnou obchodoval slušně, Tomáši, dodržel jste slovo."

"To dobře víte," odpověděl Tomáš. "Nehraju si na žádného takového fňuknu jako vy, ale v oučtech neoblafnu ani samého ďábla. Co řeknu, že udělám, to taky udělám. To dobře víte, Dane Haley!"

"Ba právě, ba právě, to je má řeč, Tomáši," přisvědčil Haley. "A kdybyste mi jenom slíbil, že mi toho kluka do týdne odevzdáte - řekněte si sám kde -, tak to je všechno, co chci."

"Ale ani zdaleka to není všechno, co chci já," prohlásil Tomáš. "Nemyslete si, že jsem s vámi tam dole v Natchezu společníkoval jen tak nadarmo, Haley. Naučil jsem se udržet ouhoře, když ho mám jednou v ruce. Musíte napřed vyklopit na dřevo padesát dolarů, nebo kvůli tomu harantovi nehnu ani prstem. Znám vás."

"Jak to? Nedohodil jsem vám snad melouch, který vám může vynést nějakých tisíc až šestnáct set dolarů čistého zisku? To už přeháníte, Tomáši!" ohradil se Haley.

"Hm, a nejsme snad zadaní na celých pět neděl dopředu -nemáme snad tolik práce, že ji sotva stačíme? A dejme tomu, že všeho necháme a budeme smejčit kraj kvůli vašemu harantovi, a nakonec ještě ani tu holku nechytíme - holky se vždycky chytají po čertech mizerně - co potom? Zaplatil byste nám jediný groš - zaplatil? Už vás myslím vidím, jak nám platíte - chm! Ne, ne - jen hezky vysolte svou padesátku. Jestli se nám to povede a vyplatí, dostanete ji zpátky - a jestli ne, tak to máme za svou námahu. To je přece slušné jednání, není, Marksi?"

"Jistě, jistě," potvrdil Marks smířlivým tónem. "To je jenom záloha, víte - hi, hi, hi - to víte, my advokáti! No, musíme všichni jednat pěkně v dobrém, hezky po kamarádsku, víme? Tomáš vám toho kluka dodá, kam si prostě řeknete, viďte, Tomáši?"

"Když toho haranta najdu, tak ho přivezu do Cincinnati a nechám ho na přístavišti u báby Belcherové," řekl Loker.

Marks vytáhl z kapsy umaštěnou náprsní tobolku, vylovil z ní dlouhý papír, usadil se, zavrtal se bystrýma očima do listu a začal brumlavě přemílat obsah:

" ,Barnes - okres Shelby - hoch Jim, tři sta dolarů za mrtvého nebo živého. Edwards - Dick a Lucie - muž a žena, šest set dolarů; černá služka Polly a dvě děti - šest set dolarů za ni nebo za její hlavu -' Jen tak přehlížím naše závazky, abych viděl, jestli můžeme tohle vaše nějak šikovně zařadit. Lokere," dodal po chvilce, "na stopu těchhle musíme posadit Adamse a Springera - máme to už dlouho v záznamu."

"Budou si strašně moc počítat," namítl Tomáš.

"To s nimi už vyřídím - jsou v tomhle oboru nováčci a musejí být připraveni, že budou pracovat lacino," rozhodl Marks a četl přitom dál. "Jsou to tři takové lehké případy, co je stačí zastřelit nebo odpřisáhnout, že jsou zastřelení. Za to nemůžou samo sebou počítat moc. A ty ostatní případy," dodal a složil papír, "snesou ještě kapánek odkladu. A teď tedy k podrobnostem. Tak, pane Haley, vy jste viděl tuhle svou holku, když se dostala na druhou stranu?"

"To se rozumí - tak jasně, jako vidím vás."

"A chlapa, jak jí pomáhá nahoru na břeh?" zeptal se Loker.

"To se rozumí, viděl."

"Nejspíš," pravil Marks, "ji někde schovali - ale otázka je kde. Co říkáte, Tomáši?"

"Ještě v noci musíme přes řeku, to je jisté," odpověděl Tomáš.

"Ale nikde tady není ani loďka," namítl Marks. "Ledy se jen vzdouvají a hrnou, Tomáši. Není to nebezpečné?"

"O tom nic nevím. Vím jenom, že přes musíme," rozhodl Tomáš pevně.

"Aj, aj," zabědoval Marks znepokojeně, "to bude - jářku," dodal, když přistoupil k oknu, "je tma jako v pytli. Povídám, Tomáši -"

"Zkrátka a dobře, vy se bojíte, Marksi. Ale nedá se s tím nic dělat, jít musíme. Chcete tady snad trčet den dva, až holku odlifrujou tunelem do Sandusky nebo bůhvíkam, dřív než se vám -"

"Ale kde, nebojím se ani za mák," ohradil se Marks, "jenže -"

"Co jenže?" zeptal se Tomáš.

"No, co s tou loďkou? Vidíte přece, není tady žádná."

"Slyšel jsem hostinskou, říkala, že dnes večer jedna přijede a že nějaký člověk s ní chce přeplout na druhou stranu. Ať už jde o krk nebo ne, musíme s ním," pravil Tomáš.

"Doufám, že máte dobré psy," poznamenal Haley.

"Prima," přisvědčil Marks. "Ale co jsou nám platní? Nemáte nic jejího, aby mohli chytit stopu."

"Ale ano, mám," zvolal Haley radostně. "Tady je její šátek, nechala ho ve spěchu na posteli. A nechala tady i čepec."

"To tedy je štěstí," pravil Loker, "dejte to sem!"

"Ale psi by mohli té holce ublížit, kdyby ji přepadli znenadání," upozornil Haley.

"To stojí za uváženou," řekl Marks. "Naši psi nám jednou dole v Mobile málem roztrhali jednoho chlapíka na kusy, dřív než jsme je stačili odehnat."

"No vidíte, to se pro takovéhle zboží, co má cenu pro svou hezkou tvářičku, nijak nehodí. To přece vidíte," pravil Haley.

"To tedy vidím," potvrdil Marks. "Ostatně jestli ji někdo u sebe schoval, tak to stejně není nic platné. V těchhle horních státech, kde lidé negry vozí, nejsou psi k ničemu - nechytnou vůbec jejich stopu. Vyplatí se jenom dole na plantážích, kde negři musejí běžet pěkně po svých, když už utíkají, a kde jim nikdo nepomáhá."

"Tak," řekl Loker, který se právě vrátil od výčepního pultu, kam se odešel poptat, "ten člověk s loďkou je prý už tady. Tedy, Marksi -"

Oslovený výtečník se smutně rozhlédl po útulné místnosti, kterou má opustit, ale poslechl a pomalu se zdvihl. Když se ještě v krátkosti dohovořili o některých dalších podrobnostech, Haley s očividnou neochotou vysázel Tomášovi padesát dolarů a naše znamenitá trojice se pro tu noc rozešla.

Pohoršují-li se snad někteří z našich ušlechtilých křesťanských čtenářů nad společností, do níž je zavedla tato scéna, dovolujeme si je požádat, aby včas začali překonávat osobní předsudky. Osmělujeme se jim připomenout, že řemeslné chytání uprchlých otroků se začíná povznášet k důstojnosti zákonného povolání. Stane-li se celá širá rozloha země od řeky Mississippi až k Tichému oceánu jediným obrovským tržištěm těl a duší a zachová-li si lidské zboží stěhovavé sklony našeho devatenáctého století, může se otrokář a lovec ještě octnout mezi naší společenskou smetánkou.

Mezitímco se v hospůdce odehrávala tato scéna, Sam s Andym ujížděli v krajně blaženém rozpoložení k domovu.

Sam už v lepší náladě být ani nemohl a vyjadřoval své nadšení všemožným nelidským vytím a pokřikem a všelijakým roztodivným kroucením a klácením celého těla.

Co chvíli si sedl obráceně, obličejem ke koňskému zadku, a potom s jekem udělal kotrmelec, převalil se v sedle zase do správné jezdecké pozice, nasadil vážnou tvář a pištivým diskantem začal Andymu číst levity, proč se směje a tropí šaškoviny. A vzápětí se začal pleskat do boků a propukl v bujný řehot, až se věkovité lesy, jimiž projížděli, rozléhaly ozvěnou. Přes všechny ty krasocviky se mu podařilo udržet koně v nejprudším cvalu, a tak konečně mezi desátou a jedenáctou zaduněla jejich kopyta na písku pod rohem balkónu.

Paní Shelbyová byla skokem u zábradlí.

"To jsi ty, Same? Kde jsou?"

"Pan Haley odpočívá v hospodě. Je hrozně unavený, paní."

"A Eliza, Same?"

"No, ta je na druhém břehu Jordánu. Jak by se tak řeklo, je už v zemi Kanaán."

"Jak to, Same, co tím myslíš?" zeptala se paní Shelbyová bez dechu a téměř v mdlobách, když si uvědomila, co mohou ta slova znamenat.

"No, paní, Hospodin ochraňuje svoje dítka. Líze se povedlo přejít přes řeku do Ohia tak zázračně, jako kdyby ji byl sám Hospodin převezl na ohnivém voze s dvěma koňmi."

V panině přítomnosti byla Samova žíla zbožnosti vždycky neobyčejně vřelá a vydatně využíval biblických podobenství a rčení.

"Pojd sem nahoru, Same," řekl pan Shelby, který vyšel za svou ženou na verandu, "a pověz své paní, co si přeje vědět. Ale jdi, jdi, Emílie," dodal a objal ženu kolem pasu, "jsi prostydlá a celá se třeseš. Tuze si to připouštíš."

"Tuze si to připouštím! Copak nejsem žena - a matka? Copak nejsme oba za to nešťastné děvče odpovědní? Dobrý Bože, nepřipisuj nám tento hřích k tíži!"

"Jaký hřích, Emílie? Sama přece vidíš, že jsme udělali jenom to, co jsme museli."

"Ale přesto mě z toho jímá strašlivý pocit viny," odpověděla paní Shelbyová. "Nedokážu si to rozumem rozmluvit."

"Hele, Andy, negře jeden, hoď sebou!" zavolal Sam pod verandou. "Odveď ty koně do stáje! Copak neslyšíš, že pán volá?" A ve chviličce se Sam ukázal s palmovým listem v ruce ve dveřích pokoje.

"Nuže, Same, pověz nám hezky jasně, jak to bylo," vyzval ho pan Shelby. "Víš, kde je Eliza?"

"No, pane, viděl jsem ji na vlastní oči přejít po plovoucích krách. Přešla na druhou stranu, něco úžasného - nebylo to nic menšího než zázrak. A taky jsem viděl, jak jí na ohijské straně nějaký člověk pomáhal nahoru na břeh, a potom mi zmizela v šeru."

"Same, mně se zdá, že to je trochu podezřelé - ten tvůj zázrak. Přejít po plovoucích krách, to není jen tak snadné," namítl pan Shelby.

"Snadné! Bez boží pomoci by to nesvedl nikdo. Tak tedy," vypravoval Sam, "bylo to přesně takhle. Pan Haley a já a Andy jsme dojeli k té hospůdce u řeky a já byl kousíček napřed (tak jsem se nemohl dočkat, abych chytil Lízu, že jsem se vůbec nedokázal udržet) - a jak tak jedu kolem okna té hospody, namoutě, tam ona je, zrovna všem na očích, a ostatní v patách za mnou. Tak jsem si tedy nechal uletět klobouk a zaječel jsem, že by to vzbudilo mrtvého. To se ví, Líza to slyšela a uskočila od okna, právě když pan Haley projel kolem ke dveřím. No a pak, povídám vám, vyběhla postranními dveřmi a utíkala dolů k řece.

Pan Haley ji zahlédl a zařval, a tak on a já a Andy jsme se pustili za ní. Seběhla zatím už až k vodě a tam se vám při břehu hnal proud nějakých deset stop široký a za ním se led lámal a mlel a válel v jednom chumlu, jako nějaký plovoucí ostrov. Už jsme jí byli v patách a já si myslel namouduši, že ji má v drápech - ale vtom vám vyrazila takový skřek, že jsem to v životě ještě neslyšel, a v tu ránu se vám přenesla přes ten proud, dopadla na led a šup dál, a pak skákala a ječela, co mohla. Led praskal - a hop a prásk a hop a cák - ona vám skákala jako jelen! Panebože, tak skákat, jako dovede ta holka, to ani není přirozené, to si myslím já."

Mezitímco Sam vyprávěl, seděla paní Shelbyová úplně němě, rozčilením celá bledá.

"Budiž Bohu chvála, že Eliza žije," řekla nyní, "ale kde je, chuděra, teď?"

"Hospodin se o ni postará," odpověděl Sam a zakoulel pobožně očima do stropu. "Jak jsem už říkal, tohle je Prozřetelnost a nic jiného, jak nás ostatně paní odjakživa učila. Vždycky se najdou nástroje, co splní vůli boží. Třeba nebýt zrovna dneska mne, tak ji chytili desetkrát. Nezačal jsem snad dneska ráno já ten cirkus s koňmi a nehonil je až málem do oběda? A co odpůldne? Neodvedl jsem snad pana Haleyho skoro pět mil z pravé cesty? Jinak by byl přece Lízu vyšťáral tak snadno jako jamník jezevce. To všechno je Prozřetelnost na Prozřetelnost."

"Na takovou Prozřetelnost si budeš muset dávat moc dobrý pozor, panáčku Same. Abyste na mém statku tropili pánům takové kousky, to nedovolím," napomenul ho pan Shelby tak přísně, jak za daných okolností dokázal.

Ale předstírat hněv před černochem je stejně marné jako předstírat jej před dítětem - přes všechnu snahu docílit pravý opak oba pudově vycítí, jak se věci vpravdě mají.

A tak ani Sama toto pokárání nijak nesklíčilo, ačkoli nasadil výraz zkormoucené vážnosti a stál s koutky úst svěšenými tak zkroušeně, že zkroušeněji to již nešlo.

"Pán má pravdu - čistou pravdu. Byla to ode mne špatnost, o tom se nedá pochybovat. A to se ví, ani pán, ani paní by nikdy takovéhle darebáctví nepodporovali, to si uvědomuju. Ale takový ubohý negr jako já, ten strašně snadno podlehne pokušení provést nějakou špatnost, když lidičky začnou tak vyvádět jako tuhle ten pan Haley. A taky to není vůbec žádný pán - to musí vidět každý, kdo měl takovou výchovu jako já."

"Nu dobře, Same," pravila paní Shelbyová. "Je vidět, že si dobře uvědomuješ svoje provinění. Můžeš teď jít a řekni tetě Chloe, že ti může dát kousek té studené šunky, co dnes zbyla od oběda. Ty i Andy musíte mít hlad."

"Paní je na nás hodnější, než si zasloužíme," odpověděl Sam, rychle se poklonil a už běžel.

Čtenář si jistě všimne, jak jsme na to poukázali už předtím, že panáček Sam měl vrozené nadání, které ho mohlo nepochybně povznést k význačnému postavení v životě politickém - nadání, jak ze všeho, co se náhodou naskytne, vytlouci kapitál a uložit jej ve prospěch větší osobní chvály a slávy. V důvěře, že projevil dost zbožnosti a pokory, aby uspokojil salón, narazil si s jakýmsi švihácky nenuceným výrazem palmový list na hlavu a zamířil do říše tety Chloe s úmyslem zaskvít se v plné slávě v kuchyni.

"Když teď mám příležitost," řekl si Sam v duchu, "to si k těm negrům zařečním! Budu to ze sebe sypat, až budou kulit oči!"

Musíme ještě podotknout, že k Samovým největším potěšením patřilo doprovázet svého pána v hodnosti jeho sluhy na všechna možná politická shromáždění.

Tam se obyčejně usadil na nějakém zábradlí nebo si vylezl vysoko do stromu a zřejmě s největším požitkem pozoroval řečníky. Když potom sestoupil mezi rozličné barevné spolubratry, shromážděné v téže hodnosti jako on, povzdělával a rozveseloval je vrcholně směšnými fraškami a napodobováním toho, co viděl, a všechno to předváděl s vážností a důstojností vskutku neochvějnou. A třebaže posluchači v jeho přímé blízkosti bývali zpravidla stejné barvy s ním, nezřídka se stávalo, že je obklopoval notně hluboký kruh bližních s pletí mnohem bledší, jejichž pozornost, smích a pomrkávání nesmírně lahodily Samovu sebeuspokojení. Po pravdě řečeno, Sam pokládal řečnické umění za své pravé povolání a nikdy si nenechal ujít příležitost, aby svůj věhlas nezveličil.

Jenže, mezi Samem a tetou Chloe panovala od nepamětných časů jakási trvalá nevraživost, nebo spíš vyslovený chlad. Protože však Sam nyní uvažoval o něčem z proviantního oboru jakožto o nezbytném a samozřejmém základě pro své vystoupení, rozhodl se, že protentokrát bude navýsost smířlivý. Věděl totiž dobře, i když teta Chloe splní "panin rozkaz" nepochybně na puntík přesně, že by přesto mohl získat velmi mnoho, kdyby si zajistil i kuchařčin osobní zájem a ochotu.

Proto předstoupil před tetu Chloe s výrazem dojemně zkroušeným a odevzdaným jako člověk, který vytrpěl nezměrně trampot pro blaho pronásledovaného bližního - zeširoka jí vyložil, jak ho paní poslala, aby se s důvěrou obrátil na tetu Chloe o všechno, čeho je mu snad zapotřebí, aby vyrovnal úbytek svých látek pevných i kapalných - a takto jednoznačně uznal její právo a svrchovanost v oboru kuchyňském a ve všech odvětvích k tomu příslušných.

Manévr se také podařil. Žádné lichotky politika ucházejícího se o hlasy voličů neokašulírovaly ještě ani jednoho ubohého, prostoduchého, nevinného tvora snadněji, než si tetu Chloe svými líbeznostmi osedlal Sam. Nebyla by ho mohla zahrnout větší mateřská dobrotivost a štědrost, ani kdyby byl býval sám marnotratný syn.

Ve chviličce už seděl, spokojený a ve vší slávě, nad velkým plechovým kastrolem, v němž byla jakási všehochuť z dobrot, které se za poslední dva tři dny objevily na panském stole. Šťavnaté kousky šunky, zlatové řezy svítku, odřezky nákypů všech možných geometrických tvarů, drůbeží křídla, žaludky a pečená stehna, to všechno tu leželo v malebné míchanici. A Sam trůnil jako vládce všeho, co mohl obhlédnout, se svým palmovým šišákem laškovně naraženým ke straně, a blahosklonně se dělil s Andym, který mu seděl po pravici.

V kuchyni nebylo k hnutí.

Tlačili se v ní všichni jeho barevní druhové, kteří se sběhli z okolních srubů, aby si poslechli, jak skončil ten hrdinský den. Sam byl na vrcholu slávy. Znovu zopakoval příhody dne i s všemožnými příkrasami a ozdobami, pokud jich kde bylo zapotřebí ke zvýšení účinku. Sam totiž, jako mnozí z našich módních diletantů, nikdy nepřipustil, aby nějaká příhoda pozbyla cokoli ze svého pozlátka, prochází-li jeho rukama.

Vyprávění provázely bouřlivé výbuchy smíchu, v nichž pokračovala a jež prodlužovala všechna drobotina, rozložená v nemožném počtu po podlaze nebo usazená v kdekterém koutě.

Ale i za vrcholné vřavy a bouře smíchu si Sam zachovával neochvějnou vážnost. Pouze občas zakoulel očima ke stropu nebo šlehal po svých posluchačích rozličnými nepopsatelně šibalskými pohledy, ale z mudrlantské povznesenosti svého řečnění neslevil ani čárku.

"Tak vidíte, milí krajani," pravil Sam a v zápalu zdvihl vysoko krocaní stehno, "sami teď vidíte, co jenom musí tohle dítko boží dělat, aby vás všechny ochránilo. Baže, vás všechny - protože kdo chce dostat jednoho z našich, je nachlup stejný, jako by chtěl dostat všechny. Vidíte, že v zásadě je to jedno - to je tedy jasné. Každý z těchhle lidokupců, co přijdou čenichat po někom z našich, najde přece v cestě mne! Se mnou bude mít nejdřív co dělat. Ke mně musíte všichni vždycky přijít, bratři - já se postavím za vaše práva - já je budu bránit do posledního dechu!"

"Ale Same, vždyť jsi mi ještě dnes ráno povídal, že tomu pánovi pomůžeš Lízu chytit. Tak se mi zdá, že s tím tahle tvoje řeč nejde nějak dohromady," namítl Andy.

"A já ti tedy povídám," odpověděl Sam s majestátní povýšeností, "abys nemluvil o něčem, o čem nemáš ani ponětí. Takoví zelenáči jako ty, Andy, to sice myslejí dobře, ale nedá se od nich čekat, že by zharmonýrovali hlavní zásady jednání."

Andy vypadal zakřiknutý zejména krkolomným slovem "zharmonýrovat", které v očích mladších členů shromáždění zřejmě celý spor rozhodlo. Sam zatím pokračoval:

"To bylo svědomí, Andy, když jsem se chtěl pustit za Lízou a chytit ji, doopravdy jsem myslel, že to je pánova vůle. Jen jsem poznal, že panina vůle je právě opačná, tím spíše jsem dal na svědomí - protože člověk je na tom vždycky líp, když stojí na straně paní. Tak vidíš, že jsem důsledný na obě strany a řídím se svědomím a držím se zásad. Baže, zásady," řekl Sam a nadšeně si pohodil kuřecím krkem, "k čemu by byly zásady, kdyby člověk nebyl důsledný? To bych rád věděl! Na, Andy, tu máš tuhle kost, není ještě docela obraná!"

Protože posluchači viseli na jeho slovech s otevřenými ústy, Samovi nezbývalo, než aby pokračoval:

"A tahle věc s tou důsledností, milí spolunegři," řekl Sam s výrazem člověka, který načíná námět hluboce složitý, "tahleta důslednost je něco, do čeho skoro nikdo moc jasně nevidí. No podívejte, když se třeba člověk jeden den a noc za nějakou věc staví a druhý den je proti, lidé říkají (a říkají to docela přirozeně), ten přece není důsledný. Podej mi tamhleten kus svítku, Andy! Ale koukněme se tomu na střívka. Pánové i příslušnice krásného pohlaví mě doufám omluví, že používám takového prachobyčejnského přirovnání. Tak tedy! Zkouším se například dostat nahoru na stoh sena. No, přistavím si tedy žebřík na tuhle stranu - ale ono to nejde. No, a protože to už tam dál nezkouším a opřu si žebřík právě na opačnou stranu, nejsem snad proto důsledný? Jsem důsledný v tom, že se chci dostat nahoru tamtudy, kam jsem si přistavil žebřík - nechápete to všichni, co je vás?"

"Pánbůhví, to je to jediné, v čem jsi vůbec kdy byl důsledný!" zabrumlala teta Chloe, která už začínala být notně neklidná. Celé to večerní veselí jí připadalo podobně jako známé přirovnání z Písma - jako "ocet na sanytru".

"Baže, věru!" pokračoval Sam a zdvihl se, nasycený jídlem i slávou, k závěrečnému slovu. "Baže, milí spoluobčané a dámy druhého pohlaví vespolek, já mám zásady - jsem pyšný, že je mám - jsou nezbytně nutné pro tyhlety časy i pro všechny časy vůbec. Mám své zásady a držím se jich jako klíště - zkrátka všechno, co pokládám za zásadu, za to se biju. Nic bych na to nedal, i kdyby mě měli zaživa upálit, šel bych sám rovnou cestou ke kůlu, ano, šel, a řekl bych: ,Tady jdu vycedit poslední kapku krve za svoje zásady, za svou vlast, za všeobecné blaho společnosti!' "

"No," ozvala se teta Chloe, "jedna z tvých zásad bude muset být, aby ses už jednou dneska dostal do postele a nezdržoval všechny ostatní vzhůru až do rána. Tak hajdy, drobotino! Jestli nechcete do jednoho dostat něčím přes hlavu, tak se raděj ukliďte, a hezky zčerstva!"

"Negři! Všichni vespolek!" zvolal Sam a zamával blahosklonně svým palmovým listem. "Dávám vám své požehnání - buďte hodní a běžte na kutě!"

A po tomto dojemném požehnání se shromáždění rozešlo.