Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 32. Temní koutové
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Za bídným vozem a po cestě ještě bídnější se unaveně vláčeli Tom a jeho druhové a trmáceli se vstříc budoucnosti.

Na voze seděl Šimon Legree. Obě ženy, doposud k sobě připoutané, měl spolu s nějakými zavazadly uloženy v zadní části vozu a celá karavana mířila k Legreeově plantáži, která ležela ještě notně daleko před nimi.

Zanedbaná, opuštěná cesta se hned vinula teskným borovým suchopárem, kde vítr truchlivě šuměl, hned zas vedla po haťových rohožích rozlehlými cypřišovými močály, kde se z mokvavé, pórovité půdy tyčily žalostné stromy, ověšené dlouhými girlandami smutečně černého mechu. Chvíli co chvíli bylo možno spatřit odporné tělo bahenní zmije, kterak klouže mezi rozpraskanými pahýly pařezů a zpřelámanými větvemi, porůznu spadalými na zem a hnijícími ve vodě.

Taková jízdní stezka je už tak dost bezútěšná i pro cizince, jenž se s hezky plnou kapsou na hezky zdatném koni ubírá tou osamělou cestou za nějakou obchodní záležitostí - ale pustší a smutnější je pro zotročeného člověka, kterého každičký úmorný krok vzdaluje od všeho, co člověk miluje a po čem touží.

To by si byl pomyslil každý, kdo by býval viděl ten skleslý a zoufalý výraz na oněch černých tvářích - tu hloubavou trpělivou únavu, s níž ony smutné oči spočívaly na předmětu za předmětem, jak je na jejich truchlivé pouti míjely.

Ale Šimon si jel zjevně v dobré náladě a co chvíli si přihýbal z láhve kořalky, kterou nosil v kapse.

"Jářku, povídám!" křikl, když se ohlédl a spatřil ty sklíčené tváře za sebou. "Spusťte nějakou písničku, mládenci - no!"

Muži se dívali nerozhodně jeden po druhém, ale pobídka "no" zazněla znovu a s ní i řízné prásknutí bičem, jejž pán na kozlíku držel v ruce. Tom zanotoval jednu kostelní píseň o Novém Jeruzalému.

"Drž zobák, neřáde jeden černá!" zařval Legree. "Co si myslíš? Ze ti stojím o to tvoje zatracené pánbíčkování? Jářku, spustťe přece, no, něco veselého, nějakou skočnou - honem!"

Jiný z mužů tedy zanotoval jednu z oněch písniček, které nemají ani hlavu, ani patu a v nichž si otroci libují:

"Utekla mi kočka,

heja, heja, hej,

mrkala jí očka,

že prý na mě počká,

heja, heja, hej,

joho, juhu, hehehej."

Zpěvák si zřejmě skládal písničku podle svého, co mu právě slina na jazyk přinesla, a obyčejně se snažil trefit nějaký rým a nehleděl tuze na smysl. Celý houf vpadl občas do zpěvu sborovým refrénem:

"Heja, heja, hej,

joho, juhu, hehehej!"

Zpívali jej velmi hlučně a s nuceným úsilím po veselosti - ale v žádném kvilu zoufalství, v žádných slovech vroucí modlitby by se nebyl mohl tajit žal tak hluboký jako v ryčných tónech tohoto refrénu.

To však Šimon nemohl slyšet. Ten pouze slyšel hulákat písničku a byl velmi spokojen - daří se mu jeho snaha, aby "mládenci neztráceli kuráž".

"No, moje maličká," řekl, obrátil se k Emmelině a položil jí ruku na rameno, "už jsme skoro doma!"

Když Legree nadával a hromoval, chvěla se Emmelina strachem; ale když jí sáhl na rameno a promluvil na ni jako nyní, měla pocit, že by byla raději, aby ji uhodil. Výraz jeho očí plnil její duši hnusem a mrazil ji na celém těle. Mimoděk se přitiskla pevněji k mulatce vedle sebe, jako by to byla její matka.

"Tys nikdy nenosila náušnice?" prohodil a vzal ji svými hrubými prsty za boltec ouška.

"Ne, pane!" odpověděla roztřesená Emmelina a sklopila oči.

"Až přijedem domů, tak ti jedny dám, jestli budeš hodná. Nemusíš být taková vyplašená, tobě moc těžkou práci ukládat nechci. U mne budeš mít zlaté časy a budeš si žít jako dáma - jenom musíš být hodná."

Legree měl už v sobě tolik kořalky, že přicházel do velmi milostivé nálady, a právě asi v té chvíli se na obzoru vynořila ohrada jeho plantáže.

Hospodářství kdysi patřívalo bohatému pánovi jemného vkusu, jenž věnoval výzdobě svého majetku pozornost vskutku nemalou. Zemřel však předlužený a usedlost koupil za babku Legree, který v ní viděl, jako ve všem jiném, pouze nástroj k vydělávání peněz. Hospodářství mělo onen neuspořádaný, pustý vzhled, jaký vždycky vyplývá z toho, že nedbalost ponechala veškerou péči bývalého majitele vyznít úplně vniveč.

Pažit před domem, kdysi hladce požínaný koberec tu a tam posázený ozdobnými keři, byl nyní suchopár naježený zcuchanými chumáči uvadlé trávy a porůznu zaraženými kůly k uvazování koní a s drnem kolem nich vyrvaným kopyty. Po zemi se povalovala rozbitá vědra, stonky kukuřice a jiné smetí a odpadky. Místy z jakýchsi ozdobných sloupů, vyviklaných a nakloněných ke straně, poněvadž se jich používalo k uvazování koní, střapatě plandal snětivý jasmín nebo zimolez.

Vše, co kdysi bývalo velkou zahradou, bylo nyní hustě zarostlé býlím, jehož spletí tu a tam prodírala svou osiřelou hlavičku nějaká vzácná cizokrajná květina. Někdejší skleník neměl jeden jediný okenní rám a na trouchnivějících policích stálo několik vyprahlých zapomenutých květináčů a z nich trčely pahýly, jejichž uschlé listy prozrazovaly, že to kdysi bývaly rostliny.

Vůz se dokodrcal po zaplevelené křemílkové cestě vroubené ušlechtilou alejí chinovníků, jejichž ladné obrysy a věčně rašící listí se zdály jako to jediné, co nedbalost nemohla ani zastrašit, ani změnit - jako ušlechtilí duchové zakořenění tak hluboko v dobrotě, že bujejí a sílí i uprostřed odstrašování a rozpadu.

Dům býval velký a pěkný. Byla to stavba ve stylu na Jihu běžném - kolem dokola jej obklopovala široká patrová veranda, z níž vedly dveře do všech místností. Dolní pořadí podpíraly cihlové pilíře.

Ale nyní vypadala budova zpustle a bezútěšně. Několik oken bylo zabedněno prkny, jiná měla rozbité tabule a nejedna okenice držela jen na jediném závěsu - všechno svědčilo o hrubé nedbalosti a nehostinnosti.

Na všech stranách krášlily zem kusy prken, sláma, staré prohnilé sudy a bedny. Ze dveří se vyřítili tři čtyři psi dravého vzhledu, jež vyburcoval rachot vozových kol. Několik rozedraných čeledínů, kteří se vyhrnuli za nimi, je stačilo jen s námahou zadržet, aby Toma a jeho druhy nerozsápali.

"Tady vidíte, co by vás čekalo!" prohodil Legree, otočil se k Tomovi a jeho druhům a hladil přitom s krutým uspokojením psy. "Tady vidíte, co by vás čekalo, kdyby vás napadlo utíkat. Tihle psi jsou vycvičeni na chytání negrů a dokážou každého z vás roztrhat na kusy se stejným gustem jako zhltnout obyčejnou večeři. Dejte si tedy pozor! Tak co, Sambo!" oslovil otrhaného chlapíka, který měl na hlavě klobouk bez střechy a s podlézavou úslužnóstí poskakoval kolem. "Jak to tady zatím šlo?"

"Jako na drátku, pane!"

"Quimbo," promluvil Legree na jiného čeledína, který se usilovně snažil upoutat pánovu pozornost, "pamatoval sis, co jsem ti říkal?"

"To doufám, jak by ne!"

Tito dva černoši byli Legreeovi předáci, první otroci na plantáži. Legree je vychovával k divokosti a surovosti stejně systematicky jako své buldoky a dlouhým cvikem v bezcitnostech a ukrutnostech je přivedl povahově asi na týž stupeň, na jakém byli svým založením jeho řezničtí psi.

Stejně jako někteří vladaři, o nichž se dočítáme v dějinách, také Legree kraloval své plantáži jakýmsi drobením odporu podle hesla "Rozděl a panuj!" Sambo a Quimbo se navzájem z hloubi duše nenáviděli a plantážní dělníci, všichni do jednoho, zase z hloubi duše nenáviděli ty dva. A Legree tím, že štval jednoho proti druhému, měl naprostou jistotu, že se z toho či onoho z těchto tří zdrojů spolehlivě doví o všem, co se kde na plantáži šustne.

Nikdo nemůže žít bez veškerých společenských styků, a proto Legree povzbuzoval své dva černé pochopy k jakési neotesané důvěrnosti k sobě. Tato důvěrnost však mohla každou chvíli přivést jak Samba, tak Quimba do nepříjemné situace - neboť při sebemenší zámince byl každý z nich vždycky ochoten na zavolanou přiskočit a být nástrojem pánovy pomsty na druhém.

Jak tak nyní stáli vedle Legreeho, vypadali jako přesvědčivý důkaz toho, že suroví lidé jsou na nižší úrovni i než zvířata. Jejich hrubé, temné, zlé tváře, velké oči, jimiž po sobě řevnivě kouleli, barbarský, hrdelní, polozvířecký tón jejich řeči, jejich rozedrané cáry, vlající po větru - to vše bylo v podivuhodném souladu s ohavným a odporným charakterem každičké jednotlivosti na celé plantáži.

"Heleď, Sambo," křikl Legree, "odveď tyhle chlapy tady do baráků! - A tohle je ta holka, co jsem vybral tobě," dodal, když odpoutával mulatku od Emmeliny, a postrčil ji k Sambovi. "Víš přece, že jsem ti slíbil nějakou přivézt."

Žena sebou polekaně trhla, kousek uskočila a prudce vyhrkla:

"Ach pane! Já přece mám svého tátu v Novém Orleansu!"

"Co na tom! Nech si své řeči - a koukej táhnout!" zvolal Legree a pohrozil jí bičem.

"Pojď, slečinko," pokynul Emmelině, "ty půjdeš tuhle se mnou."

Bylo vidět, jak se za oknem domu mihla divá tvář a letmo pohlédla ven, a když Legree otevřel dveře, nějaký ženský hlas prohodil úsečným, rozkazovacím tónem několik slov. Tom, jenž se starostlivým zájmem hleděl za Emmelinou, jak vchází do domu, si toho povšiml a slyšel, jak Legree hněvivě odsekl:

"Šetři si jazyk, slyšíš? Budu si dělat, co se mi líbí, i kdyby ses na hlavu stavěla!"

Víc Tom nezaslechl, protože vzápětí ho už Sambo odváděl k "barákům". Baráky byla jakási ulička hrubě sbitých bud, nastavěných do řady v zastrčeném koutě plantáže daleko od pánova domu. Měly zbědovaný, nelidský, opuštěný vzhled.

Tomovi se sevřelo srdce, když je spatřil. Utěšoval se až dosud myšlenkou na chatrč, ovšem bídnou, ale na chatrč, kterou by si mohl udržovat v útulné čistotě, kde by našel klid a samotu k oddechu po denní práci, kde by měl poličku pro svou bibli.

Nahlédl do několika bud - byly to pouhé prkenné kotce, holé stěny bez jakéhokoli vybavení kromě hromady slámy zaneřáděné hnilobou a halabala podestlané po podlaze, jíž byla holá sirá zem, na mlat udupaná chodidly nespočetných nohou.

"Který z nich bude můj?" zeptal se pokorně Samba.

"Nevím - zalez třeba sem, myslím," odpověděl Sambo. "Sem se snad ještě jeden vecpe - máme tady teď v každém ukrutnou fůru negrů - doopravdy nevím, kam ty další nastrkám!"

Bylo už pozdě večer, když se utrmácené stádo obyvatelů bud začalo hrnout domů - muži a ženy ve zmazaných a rozbitých hadrech, zachmuření a nevrlí a nijak v náladě přívětivě se usmívat na nové druhy.

Malá osada hlučela zvuky nikoli vábnými - hrubé hrdelní hlasy se hádaly u ručních mlýnků, neboť každý si ještě musil umlít svou hrst kukuřičného zrna, aby si mohl upéci placku, jediné to jejich jídlo k večeři. Od nejčasnějšího rozbřesku byli na polích a celý den je neúnavně poháněl do práce karabáč popoháněčů; bavlna totiž právě dozrávala a sklizeň byla v největším proudu, a proto nezůstal nevyzkoušený žádný prostředek, jak z kdekoho vyždímat vrcholný výkon.

Marně hledal Tom v zástupu, který se kolem něho vláčel, nějakou přátelskou, družnou tvář. Viděl pouze zarputilé, chmurné, otupělé muže a malátné, vysílené ženy. A dlouho, předlouho do noci se protáhl hrkot mletí, neboť mlýnků bylo v poměru k počtu mlečů málo a unavení a slabí se dostali na řadu až poslední.

"Hej, ty!" křikl Sambo, když přistoupil k naší mulatce a hodil jí k nohám pytlík kukuřice. "Jak se sakra jmenuješ?"

"Lucie," odpověděla žena.

"Teda, Lucie, teď jsi moje žena. Tak semel tuhle kukuřici a upeč večeři pro mne, slyšíš?"

"Nejsem žádná tvoje žena a nebudu," odsekla žena s prudkou, náhlou odvahou zoufalství. "Jdi ode mne!"

"Že tě zkopám!" procedil Sambo a zdvihl hrozivě nohu.

"Můžeš mě třeba zabít, když chceš - čím dřív, tím líp! Kéž bych byla pod drnem!" vzdychla žena.

"Jářku, Sambo, ty jenom rasuješ lidi! Povím to na tebe pánovi," ozval se Quimbo, jenž se právě pilně činil u mlýnku, odkud hanebně odehnal dvě tři utrmácené ženy, které čekaly v řadě, aby si umlely kukuřici.

"A já mu povím, že nepouštíš ženské k mlýnkům, ty negře jeden plesnivá!" opáčil Sambo. "Jenom si hezky hleď svého!"

Tom byl po celodenní cestě vyhladovělý a od prázdného žaludku se mu dělalo bezmála mdlo.

"Tu máš, ty tam, chytej!" křikl Quimbo a hodil mu k nohám hrubý pytlík, který obsahoval čtvrtbušl kukuřice. "To je tvoje, negře - a šetři si to, tenhle týden už víc nedostaneš!"

Tom čekal dlouho do noci, než se dostal k mlýnku. A pak ještě, dojat naprostou vyčerpaností dvou žen, které se na něm snažily umlít kukuřici, jim ji semlel sám, rozdmýchal dohasínající oharky ohně, na kterém si už tolik ubožáků upeklo placky před ním, a teprve potom se pustil do přípravy vlastní večeře.

Jeho pomoc byl zjev na plantáži nevídaný - dobrý skutek, byť i nepatrný. Ale přesto vzbudil v jejich srdcích citovou odezvu, vděčnost - po hrubé tváři se jim rozestřel výraz ženské něhy. Uhnětly mu jeho placku a samy mu ji upekly. Tom se posadil do záře ohně a vytáhl svou bibli - neboť cítil potřebu útěchy.

Ženy odešly do svých bud a Tom seděl sám u doutnajícího ohně, který mu blikal červeně do obličeje.

Stříbrná, jasná tvář měsíce vyplula na tmavofialové nebe a klidná a mlčenlivá shlížela na zem, jako Bůh shlíží na výjevy bídy a útisku - shlížela klidně na osamělého černého muže, jak tu sedí s rukama zaklesnutýma a s biblí na kolenou.

Nakonec Tom vstal a bezútěšně doklopýtal do kotce, který mu Sambo vykázal.

Na zemi už hustě leželi uondaní spáči a nečistý vzduch v boudě ho málem odpuzoval. Ale vydatná noční rosa studila a nohy pod ním únavou klesaly. Zabalil se tedy do roztrhané houně, která byla jeho jedinou ložní výbavou, natáhl se na slámu a poddal se spánku.