Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vyžádalo si jenom krátký čas, aby se Tom obeznámil se vším, več může v novém životním prostředí doufat nebo čeho se má bát.

V každé práci, které se podjal, byl odjakživa zdatný a zručný, a jak z návyku, tak i ze zásady vždycky také hbitý a svědomitý. Při své klidné a mírné povaze doufal, že se mu neúnavnou přičinlivostí podaří od sebe odvrátit alespoň část strastí vyplývajících z jeho postavení. Viděl kolem sebe sice dost týrání a bídy, aby ho to sklíčilo a naplnilo malomyslností, ale umínil si plahočit se v té dřině s nábožnou trpělivostí dál nikoli bez naděje, že se mu třeba ještě nějaká možnost úniku naskytne.

Legree mlčky pozoroval Tomovy platné schopnosti. Uznával ho za prvořadého dělníka, a přece k němu potají cítil nechuť - vrozený odpor zlého k dobrému. Zřetelně viděl, že si toho Tom všímá, když jeho zběsilost a surovost, jak se stávalo často, dopadá na bezbranné - neboť tlak mínění se šíří jako fluidum tak pronikavé, že se citelně projevuje i beze slov, a pána se může dotknout mínění i jeho vlastního otroka.

Tom dával rozličným způsobem najevo své něhyplné srdce, soucit se svými spolutrpiteli. Pro ně to bylo něco divného a nového, pro Legreeho solí v očích; pozoroval to nevraživým zrakem. Koupil Toma s úmyslem, že si z něho jednou popřípadě udělá jakéhosi dozorce, jemuž by mohl čas od času za své nepřítomnosti na kratší dobu svěřit celé hospodářství. A podle jeho názoru první, druhou i třetí nezbytností k takovému postavení byla tvrdost. Legree si umínil, že Toma, protože není tvrdý podle jeho chuti, tedy v tvrdosti ruče vycvičí.

A pár týdnů po Tomově příchodu na plantáže se rozhodl s tím výcvikem začít.

Jednoho rána, když popoháněči hnali otroky na pole, Tom mezi nimi s překvapením spatřil nováčka. Ten zjev rázem upoutal Tomovu pozornost.

Byla to žena ztepilé a štíhlé postavy s pozoruhodně jemnýma rukama a malýma nohama a měla na sobě čisté a slušné šaty. Podle vzhledu tváře jí mohlo být pětatřicet až čtyřicet - a byla to tvář, že když ji člověk viděl i jen jednou, nemohl na ni už nikdy zapomenout - jedna z oněch tváří, jež jako by v nás hned na první pohled budily představu bouřlivé, bolestné a romantické životní historie. Čelo měla vysoké a obočí vykreslené jasnou linkou. Její přímý, pěkně modelovaný nos, jemně řezaná ústa a půvabný obrys hlavy i hrdla svědčily o tom, že kdysi byla krasavice. Ale tvář měla hluboce rozrytou vráskami bolesti a hrdého a hořkého mučednictví. Pleť měla sivě žlutou a nezdravou, líce vpadlé, tahy ostré a všechny údy vyhublé.

Avšak nejpozoruhodnějším jejím rysem byly oči - tak velké, tak temně černé a zastíněné dlouhými, stejně tmavými řasami, tak divně a truchlivě zoufalé! Každá linie obličeje, každá křivka vlnivých rtů, každý pohyb těla sršel vášnivou pýchou a vzdorem; ale v očích jí tkvěla hluboká trvalá noc muk - výraz tak beznadějný a neměnný, že až strašidelně kontrastoval s pohrdavou pýchou, jíž dýchalo celé její vystupování.

Kde se vzala nebo kdo to je, Tom nevěděl. Prozatím věděl pouze to, že v mlhavém šeru úsvitu šlape vedle něho, vzpřímená a hrdá. Ostatním však byla známá - neboť v houfu bylo mnoho pokukování, otáčení a zjevné, byť tlumené škodolibosti bědných, otrhaných a napůl vyhladovělých tvorů, kteří ji obklopovali.

"Nakonec na ni tedy přece došlo - dobře jí tak!" prohodil jeden.

"Hi, hi, hi," smál se jiný, "teď poznáš, jak to chutná, paničko!"

"Uvidíme ji dělat!"

"Jestlipak taky nahrabe večer na hřbet jako my ostatní?"

"Věru že by mě to těšilo ji vidět, jak dostává bičem!" přidal se další.

Žena si těchto úštěpků ani v nejmenším nevšímala a kráčela dál se stejným výrazem hněvivého pohrdání, jako by nic neslyšela. Tom žil odedávna mezi jemnými a vzdělanými lidmi a z jejího výrazu a chování podvědomě tušil, že k takové vrstvě patří i ona; ale jak nebo proč se stalo, že upadla do tohoto potupného postavení, to si vysvětlit neuměl. Žena se na něho ani nepodívala, ani na něho nepromluvila, třebaže se celou cestu na pole držela blízko jemu po boku.

Tom se brzy zabral plně do práce, ale poněvadž nová žena pracovala v nevelké vzdálenosti od něho, často se po ní podíval, jak jí to jde od ruky.

Na první pohled viděl, že vrozená hbitost a zručnost jí činí práci snadnější, než zjevně je pro mnohé jiné. Česala bavlnu velmi rychle a velmi čistě a s opovržlivým výrazem, jako kdyby přezírala jak tu práci, tak i hanbu a potupnost postavení, v němž se octla.

Později toho dne pracoval Tom s mulatkou, kterou Legree přivezl s týmž nákupem jako jeho.

Očividně trpěla velkými bolestmi a Tom ji často zaslechl se modlit, když zavrávorala a třásla se, až se zdálo, že se už skácí na zem. Tom se k ní nenápadně přiblížil a mlčky jí do koše přistrčil několik hrstí bavlny ze svého.

"Ne, ne, to ne, nech toho!" řekla žena s udiveným pohledem. "Budeš z toho mít polízanici."

V tom okamžiku se u nich objevil Sambo. Jak se zdálo, měl na tu ženu obzvlášť spadeno. Rozmáchl se bičem a surovým hrdelním hlasem křikl: "Co je to, Lucie - švindluješ, co?"

A jen dořekl, kopl ženu svou těžkou botou z hověziny a Toma šlehl karabáčem přes tvář.

Tom se pustil mlčky zase do práce, ale žena, už předtím na pokraji zhroucení, omdlela.

"Však já ji vzkřísím," zvolal popoháněč se surovým úšklebkem. "Dám jí něco lepšího než čuchnout kafříček!" Vzápětí vytáhl z rukávu kazajky špendlík a vrazil ho mulatce až po hlavičku do masa. Žena zasténala a nadzdvihla se na loket. "Vstávej, zvíře, a dělej, slyšíš, nebo ti ještě ukážu, zač je toho loket!"

Ženu to zjevně na několik okamžiků vzpružilo k vypětí téměř nadlidskému a pustila se se zoufalou horlivostí zase do práce.

"Koukej, ať se činíš a nepolevíš!" pohrozil jí Sambo. "Nebo jinak počítám, že si budeš večer přát, abys nežila!"

"To si přeju už teď!" slyšel Tom její odpověď. A potom ji znovu zaslechl, jak vzdychá:

"Ach Bože, jak dlouho ještě? Ach Bože, proč nám nepomůžeš?"

Přes všechno nebezpečí, co kvůli tomu třebas vytrpí, přitočil se Tom k mulatce znovu a přesypal jí do koše všechnu svou bavlnu.

"Ne, to nesmíš! Nevíš, co ti za to udělají!" bránila mu žena.

"Já to snesu lehčeji než ty," namítl Tom a už byl zase na svém místě. Všechno to proběhlo v mžiku.

Vtom naše neznámá - kterou jsme čtenáři již popsali a která v průběhu své práce došla tak blízko k Tomovi, že zaslechla jeho poslední slova - znenadání zdvihla své černočerné oči a na vteřinku je na něho upřela.

Potom hrábla do svého koše a přesypala notnou kupku bavlny do koše Tomova.

"Nemáš ponětí, jak to tady chodí," řekla, "protože jinak bys to nebyl udělal. Až tady budeš nějaký měsíc, tak tě to pomáhání druhým samo přejde. Poznáš, že je dost těžké uchránit vlastní kůži."

"Nedej Bůh, paní!" odpověděl Tom, který bezděčně použil vůči své spoludělnici na poli uctivého oslovení, požadovaného etiketou vznešeně vychovaných rodin, v nichž doposud žil.

"Tyhle končiny Bůh nenavštěvuje," prohodila žena zatrpkle, zatímco hbitě pokračovala v práci. A znovu se jí rty zvlnily pohrdavým úsměvem.

Ale popoháněč zahlédl přes celé pole, co žena učinila. Mávaje nad hlavou bičem, přiběhl k ní.

"Cože, jakže?" zahulákal s vítězoslavným výrazem na ženu. "I ty švindluješ? Hybaj! Teď tě mám pod komandem já - dej si pozor, nebo to shrábneš!"

Z ženiných černých očí šlehl pohled jako plamen blesku; s rozechvělými rty a rozšířenými nozdrami se střelhbitě obrátila, vypjala se a upřela na popoháněče pohled, z něhož sršel vztek a opovržení.

"Sketo!" křikla. "Jen se mě opovaž dotknout! Ještě pořád mám dost moci, abych tě nechala rozsápat psům, zaživa upálit, na kusy roztrhat! Stačí, když řeknu slovo!"

"U všech ďasů, proč tedy jste tady?" zeptal se muž, očividně zastrašený, a mrzutě krok dva ucouvl. "Nic špatného jsem nemyslel, paní Cassy!"

"Tak se ode mne kliď!" řekla mu žena. A vskutku, muž projevil náramný zájem obstarat něco až na druhém konci pole a velmi spěšně odběhl.

Žena se okamžitě zase oddala své práci a činila se s hbitostí, která Toma úplně udivovala. Šlo jí to, jako by jí pomáhalo nějaké kouzlo. Než den skončil, koš nejen naplnila, ale i upěchovala, znovu vrchovatě nasypala a ještě několikrát přidala notnou dávku do koše Tomovi.

Dlouho po soumraku se celý utrmácený šik hnul a s koši na hlavách se vláčel dlouhou řadou k haluzně určené k ukládání a vážení bavlny. Tam už čekal Legree a čile rozprávěl s oběma popoháněči.

"Tenhle Tom, ten nám dá zatraceně co proto. Pořád přistrkával bavlnu do koše Lucii. Jestli si na něj pán nedá pozor, tak ještě jednoho krásného dne nasadí všem těm negrům do hlavy, že jsou tejraný!" žaloval Sambo.

"Hoho! Neřád jeden černá!" zvolal Legree. "Bude asi potřebovat zkrotit - co říkáte, mládenci?"

Oba černoši se při této narážce příšerně zacenili.

"Ja, ja! Krotit, na to je pan Legree kabrňák! V tom by pána nepřetrumf sám rohatý!" přihodil si Quimbo.

"Jářku, mládenci, nejlíp bude, když mu dáme bičovat negry, až ho ten fantaz přejde. To ho zkrotí!"

"Kruci, pán bude mít pernou práci, než to z něho vyžene!"

"Ale vyhnat se to z něho musí!" odpověděl Legree a převaloval v ústech žvanec tabáku.

"A co ta Lucie - největší potvora a vohera na plantáži?" připomněl Sambo.

"Jen pomalu, Sambo, nebo se mi ještě rozsvítí, proč vlastně máš na Lucii tak spadeno!"

"No, pán přece ví, že se vzepřela pánovi a nechce o mně ani slyšet, třeba jí to pán poručil."

"Byl bych ji k tomu už donutil bičem," řekl Legree a odplivl si, "ale tlačí nás tolik naléhavé práce, že mi nepřipadá vhodné, abychom ji zrasovali zrovna teď. Je slabá, ale tyhle slabé holky vydrží často napůl přizabít, jen aby prosadily svou!"

"No, ale Lucie byla hrozně protivná a líná - trucovala a nechtěla nic dělat - a Tom sbíral za ni."

"Že za ni sbíral, hm? Tak tedy Tom bude mít to potěšení ji zbičovat. Bude to pro něj dobré cvičení a taky to té holce nenandá, jako byste ji zmlátili vy, pekelníci jedni!"

"Ha, ha, ha! Ho, ho, ho!" chechtali se oba černí pochopové. A ty pekelné zvuky se věru zdály nikoli nevýstižným projevem ďábelského charakteru, který jim Legree přisuzoval.

"Jenže, pane, Tom a paní Cassy, ti dva spolu, pomohli Lucii naplnit koš. Skoro hádám, že bude mít plnou váhu, pane!"

"Vážit budu já!" namítl Legree s významným důrazem.

Oba popoháněči se znovu rozřehtali svým nelidským smíchem.

"Hm!" dodal Legree. "Paní Cassy si tedy odpracovala den."

"Česala jak sám luciper a všichni jeho andělé dohromady!"

"Taky myslím, že má všechny ďábly v těle!" přikývl Legree, zavrčel nějakou sprostou kletbu a zamířil do kůlny s váhou.

Pomalu se šinula řada utrmácených, sklíčených tvorů dovnitř a jeden po druhém kladli s bojácnou zdráhavostí košík na váhu.

Legree zaznamenával jednotlivá množství na břidlicovou tabulku, na níž měl po straně přilepený seznam jmen.

Konečně zvážil Tomův koš a množství schválil.

Tom se s úzkostlivým pohledem díval, jak pochodí žena, jíž se přátelsky ujal.

Slabostí vrávorala, když přistoupila a odevzdávala košík. Legree si dobře všiml, že má plnou váhu, ale s líčeným hněvem se rozkřikl:

"Jakže, ty veš líná! Zase málo! Počkej tady, hned dostaneš, co ti patří!"

Žena vyrazila sten nejhlubšího zoufalství a sedla si stranou na prkno.

Potom přistoupila žena, které říkali paní Cassy, a s pyšným, lhostejným výrazem odevzdala svůj koš. Když ho odevzdávala, Legree se jí posměšným, a přesto tázavým pohledem podíval do očí.

Pevně na něho upřela své černé oči, rty se jí lehce pohnuly a řekla mu cosi francouzsky.

Co povídala, nikdo nevěděl, ale jen promluvila, výraz Legreeovy tváře přímo znelidštěl. Pozdvihl maličko ruku, jako by ji chtěl uhodit - ale žena přijala ten pohyb s vášnivým pohrdáním. Prostě se otočila a odešla.

"A teď!" křikl Legree, "pojď sem - ty, Tome! Říkal jsem ti už přece, víš, že jsem tě nekoupil jen tak na obyčejnou práci. Chci tě povýšit a udělat z tebe dozorce. A můžeš docela dobře začít hned dnes a trošku se zacvičit. No, vem si hezky tuhle holku tady a zbičuj ji - už jsi to viděl dost často, abys věděl, jak do toho!"

"Prosím pána za odpuštění," odpověděl Tom, "ale doufám, že mi pán tohle ukládat nebude. Nejsem na to zvyklý - nikdy jsem to nedělal - a nemůžu to udělat, zanic na světě."

"Však ty se naučíš kapitální řádku věcí, co ještě neumíš, dřív než s tebou budu hotov!" zvolal Legree, popadl býkovec, šlehl Toma prudce přes tvář a po první ráně ho bil dál hlava nehlava.

"Tak!" vyhrkl, když ustal, aby si odpočinul. "Budeš mi ještě pořád povídat, že to nemůžeš udělat?"

"Ano, pane," odpověděl Tom a zdvihl ruku, aby si setřel krev, která mu stékala crčkem po tváři. "Jsem ochotný pracovat ve dne v noci, pracovat do posledního dechu svého života - ale takovouhle věc nemůžu srovnat se svým svědomím, to není podle mého správné. A nikdy to taky neudělám, pane - nikdy!"

Tom hovořil pozoruhodně klidným, tichým hlasem a choval se s obvyklou důstojností, což vnuklo Legreemu představu, že je zbabělý a dá se snadno podrobit. Když však pronesl tato poslední slova, projel kdekým v zástupu záchvěv úžasu - nešťastná žena sepjala ruce a zvolala: "Bože!" a všichni se mimoděk dívali jeden na druhého a tajili dech, jako by se chystali na bouři, která každým okamžikem propukne.

Legree zíral na Toma celý zaražený a zmatený, ale nakonec vybuchl:

"Cože, ty zatracené černé hovado! Mně budeš povídat, že nepokládáš za správné dělat to, co ti poručím? Co má kdo z vás, dobytku jeden zlořečená, co přemýšlet, co je správné? Tomu udělám krátký konec! Co si vůbec myslíš, že jsi? Třeba si myslíte, pane Tome, že jste hrabě, když svého pána takhle poučujete, co je správné a co není! Tak ty tedy tvrdíš, že to je nesprávné, tuhle holku zbít?"

"Ano, pane, myslím si to," odpověděl Tom. "Ta ubožačka je nemocná a slabá. Byla by to vyložená ukrutnost a nic takového nikdy neudělám, ani to nezkusím. Jestli mě chcete zabít, pane, zabte si mě, ale abych já pozdvihl ruku proti někomu tady, to neudělám nikdy, nikdy - to raději umřu!"

Tom hovořil mírným hlasem, ale s rozhodností, kterou si nebylo možno vykládat mylně.

Legree se třásl hněvem; zelenavé oči mu divě plály a samy licousy jako by se mu vztekem kroutily. Ale jako dravá šelma, která si se svou obětí pohrává, dřív než ji pozře, potlačil silnou chuť okamžitě se na něho vrhnout a propukl v jízlivé vtipkování:

"No, vida, konečně že mezi nás hříšníky sestoupil taky jeden pobožníček - nic míň než světec, kníže, aby nám hříšníkům kázal o našich nepravostech. Ukrutně svatý člověk to musí být! Poslouchej, ty lotře, když se stavíš, jaký jsi pobožný - to jsi v té své bibli nikdy nečetl: ,Služebníci, buďte poslušní pánů'? A nejsem já tvůj pán? Nevysolil jsem snad na dřevo dvanáct set tvrdých dolarů za všechno, co vězí v té tvé ničemné černé kůži? Nejsi snad tělem i duší můj?" zakončil a těžkou botou uštědřil Tomovi prudký kopanec. "No řekni!"

Duší nešťastného Toma, zdrceného svrchovaným tělesným utrpením a shrbeného brutálním násilím, bleskla tato otázka jako jasný paprsek radosti a vítězství. Náhle se vypjal, pohlédl vážně k nebi a přes slzy a krev, jež mu stékaly po tvářích společnými pramínky, zvolal:

"Ne, ne, ne! Moje duše vám nepatří, pane! Tu jste si nekoupil - tu si koupit nemůžete! Tu si koupil a zaplatil za ni ten, který si ji dovede udržet. Dělejte si co dělejte, mně ublížit nemůžete!"

"Že nemůžu?" opáčil Legree s úšklebkem. "To uvidíme! Hej, Sambo, Quimbo! Pokroťte tohohle neřáda tak, že se z toho za měsíc nevylíže!"

Oba černí obři, kteří se nyní s ďábelskou radostí v tváři chopili Toma, mohli směle vystupovat jako nikoli nevhodné zosobnění všech sil temna.

Tom se nebránil, když ho vyváděli ven; ubohá mulatka neblahým tušením vykřikla a všichni ostatní jako na povel vstali.