Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 39. Válečná lest
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Půda domu, v němž bydlil Legree, se podobala většině ostatních podstřeší.

Byla to velká pustá prostora, zaprášená, ověšená pavučinami a plná odloženého haraburdí. Blahobytná rodina, která dům obývala v době jeho slávy, do něho navozila spoustu nádherného nábytku. Část zařízení si potom vzala s sebou, kdežto zbytek zůstal osiřele stát v zatuchlých neobydlených pokojích nebo ležet ve skladišti v podkroví. Po stranách půdy stálo několik obrovských beden, v nichž sem kdysi nábytek dopravili. Malý vikýř ve střeše propouštěl kalnými zaprášenými tabulkami sporé světlo na štíhlé židle s vysokým lenochem a na prachem povlečené stolky, které kdysi zažily lepší časy.

Zkrátka řečeno, bylo to místo tajuplné a strašidelné - ale jakkoli strašidelné bylo již samo o sobě, mezi pověrčivými černochy nebylo nouze o pověsti, jež jeho hrůzyplnost jen ještě zvyšovaly. Před několika lety tam Legree po týdny věznil černošku, která vzbudila jeho nelibost. Co se tam dělo, nemůžeme říci; černoši si navzájem šeptávali rozličné temné dohady. S jistotou se však vědělo, že jednoho dne odtamtud snesli mrtvolu oné nešťastnice a pohřbili ji.

Od té doby se začalo povídat, že se starým podstřeším občas rozléhají kletby a nadávky i zběsilé rány karabáčem, promíšené zoufalým kvílením a sténáním. Když jednou Legree čirou náhodou podobnou povídačku zaslechl, hrozně se rozčilil a přísahal, že prvního, kdo bude o té půdě ještě vyprávět nějaké báchorky, tam dá na týden přikovat k trámu a poskytne mu tak příležitost se přesvědčit, co se tam doopravdy děje. Tato vyhrůžka stačila úplně potlačit všechny řeči, třebaže samozřejmě ani v nejmenším nepodryla víru v jejich pravdivost.

Ponenáhlu se kdekdo v domě začal vyhýbat nejen schodišti, které vedlo na půdu, ale dokonce i chodbě k tomuto schodišti, a protože se o tom každý bál mluvit, upadla pověst pomalu v zapomenutí. A nyní Cassy zničehonic napadlo, že by k vysvobození sebe i své spolutrpitelky mohla využít pověrčivé bázně, která drží Legreeho tak mocně ve spárech.

Cassina ložnice byla přímo pod půdou. Jednoho dne se Cassy zčistajasna rozhodla a bez úrady s Legreem dala o své újmě s notnou okázalostí přestěhovat všechen nábytek i zařízení svého pokoje do jiného, od jejího značně vzdáleného.

Podřízená čeládka, jíž nařídila, aby toto přestěhování uskutečnila, se právě měla čile k dílu a s velkou horlivostí i zmatkem pobíhala sem a tam, když tu se Legree vrátil z vyjížďky.

"Hej! Ty, Cassy!" zvolal Legree. "Co to do tebe zase vjelo?"

"Nic. Chci jenom mít jiný pokoj," odpověděla Cassy nasupeně.

"A směl bych se ptát proč?" ušklíbl se Legree.

"Protože chci."

"Čerta, že chceš! Ale proč?"

"Ráda bych se taky sem tam trochu vyspala."

"Vyspala! Hm, a co ti brání, abys nespala?"

"Smím to snad povědět, myslím, když to chcete slyšet," odsekla Cassy suše.

"Tak ven s tím, opice jedna!" křikl Legree.

"Chm, nestojí to vlastně ani za řeč. Vás by to podle mého nerušilo. Jenom nářek a rány, jak se nahoře na půdě v půl noci rvou lidé a válejí se po zemi. Od dvanácti do rána."

"Lidé na půdě?" podivil se znepokojeně Legree, ale vynutil na tváři úsměv. "Kdo by to mohl být, Cassy?"

Cassy pozdvihla své pronikavé černé oči a pohlédla Legreemu do obličeje s výrazem, který ho zamrazil až v morku, když odpověděla:

"Právě, Šimone, kdo by to mohl být? Ráda bych, to abyste mi řekl vy. Vy to patrně nevíte, že?"

Legree zaklel a šlehl po ní jezdeckým bičíkem, ale Cassy uskočila stranou, vklouzla do dveří, za nimi se ohlédla a dodala:

"Když budete v tom pokoji spát, poznáte všechno sám. Nechtěl byste to snad zkusit?"

A vzápětí za sebou přirazila dveře a zamkla se.

Legree bouřil a láteřil a hrozil, že vyrazí dveře - ale zjevně si to rozmyslel a zneklidněně zamířil do obývacího pokoje.

Cassy dobře postřehla, že její narážka ťala do živého, a od té chvíle už ani na okamžik nepřestala s obratností vskutku mimořádnou spřádat nit vlivu, s níž tak úspěšně začala.

Našla si na půdě vhodnou díru po vypadlém suku a zastrčila do ní hrdlo od staré láhve takovým způsobem, že i při sebeslabším vánku vyluzovalo svrchovaně truchlivé a žalostně kvílivé zvuky, jež při silném větru zesílily v přímo strašlivý jek - v takový, že důvěřivým a pověrčivým uším mohl zcela snadno připadat jako skučení děsu a zoufalství.

Tyto zvuky, jež čas od času zaslechla i domácí čeládka, oživily v plné síle vzpomínku na starou strašidelnou pověst. Celý dům, jak se zdálo, byl prolezlý plíživou pověrečnou hrůzou.

A třebaže si o ní nikdo netroufl Legreemu ani špitnout, Legree cítil, že ho obklopuje jako samo ovzduší.

Cassy na něho měla vliv zvláštní a pozoruhodné povahy. Legree byl jejím vlastníkem, tyranem a trýznitelem. Byla, jak věděl, cele v jeho rukou a neměla jedinou možnost jakékoli pomoci nebo ochrany. A přesto tomu je tak, že ani nejsurovější muž nemůže žít v trvalém styku se silným, osobitým ženským charakterem a nepodléhat jeho vlivu. Když ji koupil, byla Cassy, jak nám už sama vypravovala, jemně vychovaná žena; ale potom ji beze všech ohledů srazil svou surovostí do bláta. Jakmile však čas, ponižující vlivy i zoufalství zatvrdily její jemné cítění a roznítily v ní oheň prudších vášní, stala se do jisté míry jeho vládkyní a Legree ji střídavě týral a zase se jí bál.

A od té doby, kdy částečná pomatenost propůjčila všem jejím slovům a výrokům prapodivně tajemný, rozháraný smysl, nabyl tento vliv jak na naléhavosti, tak i na síle.

Několik dní po této příhodě seděl Legree večer ve starém obývacím pokoji u krbu, v němž plápolala polena, a oheň vrhal po pokoji nejasné, blikotavé jazyky světla. Byla bouřlivá a větrná noc, jedna z těch, jaké ve starých vetchých domech burcují celé roje nepopsatelných zvuků. Okna drnčela, okenice sebou mlátily o zdi, meluzína provozovala své rejdy a hučela a skučela v komíně a co chvíli prudce vyrážela kouř a jiskry, jako by za sebou vláčela legiony duchů.

Legree tak seděl už pár hodin, napřed účtoval a potom četl noviny, kdežto Cassy se nyní krčila v koutě a chmurně hleděla do ohně.

Konečně odložil Legree noviny, a když na stole spatřil ležet starou knihu, kterou zpočátku večera viděl číst Cassy, sáhl po ní a začal v ní listovat.

Byla to kniha povídek, jedna z oněch sbírek vražedných, strašidelných a nadpřirozených historek, jež, třebaže provedeny a ilustrovány lacině, poutají podivným kouzlem člověka, který se do nich jednou pustí a začne je číst.

Legree ohrnoval nos a opovržlivě prskal, ale přece obracel stránku za stránkou a četl a četl, až konečně, když už přečetl hodný kus, zaklel a knihu odhodil.

"Ty přece na duchy nevěříš, Cassy, no ne?" začal hovor, chopil se krbových kleští a zarovnával oheň. "Myslel jsem, že ty máš víc rozumu, než aby ses dala vystrašit nějakým zvukem."

"Na tom nesejde, na co věřím," odsekla Cassy zarytě.

"Když jsem byl na moři, tak se mě kamarádi někdy pokoušeli takovými povídačkami strašit," řekl Legree. "Ale s tím si na mne jaktěživo nepřišli. Na všechny tyhle žvásty jsem já moc otrlý, to ti povídám."

Cassy seděla dál ve stínu v koutě a napjatě se na něho dívala. V očích měla ono podivné světlo, jež odjakživa Legreemu nahánělo nepokoj.

"Ty zvuky nebyly nic jiného než krysy a povětří," pokračoval Legree. "Krysy umějí tropit pekelný kravál. Slýchával jsem je někdy dole v podpalubí. A vítr? Mordset! Ve větru může člověk slyšet všechno možné."

Cassy věděla, že se Legree pod jejím pohledem cítí nesvůj, a proto neodpovídala, nýbrž jenom seděla a upírala na něho oči s týmž zvláštním, tajuplným výrazem jako předtím.

"Tak co, ženská, mluv - není to tak, co myslíš?" vyhrkl Legree.

"Mohou krysy sejít ze schodů a projít potom celou chodbou a otevřít dveře, když jste si je zamkl a zabarikádoval židlí?" namítla Cassy. "A mohou potom jít a jít a přijít si až rovnou k vaší posteli a takhle si na vás sáhnout rukou, takhle?"

Při řeči upírala Cassy své blýskavé oči vytrvale na Legreeho a ten na ni civěl jako člověk, kterého tlačí můra; a když se nakonec svými prsty, ledově studenými, dotkla jeho ruky, s kletbou uskočil.

"Ženská! Co to mluvíš? To se přece nestalo!"

"Kdepak, to ne - samozřejmě že ne - řekla jsem snad, že se to stalo?" odpověděla Cassy s úsměvem, z něhož čišel mrazivý posměch.

"Ale - stalo se - doopravdy jsi něco viděla? No tak, Cassy, co bylo - mluv přece!"

"Můžete tam spát sám," odsekla Cassy, "když to chcete vědět."

"Přišlo to z půdy, Cassy?"

"To! Jaké ,to'?" opáčila Cassy.

"No to, o čem jsi říkala."

"Neříkala jsem vám nic," ohradila se Cassy se zarytou svéhlavostí.

Legree přecházel zneklidněně po pokoji sem a tam.

"Dám tuhle věc vyšetřit. Ještě tuhle noc se jí podívám na kloub sám. Vezmu si pistole -"

"Vezměte!" vpadla mu do řeči Cassy. "Spěte v tom pokoji. Ráda bych vás viděla, jak tam spíte. A střílejte z těch pistolí - střílejte!"

Legree si dupl a divoce zaklel.

"Neklejte!" okřikla ho Cassy. "Kdoví, kdo vás třeba slyší! Tiše! Slyšel jste? Co to bylo?"

"Co?" Škubl sebou Legree.

Hromotlucké staré pendlovky, které stály v koutě pokoje, zarachotily a pomalu odbíjely dvanáctou.

Ať už z toho důvodu či z onoho, Legree ani nepromluvil, ani se nehýbal - přepadl ho neurčitý pocit hrůzy. Cassy přitom stála s pronikavým, posměšným leskem v očích proti němu, pozorovala ho a počítala nahlas údery.

"Tak, dvanáct. Teď tedy uvidíme!" prohlásila, otočila se a otevřela dveře do síně - a zůstala v nich stát, jako by poslouchala.

"Slyšíte? Co je to?" vydechla a ukázala prstem nahoru.

"Nic, jenom vítr," odpověděl Legree. "Copak neslyšíš, jak fičí, jako když se čerti žení?"

"Šimone, pojďte sem!" lákala ho šeptem Cassy a vzala ho za ruku a vedla ho až pod schody. "Víte snad, co je tohle? Poslouchejte!"

Shora ze schodů přicházel divoký chechtavý skřek. Vycházel z půdy. Legreemu se rozklepala kolena, tvář mu zezelenala strachy.

"Neměl byste si vzít ty pistole?" připomněla mu Cassy s úšklebkem, při němž Legreemu až v žilách krev stydla. "Je čas, víte, podívat se téhle věci na kloub. Ráda bych, abyste šel nahoru - teď. Právě jsou v tom!"

"Nepůjdu!" zvolal Legree a zaklel.

"Proč ne? Přece víte, že nic takového jako duchové neexistuje! Jen pojďte!" A se smíchem se Cassy rozběhla jako šipka po točitém schodišti vzhůru a ohlížela se po něm. "Jen pojďte!"

"Namouvěru, ty jsi sama ďáblice!" křičel Legree. "Pojď zpátky, čarodějnice jedna! - Pojď zpátky, Cassy! Nahoru nesmíš!"

Ale Cassy se jen divě smála a utíkala dál.

Slyšel ji otevřít dveře chodbičky, která vedla k půdě. Shora se přihnal prudký poryv větru, zhasil svíčku, kterou Legree držel v ruce, a přinesl s sebou strašlivý nelidský jek - skřeky, jež mu připadaly, jako by mu vřískaly přímo do uší.

Legree utekl jako šílený do pokoje a za chviličku tam za ním přišla Cassy - bledá, klidná a chladná jako duch pomsty a stále s týmž příšerným leskem v očích jako předtím.

"Doufám, že mi už věříte," řekla.

"Sper tě ďas, Cassy!" zvolal Legree.

"Pročpak?" zeptala se Cassy nevinně. "Běžela jsem jenom nahoru pozavírat dveře. Co je vlastně s tou půdou, Šimone, co myslíte?" dodala.

"Do toho ti nic není!" odbyl ji Legree.

"Chm, že není? No," prohodila Cassy, "buď jak buď, jsem aspoň ráda, že nespím pod ní."

Cassy totiž předvídala, že právě toho večera se zdvihne silný vítr, a proto došla napřed nahoru a otevřela okénko ve vikýři. Pak je ovšem samozřejmé, že jakmile otevřela dveře, vítr se musil prohnat až dolů a Legreemu zhasit svíčku.

Tento příklad snad poslouží jako ukázka komedie, jakou Cassy hrála s Legreem tak dlouho, až by byl raději strčil hlavu do lví tlamy, než aby šel prozkoumat půdu. Mezitím po nocích, když všichni ostatní již spali, Cassy postupně a opatrně nahromadila na půdě zásobu potravin dost velkou, aby stačila k výživě delší čas, a kus po kuse tam odnosila i větší část šatstva svého i Emmelinina. Jakmile měla všechno připravené, potřebovaly už jenom vhodnou příležitost, aby mohly svůj promyšlený záměr uvést ve skutek.

Využivši chvíle, kdy Legree byl v dobré náladě, Cassy si na něm lichocením vymohla, že ji jednou vzal s sebou do nejbližšího městečka, které leželo přímo na Červené řece. S pamětí zbystřenou málem až k nadpřirozené ostrosti si vštípila do mysli každičký zákrut cesty a v duchu odhadovala, kolik času si vyžádá projít tu vzdálenost pěšky.

A nyní, kdy již dozrál čas k činu, přijde snad našim čtenářům vhod, necháme-li je podívat se za kulisy a popatřit na finále celého toho husarského kousku.

Schylovalo se právě k večeru. Legree nebyl od rána doma, zajel si na koni na sousední usedlost. Již po mnoho dní byla Cassy v neobyčejně milostivém a přístupném rozmaru a napohled vycházela s Legreem, že shoda nemohla být lepší. V této chvíli ji můžeme spatřit v Emmelinině pokoji, jak spolu s ní pilně třídí věci a připravuje dva uzlíčky.

"Tak, tyhle budou dost velké," pravila Cassy. "A teď si nasaď čepec a půjdeme - je právě asi nejvhodnější čas."

"Ale v tomhle světle nás ještě mohou vidět," namítla Emmelina.

"To právě chci, aby nás viděli," odpověděla chladnokrevně Cassy. "Copak nevíš, že si Legree a jeho pacholci v žádném případě štvanici na nás neodpustí? Vymyslila jsem, že to provedeme takhle: Vykrademe se tiše zadními dveřmi a proběhneme kolem baráků. Sambo nebo Quimbo nás určitě zahlédnou. Pustí se za námi a my vběhneme do močálů. Potom nás už dál sami honit nemohou, dokud se nevrátí a nestrhnou poplach a nepustí psy a tak dál. A zatímco se budou bezhlavě motat a přerážet se jeden přes druhého, jak to bývá vždycky, my dvě prostě proklouzneme k potoku, co teče vzadu za domem, a budeme se jím brodit tak dlouho, až se dostaneme proti zadním dveřím domu. To zmate všechny psy, víš, voda stopu neudrží. Dům bude prázdný, protože kdekdo vyběhne a požene se za námi, a my jednoduše vklouzneme zadním vchodem dovnitř a šup nahoru na půdu, kde jsem už v jedné té velké bedně přichystala pohodlné spaní. Na té půdě budeme muset zůstat asi hezky dlouho, protože, to ti povídám, Legree kvůli nám obrátí naruby nebe peklo, aby nás dostal. Přibere si některé ty staré dozorce z jiných plantáží a uspořádá parádní štvanici. Nenechá v tom močále jednu píď země neprošťouranou. Odjakživa se holedbá, že jemu ještě nikdy nikdo neutekl. Tak ať si nás tedy honí, co srdce ráčí."

"Tys to ale vymyslila, Cassy, úžasně!" zvolala Emmelina. "Koho jiného než tebe by bylo tohle napadlo?"

V Cassiných očích nebylo ani potěšení, ani jásotu - pouze zoufalá odhodlanost.

"Pojď," vyzvala Emmelinu a podala jí ruku.

Tichounce vyklouzly obě uprchlice z domu a prchaly houstnoucími stíny večera směrem kolem baráků.

Měsíc v první čtvrti, přilepený na západní obloze jako stříbrná pečeť, poněkud zdržel příchod tmavé noci. Když měly na pokraj močálu, který obklopoval plantáž, snad už jen několik skoků, Cassino očekávání se splnilo - zaslechly hlas, který na ně volal, aby zůstaly stát. Nebyl to však Sambo, kdo je se zběsilým láteřením pronásledoval, nýbrž sám Legree. Emmelina, jejíž slabší srdce při zvuku toho hlasu pozbylo odvahy, popadla Cassy za rameno a zvolala:

"Ach Cassy, já omdlím!"

"Jestli omdlíš, tak tě zabiju!" opáčila Cassy, vytrhla ze záňadří krátkou lesklou dýku a blýskla jí dívce před očima.

Hrozba splnila svůj účel. Emmelina neomdlela a podařilo se jí doběhnout do močálu. Vnořila se spolu s Cassy do klikatin bludiště tak hlubokého a temného, že pro Legreeho bylo úplně beznadějné pomýšlet na to, aby je pronásledoval dál bez pomoci.

"No, budiž," řekl si a surově se zachechtal, "takhle aspoň samy vlezly do pasti - husy pitomé! Tam je mám v suchu. Tohle si šeredně odskáčou!"

"Hola hej, vy tam! Sambo! Quimbo! Všichni sem!" volal Legree, který doběhl k barákům, právě když se muži a ženy vraceli z práce. "V močále jsou dva uprchlíci. Který negr je chytí, ten nebo ten, dostane ode mne pět dolarů. Pusťte psy! Odvažte Tygra a Fúrii a všechny vůbec!"

Tato novina vzbudila rázem velký rozruch. Mnozí muži ihned úslužně přiskočili a nabízeli pomoc, ať již z naděje na odměnu nebo z oné hrbivé podlézavosti, která je jedním z nejzhoubnějších účinků otroctví. Jedni běhali sem, druzí tam. Jedni doporučovali přinést smolné borové větve jako pochodně, druzí odvazovali psy, jejichž vrčivý, zběsilý štěkot nemálo přispíval k rušnosti celé vřavy.

"Máme je zastřelit, pane, kdybychom je nemohli chytit?" ptal se Sambo, jemuž jeho pán přinesl pušku.

"Po Cassy střílet můžeš, jestli chceš - je načase, aby táhla do horoucích pekel, kam patří. Ale po té holce střílet nesmíš," odpověděl Legree. "A ted, mládenci, hezky čile a řízně do toho! Pět dolarů tomu, kdo je chytí - a sklenici kořalky všem do jednoho tak jako tak."

V záři planoucích fakulí vyrazila celá tlupa s výskotem, křikem a divým řevem hlasů lidských i zvířecích směrem k močálu a v malé vzdálenosti za ní táhla veškerá domácí čeleď. Proto byl dům, když do něho Cassy s Emmelinou zadním vchodem vklouzly, úplně opuštěný. Výskání a hulákání jejich pronásledovatelů dosud roztřásalo vzduch.

Emmelina a Cassy se dívaly z oken obývacího pokoje a viděly, jak se právě celý zástup s pochodněmi v rukou rozptyluje po celém okraji močálu do řetězu.

"Vidíš to tamhle?" pravila Emmelina ke své družce a ukazovala do dálky. "Hon už začal! Podívej, jak ta světla poskakují. Poslouchej! Psi! Neslyšíš! Být tak doopravdy tam, neměly bychom naděje ani za troník. Ach pro smilování boží, pojd se už schovat! Rychle!"

"Není vůbec důvod, proč spěchat," namítla Cassy klidně. "Dům je prázdný, všichni odtáhli za štvanicí - ta zábava je pro ně zlatý hřeb večera! Dost času, za chvíli půjdeme nahoru. A zatím," řekla a z kapsy kabátu, jejž Legree ve spěchu jen tak pohodil, chladnokrevně vylovila klíč, "a zatím si vezmu něco, abychom měly čím zaplatit naše cestování."

Odemkla psací stůl, vytáhla ze zásuvky balíček bankovek a chvatně je přepočítala.

"Ach ne, to ne, to nedělej!" ozvala se Emmelina prosebně.

"Že ne?" podivila se Cassy. "A proč ne? To chceš raději, abychom v močálech umřely hlady, než abychom měly tohle, co nám zaplatí cestu do svobodných států? Peníze otvírají brány světa, děvče!"

A s těmi slovy si schovala bankovky do záňadří.

"To by přece byla krádež," vydechla Emmelina znepokojeným šeptem.

"Krádež!" opáčila Cassy s pohrdavým smíchem. "Ten, co člověku ukrádá tělo i duši, ať nám nic nepovídá! Každičká tahle bankovka je ukradená, do jedné - ukradená vyhladovělým, udřeným ubožákům, které nakonec pro jeho zisk stejně spere ďas. Takový ať o kradení ani nemluví! Ale co, pojď, teď už můžeme jít nahoru na půdu. Mám tam zásobu svíček a pár knih, abychom si ukrátily čas. Můžeš na to klidně vzít jed, tam že se po nás pídit nepřijdou. A jestli přijdou, zahraju jim strašidlo."

Když Emmelina vystoupila na půdu, spatřila tam obrovskou bednu, v níž kdysi do domu přivezli několik hromotluckých kusů nábytku, převrácenou na bok tak, že otevřenou stranou přiléhala ke stěně či spíše k šikmině střechy. Cassy rozsvítila malou lampičku, obě ženy se protáhly škvírou pod střechou a usídlily se v bedně. Na zemi ležely dva malé slamníky s několika polštáři, poblíž stála menší bedna hojně zásobená svíčkami a potravinami. A vedle ležely dva ranečky se vším šatstvem nezbytným pro jejich cestu, jež Cassy sbalila do podivuhodně malých rozměrů.

"Tak," řekla Cassy, když zavěsila lampu na skobičku, kterou pro ten účel předem zatloukla do boční strany bedny, "tohle tedy bude prozatím náš domov. Jak se ti líbí?"

"Víš jistě, že nepřijdou prohledat půdu?"

"Chtěla bych Simona Legreeho vidět, jak sem jde hledat!" odpověděla Cassy. "Ne, určitě nepřijde. Celý šťastný se půdě na hony vyhne. A domácí čeládka? Ta se raději do jednoho postaví a nechá se postřílet, než aby sem strčila nos."

Emmelina, poněkud uklidněná, se pohodlně uvelebila na polštáři.

"Jak jsi to myslila, Cassy, když jsi říkala, že mě zabiješ?" zeptala se Emmelina zpříma.

"Chtěla jsem zabránit, abys neomdlela," odvětila Cassy, "a také se mi to povedlo. A teď ti povídám, Emmelino, musíš si umínit, že neomdlíš, ať přijde co přijde. Nic takového není vůbec zapotřebí. Kdybych ti to nebyla zarazila, měl tě ten bídák teď už možná v drápech."

Emmelina se otřásla.

Obě upadly na nějaký čas v mlčení. Cassy se zabývala četbou jakési francouzské knihy a Emmelina, přemožená vyčerpáním, začala dřímat a na nějakou dobu usnula.

Probudil ji hlasitý křik a vřískot, dusot koňských kopyt a štěkot psů. Leknutím slabě vyjekla a vyskočila.

"To se jenom vracejí honci," vysvětlovala klidně Cassy, "nic se neboj. Podívej se touhle dírou po suku. Vidíš je tam dole, nejsou všichni? Simon se musí pro dnešní noc honu vzdát. Podívej na toho jeho koně, je samé bláto, jak se špláchal v močále. I psi vypadají notně zmoření. Ach panáčku můj zlatý, budeš to muset s tou štvanicí zkoušet znova a znova - tvoje zvěř tam není."

"Božínku, Cassy, neříkej už ani slovo!" prosila Emmelina. "Co kdyby tě slyšeli?"

"Jestli něco zaslechnou, tak si dají teprve dobrý pozor, aby sem nepáchli nohou," namítla Cassy. "Žádný strach, můžeme dělat rámus, jak a kolik se nám zlíbí, to jenom všechen účinek ještě zesílí."

Konečně se po celém domě rozhostilo půlnoční ticho.

Legree proklínal svůj nezdar a přísahal na zítřek strašlivou pomstu a tak ulehl k spánku.