Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Po pozdní dlouhé rozmluvě minulého večera nemohli pán a paní Shelbyovi hned tak rychle usnout, a proto spali nazítří ráno poněkud déle než obyčejně.

"To bych ráda věděla, proč ta Eliza nejde," divila se paní Shelbyová, když už několikrát marně zatáhla za zvonek.

Pan Shelby stál před svým zrcadlem a obtahoval si právě břitvu. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vešel černý chlapec s teplou vodou na holení.

"Andy," přikázala mu jeho paní, "zaklepej na Eliziny dveře a řekni jí, že jsem na ni už třikrát zvonila. Chuděra!" dodala pro sebe s povzdechem.

Andy se brzy vrátil s očima úžasem navrch hlavy.

"Proboha, paní! Líza má celý prádelník vytahaný a všechny věci rozházené, kde se dá. Podle mého vzala nohy na ramena."

V jednom a témž okamžiku svitla pravda jak panu Shelbymu, tak jeho ženě.

Shelby zvolal:

"To tedy měla asi podezření a je pryč!"

"Buďtež Bohu díky!" řekla paní Shelbyová. "Doufám, že je."

"Ženo, mluvíš jako blázen! Bude to pro mne věru notně ošemetná věc, je-li doopravdy pryč. Haley viděl, že jsem se zdráhal prodat to její dítě, a bude si myslet, že jsem zamhouřil oči, aby s ním mohla uprchnout. To se dotýká mé cti!"

A pan Shelby vyběhl chvatně z pokoje.

Asi čtvrt hodiny vládl celým domem velký shon a povyk. Všude se otvíraly a zavíraly dveře a na všemožných místech se ukazovaly tváře kdejakých barevných odstínů. Jediná osoba, která mohla celou věc poněkud objasnit, mlčela jako hrob - a tou byla vrchní kuchařka teta Chloe. Mlčky a s těžkou chmurou, usazenou na tváři kdysi tak veselé, si pekla zarytě dál své placičky k snídani, jako by ze všeho rozruchu kolem sebe nic neviděla ani neslyšela.

Velmi brzy hnízdilo na zábradlí verandy nějakých deset dvanáct kvítků z čertovy zahrádky jako hejno vran a každý z nich chtěl být mermomocí první, kdo cizímu pánovi oznámí, jakou má smůlu.

"To se vsadím, ten se bude nějak vztekat," prohodil Andy.

"A jak bude klejt!" přisadil si malý černoušek Jake.

"Bodejť, ten věru umí klejt," přisvědčila kudrnatá Mandy. "Však jsem ho slyšela včera u oběda. Vyslechla jsem celou věc, protože jsem se zavřela do komory, kde má paní stát ty velké krajáče, a slyšela jsem každé slovo."

A Mandy, která se v životě ještě nezamyslila nad významem kteréhokoli zaslechnutého slova o nic víc než nějaké černé kotě, narafičila nyní tvář do povýšené přemoudřelosti a nafukovala se jako páv. Zapomněla ovšem uvést, že v udaný čas sice opravdu ležela stočená do klubíčka mezi krajáči, ale že celou tu dobu spala jako dudek.

Když se Haley konečně objevil, v holínkách a s ostruhami, vítala ho ta špatná novinka ze všech stran. Mladým nezbedům na verandě nikterak nesklapla naděje, že ho uslyší "klejt". Když se totiž krčili a uhýbali sem a tam, aby se vyhnuli šlehům jeho jezdeckého bičíku, klel vskutku tak plynně a šťavnatě, že z toho měli všichni úžasnou švandu.

Potom se za sborového vřískotu svalili vespolek na hromadu na udupaný trávník pod verandou a za jásavého chichtotu vyváděli své divy a ječeli, co hrdlo ráčilo.

"Jen kdybych dostal tu pekelnou havěť do rukou!" cedil mezi zuby Haley.

"Ale nedostaneš, to je to!" zašklebil se Andy, zamával vítězně rukou a několikrát po sobě nepopsatelně zpitvořil tvář za zády postiženého handlíře, když už byl bezpečně z doslechu.

"Jářku, Shelby, tohle je prachzatracená věc!" vybuchl Haley, sotva prudce vtrhl do salónu. "Zdá se, že ta holka je s tím mrnětem v prachu."

"Pane Haley, mluvíte v přítomnosti paní Shelbyové," odpověděl pan Shelby.

"Prosím za odpuštění, paní," řekl Haley a lehce se uklonil, leč dosud s čelem zamračeným, "ale stejně opakuju, co jsem právě řekl. Tohle je prapodivná novinka. Je to pravda, pane?"

"Pane," pravil pan Shelby, "přejete-li si se mnou mluvit, musíte alespoň poněkud dbát pravidel slušnosti. Andy, vezmi od pana Haleyho klobouk a bičík. Posaďte se prosím. Ano, pane, s politováním vám musím oznámit, že ta mladá žena v rozčilení nad tím, co buďto zaslechla sama, nebo co se o té věci dověděla od někoho jiného, vzala v noci své dítě a utekla s ním."

"Přiznávám, že jsem v tomhle obchodě očekával poctivé jednání," řekl Haley.

"Jak to, pane?" opáčil Shelby a zprudka se k němu otočil. "Jak mám rozumět téhle vaší řeči? Vysloví-li se kdokoli nedůvěřivě o mé cti, mám pro něho jen jedinou odpověď."

Na ta slova se otrokář přikrčil a hlasem poněkud zdušeným poznamenal, že "pro člověka, který uzavřel poctivý obchod, to je prožluklá rána, nechat se takhle napálit".

"Pane Haley," pokračoval pan Shelby, "kdybych nevěděl, že opravdu máte jistý důvod k zklamání, nebyl bych si od vás nechal líbit ten hrubý a neomalený způsob, jak jste právě teď vstoupil do mého pokoje. Ale protože vnější zdání to vyžaduje, řeknu vám tolik, že nestrpím, abyste mě častoval narážkami, jako bych měl i jen sebemenší účast na jakékoli nepoctivosti v téhle věci. Kromě toho považuji za svou povinnost poskytnout vám veškerou pomoc a dát vám k použití koně, služebnictvo a tak dále, abyste se domohl svého majetku. Zkrátka a dobře, Haley," dodal a přešel náhle od tónu odměřené důstojnosti k svému obvyklému tónu nenucené srdečnosti, "nejlepší pro vás bude, abyste si zachoval dobrou náladu a napřed něco posnídal. Potom už uvidíme, co se dá dělat."

Tu paní Shelbyová vstala s omluvou, že jí povinnosti brání, aby ten den zůstala u snídaně. A když pověřila velmi důstojnou mulatku, aby na příborníku připravila kávu a obsloužila pány, odešla z pokoje.

"Panička nemá vašeho poníženého služebníka zřejmě v žádné zvláštní oblibě," prohodil Haley v rozpačité snaze vplout do velmi důvěrného tónu.

"Nejsem zvyklý, aby se o mé ženě hovořilo tak neuctivě," odpověděl pan Shelby suše.

"Odpusťte prosím - to přec byl samozřejmě jenom žert," namítl Haley s nuceným smíchem.

"Ne všechny žerty jsou stejně podařené," opáčil Shelby.

"Ten si sakra dovoluje, když jsem už ty lejstra podepsal, vem ho čert!" hučel si pro sebe Haley. "Hotový grand, od včerejška!"

Žádný pád prvního ministra králova nevyvolal ještě u dvora větší bouři rozčilení než zvěst o Tomově osudu mezi jeho druhy na statku. Šla od úst k ústům a nikdo nemluvil o ničem jiném; v domě ani na poli se nedělalo nic, než dohadovalo o tom, jaké to bude mít pravděpodobně následky. Rovněž Elizin útěk - událost, jaká se na statku dosud nepřihodila - přispíval valnou měrou k jitření celkového rozruchu.

Černý Sam - jak se mu všeobecně říkalo, protože byl o dobré tři odstíny tmavší než kterýkoli jiný syn ebenu na statku - hluboce přemítal o všech stránkách i důsledcích případu. Uvažoval o něm z hledisek tak širokých a s tak přísným přihlížením k osobnímu blahu, že by jeho uvažování bývalo ke cti kterémukoli bílému vlastenci ve Washingtoně.

"Nic není tak zlé, aby na tom nebylo něco dobrého - to je jisté," řekl Sam mudroslovně. Přitom si znovu popotáhl pantalóny a zručně si dlouhým hřebíkem přišpendlil poutko šlí na místě, kde mu chyběl knoflík. Tento projev praktického důmyslu mu zřejmě působil nehoráznou radost.

"Baže, nic není tak zlé, aby na tom nebylo něco dobrého," opakoval. "Tak třeba Tom hop dolů - no a samo sebou, hned je tady místo, aby jiný negr hop nahoru - a pročpak ne tenhle negr tady? - to je ono. Tom se cáral volně po kraji - holínky lesk jako blesk - pašport v kapse - negr učiněný grand - nemám snad pravdu? No a pročpak ne třeba Sam? - To bych rád věděl!"

"Hej, Same! Slyšíš, Same? Pán chce, abys chytil Billa a Jerryho," křikl Andy a tak Samovi zarazil další samomluvu.

"Hu, cože se zase děje, holečku?"

"No, ty patrně vůbec nevíš, že Líza popadla ranec a zmizela i s kloučkem, viď?"

"Mně budeš povídat!" odsekl Sam s bezmezným pohrdáním. "Já to věděl hromadu času dřív než ty. Tenhle negr," ukázal na sebe, "není jen tak včerejší, to si nemysli!"

"No, buď jak buď, pán chce, abys hned osedlal Billa a Jerryho. Ty a já ji máme jet s panem Haleym najít."

"Náramné! Tohle je přece něco!" zaradoval se Sam. "V takové šlamastyce se obracejí na Sama. To je ten pravý negr. Však uvidíš, jestli ji nechytím - pán uvidí, co Sam dokáže!"

"Hm. Ale Same," řekl Andy, "dobře si to rozmysli - paní totiž nechce, aby Elizu někdo chytil. Měl bys ji potom v pačesech."

"Hu!" zvolal Sam a vykulil oči. "Jak tohle víš?"

"Sám jsem ji slyšel tohle hromské ráno na vlastní uši, když jsem nesl pánovi vodu na holení. Poslala mě, abych se podíval, proč ji Líza nepřišla oblíkat. A jen jsem jí pověděl, že je Líza v prachu, už vyskočila a povídá: ,Buď Bohu chvála!' Bylo vidět, že pán je celý vzteklý. Povídají: ,Ženo, ty mluvíš jako blázen!' Ale to mi věř, ona ho už zkrotí. Vím až moc dobře, jak to dopadne - je vždycky nejlepší stát na straně naší paní, to ti povídám!"

Po tomto výkladu si černý Sam začal drápat kudrnatou leb. Ta v sobě sice neskrývala tuze hlubokou moudrost, ale přesto obsahovala značnou dávku oné zvláštní schopnosti, po které je velká poptávka mezi politiky všech pletí i zemí a které se lidově říká "vědět, odkud vítr fouká". Proto se v hlubokém zadumání přestal drápat a znovu si popotáhl pantalóny - to byla jeho obvyklá vědomá procedura, jak si ulevoval v duševní nejistotě.

"Člověk nikdy neví - nikdy -, jak to nebo to v tomhle světě tady dopadne," usoudil konečně.

Sam mluvil jako filozof a zdůraznil slovo tomhle - jako by už měl kdovíjakou zkušenost v rozličných druzích světů, a docházel tedy ke svým závěrům po zralé úvaze.

"No, určitě bych byl řekl, to přiznám, že by paní prosmejčila celý svět, jen aby Lízu našla," dodal Sam přemítavě.

"To jistě," přisvědčil Andy, "ale copak pro oči nevidíš, ty negře jeden černá? Naše paní přece nechce, aby tenhle pán Haley dostal Lízina kloučka do drápů - o to tady jde!"

"Hu!" vyhrkl Sam s nepopsatelným přízvukem, který je známý pouze těm, kdo to slůvko slyšeli mezi černochy.

"A povím ti ještě něco," řekl Andy. "Podle mého by ses měl raděj pustit za těmi koňmi - a hezky honem -, protože jsem slyšel paní, jak se po tobě shání. Už ses naokouněl dost dlouho."

Po té připomínce sebou Sam vskutku čile hodil. Netrvalo chvíli a již bylo vidět, jak se s Billem a Jerrym v plném cvalu vítězně žene k domu. Obratně seskočil, ještě dříve než koně vůbec napadlo, že budou muset zastavit, a zatočil s nimi ke kůlům jako smršť. Haleyho kůň, mladé a lekavé zvíře, se vzpínal a vyhazoval, divže nepřetrhl uzdu.

"Ho, ho!" zvolal Sam. "Ty rád jankuješ, co?" A jeho černý obličej se rozzářil zvláštním, poťouchlým světlem. "Však já tě srovnám, žádné strachy," dodal.

Nad kůly k přivazování koní se klenul obrovský buk a země pod ním byla hustě poseta drobnými, ostrými trojbokými bukvicemi. S jednou bukvicí mezi prsty přistoupil Sam k mladému koni a hladil ho a popleskával, zjevně jako by se horlivě snažil uklidnit jeho rozčilení. Pod záminkou, že upravuje sedlo, vsunul pod ně obratně malou ostrou bukvici - a to takovým způsobem, že sebemenší zatížení sedla musilo citlivé zvíře bolestivě podráždit, aniž přitom zanechá jakoukoli viditelnou odřeninu nebo ranku.

"Tak vidíš!" řekl Sam a se samolibým úsměvem zakoulel očima, "už jsem ti to srovnal."

V tom okamžiku se na balkóně ukázala paní Shelbyová a kývla na něho. Sam k ní zamířil se stejně horlivým odhodláním se zalichotit, jaké kdy projevil kterýkoli uchazeč o místo uprázdněné u dvora sv. Jakuba nebo ve Washingtoně.

"Proč jsi tak dlouho lelkoval, Same? Vzkázala jsem ti po Andym, aby sis pospíšil."

"Proboha, paní!" řekl Sam. "Koně se přece nedají chytit jen tak v minutce - vždyť zaběhli až docela dolů na jižní pastvinu. A bůhvíco všechno ještě!"

"Jak často ti musím povídat, Same, abys pořád neříkal ,proboha' a ,bůhví,' a podobně? Je to hřích."

"Ach bože, namouduši! Úplně jsem zapomněl, paní! Už nic takového jaktěživo neřeknu."

"Ale Same, vždyť jsi to právě zase řekl."

"Jistě? Ach bože! Totiž - já to nechtěl říct."

"Musíš být opatrný, Same."

"Jen mě nechte krapet oddychnout, paní, a já začnu úplně znova. Budu moc opatrný."

"No dobře, Same. Pojedeš teď s panem Haleym, abys mu ukazoval cestu a pomáhal mu. Buď na ty koně opatrný, Same, víš přece, že Jerry minulý týden trochu kulhal. Nežeň ty koně tuze rychle!"

Poslední slova pronesla paní Shelbyová tlumeným hlasem, ale se silným důrazem.

"To nechte úplně na mně!" odpověděl Sam a zakoulel ohromně významně očima.

"Bůh ví! Hu! Nic jsem neřekl!" dodal a náhle se zajíkl a ve strachu učinil rukou tak směšný pohyb, že se jeho paní volky nevolky musila zasmát. "Ba, paní, dám už na ty koně pozor!"

"Poslyš, Andy," pravil Sam, když se vrátil na své stanoviště pod bukem, "víš ty, že by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se tady ten koníček začal krapet vzpouzet, až si na něj bude pán sedat? Víš, Andy, zvířata už někdy tak vyvádějí." A přitom dloubl Sam Andyho velmi výmluvně pod žebra.

"Hu!" řekl Andy tónem, který znamenal okamžité pochopení.

"No ba. Víš, Andy, paní chce získat čas - to je nad slunce jasnější i slepému! Tak jí prostě krapet přidám. A proto, víš, pustíme všecky tyhle koně, ať si volně dovádějí tady na tom plácku až třeba tamhle dolů k lesu, a podle mého se pán hned tak odsud nedostane."

Andy se zazubil.

"Abys věděl," pokračoval Sam, "abys věděl, Andy, kdyby se to náhodou tak šustlo, že by ten kůň pana Haleyho začal doopravdy trojčit a jankovat, tak se oba postaráme, aby mu v tom naši koně pomohli, a sami mu pomůžeme taky - to jistě, žádné strachy!"

A Sam a Andy zvrátili hlavu nazad a propukli v tichý, ale nehorázný řehot, luskali prsty a samým nadšením křepčili, až se jim paty míhaly vysoko ve vzduchu.

V tom okamžiku se na verandě objevil Haley. Několik koflíků skutečně dobré kávy ho poněkud uchlácholilo a vyšel nyní ven usměvavý a hovorný v celkem snesitelně spravené náladě.

Sam a Andy chňapli po jakýchsi troskách palmových listů, které si zvykli považovat za klobouk, a letěli jako šipka ke koním u kůlů, aby byli připraveni "pomoct pánovi".

Samův palmový klobouk, důmyslně roztřepený, aby vůbec nebudil dojem pletiva, alespoň pokud šlo o střechu, měl vlákna naježená na všechny strany od sebe; jak se kroutila vzhůru, dodávala jeho šišáku oslnivý vzhled nespoutanosti a vzdoru, zcela hodný kteréhokoli náčelníka z Fidži. Andymu sice chyběla u palmového listu střecha vůbec, ale narazil si samotné dýnko na hlavu s plácnutím tak šviháckým a s pohledem tak samolibým, jako by říkal: "Kdo povídá, že nemám klobouk?"

"Tak, mládenci," pravil Haley, "teď sebou hoďte. Nesmíme ztratit ani chviličku času."

"Kdepak, ani minutku, pane!" odpověděl Sam, strčil Haleymu opratě do ruky a přidržoval mu třmen, kdežto Andy zatím odvazoval druhé dva koně.

Jen se Haley dotkl sedla, ohnivé zvíře se vzepjalo a náhlým skokem do výše shodilo svého pána na několik kroků daleko do suché měkké trávy, kde se Haley roztáhl jak široký tak dlouhý. Sam se s divým křikem vrhl po uzdě, ale nepodařilo se mu nic víc, než že shora zmíněným oslnivým palmovým listem píchl zvíře do oka. To rozhodně nijak nepřispělo k tomu, aby se rozčilený kůň uklidnil.

Proto s ukrutnou zuřivostí převalil Sama, dvakrát třikrát pohrdavě zafrkal, vyhodil prudce zadními kopyty do vzduchu a v mžiku pádil pryč. Zamířil na dolní konec louky a v patách za ním Bill i Jerry, jež Andy nezapomněl podle úmluvy pustit, a ještě je rozličnými strašlivými pobídkami popohnal.

A tu propuklo roztodivné divadlo všeobecného zmatku. Sam a Andy pobíhali a křičeli - na všech stranách štěkali psi - a Mike, Moše, Mandy, Fanny i všechna ostatní drobotina na statku, rodu jak mužského, tak i ženského, běhala jako divá, tleskala, výskala a křičela s neslýchanou horlivostí a neúnavným zápalem.

Haleyho kůň - byl to bílý poník, a velmi hbitý a živý - uvítal bujarou zábavu zjevně s náramným potěšením. A protože měl na probíhání širokou louku, málem půl míle dlouhou, která se na všech stranách mírně svažovala k nekonečným lesům, měl zřejmě bezmeznou radost, když viděl, jak blízko může k sobě pustit své pronásledovatele a hned zase, takřka jim před nosem, s náhlým trhnutím a frknutím vyrazit a odcválat po některé pěšině v lesním porostu. Takový to byl poťouchlík.

Samově mysli nebylo nic vzdálenějšího než připustit, aby kterékoli zvíře z houfu někdo chytil, dokud sám neuzná, že k tomu nadešla nejvhodnější chvíle - a úsilí, jež vyvíjel, bylo věru přímo hrdinské. Jako se meč Richarda Lvího srdce vždycky blýskal v čele a uprostřed nejtužší seče, tak se Samův palmový šišák ježil všude, kde bylo právě nejmenší nebezpečí, že by se dal některý kůň chytit - tam se po něm vždycky hnal jako o překot a ze všech sil křičel: "Hurá na něj! Chyťte ho, chyťte ho!"

A počínal si přitom tak, že všechny v mžiku rozprášil na bezhlavý úprk.

Haley běhal všelijak sem a tam a klel a nadával a vztekle dupal. Pan Shelby se nadarmo snažil křičet příkazy z balkónu a paní Shelbyová se v okně svého pokoje střídavě smála a zase divila - nikoli bez jakéhosi tušení, jaký úmysl vlastně za vším tím zmatkem vězí.

Konečně kolem poledne se Sam vítězoslavně objevil v sedle na Jerrym a po boku vedl Haleyho koně. Byl zpocený, až se z něho kouřilo, ale blesky v jeho očích i rozšířené nozdry dokazovaly, že duch svobody ještě docela nevyhynul.

"Už ho mám!" jásal Sam vítězně. "Nebýt mě, byli by se snad uhnali - všichni, co jich je. Ale já ho chytil."

"Ty!" zavrčel na něj Haley v rozpoložení ne právě líbezném. "Nebýt tebe, tak se tohle vůbec nestalo."

"Proboha, pane!" ohradil se Sam tónem nejhlubšího starostlivého zájmu. "Nebýt mne, co se tuhle honím a lítám, až se ze mne jenom leje pot?"

"Dobrá, dobrá!" odpověděl Haley. "Připravil jsi mě tím svým zatraceným blázněním skoro o tři hodiny. Teď tedy jedeme a už žádné hlouposti."

"Ale pane," namítl Sam vyčítavě, "to nás chcete podle mého načisto zabít, všechny do jednoho, koně i lidi. Všichni se držíme sotva na nohou, jen padnout, a ze zvířat se jenom kouří. To náš pán jistě nedovolí, abychom teď někam jeli, leda až po obědě. Pánův kůň potřebuje vydrhnout, koukněte, jak se pocákal. A Jerry ke všemu kulhá - nemyslím, že by nás paní chtěla pustit na cestu takhle, to jistě ne. Proboha, pane, vždyť všechno dohoníme, třeba chvíli počkáme. Líza nebyla nikdy velký chodec."

Paní Shelbyová se na verandě skvěle bavila, když tuto rozmluvu tajně poslouchala, a nyní se rozhodla sama přispět svým dílem. Vyšla ven, zdvořile vyjádřila svou lítost nad Haleyho nehodou a naléhala na něho, aby zůstal na oběd. Že prý kuchařka začne hned nosit na stůl.

Tak nezbylo Haleymu nič jiného než s potěšením značně pochybným zamířit do jídelny. Sam přitom za ním nevýslovně významně koulel očima a vážně odváděl koně na dvůr před stájemi.

"Viděl jsi ho, Andy? - Viděl jsi ho?" zeptal se Sam, když už byl v bezpečném úkrytu za stodolou a uvazoval koně ke sloupu. "Ach bože, jestli to nebylo stejně pěkné jako hodinka, když ho člověk viděl tancovat a zuřit a proklínat nás. Neslyšel jsem ho snad? Jen si klej, dědku,' povídám si v duchu, ,chceš mít koně hned, nebo počkáš, až si ho chytíš?' povídám si. Bože, Andy, jako bych ho ještě teďka viděl."

A Sam a Andy se opřeli o stěnu stodoly a smáli se, až už nemohli.

"Tos měl vidět, jak vztekle se díval, když jsem mu toho koně přivedl. Bože, byl by mě zabil, kdyby se to byl odvážil - a já před ním stál zkroušeně jako neviňátko."

"Bože, já tě přece viděl!" namítl Andy. "Jsi ty mi liška, Same!"

"Skoro bych řekl, že jsem," přikývl Sam. "Viděls paní nahoře v okně? Viděl jsem, jak se směje."

"Jak jsem ji mohl vidět? Lítal jsem přece jako blázen," řekl Andy.

"No, abys věděl," pravil Sam a pustil se vážně do mytí Haleyho poníka. "Já si osvojil, jak by se řeklo, zvyk si všeho všímat, Andy. Je to moc důležitý zvyk, Andy, a já ti doporučuju, aby sis ho vypěstoval, dokud jsi ještě mladý. Zvedni mu tu zadní nohu, Andy! Abys věděl, Andy, právě všímavost má u negrů tak obrovskou cenu. Neviděl jsem snad dnes ráno, odkud vítr fouká? Neviděl jsem snad, co paní chce, i když necekla ani slovíčko? To je právě ta všímavost, Andy. To je myslím, jak by se řeklo, jistá schopnost. Každý člověk má nějakou tu schopnost, ale vypěstovat ji, to teprv něco znamená."

"Kdybych byl té tvé všímavosti dnes ráno krapet nenapomohl, tak bys býval podle mého hned tak honem nepochopil, co a jak," namítl Andy.

"Andy," odpověděl Sam, "ty jsi slibný chlapec, o tom se nedá vůbec pochybovat. Moc si o tobě myslím, Andy, a nijak se taky nehanbím, když mám přijmout nějaký tvůj nápad. Nemáme se nikdy na nikoho koukat svrchu, Andy, protože i ten nejchytřejší z nás občas škobrtne. A tak tedy, Andy, pojďme teď do domu. Sázím se, že nám paní dá tentokrát něco mimořádně dobrého na zub."