Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Je nemožné si představit ještě opuštěnější a beznadějnější lidské stvoření, než byla Eliza, když zaměřila kroky od chatrče strýce Toma.

Utrpení jejího manžela a nebezpečí, jež mu hrozí, i nebezpečí, které visí nad jejím dítětem, ji mučilo. Všechno to se jí v mysli slévalo se zmatenou a omračující představou, jakého nebezpečenství se odvažuje, když opouští jediný domov, který kdy poznala, a vzdává se o vlastní vůli ochrany přátelské duše, kterou miluje a ctí. K tomu ještě přistupovalo rozloučení se všemi známými předměty - s místem, kde vyrůstala, se stromy, pod nimiž si hrávala, s háji, kde se za šťastnějších dnů mnohý večer procházela po boku svého mladého manžela. Všechno, jak se to tu koupalo v jasném mrazivém světle hvězd, jako by k ní vyčítavě hovořilo a ptalo se jí, kam může z takového domova odcházet?

Ale nade všechno silnější byla mateřská láska, vybičovaná hrozivou blízkostí strašlivého nebezpečí až do horečného šílenství. Klučina byl dost velký, aby mohl jít vedle ní, a za všedních okolností by ho byla jenom vedla za ruku. Nyní se však třásla již z pouhého pomyšlení, že by ho měla na chviličku pustit z náruče, a jak se chvatně ubírala vpřed, tiskla si ho křečovitým objetím k ňadrům.

Zmrzlá půda jí chrupala pod nohama a Eliza se při každém tom zvuku zachvěla. Kdekterý třepetavý list i mihotavý stín jí zastavoval srdce a poháněl její krok. V duchu se divila síle, která jako by se do ní byla najednou vlila. Necítila totiž tíhu chlapce o nic víc, než jako by nesla pírko, a každý záchvěv strachu jako by ještě stupňoval nadpřirozenou sílu, která ji poháněla.

Kdyby šlo o tvého Harryho, matko, nebo o tvého Willyho, kterého by ti surový otrokář měl druhý den ráno vyrvat - kdybys ty byla viděla toho muže a slyšela, že patřičné listiny jsou podepsány a odevzdány - a kdybys měla jedině tu chvíli od půlnoci do rána, abys zdárně dokončila útěk - jak rychle bys pospíchala ty? Kolik mil bys dokázala ujít v těch několika málo krátkých hodinách se svým miláčkem na prsou - s tou ospalou hlavičkou na rameni - s malýma něžnýma ručičkama důvěřivě sepjatýma kolem tvé šíje?

Dítě totiž spalo. Zpočátku je novota a rozruch noční cesty udržovaly vzhůru; ale matka tak chvatně potlačovala každý dech i zvuk a tak chlapce ubezpečovala, že ho jistě zachrání, jen bude-li úplně zticha, že se jí držel pokojně kolem krku a pouze se zeptal, když už cítil, že na něho jde dřímota:

"Mami, nemusím přece být vzhůru, že ne?"

"Nemusíš, miláčku, jenom spinkej, jestli chceš."

"Ale mami, nedovolíš mu, aby si mě vzal, ani když usnu, že ne?"

"Ne! Rozhodně ne!" odpověděla matka s tváří ještě bledší a její velké tmavé oči vzplanuly světlem ještě jasnějším.

"Myslíš to doopravdy, viď, mami?"

"Ano, doopravdy!" přisvědčila matka hlasem, který překvapil i ji samu, protože jí připadalo, jako by z ní mluvil duch, který není vůbec její.

Chlapec si položil unavenou hlavičku na její rameno a ve chviličce usnul. Jaký žár, jakou odvahu dodával jejím krokům dotyk těch teplých ručiček a lehounký dech, který cítila na krku!

Zdálo se jí, jako by do ní každý slabounký dotyk i pohyb spícího důvěřivého dítěte vléval novou sílu přímo proudem. Tak svrchovaná je vláda duše nad tělem, že načas dokáže učinit údy i nervy nepřemožitelnými a zocelit svaly k takovému vypětí, že i slabé změní v neuvěřitelné siláky.

Hranice statku, háj, přilehlý les, to všechno kolem ní míjelo jako v mátohách, když šla svou cestou. A kráčela pořád dál, nechávala za zády jednu známou věc za druhou, nepolevovala ani se nezastavila, dokud ji ranní červánky nezastihly na otevřené silnici hezkou řádku mil od všeho, co by jí sebemenší stopou mohlo připomenout cokoli známého.

Často doprovázela svou paní, když jela navštívit jedny své příbuzné ve vesničce T. nedaleko řeky Ohia, a znala proto dobře cestu. Dojít do té vesničky a prchnout na druhý břeh řeky Ohia, to byly první hrubé obrysy, jak si představovala svůj útěk; co bude dál, to už mohla jedině doufat v Boha.

Když po silnici začali jezdit koně a povozy, Eliza si s onou zbystřenou vnímavostí, která je příznačná pro takový stav vzrušení a blíží se přímo jakémusi pudovému vnuknutí, ihned uvědomila, že by její překotný spěch i poplašený vzhled mohl upoutat pozornost a uvalit na ni podezření. Proto postavila chlapečka na zem, upravila si šaty i čepec a ubírala se dál krokem tak rychlým, jaký pokládala za přiměřený, aby ještě nebyl nápadný. Přibalila do svého ranečku také pár koláčů a jablek a těch nyní použila jako pomůcky, aby přiměla dítě k rychlejší chůzi. Udělala jablíčkem kutululuč několik kroků před sebe, a chlapec se ze všech sil rozběhl za ním. A tato lest, často opakovaná, je přenesla přes mnohou půlmíli.

Zanedlouho došli k hustému kousku lesa, jímž zurčel čistý potůček. Protože si dítě stěžovalo, že má hlad a žízeň, přelezla s ním plot, posadila se za velký balvan, za kterým je nebylo ze silnice vidět, a popřála dítěti snídani z toho, co měla v ranečku. Chlapeček se divil a rmoutil, že maminka nemůže jíst. A když ji objal kolem krku a snažil se jí vecpat kousek svého koláče do úst, připadalo jí, jako by se měla v tom okamžiku zadusit, jak se jí stáhlo hrdlo.

"Ne, ne, Harry, můj zlatý! Maminka nemůže nic papat, dokud tě neodvede do bezpečí! Musíme jít dál - a pořád dál - až přijdeme k řece!"

A znovu vyběhla na silnici a znovu se usilovně nutila, aby šla pravidelným a klidným krokem kupředu.

Byla už mnoho mil za končinou, kde ji lidé osobně znali. Kdyby náhodou potkala někoho, kdo ji zná, doufala, že vyhlášená laskavost jejích pánů ji už sama o sobě ochrání před podezřením, poněvadž učiní nepravděpodobnou jakoukoli domněnku, že by mohla být na útěku. A rovněž měla tak světlou pleť, že bez bedlivého přihlédnutí nebylo její barevný původ vůbec znát, a také její dítě mělo pleť stejně světlou - proto bylo pro ni mnohem snazší projít bez povšimnutí.

Spoléhajíc na to, zastavila se kolem poledne v hezkém hospodářství, aby si odpočinula a koupila něco k obědu pro dítě i pro sebe. Čím dál byla totiž od bývalého domova a čím víc se tím nebezpečí zmenšovalo, tím víc také povolovalo nepřirozené vypětí její nervové soustavy a brzy pocítila jak únavu, tak hlad.

Prostou selku, vlídnou a povídavou ženu, očividně spíš potěšilo, než pohněvalo, že přišel někdo, s kým si může porozprávět. Bez dalšího vyzvídání se spokojila Eliziným vysvětlením, že "si dělá malý výlet k přátelům a pobude u nich asi týden" - což všechno si Eliza z hloubi duše přála, aby se ukázalo jako čistá pravda.

Asi hodinu před západem vkročila do vesničky T. na břehu řeky Ohia. Byla unavená a nohy měla rozbolavělé, ale srdce jí dosud překypovalo odvahou. První její pohled spočinul na řece, která se vinula jako hranice mezi ní a zaslíbenou zemí svobody na druhém břehu.

Začínalo právě jaro a řeka byla rozvodněná a rozbouřená. Kalný proud unášel a na všechny strany těžce převaloval mohutné ledové kry. Zvláštně utvářený břeh na kentucké straně, kde země vybíhala velkým obloukem daleko do vody, měl za následek, že se tam nahromadilo a vzpříčilo velké množství ledových ker. Úzký proud, který se hnal kolem výspy, byl plný ledu a jedna kra se vršila na druhou. Tak tvořily dočasnou hráz odplouvajícímu ledu a tísnily jej a vázaly v jakýsi rozvlněný vor, který zaplňoval celou šíři řeky a sahal skorem až ke kentuckému břehu.

Eliza chvilku stála a pozorovala tu nepříznivou shodu okolností. Okamžitě pochopila, že ledy jistě znemožňují, aby jezdil obvyklý přívoz, a zamířila hned do malé hospůdky na břehu řeky, aby se trochu poptala.

Hospodská se právě horlivě točila u ohně a smažila a dusila rozličná jídla k večeři. Když ji vyrušil Elizin líbezný a posmutnělý hlas, ustala v práci a s vidličkou v ruce řekla:

"Copak je?"

"Není tady nějaký člun nebo pramice, co převáží lidi do B., prosím vás?" zeptala se Eliza.

"Ne, to není!" odpověděla žena. "Lodi přestaly převážet."

Elizin zaražený a zklamaný výraz ženu upoutal. Pravila tázavě:

"Vy patrně chcete na druhou stranu, že? Máte někoho nemocného? Vypadáte, jako byste měla náramně naspěch!"

"Mám dítě a je ve velkém nebezpečí," řekla Eliza. "Dověděla jsem se to teprve včera a ušla jsem už dnes pěkný kus cesty. Doufala jsem, že tady stihnu přívoz."

"No, to tedy máte smůlu," odpověděla žena, jejíž mateřský cit se silně vzbouřil. "Je mi vás doopravdy líto. Šalomoune!" zavolala z okna směrem k malé kůlně vzadu. Ve dveřích se ukázal muž v kožené zástěře a s velmi špinavýma rukama.

"Jářku, Šalomoune," řekla žena, "převeze ten člověk dnes večer ty sudy na druhou stranu?"

"Povídal, že to zkusí, jestli to nějak rozumně půjde," odpověděl muž.

"Kousek tady od nás je jeden člověk, co chce dnes večer převézt nějaký náklad, jestli si to troufne. Přijde sem dnes na večeři, tak si nejlíp sedněte a počkejte. To je roztomilý klouček," dodala žena a nabídla dítěti koláč.

Ale dítě, úplně vyčerpané, se únavou rozplakalo.

"Chudáček! Není zvyklý moc chodit a já s ním tolik pospíchala!" vysvětlila Eliza.

"Tak ho vemte tuhle do světnice," pravila žena a otevřela dveře do malé ložnice, kde stála pohodlná postel. Eliza na ni položila uondaného chlapečka a držela mu ručky, až tvrdě usnul.

Pro ni odpočinku nebylo. Pomyšlení na pronásledovatele ji stravovalo jako oheň, pohánělo ji pořád dál. Toužebnýma očima hleděla na chmurné vzduté vody, které ležely mezi ní a svobodou.

Tu se musíme prozatím s Elizou rozloučit a všimnout si počínání jejích pronásledovatelů.

Paní Shelbyová sice slíbila, že se oběd bude nosit na stůl hned, ale přesto se brzy ukázalo, jak se často ukázalo již jindy, že je zapotřebí víc než jedné strany, aby byla ruka v rukávě. Neboť ačkoli vydala příkaz zřetelně a přímo před Haleym a ačkoli jej tetě doneslo nejméně půl tuctu mladistvých poslů, přesto si tato důstojná žena pouze několikrát velmi nevrle odfrkla a pohodila hlavou - a pokračovala ve všem svém konání nadobyčej pomalounku a rozvláčně.

Z nějakého neobvyklého důvodu vládl mezi čeledí zřejmě všeobecný dojem, že se paní nebude pro nějaké to zdržení nijak zvlášť zlobit. A bylo napodiv, jaké množství náhodných překážek se okamžitě vyskytlo, aby zpomalilo běh událostí. Jednomu smolařskému nekňubovi se podařilo převrhnout kastrol s omáčkou, a tu bylo zapotřebí uvařit omáčku s patřičnou péčí a obřadností nanovo. Teta Chloe se dívala do kastrolu a míchala omáčku s jankovitým puntičkářstvím a na všechny připomínky, aby si pospíšila, odsekávala: "Nedám přece na stůl omáčku plnou pucků jenom proto, abych pomohla někoho chytit." Jiná nemotora klopýtla s vodou a musila jít ke studni pro novou. Další zase převrhla událostem do cesty máslo.

A čas od času se do kuchyně donášely šeptem kuckané zvěsti, že pan Haley je celý nesvůj, sotva se drží na židli, běhá sem a tam, dívá se z okna a "počumuje" z verandy.

"Patří mu to!" řekla teta Chloe nazlobeně. "Jeden den na tom bude hůř než jen nesvůj, jestli se nepolepší. Jeho Pán si pro něj pošle, a potom se uvidí, jak na to bude koukat!"

"Ten přijde do pekla, to se ví," přiložil si malý Jake.

"Však si to zaslouží!" odpověděla teta Chloe chmurně. "Ten má na svědomí mnoho, mnoho, mnoho puklých srdcí! To vám říkám všem!" pravila a zdvihla ruce i s vidličkou do výše.

Řeči tety Chloe, která se v kuchyni těšila velké vážnosti, poslouchali všichni s otevřenými ústy. A protože oběd byl už vlastně v jídelně, měla celá kuchyň dost času popovídat si s ní a vyslechnout její názory.

"Takoví se budou navěky smažit, to se ví. Nemám pravdu?" přihodil Andy.

"To bych na mou pravdu strašně rád viděl," prohodil malý Jake.

"Děti!" ozval se hlas, který je všechny zarazil. Byl to strýc Tom, jenž mezitím vstoupil a ve dveřích poslouchal jejich hovor.

"Děti!" pravil. "Bojím se, že nevíte, co povídáte. Navěky, to je strašlivé slovo, děti - je hrůza na to pomyslet. To byste neměli přát žádnému lidskému tvoru."

"Taky to nepřejem nikomu než takovým vrahům duší," odpověděl Andy. "Kdo se může ubránit, aby jim to nepřál? Jsou přece tak ukrutně ohavní!"

"Copak na ně nežaluje přímo sama příroda?" řekla teta Chloe. "Copak nervou kojeňátka rovnou matkám od prsu a neprodávají je? A co ty dětičky, co pláčou a drží se mámy za sukně - netrhají je snad od nich a neprodávají? Nervou snad od sebe muže a ženu," rozhorlovala se teta Chloe a nabírala na pláč, "i když jim tím zrovna berou sám život? A cítí při tom všem vůbec něco ? Nepijou snad a nekouří a nežijou si, jako by se nic nedělo? Bože, jestli tyhle jednou nedostane ďábel, k čemu je vůbec na světě?"

A teta Chloe si zakryla kostkovanou zástěrou obličej a povolila usedavému pláči.

"Modlete se za ty, kdo vám protivenství činí, praví svatá kniha," řekl Tom.

"Modlit se za ně!" zvolala teta Chloe. "Bože, to je nad mé síly! Modlit se za ně, to nedokážu."

"To je příroda, Chloe, a příroda je silná," řekl Tom, "ale milost boží je silnější. Měla bys taky pomyslet, v jakém hrozném stavu je duše ubožáka, který dělá takovéhle věci - a měla bys poděkovat Pánubohu, že nejsi taková jako on, Chloe. Namouvěru že bych se raděj nechal tisíckrát prodat, než abych se měl odpovídat za to všechno jako tenhle ubožák."

"Já taky - mnohem raděj," přikývl Jake. "Bože, to bychom to nahrabali, Andy, co?"

Andy pokrčil rameny a svolně hvízdl.

"Jsem rád, že pán dnes ráno neodjel, jak chtěl," pokračoval Tom. "To by mě bolelo víc, než že mě prodal, ba víc. Jemu by to možná připadlo docela přirozené, ale mně by to bývalo přišlo strašně kruté, znal jsem ho přece ještě v peřince. Ale viděl jsem se s pánem a začínám se už cítit trošku smířený s vůlí boží. Pán nemohl jinak. Udělal správně, ale bojím se, že to tady půjde od desíti k pěti, až budu pryč. Od pána se nedá čekat, že bude mít všude oči za lidmi, jako jsem to dělal já, aby všechno klapalo. Mládenci to myslí všichni dobře, ale jsou hrozně lehkomyslní. To mi dělá hlavu."

Vtom se ozval zvonek a volali Toma do salónu.

"Tome," oslovil ho pán vlídně, "rád bych, abys viděl, že tady tomu pánovi dávám do zástavy úpis na tisíc dolarů jako záruku, že budeš na místě, až si pro tebe přijde. Chce si dnes vyřídit ještě nějakou jinou záležitost. Dávám ti na celý den volno. Jdi si, kam chceš, hochu."

"Děkuju vám, pane," odpověděl Tom.

"A dej si pozor," připomněl mu handlíř, "abys neprovedl nějaký ten váš negerský trik a svého pána nepodfoukl. Protože jestli tady nebudeš, vymačkám z něho poslední groš! Kdyby dal na mne, tak by nikomu z vás nevěřil - úhoř není hladší."

"Pane můj," obrátil se Tom k Shelbymu - a stál velmi zpříma, "bylo mi právě osm let, když mi vás stará paní položila na ruce, a vám nebyl ještě ani rok. ,Tu máš, Tome,' povídá mi, ,tohle je tvůj příští mladý pán, opatruj ho dobře,' povídá. A teď se vás ptám, pane můj, jestli jsem vám někdy nedodržel slovo nebo položil vám i jen stéblo křížem přes cestu - zvlášť od té doby, co jsem křesťan?"

Pan Shelby pocítil hluboké dojetí a do očí mu vstoupily slzy.

"Můj hodný hochu," pravil, "ví Bůh, že mluvíš jenom pravdu. Kdyby bylo v mé moci tomu zabránit, nekoupily by tě všechny peníze světa."

"A tak jistě, jakože jsem křesťanka," připojila se paní Shelbyová, "tě vykoupíme hned zpátky, jen co se mi nějak podaří sehnat potřebné peníze. Pane," obrátila se k Haleymu, "dávejte dobrý pozor, komu ho prodáte, a sdělte mi to."

"Bože, proč ne!" odpověděl handlíř. "Co se toho týče, možná že vám ho do roka přivedu zpátky sám, ani nijak moc zedřeného, a zase vám ho prodám."

"Přivedete-li ho, jistě ho odkoupím a nechám vám vydělat," slíbila paní Shelbyová.

"Platí," přisvědčil obchodník, "mně je to jedno, komu prodám. Handlovat s nimi na Sever nebo na Jih, jen abych slušně vydělal, to je přece moje živobytí. To víte, paní, nechci nic víc než se uživit. To podle mého chce každý z nás, ne?"

Pan i paní Shelbyovi se cítili trapně. Otrokářova důvěrná nestoudnost je ponižovala, a přesto oba viděli, jak je naprosto nutné, aby udrželi své city na uzdě. Čím beznadějněji hnusný a necitelný se Haley jevil, tím víc sílil strach paní Shelbyové, aby se mu nepodařilo dopadnout Elizu a její dítě, a samozřejmě i důvod, aby ho kdejakou ženskou lstí zdržela. Proto také se půvabně usmívala, přikyvovala na souhlas, přátelsky rozprávěla a činila se vůbec, seč byla, jen aby čas nepozorovaně ubíhal.

Ve dvě hodiny Sam a Andy přivedli ke kůlům koně, jež ranní proběhnutí zřejmě velmi osvěžilo a posilnilo.

Sam přišel od oběda čiperný jako rybička a jen kypěl horlivou a ochotnou úslužností. Když se k nim přiblížil Haley, Sam se květnatým slohem před Andym naparoval, že se jejich výprava musí očividně setkat se skvělým úspěchem, "když se do toho teď doopravdy dal".

"Váš pán si podle všeho žádné psy nedrží, co?" zeptal se Haley přemítavě, zatímco se chystal nasednout na koně.

"Celou fůru," odpověděl radostně Sam, "tamhle je zrovna Bruno - to je přece hafan! A nejen toho. Skoro každý negr tady si drží nějaké to štěně, ať už takové nebo makové."

"Chm!" řekl pohrdavě Haley - a řekl na účet zmíněných psů ještě něco, na co si Sam zahučel:

"Nejde mi na rozum, proč je takhle proklínat."

"Myslím, jestli si váš pán drží nějaké psy (jsem si skorem jistý, že ne) ke stopování negrů?"

Sam věděl přesně, co Haley myslil, ale zachoval si výraz vážné a beznadějné prostoduchosti.

"Naši psi mají všichni náramně bystrý čich. Podle mého to bude ta pravá ráce, i když nemají nikdy příležitost se pocvičit. Jsou to ale prima psi skorem na všecko, jen když je postrčíte. No pojď, Bruno," zavolal a hvízdl na nemotorného novofoundlanďana, který se k nim bouřlivě hnal jako o překot.

"Táhni na kolo!" křikl Haley a vyšvihl se do sedla. "Tak honem, hop nahoru, už ať to vidím."

Sam poslušně hopl nahoru a dal si záležet, aby se mu přitom podařilo zalechtat Andyho. To způsobilo, že se Andy nehorázně rozřehtal. Haleyho to nesmírně pohoršilo a ohnal se po něm jezdeckým bičíkem.

"Já se ti divím, Andy," pronesl Sam s nesmírnou vážností. "Tohle je vážná věc, Andy. Z toho si nesmíš dělat legraci. Takhle přece pánovi nijak nepomůžeš."

"Pustím se rovnou k řece," pravil Haley rozhodně, jakmile dojeli na pomezí statku. "Vím dobře, co mají všichni tihle za lubem - navázat na ,tajnou cestu'."

"To se ví," přikývl Sam, "to je ono. Pan Haley trefil do černého. Ale k řece vedou dvě cesty - polní cesta a silnice -, kterou chce pán jet?"

Andy se podíval nevinně na Sama. Ta nová zeměpisná skutečnost, o které dosud neslyšel, ho sice překvapila, ale ihned několikerým důrazným přisvědčením jeho slova potvrdil.

"Poněvadž a protože," pokračoval Sam, "bych si spíš představoval, že se Líza raděj pustí polní cestou. Po té jezdí totiž mnohem míň lidí!"

Haley byl sice tuze starý kozák, aby se dal opít rohlíkem, a měl přirozeně sklon všelijakým žvástům nedůvěřovat, ale tento pohled na věc ho notně zviklal.

Chviličku uvažoval a potom řekl přemítavě: "Kdybyste jen oba nebyli takoví prokletí lháři!"

Rozjímavý, zamyšlený tón, jímž ta slova pronesl, patrně Andyho nesmírně pobavil; přitáhl trochu uzdu, aby se maličko opozdil, a třásl se smíchy, až mu zjevně hrozilo vážné nebezpečí, že spadne z koně. Sam však měl tvář nehybně strnulou ve výraz nejtruchlivější vážnosti.

"To se ví," namítl Sam, "pán si může dělat, co mu je milejší - jet rovnou cestou, jestli myslí, že to je lepší, po silnici - nám je to jedno. No, když to tak rozbírám, tak se mi ta rovná cesta zdá rozhodopádně lepší."

"Ta si samozřejmě vybrala spíš opuštěnou cestu," řekl Haley, jak přemýšlel nahlas, a vůbec si Samovy poznámky nevšímal.

"To nemůže nikdo vědět," namítl Sam. "V ženských se člověk nevyzná. Nikdy neudělají to, co by se od nich čekalo. Většinou udělají natruc zrovna opak, mají v sobě ty trucy už od přírody. A tak když si člověk myslí, že šly jednou cestou, je zaručeně lepší jít tou druhou, a potom má jistotu, že je najde. No, můj soukromý názor je, že se Líza pustila polní cestou - tak bych myslel, abychom se raděj dali tou rovnou."

Tato hluboká úvaha o vrozených vlastnostech ženského pokolení zřejmě nijak zvlášť neposílila Haleyho zájem o rovnou cestu. Velmi rozhodně oznámil, že pojede polní cestou, a zeptal se Sama, kdy se asi tak na ni dostanou.

"Ještě kousek a jsme u ní," odpověděl Sam, mrkl na Andyho okem přivráceným ke straně, kde klusal Andy, a vážně dodal: "Ale když to tak rozbírám, je mi docela jasné, že bychom tou cestou jet neměli. Sám jsem tamtudy coživ ještě nejel. Je ukrutně opuštěná a mohli bychom zabloudit - kam bychom se dostali, to ví jen pán bůh."

"Buď jak buď," rozhodl Haley, "tamtudy pojedu."

"A že si vzpomínám, zdá se mi, že jsem slyšel povídat, jako že je ta cesta na obě strany daleko zahrazená u potoka nebo kde. Není to tak, Andy?"

Andy to nevěděl jistě, jenom o té cestě "slyšel povídat", ale nikdy po ní ještě nejel. Zkrátka, byl přísně nestranný.

Haley, zvyklý vážit míru pravděpodobnosti mezi lží menší a větší, usoudil, že se jazýček vah kloní spíše ve prospěch zmíněné polní cesty. Domníval se, že postřehl, jak první zmínka o ní uklouzla Samovi docela bezděčně, a Samovy zmatené pokusy od té cesty ho odvrátit přičítal tomu, že se to Samovi rozleželo a že beznadějně lže, protože nechce, aby Elizu chytili.

A proto když Sam na tu cestu ukázal, Haley na ni hbitě zabočil a Sam a Andy ho následovali.

Byla to ve skutečnosti stará cesta, která dříve bývala hlavním spojem k řece; ale po postavení nové silnice byla zrušena a po mnoho let se jí již nepoužívalo. Asi hodinu jízdy byla úplně volná a potom ji tu a tam přetínaly všelijaké polnosti a ploty. Sam o tom všem velmi dobře věděl; vpravdě byla cesta uzavřena už tak dávno, že mladý Andy o ní v životě ještě neslyšel. Proto po ní jel s poslušným a odevzdaným výrazem a jen chvílemi zasténal a vykřikl, že je "děsně hrbolatá a špatná pro Jerryho nohu".

"Dejte si na mne pozor, to vám říkám!" pravil Haley. "Já do vás vidím. Nemyslete si, že mě tím svým hekáním dostanete k tomu, abych z téhle cesty uhnul - tak držte huby!"

"Pán si pojede, kudy se mu líbí," řekl Sam s kajícnou pokorou a zároveň mrkl nejvýš hrozivě na Andyho, který byl radostí bez sebe a div nevybuchl smíchy.

Sam měl báječnou náladu. Předstíral, že velmi bystře hlídá na všechny strany. Hned vykřikl, že na vršku nějakého vzdáleného svahu vidí "holčičí čepec", hned zas volal na Andyho, "jestli tamhleto v tom dolíku není Líza?" Tak a podobně pokřikoval vždycky právě na nějakém kamenitém nebo hrbolatém úseku cesty, kde náhlé zvýšení rychlosti bylo obzvlášť nepříjemné pro všechny účastníky. Tím způsobem udržoval Haleyho v neustálém napětí a zmatku.

Takto cválali asi hodinu, když tu se celá naše trojice po bouřlivém sjezdu z příkrého svahu nenadále vyřítila na hospodářský dvůr jakési velké zemědělské usedlosti. Nebylo vidět jediné živé duše, všechna čeled byla na práci v polích. Ale protože stodola stála zjevně a přímo nápadně rovnou napříč přes cestu, bylo nabíledni, že jejich pouť tímto směrem dospěla k neodvolatelnému konci.

"No, nepovídal jsem snad pánovi právě tohle?" připomněl Sam s výrazem uražené ctnosti. "Ale když si cizí páni myslejí, že znají kraj líp než domorodec, co se tady narodil a vyrost -"

"Ty rošťáku!" rozkřikl se Haley. "Tys tohle všechno věděl!"

"Copak jsem vám neříkal, že to vím? Ale nechěl jste mi věřit. Já pánovi přece povídal, že cesta je nadobro zavřená a zahrazená a že se bojím, abychom se vůbec dostali skrz - Andy to slyšel."

Bylo to všechno až tuze pravda, aby se to dalo popřít, a nešťastný Haley musil spolknout svůj vztek s největší umírněností, jaké byl schopen. A všichni tři udělali čelem vzad a zamířili zpátky k silnici.

Následkem všech těch různých zdržení dojela skupinka do vesnice na břehu řeky asi tři čtvrti hodiny potom, kdy Eliza uložila v místní hospůdce dítě k spánku. Eliza stála u okna a dívala se zamyšleně opačným směrem, když ji Samovy bystré oči zahlédly. Haley a Andy byli dva tři kroky pozadu.

V tomto kritickém okamžiku se Samovi nějak podařilo, že mu vítr odnesl klobouk. Vyrazil hlasitý a pro sebe příznačný výkřik, a tím Elizu ihned vzpamatoval. Rychle uskočila do stínu a celá kavalkáda se přehnala kolem okna a zabočila k hlavním dveřím.

Elize připadalo, jako by se do ní byla v tom jediném okamžiku vlila síla tisícera životů. Světnice měla postranní dveře, které vedly k řece. Eliza popadla dítě, skokem byla ze schůdků dole a pádila k vodě.

Otrokář ji jasně zahlédl, právě když mizela pod svahem břehu. Prudce seskočil z koně, zahulákal na Sama i na Andyho a už se za ní hnal jako ohař za jelenem.

V té závratné chvilce jí připadalo, že se sotva dotýká nohama země, a v mžiku doletěla ke kraji vody. Cítila skorem dech pronásledovatelů za sebou. A nabita silou, jakou člověku dodává pouze zoufalství, divě vzkřikla a jediným mohutným skokem se přenesla velkým obloukem rovnou přes kalný vzdutý proud při břehu na ledový vor za ním. Byl to zoufalý skok - skok možný pouze v šíleném zoufalství. Haley, Sam i Andy podvědomě vykřikli a zdvihli ruce nad hlavu, když letěla vzduchem.

Ohromný zelenavý balvan ledu, na který doskočila, se zahoupal a zapraskal, když na něm spočinula její tíha. Nezůstala však na něm ani okamžik. S divými výkřiky a se zoufalým vypětím sil skákala z jedné kry na druhou - klopýtala - přeskakovala - klouzala - a znovu zase vyskočila! Ztratila střevíc - i punčochy měla z nohou sedrané - každý její krok zanechával krvavou šlépěj. Ale nic neviděla, nic necítila dříve, až mrákotně a jako ve snu spatřila ohijský břeh a muže, který jí pomáhá nahoru do svahu.

"No, ať jste kdo jste, jste statečné děvče!" pravil muž a uznale zaklel.

Eliza poznala hlas i tvář muže, který hospodařil na statku nedaleko jejího bývalého domova.

"Ach pane Symmesi - zachraňte mě - prosím vás, zachraňte mě - prosím vás, schovejte mě!" volala Eliza.

"Ale, ale, copak je tohle?" podivil se muž. "Ty jsi přece děvče od Shelbyových!"

"Moje dítě! - Tady ten chlapec - prodali ho! Tamhle je jeho nový pán," řekla a ukázala na kentucký břeh. "Ach pane Symmesi! I vy máte chlapečka."

"To věru mám," odpověděl muž a chlapsky tvrdě, ale laskavěji ji táhl po příkrém břehu nahoru. "Ale taky jsi doopravdy statečné děvče. A každou kuráž, kterou vidím, mám rád."

Když se vydrápali až nahoru na břeh, muž se zastavil.

"Rád bych ti nějak pomohl," pravil, "ale nemám zrovna, kam bych tě vzal. Nemůžu pro tebe udělat nic víc než ti poradit, abys šla tamhle," řekl a ukázal na velký bílý dům, který stál o samotě stranou od hlavní ulice ve vesnici. "Jdi tam - jsou to hodní lidé. Tam ti nehrozí žádné nebezpečí, naopak, pomůžou ti. S nimi se dá o tomhle mluvit, to je jejich."

"Požehnej vám Bůh!" pronesla Eliza vážně.

"Není zač, není vůbec zač," odpověděl muž. "Co jsem udělal, to nestojí za řeč."

"Ach - ach - pane Symmesi, viďte, že mě neprozradíte?"

"Jdi ke všem hromům, děvče! Za koho mě máš? To se rozumí, že ne," ohradil se muž. "No tak, jen už pěkně běž, jsi přece šikovná a rozumná holka! Vydobyla sis svobodu, a pokud jde o mne, máš ji mít!"

Žena si přivinula dítě k ňadrům a rychlým a pevným krokem odcházela. Muž stál a díval se za ní.

"Hm, Shelby si možná pomyslí, že to ode mne není zrovna nejhezčí sousedské jednání - ale co si má člověk počít? Jestli chytí některou mou holku podobně v ouzkých, ať si jen poslouží a oplatí mi to. Jaktěživo jsem nějak nemohl vidět žádného tvora, aby se hnal a pachtil a snažil se uniknout psům, co mu visí na patách, a já abych se obrátil proti němu. Konečně taky nevidím žádný důvod, proč bych měl jiným lidem dělat honce a lovce."

Tak mluvil ten chudý, kacířský Kentučan, jehož nikdo nepoučil o jeho přirozeném výsadním postavení, a který se proto nechal strhnout k jednání skoro pravokřesťanskému. Kdyby býval zámožnější a osvícenější, nebyl by to směl učinit.

Haley stál úplně ohromený a pozoroval celý výjev, dokud mu Eliza nezmizela na druhém břehu z očí. Tu pak otočil užaslý tázavý pohled na Sama a Andyho.

"Tohle tedy měla notně slušnou porci štěstí," podotkl Sam.

"Podle mého má ta holka v těle sedm ďáblů!" zahučel Haley. "Skákala přece jako divoká kočka!"

"No, hm," řekl Sam a drbal se na hlavě. "Doufám, že na nás pán nebude chtít, abychom zkusili tuhle cestu. Nemyslím, že se na takové skákání cítím dost svižný, to jistě ne!"

A Sam se chraptivě zasmál.

"Ty se ještě směješ?" zavrčel handlíř.

"Proboha, pane, kdo by se mohl udržet?" namítl Sam a povolil radosti dlouho v srdci tutlané. "Vypadala přece tak legračně, jak skákala a hopkala! A jak praskal led! A nic slyšet než - bum, bác - bum, cák - a hop! Bože, ta si vedla!"

A Sam i Andy se smáli, až se jim slzy řinuly po lících.

"Já vás naučím smát, až vám huby zůstanou nakřivo!" zvolal handlíř a začal je mlátit jezdeckým bičíkem po hlavě.

Oba se uhnuli a s křikem vyběhli na svah břehu. Než je dohonil, seděli již na koních.

"Dobrou noc, pane!" pravil Sam s velkou vážností. "Najisto čekám, že paní bude ouzkostí o Jerryho už celá pryč. Pan Haley nás už nebude potřebovat. Paní by jistě nedovolila, abychom teď večer hnali zvířata přes Lízin most."

A dloubl uličnicky Andyho pod žebra a vyrazil plným tryskem. Andy odcválal za ním a zbyl po nich pouze bouřlivý smích, jejž k Haleymu slabě zanášel vítr.