Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 5. ukazuje, co cítí živá movitost, když mění majitele
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Pán a paní Shelbyovi se odebrali do ložnice na noc. Pán si hověl ve velké lenošce a probíral se několika dopisy, které přišly odpolední poštou. Paní stála před zrcadlem a rozčesávala si kartáčem složitě spletené copy a kudrlinky, do nichž jí Eliza upravila účes. Všimla si totiž, jak je bledá v obličeji a jak má ztrhané oči, a vzdala se pro ten večer jejích služeb a poručila jí, aby šla spát. Práce, kterou se zabývala, jí celkem přirozeně připomněla její ranní rozmluvu s Elizou. Obrátila se tedy k manželovi a pronesla lhostejně:

"Mimochodem, Arture, kdo to byl, ten neotesanec, co sis ho dnes přivedl k obědu?"

"Jmenuje se Haley," odtušil Shelby a zavrtěl se poněkud rozpačitě v lenošce. Neodtrhl však oči od dopisu, do kterého upřeně zíral.

"Haley! Kdo to je a co tady mohl, prosím tě, pohledávat?"

"Hm, je to člověk, co jsem s ním měl nějaké obchodní jednání, když jsem byl posledně v Natchezu," odpověděl pan Shelby.

"A kvůli tomu si dovolil chovat se tady jako doma a přijít si k nám i na oběd?"

"Nu, já ho pozval, měl jsem s ním nějaké účtování," pravil Shelby.

"Je to obchodník s černochy?" zeptala se paní Shelbyová, když si všimla jisté rozpačitosti v manželově chování.

"Proč, moje milá? Jak tě to mohlo napadnout?" opáčil Shelby otázkou a pozdvihl oči.

"Nevím, jen tak. Ale po obědě ke mně přišla Eliza, celá rozrušená, plakala a vyváděla a říkala, že mluvíš s nějakým otrokářem. A prý slyšela, že od tebe chce koupit jejího chlapce - husička jedna směšná!"

"To že slyšela, hm?" utrousil pan Shelby a vrátil se opět k svému dopisu. Nějakou chvíli zdánlivě upínal všechnu pozornost na něj a ani nepostřehl, že ho drží vzhůru nohama.

"Jednou to musí stejně vyjít najevo," dodal si v duchu. "Tak teď, nebo jindy!"

"Řekla jsem Elize," povídala paní Shelbyová a nepřestávala si přitom pročesávat vlasy, "že je blázínek, když se tak trápí, a že ty jsi jaktěživo neměl s lidmi takového rázu žádné styky. To se rozumí, věděla jsem, že by tě nikdy nenapadlo někoho z naší čeledi prodat - a nejméně už takovému člověku."

"Inu, Emílie," odpověděl jí manžel, "tak jsem také odjakživa smýšlel i mluvil. Ale pravda je, moje situace je taková, že se bez toho neobejdu. Budu muset několik našich lidí odprodat."

"Tomu chlapovi? Nemožné! To jistě nemyslíš vážně, Shelby!"

"Říkám to nerad, ale myslím to vážně," pravil pan Shelby. "Svolil jsem, že prodám Toma."

"Cože! Našeho Toma? To dobré, věrné stvoření? Vždyť ti slouží věrně už od chlapeckých let. Ach Shelby! A ke všemu jsi mu ještě slíbil svobodu - ty i já jsme s ním o tom mluvili snad stokrát. Ano, teď už bych mohla uvěřit všemu - teď už bych mohla uvěřit, že bys dokázal prodat malého Harryho, jedináčka naší ubohé Elizy!" zvolala paní Shelbyová hlasem jak lítostivým, tak i rozhořčeným.

"Inu, když už musíš vědět všechno, tedy je to tak. Svolil jsem, že prodám Toma i Harryho. A nevím, proč by se na mne měl někdo dívat jako na nějakého netvora, když jednou udělám něco, co všichni dělají dnes a denně."

"Ale proč jen sis ze všech našich lidí vybral zrovna tyhle dva?" namítla paní Shelbyová. "Proč z celého statku prodáváš právě ty, když už vůbec musíš někoho prodat?"

"Protože za ně utržím víc než za koho druhého, proto. Kdybys chtěla, mohl bych vybrat někoho jiného. Ten chlapík mi nabídl vysokou cenu za Elizu, kdyby to se ti hodilo lip," odpověděl pan Shelby.

"Bídák!" vybuchla hněvivě paní Shelbyová.

"Nu, o tom jsem neuvažoval ani okamžik - z ohledů k tvým citům jsem o tom nechtěl ani slyšet. Aspoň to mi tedy připiš k dobru."

"Můj milý," řekla paní Shelbyová, když se ovládla, "odpusť mi. Ukvapila jsem se. Překvapilo mě to, nic takového jsem vůbec nečekala. Ale jistě mi dovolíš, abych se za ty nešťastné tvory přimluvila. Tom je velkodušný, věrný člověk, i když je černý. Vskutku pevně věřím, Shelby, že kdyby na to přišlo, položil by za tebe i život."

"To vím - máš jistě pravdu. Ale jaký má tohle všechno smysl? Nemohu si prostě pomoci," odpověděl pan Shelby.

"Proč se třeba neomezit ve výdajích?" otázala se paní. "Docela ráda budu svůj díl nepohodlí snášet. Ach Shelby, tolik jsem se snažila - skutečně poctivě snažila, jak se patří na křesťanku - konat vůči těm nebohým, prostým, nevolnickým tvorům svou povinnost! Celá léta jsem se o ně starala, učila jsem je, bděla jsem nad nimi, znala všechny jejich drobné starosti i radosti! Jak mohu ještě někdy před nimi nést hlavu vzhůru, jestliže pro pár mizerných grošů zisku prodáme tvora tak věrného, šlechetného a důvěřivého, jako je nebohý Tom? Když ho v jediném okamžiku odtrhneme od všeho, co jsme ho naučili milovat a cenit si?"

Odmlčela se a hned zase pokračovala:

"Naučila jsem je povinnostem k rodině, rodičů k dětem, manžela k ženě - jak mám nyní snést takové otevřené přiznání, že pro nás nic neznamená žádné pouto, žádná povinnost, žádný rodinný svazek, ať sebeposvátnější, že nám jsou peníze nade vše? Mluvila jsem s Elizou o jejím chlapci - o její povinnosti jako křesťanské matky, aby nad ním bděla, modlila se za něho a vychovala ho po křesťansku. A co jí mám povědět teď, když ho od ní odtrhneš a prodáš jeho duši i tělo bohaprázdnému, bezcharakternímu člověku, jen abys zachránil nějaký pakatel? Říkala jsem jí, že jedna duše má větší cenu než všechny peníze světa - a jak mi může dál věřit, když uvidí, že na obrátku smýšlíme jinak a prodáme jí dítě? Že chlapce prodáme možná do jisté záhuby těla i duše?"

"Je mi líto, Emílie, že to cítíš takhle - věru velmi líto," odpověděl pan Shelby. "A také si tvých citů vážím, i když nepředstírám, že je snad s tebou sdílím v plném rozsahu. Ale říkám ti rovnou a ve vší vážnosti, nemá to smysl - nemohu jinak. Nechtěl jsem ti tohle vůbec říkat, Emílie - ale nemám prostě na vybranou; buď prodat ty dva, nebo prodat všechno. Buďto půjdou oni, nebo půjde všechno všudy."

Odkašlal si a mluvil zase dál:

"Haleymu se dostala do rukou moje hypotéka a ta, když se s ním okamžitě nevyrovnám, zhltne prostě všechno. Sháněl jsem, vyškraboval jsem a půjčoval jsem si a divže jsem ještě nežebral, ale pořád mi ještě chyběla cena právě těch dvou, abych mohl částku plně vyrovnat. A tak jsem se jich musel vzdát. Haleymu se to dítě zalíbilo a souhlasil, že tak tu věc skoncuje, ale jinak ne. Byl jsem v jeho moci a musel jsem to udělat. Když tak těžce neseš, že musím prodat je, bylo by ti milejší, kdybych musel prodat všechno?"

Paní Shelbyová stála, jako když ji omráčí.

Nakonec přistoupila k toaletnímu stolku, zabořila obličej do dlaní a vzdychla, skorem zasténala.

"Tohle je kletba boží za otroctví! - Kletba krutého, krutého, prokletého činu! - Kletba pánů i kletba otroků! A já hlupák si myslela, že ze zla tak vražedného mohu udělat něco dobrého! Je to hřích, držet si otroka, i když to naše zákony dovolují! Odjakživa jsem cítila, že to je hřích - odjakživa jsem si to myslela, už. jako malé děvče! A smýšlela jsem tak tím pevněji, když jsem přistoupila k naší církvi. Ale domnívala jsem se, že je mohu přikrášlit - myslila jsem, že mohu vlídností a péčí a učením zlepšit poměry našich černochů, aby se cítili lépe, než kdyby byli svobodní! Já hlupák!"

"Poslyš, Emílie, vždyť z tebe se stává úplná abolicionistka!"

"Abolicionistka! Kdyby jen abolicionisté věděli o otroctví tolik, co vím já, to by mohli mluvit! Nepotřebujeme, aby nám to teprve říkali. Víš dobře, že jsem nikdy nemyslela, že otroctví je správné - že jsem se odjakživa zdráhala vlastnit otroky."

"Nu, v tomhle se tedy lišíš od mnoha moudrých a zbožných lidí," poznamenal pan Shelby. "Pamatuješ se na kázání důstojného pána B. onehdy v neděli?"

"Taková kázání nechci už slyšet - pana B. nechci už v našem kostele nikdy slyšet. Kněží snad tomu zlu odpomoci nemohou - nemohou je vyléčit, stejně jako to nemůžeme my -, ale aby je ještě obhajovali?! To se odjakživa příčilo mému zdravému rozumu. A podle mého sis ani ty o tom kázání moc nemyslel."

"Nu," odpověděl Shelby, "musím přiznat, že tihle kněží zacházejí někdy v těch věcech dál, než bychom se my ubozí hříšníci snad kdy vůbec odvážili. My, lidé znalí života, musíme notně mhouřit oči nad všelijakými věcmi a zvykat si na jednání, které není právě nejspravedlivější. Ale je zase taky pravda, že nám není zrovna po chuti, když se ženy a kněží utrhnou a jdou otevřeně a vší silou přes naši hlavu a ženou si po svém dál věci, kde jde buď o náležitou míru, nebo o mravnost. Ale teď, má drahá, už doufám uznáváš nutnost toho řešení a vidíš, že jsem udělal to nejlepší, co okolnosti připouštěly."

"Ach ano, ano!" přisvědčila paní Shelbyová chvatně a ohmatávala roztržitě své zlaté hodinky. "Nemám nijak zvlášť mnoho šperků, aby to stálo za řeč," dodala zamyšleně, "ale nepořídilo by se za tyhle hodinky nic? - Byly drahé, když jsme je kupovali. Kdybych aspoň mohla zachránit to Elizino dítě, obětovala bych všechno, co mám."

"Je mi to líto, Emílie, hrozně líto," pravil pan Shelby. "Je mi líto, že si to bereš tolik k srdci. Není to totiž nic platné. Pravda je, Emílie, že věc je už hotová. Kupní smlouvy jsou už podepsané a Haley je má v ruce. A ty musíš být ráda, že to nedopadlo hůř. Bylo v moci toho člověka všechny nás zničit, a teď jsme z toho celkem venku. Kdybys toho člověka znala tak jako já, pochopila bys, že jsme vyvázli jen o vlásek."

"To je tak krutý?"

"No, surovec snad zrovna není, ale je to člověk houževnatý jako kůže - člověk, který nemá jiný zájem než obchod a zisk - je chladný a rozhodný - a nelítostný jako smrt a hrob. Za slušné procento výdělku by prodal vlastní matku - a nepřál by té stařeně přitom ani nic zlého."

"A tenhle bídák je teď pánem našeho dobrého, věrného Toma a Elizina dítěte?"

"Abych ti řekl pravdu, má drahá, nesu tu věc notně těžce i já. Oškliví se mi vůbec na to pomyslit. Ale Haley chce celou záležitost vyřídit co nejrychleji a ujmout se vlastnictví hned zítra. Hezky časně ráno vezmu koně a odjedu. Pravda je, že se nemohu podívat Tomovi do očí. A ty si zařiď na zítřek nějakou vyjížďku a vezmi Elizu s sebou. Ať se ta věc odbude, až ona bude z cesty."

"Ne, ne," odmítla paní Shelbyová. "Na téhle ohavné krutosti nebudu žádným způsobem spoluvinicí ani pomocnicí. Zajdu se podívat na chudáka drahého Toma v jeho neštěstí, pomoz mu sám Bůh! Alespoň všichni uvidí, že jejich paní s nimi cítí a chápe je. Pokud jde o Elizu, neodvažuji se na to ani pomyslit. Kéž nám Bůh odpustí! Čeho jsme se to dopustili, že na nás dolehla tahle krutá nutnost?"

Tuto rozmluvu vyslechl ještě kdosi, o němž pán a paní Shelbyovi neměli vůbec tušení.

S jejich ložnicí totiž sousedila velká komora s dvojími dveřmi. Jedny vedly do pokoje a druhé na chodbu. Když paní Shelbyová pro ten večer Elizu propustila, horečně rozčilené otrokyni hned vytanula v mysli tato komora. A tam se také ukryla a přitiskla ucho pevně na škvíru ve dveřích. Neušlo jí jediné slůvko z celé rozmluvy.

Sotva se hlasy rozplynuly v mlčení, Eliza vstala a vykradla se tichounce ven. Bledá, rozechvělá, se strnulým obličejem a stisknutými rty vypadala jako docela jiná bytost než ono jemné a plaché stvoření, jímž byla až doposud. Opatrně se plížila síní, na okamžik zaotálela před dveřmi paniny ložnice a zdvihla ruce v němé prosbě k nebi, ale hned se zase odvrátila a vklouzla do svého pokojíka.

Byla to tichá, útulná světnička na temže patře jako pokoj panin. Hle, tam je to milé, slunné okno, kde tak často vysedávala a zpívala si při šití, a tamhle polička s knihami a rozličné drobné ozdůbky vyrovnané před nimi, dárky od vánoc. Tam ve skříni a v prádelníku je její skrovná zásoba šatstva. Zde, zkrátka, je její domov - a celkem vzato, byl pro ni až dosud poměrně šťastný!

Ale na posteli ležel její chlapeček. Spal a dlouhé kadeře mu splývaly volně kolem nevědomé tvářičky. Růžovou pusinku měl pootevřenou, buclaté ručičky rozhozené po pokrývce a celý obličejíček obestřený úsměvem jako sluneční paprsek.

"Chuděro malá! Ubožáčku!" zašeptala Eliza. "Prodali tě! Ale tvoje maminka tě ještě stačí zachránit!"

Na chlapcův polštář neskápla jediná slza. V takové svízelné chvíli nemá srdce slz, aby je ronilo; roní pouze krůpěje krve a v tichosti samo ze sebe krvácí.

Popadla kus papíru a tužku a ve spěchu napsala:

Ach paní moje, drahá moje paní! Nemyslete si o mně, že jsem nevděčná - nevzpomínejte na mne nijak ve zlém! Ale vyslechla jsem všechno, co jste večer hovořila s pánem. Pokusím se svého chlapce zachránit - jistě mě za to nebudete odsuzovat! Bůh vám žehnej a odplať vám všechnu vaši dobrotu!

Kvapně lístek složila a nadepsala jménem. Potom přistoupila k prádelníku, sbalila chlapcovy šatečky do uzlíku a přivázala si raneček šátkem pevně kolem pasu. A tak láskyplná je matčina paměť, že ani v hodině tak strašlivé nezapomněla do ranečku přistrčit dvě tři chlapcovy nejmilejší hračky. Pestře malovaného papouška si však nechala v ruce, aby jím hošíka zabavila, až ho bude musit probudit. Dalo trochu práce malého spáče vyburcovat, ale po několika pokusech se dítě posadilo a hrálo si s papouškem, zatímco si matka nasazovala čepec a přehazovala šál.

"Kam jdeš, maminko?" zeptal se, když přistoupila k posteli s jeho kabátkem a čepičkou v ruce.

Matka se k němu naklonila a zadívala se mu nesmírně vážně do očí. Chlapec ihned uhodl, že se děje něco mimořádného.

"Pst, Harry!" zašeptala Eliza. "Nesmíš mluvit nahlas, nebo nás někdo uslyší. Chce přijít jeden zlý člověk a vzít mamince jejího malého Harryho a ve tmě ho odnést pryč. Ale maminka ho nedá - oblíkne svému chlapečkovi čepičku a kabátek a uteče s ním, aby ho ten škaredý člověk nemohl chytit."

Za tohoto výkladu uvázala a zapjala chlapci jeho prosté oblečení a pak ho vzala do náruče a šeptem ho ještě napomenula, aby byl úplně zticha. Potom otevřela dveře, které vedly z jejího pokojíka na venkovní verandu, a tichounce vyklouzla ven.

Byla zářivá, mrazivá, hvězdnatá noc. Matka ovinula pečlivě šálem dítě, které v neuvědomělé hrůze ani nedutalo a drželo se jí pevně kolem krku.

V koutě verandy před hlavním vchodem spal starý Bruno, velký novofoundlandský pes. Když se nyní Eliza blížila, zvedl se na nohy a tlumeně zavrčel. Vlídným šeptem ho zavolala jménem a zvíře, její dávný miláček a starý kamarád, ihned zavrtělo ocasem a chystalo se jít za ní, ačkoli se mu zřejmě v té prostoduché psí hlavě dlouho nemohlo rozležet, co může taková nerozvážná půlnoční procházka znamenat.

Zjevně ho povážlivě znepokojovala jakási nejasná představa o nemoudrosti nebo nepatřičnosti tohoto počínání. Často se totiž zastavoval, jak Eliza kráčela ustavičně dál, a přemítavě se díval vždycky nejdřív na ni a potom na dům. A pak, jako by ho ta úvaha uklidnila, capkal zase za ní dál. Ve chviličce došli pod okno chaloupky strýce Toma a Eliza se zastavila a lehounce zaklepala na okenní sklo.

Modlitební hodinka u strýce Toma se pro zpěv nábožných písní protáhla do velmi pozdní chvíle. Ale poněvadž si strýc Tom dopřál ještě pár notně dlouhých sólových vystoupení, když už skončila, následek toho byl, že on i jeho ctihodná manželka dosud nespali, třebaže už bylo mezi dvanáctou a jednou s půlnoci.

"Dobrý bože! Co se děje?" zvolala teta Chloe, vyskočila a spěšně odtáhla záclonku. "Pro boha živého, ona je to Líza! Přehoď si něco na sebe, táto, honem! Je tady taky starý Bruno, ťape kolem ní - pro všechno na světě! Už jí jdu otevřít."

A doprovodila slovo činem. Dveře se rozletěly a světlo lojového sloupku, který Tom ve chvatu zažehl, dopadlo na ztrhanou tvář a tmavé, divé oči uprchlice.

"Proboha! Vždyť je strach se na tebe podívat, Lízo. Chytla se tě nějaká nemoc, nebo co se s tebou vlastně stalo?"

"Strýčku Tome, teto Chloe, utíkám pryč - beru s sebou svoje dítě. Pán ho prodal!"

"Prodal?" opakovali oba jako jedním hlasem a zděšeně zdvihli ruce nad hlavu.

"Ano, prodal ho!" odpověděla Eliza pevně. "Schovala jsem se večer do komory vedle paniny ložnice a vyslechla jsem, jak pán říkal paní, že prodal mého Harryho a taky vás, strýčku Tome. Vás oba jednomu otrokářovi. Časně ráno prý odjede pán někam na koni a ten člověk si vás má odvést ještě dnes."

Při té řeči stál Tom s rukama zdviženýma a s očima vytřeštěnýma jako člověk ve snu. Zvolna a postupně, jak si uvědomoval smysl těch slov, se spíš zhroutil, než posadil na svou chatrnou židli a svěsil hlavu až ke kolenům.

"Aby se nad námi pánbůh smiloval!" zvolala teta Chloe. "Dobrý bože, to přece ani nemůže být pravda! Čím se provinil, aby pán prodal zrovna jeho?"

"Ničím se neprovinil - to není proto. Pán nechce nikoho prodat a paní - ta je vždycky hodná. Slyšela jsem ji, jak se za nás přimlouvá a prosí za nás. Ale pán jí řekl, že to je všechno marné - že je tomu člověku zadlužen a že ho ten člověk má v hrsti. A kdyby ho prý nevyplatil hned a nadobro, musel by nakonec prodat celý statek a všechnu čeleď a odstěhovat se odtud. Ano, slyšela jsem pána povídat, že nemá na vybranou - musí prý buďto prodat tyhle dva, nebo prodat všechno vůbec - tak nemilosrdně ho ten člověk tlačí. Pán říkal, že mu to je líto - ale naše paní, měli jste slyšet, jak mluvila ta! Jestli ta není křesťanka a pravý anděl, tak už nikdo. Jsem špatná, že jí takhle utíkám - ale nemůžu přece jinak. Sama paní říkala, že jedna duše má větší cenu než celý svět. A tenhle můj chlapec má duši, a když si ho nechám odvést, kdo ví, co se s ním stane? Musí to tak být správné - a jestli to není správné, Bůh mi odpusť, protože já prostě nemohu jinak a musím odtud!"

"No, táto," řekla teta Chloe, "proč neutečeš taky ty? To budeš čekat, až tě odvlečou dolů po řece, kde mordují negry dřinou a hladověním? Já bych o moc raději umřela na místě, než bych šla na Jih, od hodiny! Máš ještě čas - běž s Lízou. Máš pašport, můžeš si chodit, kdy a kam chceš. No tak, hni sebou, já ti zatím udělám ranec."

Tom zvedl pomalu hlavu a rozhlédl se smutně, ale klidně po chatrči a pravil:

"Ne, ne, já nepůjdu. Eliza ať si jde - je to její právo. I kdyby jí to chtěl někdo rozmlouvat, tak já jistě ne. Je to proti přírodě, aby tady zůstávala. Ale slyšelas, co říkala! Jestli musejí prodat buďto mne, nebo všechnu čeleď na statku a všechno šmahem nechat vybubnovat, tak ať raději prodají mne! Myslím, že to snesu stejně dobře jako každý jiný z našich," dodal a přitom něco jako vzlyk a vzdech zalomcovalo křečovitě jeho rozložitou, statnou hrudí.

"Na mne se mohl pán vždycky spolehnout," pokračoval, "a při tom taky vždycky zůstane. Nikdy jsem jeho důvěru nezklamal ani nepoužil svého pašportu jinak, než jsem dal slovo, a nikdy to taky neudělám. Bude lepší, když půjdu já sám, než aby se rozpadl a vyprodal celý statek. Pánovi dávat vinu nesmíš, Chloe - on se už jistě postará o tebe i o ty chu-"

Tu se otočil k hrubě stesané nouzové posteli, plné kudrnatých hlaviček, a doslova se zhroutil. Hlava mu sklesla přes lenoch židle a zabořil si obličej do obrovských dlaní. Hluboké, chraptivé a hlasité vzlyky otřásaly židlí a mezi prsty mu kanuly na podlahu těžké slzy - právě takové slzy, pane, jaké vám kanuly do rakve, v níž ležel váš prvorozený synek, takové slzy, ženo, jaké jsi ronila ty, když jsi slyšela nářek svého umírajícího robátka - neboť, pane, Tom byl muž a vy jste pouze jiný muž. A ty, ženo, i když se nosíš v hedvábu a klenotech, jsi pouze jiná žena a ve velkých zkouškách života a v hlubokém žalu vás všechny svírá úplně stejný zármutek!

"Ještě slovo," pravila Eliza, když stanula ve dveřích. "Zrovna dnes odpoledne jsem se viděla se svým mužem. Ale neměla jsem ještě ani tušení, co se později stane. Vykázali mu nejpodřízenější, nejhorší místo a dnes mi řekl, že se chystá uprchnout. Jestli můžete, zkuste mu podat zprávu, prosím vás. Povězte mu, jak jsem odešla a proč jsem odešla. A povězte mu, že se pokusím dojít do Kanady. Musíte mu vyřídit můj láskyplný pozdrav a povědět mu, že kdybychom se už nikdy neviděli -"

Tu se Eliza odvrátila, stála chviličku zády k nim a potom zastřeným hlasem dořekla: "Povězte mu, aby se snažil být tak dobrý, jak jen může." A odmlčela se.

"Zavolejte Bruna dovnitř," dodala. "Zavřete ho tady na chvíli, chudáka zvíře. Nesmí běžet za mnou!"

Ještě hrstka posledních slov a slz, hrstka vzájemných rozloučení a požehnání, a Eliza s užaslým a vyděšeným dítětem v náruči vyklouzla tichounce do noci.