Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 42. Pravdivá historka o strašidle
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Z nějaké pozoruhodné příčiny se právě tou dobou mezi čeledí na Legreeho plantáži neobyčejnou měrou rozmohly strašidelné pověsti.

Šušky se tvrdilo, že v hloubi noci bylo slyšet, jak nějaké kroky sestupují po schodech z půdy a obcházejí po celém domě. Všechno nadarmo, že zamykali dveře v horní chodbě; buď si strašidlo nosilo v kapse rezervní klíč, nebo využívalo výsady, jíž strašidla požívají od nepaměti, totiž protahovalo se klíčovou dírkou - a promenovalo se po domě stejně jako předtím tak nenuceně, až šel mráz po zádech.

Pokud jde o zevnější podobu ducha, svědectví se poněkud rozcházela, a to vinou zvyku všeobecně rozšířeného mezi černochy - a co my víme, možná i mezi bělochy - napořád zavírat oči a schovávat si hlavu pod pokrývku nebo do sukně nebo do čehokoli jiného, co se v podobných případech může právě nahodit po ruce jako okamžitá ochrana.

A samozřejmě, jak každý ví, jsou-li tělesné oči takto vyřazeny, duševní zrak nabývá neobyčejné čilosti a bystrosti. Proto tedy existovala přemíra zevrubných portrétů ducha v životní velikosti, bohatě doložených zapřísaháním i podpůrným svědectvím; ale jak už tomu u portrétů bývá často, neshodovaly se spolu ani v jediné podrobnosti kromě v jednom příznačném ryse, společném celé čeledi strašidel - že duch byl zahalen v bílý rubáš. Naši ubožáci nebyli zběhlí v dějinách starověku a nevěděli, že už Shakespeare ověřil pravost tohoto kostýmu, když vylíčil, jak

" . . .

a mrtví zahalení v rubáše

v ulicích římských skřekem úpěli."

A proto fakt, že všichni na to připadli souhlasně, je pozoruhodným jevem duchovědným, jejž doporučujeme největší pozornosti všech duchařských veličin bez rozdílu.

Ať se už věci měly jakkoli, my víme své a máme k tomu vlastní důvody. Víme, že v nejosvědčenějších strašidelných hodinách se po Legreeově nemovitém majetku vskutku toulávala štíhlá postava zahalená bílou plachtou - vycházela ze dveří, bloudila po domě, co chvíli mizela, a když se zase objevila, stoupala po tichém schodišti k oné děsivé půdě - a že ráno se všechny dveře vedoucí ze síně vždycky našly stejně pevně pozavírané a pozamykané, jako byly večer předtím.

Legree volky nevolky ty šuškané povídačky zaslechl.

Vzrušovaly ho tím víc, čím víc se je kdekdo usilovně namáhal před ním utajit. Pil víc kořalky než obyčejně, vypínal směle hlavu a přes den klel hlasitěji než kdy jindy. V noci však měl zlé sny a vidiny v jeho mozku, když ležel v posteli, byly všechno možné, jenom ne příjemné.

Večer toho dne, kdy Jiří odvezl Tomovu mrtvolu, odjel Legree do nejbližšího městečka na pitku a přihýbal si opravdu důkladně. Vrátil se domů pozdě a unavený; zamkl se v ložnici, vytáhl klíč ze dveří a lehl si do postele.

Avšak ať se člověk sebevíc namáhá, aby ji umlčel, pro špatného člověka je lidská duše vlastnictví hrozné, strašidelné, neklidné. Kdo zná její meze a hranice? Kdo zná všechna ta její děsivá "co kdyby" - ty mrazivé strachy a pochyby, jež duše nemůže nikdy potlačit?

Co je to za blázna, kdo zamyká dveře, aby k němu nemohli duchové, když ve vlastním nitru má ducha, s nímž se neodvažuje o samotě setkat - ducha, jehož hlas, zatlačený až na dno a zavalený horami světskosti, zní přesto jako výstražné troubení k poslednímu soudu!

Legree si však zamkl dveře a zatarasil je židlí, u hlav postele si rozžal noční knůtek a vedle si položil pistole. Prohlédl závory a zástrčky okenic i oken a potom zaklel, že "teď se nebojí ani samého ďábla a všech jeho andělů", a šel spát.

A vskutku spal, protože byl unavený - spal tvrdě.

Nakonec však na jeho spánek dolehl stín, hrůza, děs, že nad ním visí něco strašlivého. Připadalo mu to jako matčin rubáš - ale měla jej v ruce Cassy, vyzdvihovala ho a ukazovala mu ho. Slyšel zmatenou vřavu nářku a sténání a při tom všem věděl, že spí, a namáhal se procitnout.

Napůl se probudil.

Měl jistotu, že něco vchází do pokoje. Věděl, že dveře se otvírají, ale nemohl pohnout ani rukou, ani nohou. Konečně se otočil a škubl sebou: dveře vskutku zely dokořán. A spatřil ruku, která mu zhasíná noční knůtek.

Mraky a mlhou se prodíralo měsíční světlo, a vtom to spatřil! Cosi bílého se šinulo hloub do pokoje! Slyšel tichý šustot duchova strašidelného roucha. Zjevení stanulo němě u jeho postele, studené prsty mu sáhly na ruku a dutý hlas pronesl děsivým šeptem trojí: "Pojď! Pojď! Pojď!" A zatímco strnule ležel, hrůzou celý zpocený, ani nevěděl kdy nebo jak, zjevení zmizelo. Vyskočil z postele a zalomcoval dveřmi. Byly zavřené a zamčené - a Legree se v mdlobách skácel na zem.

Od té doby se dal Legree na těžší pití než kdy předtím. Nepil již opatrně, rozvážně, nýbrž nerozvážně a bezhlavě.

Brzy poté se po kraji roznesly pověsti, že je nemocný, dokonce na smrt nemocný.

Nestřídmost mu vynesla onu strašlivou nemoc, která jako by vrhala do přítomného žití ponuré stíny nadcházející odplaty - strachy zešílel. Nikdo nedokázal vydržet hrůzy pokoje, v němž nemocný zuřil a řval a blouznil o vidinách, které až mrazily krev v těle těch, kdo ho slyšeli. I u jeho smrtelného lože stála přísná, bílá, neúprosná postava a opakovala: "Pojď! Pojď! Pojď!"

A podivuhodnou shodou okolností se stalo, že právě té noci, kdy se Legreemu prvně zjevil onen přízrak, našla čeládka ráno domovní dveře otevřené a že několik černochů zahlédlo dvě bílé postavy, jak se lehkým krokem nesou stromořadím směrem k silnici...

Chybělo maloučko do východu slunce, když se Cassy s Emmelinou na chviličku zastavily v malém háječku kousek před městem.

Cassy byla oblečena po způsobu španělských kreolských dam - celá v černém. Na hlavě měla malý černý klobouček a hustě vyšívaný závoj, přehozený přes něj, jí stínil tvář. Obě se předem dohodly, že na útěku bude Cassy vystupovat v úloze kreolské dámy a Emmelina v roli její komorné.

Cassy, od útlého dětství vychovávaná ve stálém styku s nejvyššími společenskými kruhy, dovedla mluvit, pohybovat se i tvářit v úplné shodě s touto představou. Kromě toho jí z někdejší nádherné garderoby i bohaté klenotničky ještě stále zbývalo dost, aby mohla svou úlohu sehrát s úspěchem.

Na pokraji města zahlédla krám, kde se prodávaly kufry. Zastavila se a jeden pěkný si koupila. Požádala obchodníka, aby jí ho dal ihned odnést. Takto tedy v doprovodu učedníka, který jí na kolečku vezl kufr, a Emmeliny, která šla za ní a nesla její cestovní brašnu a všelijaké ranečky, vkročila do místního malého hostince jako dáma skutečně vznešená.

První, kdo jí padl do oka, sotva vešla, byl Jiří Shelby, který tam nocoval a čekal na nejbližší loď.

Cassy si toho mladého muže všimla, už když se dívala svou špehýrkou z půdy; viděla ho, jak s sebou odváží mrtvého Toma, a s potěšením pozorovala jeho střetnutí s Legreem. Později pak z hovorů mezi černochy, jež tajně vyposlechla, když se za tmy noci toulala ve svém strašidelném přestrojení po domě, vyrozuměla, kdo to je a v jakém vztahu byl k Tomovi. Proto když se dověděla, že spolu s ní čeká na příští loď i on, rázem pocítila, jak v ní sílí důvěra v úspěch útěku.

Celý Cassin zjev, její výraz, vystupování i zřejmý dostatek peněz nedovolily, aby proti ní v hostinci vzniklo jakékoli podezření. Lidé nikdy tuze úzkostlivě nepátrají, co je kdo zač, vyhovuje-li řádně v hlavním bodě, totiž platí-li dobře. Na to právě Cassy myslila, když se opatřovala penězi na cestu.

Na rozhraní večera zaslechli houkání parníku. Když loď připlula, dovedl Jiří Shelby s dvorností, kterou mají všichni Kentučané v krvi, Cassy na palubu a vynasnažil se, aby jí opatřil co nejlepší kabinu.

Po celou dobu plavby po Červené řece meškala Cassy pod záminkou nemoci na lůžku ve své kabině, obsluhována s oddanou poslušností svou služebnou.

Konečně vpluli do vod řeky Mississippi a Jiří, jenž se zatím dověděl, že cesta vede neznámou dámu stejně jako jeho proti proudu řeky, se nabídl, že jí opatří kabinu na téže lodi jako sobě - neboť ji pro její chabé zdraví dobrosrdečně litoval a toužil jí pomoci, jak a v čem jen může.

Vizme proto, jak celá trojice šťastně přestoupila na spolehlivou paroloď Cincinnati, která si plnou parou rychle razí cestu proti proudu řeky na sever.

Cassy byla hned o hodně zdravější. Sedala v ochozu, docházela do jídelny a celá loď ji považovala za dámu, která jistě bývala velmi krásná.

Od první chvíle, kdy Jiří spatřil její tvář, tížil ho jeden z oněch pocitů, na který si snad všichni dovedeme vzpomenout a který nás někdy v životě už mátl - pocit letmé a neurčité podobnosti s někým, koho známe.

Nemohl odolat, aby se na ni ustavičně nedíval a nepozoroval ji. Ať již seděla u stolu nebo u dveří své kabiny, stále přistihovala toho mladého muže, jak na ni upírá oči a hned je zase zdvořile odvrací, když z výrazu jejího obličeje poznal, že si jeho pátravého pohledu všimla.

Cassy zneklidněla. Začala si myslit, že Jiří má nějaké podezření, a nakonec se rozhodla, že se cele spolehne na jeho šlechetnost a svěří se mu se svou životní historií.

Jiří byl ze srdce ochoten soucítit s každým, kdo uprchl z Legreeovy plantáže - z končiny, na kterou si nemohl vzpomenout ani o ní mluvit bez rozhořčení. A s odvážným pohrdáním všemi možnými následky, příznačným jak pro jeho věk, tak pro rodáky z jeho státu, ujistil Cassy, že učiní všechno, co je v jeho moci, aby je ochránil a šťastně dopravil do bezpečí.

Vedlejší kabinu, sousedící s Cassinou, obývala francouzská dáma jménem de Thoux, kterou provázela její hezká dceruška, půvabné dítě asi dvanácti jar.

Jakmile tato dáma z hovoru našeho mladého hrdiny vyrozuměla, že Jiří pochází z Kentucky, jevila zjevnou chuť seznámit se s ním blíž. V tomto záměru jí napomáhaly půvaby jejího děvčátka, jež bylo snad nejroztomilejší hračičkou, jaká kdy rozptylovala únavnou jednotvárnost čtrnáctidenní cesty parolodí.

Jiří si často stavěl židli přede dveře její kabiny a Cassy, když seděla v ochozu, mohla snadno jejich zábavu vyslechnout.

Dotazy madame de Thoux na Kentucky, kde podle svých slov kdysi dávno strávila část života, byly velmi zevrubné. Jiří k svému překvapení došel k závěru, že místo jejího někdejšího pobytu musilo ležet kdesi v blízkém sousedství jeho rodiny.

Její otázky svědčily o takové znalosti lidí a věcí v jejich končině, že ho to úplně udivovalo.

"Znáte snad," zeptala se ho madame de Thoux jednoho dne, "ve svém sousedství nějakého člověka, který se jmenuje Harris?"

"Jeden starší člověk toho jména žije nedaleko statku mého otce," odpověděl Jiří. "Ale nikdy jsme se s ním moc nestýkali."

"Má myslím hodně otroků, že?" prohodila madame de Thoux tónem, který prozrazoval víc zájmu, jak se zdálo, než kolik chtěla vlastně projevit.

"To má," přikývl Jiří a z jeho tváře bylo vidět, že ho její chování značně překvapuje.

"Nevíte náhodou, jestli kdy měl - neslyšel jste třeba jen tak někde, jestli kdy měl nějakého mulatského chlapce jménem Jiří?

"Ale ovšem - Jiřího Harrise - toho znám dobře. Vzal si jednu otrokyni mé matky, ale potom s ní utekl do Kanady."

"Utekl?" vyhrkla madame de Thoux vzrušeně. "Díky bohu!"

Jiří s tázavým úžasem vzhlédl, ale nepronesl slovo.

Madame de Thoux si zabořila hlavu do dlaně a propukla v pláč. "Je to můj bratr!" dodala.

"Madame!" zvolal Jiří se silným přízvukem překvapení.

"Ano, pane Shelby," potvrdila madame de Thoux, zdvihla hrdě hlavu a osušovala si slzy. "Jiří Harris je můj bratr."

"To je pro mne úžasné překvapení," řekl Jiří, odšoupl se s židlí o krok dva dozadu a zahleděl se na madame de Thoux.

"Prodali mě na Jih, když on byl ještě malý chlapec," pokračovala žena. "Koupil mě hodný a šlechetný člověk. Odvezl si mě s sebou do Západní Indie, dal mi svobodu a oženil se se mnou. Je to teprve nedávno, co umřel, a já se právě rozjela do Kentucky, abych se podívala, jestli bych nemohla bratra najít a vykoupit."

"Slyšel jsem ho kolikrát vyprávět o sestře Emílii, kterou mu prodali na Jih," poznamenal Jiří.

"Docela správně. To jsem já," pravila madame de Thoux. "Povězte mi o něm, jaký je to -"

"Je to skvělý mladý muž," nenechal ji Jiří ani dopovědět, "přes všechnu kletbu otroctví, která ho tížila. Požíval nejlepší pověsti jak pro svou inteligenci, tak i pro své zásady. Musím to vědět, víte," dodal, "vzal si přece ženu z naší domácnosti."

"Jaké děvče to bylo?" tázala se madame de Thoux dychtivě.

"Pravý poklad!" odpověděl Jiří. "Krásné, inteligentní, líbezné děvče. Moje matka ji vedla a vychovávala skorem stejně pečlivě, jako by to byla její vlastní dcera. Uměla skvěle číst a psát, šít i vyšívat. A velice krásně zpívala."

"Narodila se už u vás na statku?" vyptávala se madame de Thoux dále.

"Ne. Otec ji kdysi koupil na jednom ze svých zájezdů do Nového Orleansu a přivezl ji matce jako nečekaný dárek. Tehdy jí bylo takových osm devět let. Otec nechtěl nikdy matce prozradit, kolik za ni zaplatil. Ale když jsme se nedávno probírali jeho starými písemnostmi, našli jsme náhodou kupní smlouvu. Zaplatil za ni tenkrát doopravdy závratnou sumu - podle mého patrně pro tu její mimořádnou krásu."

Jiří seděl zády ke Cassy a neviděl zaujatý výraz její tváře, když líčil tyto podrobnosti. Jakmile dospěl s vyprávěním až sem, poklepala mu na rameno a s tváří od soustředěného napětí bílou jako plátno se zeptala:

"Pamatujete se na jméno lidí, od kterých ji koupil?"

"Hlavní osobou při tom prodeji byl myslím nějaký Simmons - aspoň se mi zdá, to jméno že jsem viděl na kupní smlouvě."

"Ach můj ty bože!" zvolala Cassy a zhroutila se v bezvědomí na podlahu kabiny.

Do Jiřího rázem vjela čilost a ani madame de Thoux se nedala zahanbit. Ačkoli si ani jeden z nich nedovedl představit, proč vlastně Cassy omdlela, přece způsobili všechen rozruch, jaký se v takových případech sluší.

Jiří v zápalu lidumilné horlivosti převrhl džbán s vodou a rozbil dvě sklenice a skupina dam ve společenské kajutě, jakmile zaslechla, že někdo omdlel, úplně ucpala dveře kabiny a činila se, seč byla, aby dovnitř propustila co nejméně vzduchu. A tak se, celkem vzato, udělalo asi všechno, co se dalo očekávat!

Když se chuděra Cassy vzpamatovala, obrátila se obličejem ke stěně a plakala a vzlykala jako malé dítě.

Možná že vy, matko, nám můžete říci, nač myslila! Možná také že ne. Ale buď jak buď, Cassy v té chvíli cítila stejnou jistotu, že se osud nad ní slitoval a že se opět shledá s dcerou - jakou cítila o několik měsíců později - když -

Než nepředbíhejme!