Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 36. Emmelina a Cassy
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Cassy vstoupila do pokoje a zastihla Emmelinu, kterak se, strachy bledá, krčí v nejzazším koutě místnosti. Když vcházela, dívka poplašeně vyskočila, ale jakmile viděla, kdo to jde, rozběhla se ke Cassy, chytila se jí za loket a zvolala:

"Ach Cassy, to jsi ty? Jsem tak ráda, žes přišla! Bála jsem se, že to je - Ach, ty nevíš, jaký hrozný rámus tam dnes dole tropí! Celý večer!"

"Měla bych to vědět," poznamenala stroze Cassy. "Slyšela jsem to už přece až dost často!"

"Ach Cassy, prosím tě! Řekni mi, nemohly bychom se dostat odtud? Je mi jedno kam - třeba do močálů mezi hady, kamkoli! Pověz, nemohly bychom odtud někam utéci, všechno jedno kam?"

"Nikam jinam než do hrobu," odpověděla Cassy.

"Pokusila ses o to už někdy?"

"Viděla jsem už takových pokusů dost, i jak všechny končí," řekla Cassy.

"Bez váhání budu žít v močálech a hryzat kůru ze stromů. Hadů se já nebojím! Raději budu vedle sebe mít nějakého toho hada než jeho," vyhrkla Emmelina náruživě.

"Tohle si tedy už myslela hezká řádka jiných," pravila Cassy. "Ale v močálech bys zůstat nemohla - vyslídili by tě psi a honáci by tě přivlekli zpátky a potom - potom -"

"Co by udělal?" zeptala se dívka a s bezdechým zájmem se zahleděla starší ženě do tváře.

"Raději se ptej, co by neudělal," opáčila Cassy. "Vyučil se svému řemeslu mezi piráty v Západní Indii. Asi by ses moc nevyspala, kdybych ti pověděla, co všechno jsem tady viděla - věci, o kterých občas vypravuje jako o povedených žertech. Slýchala jsem tady křik, že jsem si ho celé týdny nevyhnala z hlavy, pořád mi zněl v uších. Kus odtud, až blízko u baráků, je místo, kde můžeš vidět černý ožehlý strom a kolem dokola zem pokrytou vrstvou černého popela. Ptej se tady koho chceš a uvidíš, jestli se ti to někdo odváží povědět."

"Ach, co tím myslíš?"

"To ti povídat nebudu. Hnusí se mi i jen na to pomyslit. A říkám ti, jen sám Bůh ví, co třeba uvidíme zítra, jestli se ten ubožák bude držet tak, jak začal."

"Hrůza!" zděsila se Emmelina a z tváře jí zmizela poslední kapička krve. "Ach Cassy, prosím tě, pověz mi, co mám dělat!"

"To, co jsem dělala já. Dělej, co můžeš - dělej, co musíš - a vynahraď si to nenávistí a proklínáním."

"Naváděl mě, abych s ním pila tu jeho odpornou kořalku," stěžovala si Emmelina, "a já si ji tak protivím -"

"Jenom raději pij," pravila Cassy. "Mně se také hnusila, ale teď bez ní nemohu žít. Nějakou útěchu člověk mít musí - život pak nevypadá tak strašně, když se trošku napiješ."

"Maminka mi říkávala, abych se ničeho takového ani nedotkla," namítla Emmelina.

"Maminka ti říkala!" zvolala Cassy s pronikavým a trpkým důrazem na slově maminka. "Co je to platné, aby maminky dětem něco říkaly? Všechny jste se zrodily jako zboží na prodej za hotové a vaše duše patří prostě tomu, kdo vás koupí. Tak se věci mají! Říkám ti, jen pij, pij kořalku - pij, kolik sneseš, a všechno ti pak připadne lehčí."

"Ach Cassy! Měj se mnou přece slitování!"

"Že s tebou mám mít slitování? A nemám snad? Copak nemám sama dceru? - Ví jen Bůh, kde ta je a komu teď patří! Podle mého jde nejspíš cestou, po které před ní šla její matka a po které budou muset jít i její děti! Té kletbě nebude navěky konec!"

"Kéž bych se nebyla vůbec narodila!" vzdychla Emmelina a zalomila rukama.

"Tohle si já přeju už dlouho," opáčila Cassy. "Na to přání jsem si zvykla. Vyhledala bych smrt, kdybych k tomu měla odvahu," dodala a zadívala se ven do tmy s onou tichou, utkvělou beznadějí, jež bývala obvyklým výrazem její tváře, byla-li klidná.

"Zabít se, to by byl hřích," zhrozila se Emmelina.

"Nevím proč - o nic větší hřích než to, jak žijeme a co děláme den za dnem."

Emmelina se odvrátila a zakryla si obličej rukama.

Mezitímco se v horním pokoji vedla tato rozmluva, v dolním upadl Legree, přemožený bujnou pitkou, do těžkého spánku.

Legree se nezpíjel do němoty notoricky. Jeho hrubá, koňská nátura bažila po ustavičném dráždidle a také je snášela v množství, jaké by bylo jemnější konstituci úplně podrylo a sklátilo. Ale hluboce zakořeněný smysl pro ostražitost mu bránil, aby své nenasytnosti povoloval často takovou měrou, až sám nad sebou ztratí vládu.

Této noci si však v horečné snaze zapudit z mysli ony strašlivé prapříčiny smutku a výčitek, jež mu vyvstaly v paměti, popřál víc než obvykle. Tak se stalo, že když propustil své černé kumpány, svalil se těžce na lavici v pokoji a tvrdě usnul.

Ach, jak se jen špatná duše odvažuje vstoupit do šerého světa spánku? - do oné říše, jejíž mlhavé hranice leží tak strašlivě blízko tajuplné oblasti odplaty?

Legree měl sen.

V těžkém a horečném spánku stanula vedle něho zahalená postava a dotkla se ho studenou, hebkou rukou. Domníval se, že ví, kdo to je, a třásl se strašlivým děsem, ačkoli její tvář kryl závoj. Potom měl dojem, že cítí, jak se mu ty tehdejší vlasy ovíjejí kolem prstů - a potom, že se mu plazivě obtáčejí kolem hrdla a svírají je a svírají, až nemůže popadnout vůbec dech. A potom slyšel, jako by mu nějaké hlasy cosi šeptaly - šeptem, který ho mrazil hrůzou. Potom se mu zdálo, že stojí na samém kraji příšerné propasti a v smrtelném strachu se křečovitě drží a brání se temným rukám, které se z hloubi vzpínají a stahují ho k sobě. Tu se za ním znenadání objevila Cassy a se smíchem do něho strčila. A pak se vážná zahalená postava napřímila a odhrnula závoj. Byla to jeho matka, ale odvrátila se od něho a Legree padal a padal, dolů a dolů doprostřed zmatené vřavy vřískání a sténání a řehotu ďábelského smíchu - a v tom se probudil.

Do pokoje se měkce linul růžový nádech rozbřesku. Na nebi stála jitřní hvězda a shlížela z projasnělé oblohy svým vážným, posvátným, zářivým okem na muže hříchu. Ach, s jakou svěžestí, s jakou velebností a krásou se rodí každý nový den - jako by volal ke všem necitelným: "Hle, máš ještě jednu příležitost!" Není jazyka, není mluvy, jež by tímto hlasem nehovořila - ale nestoudný, špatný muž jej neslyšel.

Probudil se s kletbou a nadávkou na rtech. Co pro něho znamenalo zlato a nach, každodenní zázrak rána! Podoben zvířeti, viděl, aniž vnímal.

Dovrávoral ke stolu, nalil si sklenici kořalky a zpolovice ji vypil. "Měl jsem dnes pekelnou noc!" prohodil ke Cassy, která právě v tom okamžiku vešla protějšími dveřmi do pokoje.

"Takových budete mít ještě dost a dost," odpověděla stroze.

"Co tím myslíš, hubo jedna?"

"Brzy na to přijdete sám," odvětila Cassy týmž tónem jako předtím. "Poslouchejte, Šimone. Chtěla bych vám dát jednu radu." "Čerta se starám o tvoje rady!"

"Moje rada je," pokračovala Cassy pevně a začala přitom uklízet nějaké předměty v místnosti, "abyste nechal toho Toma na pokoji."

"Co je tobě do toho?"

"Co? Namouvěru nevím, že by mi do toho něco bylo. Ale jestli vám je jedno, když za otroka zaplatíte dvanáct set dolarů a potom ho zrovna v největším návalu práce zmrzačíte jen proto, abyste si na něm zchladil žáhu, pak mi do toho nic není. Já pro něho udělala, co jsem mohla."

"Jistě? A kdo ti dal právo, aby ses mi pletla do mých věcí?"

"Nikdo, to se ví. V kolika případech jsem vám zachránila už hezkých pár tisíc dolarů tím, že jsem se vám starala o čeleď - a tohle je všechen vděk, co za to mám. Když přivezete na trh menší sklizeň než ti ostatní, to asi neprohrajete svou sázku, že ne? Tompkins se na vás jistě nebude vytahovat, že ne, a vyklopíte mu způsobně peníze jako nějaká slečinka, co? Už vás v duchu vidím, jak platíte!"

Stejně jako mnoho jiných plantážníků i Legree znal pouze jednu ctižádost - sklidit nejbohatší úrodu v roce. A také právě na nynější sklizeň uzavřel v nejbližším městečku několik sázek. Proto Cassy s příznačnou ženskou citlivostí uhodila na jedinou strunu, kterou u něho bylo možno rozechvít.

"No dobrá, ať mu tedy stačí to, co už shrábl," přikývl Legree. "Ale musí mě odprosit a slíbit, že se v mravech polepší."

"To on neudělá," namítla Cassy.

"Že ne?"

"Ne, neudělá," odpověděla Cassy.

"To bych rád věděl proč, jemnostpaničko!" odsekl Legree s krajním opovržením.

"Protože se zachoval správně a protože to ví a neřekne, že jednal špatně."

"Kdo se k čertu stará, co on ví? Ten negr bude mluvit, jak chci já, nebo -"

"- nebo prohrajete svou sázku na letošní sklizeň bavlny, protože ho vyřadíte z práce na poli právě v tomhle největším návalu."

"Však on se poddá, to se rozumí, poddá - copak nevím, co jsou negři zač? Ještě dnes ráno bude prosit jako pes."

"Nebude, Simone. Lidi tohohle založení neznáte. Třeba si ho čtvrťte a zabíjejte po kouskách, ale nevytlučete z něho jediné slovo ústupku."

"Uvidíme. Kde je?" zeptal se Legree a zamířil ven.

"V kůlně vedle čistírny," odpověděla Cassy.

Třebaže Legree mluvil s Cassy tak rázně, přesto vyrazil z domu s jakýmsi pocitem nejistoty, u něho zcela neobvyklým. Sny uplynulé noci spolu s moudrými radami nebohé Cassy mu povážlivě tížily mysl. Rozhodl se, že si střetnutí s Tomem odbude beze svědků, a umínil si, že nepodaří-li se mu zlomit Toma vyhrožováním, že svou odplatu odloží a zchladí si na něm žáhu v příhodnější čas.

Hrubým oknem kůlny, kde ležel Tom, nahlédl dovnitř velebně klidný rozbřesk dne a nebeská nádhera jitřní hvězdy. Tom však věděl pouze to, že na obloze svítá den jeho smrti, a proto bez jedinkého záchvěvu neklidu či strachu poslouchal hlas svého mučitele, když k němu Legree přistoupil.

"Tak co, přítelíčku," začal Legree a pohrdavě do Toma kopl, "jak se vynacházíme, co? Neříkal jsem ti, že tě dokážu ledačemu naučit? Jak se ti to zamlouvá, co? Jakpak ti to zvalchování chutnalo, no, Tome? Takovou potrhlou kuráž jako včera večer už docela nemáš, co? Nechtěl bys ubohému hříšníkovi popřát ještě nějaké kázáníčko, no, co říkáš?"

Tom neodpovídal.

"Vstaň, dobytku!" zařval Legree a znovu ho kopl.

Těžké bylo pro člověka tak zbitého a vysíleného splnit ten příkaz, a když se o to Tom s námahou pokoušel, Legree se surově smál:

"Od čeho jsi dnes ráno tak čiperný, Tome? Neprostydl jsi snad v noci?"

Mezitím se Tom vydrápal na nohy, napřímil se a hleděl svému pánovi pevně a upřeně do očí.

"U ďasa, ty můžeš!" zvolal Legree a měřil si Toma od hlavy k patě. "Zdá se, že jsi ještě nedostal dost. A teď, Tome, už ať tě vidím na kolenou a hezky mě odprosíš za ty včerejší štráchy!"

Tom se ani nehnul.

"Na kolena, neřáde!" zařval Legree a šlehl ho jezdeckým bičíkem.

"Pane Legree," pravil Tom, "to udělat nemůžu. Choval jsem se jenom tak, jak jsem považoval za správné. A budu se zrovna tak chovat zas, jestli taková chvíle ještě nadejde. Ať se stane co stane, já žádnou ukrutnost nikdy nespáchám!"

"Ja! Jenže ty nevíš, co se ti může stát, pane Tome. Myslíš si, že to něco je, cos už dostal. Ale já ti říkám, že to není nic - vůbec nic. Jak by se ti líbilo, kdyby tě přivázali ke stromu a hezky pomaloučku polehoučku si pod tebou dělali ohníček? To by byla zábavička - co říkáš, Tome?"

"Vím, pane," odpověděl Tom, "že dokážete dělat strašlivé věci, ale -" a Tom se vzpřímil a sepjal ruce, "ale až byste zabil moje tělo, víc byste pak už dělat nemohl. A potom, ach, čeká celá věčnost!"

Věčnost! To slovo bodlo hříšníka v duši jako uštknutí štíra. Legree na raba civěl a skřípal zuby, ale vzteky nebyl schopen slova.

A Tom hovořil jasným a radostným hlasem dál:

"Pane Legree, když jste mě už koupil, chci vám být věrným a poctivým služebníkem. Dám vám veškerou práci svých rukou, veškerý svůj čas, veškerou svou sílu - ale svou duši nezadám žádnému smrtelníkovi. Ani za mák se smrti nebojím, pane Legree. Smrt je mi milejší než život. Bičujte si mě, mořte mě hlady, palte mě - tím rychleji mi jenom pomůžete tam, kam toužím jít."

"Však já tě zkrotím, dřív než spolu budeme hotoví!" zařval Legree vztekle. "Sper tě kat!"

A rozmáchl se pěstí a jednou ranou skolil Toma na zem.

V tom okamžiku pocítil Legree na zápěstí čísi studenou měkkou ruku. Otočil se, byla to Cassy. Ale studený měkký dotyk mu připamatoval sen z minulé noci a bleskem mu rozvířil v mozkových gangliích všechny příšerné vidiny probdělých nocí a s nimi i část hrůzy, jež je provázela.

"Musíte mermomocí bláznit?" řekla mu Cassy francouzsky. "Dejte mu pokoj a nechte mě tady samotnou. Postarám se, aby mohl jít co nejdřív zase na pole. Nedopadlo to tak, jak jsem vám povídala?"

Říká se, že krokodýl i nosorožec, třebaže je chrání neprůstřelný krunýř, mají každý místečko, kde jsou zranitelní - a lítí, bezohlední, bohaprázdní zatracenci mívají takové zranitelné místečko zpravidla ve své pověrečné hrůze.

Legree se odvrátil s rozhodnutím, že prozatím pustí celou tu věc z mysli. "No, budiž po tvém," prohodil zarputile ke Cassy.

"A ty poslouchej!" řekl Tomovi. "Teď se s tebou tahat nebudu, protože je zrovna fůra práce a já potřebuju všechny na poli - ale nezapomínám nikdy! Přičtu ti to na vrub a jednou ti to na té tvé černé kůži spočítám - to si pamatuj!"

A Legree se otočil a odešel.

"Jen si jdi," pravila Cassy a dívala se mračně za ním, nenávistně, "však se zúčtování dočkáš i ty! - Příteli můj ubohý, jak ti je?"

"Bůh můj poslal anděla svého, kterýž zavřel ústa lvů - pro tentokrát," odpověděl Tom.

"Pro tentokrát, máš pravdu," přikývla Cassy. "Ale když jsi teď vzbudil jeho hněv, bude tě den za dnem špehovat a bude ti viset na krku jako zahryznutý pes! Kapku po kapce ti bude vysávat krev, až ti vysaje život! Jako bych ho skrznaskrz neznala!"