Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Za dva dny potom se Alfréd Saint-Clare s Augustinem rozloučil a Eva, kterou společnost jejího mladého bratrance ponoukala k námaze nad její síly, začala kvapem chřadnout. Saint-Clare se konečně uvolil zavolat na poradu lékaře - krok to, před nímž až dosud vytrvale uhýbal, poněvadž znamenal přiznání nevítané pravdy. Leč několik dní bylo Evě tak nevolno, že nemohla vyjít z domu. Zavolali tedy lékaře.

Marie Saint-Clarová si vůbec nevšimla, že dítěti ponenáhlu ubývá zdraví i sil, neboť všechen její zájem cele vyčerpávalo bedlivé pozorování dvou tří příznaků nové choroby, o níž se domnívala, že je sama její obětí.

Prvním článkem Mariiny víry bylo přesvědčení, že nikdo na světě netrpí ani nemůže trpět tolik jako ona, a proto také vždycky značně rozhořčeně odmítala všechny nápovědi, že by někdo z jejího okolí mohl být nemocen. Byla v takových případech pokaždé přesvědčena, že to není nic jiného než lenost nebo nedostatek pevné vůle, a že kdyby byl domnělý nemocný vytrpěl to, co trpí ona, hned by uznal, jaký je to rozdíl.

Slečna Ofelie se v ní už kolikrát pokusila probudit mateřskou starostlivost o Evu, ale všechno nadarmo.

"Nevidím, že by tomu dítěti něco chybělo," říkávala Marie. "Běhá si a hraje si jako jindy."

"Ale má ten kašel."

"Kašel! Mně nemusíš nic vykládat o kašli. Mne trápí ustavičně kašel, co jsem na světě. Když jsem byla v Eviných letech, už si mysleli, že mám souchotiny. Mamči u mne proseděla celé noci, jednu za druhou. Chm, ten Evin kašel, to nic není!"

"Ale slábne a má dušný dech."

"Božínku, to mám já už léta a léta - to je jenom nervové."

"Ale ona se v noci tolik potí!"

"Nu, tím já trpím už posledních deset let. Velmi často, kolik nocí za sebou, by se moje prádlo dalo zrovna ždímat. Na mé noční košili se nenajde jedna nit suchá a prostěradla jsou tak mokrá, že je Mamči musí rozvěsit, aby uschla. Eva se nepotí ani zdaleka tolik!"

Slečna Ofelie tedy nějaký čas zase mlčela.

Ale nyní, když Eva vážně a očividně musela ulehnout a bylo nutno zavolat lékaře, začala Marie zničehonic hned mluvit jinak.

Věděla to prý, říkala Marie, odjakživa to tušila, že jí je souzeno být nejnešťastnější matkou pod sluncem. Tady je, sama s tím bídným zdravím, a musí se dívat, jak jí její jediné, milované dítě přímo před očima klesá do hrobu! A na základě tohoto nového trápení burcovala Marie v noci Mamči ještě častěji a ve dne sekýrovala a hartusila s vervou ještě větší než kdy předtím.

"Drahá Marie, takhle přece nemluv!" namítl Saint-Clare. "Neměla by ses hned tak vzdávat všech nadějí."

"Ty nevíš, co jsou mateřské city, Saint-Clare! Nikdy jsi mi dost nerozuměl - nic nechápeš!"

"Ale nemluv tak, jako by bylo všechno ztraceno!"

"Já to nemohu brát tak lhostejně, jako to bereš ty, Saint-Clare. Jsi-li necitelný ty, když je tvé jediné dítě v tomhle zoufalém stavu, pak nejsem necitelná já. Je to pro mne tuze těžká rána po tom všem, co jsem už musela snést předtím."

"Je pravda," pravil Saint-Clare, "Eva má velmi křehké zdraví, to vím odjakživa - rostla také tak rychle, že jí to až vyčerpávalo všechny síly - a její stav je vskutku vážný. Ale právě teď ji jenom přemohlo to vedro parného počasí a vzrušení z bratrancovy návštěvy a to, jak se ustavičně namáhala. Lékař říká, že naděje tady pořád je."

"Nu ovšem, když umíš vidět jenom světlé stránky, prosím, posluž si - je to pro lidi dobrodiní na tomhle světě, když nemají tuze vnímavý cit. Věru že bych si přála, abych nebyla tak citlivá, jak jsem - nemám z toho nic, než že jsem úplně zničená. Kéž bych to mohla já brát tak lehce jako vy všichni ostatní!"

A "všichni ostatní" měli dobrý důvod, aby němými rty prosili o totéž, poněvadž Marie se oháněla svým novým utrpením jako pohnutkou i omluvou pro všechny možné trampoty, jež působila kdekomu kolem sebe. Každé slůvko, jež kdokoli pronesl, všechno, co se kdekoli udělalo nebo neudělalo, bylo pouze novým důkazem, že má kolem sebe samé necitelné tvory s kamenným srdcem, kteří neberou nejmenší ohled na její zvláštní osobní strasti.

Chudinka Eva zaslechla některé takové řeči a div si nevyplakala oči lítostí nad svou mamičkou a zármutkem nad tím, že jí působí tolik bolesti.

Uplynul týden dva a v příznacích Eviny nemoci nastalo velké zlepšení - jedno z oněch šalebných utišení, jimiž ta neúprosná choroba tak často klame úzkostlivé srdce dokonce i na samém pokraji hrobu. Eviny krůčky znovu klapaly zahradou a po verandách, opět si hrála a opět se smála - a otec, blouznivě rozradostněný, prohlašoval, že brzy bude zase zdravá jako rybička.

Jedině slečna Ofelie a lékař nečerpali z toho zrádného uklidnění žádnou útěchu. A ještě jedno srdce se nedalo ošálit a cítilo touž jistotu - a to srdíčko malé Evy.

Se smutnou něhou lpělo na všech, jež musí opustit, a nejvíc ze všech na otci - neboť Eva, ačkoli si to nikdy v mysli přesně neujasnila, přesto jaksi podvědomě vyciťovala, že jeho srdci je dražší než kterémukoli jinému. Matku milovala, protože už jednou byla stvořeníčko tak úžasně láskyplné, a všechno sobectví, které u matky viděla, ji jenom rozesmutňovalo a mátlo - neboť měla dětsky bezvýhradnou důvěru, že matka prostě nemůže jednat špatně. V matčině bytosti bylo něco, co si Eva nikdy nedovedla vysvětlit, a vždycky to omlouvala pomyšlením, že to je koneckonců její mamička. A milovala ji vskutku velmi vřele.

Rovněž jí bylo líto oněch oddaných věrných služebníků, pro něž byla denním světlem i slunečním jasem. Děti zpravidla nezevšeobecňují - ale Eva byla dítě neobyčejně vyzrálé a všechno to, co viděla jako příklad zlořádů společenského zřízení, v němž žili, se jí jedno po druhém vtisklo hluboko do ohleduplné, přemýšlivé duše. Měla nejasnou tužbu něco pro ně udělat - oblažit a zachránit nejenom je, nýbrž všechny v jejich postavení - tužbu, která smutně kontrastovala s křehkostí její postavičky.

Eva cupitala po schodech na verandu k otci. Bylo pozdní odpoledne a sluneční paprsky ji zezadu osvěcovaly jakoby slavozáří, když k němu přicházela ve svých bílých šatičkách, se zlatými vlasy a rozpálenými líčky a s očima nepřirozeně lesklýma od vleklé horečky, která jí kolotala žárem v žilách.

Saint-Clare ji zavolal, aby jí ukázal sošku, kterou jí právě koupil, ale Evin zjev, když k němu došla, ho prudce a bolestně dojal. Existuje druh krásy tak oslnivé, a přesto tak křehké, že pohled na ni je pro nás nesnesitelný. A otec sevřel náhle dívenku do náruče a bezmála zapomněl, co jí chtěl vlastně říci.

"Tyhle dny ti je líp, Evičko drahá, viď?"

"Tatínku," odpověděla Eva s nečekanou rozhodností, "už dlouho jsem ti chtěla ledaco povědět. Raději ti to všechno povím hned, dřív než ještě víc zeslábnu."

Saint-Clare se třásl, když se mu Eva usazovala na klíně. Položila si mu hlavičku na prsa a řekla:

"Nemá to vůbec žádný smysl, tatínku, abych si to ještě déle nechávala pro sebe. Blíží se čas, kdy tě opustím. Odejdu a nikdy se už nevrátím!"

A Eva vzlykla.

"Ale jdi, moje zlatá Evičko!" napomenul ji Saint-Clare, který se při řeči sice chvěl, ale hovořil vesele. "Jsi trošku nervózní a sklíčená - takovými ponurými myšlenkami se nesmíš obírat! Podívej, jakou jsem ti koupil sošku!"

"Ne, tatínku," odpověděla Eva a jemně dárek odstrčila, "nepřelhávej se! Není mi líp - vím to docela jistě - a nebude trvat dlouho a já odejdu. Nejsem nervózní ani nejsem sklíčená. Nebýt tebe, tatínku, a mých přátel, byla bych dokonale šťastná. Já chci jít - já toužím jít!"

"Jak to, milunko zlatá, copak ti tak rozesmutnilo to tvé ubohé srdíčko? Mělas přece všechno, co ti kdo mohl dát, abys byla šťastná, ne?"

"Ale přece bych byla raději v nebi - jedině kvůli svým přátelům bych snad ještě chtěla žít. Tady je taková spousta věcí, z čeho mi je smutno, co mi připadá hrozné! Byla bych raději tam - ale nechci odejít od tebe - skorem mi z toho srdce puká!"

"Z čeho je ti smutno a co ti připadá hrozné, Evo?"

"Ach tatínku, všechno, co se děje a pořád a pořád opakuje. Je mi líto našich ubohých lidí - mají mě tolik rádi a jsou na mne všichni tak hodní a laskaví! Přála bych si, tatínku, aby byli všichni svobodní."

"Ale Evo, dítě moje, nemyslíš, že se jim všem u nás vede docela dobře?"

"Ach ano, tatínku, ale co kdyby se s tebou něco stalo, co by s nimi bylo pak? Je moc málo takových lidí, jako jsi ty, tatínku. Strýček Alfréd není jako ty a mamička taky ne. A jen pomysli na pány nešťastné staré Prue! Jaké hrozné věci lidé dělají a dokážou!"

A Eva se otřásla.

"Dítě moje drahé, jsi strašně přecitlivělá. Je mi líto, že jsem kdy připustil, abys o takových věcech vůbec slyšela."

"Ach, právě to mě trápí, tatínku! Ty chceš, abych žila co nejšťastněji a nikdy neměla žádnou bolest, abych nikdy nijak netrpěla, ba ani neslyšela nic smutného, když zatím jiní, ubožáci, nemají celý svůj život nic než bolest a smutek. To mi připadá sobecké. Měla bych takové věci znát - měla bych je prociťovat. Vždycky se mi zadíraly do srdce, zapadaly hluboko a hluboko. A přemýšlela jsem o nich a přemýšlela. Není žádná možnost, tatínku, jak všem otrokům dát svobodu?"

"To je těžká otázka, má nejdražší. Není pochyby, že tohle naše zřízení je velmi zlé. Smýšlí tak velká spousta lidí, i já sám si to myslím. Ze srdce bych si přál, aby v celé naší vlasti nebylo jediného otroka. Jenže zase nevím, co by se s tím dalo dělat, jak a kudy na to."

"Ty jsi takový dobrý člověk, tatínku, a tak šlechetný a laskavý a umíš vždycky mluvit tak hezky, že je tě milo poslouchat - nemohl bys tedy chodit po kraji a zkoušet přemluvit lidi, aby udělali, co je správné? Až umřu, tatínku, jistě na mne budeš vzpomínat a uděláš mi to k vůli, viď? Udělala bych to sama, kdybych mohla."

"Až umřeš, Evo!" zvolal Saint-Clare bolestivě. "Ach dítě, nemluv tak přede mnou! Jsi všechno, co na světě mám!"

"Děťátko ubohé staré Prue bylo taky všechno, co měla - a přece musela poslouchat, jak jí pláče, a nemohla mu pomoci. Tihle ubožáci mají svoje děti rádi zrovna tolik, tatínku, jako ty mne! Ach, udělej pro ně něco! Podívej, Mamči miluje svoje děti - viděla jsem ji plakat, když o nich mluvila. A Tom taky miluje svoje děti - a je to hrozné, tatínku, že se tohle všechno pořád děje, pořád a pořád!"

"Nu, dobrá, dobrá, milunko drahá," pravil Saint-Clare konejšivě. "Jenom se nermuť a nemluv mi o umírání, a udělám ti všechno, co budeš chtít."

"A slib mi, můj zlatý tatínku, že Tomovi dáš svobodu, hned jak -" Zarazila se a potom váhavým tónem dodala: "- odejdu!"

"Ano, moje drahá, udělám všechno na světě - všechno, co by sis ode mne mohla přát."

"Tatínku můj drahý," řeklo dítě a přitulilo se žhavou tvářičkou k tváři jeho, "jak bych si přála, abychom mohli odejít spolu!"

Saint-Clare ji k sobě přivinul pevněji, ale mlčel.

"Ty ke mně přijdeš," pravilo dítě a proneslo to hlasem plným klidné jistoty, jakým často nevědomky hovořívalo.

"Ano, přijdu za tebou. Nezapomenu na tebe."

Stíny teskného večera je zahalovaly hlouběji a hlouběji, zatímco Saint-Clare mlčky seděl a tiskl si tu křehoučkou postavičku na srdce. A když se setmělo, odnesl dívenku do její ložnice, a jakmile ji služebné připravily na noc, poslal je pryč a kolébal ji v loktech a zpíval jí, až usnula.