Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 31. Plavba v mezipalubí
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Na spodní palubě uvozdřeného parníčku plujícího po Červené řece seděl Tom - okovy na rukou, okovy na nohou a na srdci břímě nad všechny okovy těžší.

Všechen jas zmizel z oblohy jeho života - měsíc i hvězdy - všechno minulo, právě jako tou chvílí míjely kolem stromy a břehy, a nic se už nevrátí. Kentucky domov s ženou a dětmi a vlídnými pány, saintclarovský domov se vší uhlazeností a nádherou, Evina zlatá hlavička s andělskýma očima, hrdý, veselý, hezký, zdánlivě lehkovážný, leč povždy laskavý Saint-Clare, hodiny klidu a příjemného odpočinku - všechno pryč!

A místo toho zbývá co?

Jedním z nejtrpčích údělů otrockého osudu je to, že černoch, od přírody vnímavý a přizpůsobivý, který si v kultivované rodině osvojil záliby a cítění, jež vytvářejí ovzduší takové domácnosti, není proto o nic méně vystaven nebezpečí, že se stane rabem člověka nejhrubšího a nejsurovějšího - právě tak jako stůl nebo židle, která kdysi krášlila přepychový salón, přichází nakonec otlučená a znetvořená do výčepu nějaké špinavé krčmy nebo do nějakého hnusného brlohu nejsprostších neřestí. Hlavní rozdíl však spočívá v tom, že stůl a židle cítit nemohou, kdežto člověk ano - neboť ani zákonné ustanovení, že v očích práva bude "brán, považován a posuzován jakožto movitý majetek", nemůže sprovodit jeho duši a vyhladit její vlastní malý svět vzpomínek, nadějí, lásek, strachů a tužeb.

Pan Šimon Legree, nový Tomův pán, nakoupil na různých místech v Novém Orleansu celkem osm kusů otroků a nahnal je, spoutané vždy dva a dva k sobě, na spolehlivý parníček Pirát, který kotvil u mola připraven vyplout vzhůru po Červené řece.

Jakmile je dopravil v pořádku na palubu a loď odrazila, přišel za nimi s oním pohotovým smyslem pro praktičnost, který pro něho byl odjakživa příznačný, aby si svůj nákup prohlédl. Rozkročil se proti Tomovi, jenž se na dražbu nastrojil do svého nejlepšího soukenného obleku, pěkně naškrobené košile a nablýskaných bot, a stručně zahájil hovor takto:

"Vstaň!"

Tom vstal.

"Sundej ten nákrčník!" A když si Tom, jemuž překážely okovy, začal rozvazovat šátek, pomohl mu Legree tím, že mu ho rukou nijak šetrnou strhl z krku a strčil ho do kapsy sobě.

Potom obrátil pozornost k Tomovu kufru, v němž brakoval už předtím, a vytáhl z něho staré nohavice a rozbitý kabát, které si Tom zpravidla brával do práce ve stáji. Rozepjal Tomovi pouta na rukou, ukázal na kout mezi bednami a štěkl:

"Jdi tamhle a převleč se!"

Tom se zul.

"Na," řekl pán a hodil mu hrubé křápy, jaké obvykle nosívali otroci, "obuj si tyhle!"

Když se Tom kvapně převlékal, nezapomněl si přendat do kapsy svou milovanou bibli. S dobrou se poradil, neboť pan Legree, jakmile Tomovi znovu spoutal ruce, začal ihned chladnokrevně obracet naruby kapsy jeho parádních šatů. Vytáhl hedvábný kapesník a strčil si ho do vlastní kapsy. Na několik drobnůstek, které Tom s láskou schovával hlavně proto, že kdysi bavívaly Evu, pohlédl s pohrdavým zavrčením a zahodil je přes rameno do řeky.

Pak vylovil Tomův kostelní zpěvník, na nějž Tom ve svém spěchu zapomněl, a točil jím Tomovi před očima.

"Hm, vida! Zbožný, to se rozumí! Ty Tentononc, jak se jmenuješ - ty patříš k církvi, co?"

"Ano, pane," odpověděl Tom pevně.

"No, tohle tedy z tebe vyženu brzo. Žádné to vaše negerské hulákání, modlení a zpívání na své plantáži netrpím - tak si dej pozor. Pamatuj," dodal s dupnutím a bleskl svýma šedýma očima vztekle po Tomovi, "teď jsem tvoje církev já! Rozumíš ? Budeš dělat to, co budu chtít já!"

Cosi v nitru mlčenlivého černého muže říkalo: "Ne!" Ale Šimon Legree to ovšem neslyšel. Pouze chviličku civěl do Tomovy sklíčené tváře a pak odešel.

Vzal s sebou Tomův kufr, který obsahoval velmi slušnou a bohatou výbavu, a zamířil s ním ke kajutě na přídi, kde se kolem něho vbrzku seběhl hlouček lodníků. Za hojného smíchu na účet negrů, co si hrají na pány, velice snadno všechny věci mezi nimi rozprodal a nakonec pak vydražil i prázdný kufr. Všem to připadalo jako podařený žert, zvlášť když viděli, jak se Tom dívá po svých věcech rozprchávajících se do vlastnictví toho či onoho lodníka. A co teprve dražba kufru! To byla legrace ze všeho nejpovedenější a zavdala podnět k přemíře vtipkování.

Po vyřízení této podružné záležitosti se Šimon Legree znovu přiklackoval k svému majetku.

"Tak vidíš, Tome, teď jsem ti ulehčil od všech zbytečných zavazadel. Na tyhle šaty si dávej setsakramentský pozor. Bude trvat hezky dlouho, než dostaneš nové! Potrpím si na to, abych naučil své negry šetrnosti - na mé plantáži musí jedno ustrojení vydržet celý rok."

Potom přešel Legree k místu, kde seděla Emmelina, připoutaná k jiné ženě.

"No, maličká," řekl a vzal ji mazlivě za bradu, "hezky zvesela!"

Bezděčný výraz děsu, bázně a hnusu, s nímž na něho dívka hleděla, neušel jeho pozornosti. Vztekle se zamračil:

"Žádné takové strachy, holka! Chci vidět přívětivý obličej, když s tebou mluvím - slyšíš? A ty, ty stará rachomejtle prašivá," křikl, obrátil se k mulatce spoutané řetězem s Emmelinou a strčil do ní, "tenhle kukuč si nech! Musíš se koukat veselej, to ti povídám!"

Ustoupil o krok o dva dozadu a zvolal:

"Jářku, vy všichni! - Dívejte se na mne - dívejte se na mne - dívejte se mi přímo do očí - rovnou do očí, slyšíte!" rozkazoval a při každé přestávce mezi slovy si dupl.

Jako v očarování hleděly nyní kdekteré oči upřeně do vyvalených zelených očí Šimona Legreeho.

"Tak," přikývl a zaťal svou těžkou pracku v pěst, podobnou bezmála kovářskému perlíku, "vidíte tuhle pěst? Prubuj tu tíhu!" řekl a spustil ji Tomovi na ruku. "Koukni na tyhle klouby! Jářku, povídám, tahle pěst ztvrdla na železo od mlácení negrů! V životě jsem ještě neviděl negra, abych ho nesrazil jednou ranou," pravil a rozmáchl se pěstí tak blízko k Tomovu obličeji, že Tom až zamrkal a ucouvl. "Já si nedržím žádné ty mizery dozorce - já si dozorcuju sám - a říkám vám, že mi všechno klape jako na drátku. Všichni do jednoho musíte poslouchat, jako když bičem mrská - rychle - hned - ten moment, jak promluvím. Jedině tak se mnou vyjdete. U mne rozhodně žádnou slabou stránku nenajdete, žádnou. Tak si tedy dejte pozor - protože já slitování neznám!"

Ženy tajily bezděčně dech a celý houf seděl se skleslou, sklíčenou tváří. Mezitím se Šimon Legree rázně otočil a zamířil do lodního výčepu na doušek.

"Takhle vždycky začínám se svými negry," prohodil k muži uhlazeného zevnějšku, který po dobu jeho řeči stál nedaleko. "To je můj systém, hned na začátku jim ukázat pevnou ruku - aby prostě věděli, co je čeká."

"Opravdu?" podivil se neznámý a hleděl na něho se zvědavostí přírodovědce, který studuje nějakého zvláštního živočicha.

"No, doopravdy. Já nejsem z těch panských plantážníků s bělounkýma ručičkama, co se jen courají a žvaní a nechají se okrádat kdejakým neřádem dozorcem! Jen si mákněte na ty moje klouby, no - koukněte na tu pěst. Jářku, pane, maso na ní ztvrdlo na kámen, jak se cvičila na negrech - jen si mákněte."

Neznámý se dotkl špičkou prstu zmíněného užitečného nástroje a prostě konstatoval:

"Pěkně tvrdá - a podle mého," dodal, "vám při tom cvičení právě tak zatvrdlo i srdce."

"No bodejť, to bych řekl!" přisvědčil Šimon a hlučně se zasmál. "Počítám, že tak málo měkkoty jako na mně se hned tak u někoho nenajde. Povídám vám, mne neožulí nikdo. A negři na mne nevyzrají teprv - ani skučením, ani šmajchlema - je to fakt!"

"Máte tam docela pěkné lidi."

"To tedy mám," přikývl Šimon. "Jako třeba ten Tom, říkali mi o něm, že je to hotová rarita. Přišel mi sice krapet draho, ale chci z něho udělat popoháněče a něco jako správce. Bude to prima kus - jen co mu vyženu z hlavy, co mu do ní vlezlo tím, že s ním jednali, jak se nikdy s negry jednat nemá. Ale s tou žlutou ženskou jsem naletěl. Všechno se mi zdá, že marodí, ale vytěžím z ní, co se dá - rok dva snad vydrží. Nejsem pro to, negry nějak šetřit. Využít jich doposledka a pak si koupit nové, to je moje zásada. Dá to míň starostí a podle mého to nakonec zaručeně přijde levněji."

A usrkl si ze sklenky.

"A jak dlouho vám takový otrok obyčejně vydrží?" zeptal se neznámý.

"No, těžko povědět - to přijde na figuru a na zdraví. Statný pořez to vydrží šest sedm let, šmejdovní pápěrka se udře za dva za tři roky. Když jsem začínal, dával jsem si velkou námahu a piplal jsem se s nimi, aby mi dlouho vydrželi. Kurýroval jsem je, když jim něco bylo, a půjčoval jsem jim prádlo a deky a kdovíco ještě, jen aby měli všechno pohodlí a slušné opatření. Ale k čertu, nemělo to vůbec žádný smysl. Ztrácel jsem na nich hotové peníze a byla to jen fůra starostí. Teď je prostě honím do práce všechny, víte, ať je kdo zdravý nebo nemocný. Když mi některý negr umře, koupím si jednoduše jiného - podle mého to takhle vyjde na všechny strany levnější a pohodlnější."

Neznámý se zvedl a přisedl si k mladému pánovi, který poslouchal celý tento hovor s potlačovanou nevolí.

"Nesmíte toho člověka brát jako typickou ukázku jižních plantážníků," řekl mu.

"To také doufám není!" odpověděl mladý pán s důrazem.

"Je to podlý, sprostý surovec!" pravil náš neznámý.

"A přece mu vaše zákony dovolují, aby si držel libovolný počet lidských bytostí vydaných na milost a nemilost jeho svrchované vůli bez jakékoli právní ochrany - a ať je to sebevětší hrubec, nemůžete tvrdit, že takových není spousta."

"Nu," namítl náš neznámý, "ale mezi plantážníky je také hodně lidí ohleduplných a humánních."

"Připouštím," odpověděl mladý muž, "ale podle mého názoru jste za všechny ty surovosti a násilí páchaná těmi bídáky odpovědni právě vy, lidé ohleduplní a humánní - poněvadž nebýt vašeho souhlasu a vlivu, nemohl by se celý ten nelidský systém udržet ani hodinu. Kdyby nebyli jiní plantážníci než takoví jako tamhleten," řekl a ukázal na Legreeho, který stál zády k nim, "pak by celý ten zlořád padl ke dnu jako žernov. Jeho surovosti umožňuje a chrání právě vaše slušnost a lidskost."

"Máte jistě náramné mínění o mé dobromyslné povaze," pravil neznámý plantážník s úsměvem, "ale radím vám, abyste nemluvil tak nahlas, protože na palubě parníku jsou lidé, kteří by třebas nepřijímali vaše názory tak shovívavě jako já. Uděláte líp, když počkáte, až se dostaneme na mou plantáž, a tam nám potom můžete všem dát co proto, kolik a jak si budete přát."

Mladý pán se začervenal a usmál a brzy poté se oba horlivě zabrali do partie lurče.

Mezitím se v dolních prostorách lodi vedla jiná rozmluva, a to mezi Emmelinou a mulatkou, k níž byla připoutána. Jak bylo přirozené, vyměňovaly si navzájem rozličné podrobnosti ze svého života.

"Komu jsi patřila?" ptala se Emmelina.

"Můj pán byl nějaký pan Ellis - bydlel v Přístavní ulici. Možná že jsi ten dům viděla."

"Byl na tebe hodný?" ptala se Emmelina dál.

"Většinou - než se rozstonal. Stonal a polehával dohromady snad něco přes půl roku, a to byl hrozně nevrlý. Jako kdyby nikomu nechtěl dopřát klid, ve dne nebo v noci - a stal se z něho takový podivín, že mu nikdo nemohl vyhovět. Jeho mrzutost jako by prostě rostla den ze dne - celé noci jsem u něho musela být vzhůru, až jsem byla slabá jako moucha a už jsem nevydržela déle nespat. A protože jsem jednu noc u něho usnula - božínku! ten ti se mnou mluvil, no něco hrozného, a řekl mi, že prý mě prodá zrovna tomu nejhoršímu pánovi, jakého najde. A předtím mi sliboval, že mi dá svobodu, až umře."

"Mělas nějaké přátele?" vyptávala se Emmelina.

"Měla, manžela - je to kovář. Pán ho obyčejně pronajímal ven na práci. A mě odvedli tak narychlo, že jsem ani neměla čas se s ním rozloučit - a mám čtyři děti. Ach bože!" zanaříkala žena a zakryla si obličej rukama.

Lidská přirozenost nutká každého, kdo slyší nějakou smutnou historii, aby si vymyslil něco, co by postiženému řekl pro útěchu. Emmelina chtěla něco takového říci, ale nenapadlo ji nic, čím by ji potěšila. Co se tu vlastně dalo říci? A jako by se byly spolu umluvily, obě se s bázní a hrůzou vyhýbaly jakékoli zmínce o strašlivém muži, který byl nyní jejich pánem...

Loď plula dál - zatížena svým nákladem bolu - proti červenému, kalnému a dravému proudu a prodírala se prudkými a křivolakými zátočinami červené řeky. A smutné oči zíraly zemdleně do červené hlíny strmých břehů, ubíhajících v pusté jednotvárnosti kolem.

Konečně parníček přistál v malé obci a Legree vystoupil se svým houfem na břeh.