Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Evina ložnice byla prostorná místnost, která, stejně jako všechny ostatní pokoje v domě, vedla na širokou verandu. Z jedné strany byla spojena dveřmi s ložnicí rodičů a z druhé strany s pokojem vyhrazeným slečně Ofelii. Saint-Clare uspokojil vlastní vkus a zalíbení, když pokoj zařídil ve slohu, jaký se obzvlášť hodil k povaze té milované, která jej měla obývat.

Na oknech visely záclony z růžového a bílého mušelínu a podlahu pokrývaly rohože, které objednal až z Paříže. Vzor dal zhotovit podle vlastního návrhu; kolem dokola měly obrubu z růžových poupat a lístků a střed vyplňoval ovál plně rozkvetlých růží.

Lůžko, židle a lehátka byly z bambusu zpracovaného do podivuhodně laděných a ozdobných tvarů. Nad hlavou lůžka visela alabastrová konzolka, na níž stál krásně řezaný anděl se svěšenými křídly a držel v natažených rukou věnec z myrtových snítek. Z věnce splýval přes celou postel lehounký závoj z růžového gázu protkávaného stříbrnými pruhy a skýtal onu ochranu před moskyty, jež je v tamním podnebí nepostradatelným doplňkem všech ložnicových souprav. Půvabná bambusová lehátka bohatě vystýlaly podušky z růžového damašku a přes ně splývaly z rukou sošek gázové závěsy, podobné zácloně nad lůžkem.

Uprostřed pokoje stál lehký úhledný bambusový stolek a na něm perská váza vymodelovaná do tvaru lilie s poupaty, vždy plná květin. Na témž stolku ležely Eviny knihy a všelijaké drobnůstky spolu s psací soupravou elegantně vypracovanou z úbělu, kterou jí otec opatřil, když viděl její snahu zdokonalit se v psaní.

V pokoji byl také krb a na mramorové římse nad ním stály dvě mramorové vázy, jež denně ráno plnit čerstvými kyticemi bylo Tomovou pýchou i radostí. Dva tři skvělé malované obrazy dětí v různých pozicích zdobily stěny.

Zkrátka oči se nemohly obrátit nikam, aby nespatřily podobu dětství, krásy a míru. Evina očka se nikdy neotevřela do ranního světla, aby nespočinula na něčem, co v srdci vyvolávalo konejšivé a krásné představy.

Šalebný příliv sil, který krátkou chvíli Evu vzpružoval, rychle zase opadával. Stále řidčeji a řidčeji se na verandě ozývaly její lehké krůčky a stále častěji a častěji ji bylo vidět, jak odpočívá na malém lehátku u otevřeného okna a upírá velké hluboké oči na zvlněné a houpavé vody jezera.

Odpoledne uběhlo asi zpolovice, když jednou Eva právě takhle odpočívala - bibli na klíně pootevřenou a průsvitné prstíčky malátně vložené mezi její listy - a znenadání zaslechla na verandě matčin velmi rozzlobený hlas.

"Co je to zas, ty všivoto! Zase nové darebáctví, viď! Trhali jsme květiny, co?"

A Eva zaslechla plesknutí rázného políčku.

"Jejda, paní! Nesu je slečně Evě," slyšela odpovědět hlas, o němž věděla, že patří černé Topsy.

"Slečně Evě! Pěkná výmluva! Snad si nemyslíš, že stojí o tvoje kytky, ty ničemo černá! Kliď se mi z očí!"

V mžiku seskočila Eva z lehátka a byla na verandě.

"Ach mamičko, neodháněj ji! Ráda bych si vzala ty květiny - prosím tě, dej mi je - chci je!"

"Ale Evo, vždyť jich máš plný pokoj!" namítla matka.

"Květin nemám nikdy dost," odpověděla Eva. "Topsy, přines mi je sem."

Topsy, která dosud stála se zarytě sklopenou hlavou, došla nyní k Evě a podala jí květiny. Učinila tak s rozpačitým a stydlivým výrazem, úplně odlišným od skřítkovské čilosti a drzosti, jíž se obvykle vyznačovala.

"Ach to je krásná kytice!" zvolala Eva při pohledu na ni.

Byla to doopravdy jedinečná kytice - křiklavě šarlatové pelargónie a jediný květ bílé kamélie s jejími lesklými listy. Dárkyně ji očividně sestavila s velkým smyslem pro kontrast barev a pečlivě uvážila polohu každičkého jednotlivého lístku.

Na Topsy bylo vidět radost, když ji Eva pochválila: "Moc pěkně umíš upravit kytici, Topsy. Tamhle v té váze," ukázala, "nemám žádné květiny. Ráda bych, kdybys mi do ní každý den něco hezkého dala."

"No ne, to je zvláštní!" podivila se Marie. "Pro všechno na světě, nač to od ní chceš?"

"Jen tak, mamičko. Jistě ti to bude spíš milé než nemilé, když se toho Topsy ujme - nemám pravdu?"

"To se rozumí, moje drahá, všechno, co si přeješ! Slyšíš, Topsy, co říká tvoje mladá paní - hleď, ať si to pamatuješ!"

Topsy udělala pukrlátko a sklopila hlavu. A když odcházela, Eva spatřila, jak jí po tmavé tváři kane slza.

"Víš, mamičko, já věděla, že chudák Topsy mi chce udělat nějakou radost," šeptla Eva matce.

"Ale nesmysl! To bylo jenom to, že ráda tropí neplechu. Ví, že nesmí trhat květiny, a proto to provede. Nic jiného na tom není. Ale když sis zamanula, aby je rvala, budiž."

"Mamičko, mně se zdá, že Topsy je nějaká jiná, než bývala -snaží se být hodné děvče."

"Ta se bude muset snažit hezky dlouho, než se jí povede, aby byla hodná," odpověděla Marie s lhostejným smíchem.

"Ale víš, mamičko, Topsy je chudák! Celý život neznala přece nic než protivenství."

"Jistě ne od té doby, co je u nás, to jistě ne. Co jsme se do ní namluvili, co jsme se jí nakázali a udělali pro ni všechno možné, co jen bylo v lidských silách. A je pořád stejně ohavná a vždycky taky bude - z toho tvora nedokážeš udělat nic!"

"Ale mamičko, to je přece ukrutný rozdíl, když někdo vyroste, jako jste vychovávali mne, mezi tolika přáteli a tolika věcmi, co v člověku pěstují dobro a štěstí. To je jiná výchova, než jak vyrůstala ona celou dobu, než přišla k nám."

"To nejspíš," utrousila Marie a zívla. "Božínku, to je vedro!"

"Mamičko," řekla Eva, "chtěla bych si dát trošku ustřihnout vlasy - hodně ustřihnout."

"K čemu to?" podivila se Marie.

"Víš, mamičko, chtěla bych jich trošku rozdat svým přátelům, dokud jim je ještě mohu dát sama. Byla bys tak hodná a poprosila tetičku, aby mi je přišla ustřihnout?"

Marie křikla a přivolala z vedlejšího pokoje slečnu Ofelii.

Jen se slečna Ofelie ukázala, dítě se zvedlo z podušek na loket, setřáslo si dopředu své dlouhé zlatohnědé kudrny a napůl škádlivě zvolalo:

"Pojď, teti, ostříhej ovečku!"

"Co to znamená?" ozval se Saint-Clare, jenž právě vstoupil s nějakým ovocem, pro které jí sám šel ven.

"Poprosila jsem jenom tetičku, tatínku, aby mi ustřihla trochu vlasů. Mám jich strašně moc a je mi od nich horko na hlavu. Mimoto jich chci trošku rozdat."

Slečna Ofelie se vrátila s nůžkami.

"Dej pozor, ať jí ty vlasy nezkazíš!" napomenul ji Saint-Clare. "Stříhej zespodu, kde to nebude vidět. Eviny lokýnky jsou moje pýcha."

"Ach tati!" vzdychla Eva smutně.

"Ano, jsou. A chci, aby ti vydržely hezké na ten čas, až tě vezmu k strýčkovi na plantáž, podívat se na bratránka Henrika," řekl Saint-Clare veselým tónem.

"Tam já nikdy nepojedu, tatínku. Ach, věř mi přece! Což nevidíš, tatínku, jak jsem každým dnem slabší?"

"Proč mermomocí chceš, abych něčemu tak hroznému uvěřil, Evo?" zeptal se otec.

"Jenom proto, že to je pravda, tatínku. A když tomu uvěříš teď, možná že to začneš brát stejně, jako to beru já."

Saint-Clare stiskl rty a stál dál a zasmušile hleděl na dlouhé krásné kadeře, které jí slečna Ofelie ustřihovala až u hlavy a kladla jednu vedle druhé dítěti do klína. Eva je zdvihala, vážně si je prohlížela, omotávala si je kolem hubených prstíčků a co chviličku se úzkostlivě podívala po otci.

Pokynula ručkou otci.

Ten přišel a posadil se vedle ní.

"Tatíčku, každým dnem mi ubývá síly a já vím, že musím odejít. Chci ještě ledaco povědět i udělat a měla bych si to odbýt. Jenže ty se tak bráníš a nenecháš mě, abych o tom řekla jediné slovo. Ale musí k tomu dojít - nedá se to odkládat. Prosím tě, dovol mi, abych to řekla teď!"

"Dítě moje, nechám tě, dovolím ti to," odpověděl Saint-Clare, zakryl si jednou dlaní oči a druhou sevřel Evinu ručku.

"Pak bych tedy chtěla vidět všechny naše lidi tady pohromadě. Prostě musím jim všem něco povědět," řekla Eva.

"Budiž!" pravil Saint-Clare tónem vyčerpané lhostejnosti.

Slečna Ofelie poslala pro služebnictvo a to se zanedlouho v plném počtu shromáždilo v pokoji.

Eva ležela naznak na poduškách.

Vlasy jí volně splývaly kolem hlavy a její karmínové tvářičky bolestně kontrastovaly se svítivou bělostí její pleti a s útlými obrysy jejích údů i obličeje. Velké oduševnělé oči upírala vážně na všechny kolem.

Služebnictvo propadlo prudkému pohnutí. Zduchovnělá tvářička, dlouhé ustřižené kadeře ležící vedle ní, otcova odvrácená tvář i Mariin vzlykot okamžitě dojaly srdce citlivého a vnímavého plemene - jak vcházeli, dívali se jeden na druhého, vzdychali a potřásali hlavou.

Zavládlo hluboké ticho, slavnostní jako o pohřbu.

Eva se pozdvihla a dlouze a vážně zírala na všechny kolem sebe. Do jednoho měli výraz smutný a ustaraný. Mnohá žena si skryla obličej do zástěry.

"Poslala jsem si pro vás všechny, mí drazí přátelé," promluvila Eva, "protože vás mám ráda. Miluju vás všechny a musím vám něco povědět... Chystám se od vás odejít. Několik maličko týdnů a už mě víc neuzříte -"

Tu dítě přerušil výbuch kvílení, vzlykotu a nářku, v nějž propukli všichni přítomní a v němž její slabý hlásek úplně zanikal. Chviličku posečkala a potom, mluvíc tónem, který zarazil všechen vzlykot, pravila:

"Jestli mě máte rádi, nesmíte mě takhle přerušovat. Poslouchejte, co vám povídám. Vím," řekla Eva, "všichni mě milujete."

"Ano - ach ano - ze srdce milujeme. Bůh jí žehnej!" zněla bezděčná odpověd všech.

"Ano, vím, že mě milujete. Není mezi vámi ani jeden člověk, aby na mne nebyl vždycky moc a moc hodný. A chci vám proto dát něco na památku - abyste si na mne vždycky vzpomněli, když se na to podíváte. Dám každému z vás pramínek svých vlasů, a když se na něj podíváte, vzpomeňte si, že jsem vás milovala."

Je nemožné popsat výjev, jak se s pláčem a vzlykotem shlukli kolem toho drobného stvořeníčka a přijímali z jejích ruček upomínku, jež jim připadala poslední zástavou její lásky k nim. Padali na kolena, vzlykali a modlili se a líbali lem jejích šatiček. Starší z nich ji zahrnovali mazlivými slovy, promíšenými do modliteb a žehnání, jak už je pro ono cituplné plémě příznačné.

Slečna Ofelie měla starost, aby všechno to vzrušení její malé pacientce neuškodilo, a proto, jak jeden po druhém přijímali svůj dáreček, dávala každému znamením na srozuměnou, aby opustil pokoj.

Konečně odešli všichni kromě Toma a Mamči.

"Tu máš, strýčku Tome," řekla Eva, "tady je jeden krásný pramínek pro tebe! Ach, jsem tak šťastná, strýčku Tome, když pomyslím, že tě uvidím v nebi! Vím určitě, že tě tam uvidím - a Mamči - má zlatá, drahá, hodná Mamči!" zvolala a láskyplně objala svou starou chůvu. "Vím, že ty tam budeš taky."

"Ach slečno Evo, neumím si představit, jak bez vás unesu život, vůbec neumím!" zvolal ten věrný tvor. "Zrovna se to zdá, jako by se to tady mělo všechno najednou sesypat!"

A Mamči propukla v srdcelomné štkaní.

Slečna Ofelie jemně vystrkala Mamči i Toma z pokoje a myslila, že už jsou všichni pryč. Ale když se otočila, stála tam ještě Topsy.

"Kde ses tady vzala?" zeptala se překvapeně.

"Byla jsem tady celý čas," odpověděla Topsy a utírala si slzy. "Ach slečno Evo, byla jsem moc zlá holka, ale nedala byste jeden pramínek taky mně?"

"To víš, chudinko! Samozřejmě, Topsy, že ti dám. Tu máš - a pokaždé když se na něj podíváš, vzpomeň si na mne, že jsem tě měla ráda a že jsem chtěla, abys byla hodná!"

"Ale slečno Evo, já se už doopravdy snažím!" odpověděla Topsy vážně. "Ale jemine, je to tak těžké, být hodný! Zdá se, že na to asi nejsem zvyklá, to je to!"

Topsy si zakryla oči zástěrkou, a jak ji slečna Ofelie vyváděla z pokoje, ještě v chůzi si uschovala drahocennou kadeř do záňadří.

Když už byli všichni pryč, zavřela slečna Ofelie dveře. Naše důstojná dáma si při tom výjevu sice sama setřela mnohou slzu, ale největší starost jí působily obavy, aby takové rozčilení nemělo pro její mladou svěřenku špatné následky.

Saint-Clare seděl přes celou tu dobu nepohnutě v jedné a téže pozici a zastíral si rukou oči. Seděl tak dál, i když už všichni odešli.

"Tatínku!" zavolala Eva jemně a položila mu ručku na loket.

Prudce sebou škubl a zachvěl se, ale neodpověděl.

"Tatíčku můj zlatý!" opakovala Eva jemně.

"Nemohu," zvolal Saint-Clare a vstal, "nemohu to snést!"

"To mi rveš srdce, tatínku!" zavyčítala Eva, zdvihla se a vrhla se mu do náruče. "Takhle to nesmíš brát!"

A dítě se rozvzlykalo a rozplakalo tak náruživě, až všechny polekalo a odvedlo otcovy myšlenky okamžitě jiným směrem.

"Ale jdi, Evo - ale jdi, srdíčko moje! Utiš se, utiš se! Udělal jsem chybu, mluvil jsem špatně. Budu to brát, jak budeš chtít, udělám všechno, co budeš chtít - jen se tak nermuť, jenom tak neplač. Já se podvolím."

Zakrátko ležela Eva v otcově náručí jako ztrmácená holubička a Saint-Clare se nad ní skláněl a konejšil ji všemi možnými něžnými slovy, jaká mu jen přišla na mysl.

Marie vyskočila, vyběhla divoce z pokoje a ve své ložnici se zhroutila v prudkém hysterickém záchvatu.

"Mně jsi ještě nedala žádný pramínek, Evo," připomněl jí otec se smutným úsměvem.

"Jsou přece všechny tvoje, tatínku," odpověděla s úsměvem, "tvoje a maminčiny. A musíš také dát drahé tetičce, kolik jen bude chtít. Rozdala jsem je našim nešťastným lidem sama jen proto, tatínku, víš, že by se na ně mohlo zapomenout, až tady nebudu, a protože doufám, že jim to snad pomůže, aby pamatovali..."