Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Jiří Shelby napsal matce pouze pár řádků, jen co by jí oznámil den, kdy ho asi může očekávat doma.

O poslední hodince svého starého přítele neměl to srdce napsat. Několikrát se o to pokusil, ale nedokázal nic, pouze se div nezalkl; pokaždé skončil tím, že papír roztrhal, utřel si oči a pospíchal někam ven, aby se uklidnil.

Toho dne, kdy očekávali příjezd mladého pána Jiřího, vládl v celém sídle Shelbyových radostný ruch.

Paní Shelbyová seděla ve svém útulném salóně, kde veselý oheň z ořešákových polen zaháněl sychravost pozdního podzimního večera. Jídelní stůl, prostřený k večeři pod dozorem naší dávné přítelkyně, staré Chloe, jiskřil stříbrem a broušeným sklem.

Teta Chloe, nastrojená do nových kartounových šatů, čisté bílé zástěry a vysokého, tuho naškrobeného turbanu, se s černou lesklou tváří, rozzářenou uspokojením, ochomýtala kolem stolu a se zbytečným puntičkářstvím dohlížela na jeho úpravu prostě jenom proto, aby měla záminku trochu si popovídat s paní.

"Jemine, podívejte! Nepřipadne mu to hned domácky?" brebentila. "Tak - dala jsem mu talíř zrovna, jak to rád - semhle k ohni. Mladý pán Jiří vždycky rád sedí u tepla. Ale jdi s tím! Pročpak Sally nevyndala tu nejhezčí konvici - malou novou, co mladý pán Jiří dal paní k vánocům? Ta musí sem! - A mladý pán Jiří tedy paní psal?" zakončila tázavě.

"Ano, Chloe, psal, ale jenom řádeček. Nic víc, než že dnes večer bude doma, když to stačí - to je všechno."

"O našem tátovi náhodou nenapsal nic? Ani slovíčko?" zeptala se Chloe a stále ještě se piplala s čajovými šálky.

"Ne, nenapsal. Nepsal vůbec o ničem jiném, Chloe. Prý bude o všem vyprávět, až přijede."

"To je celý mladý pán Jiří. Ten je vždycky celý žhavý, aby mohl všechno vyprávět sám. Tohle pozoruju u mladého pána Jiřího už odjakživa. Sama se divím, jak skoro všichni bílí lidé můžou vydržet tolik psát, co píšou - psaní, to je taková pomalá, nimravá práce!"

Paní Shelbyová se usmála.

"Tak si myslím, že táta už ty chlapce a naši malou ani nepozná. Božínku! Je to už docela velká holka - a taky hodná je ta naše Polly, a čiperka! Teď sedí u nás doma a hlídá mi svítek. Udělala jsem zrovinka ten recept, co náš táta vždycky tolik chtíval, abych upekla. Právě ten, co jsem mu dala to ráno, jak ho vezli pryč. Božínku! To mi bylo, to ráno!"

Tato zmínka vyloudila paní Shelbyové povzdech.

Padla jí velká tíha na srdce. Cítila se nesvá hned od té chvíle, kdy dostala synův dopis. Strachovala se, aby se snad neukázalo, že se pod závojem mlčení, jímž se Jiří zahalil, něco skrývá.

"Má paní ty bankocetle?" ptala se Chloe starostlivě.

"Ano, Chloe, mám."

"Protože já chci tátovi ukázat zrovinka ty bankocetle, co mi dal ten cukerník. ,A Chloe,' povídal mi, ,rád bych, abys ještě zůstala.' - ,Děkuju vám, pane,' povídám já, ,zůstala bych, jenže mi přijede domů táta a paní, ta se už taky beze mne nemůže obejít.' Právě takhle jsem mu to pověděla. Moc hodný člověk to byl, ten pan Jones."

Chloe hned na začátku tvrdošíjně naléhala, aby se uschovaly právě ty bankovky, jimiž byla vyplácena její mzda, aby je mohla na paměť své dovednosti ukázat manželovi. A paní Shelbyová se ochotně uvolila její žádosti vyhovět.

"Chudák táta, jistě naši Polly nepozná - kdepak, nepozná. Jemine, vždyť už je to pět let, co ho odvezli! Byla tenkrát ještě batole - sotva se teprv udržela na nožičkách. Pamatuju, jak ho svrbělo k smíchu, když se spouštěla chodit a byla víc na zemi než na nohou. Můj ty jemine!"

Vtom zaslechly hrkot kol.

"Mladý pán Jiří!" zvolala teta Chloe a rozběhla se k oknu.

Paní Shelbyová utíkala ke dveřím do síně a už ji objala synova náruč. Teta Chloe jen stála a úzkostlivě napínala oči ven do tmy.

"Ach teto Chloe, ty chuděro moje!" vzdychl Jiří, soucitně se odmlčel a vzal její mozolnatou černou ruku do obou dlaní. "Byl bych za to dal celé své jmění, abych ho mohl přivézt s sebou - ale strýček Tom už není mezi námi."

Ozval se bolestný výkřik paní Shelbyové, ale teta Chloe nevydala ani hlásek.

Hlouček vešel do jídelny. Peníze, na které byla teta Chloe tak pyšná, ležely dosud na stole.

"Tu máte," řekla, když je shrnula ze stolu, a podávala je rozechvělou rukou své paní. "Nechci je už víckrát vidět ani o nich slyšet. Já dobře věděla, jak to dopadne - prodali ho na nějakou tu pověstnou vražednou plantáž!"

Chloe se otočila a s hlavou hrdě vztyčenou odcházela z pokoje. Paní Shelbyová ji tiše dohonila, vzala ji za ruku, stáhla ji na židli a sedla si vedle ní.

"Má nebohá, zlatá Chloe!" zašeptala.

Chloe si položila hlavu na panino rameno a zaplakala:

"Ach paní moje, odpusťte mi to, ale krvácí mi srdce - nemůžu za to!"

"Vím, věřím ti," odpověděla paní Shelbyová a slzy se jí řinuly proudem. "A já ti tu ránu zahojit nemohu, ale čas může."

Na chvíli se rozhostilo mlčení a všichni vespolek plakali. Nakonec si Jiří přisedl k truchlící Chloe, vzal ji za ruku a s nelíčeným vroucím dojetím jí vylíčil tragickou hodinku smrti jejího manžela a opakoval jeho poslední láskyplné vzkazy.

Uplynul asi měsíc.

A jednoho rána se ve velké síni, která probíhala po celé délce domu, shromáždila všechna čeled na statku Shelbyových, sezvaná proto, aby od svého mladého pána vyslechla několik slov.

K překvapení všech se před nimi Jiří objevil s hromadou listin v ruce. Byly to propouštěcí listy pro všechny otroky na celém statku. Četl jednu listinu po druhé a odevzdával jim je za vzlykotu, slz a jásotu všech přítomných.

Mnozí se však kolem něho shlukli a vroucně ho prosili, aby je od sebe neodháněl, a se starostlivou tváří mu vraceli své propouštěcí listy.

"Nechceme být svobodnější, než jsme tady. Vždycky jsme měli všechno, co potřebujeme. Nechceme odejít ze starého domova ani od pána a od paní a od všech našich!"

"Milí přátelé," začal Jiří, jakmile se domohl ticha, "je docela zbytečné, abyste ode mne odcházeli. K obdělávání polí je zapotřebí právě tolik rukou jako doposud. Také domácí čeleď potřebujeme ve stejném počtu jako dřív. Ale teď jste svobodní lidé, muži i ženy. Za vaši práci vám budu platit mzdu - takovou, na jaké se dohodneme. Výhoda pro vás je v tom, že pro případ, kdybych upadl do dluhů nebo umřel - takové věci se stávají -, nemůže vás nikdo popadnout a prodat. Hodlám na statku hospodařit dál a doufám, že vás naučím, co vám asi potrvá delší chvíli - totiž jak užívat práv, která vám co svobodným mužům a ženám dávám. Očekávám, že budete hodní a budete se učit rádi - a pevně doufám, že vám zůstanu věrný a budu vás rád učit."

Tu starý černoch, patriarchální kmet, který na statku zešedivěl a oslepl, povstal, pozdvihl třaslavou ruku a zvolal: "Vzdejmež Bohu díky!"

Jako by si řekli, všichni černoši padli na kolena.

"Ještě něco," poznamenal Jiří po chvíli, když umlčel blahořečení, jímž ho potom zástup zahrnoval. "Pamatujete se všichni na našeho dobrého milého strýčka Toma?"

A když jim Jiří v krátkosti vylíčil průběh jeho poslední hodinky a opakoval jeho láskyplná slova na rozloučenou se všemi na statku, dodal ještě:

"A právě na jeho hrobě, milí přátelé, jsem se zapřísáhl, že už nikdy v životě nebudu vlastnit jediného otroka, pokud budu mít možnost dát mu svobodu - že nikdo se už mou vinou neoctne v nebezpečí, že ho odtrhnou od domova i od rodiny a že umře na daleké plantáži, jako umřel on. Proto když se radujete ze své svobody, pamatujte, že za ni děkujete té drahé dobré duši, a odvděčujte se mu za to laskavostí k jeho ženě a dětem. Připomeňte si svou svobodu pokaždé, když zahlédnete chaloupku strýčka Toma.

Ta nechť vám je pomníkem, který vás bude nabádat a utvrzovat, abyste byli stateční a čestní a dobří lidé, jako byl on!"

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >