Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Načas musíme zanechat Toma v rukou jeho mučitelů a poohlédnout se zatím po osudech Jiřího a jeho ženy Elizy, jež jsme svěřili přátelským rukám v selském stavení u silnice.

Tomáše Lokera jsme opustili na svrchovaně čistém a neposkvrněném kvakerském loži, kterak sebou hází a vzdychá pod mateřským dozorem tety Dorkas. Ta poznala, že to je pacient ve všem všudy stejně poddajný jako nějaký nemocný bizon.

Představte si velkou, důstojnou, oduševnělou ženu v čisťounkém mušelínovém čepci, pod nímž se skrývají vlny stříbřitých vlasů rozdělených na širokém jasném čele, které se klene nad přemítavýma šedýma očima. Sněhobílý šátek z hladkého krepu má úhledně uvázaný přes prsa a její lesklé šaty z hnědého hedvábí pokojně šustí, jak se čile míhá po pokoji sem a tam.

"Ďasa!" křikne Tomáš Loker a rozhodí zprudka pokrývky.

"Musím tě požádat, Tomáši, abys takových slov neužíval," napomene ho teta Dorkas a klidně mu znovu upravuje postel.

"No, dám si pozor, babi, snad to dokážu," slibuje Tomáš, "ale jak by člověk neklel, když je mu tak pekelně horko!"

Dorkas ubrala z postele vlněný pléd, opět natáhla pokrývku a kolem dokola ji zastrkala, až Tomáš vypadal skorem jako kukla. Přitom k němu hovořila:

"Ráda bych, příteli, abys toho klení a láteření nechal a raději přemýšlel, po jaké cestě kráčíš."

"U všech ďasů!" zvolal Tomáš. "Nač mám myslet právě na to? To je přece to poslední, o čem chci vůbec přemýšlet - sper to kat!" A Tomáš sebou mrskl a zpřeházel a zmuchlal všechno tak, že bylo hrůza pohledět.

"Ten chlapík a to děvče jsou asi tady myslím, že?" zavrčel po chvíli mrzutě.

"Ano, to jsou," přisvědčila Dorkas.

"Udělali by dobře, kdyby si pospíšili nahoru k jezeru," řeki Tomáš. "Čím dřív tam budou, tím lip."

"Patrně tam taky brzy odjedou," odpověděla teta Dorkas a pletla si klidně dál.

"Ale dávejte pozor!" pokračoval Tomáš. "V Sandusky máme zjednané pomocníky, co pro nás hlídají všechny lodě. Teď mi na tom už nezáleží, když to prozradím. Doufám, že se ti dva dostanou pryč, už jenom natruc tomu Marksovi - skrček jeden zatracená! - hrom do něho!"

"Tomáši!" napomenula ho Dorkas.

"Vždyť vám říkám, babi, když člověka takhle omotáte jako povijanem, to pak musím vybouchnout," odpověděl Tomáš. "Ale o tom děvčeti - řekněte jí, ať se nějak přestrojí, aby se trochu změnila. Její popis visí po celém Sandusky."

"To uvážíme a zařídíme," prohodila teta Dorkas se svým příznačným klidem.

Poněvadž se na tomto místě s Tomášem Lokerem loučíme, nebude snad nevhodné, doložíme-li o něm ještě, že si v kvakerském domě poležel celkem tři neděle, neboť ke všem ostatním útrapám se přidružil ještě akutní revmatický zánět. A když konečně opustil lůžko, vstal jako člověk trochu usedlejší a moudřejší - zanechal řemeslného chytání otroků a místo toho si zvolil život v jedné z nových osad a věnoval své schopnosti záslužnějšímu povolání. Lovil medvědy, vlky i jiné obyvatele lesů a nabyl v tom oboru značné proslulosti v celém kraji. Vždycky hovořil o kvakerech s úctou.

"Hodní lidé," říkával Tomáš, "chtěli mě polepšit, ale nějak se mnou moc nesvedli. Ale něco vám povím, cizinče, nemocného dovedou postavit na nohy jedna radost, to dovedou, žádná mýlka! A umějí vařit polívky a všelijaké mlsky na zub, že se jim nevyrovná nikdo na světě."

Když se hostitelé od Tomáše dověděli, že v Sandusky se bude po této skupině uprchlíků pátrat, považovali za rozumné ji rozdělit. Jima se starou matkou vypravili napřed zvlášť; druhou nebo třetí noc potom potají odvezli do Sandusky Jiřího s Elizou i chlapcem a ubytovali je pod pohostinnou střechou do té doby, než budou moci nastoupit poslední úsek své pouti, přeplavbu přes jezero.

Jejich noc pomalu končila a jitřní hvězda svobody jim už takměř vzcházela na obzoru.

Svoboda! Kouzelné slovo! Co je na něm? Je to něco víc než pouhý název, řečnický obrat? Mužové a ženy Ameriky! Proč krev vašich srdcí kypí, proč se chvěje při tom slově, pro něž vaši otcové krváceli a vaše statečnější matky ochotně posílaly své nejlepší a nejušlechtilejší syny na smrt?

Skrývá se v něm snad něco slavného a drahého pro národ, aby to nebylo stejně slavné a drahé i pro jednotlivého člověka? Je některý národ vůbec svobodný, není-li svobodný každý jeho jedinec?

Co je svoboda pro mladého muže, jenž tu nyní sedí s rukama zkříženýma přes širokou hruď, s nádechem africké krve v líci a s jejím temným žárem v očích - co je svoboda pro Jiřího Harrise? Pro vaše otce byla svoboda právem národa být národem; pro něho je právem člověka být člověkem, a nikoli lidským dobytkem - právem nazývat ženu svého srdce svou ženou a ochraňovat ji před svévolným násilím - právem ochraňovat a vzdělávat své dítě, právem mít vlastní domov, vlastní víru, vlastní charakter, nepodléhající vůli nikoho jiného.

Všechny tyto myšlenky kolotaly a vřely Jiřímu v nitru, když si přemítavě podepřel hlavu o ruku a pozoroval svou ženu, jak si na štíhlé a půvabné postavě upravuje rozličné kusy mužského oblečení, o němž se mělo za to, že nejlépe zajistí zdar útěku.

"Tak do toho," řekla, postavila se před zrcadlo a setřásla si na ramena hedvábnou houšť černých vlnitých vlasů. "Povídám, Jiří, je jich skorem škoda, nemyslíš?" pravila a zálibně vzala do dlaně pramen. "Škoda že všechny musejí pryč, viď?"

Jiří se smutně usmál a neodpověděl.

Eliza se otočila k zrcadlu a nůžky se jen leskle míhaly, jak jí jeden dlouhý pramen za druhým odpadával z hlavy.

"Tak, to by snad stačilo," usoudila a chopila se kartáče na vlasy. "Teď ještě tu a tam trošičku přihladit." Jiří mlčel.

"Podívej, nejsem docela hezký mládeneček?" zeptala se, když se s úsměvem, ale zároveň i s ruměncem obrátila k manželovi. "Ty budeš hezká vždycky, ať děláš co děláš," odpověděl Jiří. "Co ti je, že jsi takový vážný?" ptala se Eliza, klekla si k němu na jedno koleno a spočinula dlaní na jeho ruce. "Říkají, že už jenom čtyřiadvacet hodin a budeme v Kanadě. Ještě den a noc na jezeře a potom - ach potom!"

"Bože, Elizo!" zvolal Jiří a přivinul ji k sobě. "To je právě to! Teď se můj celý osud soustřeďuje v jediný rozhodný okamžik. Dostat se tak blízko, být málem na dohled, a potom ztratit všechno! Takovou ránu bych nepřežil, Elizo!"

"Neboj se," utěšovala ho žena s důvěrou v hlase. "Dobrý Bůh by nás nebyl přivedl tak daleko, kdyby nás nehodlal provést i posledním nebezpečím."

"Ty jsi moje požehnání, Elizo!" vzdychl Jiří a prudce ji sevřel v náručí. "Ale prosím tě, pověz mi - je vůbec možné, že tahle ohromná milost je souzena nám? Vezmou tyhle roky a roky utrpení opravdu jednou konec? Dojdeme opravdu svobody?"

"V tom mám úplnou jistotu, Jiří," odpověděla Eliza a na dlouhých tmavých řasách se jí zaleskly slzy důvěry i zanícení. "Cítím to v sobě, že osud nás vyvede z otroctví ještě dnešního dne!"

"Chci ti věřit, Elizo," řekl Jiří a rázně vstal, "budu ti věřit. Pojď, půjdeme. Nu, namouvěru," usoudil, když si držel ženu na délku paže před sebou a s obdivem si ji prohlížel, "jsi doopravdy švarný mládeneček. Ta hříva krátkých kudrlinek ti docela sluší. Nasaď si čepici. Tak - trošičku ke straně. Ještě jsem tě neviděl, že bys kdy vypadala hezčí. Ale už by tady málem měl být vůz - jsem zvědavý, jestli paní Smythová už ustrojila Harryho."

Tu se otevřely dveře a do pokoje vstoupila úctyhodná žena ve středních letech a za ruku vedla malého Harryho, převlečeného do dívčích šatiček.

"To je z něho hezká holčička, co?" libovala si Eliza a otáčela si chlapce na všechny strany. "Budeme mu říkat Harrieta, víš - nesluší mu snad to jméno?"

Chlapeček klidně stál a vážně si prohlížel matku v jejím novém a nezvyklém úboru. Zachovával naprosté mlčení, co chviličku si zhluboka vzdychl a zpod svých tmavých kučer pokukoval po matce.

"Copak Harry nepoznává maminku?" zeptala se Eliza a natáhla k němu obě ruce.

Dítě se ostýchavě přitulilo k paní Smythové.

"Ale jdi, Elizo, proč ho k sobě takhle lákáš? Jako bys nevěděla, že ho chviličku nesmíš mít u sebe!"

"Vím, je to pošetilost," odpověděla Eliza, "ale stejně to nesu těžce, že se ode mne musí odtahovat. Než nechme toho - kde mám plášť? Tady - jak si vlastně muži oblékají plášť, Jiří?"

"Musíš ho nosit takhle," pravil manžel a přehodil plášť přes ramena sobě.

"Aha, takhle," řekla Eliza a napodobila manželův pohyb. "A taky musím dupat a dělat dlouhé kroky a tvářit se co možná drze."

"Nepřeháněj to," namítl Jiří. "Občas se ještě najde i skromný mladík - a tu úlohu sehraješ myslím snadněji."

"A ty rukavice! Propánakrále!" zvolala Eliza. "Vždyť se mi v nich ruce úplně ztrácejí."

"Radím ti, aby sis je za každou cenu nechala pořád na rukou," napomínal ji Jiří. "Ty tvoje něžné tlapičky by nás mohly všechny prozradit. A vy tedy, paní Smythová, budete vystupovat jako naše teta. Cestujete jakoby pod naší ochranou, pamatujte."

"Slyšela jsem," řekla paní Smythová, "že po přístave chodili nějací lidé a upozorňovali všechny kapitány poštovních parníků, aby pátrali po muži se ženou a s malých chlapcem."

"Ale jděte!" podivil se Jiří. "Nu, kdybychom nějaké takové lidi viděli, můžeme jim o nich povědět."

Vtom přijížděla před dům drožka a vlídná rodina, která poskytla uprchlíkům přístřeší, přichvátala, aby se s nimi rozloučila.

Přestrojení, k němuž naše společnost sáhla, zvolila v souhlase s radami Tomáše Lokera. Paní Smythová, úctyhodná žena z britské osady Kanady, kam prchali, chystala se naštěstí právě k návratu domů a uvolila se, že při přeplavbě po jezeře bude vystupovat jako teta malého Harryho. A aby k ní chlapec trochu přilnul, ponechali ho rodiče poslední dva dny samotného v její výhradně péči. Přemíra mazlení doplněná bezmezným množstvím koláčků a sladkostí pak utvrdila náklonnost mladičkého pána v přátelství velmi pevné.

Drožka dojela k přístavu. Dva mladí muži, jak se jevili, zamířili vzhůru po můstku na loď. Eliza dvorně nabídla rámě paní Smythové a Jiří jim nesl zavazadla.

Jiří došel k okénku pokladny a platil právě jízdné za svou společnost, když tu bokem zaslechl hovor dvou mužů vedle sebe.

"Prohlédl jsem si každého, kdo přišel na palubu," povídal jeden z nich, "a vím, že na téhle lodi nejsou."

Byl to hlas lodního pokladníka. A člověk, s nímž mluvil, nebyl nikdo jiný než náš někdejší známý, Marks. S neocenitelnou vytrvalostí, pro něho tak příznačnou, přijel až do Sandusky slídit po oběti, kterou by mohl zhltnout.

"Tu ženu byste moc těžko rozeznal od bělošky," namítl Marks. "Muž je úžasně světlý mulat. V jedné dlani má vypálené znamení."

Ruka, kterou si Jiří bral lístky a drobné peníze, se maličko zachvěla. Ale se smělým klidem se otočil, upřel lhostejný pohled na tvář mluvícího a potom se volným krokem ubíral na jinou stranu lodi, kde stála Eliza a čekala na něho.

Paní Smythová vyhledala s malým Harrym ihned ústraní dámské kajuty, kde temná krása domnělého děvčátka vyloudila mnohou lichotivou poznámku ostatních cestujících.

Konečně zaznělo poslední zvonění před odjezdem a Jiří se s velkým zadostiučiněním díval, jak Marks schází po můstku na břeh. A když mezi ně loď položila nenávratnou dálku, zhluboka si oddychl úlevou.

Byl nádherný den. Modré vlny jezera Erie se čeřily, tančily a jiskřily v slunečním jasu. Od břehu dul svěží vánek a pyšná loď si razila směle a udatně cestu vpřed.

Ach, jaké nezměrné světy se skrývají v jediném lidském srdci! Kdo mohl tušit, co všechno vřelo Jiřímu v hrudi, když se nyní klidně procházel po palubě parníku sem a tam se svým ostýchavým společníkem po boku? Ohromné štěstí, které viděl se blížit, se zdálo tuze velké, tuze krásné, aby to vůbec mohla být skutečnost - a po všechny vteřiny toho dne ho svírala úzkostlivá hrůza, že se vyskytne něco, co mu to štěstí vyrve z rukou.

Ale loď brázdila hladinu dál a dál, hodiny ubíhaly a konečně na obzoru jasně a určitě vyvstal želaný anglický břeh - břeh očarovaný mocným kouzlem, jenž jediným dotekem zruší každou zaklínací formuli otroctví bez zřetele na to, v jakém jazyku vyslovenou nebo jakou vládní mocí potvrzenou!

Jiří a jeho žena stáli na palubě do sebe zavěšení, když se parník blížil ke kanadskému městečku Amherstbergu. Jiřímu se krátil a těžkl dech, oči se mu kalily mlhou, mlčky tiskl útlou ručku, která mu rozechvěle spočívala na předloktí. Zazněl zvonec - a parník přirazil. Jiří sotva viděl na to, co dělá, ale přesto shledal zavazadla a shromáždil svou malou družinu.

Naše skupinka vystoupila na břeh. Stáli zticha, dokud loď zase neodrazila - a potom, s užaslým děckem v náruči, muž se ženou v slzách a v objetí poklekli a políbili zem.

Zakrátko dovedla paní Smythová naši rodinku pod hostinnou střechu dobrého misionáře, jehož tam křesťanská lidumilnost vyslala jako pastýře všech vyvrženců a bludných poutníků, kteří na onom břehu ustavičně hledají útočiště.

Kdo dovede vypovědět blaženost toho prvního dne svobody? Není vjem svobody krásnější a sladší než vjem kteréhokoli z pěti smyslů? Pohybovat se, mluvit a dýchat, chodit si sem i tam bez hlídání a prost všeho nebezpečí! Ach, kdo dovede vypovědět blaho spánku, který se snáší na podušku svobodného člověka pod ochranou zákonů, jež mu zajišťují vrozená lidská práva? Ach, jak líbezná a drahá připadala té matce tvářička spícího dítěte, ještě milovanějšího pro vzpomínky na sterá přežitá nebezpečí! Mohla snad v tom závratném vědomí nesmírného blaha vůbec usnout?

A přece neměli ti dva ani jedinou píď země, ani střechu, kterou by mohli zvát svou - utratili všechno, co měli, do posledního troníku.

Neměli o nic víc než ptáci v povětří nebo polní kvítí - a přesto nemohli radostí spát.

Och vy, kdo berete člověku svobodu, jakými slovy to zodpovíte jednou před dějinami?