Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Útěk Cassy a Emmeliny rozjitřil už beztak hněvivou náladu Legreeho do nejvyšší míry a jeho zloba, jak se dalo očekávat, dopadla na bezbrannou hlavu Tomovu. Když tu novinu uspěchaně rozhlašoval mezi čeledí, neušlo mu, jak Tomovi zazářilo v očích a jak pozdvihl ruce k nebi. Všiml si také, že Tom nenastoupil do houfu pronásledovatelů.

Napadlo ho, že ho k tomu přinutí; ale poněvadž měl už od dřívějška zkušenost, jak je Tom neústupný, dostane-li rozkaz, aby se účastnil nějakého nelidského počínání, nechtěl se ve svém chvatu zdržovat a pouštět se do jakékoli půtky s ním.

Tom tedy zůstal doma a modlil se za to, aby se oběma uprchlíkům útěk zdařil.

Když se Legree vrátil s nepořízenou, zmatený a zklamaný, začala všechna dlouho tutlaná nenávist jeho duše k tomuto otroku nabírat na var a nabývala bezohledné a vražedné tvářnosti. Nestavěl se mu snad ten otrok vyzývavě na odpor - vytrvale, mocně, nezdolně - hned od první chvíle, co si ho koupil? Není v tom otrokovi snad duch, ať již sebemlčenlivější, který jeho pravoplatného pána pálí jako oheň věčného zatracení?

"Nenávidím ho!" zasyčel oné noci Legree, když se v posteli posadil zpříma. "Nenávidím ho! A - není snad můj? Nemůžu si s ním snad dělat, co chci? Kdo mi v tom může bránit, to bych rád věděl!"

A Legree zaťal ruce v pěst a cloumal jimi, jako by měl v rukou něco, co může roztrhat na kusy.

Ale zase, Tom byl poctivý, platný služebník - a třebaže ho Legree za to nenáviděl tím víc, přesto ho ta okolnost dosud držela trochu na uzdě.

Rozhodl se, že ráno prozatím ještě nebude říkat nic, nýbrž shromáždí z několika sousedních plantáží novou loveckou výpravu se psy a puškami, obklíčí močál a povede si při honu vůbec soustavně. Když se štvanice vydaří, prosím, dobře; ale jestli ne, dá si předvolat Toma a potom - zaťal zuby a cítil vzbouřenou krev - potom toho chlapa zlomí, nebo... a tu se ozval příšerný niterný šepot a jeho duše s ním souhlasila.

"Vidíš," řekla Cassy nazítří ráno nahoře na půdě, když dírou po suku obhlížela dvůr, "hned dnes pokračují v honu, už začíná!"

Po prostranství před domem poklusávalo několik jezdců na bujných koních a dvě tři smečky cizích psů se trhaly černochům, kteří je drželi na řemenech, a štěkaly a vrčely na sebe.

Dva z jezdců byli dozorci z okolních plantáží; ostatní patřili k partě kumpánů, s nimiž Legree sedal v nálevně krčmy v blízkém městečku, a přijeli z pouhé touhy se tou kratochvílí povyrazit. Ohavnější, neurvalejší společnost si snad už nebylo možno představit.

Legree častoval štědře kořalkou nejen všechny jezdce, ale i černochy, jež mu majitelé rozličných plantáží zapůjčili jako sousedskou pomoc; vždy se totiž kladl důraz na to, udělat černochům z každé služby tohoto rázu den pokud lze nejsvátečnější.

Cassy přitiskla k díře po suku ucho, a protože ranní vánek foukal přímo proti domu, mohla pochytit notnou část z toho, co se dole povídalo. Hluboký posměšek obestíral chmurnou, přísnou vážnost její tváře, když naslouchala a slyšela, jak si mezi sebou rozdělují jednotlivé úseky, přetřásají a porovnávají přednosti rozličných psů a udílejí rozkazy stran střelby i toho, jak s tou kterou uprchlicí zacházet pro případ, že ji dopadnou.

Cassy odtáhla ucho, sepjala ruce, pozdvihla oči vzhůru a vzdychla:

"Ach velký, všemohoucí Bože! Všichni jsme hříšníci, ale čeho jsme se dopustily my horšího než všichni ostatní na světě, že s námi zachází takhle?"

Strašlivá vážnost tkvěla v jejím výrazu, když takto hovořila.

"Nebýt to kvůli tobě, dítě," pravila a pohlédla na Emmelinu, "od hodiny bych šla ven k nim - a poděkovala bych tomu z nich, kdo by mě zastřelil. Vždyť jakou cenu bude mít svoboda pro mne? Může mi vrátit moje děti, může ze mne udělat zase to, co jsem bývala?"

Emmelině, dětsky prostoduché, naháněly Cassiny chmurné nálady trochu strach. Dívala se zaraženě, ale neodpověděla. Vzala pouze družku něžným, mazlivým hmatem za ruku.

"Nech mě!" odbyla ji Cassy a snažila se vyprostit. "Nech mě, nebo si tě ještě nakonec zamiluju! A já už nadosmrti nechci mít nic a nikoho ráda!"

"Ubohá moje Cassy," zašeptala Emmelina, "takhle cítit nesmíš! Jestli nám Bůh dopřeje svobodu, možná že ti vrátí i dceru. A tak nebo tak, já se k tobě budu vždycky chovat jako tvoje dcera. Vím, že už v životě svou ubohou drahou maminku víckrát neuvidím! Budu tě mít ráda, Cassy, ať už ty mě ráda máš nebo ne!"

Něžná, polodětská duše zvítězila. Cassy se posadila vedle dívky, objala ji jednou paží kolem krku a hladila ji po hebkých hnědých vlasech. A Emmelina tu chvíli žasla nad krásou jejích nádherných očí, nyní něžných slzami.

"Ach Emmo!" vzdychla Cassy. "Co jsem se už po svých dětech nahladověla a nažíznila a touhou po nich si málem oči vyplakala! Tady, tady," vyhrkla a bušila se do prsou, "není nic než samá pustota, samá prázdnota! Kdyby mi Bůh vrátil moje děti, pak bych se dovedla modlit."

"Musíš důvěřovat, Cassy," těšila ji Emmelina. "Musíme doufat. Já nikdy neztratila naději."

Lov trval dlouho a vedl se horlivě a důkladně, ale neměl úspěch. A s chmurnou, škodolibou radostí se dívala Cassy dolů na utrmáceného Legreeho, když schlíple sesedal z koně.

"A ted, Quimbo," rozhodl Legree, sotva se v obývacím pokoji rozvalil na lavici, "pěkně půjdeš a okamžitě mi sem přivedeš Toma! Za celou touhle věcí jistě vězí ten starý ničema - a buď mi všechno poví, nebo z něho tu starou černou kůži sedřu!"

Sambo a Quimbo, ačkoli se navzájem nenáviděli, byli přesto v něčem zajedno: spojovala je společná a stejně zuřivá nenávist k Tomovi. Na počátku jim Legree oznámil, že Toma koupil, aby ho ustanovil jakýmsi hlavním dozorcem v čas, kdy sám nebude doma. To dalo podnět k jejich nevraživosti vůči Tomovi, která v jejich zkažených a patolízalských duších jen ještě sílila s tím, jak viděli, že Tom upadá u pána v nemilost.

Proto Quimbo velmi ochotně běžel rozkaz vyplnit.

Tom vyslechl vzkaz s varovnou předtuchou v srdci - neboť znal celý plán, jak hodlají uprchlice utéci, i místo, kde se tou dobou skrývají. Znal vrahovskou povahu člověka, s nímž má co dělat, i jeho tyranskou moc. Přesto však v sobě cítil dost síly, aby raději podstoupil smrt, než aby zradil bezbranné.

Postavil svůj koš na konec řádku, pohlédl k nebi a potom se pokojně podvolil hrubému hmatu, jímž ho Quimbo popadl.

"Hej, hej!" volal obr, zatímco ho vlekl kupředu. "Teď to nahrabeš! Ať visím, jestli pán není vzteky bez sebe! Z tohohle už jen tak nevyklouzneš! Povídám ti, dostaneš co proto, žádná starost! Uvidíme, jak se budeš smát, takhle pomáhat pánovým negrům upláchnout! Uvidíš, co toho nahrabeš!"

Všechna ta barbarská slova míjela Tomovy uši neslyšena - cítil v duši sílu za tisíc. Jak tak kráčel kupředu, stromy a křoviny, kotce jeho poroby, celé to jeviště jeho ponížení se kolem něho míhalo, připadalo mu jako krajina kolem uhánějícího povozu. Jeho duše jásala - hodina vysvobození se zdála na dosah.

"Ty, Tome," zavrčel Legree, rozběhl se k němu a popadl ho zuřivě za límec kazajky, "jestlipak víš, že jsem se tě rozhodl zabít?"

V běsnivém rozvášnění vztekem cedil slova skrze zuby.

"To je docela možné, pane," odpověděl Tom pokojně.

"Právě - tak - jsem - se - rozhodl - Tome," článkoval Legree s příšerným, zlověstným klidem, "ledaže mi řekneš, co víš o těch dvou ženských!"

Tom stál mlčky.

"Slyšíš?" dupl si Legree a hlasem jako rozlícený lev zařval: "Mluv!"

"Nemám, co bych řekl, pane," odpověděl Tom pomalou, pevnou a rozmyslnou mluvou.

"Ty se mi opovažuješ tvrdit, ty křesťane černá, že nic nevíš?" soptil Legree.

Tom mlčel.

"Mluv!" zahřímal Legree a vztekle ho udeřil. "Víš něco?"

"Vím, pane, ale nemůžu nic povědět. Můžu jenom umřít!"

Legree se zhluboka nadýchl, zkrotil však vztek, vzal Toma za rameno, přiblížil obličej skorem až k Tomově tváři a děsivým hlasem sípal:

"Poslouchej, Tome - ty spoléháš, když jsem ti to jednou nechal projít, že nemyslím svoje slova vážně. Ale tentokrát jsem se rozhodl, slyšíš, rozhodl, ať mě to stojí co stojí! Od začátku ses vždycky stavěl proti mně - a teď tě buď zlomím, nebo tě zabiju, zlomím nebo zabiju, jedno nebo druhé. Budu počítat každičkou kapku krve, kolik jí máš v těle, a jednu po druhé ti ji vycedím, až se podvolíš!"

A Legree, s ústy vzteky zpěněnými, srazil svou oběť na zem.

Krvavé a kruté výjevy urážejí náš sluch i srdce. Co má člověk odvahu páchat, to nemá člověk odvahu poslouchat. Co musí náš spolubližní vytrpět, to nechceme slyšet, ani v tajnosti naší komnaty ne - tolik to drásá duši. A přece, moje vlasti! Takové věci se dějí pod záštitou tvých zákonů! O Kriste Ježíši! Tvoje vlastní církev to vidí - a přijímá to takřka mlčky!

Byl oné předlouhé noci sám ten, jehož statečná a láskyplná duše vzdorovala v té staré kůlně všem ranám a zvířeckému bičování?

Nikoli! Stála při něm vidina věčné lásky, která se mu již jednou zjevila, a stál při něm rovněž pokušitel, Legree ďábel, zaslepený zběsilou tyranskou mocí, a co okamžik na něho naléhal, aby zradil nevinné a tak se oněch muk uchránil. Leč to statečné, věrné srdce bylo pevné jako skála. Vědělo, že zachrání-li i jiné, sebe zachránit nemůže - a ani smrtelná trýzeň z něho nedokázala vypáčit jiná slova než slova modlitby a pevné víry.

"Je už skoro po něm, pane," řekl Sambo, trpělivostí své oběti volky nevolky dojatý.

"Jen mu sázej, až povolí! Jen mu dej, jen mu dej!" řval Legree. "Vycedím z něho poslední kapičku krve, co ještě má, ledaže se přizná!"

Tom otevřel oči a pohlédl na svého pána.

"Ubohý, nešťastný člověče," zašeptal, "nic víc mi už udělat nemůžeš!"

A s těmi slovy ztratil vědomí nadobro.

"Zdá se, namouduši, že konečně má navždycky dost," usoudil Legree, když postoupil blíž, aby se na Toma podíval. "Baže má! No, aspoň už nikdy neotevře hubu - aspoň to mě těší!"

Tom však ještě stále nevydechl úplně naposledy.

Jeho podivuhodná slova i zbožné modlitby pohnuly srdcem zezvířečtělých černochů, kteří byli nástroji ukrutnosti na něm spáchané. A sotva Legree vytáhl paty, oba pobloudilci ho odvázali a ve své nevědomosti se ho snažili přivést zpátky k životu - jako by to pro něho bylo nějaké dobrodiní, to!

"Co jsme to jenom provedli! Něco strašného, děsného, samo sebou provedli!" lamentoval Sambo. "Doufám, že za to bude pykat pán, a ne my!"

Umyli Tomovi rány, upravili mu hrubé lože z trochy odpadové bavlny, aby měl na čem ležet. A jeden z nich vklouzl do domu a vyprosil si od Legreeho doušek kořalky pod záminkou, že je unavený a potřebuje se posilnit. Donesl však kořalku do kůlny a nalil ji Tomovi do hrdla.

"Ach Tome!" vzdychl Quimbo. "Byli jsme na tebe strašně zlí!" "Odpouštím vám - z celého srdce!" zašeptal chabě Tom. Rozplakali se - oba ti barbarští katané plakali.