Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Když Tom stál tváří v tvář proti svému trýzniteli a slyšel jeho hrozby a v same hloubi duše se domníval, že jeho hodina udeřila, srdce mu v prsou vzplálo odvahou a byl si jist, že dokáže snést všechna muka i oheň. Ale jakmile jeho trýznitel odešel a vzrušení dané chvíle opadlo, vrátil se mu opět pocit bolesti do zraněných a vysílených údů, vrátilo se mu opět vědomí jeho svrchovaně poníženého, beznadějného a opuštěného postavení. A den se vlekl věru trudně!

Tomovi se ještě dávno všechny rány nezahojily, když už Legree trval na tom, aby ho honili k pravidelné práci na poli. Tu pro něho pak nastaly dny nové bolesti a úmorné únavy, navíc ještě ztěžované kdejakým bezprávím a pokořováním, jaké si jen hněv podlé a zlovolné duše dovedl kdy vymyslit.

Když sklizeň vrcholila, Legree neváhal nahánět všechnu svou čeleď do práce nejen ve všední dny, ale i v neděli. A ostatně, proč by také ne? Vytěží tak přece víc bavlny a vyhraje své sázky - a jestli tím snad umoří o pár otroků víc, může si pak koupit lepší kusy.

Zpočátku si Tom po návratu z denní lopoty obyčejně při blikotavém světle ohně čítával ještě nějaký ten verš z bible. Ale po onom krutém ztýrání, jehož se mu dostalo, přicházíval domů tak umořený, že se mu točila hlava a zrak mu selhával, pokusil-li se číst, a volky nevolky se musil z čirého vysílení natáhnout na zem spolu s ostatními.

Je divné, že nábožný mír a důvěra, jež ho až dosud posilovaly, nyní ustupovaly a poskytovaly místo bouřlivým duševním zmatkům a temnotám beznaděje? Neměl ustavičně před očima nejtruchlivější problém našeho tajuplného života; deptané a drcené duše, vítězící zlo a mlčícího Boha? Týdny a měsíce bojoval Tom v hloubi duše se zmatenou temnotou a smutkem!

Myslil na dopis slečny Ofelie jeho kentuckým přátelům a úpěnlivě se modlíval k Bohu, aby mu seslal vysvobození. Den za dnem pak vyhlížel s chatrnou nadějí, uvidí-li nějakého posla, který ho přichází vykoupit. A když se nikdo neobjevoval, až na dně duše dusil a deptal hořké myšlenky - že je marné sloužit Bohu, že Bůh na něho zapomněl. Občas vídával Cassy a občas, když ho zavolali do domu, zahlédl i sklíčený zjev Emmeliny, ale s tou jako s tou rozprávěl velmi málo. Nezbýval mu totiž vůbec čas, aby rozprávěl s kýmkoli.

Jednoho večera seděl navýsost sklíčený a vysílený u hromádky skomíravých oharků, na nichž si pekl svou bídnou večeři. Přihodil na oheň hrst drobného chrastí, aby se rozhořel plamenem, a při světle potom vytáhl z kapsy svou odřenou bibli. Byla v ní všechna označená místa, jež kdysi tak často vzněcovala jeho duši - slova patriarchů a proroků, básníků a mudrců, kteří od nepamětných časů kázali člověku odvahu - hlasy z ohromného zástupu svědků, kteří nás na životní pouti obklopují hned od počátku.

Ztratila ta slova svou sílu, či nebyly snad zesláblé oči a otupělé vědomí již déle schopny ono mocné vnuknutí vnímat? Těžce si povzdychl a strčil knihu do kapsy. Vzpamatoval ho drsný smích. Pozdvihl oči - proti němu stál Legree.

"Ha, ha, přítelíčku," řekl, "jak se zdá, vidíš sám, že to tvoje náboženství je k ničemu! Já věděl, že ti to nakonec do té tvé zabedněné kotrby přece jen vtluču!"

Ten krutý výsměch pálil víc než hlad i zima i nahota.

Tom mlčel.

"Byl jsi blázen," pokračoval Legree, "protože když jsem tě kupoval, měl jsem s tebou jenom dobré úmysly. Mohl jsi na tom být líp než Sambo nebo Quimbo, to už je jedno, a mít zlaté časy. Místo abys každý den dva vyfasoval nářez a zmlácení, mohl sis po libosti šafářovat jako pán a řezat druhé negry. A mohl sis občas pěkně zahřát žaludek punčem z whisky. No tak, nemyslíš, že uděláš líp, když budeš rozumný? Hoď ten starý ucancaný škvár do ohně a dej se na mou víru!"

"Bůh uchovej!" odpověděl Tom zaníceně.

"Přece vidíš, že Bůh ti nepomůže - kdyby ti byl chtěl pomoci, nebyl by připustil, abych tě dostal já! Tohle tvoje náboženství, Tome, to je jedna lež jako věž, samý kec a žvást. To já všechno znám. Lepší když se budeš držet mne - já jsem někdo a taky něco dokážu!"

"Ne, pane," odpověděl Tom, "já vytrvám. Ať mi Bůh pomůže nebo ne, já vytrvám při něm a budu v něho věřit až doposledka!"

"Jsi blázen všech bláznů futrál!" zvolal Legree, opovržlivě si na něj odplivl a odkopl ho. "Nevadí, však já tě srovnám, já tě ještě zkrotím, uvidíš!"

A Legree zamířil pryč.

Když hrozné břímě tíží duši a tísní ji na nejzazší mez, jakou ještě člověk může snést, všechny tělesné i mravní síly se vypnou k okamžité zoufalé snaze onu tíhu svrhnout - a proto srdce zakouší nejhorší muka těsně předtím, než je opět zalije příval radosti a odvahy.

Právě tak tomu nyní bylo s Tomem. Bezbožný výsměch krutého pána stlačil Tomovu duši, od dřívějška už beztak dost stísněnou, až na samé dno beznaděje. Tom seděl u ohně jako omráčený. Vtom mu náhle připadlo, že se všechno kolem něho rozplývá, spatřil vidinu věčné lásky - rozpřáhl ruce - a skácel se na zem.

Jak dlouho tam tak ležel, Tom nevěděl. Když se probral k vědomí, oheň mu již vyhasl a šaty měl promáčené studenou, prosakující rosou - jeho strašlivá duševní skleslost byla tatam.

V radosti, která prolínala celou jeho bytost, už necítil ani hlad, ani zimu, ani ponížení, zklamání a zbědovanost.

Sotva mlhavé šero úsvitu probudilo spáče, aby se znovu vydali do polí, byl mezi oněmi ubožáky, vlekoucími se v cárech a třesoucími se zimou, jeden, jenž se ubíral radostným krokem - neboť pevnější než půda, po níž šlapal, byla jeho silná víra ve všemohoucí, věčnou lásku. Ach Legree! Zkus všechno, co umíš!

Kdekdo si všiml změny v Tomově zjevu. Zdálo se, že se mu vrátila všechna radost a duševní čilost a že ho prostupuje klid a mír, jejž žádná pohana ani příkoří nemůže porušit.

"K čertu, co to do toho Toma vjelo?" ptal se Legree Samba. "Před chvílí má hubu protáhlou jako koza, a najednou je čiperný jak rybička."

"Nevím, pane. Chce možná pláchnout."

"To bych ho rád viděl, ať to zkusí!" prohodil Legree a strašlivě se zašklebil. "Ty ne, Sambo?"

"To si myslím! Ho, ho, ho!" přisvědčil ten černý skřet s patolízalským smíchem. "Páníčka, to by byla legrace! Vidět ho, jak se boří do bahna, jak se dere a honí křovím a psi mu v patách! Bože, div jsem se smíchy nepotrhal, jak jsme tehda honili naši Molly. Myslel jsem, že z ní dočista všechno strhají, než jsem je od ní odehnal. Má na sobě památku na tu zábavičku dodneška!"

"Počítám, že si ji ponese až do hrobu," poznamenal Legree. "Ale poslouchej, Sambo, měj teď oči na stopkách! Jestli má ten negr za lubem něco takového, tak mu to zaraz!"

"Jen ať se na mne pán spolehne!" opáčil Sambo. "Já ho už zaženu do kouta! Ho, ho, ho!"

Tento rozhovor se svým pacholkem vedl Legree, zatímco nasedal na koně, aby si zajel do nejbližšího městečka. Když se téhož večera vracel, napadlo ho s koněm odbočit a objet otročí baráky, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku.

Byla překrásná měsíčná noc a stíny půvabných chinovníků se jasně a ostře rýsovaly na travnaté zemi. Ve vzduchu se vznášelo ono průzračné ticho, jehož porušení člověku bezmála připadá jako znesvěcení.

Legree byl ještě kousek od baráků, ale již odtamtud zaslechl zpěv neznámého hlasu. Byl to zvuk v těch končinách neobvyklý a Legree zarazil koně a poslouchal.

Melodický tenor zpíval:

"Až poznám z jasu oblohy,

že v byt tam doufat smím,

pak odvrhnu strach ubohý

a oči osuším.

Nechť zem i peklo úklad svůj

mé duši chtějí klást,

vztek Satanův skliď úsměv můj,

svět celý může se třást!

Nechť starost zlá mě smete snad

v zla bouř a v útrap vír,

kéž domovem svým mohu zvát

nebeský všehomír!"

"Hoho, vida!" řekl si Legree v duchu. "Tohle si tedy myslí, hm? Zatracené kostelní písničky, ty mi dovedou jít na nervy! - Jakže, ty negře?" zvolal, když se nenadále ukázal před Tomem, a rozpřáhl se jezdeckým bičíkem. "Jak se mi tady opovažuješ takhle hulákat, když už máš dávno chrnět? Zavři tu svou černou klapačku a koukej mazat na pelech!"

"Ano, pane," odpověděl Tom s radostnou ochotou, vstal a zamířil dovnitř.

Tomova očividná blaženost vydráždila Legreeho takovou měrou, že se přitočil s koněm až k němu a mlátil ho bičem hlava nehlava.

"Tu máš, ty pse," řval. "Uvidíme, jestli ti i po tomhle bude tak veselo!"

Ale rány dopadaly nyní pouze na povrch těla, a ne jako předtím až na srdce. Tom stál úplně pokorně, a přesto nemohl Legree sám před sebou utajit, že po jeho moci nad tím poddaným rabem je jaksi záhadně veta.

Celá Tomova duše překypovala soucitem a účastí s ubohými nešťastníky, v jejichž středu se pohyboval. Připadalo mu, jako by všechny životní strasti byly nyní tytam, a toužil ulít z oné tajemné pokladnice míru a radosti, jíž se mu dostalo shůry, balsámu k úlevě jejich běd.

Je pravda, příležitosti bylo pořídku - ale cestou na pole i z polí i po čas lopotné práce mu leckdy náhoda dopřála možnost, aby svým unaveným, malomyslným a zdeptaným druhům podal pomocnou ruku. Nebozí, zedření tvorové, kleslí pod úroveň člověka, to zprvu nebyli schopni skorem ani pochopit - ale když to týden za týdnem a měsíc za měsícem pokračovalo, začalo to v jejich otupělých srdcích rozeznívat dlouho zmlklé struny.

Pozvolna a neznatelně nabýval ten podivný, tichý a trpělivý muž, jenž byl vždy ochoten nést břímě kdekoho jiného a sám u nikoho pomoci nehledal - jenž všem ustupoval z cesty a přicházel vždy poslední a bral si nejmenší díl, ale přesto byl vždy první, kdo se o všechno to své málo dělil s každým potřebným - ten muž, jenž se za chladných nocí vzdával své rozedrané houně, aby přispěla k úlevě nějaké nemocné ženě, kterou lomcovala zimnice, a jenž na poli plnil koše zemdlenějších rabů, třebaže se vystavoval nebezpečí, že sám nedosáhne požadovaného množství - ten muž nad nimi konečně začínal nabývat podivuhodné moci.

Ba i pološílené a pobloudilé mysli nešťastné Cassy přinesly jeho prosté a nevtíravé zásahy úlevu a uklidnění.

Cassy, kterou drtivá muka jejího života dohnala na pokraj šílenství a zoufalství, se už často v hloubi duše ustanovila na hodině odplaty, kdy vlastní rukou vykoná na svém utiskovateli pomstu za všechnu nespravedlnost a krutost, jíž byla očitým svědkem nebo kterou utrpěla sama.

Jednou v noci, když už všichni v Tomově kotci tvrdě spali, se Tom nenadále vzbudil a ve štěrbině mezi kmeny, která zastupovala okno, spatřil její tvář. Mlčky mu pokynula, aby šel ven.

Tom vstal a přistoupil ke dveřím. Bylo mezi jednou a druhou hodinou s půlnoci - jasno, klidno a měsíc dosud svítil. Když měsíční svit padl na Cassiny velké černé oči, Tom si povšiml, že v nich plane divoký a prapodivný žár, jiný než jejich obvyklý pohled utkvělé beznaděje.

"Pojď blíž, otče Tome," pravila - tak mu nyní druzi říkali z úcty -, vzala ho útlou rukou za zápěstí a táhla ho za sebou s takovou silou, jako by její ruka byla z ocele, "pojď blíž, mám pro tebe novinu."

"Copak, paní Cassy?" zeptal se Tom starostlivě. "Chtěl bys být svobodný, Tome?"

"Budu svobodný, až přijde můj čas, paní," odpověděl Tom. "Ano, ale můžeš být svobodný ještě dnes v noci!" vyhrkla Cassy s prudkým zápalem. "Jen pojď!"

Tom váhal.

"Pojd!" hovořila šeptem a pevně na něho upírala černé oči. "Pojď se mnou! On spí - jako dřevo. Namíchala jsem mu do kořalky dost, aby spal hodně tvrdě. Škoda že jsem toho neměla víc - nebyla bych tě potřebovala. Jen pojď, zadní dveře jsou odemčené - stojí za nimi sekera, sama jsem ji tam připravila - i dveře jeho pokoje jsou otevřené - dovedu tě tam. Byla bych to udělala sama, ale nemám v rukou dost síly. Pojď se mnou!"

"Ne, paní, ani za celý svět ne!" odpověděl Tom rozhodně a zastavil se. Žena ho mocně táhla kupředu, ale Tom ji zadržel.

"Jen pomysli na všechny tyhle ubožáky!" přemlouvala ho Cassy. "Mohli bychom jim všem dát svobodu a vydat se někam hluboko do močálů a najít si ostrůvek pevné země a žít si tam sami. Slyšela jsem, že se takové věci dějí. Každý jiný život je lepší než tohle."

"Ne!" odmítl Tom pevně. "Ne. Ze zla nevzejde nikdy nic dobrého! To bych si raději uťal pravou ruku!"

"Pak to tedy udělám sama!" řekla Cassy na odchodu.

"Ach paní Cassy!" zvolal Tom a vrhl se před ní na kolena. "Pro lásku boží, neprodávejte takhle svou drahou duši ďáblu! Nevzejde z toho nic jiného než zlo! Bůh nás nepovolal k pomstě. Musíme trpět a čekat, až přijde náš čas."

"Čekat!" opáčila Cassy. "Copak jsem se nenačekala už dost? Nečekala jsem, až mi z toho rozum bloudí a srdce usedá? Nepřinesl mi snad ten netvor už dost utrpení? Nepřinesl už dost utrpení stovkám ubožáků? Neždímá snad krev života i z tebe? Já jsem povolaná, jsem! Volají mě oni! Jeho čas nadešel a já si vezmu daň jeho krve!"

"Ne, ne, ne!" prosil ji Tom a držel její drobné ruce, křečovitou silou do sebe zaťaté. "Ne, vy ubohá duše ztracená, to nesmíte! Bože, pomoz nám, abychom následovali ve tvých šlépějích a milovali své nepřátele!"

"Milovat!" zvolala Cassy s divým pohledem. "Milovat takové nepřátele! To není v lidské přirozenosti, to není člověku dáno!"

"Ne, paní, není," potvrdil Tom a pohlédl vzhůru. "Ale Bůh nám to milostivě dopřává a v tom je naše vítězství, v tom. Když dovedeme milovat a modlit se za všechny a přes všechno, pak je po boji a docházíme k vítězství - budiž Bohu sláva!"

Hluboká vroucnost Tomových citů, jeho hebký hlas i slzy dopadaly na divokou, nespoutanou mysl nebohé ženy jako vlahá rosa. Strašidelný žár jejích očí se zastřel závojem mírnosti. Sklopila pohled a Tom cítil, jak napětí jejích rukou povoluje, když pravila:

"Neříkala jsem ti snad, že mě pronásledují zloduchové? Ach otče Tome, já se modlit nemohu! Kéž bych mohla! Nemodlila jsem se od té doby, co mi prodali děti! Co říkáš, musí být pravda - vím, že musí. Ale když se pokouším modlit, dokážu jenom nenávidět a proklínat. Nemohu se modlit!"

"Duše ubohá!" vzdychl Tom soucitně. "Satan po vás vztahuje ruce a chce vás tříbit jako pšenici. Budu za vás prosit Boha."

Cassy stála mlčky a ze sklopených očí jí kanuly velké, těžké slzy.

"Paní Cassy," pokračoval Tom váhavým tónem, když ji chvilku v tichosti pozoroval, "jestli se odtud můžete nějak dostat - jestli to je vůbec možné -, pak bych vám radil, abyste s Emmelinou odtud utekla. Totiž jenom, když se neproviníte proti cizí krvi - jinak ne."

"Pokusil by ses o to s námi, otče Tome?"

"Ne," odpověděl Tom. "Býval čas, kdy bych to zkusil, ale teď mám práci mezi těmi nebožáky tady a zůstanu s nimi a ponesu s nimi svůj kříž až do konce. S vámi je to něco jiného, pro vás to jsou osidla pokušení - je to víc, než můžete vydržet. A uděláte nejlíp, když odtud odejdete, jestli můžete."

"Nevím, kam jinam než do hrobu," odpověděla Cassy. "Není zvířete, není ptáka, aby si někde nedokázali najít doupě nebo hnízdo, i hadi a krokodýlové mají místo, kde si lehnout a v klidu odpočinout - ale kde je jaké útočiště pro nás? I v těch nejtemnějších močálech nás vyslídí a dopadnou jejich psi. Všichni a všechno je proti nám, i ta zvířata se staví proti nám - kam tedy máme jít?"

Tom stál a mlčel, konečně však řekl:

"Ten, co zachránil Daniela v jámě lvové - co zachránil mládence v peci ohnivé - co chodil po moři a přimluvil větru, aby se utišil -, ten ještě žije a mám víru a důvěru, že vás vysvobodí. Zkuste to a já se za vás budu modlit ze vší síly a duše své."

Podle jakého podivného zákona myšlení se stává, že nápad dlouho přehlížený a zavrhovaný, po němž šlapeme jako po bezcenném kamínku, náhle zazáří v novém světle jako nalezený démant?

Cassy už často celé hodiny probírala v hlavě všechny možné nebo aspoň trochu slibné plány útěku, ale všechny je nakonec vždycky zavrhla jako beznadějné a neproveditelné. V tomto okamžiku jí však bleskl myslí úskok ve všech podrobnostech tak prostý a uskutečnitelný, že v ní rázem vzbudil novou naději.

"Otče Tome, zkusím to!" zvolala nečekaně.

"Amen!" pravil Tom. "Bůh vám pomáhej!"