Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Týden za týdnem míjel v saint-clarovském rodinném sídle a proud života se opět vracel k svému obvyklému toku, jakým plynul předtím, než se potopila ona drobná lodička - neboť jak despoticky, jak nelítostně a bez ohledů na všechny city člověka se ten krutý, chladný, nudný koloběh každodenních úkonů valí stále dál a dál! Dál musíme jíst a pít a spát a opět se probouzet - dál musíme kupovat, prodávat, handrkovat se, ptát se a odpovídat na otázky - zkrátka sledovat tisícero stínů, třebaže všechen zájem na nich je tentam.

Navyklý studený mechanismus žití zůstává, i když všechen živelný zájem na něm vyprchal.

Veškerý zájem i naděje Saint-Clarova života se bezděčně soustředily na dítě. To pro Evu spravoval svůj majetek, pro Evu si rozvrhoval, jak užije svého času. A udělat pro Evu to či ono - něco pro ni koupit, zlepšit, změnit a upravit nebo prodat - bylo jeho zvykem už tak dlouho, že mu nyní, když jí už nebylo, připadalo, že není nač myslit ani co dělat.

Leč přese všechno byl Saint-Clare po mnoha stránkách jiný člověk. Četl vážně a poctivě v malé bibli po své Evičce, uvažoval střízlivěji a praktičtěji o svých vztazích k služebnictvu - natolik, že to v něm vzbudilo krajní nespokojenost jak s vlastním životem minulým, tak i přítomným. A brzy po návratu do Nového Orleansu učinil jedno: podnikl první právní kroky nutné k Tomovu propuštění na svobodu. To se mělo uskutečnit ihned, jakmile se mu podaří skoncovat nezbytné úřední formality. Mezitím se každým dnem víc a víc přimykal k Tomovi, jako by mu nic na celém širém světě nepřipomínalo Evu tolik jako on. Dbal na to, aby měl Toma ustavičně kolem sebe, a ať již byl po stránce svých hlubších citů sebevyběravější a sebevíc nepřístupný, před Tomem bezmála myslil nahlas. A nikdo, kdo by byl viděl výraz lásky a oddanosti, s nímž Tom neustále sledoval svého mladého pána, by se také nebyl Augustinově sdílnosti nijak divil.

"Nuže, Tome," pravil Saint-Clare den potom, kdy zahájil právní jednání ve věci Tomova propuštění, "udělám z tebe svobodného člověka. Sbal si tedy hezky kufr a přichystej se, aby ses mohl vydat do Kentucky."

Náhlé světlo radosti, jež rozzářilo Tomovu tvář, když pozdvihl ruce k nebi, i jeho vroucí zvolání "Budiž Bohu chvála!" Saint-Clara trochu zamrzelo; nelíbilo se mu, že Tom projevil takovou ochotu od něho odejít.

"Neměls tady přece tak hrozně špatné časy, Tome, abys nad tím musel tolik jásat," řekl suše.

"To ne, pane, to ne! To není kvůli tomu - to jenom, že budu svobodný člověk! Z toho se raduju!"

"Ale nemyslíš, Tome, žes na tom byl líp, pokud jde o tvou vlastní osobu, než kdybys býval svobodný?"

"Ne, pane Saint-Clare, to určitě ne!" zvolal Tom s rozhodným zápalem. "Ne, to určitě ne!"

"Ale Tome, vlastní prací by sis přece nikdy nebyl mohl vydělat na takové šaty a živobytí, jako jsem ti dával já."

"To všechno vím, pane Saint-Clare. Pán byl ke mně tuze dobrotivý - vždycky budu mít, pane můj, raději chudé šaty i chudé bydlení, všecinko chudé, jen když to bude moje, než mít to nejlepší, ale aby to patřilo jinému! Tak se na to dívám, pane můj - myslím, že to je prostě lidská přirozenost, pane můj!"

"Asi máš pravdu, Tome. A uplyne snad měsíc nebo kolik a ty odejdeš a opustíš mě," dodal poněkud roztrpčeně. "Ovšem, proč bys vlastně neměl, to nemůže říci žádný smrtelník," pravil už veselejším tónem, vstal a začal se procházet po pokoji.

"Neodejdu, dokud má pán soužení," odpověděl Tom. "Zůstanu s pánem tak dlouho, dokud mě bude potřebovat - dokud mu můžu být nějak užitečný."

"Že neodejdeš, dokud mám já soužení, Tome?" podivil se Saint-Clare a zahleděl se tesklivě z okna. "A kdy bude mému soužení konec?"

"Až pán bude věřící křesťan," odpověděl Tom.

"A ty myslíš, že by ses doopravdy dočkal, až ten den přijde?" zeptal se Saint-Clare s lehkým úsměvem, odvrátil se od okna a položil Tomovi ruku na rameno. "Ach Tome, ty citlivý, bláhový hochu! Tak dlouho tě tady zdržovat nemohu. Jen si jdi domů k ženě a k dětem a všechny je ode mne hezky pozdravuj."

V tu chvíli přišla nějaká návštěva a její ohlášení přerušilo hovor Toma s pánem.

Marie Saint-Clarová cítila ztrátu Evy tak hluboce, jak byla schopna cítit cokoli. A protože to byla žena, která měla velké nadání udělat nešťastným kdekoho kolem sebe, když byla nešťastná sama, mělo její osobní služebnictvo ještě pádnější důvod, aby želelo ztráty své mladičké paní - neboť její roztomilé jednání a něžné přímluvy pro ně bývaly tak přečasto ochranou před tyranskými a sobeckými požadavky její náročné matky.

Obzvlášť chuděra stará Mamči byla žalem téměř zdrcená, neboť pro její srdce, okleštěné od všech přirozených pout rodinného kruhu, bývala ona krásná bytost jedinou útěchou. Ve dne v noci plakala, a poněvadž z přemíry zármutku byla při obsluze své paní méně obratná a pohotová než obyčejně, snášel se na její bezbrannou hlavu nepřetržitý příval výtek a nadávek.

I slečna Ofelie cítila tu ztrátu těžce; ale v jejím dobrém a poctivém srdci přinesl ten žal ovoce věčné hodnoty. Byla nyní mírnější a vlídnější. A třebaže se oddávala veškerým povinnostem stejně neúnavně jako předtím, konala všechno s pokornějším a klidnějším rozpoložením člověka, jenž se nikoli nadarmo uchyluje o radu k vlastnímu srdci. Věnovala se ještě horlivěji vyučování Topsy a neuhýbala již před jejím dotykem ani neprozrazovala špatně potlačovanou ošklivost, protože už žádnou necítila.

Světice se z Topsy rázem nestala, ale přesto u ní Evin život a smrt vyvolaly pozoruhodnou změnu. Její zatvrzelá lhostejnost byla tatam; místo ní nyní projevovala citlivost, naději, touhu a snahu po dobrém - snažení sice nevyrovnané, nepravidelné, často přerušované, ale vždy zase obnovované.

Jednoho dne, když slečna Ofelie vzkázala pro Topsy, si děvčátko při prvních krocích kvapně něco schovalo do záňadří.

"Co to tam strkáš, ty uličnice? Sázím se, že jsi zase něco ukradla!" osopila se na ni pánovitá malá Róza, kterou slečna Ofelie pro Topsy poslala, a zároveň ji hrubě uchopila za rameno.

"Pusť mě, slečno Rózo!" bránila se Topsy a vytrhla se jí z ruky. "Do toho ti nic není!"

"Nech si tu drzost!" okřikla ji Róza. "Viděla jsem tě, jak něco schováváš - znám už ty tvé kousky!"

A Róza ji znovu popadla za rameno a snažila se jí násilím vjet rukou do záňadří. Ale rozezlená Topsy kopala a statečně bojovala za to, co pokládala za své právo.

Vřava a zmatek rvačky přivábily na místo děje slečnu Ofelii i pana Saint-Clara.

"Ona kradla!" žalovala Róza.

"To není pravda, nekradla!" vřískala Topsy a vášnivě vzlykala.

"Dej mi to, ať to je co chce!" poručila slečna Ofelie rozhodně.

Topsy váhala, ale na opětovný rozkaz vytáhla ze záňadří malinký raneček, stočený ze šlapky jedné z jejích vlastních starých punčoch.

Slečna Ofelie raneček rozbalila. Byla v něm knížečka, kterou černé Topsy darovala Eva - maličké kalendárium s jedním veršem z Písma pro každý den v roce -, a v papírku pramínek vlasů, který jí Eva dala toho památného dne, kdy se s ní loučila naposledy.

Saint-Clara pohled na ty drobnosti mocně dojal; knížečku měla zabalenou do dlouhého pruhu černého krepu utrženého ze smutečních fáborů.

"Proč jsi tu knížku zabalila do tohohle?" zeptal se Saint-Clare a pozdvihl krepovou stuhu.

"Protože - protože - protože to patřilo slečně Evě. Ach, neberte mi to, prosím!" žadonila, sedla si na podlahu, zabořila hlavu do zástěrky a usedavě se rozplakala.

Byla to prapodivná podívaná, dojemná i směšná zároveň - ta stará punčoška - černý krep - nábožná knížečka - světlá hedvábná kadeř - a ten bezmocný žal malé Topsy.

Saint-Clare se usmíval; měl však v očích slzy, když ji těšil:

"Ale jdi, jdi - neplač! Zase to dostaneš!" A sbalil drobnůstky dohromady, hodil je Topsy do klína a potom odvedl slečnu Ofelii s sebou do salónu.

"Skutečně myslím, že z toho tvora můžeš něco udělat," řekl a ukázal palcem dozadu přes rameno. "Každá povaha, která je schopná cítit opravdový zármutek, je schopna dobra. Musíš se vynasnažit a něco z ní udělat."

"To dítě se už ohromně zlepšilo," pravila slečna Ofelie. "Skládám do ní velké naděje. Ale Augustine," dodala a položila mu ruku na paži, "jedno bych od tebe ráda věděla: komu vlastně to dítě patří - tobě, nebo mně?"

"Dal jsem ji přece výslovně tobě," odpověděl Augustin.

"Ale ne před zákonem," namítla slečna Ofelie. "Chci, aby byla moje i před zákonem."

"Ale, ale, sestřenko!" podivil se Augustin. "Co si pomyslí Abolicionistická společnost? Za tohle odpadlictví vyhlásí den půstu, když ty vstoupíš do řad majitelů otroků!"

"I hlouposti! Chci ji mít svou po zákonu, abych měla právo ji odvést do svobodných států a dát jí svobodu - aby nepřišlo nazmar všechno, co se z ní snažím udělat!"

"Chm, sestřenko, to je hrozný případ ,konání zla, aby se dosáhlo dobra'! V tom tě podporovat nemohu."

"Nestojím o tvé žertování, ale o rozumnou řeč," pravila slečna Ofelie. "Nemá přece smysl, abych se z toho dítěte snažila udělat civilizovaného tvora, když ji neuchráním od všech náhod a zvratů otroctví! A je-li to opravdu tvoje vůle, aby Topsy patřila mně, pak bych ráda, abys mi vyhotovil darovací listinu nebo nějaký jiný potřebný dokument."

"Dobře, dobře," chlácholil ji Saint-Clare, "udělám, udělám," - a posadil se, rozevřel si noviny a chystal se číst.

"Ale chci, abys to udělal hned," naléhala slečna Ofelie.

"Co máš tak naspěch?"

"Protože co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," odpověděla slečna Ofelie příslovím. "Jen pojď, tady máš papír i pero a inkoust. Hezky si sedni a napiš to!"

Saint-Clare, jako většina lidí podobného založení, z duše nenáviděl všechen přítomný čas slovesa konati, a proto ho neodbytné naléhání slečny Ofelie notně rozladilo.

"Co ti je, prosím tě?" divil se. "Nestačí ti moje slovo? Člověk by si myslel, že jsi chodila do učení k lichvářům, takhle člověka uhánět!"

"Chci mít jistotu," odpověděla slečna Ofelie. "Co kdybys umřel nebo přišel na mizinu? To by hned šoupli Topsy do dražby přes všechno, co bych mohla podniknout."

"Jsi věru náramně prozíravá. Nu dobrá, vidím, že jsem upadl do yankeeských rukou, a tedy mi nezbývá nic než se podvolit."

A Saint-Clare rychle napsal darovací listinu. Byl v právnických formalitách velmi zběhlý, a proto mu to šlo snadno od ruky. Potom připojil rozmáchlými tahy svůj velký podpis a zakončil jej nádhernou kudrlinkou.

"Na, tady to máš černé na bílém, slečno Vermontská, vidíš?" pravil a podal jí listinu.

"Hodný chlapeček!" pochválila ho slečna Ofelie s úsměvem. "Ale nemusí to ověřit nějaký svědek?"

"Ach hrůza! Ale máš pravdu," přiznal a otevřel dveře do Mariina pokoje. "Poslyš, Marie, sestřenka stojí o tvůj podpis - buď tak hodná, připoj sem své jméno."

"Co to znamená?" zeptala se Marie a rychle přelétla listinu očima. "K smíchu! Myslila jsem, že sestřenka je na takovéhle pusté bohaprázdnosti tuze zbožná," dodala, když se lhostejně podepsala. "Ale věru, jestli si ten exemplář tak zamilovala, ať si ho jen spánembohem vezme."

"Tak tu máš, teď je Topsy tělem i duší tvoje," řekl Saint-Clare a odevzdal listinu sestřenici.

"Není moje teď o nic víc, než byla předtím," namítla slečna Ofelie. "Nikdo kromě Boha nemá právo mi ji dát - ale teď ji mohu aspoň ochránit."

"Dobrá, je tedy tvoje podle právní fikce," odvětil Saint-Clare, vrátil se do salónu a posadil se zase k novinám.

Slečna Ofelie, která zřídkakdy vysedávala dlouho ve společnosti Marie, si napřed pečlivě uložila listinu a potom se odebrala za ním do salónu.

"Augustine," řekla nečekaně, když už seděla a pletla, "udělals už nějaké opatření stran služebnictva pro případ svého úmrtí?"

"Ne," zavrtěl Saint-Clare hlavou a četl dál.

"Potom se může stát, že všechna tvoje shovívavost k nim se jednou třeba ukáže jako velká ukrutnost."

Saint-Clare si totéž pomyslil už často sám, ale odpověděl nedbale:

"Však se chystám, že jednou takové opatření udělám."

"Kdy?" zeptala se slečna Ofelie.

"Hm, některý tenhle den, až se to hodí."

"Ale co kdybys umřel dřív?"

"Co je to dnes s tebou, sestřenko?" podivil se Saint-Clare, spustil noviny na klín a zadíval se na ni. "Zdá se ti snad, že na mně je vidět příznaky malárie nebo cholery ? Nebo proč jinak se tak horlivě zajímáš o moje poslední pořízení?"

"Uprostřed života jsme v smrti," odpověděla slečna Ofelie.

Saint-Clare vstal, odložil noviny, a aby učinil přítrž hovoru, který mu nebyl příjemný, zamířil nedbale ke dveřím, otevřeným na verandu. Mechanicky si opakoval poslední slova "v smrti" - a zatímco se podpíral o zábradlí a pozoroval třpytné krůpěje, metané vodotryskem do výše a padající zpět do kašny, a jako kalným a mlžným závojem viděl květiny a stromy i vázy v nádvoří, znovu si opakoval ono tajuplné slovo, tak běžné ve všech ústech, a přesto tak děsivě mocné: "Smrt!"

Potom se napřímil a zamyšleně se procházel po verandě sem a tam; zdálo se, jako by v těch myšlenkách zapomněl na všechno. Vpravdě se do svých úvah hroužil tak hluboce, že mu Tom musil dvakrát připomenout, že už zvonilo k čaji, než upoutal jeho pozornost.

Po celou dobu svačiny byl Saint-Clare duchem nepřítomný a zamyšlený. Po čaji se s Marií a slečnou Ofelii odebral do salónu. Nepromluvili skoro ani slovo.

Marie se natáhla na lehátko a pod hedvábnou sítí proti moskytům brzy tvrdě usnula. Slečna Ofelie se mlčky pilně věnovala svému pletení. Saint-Clare usedl k pianu a začal hrát tklivou a zádumčivou melodii s protáhlými akordy.

Byl zjevně v hlubokém zadumání a zdálo se, jako by hudbou promlouval sám k sobě.

"Drahá moje Evička - dítě ubohé!" povzdychl si Saint-Clare. "Ta upjala svou prostou dušičku na dobré dílo - místo mne!"

Bylo to poprvé od Eviny smrti, co o ní vůbec někdy promluvil tolik slov, a nyní při řeči zřejmě potlačoval velmi silné pohnutí.

"A co hodláš udělat?" zeptala se slečna Ofelie.

"Splnit svou povinnost, doufám, k ubohým a poníženým, ihned jakmile si ji ujasním," odpověděl Saint-Clare. "Začnu především s vlastním služebnictvem, pro které jsem vlastně ještě nic neudělal. A kdoví, někdy v budoucnosti třebas přijde den, kdy se ukáže, že mohu něco udělat pro celou třídu - něco, čím bych svou vlast uchránil hanby onoho pokryteckého postavení, které ji snižuje v očích všech civilizovaných národů světa."

"Pokládáš za možné, že by kdy nějaký národ jako celek dobrovolně propustil své otroky?" nadhodila slečna Ofelie.

"Nevím," pravil Saint-Clare. "Ale je doba mimořádných činů. A třeba se i mezi námi najdou ušlechtilí duchové, kteří neměří čest a spravedlnost na dolary a na centy."

"O tom silně pochybuji," poznamenala slečna Ofelie.

"Ale dejme tomu, že bychom se zítra vzchopili a dali otrokům svobodu, kdo by ty milióny vychovával a učil je, jak té svobody užívat? Mezi námi by se jaktěživo nezdvihli k něčemu pořádnému. Pravda je, že jsme sami tuze líní a nepraktičtí, abychom jim kdy mohli poskytnout patřičnou představu o té píli a houževnatosti, jaké je zapotřebí, aby se z nich stali celí lidé. Budou muset jít na Sever, kde je práce vžitý mrav - všeobecný zvyk.

Ale pověz mi, najde se ve vašich severních státech dost lidumilné dobročinnosti, aby trpělivě snesla celou tu proceduru jejich výchovy a povznesení? Posíláte tisíce dolarů na cizí misie - ale strpěli byste, aby do vašich měst a vesnic přišli divoši, a dovedli byste věnovat čas i myšlenky a peníze, abyste je povznesli na úroveň civilizovaných lidí? To bych rád věděl!

Když my jim dáme svobodu, jste vy ochotni je vychovat? Kolik rodin u vás v obci by k sobě přijalo černocha nebo černošku a učilo je, mělo s nimi trpělivost a snažilo se je zcivilizovat? Kolik obchodníků nebo mistrů by si vzalo Adolfa, kdybych z něho chtěl udělat písaře nebo kdybych ho chtěl dát vyučit nějakému řemeslu? Kdybych chtěl poslat Janu a Rózu do školy, kolik škol by se našlo v severních státech, aby je přijaly? Kolik by se našlo rodin, které by si je vzaly na byt a na stravu? A přece jsou obě bílé jako nevímkolik jiných žen na Severu nebo na Jihu. Chápej, sestřenko, chci jenom, abyste nás soudili spravedlivě. Jsme totiž v těžkém postavení. Jsme na první pohled očividnější, zřejmější utlačovatelé černochů - ale nekřesťanské předsudky Severu jsou utlačovatelem bezmála stejně krutým."

"Vím, bratranče, ano, je to tak," přikývla slečna Ofelie. "Vím, že jsem sama byla taková, dokud jsem nepoznala, že je mou povinností ty předsudky překonat. Ale věřím, že jsem je přemohla, a vím, že na Severu je hodně dobrých lidí, které je pouze zapotřebí po téhle stránce poučit, jaká je jejich povinnost, a potom ji vykonají. Bylo by jistě větší sebezapření přijmout divochy mezi sebe než posílat za nimi misionáře - ale myslím, že bychom to udělali."

"Ty bys to udělala, to vím," přisvědčil Saint-Clare. "Rád bych viděl něco, co bys neudělala, když to považuješ za svou povinnost!"

"Já přece nejsem nijak mimořádně dobrá," namítla slečna Ofelie. "Jiní by to udělali také, kdyby viděli věci stejně jako já. Až pojedu domů, hodlám si vzít Topsy s sebou. Mám dojem, že se naši budou zpočátku divit, ale myslím, že se časem dají přesvědčit a přijmou moje názory. Ostatně vím, že na Severu je hodně lidí, co si počínají právě tak, jak ty chceš."

"Budiž, ale pořád je to menšina - a kdybychom začali propouštět otroky v nějakém větším rozsahu, brzy byste se ozvali."

Slečna Ofelie neodpověděla. Na chvíli se rozhostilo mlčení a Saint--Clarovu tvář zastřel smutný, snivý výraz.

"Nevím, čím to je, že dnes večer musím tolik myslet na matku," promluvil potom. "Mám takový nějaký podivný cit, jako by mi byla nablízku. Ustavičně myslím na různé věci, co říkávala. Divné, co nám někdy tak živě připomíná tyhle minulé události!"

Saint-Clare ještě několik minut přecházel sem a tam po pokoji a potom řekl:

"Myslím, že se půjdu chvíli projít do ulic a poslechnu si, co je dnes v městě nového."

Vzal si klobouk a vyšel ven.

Tom kráčel za ním až do průjezdu z nádvoří a zeptal se, má-li ho doprovázet.

"Ne, milý hochu," odpověděl Saint-Clare. "Za hodinku jsem zpátky."

Tom se uvelebil na verandě. Byl krásný měsíčný večer a Tom seděl a pozoroval paprsky i tříšť vodotrysku, jak stoupají a zase padají do kašny, a naslouchal jeho šumění. Myslil na domov a na to, že co nevidět bude svobodný člověk a bude se moci vrátit k rodině. Těšil se, jak bude pracovat, aby vykoupil svou ženu a děti. S jistým zalíbením si hnětl svaly na statných pažích při pomyšlení, že brzy budou patřit jenom jemu samému a kolik práce mohou vykonat, aby rodině vydobyl svobodu.

Potom pomyslil na svého šlechetného mladého pána, a jako vždycky, hned vzápětí dospěl k obvyklé modlitbě, kterou za něho pokaždé v duchu šeptal.

A pak mu myšlenky zalétly ke krásné Evě, která nyní podle jeho představ byla mezi anděly. Myslil na ni tak dlouho, až mu málem připadalo, že se na něho ta jasná tvářička se zlatými vlásky přímo dívá z vějíře vodotrysku. A v tom zadumání usnul a snil o Evě.

Náhle ho ze snění probudilo bouřlivé bušení na bránu a hluk mnoha hlasů před ní.

Spěchal otevřít - as přidušeným hlasem a těžkým krokem vešlo několik mužů a na křídle okenice jako na nosítkách přinášeli postavu přikrytou pláštěm. Jen světlo lucerny dopadlo plně na obličej postavy, vyrazil Tom divý výkřik úžasu a zoufalství - výkřik, který se ještě rozléhal všemi galériemi domu, když už muži mířili se svým břemenem k otevřeným dveřím salónu, kde dosud seděla slečna Ofelie a pletla.

Saint-Clare totiž zašel do kavárny, aby se podíval do večerních novin. Mezitímco četl, strhla se v místnosti rvačka mezi dvěma pány, kteří byli oba trochu podnapilí. Saint-Clare a ještě několik jiných hostů se je snažilo od sebe odtrhnout a Saint-Clare přitom utržil smrtelnou bodnou ránu do boku tesákem, který se pokoušel jednomu rváči vykroutit z ruky.

Dům se třásl pláčem a nářkem, vřískáním a jekem; služebnictvo si divě škubalo vlasy, vrhalo se v zoufalství na zem nebo pobíhalo bez cíle a bědovalo jako smyslů zbavené.

Jedině Tom a slečna Ofelie, jak se zdálo, si zachovali jakous takous duchapřítomnost, neboť Marie se zmítala v prudkém hysterickém záchvatu. Na rozkaz slečny Ofelie spěšně ustlali jedno z lehátek v salóně a na ně uložili krvácející tělo.

Saint-Clare bolestí a ztrátou krve omdlel, ale když slečna Ofelie použila křísivých prostředků, probral se z bezvědomí a otevřel oči. Pohlédl upřeně na lidi kolem sebe a potom se uvážlivě rozhlížel po celém pokoji a těkal očima toužebně po všech předmětech, až jimi konečně spočinul na obraze své matky.

Tu chvíli se dostavil lékař a pustil se do prohlídky. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že není naděje. Ale přesto přikročil k ošetření rány a s pomocí slečny Ofelie a Toma se klidně věnoval této práci za ustavičného nářku, vzlykotu a pláče vyděšeného služebnictva, které se shluklo kolem dveří a oken na verandě.

"A teď," rozhodl lékař, "musíme ty lidi odtud vykázat, do jednoho. Všechno záleží na tom, aby měl úplný klid."

Saint-Clare otevřel oči a zahleděl se upřeně na zoufalé tvory, které se slečna Ofelie s lékařem snažili odehnat od pokoje. "Ubožáci!" pronesl a tváří se mu mihl výraz hořké sebevýčitky. Adolf neústupně odmítal odejít - hrůza ho připravila o všechnu rozvahu - vrhl se celou délkou na podlahu a nic ho nemohlo přimět, aby vstal. Ostatní nakonec povolili naléhavým domluvám slečny Ofelie, že záchrana jejich pána závisí na jejich utišení a poslušnosti.

Saint-Clare mohl mluvit pouze málo; ležel s očima zavřenýma, ale bylo vidět, že zápasí s trpkými myšlenkami. Po chvíli položil dlaň na ruku Tomovi, který vedle něho klečel, a řekl:

"Tome, ty můj ubohý příteli!"

"Pán si přeje!" zeptal se Tom vážně.

"Umírám!" řekl Saint-Clare a stiskl Tomovi ruku.

"Kdybyste chtěl kněze -" prohodil lékař.

Saint-Clare zavrtěl netrpělivě hlavou.

Námaha mluvení ho vyčerpala. Snášela se na něho stále sinavější bledost smrti - ale zároveň s ní, jako by sklouzl z perutí nějakého slitovného anděla, se mu na tvář snesl krásný výraz pokoje, jaký vídáme na unaveném dítěti, když spí.

Tak ležel kratičkou chvíli. Viděli, že neúprosná ruka už po něm sahá. V posledním okamžiku, než vydechl život, otevřel oči, náhle zjasnělé jakoby radostí a poznáním, zašeptal: "Maminko!" - a skonal!