Od té chvíle pak už Eva chřadla kvapem.

Nebylo již nejmenší pochyby, k čemu to spěje - nebylo možno oslepit ani nejtoužebnější naději. Evin krásný pokoj byl očividně pokojem nemocné a slečna Ofelie v něm dnem i nocí vykonávala povinnosti ošetřovatelky; nikdy ještě neoceňovali její přátelé víc její hodnoty a služby, než když vystupovala v této úloze.

S tak nesmírně zkušenou rukou i okem, s tak bezvadnou obratností a zběhlostí ve všech dovednostech, jež mohly přispět k čistotě a pohodlí a odstranit z dohledu všechny nepříjemné průvodní známky nemoci - s tak dokonalým smyslem pro dochvilnost, s tak jasnou a klidnou myslí, s tak puntičkářskou přesností, s jakou si pamatovala všechny předpisy i pokyny lékařů, byla pro Saint-Clara skutečně vším. Ti, kdo dříve krčili rameny nad jejími drobnými podivnůstkami a pevně zakořeněnými zvyklostmi, tak cizími bezstarostné volnosti jižanské povahy, nyní uznávali, že je vskutku pravou osobou na svém místě.

Strýček Tom meškal hodně času v Evině pokoji.

Dítě totiž těžce trpělo nervózním neklidem a bylo pro ni úlevou, když ji někdo nosil na rukou. A Tom neznal většího potěšení než chovat její křehoučkou postavičku, spočívající na podušce, na loktech a chodit s ní hned sem tam po pokoji, hned zas venku po verandě. A když od jezera dýchal svěží mořský vánek a dítě se cítilo po ránu nejsvěžejší, procházel se s ní někdy pod oranžovníky v zahradě nebo se s ní posadil na některé jejich známé sedátko a zpíval jí jejich oblíbené staré zpěvy.

Také otec ji často nosíval. Byl však slabší postavy, a když se unavil, Eva mu říkávala:

"Ale tatínku, nech Toma, aby si mě vzal na ruku! Chudák, takovou z toho má radost! Je to teď to jediné, co může dělat, víš, on pro mne chce něco udělat!"

"Já přece také, Evo," připomněl jí otec.

"To vím, tatínku, ale ty můžeš dělat všechno a jsi také moje všechno. Ty mi čteš - sedíš v noci se mnou - a Tom má jenom tohle jediné a to svoje zpívání. A vím také, že pro něho je to snadnější než pro tebe. Je tak silný, unese mě tak lehce!"

Dychtivost něco pro Evu udělat se neomezovala pouze na Toma. Všechno služebnictvo v domě projevovalo touž touhu a každý se po svém přičiňoval, jak mohl.

Mamči prahla celým srdcem po svém miláčkovi, ale nenašla příležitost, ať v noci, nebo ve dne, aby k ní zaběhla; Marie totiž prohlašovala, že jí její duševní stav prostě nedopřeje jedinou chvilku klidu, a příčilo se samozřejmě jejím zásadám, aby dopřála klid někomu jinému. Dvacekrát za noc zburcovali Mamči, aby jí šla namasírovat nebo omýt čelo, najít kapesník nebo se podívat, co to je v Evině pokoji za hluk, stáhnout roletu, protože je tuze světlo, nebo ji vytáhnout, protože je tuze tma. A ve dne, kdy Mamči bažila po tom, aby se mohla nějak podílet na ošetřování svého mazlíčka, byla Marie zjevně nadobyčej vynalézavá, jak ji zaměstnat kdovíkde všude jinde po celém domě nebo péčí o svou vlastní osobu. A tak ukradené slůvko pohovoru nebo chvilkový pohled bylo všechno, čeho se Mamči tu a tam domohla.

"Pokládám za svou povinnost dávat si teď na sebe obzvlášť pozor," říkala Marie, "když jsem taková slabá a když všechna starost a péče o to drahé dítě leží na mně."

"Vidíš, má milá," odpovídal Saint-Clare, "a já myslel, že toho tě zbavuje naše sestřenka."

"Mluví z tebe mužský, Saint-Clare -jako by matku vůbec mohl někdo zbavit starosti o dítě v takovém stavu! Ale darmo mluvit, jste všichni stejní - nikdo jaktěživo neví, co já cítím! Já ze sebe neumím setřást starosti, jako to umíš ty."

Saint-Clare se usmál. Musíte ho omluvit - neubránil se tomu, neboť Saint-Clare se dosud mohl usmívat. Tak jasné a klidné byly totiž dny poslední pouti toho andílka - tak líbezný a vonný vánek hnal tu křehkou lodičku k břehům věčnosti -, že bylo nemožné pochopit, že se blíží smrt.

Dítě netrpělo bolestí - cítilo pouze pokojnou, mírnou slabost, která den ze dne a téměř neznatelně rostla. Dívenka byla tak krásná, tak láskyplná, tak důvěřivá, tak blažená, že nikdo nemohl odolat konejšivému vlivu onoho ovzduší nevinnosti a míru, jež jako by kolem sebe vyzařovala.

Saint-Clare cítil, jak ho obestírá podivný klid. Nebyla to naděje ta byla nemožná; nebyla to ani odevzdanost; byl to pouze klid vyvěrající z přítomnosti, která se zdála tak krásná, že si nepřál myslit na žádnou budoucnost. Bylo to spíš jako ono ukolébání duše, jaké cítíme uprostřed zářivých, vlahých podzimních lesů, kdy se na stromech a na posledních zbylých květech u potoka skví horečně jasný ruměnec; kocháme se tím vším o to víc, že víme, jak brzy to všechno pomine.

Přítelem, jenž znal nejvíc Eviných tajných představ a předtuch, byl její věrný nosič Tom. Jemu se svěřovala se vším, co se bála povědět otci, aby ho nerozrušila. Jemu také prozrazovala ona tajemná tušení, jež srdce cítí, když se začínají nitky života rozplétat.

Nakonec už Tom nechodil ani spát do své světničky, nýbrž proležel noc co noc venku na verandě, připraven kdykoli na zavolanou vyskočit.

"Strýčku Tome, co tě to pro všechno na světě napadlo, spát takhle kdovíkde všude jako pes?" zeptala se ho jednou slečna Ofelie. "Myslila jsem, že patříš mezi ty pořádné a že spíš raději v posteli jako civilizovaný člověk."

"Máte pravdu, slečno Félie," odpověděl Tom záhadně. "Máte pravdu, jenže teď -"

"Nu, copak teď?"

"Nesmíme mluvit tak nahlas. Pán před tím zavírá uši - ale víte, slečno Félie, někdo přece musí čekat a být na stráži."

"Jak to, strýčku Tome? Stěžovala si snad slečna Eva, že se dnes večer cítí nemocnější než jindy?"

"Ne, ale ráno mi povídala, že už tam má blíž."

Tuto rozmluvu vedla slečna Ofelie s Tomem jednoho večera mezi desátou a jedenáctou, když už vykonala všechny přípravy na noc a šla nakonec zajistit vnější dveře svého pokoje. Před nimi na verandě zastihla Toma, jak leží na zemi.

Slečna Ofelie nebyla nervózní ani lehko přístupná dojmům, ale Tomova vážná a procítěná mluva ji zarazila. Eva byla toho odpoledne neobyčejně čilá a veselá, seděla v posteli zpříma, prohrabovala se hromádkou všech svých tretek a pokladů a určovala, kterým přátelům si přeje, aby co dali. Měla živější chování a přirozenější hlas, než jak u ní viděli už kolik týdnů.

Večer ji přišel navštívit otec a prohlásil, že se Eva zdá víc ve staré kůži, než mu kdy připadalo od té doby, co se rozstonala. A když dítě na dobrou noc políbil, pravil slečně Ofelii:

"Možná, sestřenko, že nám koneckonců přece jen zůstane - rozhodně je jí líp."

A s tím odešel spat - v prsou srdce mnohem lehčí, než cítil už celé týdny.

Leč o půlnoci se z onoho pokoje ozval šramot - nejdřív něčí spěšné kroky. Byla to slečna Ofelie, která se rozhodla bdít u své malé svěřenky do rána a která na zlomu noci postřehla to, čemu zkušené ošetřovatelky významně říkají "změna".

Vnější dveře se prudce otevřely a Tom, jenž venku hlídal, byl v mžiku na nohou.

"Běž pro lékaře, Tome! Nepromeškej ani chviličku!" nakázala mu slečna Ofelie. Potom přešla přes pokoj a zaklepala na dveře u ložnice Saint-Clarových.

"Bratranče," zašeptala, "ráda bych, abys sem přišel."

Ta slova mu dopadla na srdce jako hroudy na rakev. Proč to?

Vyskočil a v okamžení byl v pokoji a skláněl se nad Evou, která dosud spala.

Co to spatřil, že se mu až srdce zastavilo? Proč ti dva na sebe nepromluvili jediné slůvko? Odpověz na to ty, kdos viděl týž výraz na tváři pro tebe nejdražší - onen nepopsatelný, beznadějný, neklamný vzhled, jenž ti říká, že tvoje milovaná bytost již není tvoje.

Ale tvář dítěte nenesla žádnou strašlivou pečeť - měla jedině vznešený a takřka blažený výraz.

Stáli nad ní a dívali se na ni tak tiše, že i tikot hodin se zdál tuze hlučný. Ve chviličce se Tom vrátil s lékařem. Lékař vstoupil a po jediném pohledu zůstal stát stejně tiše jako ostatní.

"Kdy nastala ta změna?" zeptal se velmi tichým šeptem slečny Ofelie.

"Kolem půlnoci," zněla odpověd.

Marie, kterou probudil příchod lékařův, přiběhla kvapně ze sousedního pokoje.

"Augustine! Sestřenko! - Ach! - Co je?" začala spěšně.

"Tiše!" okřikl ji chraptivě Saint-Clare. "Umírá!"

Mamči ta slova zaslechla a chvatně běžela probudit služebnictvo. Brzy byl celý dům na nohou - míhala se světla, ozývaly se kroky, úzkostlivé obličeje se tísnily na verandě a v slzách nahlížely skleněnými dveřmi dovnitř.

Ale Saint-Clare nic neslyšel, nic nepromluvil - viděl pouze onen výraz ve tváři spícího dítěte.

"Ach, kéž by se jenom probudila a ještě jedinkrát promluvila!" pravil. Sehnul se nad ni a zašeptal jí zblizoučka: "Evičko, zlato moje!"

Velké modré oči se otevřely a tvářičkou přelétl úsměv. Snažila se pozvednout hlavu a promluvit.

"Poznáváš mě, Evo?"

"Tatíčku můj drahý!" vyslovilo dítě a s posledním vypětím sil ho objalo ručkama kolem krku. Vzápětí jí však zase klesly, a když Saint-Clare zdvihl hlavu, spatřil, jak jí tváří přeběhl křečovitý záchvěv smrtelného zápasu - dítě zalapalo po dechu a rozhodilo ručkama do vzduchu.

"Ach bože, to je strašlivé!" zasténal, v šílené bolesti se odvrátil a drtil Tomovi ruku sotva si vědom, co vůbec dělá. "Ach Tome, hochu můj, tohle mě zabíjí!"

Tom tiskl pánovy ruce ve svých a v slzách, jež se mu po černých lících řinuly proudem, vzhlížel o pomoc tam, kam byl odjakživa zvyklý vzhlížet.

"Modli se, aby to netrvalo dlouho!" pravil Saint-Clare. "Rve mi to srdce!"

"Ach, buďtež Bohu díky! Je po všem - je po všem, můj drahý pane!" zvolal Tom. "Podívejte se na ni."

Dítě leželo na poduškách a lapalo po dechu jako člověk úplně vyčerpaný - velké jasné oči obrácené vzhůru a strnulé v sloup. Ale vítězný jas jeho tváře byl tak posvátný, tak tajuplný, že umlčel i vzlyky žalu. V bezdechém tichu dívenku obstoupili.

"Evo!" zavolal Saint-Clare něžně.

Neslyšela.

"Ach Evo, pověz nám, co vidíš! Co je to?" tázal se otec.

Zářivý, radostný úsměv se jí mihl tvářičkou a přerývaně vydechla: "Ach - lásku - radost - mír!"

Jediný vzdech - a dívenka prošla bránou smrti.

Saint-Clare stál se založenýma rukama a upřeně na ni zíral. Ach, kdo nám řekne, o čem přemýšlel? Vždyť od chvíle, kdy hlasy v pokoji umírajícího děvčátka vyslovily "Je po všem", všechno kolem byla pro něho jedna pustá mlha, tíživé temno muk. Slyšel kolem sebe hlasy; lidé se ho tázali a on jim odpovídal; ptali se ho, kdy by chtěl mít pohřeb a kam ji mají uložit - a odpovídal netrpělivě, že mu to je jedno.

Nějakou dobu se v Evině pokoji ozýval tichý šepot a kroky, jak sluhové jeden po druhém opatrně přicházeli podívat se naposled na mrtvou. Potom přinesli rakvičku a potom nastal čas loučení. Ke dveřím předjížděly kočáry a přicházeli cizí lidé a usedali; míhaly se bílé závoje a fábory a krepové pásky i smuteční hosté v černých šatech; četly se verše z bible a přeříkávaly se modlitby.

A Saint-Clare žil a chodil a jednal jako člověk, který už vyplakal všechny slzy.

Až do posledního okamžiku viděl jen jedno, tu zlatou hlavičku v rakvi; potom však spatřil, jak ji zastírá rouška, jak zakrývají rakev víkem. A když ho zařadili mezi ostatní, kráčel ke koutku zahrady až dole u jezera a tam, vedle omšelého sedátka, kde ona a Tom tak často spolu rozmlouvali a zpívali a četli, zel čerstvý hrobeček. Saint-Clare nad ním stál a hleděl nevidomě do jámy - patřil, jak spouštějí rakvičku - mlhavě vnímal velebná slova pohřebního obřadu, a když duněly hroudy a hlína zasypávala hrobeček, nemohl věřit, že tam na dně schovávají jeho zrakům právě jeho nejdražší Evičku.

A potom se všechno rozešlo a truchlící se odebrali zpátky do domu, který ji už víckrát nespatří.

Mariin pokoj byl zšeřelý od spuštěných záclon a Marie ležela na posteli. Vzlykala a kvílela v bezuzdném žalu a co chvíli se dožadovala pozornosti všech svých služebných. Ty samozřejmě čas na pláč neměly - proč by také plakaly? Všechen žal byl přece její žal! Marie chovala pevné přesvědčení, že nikdo na světě necítí, nemůže cítit a nikdy ani nebude cítit takový bol jako ona.

Saint-Clarovi neukápne ani slza, říkala, nemá s ní vůbec soucit. Je skutečně kupodivu, když člověk pomyslí, jak tvrdé a necitelné má srdce, když přece musí vědět, co ona trpí!

Lidé jsou už takovými otroky zraku i sluchu, že mnozí ze služebnictva se vskutku domnívali, že při tom neštěstí největší trpitelkou je jejich paní, zvlášť když Marie propadala hysterickým záchvatům, vzkázala si pro lékaře a nakonec prohlašovala, že umírá. A ve shonu a pobíhání, v přinášení zahřívacích lahví a nahřívání flanelu, v masírování i všem tom povyku, který z toho propukl, měli věru značné rozptýlení.

Tom však cítil, že ho cosi v srdci přitahuje k pánovi. Sledoval ho se zahloubanou a smutnou tváří na každém kroku, ať šel kamkoli. A když ho spatřil sedět tak bledého a tichého v Evině pokoji a držet si před očima otevřenou její malou bibli, třebaže z jejího obsahu nevnímá jediné slůvko, ba ani písmenko, viděl Tom v jeho pokojném, bezslzém pohledu víc smutku než ve všem Mariině nářku a bědování.

Za několik dní se Saint-Clarova rodina vrátila zase do města - neboť Augustin, jemuž zármutek nedopřával klidu, toužil po jiném prostředí, aby udalo jeho myšlenkám jiný směr. Opustili tedy dům i zahradu s malým růvkem a vrátili se do Nového Orleansu.

Tam se Saint-Clare procházel vytrvale ulicemi a snažil se vyplnit bezednou prázdnotu v srdci kvapem a hlukem a změnou prostředí. A lidé, kteří ho potkávali na ulici nebo natrefili v kavárně, poznávali jeho smutek jedině podle krepové pásky na klobouku; seděl tam totiž jakoby nic, usmíval se a rozprávěl, četl noviny, debatoval o politice a vyřizoval si obchodní záležitosti.

Kdo mohl poznat, že celý ten usměvavý zevnějšek není nic než dutá skořápka kolem srdce, jež je temnou a němou hrobkou?

"Ten Saint-Clare je divný člověk," stěžovala si Marie slečně Ofelii s vyčítavým přízvukem. "Myslívala jsem, pakli je na světě něco, co doopravdy miluje, že je to naše drahá Evička. Ale zdá se, že na ni moc lehce zapomíná. Nemohu ho jaktěživo dostat ani k tomu, aby si o ní se mnou povídal. Skutečně jsem myslela, že ukáže hlubší cit."

"Tichá voda břehy mele, slýchávala jsem říkat," odpověděla slečna Ofelie prorocky.

"Chm, na takové věci já nevěřím, to jsou jenom samé řeči. Když člověk v sobě má cit, tak ho ukáže - prostě mu to nedá. Ale ovšem, je to hrozná nevýhoda, když člověk má cit. Já sama bych raději byla tak založená jako Saint-Clare. Mne moje city aspoň úplně stravují!"

"Vždyť pán se hubne a tratí, paní, že už je jako stín. Povídají, že prý nevezme ani do úst," ozvala se Mamči. "Já vím, že na slečnu Evu nezapomíná - vím, to že by nemohl nikdo - na toho našeho drahého zlatého andílka!" dodala a utírala si oči.

"Nu, buď jak buď, ale na mne ohled nemá," namítla Marie. "Pro mne neměl jediné soucitné slovo, a musí přece vědět, oč hlubší jsou city matky než kteréhokoli muže na světě."

"Své hoře zná jen vlastní srdce," poznamenala vážně slečna Ofelie.

"Právě to si myslím já. Jenom já sama vím, co zakouším - zdá se, že nikdo jiný o tom nemá ponětí. Eva mívala - ale ta mi odešla!" A Marie se zvrátila opět na lehátko a propukla v bezútěšný pláč.