Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

O dva dny později uháněl alejí chinovníků vedoucí k Legreeho domu lehký povoz řízený mladým mužem. Sotva dojel k domu, hodil mladík opratě chvatně koním na krk, seskočil a ptal se po majiteli. Byl to Jiří Shelby.

Abychom čtenářům vysvětlili, jak se stalo, že se tam octl, musíme se se svým vyprávěním vrátit kousek do minulosti.

Dopis slečny Ofelie, odeslaný paní Shelbyové, uvázl nějakým nešťastným nedopatřením na jakémsi zapadlém poštovním úřadě a došel na místo určení snad s měsíčním, snad s dvouměsíčním zpožděním. Je samozřejmé, že než ho dostala adresátka do rukou, všechny stopy po Tomovi se zatím již rozplynuly v dalekých močálech při červené řece.

Paní Shelbyová přijala zprávu slečny Ofelie s nejhlubším znepokojením. Bylo pro ni však nemožné, aby okamžitě něco podnikla. Zrovna totiž ošetřovala těžce nemocného manžela, který právě blouznil v kritických horečkách zimnice.

Mladý pán Jiří Shelby, jenž mezitím vyspěl z chlapce v urostlého mladíka, jí byl ustavičným a věrným pomocníkem a jedinou spolehlivou oporou ve vedení hospodářských záležitostí. Prozíravá slečna Ofelie nezapomněla uvést jméno advokáta pověřeného vyřizováním saintclarovských věcí a v dané tísnivé situaci nebylo možno udělat nic víc než obrátit se s písemným dotazem na něho. Ale náhlá smrt, která po několika dnech pana Shelbyho skosila, samozřejmě zavalila mysl rodiny tíživým tlakem jiných zájmů.

Pan Shelby projevil takovou důvěru ve schopnosti své manželky, že ji ustanovil jedinou vykonavatelkou a správkyní své pozůstalosti. Tím se stalo, že jí okamžitě dolehlo na bedra velké množství závažných a složitých úkolů.

Paní Shelbyová se s příznačnou pílí vrhla do práce, aby především rozmotala spletitou síť finančních záležitostí, a proto se spolu s Jiřím nějaký čas zabývali pořádáním a zkoumáním účtů, prodejem majetku a vyrovnáváním dluhů. Paní Shelbyová totiž byla rozhodnuta, že se všechno musí přivést do pořádku naprosto jasného a přehledného, ať už z toho pro její osobu vyplynou následky jakékoli.

V té době jim došel dopis od advokáta, na něhož je odkázala slečna Ofelie, se sdělením, že o celé věci nic neví; dotazovaný byl prý prodán ve veřejné dražbě a jemu kromě toho, že za něho přijal peníze, není o celé záležitosti nic víc známo.

Ani Jiřího, ani paní Shelbyovou nemohla taková odpověď uspokojit. Proto se také Jiří, když asi po půl roce odplul po proudu řeky, aby za matku vyřídil nějakou záležitost, rozhodl zajet do Nového Orleansu osobně a sám se tam důkladně poptat. Doufal, že se mu podaří zjistit, kde Tom nyní mešká, a vykoupit ho.

Po několika měsících neúspěšného pátrání se Jiří v Novém Orleansu čirou náhodou setkal s člověkem, který mu naštěstí mohl žádanou informaci podat, a tak se, s penězi v kapse, náš hrdina vypravil parníkem po Červené řece s odhodláním svého starého přítele najít a odkoupit ho zase zpátky.

Ihned ho uvedli do domu a tam zastihl Legreeho sedět v obývacím pokoji.

Legree přijal neznámého s pohostinností poněkud nevlídnou.

"Slyšel jsem," pravil mladík, "že jste v Novém Orleansu koupil nějakého Toma. Býval kdysi na statku mého otce a přijel jsem se podívat, jestli bych ho od vás nemohl odkoupit."

Legree svraštil čelo a vztekle vybuchl:

"Baže, opravdu jsem takového chlapa koupil - a taky že jsem se s ním zatraceně napálil. Vzpurný, drzý, nestoudný buřič, hanba povídat! Podpichoval mi negry, aby utekli, a pomohl pryč dvěma ženským v ceně osmi stovek a tisíc dolarů za kus. Přiznal se k tomu, ale když jsem mu poroučel, aby mi pověděl, kde jsou, postavil se mi a řekl, že to sice ví, ale nepoví. A nepovolil, třeba jsem ho dal zmlátit tak pekelně, že tolik ode mne ještě žádný negr nedostal. Podle mého si umínil umřít, ale nevím, jestli se mu to povede."

"Kde je?" vyhrkl Jiří netrpělivě. "Doveďte mě k němu!" Mladíkovy tváře znachověly a z očí mu blýskal oheň; ale prozřetelně neřekl prozatím nic víc.

"Tamhle v té kůlně," pískl chlapíček, který Jiřímu držel koně.

Legree chlapce kopl a zahrnul ho kletbami, ale Jiří se bez jediného dalšího slova otočil a zamířil rázně k označenému místu.

Tom ležel v kůlně od oné strašlivé noci už dva dny. Necítil bolest, protože měl každičký citlivý nerv otupělý a ochromený. Povětšině ležel v pokojné strnulosti, neboť zákon urostlého a svalnatého těla nechtěl uvězněnou duši propustit naráz.

Potají k němu v temnu noci přicházeli ubozí opuštění tvorové, kteří si ze sporých hodin odpočinku ještě ukrádali chvíle, aby mu splatili aspoň trochu z oněch láskyplných služeb, jimiž je vždycky tak štědře zahrnoval. Málo, pravda, mu mohli ti ubozí učedníci dát - pouze doušek studené vody -, leč podávali mu jej s překypělým srdcem.

Také Cassy, která vyklouzla ze své skrýše na půdě a s nastraženýma ušima potajmu vyslechla, jakou oběť pro ni a pro Emmelinu Tom podstoupil, ho předešlé noci navštívila, nic nedbajíc nebezpečí prozrazení. A pod dojmem hrstky posledních slov, jež ta láskyplná duše měla dosud sílu zašeptat, dlouhá zima beznaděje ustoupila, ledy roků roztály a zasmušilá, zoufalá žena se rozplakala.

Když Jiří vstoupil do kůlny, zamžilo se mu před očima a srdce se mu sevřelo.

"Je to možné? - Je to možné?" zajíkl se a poklekl k Tomovi. "Strýčku Tome! Můj ubohý - ubohý drahý příteli!"

Cosi v jeho hlase proniklo k sluchu umírajícího známým tónem. Pohnul mírně hlavou a usmál se.

Slzy, jež byly jeho mužnému srdci ke cti, kanuly šlechetnému jinochovi z očí, když se nakláněl nad svým nebohým přítelem.

"Ach drahý strýčku Tome! Probuď se přece - promluv ještě jednou! Podívej se, tady jsem já, mladý pán Jiří - tvůj zlatý, malý, mladý pán Jiří! Copak mě nepoznáváš?"

"Mladý pán Jiří!" opakoval Tom mdlým hlasem a otevřel oči. "Mladý pán Jiří!"

Vypadal zmatený.

Zdálo se, že si jeho duše pomalu uvědomuje skutečnost. Skelně prázdné oči se rozjasnily upřeným pohledem, celý obličej se rozzářil, upracované ruce se sepjaly a po lících se řinuly slzy.

"Budiž Bohu chvála! Nic víc - nic víc - nic víc jsem si nepřál!

Nezapomněli na mne! Hřeje mě to v duši! Laská to moje staré srdce! Teď umřu v pokoji! Ach, budiž Bohu chvála, duše moje!"

"Ty neumřeš! Nesmíš umřít, strýčku Tome, ani myslet na to nesmíš! Přišel jsem tě koupit a odvezu tě domů," volal Jiří s vášnivou prudkostí.

"Ach mladý pane Jiří, přicházíte už pozdě!"

"Prosím tě, neumírej, strýčku Tome! - To nepřežiju! Puká mi srdce, když pomyslím, co jsi vytrpěl - a musel zůstat ležet v téhle staré kůlně tady! Ubožáku můj drahý, ubožáku!"

"Neříkejte mi ubožák!" pravil Tom s vážnou vroucností. "Býval jsem ubožák, to je pravda, ale to už je teď všechno totam a dávno za mnou. Ach mladý pane Jiří! Nebe se mi otvírá! Vítězství je moje!"

Jiří žasl v uctivé bázni nad silou, zanícením, přesvědčivostí, s nimiž Tom tyto věty přerývaně vyrážel. Seděl a mlčky na něho zíral.

Tom ho uchopil za ruku a pokračoval:

"Ale pamatujte, nesmíte nic povědět Chloe, té duši ubohé! Nic o tom, jak jste mě tady našel! Bylo by to pro ni hrozně těžké! Jen jí povězte, že jste mě našel, jak se zrovna chystám vejít do věčné slávy. A že jsem tady nemohl zůstat kvůli nikomu. A to se ví, ach, ty moje ubohé děti a naše maličká! Celý čas mi steskem po nich srdce pukalo, celý čas. Pozdravujte ode mne pěkně pána a drahou dobrou paní - a vůbec všechny na statku! Vy ani nevíte! Je mi, jako bych je všechny miloval. Miluju každého tvora, každého a všude - není to nic než samá láska! Ach mladý pane Jiří."

V tom okamžiku se Legree doklackoval ke dveřím kůlny, nahlédl s nasupeným výrazem strojené lhostejnosti dovnitř a zase odešel.

"Luciper jeden!" zvolal v rozhořčení Jiří. "Je to útěcha, když člověk pomyslí, že jednoho krásného dne sám ďábel tohle všechno splatí zase jemu!"

"Tak nemluvte, mladý pane Jiří! To mi dělá starost. Takhle nesmíte smýšlet. Vždyť mi vlastně ani nijak neublížil - jenom mi otevřel bránu nebe - to je všechno!"

V tom okamžiku nenadálý příval sil, jejž do umírajícího vlila radost ze setkání s jeho mladým pánem, prudce polevil. Náhle na něho padla ochablost, zavřel oči a jeho tváří probíhala ona tajemná a velebná změna, jež věští odchod na věčnost.

Začal čerpat vzduch dlouhými, hlubokými vdechy, jeho široká prsa se těžce vzdouvala a zase klesala.

Měl v tváři výraz vítěze a s úsměvem upadl ve spánek.

Jiří seděl, uctivou bázní jako strnulý. Zdálo se mu, že je na posvátném místě.

Po chvíli pak ty oči bez života zatlačil a povstal od mrtvého. Otočil se. Legree stál posupně za ním.

Cosi na průběhu této poslední hodinky muže zabrzdilo přirozenou prudkost mladického žáru. Přítomnost toho člověka se Jiřímu pouze hnusila a nepociťoval nic víc než nutkání odejít od něho s tak málo slovy, jak jen možno.

Upřel své bystré tmavé oči na Legreeho, ukázal na mrtvého a řekl prostě:

"Vzal jste si z něho všechno, co jste mohl. Víc z něho už nedostanete. Kolik chcete za jeho mrtvolu? Odvezu ji a slušně ji pohřbím."

"Mrtvé negry já neprodávám," odpověděl Legree zarytě. "Poslužte si a pohřběte si ho, kde a kdy chcete!"

"Hej, mládenci," zvolal Jiří velitelským tónem na skupinku černochů, kteří se dívali na zemřelého, "pomozte mi ho zdvihnout a odnést do mého vozu. A přineste mi rýč a motyku!"

Jeden z nich se rozběhl pro náčiní; druzí dva pomohli Jiřímu odnést mrtvého do vozu.

Jiří ani nepromluvil, ani nepohlédl na Legreeho, jenž jeho rozkazům vůbec neodporoval, nýbrž jen stál a s výrazem nucené lhostejnosti si hvízdal. Nasupeně kráčel za nimi k místu před vchodem, kde stál vůz.

Jiří rozprostřel na dno korby svůj plášť a na ten dal opatrně uložit mrtvolu; ale napřed ještě posunul sedátko dopředu, aby pro mrtvého udělal víc místa. Potom se otočil, upřel oči na Legreeho a s nuceným klidem pravil:

"Ještě jsem vám neřekl, co si o téhle zločinné ohavnosti myslím - zde k tomu není ani vhodný čas, ani vhodné místo. Ale té nevinné krvi se dostane spravedlnosti, pane. Tuto vraždu ohlásím. Půjdu k prvnímu soudci, kterého natrefím, a označím vás za vraha."

"Račte!" odsekl Legree a luskl pohrdavě prsty. "To vás budu rád vidět, co pořídíte. Kde seženete svědky? Jak to chcete prokázat? No, mluvte!"

Jiří okamžitě pochopil, jak oprávněné je Legreeho sebevědomí. Na celé plantáži nebylo jediného bělocha - a svědectví člověka barevné pleti má před všemi soudy v jižních státech váhu rovnou nule. V tom okamžiku měl sto chutí svým z duše rozhořčeným voláním po spravedlnosti otřást samými nebesy - leč věděl, že by to bylo darmo.

"Koneckonců, jaképak fraky pro jednoho mrtvého negra!" ušklíbl se Legree.

Ta slova účinkovala jako jiskra na skladiště střelného prachu. Rozvaha nebyla nikdy základní ctností tohoto kentuckého chlapce. Jiří se prudce otočil a jedinou zuřivou ranou srazil Legreeho na zem, že se roztáhl jak dlouhý tak široký. A jak tak nad ním stál, rozlícen hněvem a vzdorem, byl by býval nikoli špatným zosobněním svého slavného jmenovce, zvítězivšího nad drakem.

Některým lidem však vysloveně prospěje, když je někdo srazí na zem. Položí-li takové lidi někdo pěkně na lopatky do prachu, zdá se, že v jejich očích ihned nabývá vážnosti. A k takovým patřil i Legree. Proto jakmile se postavil na nohy a oprášil si šaty, zahleděl se za zvolna odjíždějícím vozem s jistou očividnou úctou; ba ani ústa neotevřel, dokud mu vůz nezmizel z dohledu.

Za hranicí plantáže padl Jiřímu do oka suchý písčitý kopeček zastíněný hrstkou stromů. Tam dal kopat hrob.

"Máme ho vybalit z toho pláště, pane?" ptali se černoši, když hrob byl už dost hluboký.

"Ne, ne - pochovejte ho v něm. To je všechno, co ti teď ještě mohu dát, chudáku Tome. Vezmi si tedy s sebou aspoň to."

Uložili ho do země a potom muži mlčky jámu zaházeli. Navršili rov, uhladili a obložili jej zeleným drnem.

"Můžete si jít, chlapci," propustil je Jiří a vtiskl jim každému do dlaně čtvrťák.

"Kdyby mladý pán byl tak hodný a koupil nás -" osmělil se konečně jeden.

"Sloužili bychom mu tak věrně!" ozval se druhý.

"Těžký je tady život, pane!" dodal ještě první. "Kupte nás, pane, snažně prosíme, kupte nás!"

"Nemohu! - Nemohu!" odmítl Jiří s těžkým srdcem a kynul jim, aby odešli. "Není to možné!"

Ubožáci svěsili sklíčeně hlavu a mlčky se vzdálili.

"Věčný Bože, volám tě za svědka," přísahal Jiří, když poklekl u hrobu svého nebohého přítele, "ach, volám tě za svědka, že od této chvíle učiním všechno, nač stačí síly jednoho člověka, abych svou otčinu této kletby otroctví zbavil!"

Místo posledního odpočinku našeho přítele neoznačuje žádný pomník. Jeho památka však bude žít navěky.