Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Paní Shelbyová odjela na zamýšlenou návštěvu. Eliza stála na verandě a trochu poklesle se dívala, jak se kočár vzdaluje. Vtom nenadále ucítila, že jí na rameni spočinula něčí ruka. Otočila se a zářivý úsměv jí rozjasnil hezké oči.

"To jsi ty, Jiří? Tys mě pěkně polekal! Ale jsem tak ráda, žes přišel! Paní odjela na celé odpoledne - pojď tedy se mnou do mé komůrky a budeme mít celý ten čas pro sebe."

S těmi slovy ho odvedla do hezké světničky s dveřmi na verandu, v níž obyčejně sedávala s šitím, aby byla na doslech své paní.

"To ti jsem ráda! - Proč se ani neusměješ ? - Podívej se přec na Harryho - jak roste!" Klučina hleděl zpod kučer plaše na otce a držel se matčiných sukní jako klíště. "Není krásný?" zeptala se Eliza, načechrala kloučkovi dlouhé lokýnky a políbila ho.

"Škoda, že se vůbec narodil!" vzdychl Jiří hořce. "Škoda, že jsem se vůbec narodil já!"

Překvapená a polekaná Eliza se posadila, položila si hlavu manželovi na rameno a propukla v pláč.

"Ale neplač přece, Elizo! Hrozně mě mrzí, že ti dělám takovou lítost, dušinko ubohá," řekl něžně, "hrozně mě to mrzí. Ach jaká škoda, žes mě vůbec poznala - mohlas být šťastná!"

"Ale Jiří, Jiří! Jak jen můžeš takhle mluvit? Co strašlivého se stalo? Nebo co se snad teprv stane? Donedávna jsme přece byli takoví šťastní!"

"To jsme byli, moje drahá," přisvědčil Jiří. Potom si vysadil dítě na klín, zadíval se mu upřeně do překrásných tmavých očí a pročísl mu v prstech dlouhé kudrlinky.

"Jako by ti z oka vypadl, Elizo. A ty jsi nejhezčí žena, jakou jsem kdy viděl, a nejlepší, jakou bych si kdy přál poznat. Ale přece bych byl raději, kdybych tě nebyl jaktěživo poznal, ani ty mne!"

"Ach Jiří, jak jen můžeš takhle mluvit?"

"Ba, Elizo, je to všechno bída, bída, bída! Můj život je trpký jak pelyněk, spaluje mi to přímo život v samých kořenech. Jsem ubohý, bídný, beznadějný otrok - strhnu s sebou do propasti ještě i tebe, to je všechno. Jaký to má smysl, abychom se snažili něco udělat, abychom se snažili něčemu naučit, něčím být? Jaký smysl má vůbec žít? Raděj kdybych byl pod drnem!"

"Ach ne, můj drahý Jiří, tohle máš na mou pravdu hřích! Vím, jak těžce to neseš, žes přišel o tu práci v továrně, a máš opravdu surového pána. Ale, prosím tě, měj trpělivost a snad se něco -"

"Trpělivost!" skočil jí do řeči. "Copak jsem nebyl trpělivý? Ozval jsem se snad jediným slovem, když přišel a docela pro nic za nic mě odvedl z místa, kde na mne byl kdekdo hodný? Odevzdával jsem mu poctivě každý halíř, co jsem vydělal, a všichni říkají, že jsem pracoval dobře."

"Ano, je to strašné," přikývla Eliza, "ale to víš, koneckonců je to tvůj pán."

"Můj pán! A kdo ho udělal mým pánem? Na to právě pořád myslím - jaké má na mne právo? Jsem člověk zrovna tak jako on - jsem lepší člověk, než je on. Vyznám se v práci líp než on a jsem lepší hospodář než on. Dovedu číst líp než on a mám hezčí písmo než on. A to všechno jsem se naučil sám od sebe, on na tom nemá nejmenší zásluhu - naučil jsem se to, i když mi v tom bránil. Jaké má tedy právo dělat ze mne soumara? Jakým právem mě bere od práce, kterou dovedu dělat a udělat líp než on, a nutí mě do dřiny, jakou může obstarat každý kůň? Pokouší se o to - říká, že mi prý srazí hřebínek a že mě pokoří. A dává mi naschvál jenom nejtěžší, nejnižší a nejšpinavější práce."

"Ach Jiří - Jiří - ty mě lekáš! No ne, takhle jsem tě ještě v životě mluvit neslyšela. Bojím se, že provedeš něco hrozného. Vůbec se nedivím, že to takhle cítíš. Ale, prosím tě, dej si pozor - prosím tě, moc prosím - kvůli mně - kvůli Harrymu!"

"Dával jsem si pozor a měl jsem trpělivost - ale je to den ze dne horší. Živé tělo a krev to už déle nedokáže. Nevynechá jedinou příležitost, co se mu jen naskytne, aby mě neurážel a netýral. Myslel jsem si, že budu mlčet a dobře dělat svou práci a že si po ní najdu chvíli času na čtení a na učení. Ale čím víc vidí, kolik dokážu udělat, tím víc mi nakládá. Vidí prý, i když nic neříkám, že se mnou šije ďábel, a toho prý hodlá ze mne vyhnat. A jednoho krásného dne ze mne ten ďábel vyletí tak, že se mu to zamlouvat nebude, nebo se moc mýlím!"

"Ach můj milý, co si počneme?" zeptala se Eliza smutně.

"Tak třeba zrovna včera," pokračoval Jiří, "když jsem právě nakládal perně kameny na vůz. Najednou se tam zastavil mladý pán Tomík a práskal bičem tak blízko u koně, až se zvíře začalo plašit. Požádal jsem ho tak zdvořile, jak umím, aby s tím přestal - ale ne, práskal si prostě dál. Poprosil jsem ho znova, a tu se obořil na mne a začal švihat mne. Zadržel jsem mu ruku. Tu spustil křik a kopal do mne a potom utíkal k otci, že prý jsem ho bil. Otec přiběhl celý vzteklý, a že prý mě už naučí, kdo je mým pánem. Přivázal mě ke stromu, nařezal mladému pánovi pruty a řekl mu, že mě může mrskat, co mu stačí síly. A chlapec si taky posloužil. Abych já mu tohle jednou pořádně nepřipomněl!"

A čelo mladého muže se zachmuřilo a v očích mu planul výraz, že se až jeho mladá žena roztřásla.

"Kdo udělal toho člověka mým pánem - to bych rád věděl!" zvolal hněvivě.

"Víš," řekla Eliza smutně, "já si vždycky myslela, že musím pána a paní poslouchat."

"V tvém případě na tom něco je. Vychovávali si tě jako dítě - živili tě, oblékali, mazlili se s tebou a učili tě, takže máš docela slušné vzdělání. To už je jistý důvod, aby si na tebe dělali nárok. Ale mne jenom kopali a mlátili a proklínali a v nejlepším případě si mne prostě vůbec nevšímali - co jsem jim tedy dlužný já? Za všechno jídlo a bydlení jsem jim zaplatil stonásobně. Ne, nebudu už to snášet - ne, nebudu!" zvolal, zuřivě se zamračil a zaťal ruku v pěst.

Eliza se třásla a mlčela. V takovém rozpoložení ještě nikdy předtím manžela neviděla. Její citlivý mravní smysl jako by se v bouři takového rozvášnění kymácel jako třtina.

"Pamatuješ, ten chudáček Káro, cos mi ho dala?" dodal Jiří. "To zvíře bylo asi tak všechno potěšení, co jsem měl. V noci se mnou ten pes spával, ve dne se ode mne na krok nehnul a díval se na mne, skoro jako by chápal, jak mi je. Nu, a onehdy jsem ho právě krmil ždibky starých odpadků, co jsem našel před kuchyňskými dveřmi. Nachomýtl se k tomu pán a řekl mi, že psa krmím na jeho útraty a že si prý nemůže dovolit, aby si každý jeho negr vydržoval svého psa. Rozkázal mi, abych Károvi uvázal na krk kámen a hodil ho do rybníka."

"Ach Jiří, to jsi přece neudělal!"

"Já samo sebou ne - ale on! Když se to ubohé zvíře topilo, pán a Tomík po něm házeli kamením. Ubožáček malý! Díval se na mne tak smutně, jako by mi vyčítal, že ho nejdu zachránit. Za to, že jsem to nechtěl udělat sám, mě dali zbičovat. Už toho ani nedbám. On už na to pán přijde sám, že nejsem z těch, kdo se dají zkrotit bičem. Moje chvíle ještě přijde, jestli si nedá dobrý pozor."

"Co chceš udělat? Ach Jiří, nedopusť se ničeho hříšného! Jenom spoléhej na Boha a snaž se žít spravedlivě, Bůh tě už vysvobodí."

"Já nejsem křesťan jako ty, Elizo, mám srdce plné hořkosti. Nemohu spoléhat na Boha. Proč dopouští, aby se děly takovéhle věci?"

"Ach Jiří, nesmíme ztrácet víru! Moje paní říká, že i když nás stíhá protivenství za protivenstvím, musíme prý věřit, že co Bůh činí, dobře činí."

"To se lehko řekne lidem, co celé dny vysedávají na pohovkách a vozí se v kočárech. Ale postavit je na moje místo, hned by to podle mého cítili tíž. Rád bych byl dobrý člověk - ale srdce mi vře a nemůžu se s tím nijak smířit. Nedokázala bys to ani ty, kdybys byla na mém místě. A nesmíříš se s tím ani teď, když ti povím všechno, co mám na jazyku. Nevíš ještě všechno."

"Co víc mi ještě řekneš, prosím tě?"

"Dávej pozor. Poslední dobou můj pán pořád opakoval, že prý byl blázen, když mi dovolil, abych se oženil s děvčetem odjinud. Nenávidí prý pana Shelbyho i celou jeho čeládku, protože prý jsou samá pýcha a ohrnují na něj nos. A já že se tu nafoukanost učím od tebe. A říká, že mě sem už nebude pouštět a že si musím najít ženu na jeho statku a tam se usadit. Nejdřív na to na všechno jenom nadával a bručel, ale včera mi řekl rovnou, že buďto si vezmu za ženu Mínu a budu s ní žít v jedné jeho chatrči, nebo že mě prodá na Jih."

"Ale vždyť sis už vzal mne, oddal nás přece kněz - stejně jako bys byl bílý," namítla Eliza prostoduše.

"Copak nevíš, že otrok se nemůže oženit? Žádný zákon v téhle zemi to nedovoluje. Když si nás zamane rozloučit, nemůžu si tě nechat za ženu. Právě proto jsem řekl, že bych byl raději, kdybych tě nebyl vůbec poznal, kdybych se nebyl vůbec narodil. Bývalo by to lepší pro nás oba - bývalo by lepší pro tohle ubohé dítě, kdyby se nebylo vůbec narodilo. Tohle všechno se může jednou stát i jemu."

"Ach, ale můj pán je přece takový hodný!"

"Ano, ale kdoví? Může umřít - a potom třeba dítě prodají, nikdo neví komu. Co je to za radost, že je hezký a čiperný a chytrý? Povídám ti, Elizo, že se ti ještě každá jeho dobrá a milá vlastnost promění v meč, který ti projede srdcem. Čím větší bude mít dítě cenu, tím tíž si je udržíš u sebe."

Ta slova zasáhla těžce Elizino srdce.

Před očima jí vytanul obraz otrokáře. Zbledla a zalapala po dechu, jako by jí byl někdo zasadil smrtelnou ránu. Znepokojeně vyhlédla ven na verandu, kam chlapec odběhl, protože ho vážný hovor rodičů nudil. Jezdil si pyšně sem a tam na vycházkové holi pana Shelbyho jako na koni. Užuž chtěla promluvit a svěřit se manželovi se svými obavami, ale ještě včas se zarazila.

"Ne, ne. Má, chudák, už beztak dost trápení!" pomyslila si. "Ne, nepovím mu to - ostatně to není ani pravda. Paní nás ještě nikdy nezklamala."

"A tak, má zlatá Elizo," řekl jí manžel smutně, "buď statečná a měj se tady blaze - protože já odcházím."

"Odcházíš, Jiří? - Kam odcházíš?"

"Do Kanady," řekl a napřímil se. "A až tam budu, tak tě vykoupím. To je jediná naděje, která nám zbývá. Máš hodného pána a ten tě neodmítne prodat. Vykoupím tebe i dítě - když mi Bůh pomůže, vykoupím!"

"Ach, to je hrozné! - Co kdyby tě chytili?"

"Nechytnou mě, Elizo - leda mrtvého! Pro mne je buďto svoboda, nebo smrt!"

"Nebudeš si přece brát život!"

"To nebude zapotřebí - zabijí mě sami, žádná starost. Ale živého mě na Jih nepošlou nikdy!"

"Ach Jiří, dej na sebe pozor, prosím tě, už kvůli mně! Neber si na svědomí žádný hřích - nevkládej ruku ani na sebe, ani na nikoho jiného. Stihla tě těžká zkouška - moc těžká, ale nehřeš, prosím tebe. Odejít musíš, to vím - ale veď si opatrně, rozvážně."

"Poslyš tedy, Elizo, jak jsem si to vymyslel. Můj pán si vzal do hlavy, že mě pošle právě tudy kolem s dopisem k panu Symmesovi, co bydlí dál. Podle mého očekával, že sem zaskočím a povím ti, co jsem ti právě řekl. To je celý on, aby ho těšilo pomyšlení, že pohněvá tu ,Shelbyovic čeládku', jak jim říká. Vrátím se domů úplně odevzdaně, rozuměj, jako bych se byl se vším smířil. Udělal jsem už nějaké přípravy a vím o lidech, co mi pomůžou. A během týdne nebo tak někdy budu jeden den mezi pohřešovanými."

"Ach Jiří!"

"A teď tedy sbohem," řekl Jiří, drže Elizu za ruce a hledě jí bez hnutí do očí.

Tak stáli oba mlčky. Potom ještě několik posledních slov a vzlyků a hořký pláč - loučení, jakým se rozcházívají lidé, jejichž naděje na opětné shledání je slabší než pavučinka.

A muž a žena se rozešli.