Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Obývací pokoj v Legreeově domě byla prostorná, dlouhá místnost s širokým, rozložitým krbem, kdysi vyčalouněná nádhernými a drahými tapetami, ale ty se nyní od vlhkých stěn odchlipovaly a visely z nich jako trouchnivějící, potrhané a vybledlé cáry papíru. Pokoj čpěl oním příznačným odporným a nezdravým zápachem smíšeným z plísně, špíny a rozkladu, s jakým se často setkáváme v zatuchlých starých domech.

Papírové čalouny, místy pocákané pivními a vinnými slivkami, zdobila tu a tam ještě lecjaká poznámka načáraná křídou a dlouhé sloupce čísel, podtržené a sečtené, jako by se tu někdo byl cvičil v počtech. V krbu stál železný koš s řeřavým dřevěným uhlím, neboť ačkoli počasí nebylo studené, večery se v té velké místnosti zdály vždycky vlhké a chladné. Kromě toho Legree potřeboval po ruce oheň, aby si měl kde zapalovat doutníky a ohřívat si vodu na punč.

Narudlá zář dřevěného uhlí ukazovala nepořádnou a nevábnou tvářnost pokoje - sedla, uzdy, několikero druhů koňských postrojů, jezdecké bičíky, pláště a rozličné kusy šatstva, v neladu a neskladu porůznu poházené po celé místnosti. A mezi tím vším se ulebedili psi, o nichž jsme se již zmínili, a leželi, jak to hovělo jejich chuti a pohodlí.

Legree si právě míchal sklenici punče. Doléval do něho vřelou vodu z nakřáplého džbánku s uraženou hubičkou a přitom bručel:

"Mor na toho Samba, spískat mi takový cimbus s těmi novými chlapy! Ten mládenec nebude teď s to sáhnout na práci aspoň týden - zrovna v největším shonu sklizně!"

"Ano, to jste celý vy," promluvil hlas za jeho židlí.

Byla to nevolnice Cassy, která se za jeho samomluvy zticha přikradla.

"Ha, ty ďáblice! Tak ty ses vrátila, co?"

"Ano, vrátila," odpověděla klidně. "Vrátila jsem se, ale proto, abych prosadila svou!"

"Lžeš, děvko! Uvidíš, že dostojím slovu. Buďto budeš sekat dobrotu, nebo se klid dolů do baráků a jez a dři si s čeládkou."

"Tisíckrát raději bych žila v nejšpinavější díře v těch barácích," odpověděla žena, "než být ve vašich drápech!"

"Ale přese všechno v mých drápech jsi," opáčil Legree a otočil se k ní se zvířecím úšklebkem. "To mě aspoň utěšuje. Tak, má milá, buď přece rozumná!" připojil a chytil ji za zápěstí.

"Dejte si pozor, Šimone Legree!" křikla Cassy a z očí jí vyšlehl blesk - pohled tím vzplanutím tak divý a šílený, že až málem děsivý. "Vy se mne bojíte, Šimone," pokračovala pomalu, "a máte k tomu taky důvod! Ale dejte si pozor, protože mám ďábla v těle!"

Tato poslední slova mu sykavě zašeptala přímo do ucha.

"Pryč ode mne! Namouduši věřím, že je to pravda!" zvolal Legree, odstrčil ji od sebe a pozoroval ji s neklidem. "Ostatně, Cassy," dodal, "proč bychom nemohli být spolu zadobře, jako to bývalo?"

"Bývalo!" opakovala trpce a rázem zmlkla - celé moře dusivých vzpomínek jí zaplavilo srdce a vzalo jí všechnu řeč.

Cassy si hned od počátku udržovala nad Legreem onen druh nadvlády, jaký si může citově lhostejná žena pevné vůle vždy udržet i nad největším surovcem. Poslední dobou se však pod ohavným jhem svého nevolnictví stávala čím dál tím podrážděnější a neklidnější a její popudlivost propukala občas záchvatem zuřivého šílenství. Pro tento chorobný sklon v ní Legree viděl jakousi strašidelnou postavu, neboť trpěl onou pověrečnou hrůzou před šílenci, jaká je u lidí duševně drsných a omezených zpravidla běžná. Když Legree přivedl do domu Emmelinu, všechny dohasínající oharky ženského cítění ve vyprahlém srdci nešťastné Cassy rázem vzplály. Postavila se na stranu děvčete a mezi ní a Legreem došlo k prudké hádce. Legree se ve vzteku zapřísáhl, že ji zapřáhne do práce na poli, nebude-li se chovat klidně. Cassy s hrdým opovržením prohlásila, že na pole prostě půjde.

A jak jsme již popsali, skutečně si tam jeden den odpracovala, aby ukázala, jak svrchovaně tou hrozbou pohrdá.

Legree byl od rána do večera potají celý nesvůj, protože Cassy na něho měla vliv, z něhož se nedovedl vymanit. Když kladla svůj koš na váhu, doufal, že žena projeví nějakou povolnost, a oslovil ji tónem jaksi zpola smířlivým a zpola posměvačným. Ale odpověděla mu s nejzavilejším opovržením.

Neslýchané surové jednání s ubohým Tomem ji pobouřilo ještě víc, a když vešla za Legreem do domu, nevstoupila tam s žádným jiným úmyslem, než aby mu tu surovost vytkla.

"Rád bych, Cassy," řekl Legree, "aby ses chovala slušně."

"Vy budete mluvit o slušném chování! A co jste dělal vy? Vy, který nemáte ani tolik rozumu, abyste se udržel a nepřizabil jednoho z nejlepších dělníků právě v největším návalu práce - a jen pro svou pekelnou vzteklost!"

"Byl jsem hlupák, to je pravda, že jsem připustil, aby k takovému sporu vůbec došlo," přiznal Legree. "Ale když si ten mládenec postavil hlavu, musel jsem ho zkrotit."

"Počítám, toho že nezkrotíte!"

"Že ne?" zvolal Legree a vztekle vyskočil. "To bych rád viděl, jestli ne! Byl by to první negr, co kdy na mne vyzrál! Zpřerážím mu třeba všechny kosti v těle, ale podvolit se musí!"

Vtom se právě otevřely dveře a do pokoje vstoupil Sambo. Popošel s úklonami dál a podával cosi zabaleného v papíře.

"Co je to, ty ničemo?" zeptal se Legree.

"Nějaké kouzlo, pane!"

"Cože?"

"Taková věc, co si pro ni negři chodí k čarodějnicím. Chrání je to, by nic necítili, když dostávají bičem. Měl to uvázané na černé tkaničce kolem krku."

Legree, jako většina bohaprázdných a krutých lidí, byl pověrčivý. Vzal papírek do ruky a bázlivě ho rozbalil.

Vypadl z něho stříbrný dolar a dlouhá lesklá kadeř světlých vlasů - vlasů, jež se Legreemu omotaly kolem prstů, jako by byly živé.

"Zatraceně!" zaječel v náhlém výbuchu vzteku a dupal do podlahy a zuřivě si rval vlasy z prstů, jako by ho ruce pálily. "Kde to sebral? Strhni mi to! - Spal to! - Spal to!" ječel a stáhl si kadeř a hodil ji do řeřavého uhlí. "Proč mi to sem nosíš?"

Sambo stál se svými hrubými ústy dokořán otevřenými a vyjevený úžasem. I Cassy, která se právě chystala odejít z pokoje, se zarazila a zadívala se na Legreeho údivem úplně zkoprnělá.

"Ještě jednou se mi sem opovaž přinést takovýhle pekelný talisman!" rozkřikl se Legree na Samba a hrozil mu pěstí. Sambo zahájil kvapný ústup ke dveřím a Legree zdvihl z podlahy stříbrný dolar a mrštil jím do zavřeného okna. Sklo se vysypalo a mince vylétla ven do tmy.

Sambo vzal s radostí nohy na ramena. Když za sebou zavřel dveře, zdálo se, že se Legree za svůj poplašený výbuch trochu stydí. Usadil se zarytě v křesle a začal nasupeně usrkávat ze své sklenice punče.

Cassy se přistrojila nepozorovaně na ven, aniž si toho Legree povšiml, a vyklouzla z domu, aby ošetřila chudáka Toma, jak jsme již vylíčili.

Co se to vlastně s Legreem dělo? A co bylo na té prosté kadeři světlých vlasů, že vyděsila takového surovce, zvyklého všemožným krutostem? Abychom na to mohli odpovědět, musíme čtenáře napřed zavést kus zpátky do jeho minulosti.

Jakkoli nelítostný a zvrhlý se ten bohaprázdný člověk jevil dnes, přesto bývaly časy, kdy i jeho hýčkaly lokty milující matky. Od útlého dětství vedla ta světlovlasá žena svého jediného syna s nekonečnou, neúnavnou láskou po cestě pravosti. Zplodil ho však bezcitný a prchlivý muž, na něhož ta něžná žena vyplýtvala hory neoceněné lásky, a Legree kráčel v šlépějích otcových. Jako tyranský bouřlivák bez kázně pohrdal vší její radou, nedal nic na její napomínání a už v raném věku od ní utekl a šel hledat štěstí na moře.

Domů se od těch časů vrátil pouze jednou. A tenkrát ho matka s láskylačným srdcem, které musí něco milovat a jiný předmět lásky nemá, přivinula do náruče a úpěnlivým žadoněním a zapřísaháním se ho pokoušela odvrátit od cesty hříchu a zajistit jeho duši věčné blaho. Srdce mu v nejhlubším koutku jihlo - propukl niterný boj - leč hřích zvítězil a mladíkova drsná přirozenost se vší silou postavila proti hlasu jeho svědomí.

Pil a klel, divočel a surověl ještě víc než kdy předtím. A jednoho večera, když před ním matka v nejvyšších mukách zoufalství padla na kolena, posupně ji od sebe odkopl, mrštil jí na zem, až upadla do bezvědomí, a s hrubými kletbami prchl na svou loď.

Potom už Legree uslyšel o matce až po čase. Byl právě na noční pitce a hýřil ve společnosti opilých kumpánů, když tu ucítil v ruce dopis. Otevřel jej a z listu vypadla dlouhá vlnitá kadeř a ovinula se mu kolem prstů. Dopis mu oznamoval, že jeho matka zemřela a že mu v hodince smrti žehnala a odpustila.

Legree kadeř spálil a spálil i dopis - a když je viděl, jak se v plameni škvaří, praskají a syčí, v nitru se zachvěl. Přišla mu na mysl představa věčného ohně. Od té doby se snažil pitím, hýřením a klením tu vzpomínku umořit, leč marně, častokrát v oné hloubi noci, jejíž velebný klid burcuje zlou duši k nucené rozpravě s vlastním svědomím, vídal vedle lože vyvstávat přízrak té bledé matky a cítil, jak se mu její světlá kadeř ovíjí kolem prstů, až se mu po tváři začal řinout studený pot a samou hrůzou vyskočil z postele.

"Hrom do toho!" bručel si nyní pro sebe Legree, zatímco usrkával z punče, "kde k tomu přišel? Vždyť to vypadalo docela jako - brr! Myslel jsem, že jsem na to už zapomněl. Ať se propadnu, myslet si, že něco takového vůbec existuje, něco zapomenout, ať člověk dělá co dělá - vem to ďas! Ach, jsem tak sám! Co kdybych si zavolal Emmu? Nenávidí mě - opice jedna! - co na tom? - já ji už donutím, aby přišla!"

Legree vyšel do široké síně, jíž se nahoru vinulo točité schodiště, kdysi nádherné; nyní však byla chodba špinavá a zpustlá, zatarasená bednami a nevzhledným harampádím. Holé schody, bez koberců, v tom šeru vypadaly, jako by se vinuly sám ďas ví kam! Vytlučeným okénkem nade dveřmi pronikalo dovnitř bledé měsíční světlo, vzduch byl zatuchlý a mrazivý jako v hrobce.

Legree zůstal stát pod schody. Shora se nesl zpěv. Zněl v tom ponurém starém domě divně a jakoby strašidelně - snad proto, že Legreemu už beztak nervy jenom hrály.

Slyš? Co je to?

Plachý, cituplný hlas zpívá nábožnou píseň, oblíbenou mezi otroky:

"Ach, bude lkání, lkání, lkání,

ach, bude lkání před soudem

Kristovým!"

"Zatracená holka, zakroutím jí krk!" zavrčel Legree. "Emmo! Emmo!" křikl hrubě.

Odpověděla mu však pouze posměšná ozvěna pustých stěn. Líbezný hlas zpíval dál:

"Rodiče s dětmi se rozejdou!

Rodiče s dětmi se rozejdou!

Rozejdou navěky!"

A jasně a zvučně se prázdnými chodbami rozléhal refrén:

"Ach, bude lkání, lkání, lkání,

ach, bude lkání před soudem

Kristovým!"

Legree se otočil. Byl by se to styděl přiznat, ale na čele mu stály těžké kapky potu a srdce mu strachem mocně a rychle bušilo. Ba dokonce se mu zdálo, že v prostoru před sebou vidí třepotavě vyvstávat něco bílého, a zachvěl se při pomyšlení, co kdyby se mu náhle zjevila postava mrtvé matky.

"Vím jedno," řekl si v duchu, když dovrávoral zpátky do obytného pokoje a posadil se. "Po tomhle už toho chlapa nechám být! Nač jsem mu vlastně ten zatracený papír vůbec bral? Namouduši věřím, že mě očaroval. Od té chvíle se v jednom kuse celý třesu a potím. Kde jen ty vlasy sebral? Přece to nemohly být tamty! Ty jsem sám spálil, to přece vím! To by bylo povedené, kdyby vlasy mohly vstávat z mrtvých!"

Ach Legree! Ta zlatá kadeř měla kouzelnou moc - v každičkém jejím vlásku byla pro tebe zakleta hrůza a výčitky svědomí!

"Jářku," rozkřil se Legree, zadupal a hvízdl na psy, "probuďte se, aspoň některý, a dělejte mi společnost!"

Ale psi po něm jenom ospale zamžourali jedním okem a hned je zase zavřeli.

"Zavolám si Samba a Quimba, ať mi tady zazpívají a zakřepčí nějaký ten svůj pekelný tanceraj a zaženou tyhle hrozné myšlenky," rozhodl se Legree. Nasadil si klobouk, vyšel na verandu a zatroubil na roh, kterým obyčejně přivolával oba své černé pohůnky.

Měl-li Legree dobrou náladu, často si zvával ty dva výtečníky k sobě do obývacího pokoje, rozehřál je patřičně kořalkou a potom se bavil tím, že jim kázal zpívat, tančit nebo se spolu rvát, jak mu právě tu chvíli napadlo.

Když se Cassy mezi jednou a druhou hodinou s půlnoci vracela ze své samaritánské návštěvy u chudáka Toma, slyšela z obývacího pokoje ryk divokého řevu, výskotu, hulákání a zpěvu, do něhož se mísil štěkot psů a jiné zvuky všeobecné vřavy.

Vystoupila po schůdcích na verandu a nahlédla dovnitř. Legree a oba popoháněči, všichni tři nemožně zpití, zpívali, výskali, poráželi židle a šklebili se na sebe navzájem všemi možnými směšnými i příšernými grimasami.

Opřela se malou štíhlou rukou o okenici a napjatě je pozorovala. A jak se tak dívala, zračilo se jí v očích propastné hoře, opovržení a zuřivý hněv.

"Byl by to hřích, zbavit svět takového lotra?" ptala se sama sebe. Obrátila se a pospíchala pryč.

Obešla dům k zadním dveřím, vykradla se tiše po schodech nahoru a zaklepala na Emmelininy dveře.