Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Ostatek našeho vyprávění nepotřebuje mnoho slov. Jiří Shelby, zaujatý romantikou onoho příběhu (jak by asi býval i každý jiný mladý muž) nemenší měrou než čistě lidským porozuměním, neopominul ihned poslat Cassy kupní smlouvu na Elizu. Všechna data i jména na této listině se shodovala s fakty, jak je znala sama Cassy, a neponechávala v její mysli ani sebemenší pochybnost, že jde skutečně o její dítě. Zbývalo jí tedy už pouze vysledovat stopu našich uprchlíků.

Spolu s madame de Thoux, s níž ji navzájem sblížila takováto jedinečná shoda životních osudů, okamžitě pokračovala v cestě do Kanady. Tam se obě pustily do pátrání a objížděly stanice a osady osídlené početným množstvím uprchlíků z otroctví.

V Amherstbergu zastihly misionáře, který Jiřímu a Elize po jejich příjezdu do Kanady poskytl první přístřeší, a s jeho přispěním zjistily, že hledaná rodina žije v Montrealu.

Jiří a Eliza byli teď již pět let na svobodě. Jiří našel stálé zaměstnání ve strojnické dílně počestného mistra a vydělával dost, aby slušně uživil rodinu - rodinu, která se za ta léta zatím rozmnožila o další přírůstek, o dcerušku Elizu.

Malého Harryho, hezkého bystrého chlapce, dali do dobré školy a chlapec činil rychlé pokroky ve vědomostech.

Ctihodného pastora ze stanice v Amherstbergu, kde Jiří tenkrát přistál, zaujalo vyprávění obou žen takovou měrou, že se na prosby madame de Thoux uvolil je doprovodit do Montrealu, aby jim pomohl v pátrání. Madame de Thoux si vymínila, že bude hradit veškeré výlohy výpravy.

Dějiště se nyní přenáší do malého, útulného příbytku na předměstí Montrealu; je večer.

V krbu plane veselý oheň; nízký stolek prostřený sněhobílým ubrusem čeká na večerní stolovníky. V jednom koutě pokoje je stůl potažený zeleným suknem, kde leží otevřená psací mapa, pera a papíry, a nad ním je polička s účelně vybranými knihami.

Ten kout představuje Jiřího studovnu. Táž zanícená touha po sebevzdělání, která ho pudila, aby si přes všechnu lopotu a překážky dřívějšího života osvojil tolik želanou znalost čtení a psaní, ho žene ještě doposud, aby všechen volný čas věnoval získávání dalších vědomostí.

Také právě nyní sedí u stolu a vypisuje si poznámky ze svazku rodinné knihovny, v němž si předtím četl.

"Nech toho už, Jiří," zve ho Eliza, "byl jsi celý den pryč. Ukliď už přece tu knihu a pojď si povídat, než já udělám čaj - pojď!"

A malá Eliza se připojuje k matčině prosbě tím, že se přibatolí k otci a pokouší se mu vytáhnout knihu z ruky a v náhradu za to se mu snaží uvelebit na klíně.

"Ach ty pokušitelko!" vzdychá Jiří a podvoluje se, jak už muž za takových okolností vždycky musí.

"Tak se mi to líbí," říká Eliza a nakrajuje bochník chleba. Vypadá maličko starší; má trochu plnější postavu a účes usedlejší než kdysi; je však očividně spokojená a šťastná, jak si jen může žena přát.

"Poslyš, Harry, jak jsi dopadl s tím dnešním početním příkladem, chlapče milá?" ptá se Jiří a hladí synka po hlavě.

Harry už přišel o své dlouhé lokýnky; ale nikdy nemůže přijít o ty krásné oči a řasy ani o to ušlechtilé smělé čelo, jež se zardívá vítěznou radostí, když otci odpovídá:

"Rozluštil jsem to do puntíku všechno. A docela sám, tati! Nikdo, nikdo mi nepomáhal."

"Tak je to správné," chválí ho otec. "Spoléhej vždycky především na sebe, synu. Máš pro život lepší vyhlídky, než kdy měl chudák tvůj otec."

V té chvíli se ozve zaklepání na dveře a Eliza jde otevřít. Radostné "Jakže - to jste vy?" přivolá i jejího manžela a už oba vítají dobrého pastora z Amherstbergu.

Provázejí ho dvě ženy a Eliza je zve, aby se posadily.

Nuže, musíme-li již přiznat pravdu, náš počestný pastor připravil maličký program, podle něhož se mělo celé setkání vyvíjet. A cestou do Montrealu všichni velmi rozvážně a moudře napomínali jeden druhého, aby se nepodřekl a neprozradil tajemství rychleji, než jak si ujednali.

Jaké tedy bylo ohromení toho dobráka, když právě pokynul dámám, aby se jen posadily, a zrovna vytahoval kapesník, aby si otřel ústa a mohl přistoupit k úvodní řeči pěkně podle programu! V tom okamžiku totiž madame de Thoux celý plán zhatila, neboť se zčistajasna vrhla Jiřímu kolem krku a všechno najednou vyzradila výkřikem:

"Ach Jiří! Ty mě nepoznáváš? Jsem tvoje sestra Emílie!"

Cassy se posadila s klidnější rozvahou a byla by svou úlohu hrála docela dobře dál, nebýt malé Elizy, která se před ní nenadále objevila v přesně téže podobě i postavičce, v každičkém rysu i lokýnce navlas stejná, jako byla její dcera, když ji viděla naposledy. Ta osůbka jí nakoukla do obličeje - a Cassy ji popadla do náruče, přitiskla si ji k ňadrům a zvolala, jak tomu v tu chvíli opravdu věřila:

"Milunko, jsem tvoje maminka!"

Vskutku náramně obtížné bylo přivést celý ten zmatek do patřičného pořádku, ale dobrému pastorovi se konečně podařilo všechny uklidnit a potom pronést řeč, jíž původně hodlal celé sezení zahájit.

S tou sklidil na závěr obrovský úspěch, neboť všechno jeho posluchačstvo kolem něho vzlykalo tak dojatě, že by to bylo jistě uspokojilo každého řečníka, ať již starověkého nebo soudobého.

Deník misionáře mezi uprchlíky v Kanadě obsahuje pravdivé příběhy fantastičtější než romány. Jak tomu může být jinak, existuje li dosud zřízení, které víří rodiny a rozmetává jejich členy po světě stejně, jako vítr víří a rozmetává podzimní listí? Tyto břehy záchrany často pojí v radostném znovushledání srdce, jež po dlouhá léta oplakávala jedno druhé jakožto ztracené.

A dojemná, že to nelze slovy vyjádřit, je vroucí vážnost, s níž mezi sebou přijímají každého nově příchozího, nepřinese-li snad náhodou zprávu o matce, sestře, ženě či dítěti, dosud ztracených v těžkém stínu otroctví.

Je víc hrdinství než romantiky v těch statečných činech, kdy se uprchlík, pohrdaje mučením a vyzývaje samu smrt, dobrovolně vrací a vydává se všem hrůzám a nebezpečenstvím oné temné země na jihu, aby odtamtud vyvedl sestru nebo matku nebo ženu.

Jistý mladý muž - jak nám vyprávěl jeden misionář -, jenž byl na takových výpravách dvakrát polapen a musil za své hrdinství vytrpět hanebné zbičování, utekl nakonec znovu. A potom v dopise, který jsme slyšeli číst, oznamuje přátelům, že se vrací potřetí, aby konečně mohl vysvobodit svou sestru. Můj vzácný pane, je ten muž hrdina, nebo zlosyn? Neudělal byste pro svou sestru právě tolik? A můžete mu to mít za zlé?

Než vraťme se opět k svým přátelům, jež jsme zanechali, jak si osušují oči a vzpamatovávají se z tuze velké a nenadálé radosti.

Sedí nyní všichni spolu kolem rodinného stolu a jejich hovor nabývá znatelně na družnosti. Jedinou výjimkou je Cassy, která chová malou Elizu na klíně a co chvíli k sobě přitiskne maličkou tak prudce, že nad tím její vnučka až žasne, a umíněně se vzpírá nechat si do úst ustavičně cpát koláče v takovém množství, jak si holčička přeje. Tvrdí něco, čemu se dítě hrozně diví - že totiž má něco lepšího než koláč, a proto že o něj nestojí.

A skutečně, ve dvou ve třech dnech se s Cassy stala taková změna, že by ji čtenáři sotva poznali.

Beznadějný, divoký výraz tváře ustoupil výrazu mírnosti a důvěry. Bylo vidět, že rázem cele zapadla do lůna rodiny a její srdce přilnulo k malým dětem jako k pokladu, po němž dlouho, předlouho prahlo. Ba zdálo se, že její láska se upíná mateřštěji k malé Elize než k vlastní dceři, protože maličká byla přesným obrazem a ztělesněním dítěte, které kdysi ztratila. Holčička byla kvetoucím poutem mezi matkou a dcerou, poutem, jež napomáhalo růstu jejich obapolného sblížení a náklonnosti.

Po několika dnech seznámila madame de Thoux bratra podrobněji se svými osudy.

Manželova smrt ji učinila dědičkou značného jmění a nyní šlechetně nabídla, že se o ně s rodinou podělí. Když se ptala Jiřího, jakým způsobem by je nejlépe vynaložila, aby z toho měl prospěch, odpověděl:

"Dej mi vzdělání, Emílie, po tom odjakživa toužím nejvíc. Všechno ostatní už pak dokážu sám."

Po zralé úvaze dospěli k rozhodnutí, že celá rodina odjede na několik let do Francie. Také tam odpluli a vzali s sebou i Emmelinu.

Její hezká tvář vzbudila náklonnost prvního lodního důstojníka a krátce po připlutí do přístavu se Emmelina stala jeho ženou.

Jiří setrval čtyři léta na jedné francouzské univerzitě, a poněvadž se věnoval studiu s nepolevujícím zápalem, dosáhl velmi důkladného vzdělání.

Politické nepokoje ve Francii konečně přiměly rodinu, že znovu vyhledala útočiště v Kanadě.

City a názory Jiřího, již jako vysoce vzdělaného člověka, lze nejlépe vyčíst z dopisu, který napsal jednomu ze svých přátel:

Moje budoucnost mi není doposud zcela jasná. Jsem poněkud na rozpacích, jak se mám zařídit.

Je pravda, jak jsi mi říkal, že bych se mohl v této zemi volně pohybovat v kruzích bělochů, když barva mé pleti je tak světlá a pleť mé ženy i dětí lze od bílé sotva rozeznat. Ale abych ti řekl pravdu, vůbec po tom nebažím.

Mé sympatie patří nikoli národu mého otce, nýbrž lidu, z něhož vyšla moje matka. Pro otce jsem neznamenal nic víc než pěkný pes nebo kůň; moje ubohá, nešťastná matka ve mně viděla své dítě. A třebaže jsem ji po onom krutém prodeji, který nás rozdělil až do její smrti, v životě už nespatřil, přesto vím, že mě vždycky vroucně milovala. Říká mi to moje vlastní srdce.

Pomyslím-li na to, co všechno vytrpěla i co jsem musil odmalička vytrpět sám, pomyslím-li na strasti a úzkosti své hrdinné ženy, na sestru, prodanou na novoorleánském otročím trhu, pak doufám, že neprojevuji žádné nekřesťanské cítění a že snad najdu omluvu pro to, řeknu-li, že nechovám nejmenší přání, abych byl považován za Američana nebo abych se s nimi sám nějak ztotožňoval.

Naopak, s tím utlačeným, zotročeným plemenem africkým chci spojit svůj osud - a kdybych si už něco měl přát, přál bych si, abych byl raději o dva odstíny tmavší než o jeden světlejší!

Kamže tedy obrátím své zraky?

Na březích Afriky vidím republiku - republiku vytvořenou zvlášť zdatnými lidmi, kteří se svou průbojností a živelnou touhou po sebevzdělání v mnoha případech pozdvihli nad otrocký stav jako jednotlivci. Tato republika překonala první vratké krůčky své existence a konečně se stala uznávaným národem na tváři země - státem uznaným jak Francií, tak i Anglií.

Moje přání je jít tam. Tam najdu vlast a svůj lid.

Namítáš snad, že opouštím své zotročené bratry? Myslím, že ne. Zapomenu-li na ně jedinou hodinu, jediný okamžik svého života, nechť Bůh zapomene na mne! Vždyť co pro ně mohu udělat zde? Mohu rozbít jejich okovy? Nikoli, jako jednotlivec ne. Ale půjdu-li a stanu se členem národa, který bude mít hlas v radě národů, potom můžeme mluvit!

Národ má sílu obhajovat, bránit, prosazovat a předkládat věc svého lidu, jakou jednotlivec nemá.

Stane-li se kdy Evropa velkou radou svobodných národů - a pevně doufám, že se jí jednou stane -, odstraní-li nevolnictví a všechen nespravedlivý útisk a společenské nerovnosti a uzná-li naše postavení, jako to již učinila Francie a Anglie -, pak v tom velkém shromáždění národů pozdvihneme svůj hlas a předložíme věc našeho zotročeného a trpícího lidu.

Pak také nemůže být jinak, než že i svobodná, osvícená Amerika bude chtít ze svého štítu smazat onu neblahou skvrnu, která ji zneucťuje před všemi národy a která je kletbou pro ni stejně jako pro zotročené raby.

Ale ty mi asi namítneš, že můj lid má stejné právo splynout s obyvatelstvem americké republiky, jako mají třebas Irové, Němci, Švédové a tak dále. Připouštím, to jistě.

My bychom však nejdřív měli mít svobodné právo pohybu a styků podle vlastní volby - právo jednotlivce se pozdvihnout na základě své vlastní niterné hodnoty bez jakýchkoli kastovních předsudků a pleťových hledisek. Ti, kdo nám toto právo upírají, zrazují zásadu rovnosti všech lidí, kterou sami hlásají.

Najmě zde bychom měli dojít uznání. Máme víc než práva obyčejných lidí - máme navíc nárok kaceřovaného lidu na odškodnění za utrpěná příkoří. Ale toho si já nežádám - žádám si vlast, život mezi svým lidem.

Nazveš mě patrně blouznivcem, řekneš mi, že jsem si dost nerozvážil, co vlastně podnikám. Ale rozvažoval jsem a všechno dobře promyslil.

Odcházím do Libérie nikoli jako do romantického ráje blažené nečinnosti, nýbrž na pole práce. Očekávám, že budu pracovat oběma rukama - těžce pracovat - pracovat přes všemožné obtíže a překážky - pracovat až do samé smrti. Proto tam právě odcházím - a jsem pevně přesvědčen, v tom že se nezklamu.

Aí už si o mém rozhodnutí myslíš cokoli, nevylučuj mě, prosím, ze své důvěry. A pamatuj, že cokoli činím, činím to ze srdce cele oddaného svému lidu.

Jiří Harris.

O několik týdnů později Jiří se ženou, s dětmi, se sestrou i ženinou matkou nastoupili na loď odplouvající do Afriky.

Nemýlíme-li se, svět o něm odtamtud ještě uslyší.

O ostatních osobách našeho vyprávění nemáme už nic zvláštního co napsat, leda snad hrstku slov týkající se slečny Ofelie a Topsy, a potom kapitolu na rozloučenou, kterou věnujeme Jiřímu Shelbymu.

Slečna Ofelie si přivezla černou Topsy s sebou domů do Vermontu, a to k velkému překvapení onoho usedlého, rozšafného sboru, jejž Novoangličan označuje názvem "naši".

"Naši" ji zpočátku považovali za podivný a zbytečný přírůstek do skvěle zaběhané a spořádané domácnosti. Ale slečna Ofelie si ve svém svědomitém úsilí splnit svou povinnost vůči děvčátku vedla tak úžasně zdatně, že si rodina i sousedstvo brzy její "žačku" oblíbily a zamilovaly.

Když Topsy dospěla k plnoletosti, stala se na vlastní žádost údem místní křesťanské náboženské obce a osvědčovala tolik inteligence a energie i horlivosti a touhy konat ve světě dobro, že nakonec byla na doporučení obce ustanovena misionářkou v jedné z afrických stanic.

A dověděli jsme se potom, že téhož přebytku energie a důvtipu, který působil na její vývoj v dětství tak mnohotvárně a neklidně, nyní využívá, jistě užitečněji a prospěšněji, k vyučování dětí své původní domoviny.

A douška. Mnohou matku určitě potěší, dodáme-li ještě, že pátrání, k němuž dala podnět madame de Thoux, skončilo právě nedávno nalezením Cassina syna. Jakožto smělý a rozhodný mladík uprchl již o několik let dříve než jeho matka, a když dostihl Severu, ujali se ho přátelé ujařmených a poskytli mu vzdělání. Také on brzy odpluje za svou rodinou do Afriky.