Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Často slýcháme o zármutku černošského služebnictva nad ztrátou laskavého pána, a to z dobrého důvodu - žádný tvor na celé boží zemi nezůstane totiž bezmezněji opuštěný a bez ochrany než otrok za těchto okolností.

Dítě, jež ztratilo otce, požívá stále ochrany přátel a zákona - je něčím a může něco dělat. Má uznaná práva a postavení - otrok nemá nic. Zákon v něm vidí po všech stránkách něco stejně bezprávného jako balík zboží. Jediného možného uspokojení kterékoli z tužeb a potřeb lidské bytosti, jehož se mu dostává, dochází prostřednictvím svrchované a neomezené vůle svého pána - a skosí-li pána smrt, ztrácí otrok všechno.

Počet oněch lidí, kteří dovedou užívat zcela neomezené moci lidsky a šlechetně, je malý. To ví každý a nejlíp ze všech to ví právě otrok; cítí tedy, že dostat krutého a tyranského pána je desateronásobně pravděpodobnější než dostat pána ohleduplného a laskavého. Proto také bývá nářek nad smrtí laskavého pána hlasitý a dlouhý, jak je docela pochopitelné.

Když Saint-Clare vydechl naposledy, hrůza a ohromení se zmocnily celé jeho domácnosti. Smrt ho sklála tak náhle a nečekaně, zrovna v plném květu a síle mládí! Kdekterý pokoj i chodba domu zvučely zoufalým vzlykotem a hořekováním.

Marie, jejíž nervová soustava byla nepřetržitou shovívavostí k vlastním choutkám vysílena, neměla, oč se v hrůze tohoto otřesu opřít, a ve chvíli, kdy její manžel dodýchával, upadala z jednoho záchvatu mdloby do druhého. A tak ten, s nímž ji pojilo tajuplné pouto manželství, odešel od ní navždy bez možnosti zašeptat i jen jediné slůvko na rozloučenou.

Slečna Ofelie s příznačnou pevností a sebevládou vytrvala u svého příbuzného až doposledka - a nic než oči, nic než uši, nic než pozornost, konala všechno z toho mála, co se konat dalo, a celou duší se připojovala k tklivým a vroucím prosbám, jimiž ten ubohý otrok orodoval za duši svého umírajícího pána.

Tom zpočátku ani jedinkrát nepomyslil na to, že ho ta náhlá rána osudu zůstavuje beznadějnému otroctví. Ale přešel pohřeb s celou svou okázalostí černého krepu i modliteb a slavnostně vážných tváří a znovu se přivalily studené, kalné vody šedivého všedního života. A hned vyvstala věčně neodbytná, krušná otázka: "Co teď?"

Vytanula v mysli Marii, když se, ustrojena ve volné ranní toaletě a obklopena úzkostlivým služebnictvem, posadila ve velké lenošce zpříma a prohlížela si vzorky smutečního krepu a bombazetu. Vytanula slečně Ofelii, která se začala obírat myšlenkami na svůj domov na Severu. Vytanula s němou hrůzou v mysli služebnictvu, které dobře znalo necitelnou, tyranskou povahu paní, v jejíchž rukou je osud zanechal. Všichni věděli velmi dobře, že laskavosti, jichž se jim až dosud dostávalo, nevycházely od jejich paní, nýbrž od pána - a že teď, když pána není, nenajdou nikde ochrany před žádným tyranským rozmarem, jaký si snad povaha, zatrpklá neštěstím, vymyslí.

Od pohřbu uplynuly asi dva týdny, když se slečna Ofelie jednoho dne čímsi zabývala ve svém pokoji a znenadání zaslechla jemné zaklepání na dveře. Otevřela a před ní stála Róza, hezká mladá kvadronka, které jsme si zde již dříve často všimli. Vlasy měla rozcuchané a oči opuchlé od pláče.

"Ach slečno Félie," zvolala, padla na kolena a chytila se jí za sukně, "prosím vás, prosím vás, zajděte kvůli mně ke slečně Marii! Prosím vás, přimluvte se za mne! Chce mě poslat do města na bičování - podívejte se!"

A podala slečně Ofelii list papíru.

Byl to příkaz, psaný Mariiným úhledným kulatým písmem, adresovaný majiteli trestního dvora, aby doručitelce vysázel patnáct ran karabáčem.

"Co jsi provedla?" zeptala se slečna Ofelie.

"Víte přece, slečno Félie, jakou mám prchlivou povahu - je to ode mne hrozná špatnost. Zkoušela jsem slečně Marii šaty a ona mě uhodila přes tvář. Vyhrkla jsem něco, dřív než jsem si to rozmyslela, a byla jsem hubatá. A ona na to, že mě prý zkrotí a jednou provždy mě odnaučí se tak naparovat, jak se prý nosím. Potom napsala tohle a nařídila mi, abych to tam donesla. Bylo by mi milejší, kdyby mě byla rovnou zabila."

Slečna Ofelie stála přemítavě s papírem v ruce.

"Víte, slečno Félie," pokračovala Roza, "to bití by mi ani tolik nevadilo, kdybyste mě bila vy nebo slečna Marie. Ale nechat mě bít od mužského - od takového hrozného chlapa! - Ta hanba, slečno Félie!"

Slečna Ofelie dobře věděla, že je všeobecným zvykem posílat ženy a mladá děvčata do trestních dvorů do rukou nejsprostších mužů - mužů tak mrzkých, že si bičování otroků zvolili za řemeslo. Věděla o tom již dříve, ale ještě nikdy si to nepředstavila dost jasně, až když nyní viděla Rozinu útlou postavu, zoufalstvím div ne zhroucenou. Všechna počestná krev, statečná, svobodymilovná novoanglická krev se jí vehnala do tváří a bouřlivě jí bušila v rozhořčeném srdci; s obvyklou rozvážností a sebekázní se však ovládla, zmáčkla papír pevně v dlani a pouze řekla Róze:

"Posaď se, dítě, a počkej tady. Já zatím dojdu k tvé paní."

"Hanebnost! Ohavnost! To volá do nebe!" říkala si v duchu, když procházela salónem.

Marii zastihla, jak sedí ve svém křesle. Vedle ní stála Mamči a pročesávala jí vlasy a na zemi před ní seděla Jana a pilně jí masírovala nohy.

"Jak se cítíte dnes?" zeptala se slečna Ofelie.

Jedinou odpovědí pro tu chvíli byl hluboký povzdech a zavření očí. Teprve potom Marie odvětila:

"Ach, ani nevím, sestřenko. Myslím, že líp mi už asi nebude!"

A Marie si otřela oči batistovým kapesníčkem s palcovou obrubou černou jako uhel.

"Přišla jsem," řekla slečna Ofelie s kratičkým suchým odkašláním, jaké obyčejně uvozuje obtížnou záležitost, "přišla jsem si s vámi promluvit o té chuděře Róze."

Hned otevřela Marie oči ažaž a sivé tváře jí zalil ruměnec, když zostra vyjela:

"Chm! Co je s ní?"

"Velmi lituje svého provinění."

"Že lituje, jistě? Bude litovat ještě víckrát, než s ní budu hotová! Snášela jsem drzost té holky už dost dlouho - a teď jí srazím hřebínek - ještě se bude přede mnou plazit v prachu!"

"Ale nemohla byste ji potrestat nějak jinak - nějak, aby ji to tolik nezahanbovalo?"

"Já ji chci zahanbit - to je právě můj úmysl. Celý život se domýšlela na své jemné cítění, na svou hezkou tvářičku, na své velkopanské chování, až zapomněla, kdo vlastně je. A já jí dám lekci, která jí myslím stačí hřebínek srazit!"

"Ale považte, sestřenko, že když v mladé dívce zničíte jemnocit a stud, že ji velmi rychle ženete do zkázy."

"Jemnocit!" opakovala Marie a pohrdavě se zasmála. "Pěkné slovo pro takovou, jako je ona! Já ji naučím, s celým tím jejím naparováním, že není nic lepšího než nejotrhanější holka, co brousí po ulicích! Na mne se už vytahovat nebude!"

"Za takovou ukrutnost se budete odpovídat Bohu," opáčila slečna Ofelie prudce.

"Ukrutnost! To bych ráda věděla, v čem je tady jaká ukrutnost! Přikázala jsem jenom patnáct ran a ještě jsem připsala, aby je vysázel mírně. Namouvěru, v tom přece není nic ukrutného!"

"Nic ukrutného?" zhrozila se slečna Ofelie. "Podle mého přesvědčení by každé děvče raději volilo smrt na místě!"

"Tak to může připadat jenom člověku, který cítí jako vy, ale všichni tihle tvorové si na to zvyknou. Je to jediná cesta, jak se dají udržet na uzdě. Jen jednou jim strpíte domněnku, že se smějí vytahovat se svým jemnocitem a kdovíčím, a už vám přerostou přes hlavu, právě jak to se mnou vždycky prováděly moje služky. Ale teď jsem je začala krotit - a všem bez rozdílu vtluču do hlavy, že jednoho jako druhého pošlu stejně rychle na bičování, když se nebudou chovat, jak se patří!" prohlásila Marie a rozhlédla se odhodlaně kolem sebe.

Při těch slovech svěsila Jana hlavu a přikrčila se, poněvadž měla pocit, jako by to platilo přímo jí.

Slečna Ofelie chviličku seděla, jako kdyby byla spolkla nějakou třaskavou směs a měla každým okamžikem vybuchnout. Potom si však uvědomila, že přít se s takovou povahou je zhola marné; stiskla tedy rozhodně rty, sebrala se a vyšla důstojně z pokoje.

Bylo jí krušné vrátit se k Róze a přiznat jí, že s přímluvou za ni nepochodila! A krátce potom přišel jeden ze sluhů a oznámil, že mu paní rozkázala, aby odvedl Rózu do trestního dvora, a také ji tam přes všechen její pláč a úpěnlivé prosby kvapně dopravil.

Za několik dní potom stál Tom v zadumání u balustrády, když tu se k němu přidružil Adolf, který byl od pánovy smrti úplně poničený a zkormoucený. Věděl vždycky, že je předmětem Mariiny nelibosti, ale dokud pán žil, věnoval tomu Adolf jenom malou pozornost. Ale nyní, když už pána nebylo, chodil celé dny vyděšený a roztřesený, nevěda, co mu třebas hned příští okamžik přinese. Marie totiž měla už několik porad se svým advokátem a po dohovoru se Saint-Clarovým bratrem se rozhodla prodat celý dům i všechno služebnictvo kromě těch, kteří jsou jejím osobním majetkem a které si hodlá vzít s sebou, až se vrátí na plantáž svého otce.

"Víš už, Tome, že nás všechny chtějí prodat?" začal Adolf.

"Jak ses to dověděl?" zeptal se Tom.

"Schoval jsem se za záclonu, když paní jednala s advokátem. V několika málo dnech nás všechny pošlou do dražby, Tome."

"Staň se vůle Páně!" pravil Tom, zkřížil ruce na prsou a zhluboka si povzdechl.

"Takového pána už jaktěživo nedostaneme," řekl Adolf starostlivě. "Ale raději ať mě prodají, než abych hledal štěstí pod naší paní."

Tom se odvrátil, srdce mu překypovalo bolem.

Naděje na svobodu a myšlenka na vzdálenou ženu a děti mu vyvstala v trpělivé duši asi tak, jako námořníkovi, jehož loď ztroskotala takřka před samým přístavem, vyvstane před očima vidina kostelní vížky a vlídných střech rodné vísky, vidina spatřená přes hřeben nějaké černé vlny jako jediný, poslední pohled na rozloučenou. Přitiskl si paže pevně k hrudi a dusil v hrdle hořké slzy a snažil se modlit. Ubohá duše stará! Vzhlížel k svobodě se zaujetím tak mimořádným, tak nepopsatelným, že to pro něho byla drtivá rána - a čím víc si opakoval "buď vůle tvá", tím hůř mu bylo v srdci.

Vypravil se za slečnou Ofelii, která s ním již hned od Eviny smrti jednala s pozoruhodnou šetrností a úctou.

"Slečno Félie," řekl, "pan Saint-Clare mi slíbil, že mi dá svobodu. Povídal mi, že už začal moje propuštění zařizovat. A tak snad, kdyby slečna Félie byla od té dobroty a laskavě o tom promluvila s paní, ta by možná byla ochotná to dojednat, jak to bylo přání pana Saint-Clara."

"Přimluvím se za tebe, Tome, a udělám, co budu moci," odpověděla slečna Ofelie. "Ale závisí-li to na paní Saint-Clarové, nemohu ti dávat velkou naději. Přesto to zkusím."

K tomuto rozhovoru došlo několik málo dní po příhodě s Rózou, když se už slečna Ofelie pilně chystala k návratu na Sever.

Po odpovědné a důkladné úvaze usoudila, že se při předešlém rozhovoru s Marií snad v řeči unáhlila a projevila přílišnou horkokrevnost. Rozhodla se tedy, že tentokrát se vynasnaží svůj zápal trochu krotit a být co možná nejsmířlivější. A tak se ta dobrá duše sebrala, vzala si své pletení a zamířila do Mariina pokoje s odhodláním, že bude tak příjemná, jak dovede, a že při jednání o Tomově případu použije vší diplomatické obratnosti, kolik jí jen v sobě má.

Zastihla Marii, jak v celé délce spočívá na lehátku zvednuta na lokti zabořeném do podušek a u ní Janu, která přišla zvenku z nákupu, jak před ní rozkládá různé vzorky lehkých černých látek.

"Tahle by šla," prohodila Marie, když si jednu vybrala, "jenže si nejsem jistá, jestli se to hodí dobře na smutek."

"Jemine, paní," zašvitořila Jana hovorně, "paní generálová Derbennonová přece nosila zrovna tohle, když loni v létě generál umřel - krásně to sluší!"

"Co myslíte vy?" zeptala se Marie slečny Ofelie.

"Podle mého je to otázka zvyku," odpověděla slečna Ofelie. "To dovedete jistě vy posoudit líp než já."

"Věc se má totiž tak," řekla Marie, "že nemám jediné šaty, co bych mohla vzít na sebe. A protože hodlám rozpustit domácnost a příští týden odjet, musím se na něčem rozhodnout."

"To odjíždíte tak brzy?"

"Ano. Psal mi Saint-Clarův bratr a on i advokát jsou toho mínění, že bude nejlíp, když se služebnictvo a nábytek rozprodá v dražbě a dům se prozatím ponechá ve správě našeho advokáta."

"Mám jednu věc, o které jsem s vámi chtěla mluvit," začala slečna Ofelie. "Augustin slíbil Tomovi svobodu a zahájil už právní kroky potřebné k jeho propuštění. Doufám, že užijete svého vlivu, aby se ta věc řádně zakončila."

"Namouvěru, nic takového jistě neudělám!" odsekla Marie zostra. "Tom je jeden z nejcennějších sluhů v domě - to si rozhodně dovolit nemůžeme. Ostatně nač potřebuje svobodu? Takhle je na tom přece o hodně líp."

"Ale Tom po ní touží vskutku velice dychtivě a jeho pán mu ji slíbil," namítla slečna Ofelie.

"To ráda věřím, že chce svobodu," připustila Marie. "Tu chtějí všichni, protože to je taková sebranka nespokojená, vždycky chtějí, co nemají. Ale já jsem zásadně proti všemu a veškerému propouštění na svobodu. Dokud zůstává černoch pod péčí a ochranou pána, dotud dělá jakžtakž dobrotu a je slušný. Ale jen jim dáte svobodu, hned zlenivějí a nechtějí pracovat, dají se na pití a rychle se zvrhají na sprosté, ničemné tvory. Takových pokusů jsem už viděla stovky. Není to žádné dobrodiní, dát jim svobodu."

"Ale Tom je takový řádný, pilný a zbožný!"

"Chm, nic mi nemusíte povídat! Takových jako on jsem už viděla habaděj. Povede si moc dobře tak dlouho, dokud se o něho bude někdo starat, to je to celé."

"Ale uvažte jenom to nebezpečí," připomněla slečna Ofelie, "když ho nabídnete veřejně k prodeji, že dostane špatného pána."

"Chm, to je všechno tlach!" odbyla ji Marie. "To se stává sotva jednou ve sto případech, aby hodný otrok dostal špatného pána. Přes všechny řeči, co se nadělají, většina pánů jsou hodní lidé. Žila jsem a vyrostla tady na Jihu a nikdy jsem ještě nepoznala pána, aby nejednal se svým služebnictvem hezky, tak hezky, jak se to právě vyplatí. Po té stránce nemám žádné obavy."

"Nu dobrá," pokračovala slečna Ofelie důrazně. "Ale vím, že to bylo jedno z posledních přání vašeho manžela, aby Tom dostal svobodu - byl to jeden ze slibů, který dal naší drahé Evičce na její smrtelné posteli -, a nebyla bych myslela, že se budete cítit v právu toho nedbat."

Tyto připomínky se Marie dotkly; zabořila obličej do kapesníku a začala vzlykat a náramně vydatně čichat k lahvičce s prchavými solemi.

"Všichni jsou proti mně!" volala. "Všichni jsou tak bezohlední! Nikdy bych se nebyla nadála, že zrovna vy budete jitřit všechny tyhle vzpomínky na moje neštěstí! Je to tak bezohledné! Ale se mnou jaktěživo nikdo necítí - moje trápení ještě svět neviděl! To utrpení, jenom jedinou dceru jsem měla, a ještě mi ji osud vezme! A když jsem měla manžela, který mi tak dokonale a navlas vyhovoval - a mně je tak těžko vyhovět! -, vezme mi osud i toho! A vy, jak se zdá, máte se mnou tak málo soucitu, že mi to ustavičně takhle lhostejně připomínáte - když přece víte, jak mi to drásá nervy! Snad to myslíte dobře - ale je to ukrutná bezohlednost, ukrutná!"

A Marie vzlykala a lapala po dechu a volala na Mamči, aby otevřela okno, aby jí přinesla kafrovou lahvičku a potírala jí čelo, aby jí rozepjala šaty.

Za všeobecného zmatku, který z toho povstal, slečna Ofelie uprchla do svého pokoje. Okamžitě totiž poznala, že by nebylo nic platné, kdyby ještě dále mluvila, protože Marie měla nevyčerpatelné vlohy k hysterickým záchvatům.

Od té chvíle, kdykoli padla sebemenší zmínka o manželově nebo Evině přání stran služebnictva, pokaždé si vypomohla tím, že takový záchvat rozvinula. Slečna Ofelie proto podnikla to nejlepší, co místo toho mohla pro Toma udělat - napsala za něho dopis paní Shelbyové, vylíčila jeho tíživé postavení a naléhavě prosila, aby mu přispěli na pomoc.

Druhého dne byli Tom a Adolf a ještě hrstka dalších sluhů nahnáni do skladiště otroků, aby tam čekali podle přání a potřeby handlíře, než si sestaví vhodný houf pro dražbu.