Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 30. Skladiště otroků
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Skladiště otroků!

Někteří z mých čtenářů si při těch slovech možná ve fantazii vykouzlí děsivé vidiny. Představí si nějaký hnusný, temný pelech, nějaký strašlivý Tartarus - "peklo ohyzdné, převeliké, jemuž odňato světlo"...

Však nikoli, můj nezkušený příteli!

V dnešní době se již lidé vyučili umění, jak páchat zlo zručně a uhlazeně, aby to neuráželo oči a smysly slušné společnosti. Lidské zboží má na trhu vysoký kurs - proto je majitel dobře živí, dobře čistí, ošetřuje a opatruje, aby přišlo do prodeje vzhledné a silné a nablýskané. Otročí skladiště v Novém Orleansu je dům zevnějškem ne tuze odlišný od mnoha jiných domů a udržovaný v úpravném pořádku, v jehož průčelí můžete pod jakýmsi přístřeškem každodenně spatřit řádku mužů a žen, kteří tu stojí jako ukázka zboží, jež se prodává uvnitř.

Přistoupíte-li blíž, dostane se vám zdvořilého pozvání, abyste vešli a zboží si prohlédli. A uvnitř potom najdete hojnost manželů, manželek, bratrů, sester, otců, matek i malých dětí, kteří tu jsou "na prodej jednotlivě nebo hromadně, jak si zákazník přeje". A tyto lidi je možno prodávat, pronajímat, dávat do zástavy, směňovat za krupařské zboží nebo střižní zboží, jak si to právě žádá poptávka na trhu nebo vrtoch kupujícího.

Den dva po rozmluvě Marie se slečnou Ofelií byli Tom, Adolf a asi šest dalších otroků ze Saint-Clarovy pozůstalosti svěřeni milosrdné péči pana Skeggse, majitele skladiště v ulici, jejíž jméno zamlčíme. Tam měli vyčkat dražby, stanovené na příští den. Tom, stejně jako většina jeho druhů, měl s sebou hezky rozměrný kufr plný šatstva. Na noc je zavedli do dlouhé místnosti, kde bylo pohromadě již mnoho jiných mužů všeho stáří, velikosti i odstínů pleti, odkud se ozýval bouřlivý smích a bezstarostné veselí.

"Tak, tak! To se mi líbí. Jen si dejte, mládenci, jen si dejte!" řekl pan Skeggs, majitel skladu. "U mne je vždycky samý smích! Vida, Sambo, bodejť ne!" dodal pochvalným hlasem k hřmotnému černochovi, který tropil hrubé šaškoviny. Ty vyvolávaly výkřiky, jež Tom předtím slyšel.

Jak si můžete představit, Tom nebyl nijak v náladě, aby se k této zábavě přidružil. Postavil si proto kufr co možná nejdál od hlučné skupiny, posadil se na něj a opřel si skráň o zeď.

Obchodníci s lidským zbožím se svědomitě a soustavně snaží podporovat mezi otroky hlučné veselí, neboť v něm vidí prostředek, jak přehlušit jejich myšlenky a učinit je necitelnými k jejich postavení. Celá náplň výcviku, jemuž je černoch podroben od chvíle, kdy ho otrokář na severním trhu koupí, až po okamžik, kdy ho doveze na Jih, směřuje soustavně k tomu, aby z něho učinil tvora necitelného, nemyslícího a surového.

Takový handlíř shromáždí svůj houf otroků ve Virgínii nebo v Kentucky a dopraví je do nějaké vhodné, zdravé obce - často do letoviska s koupalištěm -, aby přibrali na váze.

Tam je pak celé dny vykrmuje, a poněvadž někteří mají sklon soužit se steskem, propůjčuje svému houfu obyčejně housle a nutí otroky ke každodennímu tanci. Odmítá-li některý se radovat - doléhají-li na jeho duši myšlenky na ženu nebo na dítě nebo na domov tuze těžce, aby se mohl veselit -, označí ho za zarputilý a nebezpečný kus a vystaví ho všem krutostem, jakými dovede bezbranného tvora zahrnout zlovůle člověka neodpovědného a otrlého. K čilosti, mrštnosti a veselosti, zejména před zájemci, je ustavičně nutí jednak naděje, že dostanou hodného pána, budou-li takoví, jednak strach před vším, co na ně může seslat jejich honák, ukáže-li se, že jsou neprodejní.

"Co tady dělá tamhleten negr?" zvolal Sambo a zamířil k Tomovi, jakmile pan Skeggs opustil místnost.

Sambo byl hromotluk černý jak uhel, velmi živý a řečný a samé šaškování a pitvoření.

"Copak tady děláš?" zeptal se Sambo, když došel k Tomovi a dloubl ho šprýmovně do žeber. "Mutýruješ, he?"

"Máme přijít do zítřejší dražby," odpověděl pokojně Tom.

"Má přijít do dražby - hohoho! To je legrace, mládenci, co? Škoda že to nečeká mne! - Jářku, já bych je nějak rozesmál, co? Ale jak je to vlastně - celá ta vaše banda že jde zítra na buben?" vyzvídal Sambo a důvěrně popleskal Adolfa po rameni.

"Nesahej na mne, to si vyprošuju!" ohradil se Adolf zuřivě a s krajní ošklivostí se vypjal.

"Jejda, mládenci, no ne! Tenhleten je jeden z těch bílých negrů - tak trošku krém, víte, a samá pačula!" řekl, když přikročil k Adolfovi a čichal k němu. "Páníčka! Ten by se šiknul do trafiky - mohli by si ho držet, aby jim pačuloval rapé! Jejda, od něj by načuch celý krám - celá abalda!"

"Povídám, dáš pokoj, nebo ne!" rozkřikl se Adolf vztekle.

"Jejda, jsme my bílí negři netykavky! Jen se na nás koukněte!" řekl Sambo a posměšně napodobil Adolfovo chování. "To je přece vznešenost, to je fajnovost. Počítám, že jsme byli v nóbl rodině!"

"Ano," potvrdil Adolf, "měl jsem pána, že by vás mohl všechny koupit za starou veteš!"

"Jejda, jen si představte, co jsme to za pány!" podivil se Sambo.

"Patřil jsem k domácnosti Saint-Clarových," prohlásil Adolf hrdě.

"Páníčka, nepovídej! Ať visím, jestli nejsou šťastní, že se tě zbavili! Počítám, že tě prodají s hromadou nakřáplých hrnců a ostatního harampádí!" odpověděl Sambo a vyzývavě se zazubil.

Adolf, jehož tento posměšek rozlítil, skočil vztekle na protivníka a klel a tloukl do něho hlava nehlava. Ostatní řičeli a výskali, až celá ta vřava přivolala ke dveřím majitele skladu.

"Co to tropíte, bando? Ticho, ticho!" křičel, když vstoupil a rozháněl se velkým karabáčem.

Všichni se rozutekli, kam se dalo; pouze Sambo zůstal na svém místě. Spoléhal na přízeň, kterou mu majitel skladu osvědčoval jakožto uznanému taškáři, a s čtveráckým úšklebkem jenom uhýbal hlavou, kdykoli se po něm pán ohnal bičem.

"Ale božínku, pane, to my ne - my jsme tiše jako pěna - to tihle noví tady - dělají samé mrzutosti - celou dobu nás špičkujou."

Tu se majitel skladu obořil na Toma a na Adolfa a bez dlouhého vyptávání je podělil několika kopanci a ranami pěstí; potom vydal všeobecný rozkaz, aby byli hodní mládenci a šli na kutě, a odešel z místnosti.

Zatímco jsme sledovali výjev, který se odehrával v noclehárně mužů, leckterý čtenář by byl možná ze zvědavosti rád popatřil do podobné místnosti vyhrazené ženám. Nuže, nahlédněme tam.

Na podlaze leží bezpočet spících postav, natažených v rozličných pozicích. Jsou to ženy všech možných odstínů pleti od nejtmavšího ebenu až do jasné běli, ženy všeho věku od dětství až po stáří. Nyní leží a spí. Hle, zde odpočívá hezké, čilé děvčátko, asi desetileté, jemuž včera prodali matku a jež dnes plakalo, až vysílením usnulo, když se o ně nikdo nestaral. Zde zase je zedřená stará černoška, jejíž vyhublé paže a mozolnaté prsty svědčí o těžké lopotě, a čeká, že ji zítra prodají jako vyřazený brak za cokoli, co za ni vůbec dostanou. A nějakých čtyřicet padesát dalších, natažených kolem, leží po zemi a spí s hlavou všelijak omotanou pokrývkami nebo kusy šatstva.

Ale v koutě, stranou od ostatních, sedí dvě ženy zjevu zajímavějšího, než jaký běžně vídáme. Jedna z nich je slušně oblečená mulatka, čtyřicátnice až padesátnice s něhyplnýma očima a s jemným, milým výrazem obličeje. Na hlavě má vysoko nařasený turban, stočený z jasně červeného indického šátku, a její pěkně ušité šaty z dobré látky jsou důkazem, že se o ni starala pečlivá ruka. Vedle ní sedí a těsně se k ní tulí mladá dívka asi patnáctiletá - její dcera. Je to kvadronka, jak lze poznat podle světlejší pleti, ale její podobnost s matkou je zcela zřejmá. Má tytéž něžné tmavé oči, jenže brvy delší, a kadeřavé vlasy má sytě hnědé. I ona je oblečena velice vkusně a bílé jemné ruce prozrazují, že se dosud tuze málo obeznámila s otrockou dřinou. Obě mají přijít také zítra do dražby - zároveň se skupinou saint-clarovského služebnictva. A pán, jehož jsou majetkem a jemuž se peníze za ně stržené mají poslat, je údem jedné křesťanské náboženské obce v Novém Yorku. Přijme peníze a potom půjde s čistým svědomím do kostela a už si na ně ani nevzpomene.

Obě - budeme jim říkat Zuzana a Emmelina - bývaly komornými jedné laskavé a zbožné novoorleánské dámy, která je pečlivě a pobožně vedla a vychovala. Naučila je i číst a psát a jejich životní los byl až dosud tak šťastný, jak to jen bylo v jejich postavení vůbec možné. Avšak majetek jejich příznivkyně spravoval její jediný syn a ten jej svou lehkovážností a rozmařilostí zatížil tak značnými dluhy, že to nakonec dopracoval k úpadku. Jedním z hlavních věřitelů byla solidní firma B. a spol. v Novém Yorku. Firma B. a spol. dopsala svému právnímu zástupci v Novém Orleansu a ten dal celý majetek (jehož nejcennější složkou byly právě tyto dva živé kusy a hrstka plantážních otroků) obstavit a podal v tom smyslu zprávu do Nového Yorku.

Poněvadž bratr B. byl, jak jsme již uvedli, křesťan a obyvatel svobodného státu, cítil v té věci jisté rozpaky. Nelíbilo se mu obchodovat s otroky a s lidskými dušemi - to se mu samozřejmě nelíbilo -, ale v daném případě šlo o třicet tisíc dolarů, a to byla tuze velká částka, aby ji člověk obětoval kvůli nějaké zásadě. A tak bratr B., když se mnoho nauvažoval a naradil s lidmi, o nichž věděl, že mu poradí po jeho chuti, napsal svému advokátovi, aby věc vyřídil tak, jak sám uzná za nejvhodnějsí, a výtěžek aby mu poslal.

Den potom, kdy dopis došel do Nového Orleansu, dal advokát Zuzanu i Emmelinu zabavit a odvést do skladiště, aby tam vyčkaly do zítřejší ranní všeobecné dražby. A jak se nám nyní matně a mihotavě rýsují v měsíčním světle, jež se line zamřížovaným oknem dovnitř, můžeme si poslechnout jejich rozhovor.

Obě pláčou, ale každá potichu, aby to druhá neslyšela.

"Polož si hlavu ke mně na klín, maminko, a zkus, jestli na chvíli neusneš," říká dívka a snaží se zdát klidná.

"Nemohu, Emmo! Srdce mi nedá spát. Je to možná poslední noc, co jsme spolu!"

"Ale maminko, nemluv tak! Třeba nás prodají spolu - kdo ví?"

"Kdyby šlo o někoho jiného, Emmo, mluvila bych také tak," odpověděla žena. "Ale tolik se bojím, abych tě neztratila, že nevidím nic než tohle nebezpečí."

"Proč to, maminko? Ten člověk říkal, že obě vypadáme k světu a že půjdeme dobře na odbyt."

Zuzana si připomíná pohledy i slova toho muže. Se smrtelnou úzkostí v srdci si pamatuje, jak prohlížel Emmelině ruce a počechrával jí kadeřavé vlasy a prohlásil, že to je prvotřídní kousek! Leč nemá žádnou naději - žádnou ochranu.

"Myslím, maminko, že bychom mohly pořídit nádherně, kdyby ses dostala do nějaké rodiny za kuchařku a já za panskou nebo za švadlenu. Podle mého se nám to podaří. Budeme se obě tvářit co možná vesele a čile, a když povíme, co všechno dovedeme, snad se nám to poštěstí," pokračuje Emmelina.

"Chci, aby sis ráno sčesala všechny vlasy hladce a rovně dozadu," říká na to Zuzana.

"Nač to, maminko? Tak mi to přece ani zdaleka tolik nesluší."

"Máš pravdu, ale líp se tak prodáš."

"To bych nevěděla proč!" namítá dítě.

"Slušná rodina bude mít spíš chuť tě koupit, když uvidí, že vypadáš jednoduše a prostě - jako že si nepotrpíš na parádění a šlechtění. Znám svět líp než ty," odpovídá Zuzana.

"Dobře, maminko, učešu se tak."

"A Emmelino, kdybychom se po zítřku už neměly nikdy vidět - kdyby mě prodali někam daleko na plantáž a tebe někam jinam -, vždycky měj na paměti, jak jsem tě vedla, a všechno, co tě paní učila."

Tak hovoří ta ubohá duše v bolestné beznaději - neboť ví, že zítra se může kterýkoli muž, jakkoli sprostý a surový, jakkoli bohaprázdný a nelítostný, stát majitelem její dcery, těla i duše, jen když bude mít dost peněz, aby za ni zaplatil!

Mírný, vážný, tichý snopek měsíčních paprsků nahlíží upřeně dovnitř a kreslí čtverce okenních mříží na spící postavy, natažené na podlaze. Matka a dcera spolu prozpěvují neumělý, zádumčivý žalozpěv, otroky běžně zpívaný jako pohřební píseň.

Jen zpívejte, duše ubohé, zpívejte! Noc je krátká a jitro vás rozloučí navždy!

Ale už se rozbřesklo ráno a kdekdo je na nohou a ctihodný pan Skeggs čile pobíhá a má napilno, protože musí do dražby připravit spoustu zboží. Zvlášť bystrá pozornost se věnuje oblečení; na všechny strany kolují důtklivé připomínky každému, aby se tvářil co nejveseleji a byl mrštný jako rybička. A nakonec všichni nastupují do kruhu k poslední přehlídce, dřív než je požene na burzu.

Pan Skeggs má na hlavě svůj slamák a v ústech doutník a obchází kolem, aby své zboží ještě naposledy trochu přišlechtil.

"Co je tohle?" ptá se, když se zastavil před Zuzanou a Emmelinou. "Kde máš kudrny, holka?"

Dívka se podívá bázlivě na matku a ta s vemlouvavou pohotovostí, běžnou mezi lidmi její třídy, odpovídá:

"Včera večer jsem jí řekla, aby se učesala hladce a pořádně - aby si nenechávala vlasy lítat kolem hlavy - takhle vypadá mnohem slušnější!"

"Nesmysl!" prohlašuje muž rezolutně a otáčí sek dívce. "Koukej mazat a hezky fešně se načeš!" dodává a práskne španělkou, kterou drží v ruce. "A pospěš si, ať jsi hned zpátky! Ty jdi s ní a pomoz jí," poroučí ještě matce. "Ty kudrny mít a nemít, to může při jejím prodeji dělat rozdíl i sto dolarů."

Na mramorové dlažbě tržní haly, překlenuté nádhernou kupolí, postávají lidé všech národností nebo přecházejí sem a tam. Kolem dokola kruhové prostory se zvedají malé tribuny anebo estrády, určené pro mluvčí a vyvolávače. Dvě taková stanoviště, na protilehlých stranách síně, již zabrali skvělí a nadaní pánové a míchanou angličtinou a francouzštinou se zápalem šroubují nabídky zájemců, znalecky přihazujících na různé jejich zboží.

Kolem třetího stupínku, na jiné straně síně a dosud neobsazeného, stojí hlouček, který čeká na zahájení dražby. V něm můžeme rozeznat saintclarovské služebnictvo - Toma, Adolfa i ostatní - a mezi nimi rovněž Zuzanu a Emmelinu, kterak se sklíčenou a úzkostlivou tváří očekávají okamžik, až přijde řada na ně. Kolem hloučku se tísní pestrá skupina diváků a ti, ať už kupovat hodlají nebo nehodlají, ohmatávají, zkoumají a posuzují rozličné vlastnosti i tváře otroků s touž bezostyšností, s jakou žokejové rozprávějí o přednostech koní.

"Hoho, Alfe! Kde se tady bereš?" zvolal mladý švihák a pleskl po rameně nafintěného mladíka, který si právě monoklem prohlížel Adolfa.

"Ale potřeboval bych komorníka a slyšel jsem, že do dražby přijde Saint-Clarova domácí čeled. Napadlo mě, že se na ty jeho zázraky aspoň podívám."

"Zlaté oči, že bych já někdy nějakého saintclarovce koupil! Rozmazlení negři, všichni do jednoho! Nestoudní jako nevímco!" horlil druhý.

"Žádné strachy!" namítl první. "Jestli je koupím, tak jim brzo vyženu tu pýchu z hlavy. Hned poznají, že mají co dělat s docela jiným pánem, než byl monsieur Saint-Clare. Namouvěru, tohohle chlapíka si koupím, má pěknou figuru."

"Uvidíš, že ti přijde draho. Na toho ti nestačí celé tvé jmění. Je ukrutně marnotratný!"

"Možná, ale velkomožný panáček brzy pozná, u mne že marnotratný být nemůže. Stačí, když ho párkrát pošlu do basy, aby mu důkladně zvalchovali hřbet! To ho přivede k rozumu, to mi věř, hned obrátí! Však já ho napravím - ve všem všudy - uvidíš! Koupím ho a basta!"

Tom stál a hloubavě zpytoval množství tváří, které se kolem něho hemžily; pátral po člověku, kterého by si přál nazývat svým pánem.

Kdybyste se vy, vážený čtenáři, někdy v životě octl v onom tísnivém postavení, že byste si měl ze dvou set lidí vybrat muže, jenž se má stát vaším neomezeným vlastníkem a vládcem, snad byste si uvědomil právě tak jako Tom, jak málo je těch, do jejichž majetku byste se nechal převést bez sebemenších rozpaků či obav.

Tom viděl hojnost mužů - statné, drsné hromotluky, titěrné, švitořivé soušky, přísné, vyzáblé dlouhány, všechny možné odrůdy podsaditých pořízků všedního zjevu, kteří se probírají svými bližními asi stejně, jako se člověk probírá hromádkou dříví a podle volného uvážení hodí třísku se stejnou lhostejností do ohně nebo do košíku - ale Saint-Clara neviděl žádného.

Krátce před zahájením dražby si davem proklestil cestu sražený, svalnatý ramenáč v kostkované košili, na prsou široce rozhalené, a v širokých nohavicích nemožně zablácených a odřených. Vypadal jako člověk, který se hodlá činně účastnit dražby, a když došel k hloučku otroků, začal si jednoho po druhém soustavně prohlížet.

Hned od prvního okamžiku, kdy ho spatřil přicházet, pocítil Tom odpor a hrůzu před ním, a čím víc se muž k němu blížil, tím víc Tomova hrůza rostla.

Byl to člověk, který přes svou malou postavu měl očividně sílu obra. Jeho hlava, kulatá jako meloun, velké světle šedé oči se střapatým zrzavým obočím a štětinaté, ježaté, od slunce vyrudlé vlasy byly dozajista rysy značně nevábné, to nelze popřít. Velká hrubá ústa měl odulá od žvance tabáku a chvíli co chvíli s velkou rázností a vzteklou výbušností plil hnědé sliny. Místo rukou měl nemožně velké, chlupaté, opálené, pihovaté a krajně špinavé pracky ozdobené dlouhými nehty neobyčejně zaneřáděnými špínou.

Tento muž se pustil do velmi neomalené osobní prohlídky celého hloučku. Popadl Toma za čelist a násilím mu otevřel ústa, aby se mu mohl podívat na zuby; nařídil mu, aby si vykasal rukáv a ukázal svaly; otočil si ho a poručil mu skákat a klusat, aby posoudil jeho svižnost.

"Odkud jsi!" zakončil stručně proceduru prohlížení.

"Z Kentucky, pane," odpověděl Tom a rozhlížel se, jako by někde hledal spásu.

"Co jsi dělal?"

"Spravoval jsem pánovo hospodářství," řekl Tom.

"Láryfáry!" odsekl muž stroze a postoupil vedle.

Sečkal okamžik před Adolfem, ale pak jen vyplil salvu tabákové šťávy na jeho nablýskané boty, pohrdavě si odfrkl a popošel dál.

Před Zuzanou a Emmelinou se zastavil znovu. Zvedl svou těžkou, špinavou pracku a přitáhl si dívku blíž k sobě. Ohmatal jí krk a ramena, zkusil jí svaly na pažích, prohlédl si její zuby a potom ji odstrčil zpátky k matce, jejíž trpělivá tvář hovořila o mukách, která zakoušela při každém pohybu hnusného cizince.

Ustrašená dívka se rozplakala.

"Přestaň s tím, fifleno jedna!" okřikl ji prodavač. "Žádné kňourání tady, začínáme dražit."

A vskutku také dražbu začal.

Adolfa přiklepl za slušnou částku mladému pánovi, který předtím projevil úmysl, že ho koupí. Ostatní sluhové ze Saint-Clarovy pozůstalosti připadli různým kupcům.

"No a teď ty, brachu, hop nahoru! Slyšíš?" pobídl vyvolávač Toma.

Tom vyskočil na stupínek a několikrát se úzkostlivě rozhlédl kolem. Všechno jako by mu splývalo v jediný nezřetelný hluk - drmolení prodavače, vychvalujícího francouzsky a anglicky jeho přednosti, rychlé ratata francouzského a anglického přihazování - a takřka v okamžiku zadunělo poslední klepnutí kladívka a vzduchem se nesla jasná ozvěna poslední slabiky slova "dolarů", když vyvolávač oznamoval částku, za kterou Toma prodal. Tom pochopil - má pána.

Sestrčili ho ze stupínku. Sražený muž s kulatou hlavou ho popadl drsně za rameno, smýkl jím stranou a neurvalým hlasem křikl:

"Tady stůj, slyšíš!"

Tom sotva vůbec vnímal, co se děje. Ale dražba pokračovala dál - rachocení, drmolení, hned francouzsky, hned anglicky. A znovu dopadá kladívko potřetí - Zuzana našla kupce.

Sestupuje ze stupínku, zastavuje se, tesklivě se ohlíží. Dcera po ní vztahuje ruce. Zuzana pohlédne zmučeně do tváře muži, který ji koupil - slušný muž středních let s dobrosrdečným obličejem.

"Ach pane, prosím vás snažně, kupte i mou dceru!"

"Rád bych, ale pochybuji, že na to stačím," odpovídá pán a s bolestnou účastí sleduje, jak mladá dívka vystupuje na stupínek a dívá se vystrašeným a bázlivým pohledem kolem sebe.

Hoře jí vhání krev do líček jinak bledých, oči jí horečně planou a matka sténá, když vidí, že dcera je takhle krásnější, než jak ji kdy v životě předtím viděla. Vyvolávač si uvědomuje příznivou příležitost, řečně vychvaluje míchanou francouzštinou a angličtinou své zboží a nabídky se sypou a rychle stoupají!

"Udělám, co bude v mých silách," řekl pán dobrosrdečného vzezření, přidružil se k zájemcům a začal přihazovat také.

Ve chvilce však vyhnaná cena přestoupila jeho finanční možnosti. Pán zmlká - vyvolávač se rozehřívá - ale nabídky ponenáhlu řídnou. Soutěží už spolu pouze starý aristokratický měšťan a náš známý s kulatou hlavou. Měšťan několikrát přihodí a pohrdavě si změří svého protivníka, ale kulohlavec je proti němu ve výhodě -jak svou tvrdošíjností, tak i utajenou tloušťkou prkenice - a boj trvá jen okamžik.

Kladívko dopadá naposledy - a majitelem dívky se stává on!

Jejím majitelem je pan Legree, který vlastní bavlníkovou plantáž na Červené řece. Strká Emmelinu před sebou do téhož hloučku, kde je Tom a dva další muži, a dívka v pláči odchází.

Dobrosrdečnému pánovi je to líto - ale co naplat, takové věci se dějí každý den! Pláč děvčat a matek je při těchhle dražbách vidět vždycky! S tím se nedá nic dělat atd. atd.! A pán odchází se svým nákupem jiným směrem.

Dva dny po tom posílá právní zástupce křesťanské firmy B. a spol. do Nového Yorku stržené peníze.