Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 4. Večer v chaloupce strýčka Toma
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Chaloupka strýčka Toma byla chatrč sroubená z trámů a stála hned vedle "domu", jak pravý černoch označuje obydlí svého pána. Zpředu měla hezkou, pečlivě opatrovanou zahrádku jako dlaň, kde se každého léta urodila hojnost jahod, malin a všelijakého jiného ovoce i zeleniny.

Celé průčelí zakrývaly červenokvěté popínavé keře a domorodé mnohokvěté růže tak hustě mezi sebou propletené, že bylo z hrubých kmenů sotva vidět jediný kousíček. Tam také nacházely v létě pohostinný kout rozmanité pestré jednoleté květiny, jako měsíčky, petúnie a macešky, aby mohly rozvinout veškerou svou nádheru a byly radostí i pýchou Tomovy ženy, tety Chloe.

Ale vejděme do chaloupky. Večeře v panském domě už skončila a teta Chloe, která jako vrchní kuchařka dohlížela na přípravu jídel, ponechala nižším služebným duchům v kuchyni, aby sklidili ze stolu a umyli nádobí. Sama se odebrala do vlastního útulného království, aby "ukmochtila večeři tátovi".

Proto nepochybujeme, že to je ona, koho vidíme u ohně, jak se starostlivým zájmem hlídá jakési kousky, které prskají v rendlíku, a hned zase s vážnou pečlivostí nadzdvihuje poklop pekáče, odkud se line neomylná vůně "něčeho dobrého". Má kulatý, černý, lesklý obličej. Blýská se jí tak, že člověku vnuká nápad, nepotřela-li si ho snad vaječným bílkem, jako potírá svoje čajové suchárky. Celý její buclatý obličej pod silně naškrobeným kostkovaným turbanem září uspokojením a samolibostí. Musíme-li to však už přiznat, jeví i onen slabý nádech sebevědomí, jaký docela sluší nejlepší kuchařce v okolí, za kterou celé sousedství tetu Chloe všeobecně má a uznává.

A kuchařkou teta Chloe vskutku byla až do morku kostí a až do dna duše. Nebylo na zadním dvoře jediného kuřete, krocana ani kachny, aby se nezatvářili vážně, když ji viděli přicházet, ba truchlivě, jako by očividně myslili na svou poslední hodinku. A není také sporu, že teta Chloe vskutku ustavičně přemýšlela jenom o kuchání, nadívání a pečení, a to tak okatě, že to opravdu musilo v každém přemítavém domácím ptáku vzbudit děs a hrůzu.

Její výborné pečivo ve vší rozmanité podobě koláčů, sucharů a vdolků i jiných druhů tuze četných, abychom je mohli vyjmenovat, bylo pro všechny osoby méně zběhlé v alchymii vaření posvátným tajemstvím. A jak se jí široké boky natřásaly oprávněnou pýchou a radostí, když se smíchem vyprávěla o marných pokusech té či oné ze svých vrstevnic dosáhnout výše jejího umění!

Příjezd hostí do domu a chystání "nóbl" obědů a večeří vždycky vyburcovaly všechny její duševní síly. Žádná podívaná jí nebyla vítanější než hromada cestovních kufrů složených na verandě - znamenaly pro ni totiž vyhlídku na nové pokusy a nové triumfy.

Pro tu chvíli se však teta Chloe dívá do pekáče a při té příjemné činnosti ji také necháme, abychom si mohli zatím dokreslit obrázek Tomovy světničky.

V jednom koutě stála postel, pečlivě přikrytá sněhobílým přehozem. Vedle ní ležel kus koberce poměrně velkých rozměrů. Na tomto koberci si teta Chloe nesmírně zakládala jakožto na důkazu vysoké životní úrovně. Koberec i postel, vedle které ležel, ba celý ten kout se těšil tetině obzvláštní péči jako nějaké posvátné místo, a pokud to jen bylo možné, i ochraně před loupeživými a rouhavými vpády dětské drobotiny. Po pravdě byl ten kout vlastně salónem tohoto obydlí. V druhém koutě stála postel mnohem skromnějšího vzhledu a očividně určená k používání. Stěnu nad krbem zdobilo několik velmi pestrých barvotisků biblických výjevů a portrét generála Washingtona, vykreslený a vybarvený tak, že by byl dozajista udivil i toho hrdinu samého, kdyby byl někdy náhodou nějaký takový spatřil.

Na hrubě sroubené lavici v koutě seděli dva kudrnatí chlapci s jiskrnýma černýma očima a s ducatými lesklými tvářičkami. Bavili se pozorováním nemluvněte, které se pokoušelo o první krůčky. Jak to už obyčejně bývá, maličké se pokaždé nejdřív vydrápalo na nožičky, chviličku vrávoralo a potom se skulilo na zem. Každý další nezdar vítali ovšem chlapci jásotem jako nějaký úžasně dovedný výkon.

Stůl, stojící na poněkud revmatických nohách a přitažený před krb, kryl ubrus, na kterém se skvěly hrníčky a talířky s nadmíru pestrobarevným vzorkem, jakož i další náznaky, že se blíží jídlo. U tohoto stolu seděl strýček Tom, nejlepší čeledín a pravá ruka pana Shelbyho. Protože bude hlavním hrdinou našeho příběhu, musíme ho svým čtenářům věrně vykreslit.

Byl to urostlý, silně stavěný muž se širokou hrudí, leskle černý jako uhel a s tváří, jejíž ryze africké rysy doplňoval příznačný výraz vážné a usedlé rozšafnosti spolu s velkou dobrotou a přívětivostí. Celý jeho zjev vyzařoval jistou sebeúctu a důstojnost, ale zároveň i důvěřivou a pokornou prostotu.

V daném okamžiku si velmi pilně hleděl břidlicové tabulky, která ležela před ním, a snažil se na ni pečlivě a pomaloučku obkreslit nějaká písmenka podle předlohy. Na toto jeho počínání dohlížel mladý pán Jiří, hezký a bystrý třináctiletý chlapec, který si očividně plně uvědomoval důstojnost svého učitelského postavení.

"Takhle ne, strýčku Tome - takhle ne," zvolal živě, když strýc Tom pracně vyvedl kličku písmena g na druhou stranu, než měl. "To bys z toho měl q, vidíš?"

"Ts, jemináčku, doopravdy?" podivil se strýc Tom a přihlížel s uctivým a obdivným výrazem, jak mu mladý učitel k jeho poučení lehce načrtává řádku nepočítaných g a q. Potom uchopil opět pisátko do velkých nemotorných prstů a trpělivě začal znovu.

"Jak lehce jde bílým lidem všechno od ruky!" prohodila teta Chloe - zrovna se trochu uvolnila a mastila lívanečník kouskem slaniny, napíchnutým na vidličku - a s pýchou se zadívala na mladého pána Jiřího. "Jak ten dovede psát; no ne! A ještě taky číst! A pak se ještě každý večer obtěžuje sem a dává nám ty svoje lekce - to je náramně zajímavé!"

"Ale teto Chloe, já už dostávám ukrutný hlad," řekl Jiří. "Není ta bábovka tamhle ve formě už skorem hotová?"

"Skoro, skoro, mladý pane Jiří," odpověděla teta Chloe, nadzvedla příklop a mrkla dovnitř. "Hnědne jedna radost - do zlatova, věru milo pohledět. Žádné strachy, v tomhle je na mne spolehnutí. Onehdy nechala paní naši Sally, aby zkusila nějaký koláč, jen tak, povídá, aby se zaučila. ,Ale jděte, paní,' povídám já, ,vždyť mě z toho srdce bolí, když vidím takhle kazit dobrou přípravu!' A vyběhlo jí to celé na jednu stranu - nemělo to vůbec žádný tvar, zrovna jako tenhle můj škrpál - dejte mi s tím svátek!"

A s tímto konečným pohrdlivým odsudkem Salliny nezkušenosti odkryla teta Chloe hbitě příklop z formy a odhalila zrakům krásně upečenou bábovku, za jakou by se nebyl musil hanbit žádný městský cukrář.

A protože bábovka měla být zřejmě vrcholným bodem hostiny, mohla se nyní teta Chloe už plně věnovat pouze přímým přípravám na podávání večeře.

"Sypte se, Moše a Petře, koukejte mi jít z cesty, negřata! Polly, kočičko moje, běž stranou - však maminka už za chvilku dá své maličké něco sama. A teďka, mladý pane Jiří, hezky si ukliďte ty knížky a posaďte se pěkně s naším tátou. Hnedličko odstavím klobásky a ani se nenadějete a budete mít na talíři celou první várku litých vdolečků."

"Naši chtěli, abych přišel na večeři domů," řekl Jiří, "ale na to se já už moc dobře vyznám, teto Chloe."

"To věřím, zlatíčko - to věřím," přikývla teta Chloe a nakládala mu přitom na talíř horké lité vdolečky. "Však vy už víte, že vám vaše stará teta schová vždycky to nejlepší. Žádné strachy - v tomhle je na vás spolehnutí!"

Při těch slovech žďuchla teta Jiřího prstem - pohybem, který znamenal krajně šprýmovnou náladu. Potom se velmi hbitě přitočila zase ke svému lívanečníku.

"A teď hrr na bábovku!" řekl mladý pán Jiří, když ruch při výrobě lívanců poněkud utuchl. A zároveň zamával nad řečenou pochoutkou obrovským nožem.

"Ts, jemináčku, pane Jiří!" zvolala teta Chloe vážně a zadržela mu ruku. "Přece byste ji nechtěl krájet takovýmhle těžkým zabijákem! Vždyť byste to docela srazil - splasklo by to na brousek! Nate, tu máte, tady mám starý tenký nůž, co ho mám schválně pořád nabroušený. No tak vidíte - krájí se lehounce jako pápeří! A teď se do toho pusťte - nic lepšího nikde neseženete!"

"Tom Lincoln tvrdí," řekl Jiří s plnými ústy, "že jejich Jinny je lepší kuchařka než ty."

"Ti Lincolnovic, do těch nic není, copak na nich vůbec záleží!" odpověděla teta Chloe pohrdavě. "Myslím totiž, když je člověk srovnává s našimi pány. Jinač jsou docela slušní, jenže tak po obyčejnsku. Ale aby něco dokázali postavit doopravdy nóbl, o tom se jim ještě ani nezdálo. Postavte třeba vedle sebe jenom pana Lincolna a pana Shelbyho! A co paní Lincolnová - dovede snad ta zrovna vplout do pokoje jako naše paní - víte, tak krásně a vznešeně? I dejte mi svátek, nic mi o těch Lincolncvic nevykládejte!"

A teta Chloe pohodila hlavou jako člověk, který doufá, že se přece ve světě nějako vyzná.

"Dobře, dobře, ale já tě sám slyšel říkat," namítl Jiří, "že Jinny je docela slušná kuchařka."

"To jsem taky říkala," přikývla teta Chloe, "to musím přiznat. Dobrou, poctivou, obyčejnou stravu, to Jinny svede; slušný pecen kukuřičného chleba - uvařit bandory, to ještě jakžtakž umí. Její obyčejné koláče nestojí sice zvlášť za řeč, to tedy nestojí, obyčejné koláče od Jinny nestojí sice zvlášť za řeč, ale ještě ujdou. Ale božínku, když přijde na něco složitějšího, co svede s tím? No, dělá překrývané ovocné koláče - to se ví, dělá - ale jakou na nich má kůrčičku? A svede snad opravdu kypré těsto, co se jen v ústech rozplyne a je nadýchané jako pěna? No, já u nich byla, když se slečna Mary měla vdávat, a Jinny mi jen ukázala ty své svatební koláče. Však víte, že Jinny a já jsme dobré kamarádky. Proto jsem jí neřekla ani slovo, ale dejte mi svátek, pane Jiří! Já bych týden ani oka nezamhouřila, kdybych napekla takovou várku koláčů, jako měla ona. Nic do nich nebylo, hanba mluvit."

"Podle mého si Jinny jistě myslila, že se jim nic nevyrovná," poznamenal Jiří.

"Že si myslila - jakpak by ne! Ukazovala se s nimi, prostoduché neviňátko! V tom to právě vězí, víte, že tomu Jinny prostě nerozumí. Božínku, ta rodina, to přece není žádná rodina! To se od Jinny nedá ani čekat, že by něčemu rozuměla. Není to vůbec její chyba. Ach jé, pane Jiří, vy ani z poloviny nechápete, co máte za výhodu, z jaké jste rodiny a co máte za vychování!"

Tu si teta Chloe povzdychla a dojatě zakoulela očima do stropu.

"Jisté je, teto Chloe, že chápu všechny svoje výhody, pokud jde o koláče a dorty," odpověděl Jiří. "Jen se zeptej Toma Lincolna, jestli se mu nechlubím, pokaždé jak se s ním sejdu."

Teta Chloe se opřela zády o lenoch židle a ulevila si hlučným výbuchem smíchu. Smála se tomuto vtipnému odseknutí mladého pána, až se jí po černých lesklých lících kutálely slzy, a námahu smíchu prostřídávala laskovným poplácáváním a pošťuchováním mladého pána Jiřího.

Říkala mu přitom "I dejte pokoj!" a "Jste mi vy mládeneček!" a že z něho bude mít ještě smrt, ano, je to prý jisté, jeden den z něho bude ještě mít smrt.

Po každém takovém ponurém proroctví vybuchla v nový záchvat smíchu, vždycky delší a silnější než předtím. A tak si Jiří už doopravdy začínal myslit, že je až nebezpečně vtipný panáček a že by se slušelo, aby si dával pozor, když mluví "legračně, že se to nedá ani povídat".

"Tak jste to tedy Tomovi pověděl? Božínku, co se ta mládež navyvádí! Vy jste se Tomovi chlubil? Božínku, pane Jiří, vy byste věru rozesmál i mrtvého!"

"Ano," přisvědčil Jiří, "řekl jsem mu: ,To bys měl vidět některé ty koláče naší tety Chloe, Tome, to je teprv to pravé,' povídám mu."

"Věčná škoda, že je Tom nezná," odpověděla teta Chloe. Tomova zaostalost po téhle stránce učinila zřejmě na její dobrácké srdce silný dojem.

"Měl byste ho k nám jednou pozvat na oběd, až se to hodí," dodala, "to by od vás bylo moc hezké, pane Jiří. Neměl byste se nad nikoho vyvyšovat pro svoje výhody, víte, pane Jiří, protože všechny výhody dostáváme bez vlastního přičinění - to musíme mít ustavičně na paměti," řekla teta Chloe s velmi vážným výrazem.

"Stejně chci k nám Toma pozvat - na některý den po neděli," řekl Jiří. "A ty se ukážeš, co dovedeš, teto Chloe, viď? Až bude otvírat oči! Nacpeme ho, že na to nezapomene celých čtrnáct dní, co?"

"No, no - to jistě," přikývla teta Chloe, celá rozradostněná. "Však uvidíte! Božínku! Když člověk pomyslí na některé ty naše hostiny! Pamatujete na tu mísu zapékaných kuřat, co jsem dělala, když jsme dávali oběd na počest jenerála Knoxe? Já a paní jsme se kvůli té kůrčičce div spolu nepohádaly. Nevím, co to někdy do těchhle dam vjede. Ale když na člověku někdy zrovna leží největší odpovědnost, abych tak řekla, a vážně neví, kde mu hlava stojí, vyberou si právě ten čas a přijdou si do kuchyně a jenom se člověku pletou pod ruku! Jako třeba paní, chtěla hned, abych tohle dělala takhle a hned zas tamto onak. Nakonec jsem si už troufla být dovolená a povídám: Jen se podívejte na ty svoje krásné bílé ručičky, paní, na ty dlouhé prstíčky ověšené samými lesklými prsteny, jako ty moje bílé lilie, když na ně padne rosa - a podívejte se na ty moje velké černé pracny. No, nemyslíte, že Pánbůh chtěl, abych kůrčičky pekla já a vy abyste seděla v salóně?' Tak vidíte, tak jsem byla dovolená, pane Jiří!"

"A co na to řekla maminka?" zeptal se Jiří.

"Cože řekla? - No, jen jí to tak v očích zahrálo smíchy - v těch jejích velkých hezkých očích, víte? A povídá: ,No, teto Chloe, myslím, že v tomhle bys mohla mít jako pravdu.' To povídá a odešla do salónu. Měla mi dát jednu přes hlavu za tu mou dovolenost. Ale tak už to jednou je - jak se mi v kuchyni plete dáma, tak nic nesvedu!"

"Však se ti ten oběd doopravdy povedl - pamatuju se, říkali to všichni," přihodil Jiří.

"Viďte, že jo? A nestála jsem snad zrovninka ten den za dveřmi jídelny? A neviděla jsem snad, jak si jenerál třikrát za sebou podával talíř ještě pro kousek právě těch kuřat? A povídá: ,Musíte mít mimořádně dobrou kuchařku, paní Shelbyová.' Božínku, div jsem na místě nepukla pýchou!"

A odmlčela se.

"A ten jenerál, ten se vyznal, co je dobré vaření!" pokračovala teta Chloe a hrdě se napřímila. "Náramně nóbl pán, ten jenerál! Pochází z jedné z nejprvnějších rodin ve staré Virgínii! Ten jenerál - ten se vyzná, co je co, stejně jako já. Víte, každé zapékání má svůj háček, pane Jiří - ale ne každý ví, v čem ta finta vězí nebo co se má a nemá. Ale ten jenerál, ten to ví - poznala jsem to hned, jak promluvil. Ja, ten ví, v čem ty finty vězí!"

Zatím dospěl mladý pán Jiří až k tomu bodu, k jakému se může (za obvyklých okolností) dostat i zdravý chlapec. Nemohl už totiž pozřít ani jediné sousto, a proto měl konečně čas povšimnout si hromádky kudrnatých hlaviček a jiskřivých očí, které z protějšího kouta hladově sledovaly jeho počínání.

"Tu máte, Moše, Petře," řekl Jiří, ulamoval notné kusy bábovky a házel jim je. "Chcete přece taky, ne? Teto Chloe, upeč jim přece taky nějaký ten lívanec!"

Jiří a Tom si přesedli na pohodlnou lavici v koutě u krbu a teta Chloe napekla ještě pořádnou kupu lívanců. Potom si vzala malou holčičku na klín a začala střídavě krmit dítě a sebe a podělovat také Mošeho a Petra. Těm zřejmě chutnalo nejlíp, když se mohli při jídle válet po podlaze pod stolem, lechtat se a tu a tam zatahat batole za paleček u nohy.

"Dejte přece pokoj, slyšíte?" okřikovala je matka a co chvíli kopla namátkou naslepo pod stůl, když povyk dosáhl přílišné nezvedenosti. "Nemůžete se chovat slušně, když k vám přijdou na návštěvu bílí? Přestaňte s tím už přece, slyšíte? Dejte si raději pozor, nebo vám to spočítám, zač je toho loket, až pan Jiří odejde!"

Těžko uhádnout, jaký význam se skrýval pod tou děsivou hrozbou. Je však jisté, že její strašlivá nejasnost učinila zřejmě velmi malý dojem na mladé hříšníky, kterým platila.

"No ne!" řekl strýc Tom. "S těmi tolik šijí všichni čerti, že se nedovedou vůbec chovat."

Tu se chlapci vydrápali zpod stolu a s obličejem i s rukama celýma zapadanýma sirupem začali horlivě líbat miminko.

"Dejte pokoj, jděte pryč!" okřikla je matka a odstrkovala jejich kudrnaté hlavy. "Vždyť se mi k sobě všichni slepíte a nikdo vás už nerozlepí, když budete tohle tropit. Hajdy k studni a umejte se!" nakázala jim.

Toto napomenutí doprovodila ještě plesknutím, které sice zadunělo velmi hrozivě, ale nemělo patrně jiný účinek, než že z chlapců vyrazilo smích tím bouřlivější. Hnali se totiž jeden přes druhého jako o překot ven a za dveřmi se veselím přímo rozřičeli.

"Viděl už někdo v životě takové darebné nezbedy?" zeptala se teta Chloe spíš samolibě než nahněvaně.

Potom vytáhla starý ručník, zřejmě pro takové případy určený, nalila na něj z nakřáplé čajové konvice trochu vody a začala batoleti stírat sirup z tvářiček i ručiček. Když holčičku vypulírovala, až se blýskala, posadila ji Tomovi na klín a sama se čile pustila do odklízení večeře.

Robátko se zatím zabývalo tím, že Toma tahalo za nos, škrábalo ho po tváři a buclatýma ručičkama se mu hrabalo v kudrnatých vlasech. Tato hra skýtala holčičce zřejmě obzvláštní potěšení.

"Pěkná všetečka, co? Čiperka jedna!" prohodil Tom a podržel si holčičku na délku ruky před sebou, aby ji viděl celou.

Potom vstal, posadil si ji na široké rameno a začal s ní skákat a tancovat. Mladý pán Jiří po ní přitom šlehal lehce kapesníkem a Moše s Petrem, kteří se zatím vrátili, bručeli jí za zády jako medvědi.

Nakonec teta Chloe prohlásila, že jí "tím křikem přímo rvou uši". Protože se však tento krutý chirurgický zákrok podle jejího vlastního tvrzení děl v chaloupce den co den a teta Chloe měla uši pořád, nepřispělo její prohlášení ani v nejmenším k ztišení veselosti, dokud se všichni nevykřičeli, nenaváleli a neutancovali, až už nemohli a chtěj nechtěj se uklidnit musili.

"A teď, doufám, snad už máte dost," řekla teta Chloe, která zatím zpod postele hbitě vytáhla hrubě stesané nouzové lůžko. "No, Moše, i ty, Petře, hajdy na kutě! Máme dnes přece svou týdenní náboženskou hodinku."

"Ale mami, my nechceme spát. My chceme sedět a poslouchat hodinku."

"Bodejť, teto Chloe, jen to zase zašoupni a nech je vzhůru," řekl mladý pán Jiří rozhodně a zastrčil spací šuple pod postel.

Potom přivalil Tom do srubu dva prázdné sudy, podložil každý z obou stran kamenem, aby se nemohly kutálet, a nakonec přes ně položil fošny. Když takto narychlo pořídil lavice, překotil ještě několik dřezů a kbelíků dnem vzhůru, rozestavil viklavé židle a byl s přípravami na hodinku hotov.

Brzy pak světnici zaplnilo různorodé shromáždění, od starého, šedovlasého osmdesátiletého patriarchy až po patnáctiletou mládež, dívky i hochy.

Zatímco se v chatrči otroka odehrávala tato scéna, docela jiná se odehrávala v komnatách jeho pána.

Otrokář a pan Shelby byli spolu sami v jídelně, kterou jsme tu už popsali, a seděli u stolu pokrytého papíry a psacím náčiním.

Pan Shelby se zabýval počítáním několika balíčků bankovek. Jakmile jeden z nich spočítal, hned jej přistrčil k otrokáři a ten po řadě přepočítal všechny balíčky po něm.

"Všechno v pořádku," řekl handlíř. "A teď už jen podepsat tady to."

Pan Shelby si chvatně přitáhl kupní smlouvy k sobě a podepsal je jako člověk, který pospíchá, aby měl nepříjemnou věc raději už za sebou. Potom je zároveň s penězi odstrčil od sebe.

Haley vytáhl z notně odřené tašky pergamenovou listinu, přelétl ji pohledem a podal ji panu Shelbymu. Ten se jí chopil, pohybem, v němž bylo znát krocenou dychtivost.

"Nu, tak máme tu věc v teple! Hotovo!" řekl handlíř a vstal.

"Ano, hotovo!" pravil pan Shelby přemítavým tónem. Dlouze si vzdychl a opakoval:

"Ano, hotovo!"

"Tak se mi zdá, že vás to zrovna nějak moc netěší," prohodil handlíř.

"Doufám, Haley," pravil pan Shelby, "že nezapomenete, co jste mi na své čestné slovo slíbil. Že neprodáte Toma dřív, než se přesvědčíte, do jakých rukou se dostane."

"Hm, vždyť jste ho přece teď sám právě tak prodal, pane," namítl handlíř.

"Víte dobře, že mě k tomu dohnaly okolnosti," odpověděl Shelby zvysoka.

"Hm, víte, okolnosti můžou k tomu dohnat taky mne," opáčil handlíř. "Ale buď jak buď, přesto udělám, co bude v mých silách, abych Tomovi opatřil pěkné místečko. A že bych s ním snad špatně jednal sám, toho se nemusíte bát ani za mák. Jestli mám za co děkovat pánubohu, tak je to za to, že nikdy v ničem nejsem krutý."

Po výkladu, jímž starý otrokář již předtím objasnil své zásady lidskosti, tato jeho ujištění pana Shelbyho nijak zvlášť neuklidnila. Ale protože to byla nejlepší útěcha, jakou daný případ připouštěl, nechal otrokáře mlčky odejít a usadil se, aby si o samotě vykouřil doutník.