Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 34. Kvadrončin příběh
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Bylo pozdě v noci a Tom ležel ve starém opuštěném přístavku ke kůlně, v níž se vyzrňovala bavlna. Byl úplně sám a krvácel a sténal mezi rozbitými součástmi strojů a kupami bavlněného odpadu i jiného haraburdí, které se tam nashromáždilo.

Noc byla vlhká a dusná a myriády moskytů, jimiž se těžký vzduch hemžil, jen ještě zvyšovaly neutuchající trýzeň jeho ran. Palčivá žízeň - utrpení horší než všechno jiné - pak míru jeho tělesných muk dovršovala.

"Ach dobrý Bože! Shlédni na mne, prosím tebe - dej, ať zvítězím! - Dej, ať nade vším zvítězím!" prosil Tom ve svých mukách.

Za hlavou zaslechl kroky. Kdosi vešel do kůlničky a do očí mu šlehlo světlo lucerny.

"Kdo je to? Ach pro smilování boží, dejte mi, prosím vás, trošku vody!"

Nevolnice Cassy - ta to totiž byla - postavila lucernu na zem, nalila z láhve vody, zdvihla Tomovi hlavu a dala mu napít. S horečnou hltavostí vyprázdnil ještě jeden hrníček a ještě jeden.

"Jen pij, kolik chceš," pobídla ho. "Věděla jsem, jak ti bude. Není to poprvé, co jsem v noci vstala, abych donesla vodu takovým, jako jsi ty."

"Děkuju vám, paní," zašeptal Tom, když se dosyta napil.

"Neříkej mi paní! Jsem nešťastný otrok stejně jako ty - bědnější, než ty kdy můžeš být!" namítla hořce. "Ale teď, můj ubohý příteli," pravila, když napřed přistoupila ke dveřím, vtáhla dovnitř malý slamník a rozestřela na něm prostěradla namočená ve studené vodě, "zkus se převalit na tohle."

Tomovi, zdřevěnělému od ran a pohmožděnin, trvalo notnou chvíli, než se mu ten cvik podařil; ale když se konečně na slamník doškrábal, pocítil, že ten chladivý obklad přináší jeho zraněnému tělu znatelnou úlevu.

Žena, kterou dlouhá zkušenost s oběťmi surové zvůle naučila mnohým tajům léčení, mu potom přiložila ještě mnoho dalších obkladů. Toto ošetření ran Tomovi brzy poněkud ulevilo.

"Nu," pravila žena, když mu nakonec zdvihla hlavu na svinutý chumel odpadové bavlny, který mu podložila jako podušku, "to je všechno, co pro tebe mohu udělat."

Tom jí poděkoval a žena se posadila na zem, skrčila kolena, objala si je rukama a s hořkým a bolestným výrazem v tváři se zahleděla před sebe. Čepec se jí svezl dozadu a kolem jejího pozoruhodného a zádumčivého obličeje se rozlily dlouhé vlnité proudy černých vlasů.

"Není to nic platné, můj ubohý příteli," promluvila konečně, "není to nic platné, o co ses tady pokoušel. Počínal sis statečně - měl jsi právo na své straně, ale je to všechno marné a nemá vůbec smysl, aby ses nějak vzpouzel. Jsi v rukou ďábla - je silnější a ty se musíš podrobit."

Podrobit se! Nenašeptávala mu to snad už předtím lidská slabost a tělesná bolest? Tom se zalekl - neboť trpká žena s divýma očima a tesklivým hlasem mu připadala jako vtělení onoho pokušení, s nímž už toho večera zápolil.

"Ach Bože! Ach Bože!" zasténal. "Jak se můžu podrobit?"

"To nemá cenu, dovolávat se Boha - ten nikoho neslyší," pravila žena pevně. "Podle mého žádný Bůh vůbec není, nebo jestli už je, tak straní těm, co jsou proti nám. Všechno se staví proti nám, nebe i země. Kdeco nás strká do pekel. Proč tam nejít?"

Tom zavřel oči; z těch zasmušilých neznabožských slov ho až jímala hrůza.

"Podívej," pokračovala žena, "ty ještě nic nevíš, jak to tady chodí, ale já ano. Jsem v tomhle domě už pět let, už pět let šlape po mém těle i duši ten člověk a nenávidím ho jako samého ďábla! Jsi tady na osamělé plantáži, deset mil od nejbližší usedlosti uprostřed močálů; není tady jediného bělocha, který by mohl dosvědčit, kdyby tě upálili zaživa - kdyby tě zaživa uvařili v kotli, rozsekali na kousíčky, předhodili k roztrhání psům nebo kdyby tě pověsili a ubičovali k smrti. Neplatí tady žádný zákon, ani boží, ani lidský, který by byl tobě nebo komu jinému z nás i sebemíň co platný.

A ten člověk? Je na celém širém světě něco, co by se štítil udělat? Každému pod sluncem by vstávaly vlasy na hlavě a jektaly zuby, jen kdybych vyprávěla, co všechno jsem tady viděla a poznala - ne, nemá smysl se vzpouzet! Chtěla jsem s ním já snad žít? Neměla jsem snad jemné vychování? A on - bože na nebi! - co byl on a co je? A přece jsem s ním žila celých těch pět let a dnem i nocí proklínala každičký okamžik svého života! A teď si přivedl novou - mladičkou, teprv patnáctiletou - a podle jejích vlastních slov vychovanou v nábožnosti. Její hodná paní ji naučila číst bibli a ona si tu bibli přinesla s sebou - sem do pekel!"

A žena se zasmála divým a žalostným smíchem, který kůlnu rozezvučel podivnou, nadpřirozenou ozvěnou.

Tom sepjal ruce; všechno byla jedna temnota a hrůza.

Žena pokračovala neúprosně dál:

"A kdo jsou ti bídní ničemníci, co s nimi pracuješ, kdo jsou, abys kvůli nim trpěl? Každý z nich by se proti tobě obrátil hned prvně, jak by se mu naskytla příležitost! Všichni se chovají jeden k druhému tak ničemně a krutě, že se to ani povídat nedá - nemá smysl, abys trpěl a chtěl je tak uchránit zlého."

"Ubožáci!" zvolal Tom. "Co v nich tu krutost vypěstovalo? A když podlehnu, pomaloučku si na ni zvyknu taky a za chvíli budu stejný jako oni! Ne, ne, paní! Ztratil jsem všechno - ženu i děti, domov i hodného pána, co by mi byl dal svobodu, jen zůstat o týden déle naživu. Na tomhle světě jsem přišel o všechno a je to navždycky dočista pryč - ale přijít teď ještě taky o nebe - to nemůžu! Ne, ke všemu tomu ještě propadnout hříchu, to nemůžu!"

"Sám uvidíš," řekla Cassy. "Co si chceš počít? Zítra se na tebe vrhnou znova. Znám je a viděla jsem všechno, co dokážou. Trnu hrůzou při pomyšlení, co všechno tě od nich čeká. A nakonec tě zlomí a ty povolíš."

"Pane Ježíši!" zaúpěl Tom. "Stůj při mně a ochraňuj mou duši! Pane můj, prosím tebe - nedopusť, abych podlehl!"

"Ach jemine," namítla Cassy, "tohohle vzývání a modlení jsem už slyšela! A přece je všechny zlomili a podrobili. Třeba ta Emmelina, ta se snaží vydržet - a ty se snažíš vydržet - ale jaký to má smysl? Musíš se podvolit, nebo se dát po troškách ubít."

"Dobrá, pak tedy umřu!" zvolal Tom. "Ať to táhnou, jak dlouho chtějí, nakonec přece jen nemůžou zabránit, abych jednou neumřel! A potom se mnou už nic víc udělat nemůžou. Jsem klidný! Jsem připravený! Vím určitě, že mi Bůh pomůže a dodá mi síly."

Žena na to neodpověděla a seděla s černýma očima utkvěle upřenýma do země.

"Možná že to je pravá cesta," šeptala jako pro sebe. "Ale pro ty, kdo se už jednou poddali, pro ty už není naděje - žádná naděje! Žijeme ve špíně a jsme čím dál tím hnusnější, až si nakonec hnusíme sami sebe! A toužíme po smrti a nemáme odvahu sami se zabít! Žádná naděje! Žádná, žádná! Jako to děvče teď - právě tak mladá, jako jsem bývala já.

Podívej se na mne!" obrátila se na Toma a hovořila dál velmi rychle. "Vidíš, co ze mne je? A to jsem vyrostla v přepychu! První moje vzpomínky platí tomu, jak jsem si jako dítě hrávala v krásných pokojích a jak mě ustavičně strojili jako panenku a hosté mě vždycky zahrnovali chválou. Ze salónu vedly široké zasklené dveře rovnou do zahrady, kde jsem si pod pomerančovníky hrávala s bratry a sestrami na schovávanou. Poslali mě do klášterní školy a tam jsem se učila hrát na piano, vyšívat, francouzsky a kdovíco všechno. Sotva mi bylo čtrnáct, zavolali si mě odtamtud domů - na otcův pohřeb. Umřel docela nečekaně, a jakmile došlo k projednávání pozůstalosti, přišlo se na to, že zbylé jmění nestačí úplně uhradit všechny dluhy. A když potom věřitelé pořizovali seznam majetku, zapsali do něho i mne.

Moje matka byla otrokyně a otec mě odjakživa hodlal propustit na svobodu, ale neudělal to, a proto jsem se octla v inventáři. Hned odmalička jsem znala své postavení, ale nikdy jsem si tím nelámala hlavu. Nikdo jaktěživo nečeká, že by silný zdravý muž mohl tak náhle umřít. Otec byl ještě čtyři hodiny před smrtí úplně zdravý člověk - byl to jeden z prvních případů cholery v Novém Orleansu.

Den po pohřbu vzala otcova žena své děti a odjela s nimi na plantáž svého otce. Připadalo mi, že se ke mně chovají divně, ale nic jsem netušila. Urovnáním celé pozůstalosti pověřili jednoho mladého advokáta a ten přicházel den co den, vyřizoval v domě všechny věci a mluvil se mnou náramně zdvořile. Jednou s sebou přivedl mladého muže, který mi připadal nejhezčí ze všech, co jsem kdy viděla.

Na ten večer nikdy nezapomenu. Procházela jsem se s ním v zahradě. Cítila jsem se osamělá a srdce mi přetékalo žalem a on byl ke mně tak laskavý a něžný! A povídal mi, že mě viděl už předtím, než jsem odešla do kláštera, a že mě už dávno miluje a že by chtěl být mým přítelem a ochráncem. Zkrátka, neřekl mi sice, že za mne zaplatil dva tisíce dolarů a že jsem jeho majetkem, ale šla jsem s ním dobrovolně, protože jsem ho prostě milovala.

Milovala!" opakovala žena a odmlčela se. "Ach, jak já toho člověka milovala! Já ho miluju ještě dnes a vždycky budu milovat, dokud budu mít dech v těle! Tak byl krásný, tak vznešený, tak ušlechtilý! Uvedl mě do krásného domu a měla jsem spoustu služebnictva, koní, kočárů, nábytku i šatů. Dal mi všechno, co mohl za peníze koupit, ale nic z toho nemělo pro mne cenu - záleželo mi jedině na něm. Milovala jsem ho víc než svého boha a vlastní duši - a i kdybych byla chtěla, nemohla jsem jednat jinak, než jak si přál on.

Přála jsem si jenom jedno - věru že přála - a to, aby se se mnou oženil. Domnívala jsem se, miluje-li mě opravdu tak, jak říká, a jsem-li pro něho vskutku to, za co mě zjevně pokládá, že bude ochotný se se mnou oženit a dát mi svobodu. Ale přesvědčoval mne, to že je nemožné. A říkal mi, že když si jenom budeme vzájemně věrní, že jsme před Bohem manžely. Je-li tohle pravda, byla jsem tedy jeho ženou, nebo ne? Nebyla jsem mu snad věrná? Nesledovala jsem snad celých sedm let pozorně každý jeho pohled i pohyb a nežila jsem snad a nedýchala jenom proto, abych mu dělala pomyšlení?

Dostal žlutou zimnici a celých dvacet dní a nocí jsem u něho probděla - jen já sama - a podávala jsem mu všechny jeho léky a ve všem všudy ho ošetřovala. Říkal mi, že jsem jeho dobrý anděl, a tvrdil, že jsem mu zachránila život. Měli jsme dvě krásné děti. První bylo chlapec a dali jsme mu jméno Henry. Byl, jako když otci z oka vypadne - měl stejně krásné oči, stejné čelo a kolem dokola měl vlasy jednu kudrnu - a také povahou to byl celý Henry, i nadání měl po něm. Zato malá Eliza, jak říkal, byla podobná mně.

Říkával mi, že jsem nejkrásnější žena v celé Louisianě a že je na mne i na děti ukrutně pyšný. Míval nesmírně rád, když jsem je naparádila, aby mohl vzít je i mne na projížďku v otevřeném kočáře a poslouchat, co o nás budou lidé povídat; ustavičně mi přitom šeptal do ucha spoustu krásných slov, co kdo pronesl pochvalného o mně i o dětech. Ach, byly to blažené časy! Myslela jsem si, že jsem nejšťastnější žena pod sluncem - ale potom přišly zlé doby.

Do Nového Orleansu přijel jeho bratranec Butler, jeho zvlášť milý přítel - Henry si ho cenil jako nevímco na světě. Ale já z něho měla hrůzu hned od první chvíle, kdy jsem ho spatřila, ani jsem nemohla povědět proč. Cítila jsem prostě jistotu, že nám přináší neštěstí. Navykl Henryho, že s ním chodil večer ven, a Henry se často vracel domů až ve dvě ve tři ráno. Neodvažovala jsem se říci jediné slovo - bála jsem se, protože Henry byl strašně pánovitý.

Bratranec ho zatáhl do heren a Henry byl jeden z těch, pro které není prostě záchrany, když si tam už jednou zvyknou chodit. Potom ho Butler představil nějaké dámě a já brzy poznala, že jsem ztratila jeho srdce. Nikdy mi to neřekl, ale já to viděla - věděla jsem to den ze dne jistěji. Cítila jsem, že mi puká srdce, ale nezmohla jsem se na slovo. Vtom ten ničema Henrymu nabídl, že mě od něho odkoupí i s dětmi, aby mohl vyrovnat dluhy ze hry a odstranit tak jedinou překážku, která mu brání oženit se podle svého přání. A Henry nás prodal!

Jednoho dne mi oznámil, že má nějaké vyřizování na venkově, a bude proto nějaké dva tři týdny pryč. Mluvil přívětivěji než jindy a říkal, že bude s návratem pospíchat - ale mne to neoklamalo, věděla jsem, že chvíle nadešla. Bylo mi, jako bych se byla zrovna v kámen proměnila - nemohla jsem ani promluvit, ani slzu uronit. Políbil mě a mnohokrát zlíbal děti a potom odešel.

Viděla jsem ho nasedat na koně a dívala jsem se za ním, až mi zmizel úplně z dohledu, a potom jsem se zhroutila na zem a omdlela.

Pak přišel on, ten prokletý bídák! Přišel se ujmout svého vlastnictví. Oznámil mi, že koupil mne i mé děti, a ukázal mi kupní smlouvu. Proklela jsem ho a řekla jsem mu, že raděj umřu, než bych žila s ním.

,Jak si přeješ,' odpověděl, ,ale jestli se nebudeš chovat rozumně, prodám ti obě děti tak, že je už do smrti neuvidíš.'

Prozradil mi, že měl odjakživa v úmyslu mě dostat, hned od první chvíle, jak mě uviděl, a že sváděl Henryho na scestí naschvál jen proto, aby zabředl do dluhů a byl potom ochotnější mě prodat. Přiznal, že mu sám nasadil do hlavy lásku k jiné ženě, a že bych tedy po tom všem mohla vědět, že pro nějaké ty ciráty a slzičky a podobné komedie nesloží zbraně.

Povolila jsem, protože jsem měla svázané ruce. Měl ve své moci moje děti; kdykoli jsem se v něčem protivila jeho vůli, hned mi vyhrožoval, že je prodá, a tím si mě vždycky ochočil, jak prostě chtěl.

Ach běda, to byl život!

Žít se srdcem den co den drásaným - žít dál a dál a dál a předstírat lásku, která byla jenom mukou, a být tělem i duší nevolnicí člověka, kterého jsem nenáviděla! Kdysi jsem tak ráda čítávala Henrymu, hrála mu, tančívala s ním a zpívala mu - ale všechno, co jsem dělala pro tohohle člověka, bylo učiněná trýzeň. A přece jsem se mu bála cokoli odepřít.

Byl k dětem strašně příkrý a svévolný. Eliza byla bojácný drobeček, ale Henry byl smělý a hrdý jako jeho otec a nikdo ho jaktěživo nedokázal ani sebemíň pokrotit. Butler ustavičně dítěti něco vytýkal a hádal se s ním a já pak žila den ze dne ve stálém strachu a úzkostech. Snažila jsem se vštípit chlapci úctu k němu - snažila jsem se zařídit, aby se s ním děti nesetkávaly, protože jsem na nich lpěla celou duší. Ale nebylo to nic platné. Prodal mi je obě.

Pozval mě jeden den na vyjížďku, a když jsem se vrátila domů, ne a ne je nikde najít! Oznámil mi, že je prodal, a ukázal mi peníze stržené za jejich krev. Tu mi bylo, jako by mě všechno dobré opustilo. Běsnila jsem, klela - proklínala jsem Boha i lidi a myslím, že se mne nějakou chvíli doopravdy bál. Ale přesto nepovolil. Řekl mi, že moje děti jsou už jednou prodané a že záleží jenom na něm, uvidím-li kdy v životě ještě jejich tvářičky. A když se prý neuklidním, budou za to pykat ony.

Nu, ženu máš plně v hrsti, když máš v moci její děti. Podrobil si mě tím a donutil mě ke klidu; utěšoval mě nadějemi, že děti možná koupí zase zpátky, a tak to s námi chodilo snad týden, snad dva. Jednoho dne jsem si vyšla ven na procházku a kroky mě vedly kolem věznice. U brány jsem viděla hlouček lidí a zaslechla jsem dětský hlas - a vtom se dvěma třem lidem vyškubl z rukou chlapec, rozběhl se s křikem ke mně a chytil se mne za sukně.

Byl to můj malý Henry. Muži, kteří ho předtím drželi, se s hroznými kletbami přihnali za ním a jeden z nich - na jeho obličej do smrti nezapomenu - mu řekl, takhle že se z toho nedostane. Odvede ho prý do věznice a tam dostane za vyučenou, že na to nikdy nezapomene. Zkoušela jsem prosit a přimlouvat se - ale jenom se mi smáli. Ubohý chlapec křičel a díval se mi do tváře a držel se mne tak pevně, že mi až napůl urval sukni, když ho ode mne odtrhli. A jak ho vlekli pryč, chlapec křičel: ,Mami! mami! mami!'

Poblíž stál nějaký muž a vypadal, jako že mě lituje. Nabídla jsem mu všechny peníze, co jsem u sebe měla, jen když zakročí a chlapce se zastane. Ale zavrtěl hlavou a opakoval mi to, co předtím slyšel od toho hrozného muže - chlapec je prý drzý a neposlušný hned od první chvíle, co ho koupil, a proto ho hodlá jednou provždycky zkrotit. Otočila jsem se a utíkala pryč a celou cestu mi s každým krokem připadalo, že slyším chlapcův křik. Doběhla jsem domů, vletěla jsem úplně bez dechu do salónu a tam jsem zastihla Butlera. Řekla jsem mu to a prosila jsem ho, aby tam došel a zakročil. Jenom se smál a odpověděl mi, že chlapec dostal, co si zaslouží. Jednou ho někdo zkrotit musí - a čím dřív, tím líp. ,Co jiného jsi čekala?' vmetl mi do tváře.

Tu jsem cítila, jako by mi v tom okamžiku něco v hlavě prasklo. Vzteky na mne šly mrákoty. Pamatuji se, že jsem na stole uviděla velký ostrý tesák. Pamatuji se tak trochu, že jsem ho popadla a vrhla se na toho člověka! A tu mi náhle všechno kolem sklouzlo do tmy a nic víc jsem už nevěděla - nevěděla jsem o ničem mnoho a mnoho dní.

Když jsem přišla k vědomí, byla jsem v hezkém pokoji - ale ne ve svém. Opatrovala mě nějaká stará černoška, přicházel mě navštěvovat i lékař a vůbec jsem měla velice dobré a pečlivé ošetření. Po nějaké době jsem se dověděla, že Butler odjel a nechal mě v tom domě s příkazem, aby mě prodali. Proto si se mnou dávali tolik práce.

Nechtěla jsem se uzdravit a doufala jsem, že se neuzdravím. Ale proti mému přání horečka opadla a já se zotavovala, až jsem konečně zase vstala. Potom jsem se musila každý den pěkně nastrojit a přicházeli pánové, postávali přede mnou, kouřili doutníky, okukovali mě, vyptávali se a přetřásali mou cenu. Byla jsem tak zasmušilá a zamlklá, že mě nikdo nechtěl. Hrozili mi zmrskáním, jestli nebudu veselejší a nedám si trochu záležet, abych byla přívětivější.

Konečně jednoho dne přišel jeden pán, jmenoval se Stuart. Zdálo se, že se mnou má jistý soucit. Všiml si, že mě na srdci tíží něco hrozného, a mnohokrát mě přišel navštívit sám a konečně mě přemluvil, abych se mu s tím svěřila. Nakonec mě koupil a slíbil mi, že udělá všechno, co je v jeho moci, aby našel a vykoupil moje děti.

Zašel do domu, kde býval můj malý Henry. Tam se dověděl, že ho prodali jednomu plantážníkovi na horním toku Perlové řeky. Víc jsem už od té doby o Henrym neslyšela. Potom vypátral, kde je moje dcera - měla ji u sebe jedna stařena. Nabídl jí za ni obrovskou sumu, ale marně, zanic ji nechtěla prodat. Butler se dověděl, že Stuart ji chce pro mne, a vzkázal mi, že svou dceru nikdy nedostanu.

Setník Stuart byl ke mně velice laskavý. Měl nádhernou plantáž a odvezl si mě tam s sebou. Neuplynul rok a narodil se mi synáček. Ach, jak jsem to dítě milovala! Tak věrně se ten drobeček podobal mému ubohému Henrymu! Ale já se rozhodla - ano, pevně rozhodla, že už nikdy v životě nenechám svoje dítě, aby dorostlo! Přivinula jsem chlapečka do náruče, bylo mu teprv čtrnáct dní, a líbala jsem ho a plakala jsem nad ním - a potom jsem mu dala opiovou tinkturu a tiskla jsem si ho pevně k ňadrům, až usnul věčným spánkem. Jak jsem pro něho truchlila a plakala! A koho třeba i jen ve snu napadlo, že jsem mu dala opium jinak než pouhým omylem? Ale je to jedna z mála věcí, které mě teď těší. Nelituji toho činu dodnes - aspoň to dítě má po bolesti. Co lepšího než smrt jsem mu mohla dát, chuďátku malému?

Po nějakém čase vypukla cholera a setník Stuart umřel - umírali všichni, kdo chtěli žít. Ale já - já, i když jsem už byla jednou nohou v hrobě - já žila dál! Potom mě prodali a šla jsem z ruky do ruky, až jsem zestárla a uvadla a dostala horečky. A potom mě koupil tenhle bídák a přivezl si mě sem - a tady jsem dodneška!"

Žena se odmlčela. Vychrlila ze sebe ten životní příběh s divokou náruživostí v hlase a chvíli se zdálo, že jej vypráví Tomovi, chvíli zase, že mluví jakoby sama pro sebe. Tak prudká a strhující byla vášnivá síla, s níž hovořila, že načas dokonce utlumila i bolestivost Tomových ran.

Tom se zdvihl na loket a sledoval ji pohledem, jak nepokojně přechází sem a tam a jak se jí rozpuštěné dlouhé černé vlasy s každým pohybem těžce houpají kolem ramen.

"Ty mi tvrdíš," pokračovala po chvíli, "že existuje Bůh - Bůh, který shlíží na zem a všechno tohle vidí. Možná, snad. Klášterní sestry mi často vyprávěly o dni posledního soudu, kdy všechno vyjde na světlo. To bude pomsty, až ten den přijde, co?

Oni si myslí, to že nic není, co trpíme - to že nic není, co trpí naše děti! Je to všecko maličkost - a přece jsem se vláčela po ulicích s pocitem, že tíha bídy v mém jediném srdci je dost velká, aby zbořila celé město! Přála jsem si, aby se domy na mne sesuly nebo aby se dlažba pode mnou propadla. Ano! A v den posledního soudu stanu před Bohem a vydám svědectví proti těm, kdo na těle i na duši zničili mne i moje děti!

Když jsem byla ještě malá, myslívala jsem si, že jsem zbožná - milovala jsem Boha i modlitbu. Ale teď jsem ztracená duše, pronásledovaná dábly. Ve dne v noci mě trýzní běsové, ustavičně mě štvou a štvou - a já to taky udělám, co nejdřív to taky udělám," zvolala s rukou zaťatou v pěst a temnýma černýma očima ji bleskl plamen šílenství. "Pošlu ho tam, kam patří - a hezky krátkou cestou - jednou v noci to už udělám, i kdyby mě za to měli zaživa upálit!"

Pustou kůlnou se rozlehl divý, dlouhý smích a skončil hysterickým vzlykem; žena se vrhla na zem a zmítala se v křečovitém pláči.

Zakrátko se zdálo, že záchvat běsnění doznívá; pomalu se zdvihla na nohy a zjevně nabývala rozvahy.

"Mohla bych ti ještě nějak pomoci, můj ubohý příteli?" zeptala se a popošla k místu, kde ležel Tom. "Mám ti dát ještě trochu vody?"

Z jejího hlasu i chování, když ta slova pronášela, dýchala líbezná a soucitná něha, která podivně kontrastovala s její dřívější divokostí.

Tom vypil podanou vodu a zadíval se ženě vážně a lítostivě do obličeje.

Žena si položila ruku na srdce a zhluboka se nadýchla, jako by měla zdvihnout velkou tíhu.

Tom vypadal, jako by chtěl něco říci, ale Cassy ho rozhodným posunkem zarazila.

"Nemluv, můj ubohý příteli. Pokus se spát, jestli můžeš." A když mu postavila vodu na dosah ruky a přispěla k jeho pohodlí kdejakou drobnou úpravou, která byla v jejích možnostech, odešla Cassy z kůlny.