Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 25. Malá apoštolka lásky
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Byla neděle odpoledne. Saint-Clare se natáhl na bambusové lehátko a utěšoval se doutníkem. Marie napůl seděla, napůl ležela na pohovce proti oknu, které vedlo na verandu, bedlivě chráněna před nájezdy komárů průhlednou gázovou sítí, a malátně držela v ruce elegantně vázanou modlitební knížku. Držela ji, protože byla neděle, a namlouvala si, že si v ní četla - ačkoli ve skutečnosti nad knihou, otevřenou v ruce, pouze vytrvale tloukla špačky.

Slečna Ofelie, která po delším shánění vyslídila malou pobožnost svého vyznání dost blízko, aby na ni mohla dojíždět, odjela s Tomem jakožto s kočím, aby se jí účastnila, a Eva je doprovázela.

"Poslyš, Augustine," promluvila Marie po krátkém zdřímnutí, "musím si poslat do města pro svého starého doktora Poseyho. Určitě mám nějakou srdeční chorobu."

"Nu, ale proč si potřebuješ posílat pro toho? Tenhle lékař, co ošetřuje Evu, se zdá zkušený."

"Na toho bych v kritickém případě nespoléhala," odpověděla Marie, "a podle mého mohu tvrdit, že můj případ co nevidět takový bude! Poslední dvě tři noci jsem o tom přemýšlela až do rána - mám takové tísnivé bolesti a takové divné pocity!"

"Ale Marie, jsi jenom sklíčená. Nevěřím, že to je nějaká srdeční choroba."

"Jako bych to nevěděla - ty, a věřit mně!" opáčila Marie. "Byla jsem na to připravená, to jsem čekala. Když zakašle Eva nebo když ji někde sebemíň píchne, to umíš být strachy celý bez sebe, ale na mne nemyslíš nikdy."

"Je-li ti to obzvlášť příjemné nějakou srdeční nemoc mít, nu, proč bych se nesnažil tvrdit, že ji máš?" pravil Saint-Clare. "Nevěděl jsem, že to pro tebe je slast."

"Jen abys ještě jednou tohohle nelitoval, až už bude tuze pozdě!" zanaříkala Marie. "Ale věř si tomu nebo ne, ta moje starost o Evu a celá ta námaha, co jsem na to drahé dítě vynaložila, prostě jen uspíšily to, nač jsem měla podezření už dávno."

Těžko by bylo bývalo říci, na jakou svou "námahu" to vlastně Marie poukazovala. Saint-Clare si o tom tiše myslil své, a jaký už byl krutý a necitelný bídák, pokuřoval si klidně dál, až před verandou konečně zastavil kočár a Eva se slečnou Ofelii vystoupily.

Slečna Ofelie zamířila rovnou do svého pokoje, aby si tam odložila klobouk a šál, jak bylo vždycky jejím zvykem, dříve než o čemkoli promluvila slůvko.

Eva zatím přiběhla k Saint-Clarovi, jenž si ji zavolal, posadila se mu na koleno a vyprávěla mu o pobožnosti, kterou právě vyslechly.

Ve chviličce k nim z pokoje slečny Ofelie (který vedl na touž verandu jako ten, kde seděli) dolehly hlasité výkřiky, jakož i prudké výtky neznámé osobě.

"Jakou novou čertovinu to zase Topsy spískala?" podivil se Saint-Clare. "Vsadil bych se, že ten poprask zavinila ona."

A vzápětí již přicházela slečna Ofelie, navýsost rozhořčená, a vlekla vinici za sebou.

"Jen hezky pojď, slyšíš!" volala. "Povím to tvému pánovi, povím!"

"O co jde tentokrát?" zeptal se Augustin.

"Jde o to, že se už nenechám od toho dítěte soužit ani chviličku déle! Nedá se to prostě vůbec snést - to nemůže vydržet žádný lidský tvor! Považ! Zamknu ji v pokoji a uložím jí, aby se naučila jednu nábožnou píseň - a co ona neudělá? Vyslídí, kam jsem si schovala klíč, a pak si jde do mého stolku, vytáhne si mé pentle na klobouky a celé je rozstříhá na kousíčky, prý na šatičky pro panenky! Něco takového jsem v životě ještě neviděla!"

"Říkala jsem vám, sestřenko," ozvala se Marie, "že sama poznáte, že tyhle tvory nelze vychovat bez přísnosti. Nu, kdyby bylo po mém," dodala a podívala se vyčítavě na Saint-Clara, "poslala bych to dítě do města a dala ji pořádně zmrskat - dala bych ji zmrskat, až by se neudržela na nohou!"

"O tom nepochybuji," pravil Saint-Clare. "Ať mi nikdo nevykládá o něžné vládě ženy! V životě jsem nepoznal víc než deset žen, aby nebyly ochotny přizabít ať už koně nebo sluhu, kdyby s nimi mohly naložit po svém - natož muže."

"Tahle tvoje shovívavá nerozhodnost, Saint-Clare, k ničemu nevede!" odsekla Marie. "Tvoje sestřenka je rozumná žena a vidí to teď stejně jasně jako já."

Slečna Ofelie se dovedla oddat hněvu pouze natolik, kolik se patří na zkušenou a rozšafnou hospodyni, a tentokrát ho v ní lstivost a marnotratnost dítěte vzbouřila vskutku důkladně; ano, mnoho mých čtenářek musí jistě přiznat, že být na jejím místě ony, cítily by právě tak.

Ale Mariina slova zacházela dál, než bylo slečně Ofelii po vůli, a její rozhořčení trochu ochladlo.

"Ani za celý svět bych nedopustila, aby se s tím dítětem jednalo takhle," prohlásila, "ale jisté je, Augustine, že nevím, co si počít. Učila jsem ji a učila, mluvila jsem do ní až do únavy, nasekala jsem jí, trestala jsem ji kdejakým způsobem, který jsem si jenom mohla vyvzpomenout - a pořád je nachlup taková, jako byla zpočátku."

"Pojď sem, Topsy, opičko jedna!" zavolal si Saint-Clare dítě k sobě.

Topsy popošla k němu. Kulaté pronikavé oči jí jiskřily a mžouraly jednak nedůvěrou a obavami, jednak obvyklým podivným čtveráctvím.

"Co tě k tomu vede, že se tak chováš?" zeptal se Saint-Clare, který nemohl odolat, aby se výrazu té dětské tváře pobaveně neusmál.

"Hádám, že asi ta moje hříšná duše," odpověděla Topsy zkroušeně. "Slečna Félie to aspoň říká."

"Nevidíš, co všechno pro tebe slečna Ofelie udělala? Říká, že udělala všechno, co si jen mohla vyvzpomenout."

"Jejda, pane, to jo! Moje bývalá paní to říkávala taky. Ta mě bila o hodně víc a škubala mi vlasy a otloukala mi hlavu o dveře - ale nijak to nepomohlo! Hádám, i kdyby mi vyškubali poslední vlásek z hlavy, že by mi nijak nepomohlo ani to! Jsem ukrutná hříšnice! Jemine, nejsem nic než negře - nic jiného!"

"Nu, buduji muset nechat," vzdychla slečna Ofelie. "Tohle trápení už déle nevydržím."

Eva, která až dosud stála mlčky a celý výjev pozorovala, kývla němě na Topsy, aby šla za ní. Na rohu verandy byla malá zasklená besídka, jíž Saint-Clare někdy používal jako čítárny. A právě v tom pokojíku Eva s Topsy zmizely.

"Copak to má Eva za lubem, chm?" podivil se Saint-Clare. "To bych rád viděl."

Přikradl se po špičkách k besídce, nadzdvihl záclonu, která zakrývala skleněné dveře, a nahlédl dovnitř. Vzápětí si položil prst na rty a němým posunkem vyzval slečnu Ofelii, aby se šla podívat. Viděli obě děti sedět na podlaze, profilem k nezvaným divákům - Topsy s obvyklým výrazem bezstarostného šelmovství a netečnosti, ale proti ní Evu s celým obličejíčkem rozpáleným soucitnou účastí a se slzami ve velkých očích.

"Co tě k tomu vede, Topsy, že jsi taková zlá? Proč to nezkusíš a nejsi hodná? Copak vůbec nikoho nemiluješ, Topsy?"

"Nevím, co je to, někoho milovat. Miluju jenom cukrátka a takové věci, jinak nic," odpověděla Topsy.

"Ale miluješ svého tatínka a mamičku, ne?"

"Já žádného tatínka ani maminku neměla, to přece víte. Už jsem vám to říkala, slečno Evo."

"Ach, vím," přiznala smutně Eva. "Ale nemělas nějakého bratra nebo sestru nebo tetu nebo -"

"Ne, nikoho takového, nikdy jsem neměla nic ani nikoho."

"Ale Topsy, jenom kdybys to zkusila být trošku hodná, mohla bys -"

"Nikdy bych nemohla být nic než negr, i kdybych byla nevímjak hodná," namítla Topsy. "Kdyby ze mne mohli stáhnout kůži, abych byla bílá, pak bych to zkusila."

"Ale lidé tě mohou mít rádi, i když jsi černá, Topsy. Teta Ofelie by tě měla ráda, kdybys byla hodná."

Topsy vyrazila onen krátký drsný smích, jímž nejčastěji vyjadřovala svou pochybnost.

"Ty mi nevěříš?" podivila se Eva.

"Ne. Ta mě nemůže vystát, protože jsem negr! - Raděj by po sobě nechala lézt ropuchu, než abych na ni sáhla já. Negry nemůže mít nikdo rád a negři s tím nemůžou nic dělat. Ale ať, mně je to jedno," dodala Topsy a začala si hvízdat.

"Ale Topsy, chudinko malá, já tě přece mám ráda!" zvolala Eva v náhlém citovém výbuchu a položila svou vyhublou bílou ručku Topsy na rameno. "Já tě miluju, protože jsi neměla ani tatínka, ani mamičku, ani žádného přítele - protože jsi byla ubohé, týrané dítě! Já tě miluju, Topsy, a chci, abys byla hodná. Jsem moc nemocná a myslím, že už nebudu dlouho naživu. A doopravdy jsem z toho smutná, že musíš pořád být taková nezvedená. Přála bych si, abys zkusila být hodná, aspoň kvůli mně - bude to už jenom chvilička, co budu tady s tebou."

Slzy zalily kulaté bystré oči černého dítěte. Jeden po druhém z nich těžce kanuly velké lesklé hrachy a padaly na útlou bílou ručku. Topsy spustila hlavu až mezi kolena a plakala a vzlykala.

A naše krásné dítě se nad ní přitom sklánělo a vypadalo jako obrázek nějakého jasného anděla.

"Ach drahá slečno Evo! Drahá slečno Evo!" zvolalo černé dítě. "Já to zkusím! Já to zkusím - kvůli vám! Nikdy mi na tom předtím vůbec nezáleželo!"

V tom okamžiku spustil Saint-Clare záclonu. "To mi připomíná matku," pravil k slečně Ofelii. "Je to pravda, co mi říkávala: chceme li vrátit slepcům zrak, musíme mít vůli činit, jak činil její velký učitel - zavolat je k sobě a vkládat na ně ruce."

"Měla jsem odjakživa proti černochům předsudek," řekla slečna Ofelie, "a je pravda, že jsem vůbec nesnesla, aby se mě to dítě dotklo. Ale nemyslela jsem, že to ví."

"Spolehni na to, to vycítí každé dítě," odpověděl Saint-Clare, "to před žádným utajit nemůžeš. Naopak věřím, že sebevětší snažení na světě, které směřuje k dobru dítěte, ani sebevětší hmotná přízeň, jakou mu může kdo prokázat, nikdy neroznítí ani jiskřičku vděčnosti, dokud ten pocit odporu zůstává v srdci. Je to skutečnost podivná, ale tak tomu už je."

"Ale já nevím, jak se tomu ubránit," namítla slečna Ofelie. "černoši mi opravdu nepříjemní jsou - a tohle dítě obzvlášť. Jak se mám tomu pocitu ubránit?"

"Eva to dokáže, jak se zdá."

"Ano, ta přímo překypuje láskou!" řekla slečna Ofelie. "Chtěla bych být jako ona. Mohla by mě ledaco naučit."

"Kdyby se to stalo, nebylo by to poprvé, kdy malé dítě bylo nástrojem k poučení starého učedníka," poznamenal Saint-Clare.